Rodina. Opravdu je tím nejdůležitějším? Do jaké míry má člověk svou rodinu, ať je jakákoliv, respektovat a do jaké míry má v rámci své rodiny přehlížet, co by se přehlížet nemělo? Kde končí slepá, nucená věrnost a začíná vlastní střízlivost?
Narcissa obě své sestry milovala. Opravdu ano. Bellatrix v ní sice občas budila hrůzu a často z ní šel vážně strach, ale jednou věcí si byla vždycky jistá - Bella by jí nikdy, nikdy v životě úmyslně neublížila. Byla to jedna z mála jistot, které Narcissa měla, a tahle jistota ji dělala do určité míry neohroženou. K Belle si mohla dovolit skoro tolik, co Draco.
Draco...
Bella by jí sice nikdy neublížila, ale pravdou je, že to dlouhé roky dělá. Začala jí ubližovat vlastně už v momentě, kdy byl Draco v pátém ročníku a smrtijedi, včetně Bellatrix, hromadně utekli z Azkabanu. Jakmile se Bellatrix totiž vrátila do jejich života, všechno se změnilo. Vzala jí syna, její jediné dítě, a postupně z něj stvořila monstrum, stroj na zabíjení, bezcitné něco, co kdysi bývalo lidskou bytostí; stvořila z něho někoho, kdo neměl problém mučit, zabíjet a ničit všechny kolem sebe. Udělala z něj sebe. Stáhla Draca do zatracení, vzala mu budoucnost i možnost volby, kterou - jak si uvědomuje - vlastně nikdy ani neměl.
Bellatrix a Lucius, to oni jejího syna zničili. A ona jim to nikdy neodpustí. To oni ji donutili zanevřít na Andromedu a celou její rodinu, to oni jí vzali sestru, kterou ve svém žalostném životě tolik potřebovala, protože upřímně, Bella stála jako sestra za starou belu. Ano, opovrhovala Andromedou, že pošpinila čistokrevnou linii starodávného rodu Blacků, jenže... Walburga s Druellou se teď nejspíš obrací v hrobě, ale upřímně se Andromedě za její rozhodnutí ani nediví. Aspoň měla šťastný život po boku těch, které milovala. Narozdíl od ní.
Toujours Pur. Ale za jakou cenu?
„Co to děláš, Cissy?" zasyčela Bellatrix s varovně přimhouřenýma očima.
Blonďatá žena bojovně vystrčila bradu a své průzračně modré oči nepřestávala zavrtávat do své sestry. „To, co jsem měla udělat už dávno!" Bez upozornění, beze strachu vypálila proti smrtijedce omračovací kletbu, kterou ale Bellatrix s lehkostí a s noblesou jí vlastní odrazila.
„Narcisso!" okřikla ji písklavě a v jejích očích probleskl nehraně šokovaný, nevěřícný výraz. A taky kapka ublížení.
Draco, jenž za svými zády schovával členku Zlatého tria, těkal pohledem mezi oběma ženami. V ruce křečovitě svíral hůlku a byl připraven okamžitě se do toho vložit a chránit svou matku, která v něm vzbudila hluboký a upřímný obdiv. Nikdy předtím neviděl, že by se postavila Bellatrix. Nikdy předtím si ji snad tolik nevážil.
„Jsi zrůda, Bello! Všechno, na co sáhneš, zničíš! Necháváš za sebou zničené životy, smrt, zoufalství... Co se to s tebou stalo?!" vyčítala Narcissa tiše, a přesto ji její sestra i všichni kolem zřetelně slyšeli i přes výbuchy, křik a všeobecnou vřavu boje.
Ono se totiž na Nurmengardském náměstí bojovalo dál. Boj neustal tím, že v boji ustala Bellatrix. To, co rozjela, se jen tak zastavit už nedá. Draco pochopil, že i když by se nějakou ohromnou náhodou podařilo Bellu zneškodnit nebo ji dokonce donutit zastavit válku, její přívrženci by bojovali dál. Už ne z víry nebo loajality ke svému vůdci, ale spíš ze strachu. A člověk, který už ví, že prohrál, bojuje mnohem agresivněji a je nebezpečnější - o nic mu už totiž nejde, nemá co ztratit.
„Zrůda, Cissy?!" zasmála se krákavě černovlasá žena a Hermioně přejel po zádech mráz.
Krčila se za svým blonďatým smrtijedem, protože pro tento moment ji opustila slavná nebelvírská odvaha. Bála se, a bála se zatraceně moc. Nejen proto, jak rychle a nenápadně ji Bingham před pár minutami odchytil a zmlátil. Ale i proto, že pochopila, že jí jde Bellatrix zase po krku. A že všichni do jednoho vpadli do její pasti. Bellatrix zřejmě nikdy nepočítala s tím, že by je nechala jít... Věděl o tom Draco? Nějaký slabý hlásek vzadu v hlavě jí našeptával, že ano. Ale věřit tomu nechtěla, to ne.
„Nevšimla jsem si, že by sis stěžovala na neohroženost, kterou jsem tvé rodině zařídila! Díky mně jste nedotknutelní!" zasyčela vyčítavě a vzápětí překvapeně povytáhla jedno obočí, když se Narcissa falešně rozesmála.
„Jediné ohrožení pro mou rodinu jsi ty!" vyprskla a znovu na ni vypálila, ale i tentokrát se Bellatrix kletbě hravě vyhnula. Teď však poněkud vztekle, jak si Draco všiml.
„Dost, Narcisso!" okřikla ji rázně černovlasá smrtijedka a její pohled zledověl. „Neopovažuj se stavět se mi do cesty! Zmiz mi z očí, než ti ublížím, drahá ses-" Bellina slova zanikla ve výkřiku.
Byl to výkřik Minervy McGonagallové, která tím na sebe upoutala pozornost většiny. Podívali se jejím směrem, někteří v obavách, že se té úchvatné ženě něco stalo. Byla však naprosto v pořádku, až na několik ranek v obličeji. Její výkřik byl spíš varovného rázu. Následovali její pohled, a Draco v tom momentě na pár vteřin zkameněl, zatímco Bellatrix se usmála.
Vlčí děti. Vyběhly z útrob Nurmengardského hradu a okamžitě útočily. Nejen na členy odboje, ale i na smrtijedy, kteří před nimi couvali a okamžitě se bránili. Dokonce i Kingsley začal instinktivně couvat a s ním i většina členů odboje, kteří ta stvoření zpozorovala.
Vlčí děti. Těžké bylo útočit na ně, zvlášť pro ty, kteří si uvědomovali, co jsou zač. Malé, sotva pětileté děti, nevinné a přesto zakleté a pomocí lektvarů udržované ve stádiu neúplné přeměny ve vlkodlaky. Divoké jako nejdivočejší vlci daleko od civilizace, agresivní, zoufale toužící po lidské krvi, která je jejich jedinou potravou, jediným zdrojem síly. Neuvažují jako lidé, jako děti, ale jako zvířata, která byla dlouhou dobu držena v zajetí a nucena hladovět. Vlčí mláďata, která kdysi byla dětmi. Obyčejnými dětmi, než se jim do života připletla Bellatrix a zničila je.
„Ne! Nezabíjejte je!" volala Lenka zoufale, ale smrtijedi si jí nevšímali. Ve snaze zachránit si život metali kolem sebe jednou smrtící kletbou za druhou. Kousnutí vlčích dětí je totiž smrtelné, a přesně tím, co Bella potřebuje. Najednou už nebojovala temná strana proti straně světla, pro jednu chvíli bojovali smrtijedi po boku členů řádu proti nové hrozbě, proti třetí straně. „Jsou to děti!" zvolala se slzami v očích a vzápětí bleskově odvrátila hlavu od jednoho z vlčích mláďat, které na ni zaútočilo, ale dřív, než to stihlo, bylo zabito. K zemi dopadlo mrtvé dítě, paradoxně po smrti vypadajíc tak lidsky. Lenka klesla na kolena a vyzvracela se, po tváři jí tekly slzy.
Vera, která potlačila své morální hodnoty a projevila svou krutou, smrtijedskou stránku, vlčí děti bez problémů zabíjela. Po tom, které ohrožovalo Lenku, vrhla dýkou. Ta stvoření totiž byla hrozbou, velkou hrozbou, kterou bylo potřeba zneškodnit. Nemohlo se o nich přemýšlet jako o normálních dětech, neboť jimi ta vlčata nebyla. Už dávno ne. Byly to Bellou a Šedohřbetem vytvořené stroje na zabíjení. A tak se o nich muselo přemýšlet, a tak se s nimi muselo jednat.
Stříbrná dýka, ta byla nejúčinnější. Přišlápla vlčí dítě, zapřela se o jeho tělo nohou a poté z jeho břicha trhnutím dýku vytáhla. Stříbrná čepel, pošpiněna krví dítěte, se zaleskla ve slunečních paprscích. Vera se rozhlédla kolem sebe, přimhouřila oči a pak švihem vrhla dýku směrem k Georgeovi. Vlčí dítě naposledy zavylo, panicky rozevřelo oči a poté se ztuhle svalilo k zemi. George se vytřeštěně podíval na rusku, jejíž tvář byla kamenná, dokonale bez emocí. Nekomentoval to, neměl na to čas, neboť smrtijedi znovu začali útočit i na ně během toho, co se dál bránili dětem.
Bolestný, naprosto zoufalý výkřik proťal všeobecnou bitevní vřavu. Lenka klesla k zemi, oči dokořán rozevřené. Měla to rychlé. Z hrdla jí řinula krev. To ji jedno z dětí, které nechtěla zabíjet, samo zabilo. Jako první zareagoval George. Vrhl se k ní a holýma rukama popadl vlčí mládě, načež ho vztekle odhodil shodou okolností přímo na Veru, která do dítěte vrazila kudlu v momentě, kdy zády dopadlo na zem.
Znič to, než to zničí tebe. To je zákon války, zákon přežití. Kdo se jím neřídí, ten umírá.
Vera rychlým pohybem očistila čepel dýky od krve o své stehno a sotva se rozhlédla, aby zjistila, kde číhá další nebezpečí, ochrnula. Doslova. Zachvátila ji palčivá, srdce rozpínající bolest. A to taková, že ze svého hrdla vydala táhlý sten. Oči se jí zalily slzami a prudce šlehla pohledem ke zdroji bolesti. Nebyla totiž její. Ta bolest byla Nevillova. A byla tak silná, že Veřin maják, doposud víceméně mimo provoz v takové mase lidí, ji přijímal, jako by byla s Nevillem sama v místnosti.
Neville už nebojoval. Seděl na zemi a v náručí svíral Lenčino bezvládné tělo. Oči měl pevně zavřené a po bojem špinavých tvářích mu stékaly slzy, zatímco oči Lenčiny byly zeširoka rozevřeny. Blonďaté vlasy zašpiněny vlastní krví a v bledém obličeji žádné stopy života.
„Molly! Dostaň je odsud! Zpátky do úkrytu!" přikázal Kingsley, který se právě jen vlivem náhody dostal z pout, která na něj jeden ze smrtijedů zaslal a která se okolo něj ovinula jako ďáblovo osidlo.
Molly Weasleyová, na jejíž tváři byly stopy zaschlých cestiček po slzách, kterých dnes prolila už spoustu, přikývla a vrhla znepokojeným pohledem po své dceři, která se prala jako hrdá lvice nedaleko. Ginny svým způsobem tančila v záblescích kleteb jen v kruhu okolo Blaiseova těla, které jako by bránila, třebaže smysl to nemělo. Molly se pokusila zneškodnit pár nepřátel během toho, co si razila cestu k Nevillovi a Lence. Moc jich však k zemi neposlala, co se týče boje, v řadách odboje mírně zaostávala. Dostala se k Nevillovi, pevně ho chytila za paži a poté chytila za ruku i Lenku, srdce jí přitom pukalo. Hlasité prásknutí, které přemístění obvykle doprovází, zaniklo ve vřavě boje.
Nemohli se přemístit do hlavního štábu, už dávno pochopili, že tady zůstali uvězněni, a tak se přemístili aspoň do úkrytu v lese. Z bláta do louže. Tak jako tak, bylo to už jedno. Do úsvitu dalšího dne budou všichni mrtví. Byli o tom už přesvědčeni. Ztratili naději. Naděje je totiž schopnost vidět světlo přes černočernou tmu; schopnost věřit, že během dne za těžkými, černými mraky to slunce opravdu někde je. A oni už nevěřili, nedoufali. Vždyť... kolik jich ještě zbývá? Kdo z nich ještě žije?
Draco věděl, že pokud má mít jeho osobní plán šanci na co možná největší úspěch, nebo spíš jestli má mít co možná nejmenší následky, musí začít jednat. A to co nejrychleji, protože tak jak předvídal a jak bylo předem jasné, členové řádu nachází na Nurmengardském náměstí jeden po druhém smrt až příliš rychle. Počítal s tím, byl na to připraven - vždyť je sem sám dostal, a přesto ho fakt, že jich za tak krátkou chvíli padlo už tolik, zasáhl způsobem, který mu nebyl vlastní.
Se smrtí Blaise ale nepočítal. Rozhodně nebyl připraven na to, že zabije svého nejlepšího přítele. Nezáleží na tom, že jeho život doopravdy neukončil on. Může za to. Blaiseova smrt je jen z mnoha dalších na jeho dlouhém seznamu smrtí, které buď sám spáchal, připravil je nebo je zavinil.
Všichni, které v tom svém posraném životě miloval a kteří vždycky stáli za ním, i když se choval jako sráč, zemřeli jeho vinou, zemřeli kvůli němu a zemřeli pro něho. Daphné, Theo i Blaise... všechny tři zabil. Dalo by se možná oponovat tím, že si tenhle osud ve skutečnosti sami vybrali. Všichni tři totiž měli možnost volby. Mohli se kdykoliv sebrat a odejít, vykašlat se na něho tak, jako se on nesčetněkrát vykašlal na ně. Neudělali to. A on by se teď, v momentě, kdy jsou všichni tři mrtví, zatraceně rád zeptal, proč vlastně a jestli jim za to stál. Trochu pozdě.
Před několika dny pro něj bylo až směšně lehké vlivem všech faktů a okolností, kdy vzal nebo zničil už tolik životů, rozhodnout se se toho svého dobrovolně vzdát. Pro vyšší dobro. Ale když došlo k lámání hůlky... Bellatrix měla pravdu. Není nic víc než srab. Prachsprostý, ubohý zbabělec. Není hrdina, nikdy jím nebyl a nebude, i když by se jím tak rád stal. Vždyť ani nemá jistotu, že jeho soukromý plán dosáhne kýženého výsledku. Po tom všem se nechá dobrovolně zabít holkou, kterou miluje a která si nedobrovolně rozpoltí duši vlivem jeho posledního podrazu vůbec, a nakonec to všechno bude úplně zbytečné... Opravdu to chce riskovat?
Nakonec má přece jen na výběr... Bellatrix mu ukázala budoucnost, život, který získá, pokud bude jen a jen na její straně, pokud ji nezradí jako už tolikrát. Líbila se mu, ta vize, již mu ukázala, nabídla, slíbila. Věděl, že pokud jeho drahá tetička vyhraje, bude jeho budoucnost přesně tak krásná, jako v té vizi. Tahle možnost byla jednodušší, taky mnohem lákavější. To ano. Jenže správná cesta většinou není ta, která je jednodušší.
Za svůj život udělal nespočet chyb, které ho stály téměř všechno, ale zrada Bellatrix mezi ně nepatří, třebaže ta ho všechno stát bude.
Byla to taková ta chvilka uvědomění, minuta ticha před katastrofou. Stál tam, s Hermionou za zády a pár kroků od Bellatrix, která se dala do boje a občasně chránila svou sestru před vlčími dětmi a jinými hrozbami. Měl pocit, jako by se všechno kolem něho zpomalilo, skoro zastavilo. Pomalu se rozhlédl po všech, kteří bojují, ať už na té či oné straně.
Život je tak zatraceně krátký. Kdyby si to uvědomil dřív, miloval by o něco hlouběji, vážil si Thea, Blaise i Daphné o něco víc, objímal Hermionu i svou matku o něco pevněji, nepropásl by šanci říkat Grangerové, že ji miluje o něco častěji... Utekl hrobníkovi z lopaty tolikrát, až bylo nevyhnutelné, že sám nakonec smrti vyjde vstříc.
Bylo mu ze všech těch patetických myšlenek na nic a konečně mu došlo, že na ně ani nemá čas. Je uprostřed závěrečné bitvy druhé kouzelnické války, zatraceně! A jestli má být každou chvíli mrtvý, vezme s sebou na druhý břeh co nejvíc smrtijedských sráčů.
Pohledem zkontroloval Bellatrix, která se krákavě a hlavně psychopaticky smála během toho, co kolem sebe metala kletby prakticky po všem, co se hnulo. Pálila i do svých vlastních řad. Draco počítal s tím, že to bude dělat, nepřekvapilo ho to. Ostatně se před několika dny sama nechala slyšet, že ty smrtijedy, kteří jí během Voldemortovy vlády neprokázali dostatečnou úctu nebo ji před Pánem Zla hodnostně ponížili, zabije. Zbaví se jich, protože nehodlá riskovat, že by jí nebyli kompletně oddaní. Navíc je schopná si vybudovat svou vlastní armádu, nepotřebuje využívat té Voldemortovy.
Nicméně se zdálo, že Bella konkrétně jemu a Hermioně momentálně nevěnuje žádnou pozornost, a toho musel využít. Potřeboval se od své tety dostatečně vzdálit, především se ale potřeboval dostat co nejblíž k vyvolenému, který vlastně už žádným vyvoleným není. Svým způsobem je teď vyvoleným on sám - akorát se tím rozhodně nehodlá poslední hodinu svého života chlubit jako Potter.
Zahlédl ho. Bojoval nedaleko Ginny, která byla nucena se vlivem boje vzdálit od Blaiseova těla. Pár metrů od nich se smrtijedům bránil i Ronald, který očividně ztrácel síly. Draco si všiml, že jeho útoky jsou čím dál slabší a ne zrovna účinné. Štěstí, že po jeho boku stál aspoň George Weasley a pár metrů od nich i Vera, která bojovala dvěma zbraněmi - hůlkou i dýkou, což ho donutilo k pobavenému úšklebku.
Vera byla vždycky zvláštní, dokonale svá. A možná právě tohle mu na té tajemné rusce tak imponovalo. Doufal jen, že slečna Katajevová po jeho smrti dosáhne svého slibu, který mu složila, i když si velice jasně uvědomoval, že po ní žádal příliš. Navíc je jeho plán Zet tak riskantní a tak nebezpečný, že by se Veře vlastně ani nedivil, kdyby jeho poslední plán ze všech neuskutečnila. V sázce toho totiž bylo strašně moc, prakticky všechno. Záleží ovšem na tom, kdo druhou kouzelnickou válku vyhraje. Výsledek totiž rozhodně ovlivní Veřinu loajalitu k němu a k jeho plánu Zet.
Kdosi na ně zaútočil, patrně omylem, a Hermiona kletbu perfektně odklonila. Draco se konečně vzpamatoval a rozhodl se jednat. Už nesměl ztrácet čas. Vzal svou holku za ruku tak silně, až sykla bolestí, a v další vteřině si neúnavně a poněkud surově probojovával cestu směrem k Potterovi. Skoro se zdálo, jako by on i členka Zlatého tria byli neviditelní, protože úmyslně na ně nikdo ze smrtijedů neútočil. Za to oni útočili na ně. Jak on, tak Hermiona se snažili během rychle chůze pomáhat svým spojencům, členům řádu, kteří byli okolo a bez přestávky, bez možnosti chvilkově si oddechnout, bojovali za mír a bránili ho.
Draco jich sundal poměrně dost. Rozhodně mohl být na svůj prozatimní výsledek hrdý. Žádná z vražd s jeho duší už dávno nic nedělala. Upřímně ani nespočítá, kolik lidí za tu dobu ve službách Zla už zabil. Ani ho to vlastně nezajímalo. Kdyby totiž znal přesné číslo... Jo, rozhodně je lepší nepočítat, kolik životů má na účtě.
Šlehl po Hermioně pohledem, neboť se mu vytrhla ze sevření a poté udělala jakousi piruetu, načež profesionálně svázala dva smrtijedy, kteří se dostali zezadu k McGonagallové a chystali se na ni zaútočit, zatímco ona neměla šanci si jich všimnout. Byla totiž dost zaneprázdněná tím, aby se bránila dalším třem. Zajímavé, že na váženou hlavu Nebelvírské koleje si smrtijedi většinou troufli jedině tehdy, když byli v dostatečné převaze. Nebo když na ni byli nejmíň dva.
„Působivé, Grangerová," ušklíbl se, když udělala další otočku a téměř poslepu sundala dalšího Bellina vojáka. Úšklebek mu oplatila a on ji znovu chytil za ruku a pokračovali dál.
Jak si někdy mohl myslet, že Grangerová vyloženě potřebuje ochranu jeho nebo jeho kumpánů, jeho Bristolského odboje, který sama za pomocí Daphné založila? Jak ho vůbec mohlo znepokojovat, co s tou nádhernou holkou bude, až tady nebude on, aby ji chránil před celým světem? Ne, není to tak, že by ji nebo její schopnosti podceňoval, jen mu jistým způsobem připadala křehká jako porcelánová panenka, a on měl nutkání ji bránit před každým jediným nebezpečím. Ale je to logické, každý z nás si své srdce hlídá, že ano. A to jeho bije v její hrudi.
Probojovali si cestu k místu, kde Potter bojoval, a sotva na něj Draco zavolal, brýlatý muž krátce zbělel, než se znovu začal věnovat boji. Ti smrtijedi, kteří nebyli v nejbližším kruhu Bellatrix Lestrangeové, ale kteří byli absolutně provoldemortští, se totiž snažili smrt svého Pána pomstít. Harry neměl šanci se ani na pár vteřin zastavit.
Nezbělel proto, že by ho snad pohled na Draca Malfoye vyděsil či se zhrozil něčeho, co by mohlo být za ním, ale barva se mu z tváře vytratila spíš z toho důvodu, že pochopil, že je čas...
Hermiona mu tohle nikdy neodpustí. Je jediným, kdo ví o tom, co Draco chystá; je jediným, kdo by mu to mohl překazit a kdo by ho mohl zastavit, a on mu přitom vyšlape cestu, tak říkajíc. Připraví mu podmínky pro to, aby mohl zničit poslední Bellin viteál, aby mohl zničit sebe, a pak v jeho plánu bude pokračovat dál. Dotáhne to do konce tak, jak Dracu Malfoyovi slíbil. Jenže ať už by to Hermioně vysvětlil jakkoliv, nepochopila by to. A právě proto jí to nikdy nepřizná - že mohl smrti kluka, kterého ona miluje, zabránit a neudělal to.
Draco zaváhal, ale nakonec přece jen Hermionu pustil a nechal ji volně bojovat, zatímco on sám se přiblížil k Potterovi natolik, aby s ním mohl mluvit.
„Nerozmyslíš si to?" houkl na něho Harry a bleskově se sklonil k zemi, nad hlavou mu proletěl záblesk kletby, a pak se narovnal a zaútočil. „Určitě najdeme i jinou cestu!"
Draco se krátce zasmál a poté hravě zabil smrtijeda, který ohrožoval Ronalda. „Nepřišli jsme na ni doteď, Pottere. Nebuď směšný!" Udělal elegantní půlobrat a neprodleně potom zaútočil na dalšího zamaskovaného cápka.
Harry po něm vrhl zamračeným pohledem a poté se prudce otočil k Ginny, která zaječela. Na vteřinu mu zamrzla krev v žilách, ale když zjistil, že je jeho přítelkyně úplně v pořádku, spadl mu ze srdce kámen jako skála. Vzápětí se mu ale obrátil žaludek a málem se pozvracel, protože mu došlo, proč Ginny zaječela. Jedno z vlčích dětí totiž našlo Blaiseovo tělo a pustilo se do něj, ale sotva na to Ginny upozornila, Vera už tam byla a vlčí mládě chladnokrevně zabila.
Draco od toho výjevu rychle odvrátil hlavu a raději očima vyhledal Hermionu, která se od něho poměrně vzdálila a bojovala po boku Kingsleyho. Poznal, že to má jeho holka perfektně pod kontrolou, a tak se zase věnoval vlastnímu boji. Potom zahlédl známou tvář Huntera Binghama. Už už se chystal vyrazit jeho směrem a zabít ho nějakým šíleným způsobem, ale Vera ho předběhla. Vzala si Binghama do parády a ostatní smrtijedi jim velice chytře udělali prostor a vzdálili se od nich.
Draco se zamračil a v mysli se modlil k Merlinovi a všem čarodějům světa, aby se Vera sakra nenechala zabít, protože pak by selhal i jeho plán Zet. Poměrně dost se totiž k tomuto plánu upnul.
Bellin vítězný, nepřirozeně hlasitý smích přehlušil všeobecnou vřavu boje, a prakticky všichni členové řádu ji vyhledali pohledem, načež se jim všem zlomila srdce ještě o něco víc. Tonksová totiž klesla k zemi, ale ještě než na ni stihla tvrdě dopadnout, Narcissa ji zachytila do náruče a nakonec spadly na zem obě dvě.
A malý Teddy Lupin se v tomto momentě stal sirotkem. Bellatrix dosáhla svého slibu a zabila svou krvezrádnou neteř tak, jak o to roky usilovala.
„Ty odporná svině!" zavřeštěla Ginny a jako smyslů zbavená se rozeběhla přímo na Bellatrix, která byla skoro na druhé straně nádvoří a vyzývavě, nadmíru provokativně se smála.
Harry vykulil oči a vyrazil okamžitě za ní stejně jako George s Ronem, ale Draco vyvoleného hbitě chytil za loket.
„Sleduj Bellu a zaměstnej ji, Pottere. Poznáš, kdy ji máte zničit," sykl na něho a Harry bezmyšlenkovitě přikývl, vymanil se mu ze sevření a už se hnal za Ginny, která za běhu metala po té temné svini jednu kletbu za druhou, nepříčetná vzteky.
Harry mu vlivem své roztržitosti a vlivem strachu o Ginny nestihl říct, co mu leželo na srdci. Chtěl mu jednoduše poděkovat. Za to, že jim zachránil Hermionu, že ji držel v bezpečí, třebaže trochu sporným způsobem, a že ji miloval tak, jak to potřebovala. Chtěl mu poděkovat za to, co udělal pro řád, že jim pomohl, že jim získal Bellin viteál a že zničí ten úplně poslední... V závěru mu vděčil za spoustu věcí, třebaže za mnohem víc věcí by mu rád dodatečně zarazil hlavu až do trenek. Neřekl mu však vůbec nic. A později, protože on byl jedním z těch, kteří druhou kouzelnickou válku přežili, neboť vyvolený zemřít nesmí, toho, že nic neřekl, ohromně litoval.
Draco se za ním dlouho díval a po chvíli se zhluboka nadechl. Takže tady to je... už to nemůže odkládat, už nemá čas. Nadechl se znovu, protože zase pocítil ostny své zbabělosti, a snažil se je okamžitě odehnat. Pak se podíval na svou holku nedaleko něj tancující mezi kletbami. Dělá to přece hlavně pro ni, proto, aby pro ni zajistil lepší svět. O nic víc mu vlastně ani nejde.
A na mysl mu vytanula slova, která mu kdysi dávno, ještě v Bristolu, řekla.
„Máš na to. Máš na všechno, co si usmyslíš, Draco. Nejen od vzestupu ty víš koho, ale za celý svůj život ses už vypořádal s tolika věcmi, s tolika problémy a zdolal jsi tolik výzev... Zastav se na chvíli a uvědom si, jak zatraceně silný člověk jsi. Když věříš sám v sebe, ve svou sílu, odhodlání a výdrž, nic není nemožné. Porazíš tu psychopatickou mrchu, ať už na tebe vytáhne cokoliv, ať už kvůli tomu budeš muset udělat cokoliv. Věřím tomu."
Nikdy vlastně nepochopil, proč už tehdy v Bristolu měla potřebu neustále ho nějak povzbuzovat a opakovat mu, že mu věří nebo že věří v něho. A že je přese všechno na jeho straně. Ne, nikdy nepochopil, že mu otevřela své srdce, ale byl za to zatraceně rád. I když to všechno ohromně ztížilo.
Odněkud se ozval výbuch, Nurmengardská brána vyletěla do povětří a hradní nádvoří zavalil těžký dým, z něhož se pak začala zjevovat ohromná postava. Z dýmu se zhmotnil Rubeus Hagrid, v obličeji se rozčíleně mračil, a sotva se rozhlédl kolem sebe, vrazil nejbližšímu smrtijedovi facku tak silnou, že muž v černém plášti určitě odletěl pár metrů, než hrubě dopadl na zmrzlou zem. Hned za ním z dýmu vyběhly i další posily Fénixova řádu, které vyslyšely zprávy o volání o pomoc. Mezi nimi třeba i Pomona Prýtová, profesorka Trelawneyová a taky několik bývalých studentů Bradavické školy. Dorazil i Aberforth Brumbál, taky madam Rosmerta z hostince u Tří košťat a další obyvatelé Prasinek.
Ti členové odboje, kteří v Nurmengardu už bojovali, si úlevně oddechli a pocítili chvilkovou vlnu nové naděje, příliv nové síly.
I Draco pocítil jistou úlevu. Ano, teď už může beze strachu odejít, členů řádu je dost na to, aby se dokázali ubránit, než Bellatrix padne. Merline, ano! Věří tomu, že ta mrcha, která mu byla životní učitelkou a která ho prakticky naučila všechno, co umí, padne. Musí. Rozhodně musí, když v sobě ten kousek její duše zabije.
Zbývalo už jen napjatě doufat v to, že Bellatrix už žádný další, pro ně neznámý viteál nemá... To by ho docela naštvalo.
Ještě jednou se zhluboka nadechl a vykročil směrem k Hermioně, ke které se přidalo několik nově příchozích, zatímco Bellatrix plně zaměstnávali Ginny, Potter, Ronald, George a dokonce i Narcissa.
Matka. Jeho úctyhodná matka. Doposud vůbec nepomyslel na to, jak jí bude, až zjistí, že jí zemřel jediný syn, jediné dítě. Zlomí ji to. Jenomže tohle je to, co válka dělá - rodičům bere děti a dětem rodiče.
Zavrtěl hlavou a hrozně rád by si jednu vrazil, aby se kurva konečně sebral a udělal, co udělat musí. Pořád totiž ještě není jisté, že to všechno dokonale vyjde přesně podle jeho představ. Pokud se tak nestane, budou v prdeli. Žádný plán B nemá. Jen plán Zet, ale ten nastane jedině tehdy, pokud se začne hrát nejhorší scénář ze všech. Nejhorší pro jeho srdce.
Zaslechl Veřino vyjeknutí a na moment se zhrozil, ale když tím směrem pohlédl, na jeho rtech si zahrál škodolibě spokojený úšklebek. Veřin výkřik byl spíš vítězného rázu. Právě totiž odzbrojila Binghama a poslala ho k zemi. Dopadl na ni zády a urychleně, téměř panicky se snažil zvednout, ale mladá ruska mu to nedovolila. Šlápla na jeho hruď, přirazila ho k zemi a poté na něj plivla, aby mu ukázala, jak jím pohrdá. Draco se na pár vteřin zatvářil znepokojeně. Rozhodně nebyl čas, aby se Vera na Binghamovi vyřádila stejně jako tehdy na svém otci. Chvíli to vypadalo, že přesně tohle Vera zamýšlí, ale nakonec jen vytasila zpoza opasku dýku, už solidně poskvrněnou krví mnoha, a zarazila ji Binghamovi přesně do srdce. Ještě s ní zlověstně zakývala, aby to řádně bolelo.
A tak Hunter Bingham, poslední z nejdůležitějších a nejnebezpečnějších stolových smrtijedů, zemřel. Ne hned, nějakou dobu to trvalo, ale Vera na jeho poslední vydechnutí už nečekala. Svou stříbrnou dýku nechala zaraženou v jeho hrudi, možná aby se později vědělo, kdo toho odporného hajzla zabil, a už mu nevěnovala žádnou pozornost.
Blonďatý muž se odfrknutím pousmál, v duši klid, a konečně vykročil za svou holkou, zatímco Vera ničila už dalšího smrtijedu.
Bella si toho, že ztratila svou pravou ruku, neboť Draco jí rozhodně není, ani nevšimla. Nebo možná ano, jen ji to nezajímalo. Měla spoustu práce, nebo spíš zábavy, s vyvoleným, jeho krvezrádnými přáteli a svou sestrou. Neúnavně, skoro až obdivuhodně na ni nepřetržitě útočili, ale neměli proti ní žádnou šanci. A to ani přesto, že proti nim nebojovala pořádně. Ve skutečnosti je dost šetřila. Hrála si s nimi, a ohromně ji to bavilo.
Harryho Pottera totiž zabít nechtěla. Ne, ten se jí bude ještě náramně hodit, až se vrátí zpátky do Británie. Možná nechá žít i Ronalda Weasleyho, pokud toho krvezrádce nezabije někdo jiný. I Grangerovou, tu malou mudlovskou děvku si taky nechá. Bude to velkolepé! Až se vrátí do Británie po boku Zlatého tria, které bude na její příkaz hlásat její ideologii. Úžasné!
„Hermiono!" zavolal na čarodějku Draco, a ona se prudce ohlédla přes rameno, načež vytřeštila oči, když po ní blonďatý smrtijed náhle vrhl smrtící kletbou.
Tak změnil plán. Nezabije sebe, ale ji. Stejně prohrávají.
Jo, jasně. A teď tu o Králici Alici a chechtajícím se pařezu.
Smrtijed za Hermionou padl k zemi a ona zůstala kamenně stát na místě a hodnou chvíli ani nemrkla. Vždyť zelený záblesk kletby jí prosvištěl sotva pět centimetrů od ucha!
„Mám perfektní mušku, Grangerová. Toho sis už mohla všimnout," ušklíbl se na ni, když k ní přiskočil a poté ji chytil za loket a táhl ji směrem k hradu.
Hermiona se vzpamatovala. „Mohl jsi mě zabít!"
„Nejspíš ano," připustil během toho, co jim razil cestu, sám nevěděl kam. A ne, zabít ji opravdu nemohl. Pokud něčemu bezmezně věřil, tak to byla jeho dokonale přesná muška, třebaže ho zradila, když Voldemort potřeboval ochranu... heh. „Co uděláš? Zabiješ za to mě?"
Čarodějka po něm loupla kritickým pohledem během toho, co se urputně snažila nezakopnout. Na zmrzlé, krví smáčené zemi totiž leželo poněkud moc těl, kamenů a dalších překážek. „Nikdy si ty své hloupé poznámky neodpustíš, že ne?"
Draco se usmál. Pak přimhouřil oči a nepatrně změnil směr doleva, někde k napůl zničeným schodům na honosnou kamennou terasu, která byla skvostem Nurmengardského hradu i náměstí.
Zastavili se, neboť se jim do cesty připletl smrtijed, kterého Draco snad ani neznal. Díval se na ně a oni se dívali na něho. Nic neudělal, a tak Draco zakoulel očima, napřáhl se a spodní stranou zápěstí ho vzal pořádně po kořenu nosu ranou směrem dolů. Normálně by mu vrazil pěstí, ale v pravé ruce držel hůlku a v té levé ruku Hermioninu. Smrtijed se zamotal a pak spadl na zem. Draco ho překročil a Hermiona mu omylem šlápla na ruku, přesněji se svezla a zavrávovala na jeho předloktí.
„Kam vůbec jdeme, Draco?" zajímala se Hermiona. Neustále se ohlížela přes rameno, neboť se vzdalovali od jádra bitvy, což ji poněkud znepokojovalo.
Blonďatý smrtijed neodpověděl. Táhl ji za sebou ještě pár kroků, a pak se zastavil a pohledem zkontroloval situaci. Výborně. Bellatrix je dostatečně daleko a nevidí na ně, brání jí v tom jakési ozdobné zídky, kterých není na Nurmengardském nádvoří málo. A ostatní budou sotva věnovat pozornost prázdné, značně už zničené terase a jejím postranním schodům.
„Máš ten kámen vzkříšení?" zeptal se a ona se na něho nechápavě podívala.
„Ano, proč?"
Draco se zase usmál. A to jí samo o sobě přišlo poněkud divné. Vždyť se obvykle nesmál vůbec. A teď tady hází úsměvy jako bouřka blesky. „Potřebuju ho," odpověděl a ona svraštila obočí.
Krátce zaváhala, ale pak přece jen začala hrabat ve své věrné, pro mnohé už legendární korálkové kabelce. Chvíli to trvalo a ona si myslela, že se na ni Malfoy určitě každou vteřinou utrhne, ať si sakra pohne, a nebo jí rovnou vytrhne kabelku a začne hledat jednu z relikvií sám, ale nestalo se tak. Když totiž k němu během hledání nervózně vzhlédla, zarazila se. Draco se na ni pokojně a poněkud pobaveně usmíval, ruce měl složeny na hrudi a vůbec se zdálo, jako by byl právě v tuto chvíli nejklidnější a nejbezstarostnější na celém světě.
„Co to s tebou sakra je?!" vyjela na něho, neb ji značně znepokojoval, a on se koutkem úst pousmál ještě víc a pokrčil rameny.
„Jsem zamilovaný," odvětil jednoduše v momentě, kdy Hermiona konečně našla kámen vzkříšení, a prudce k blonďatému chlapci vzhlédla, v očích absolutně šokovaný, nejspíš i vyděšený výraz. „Do tebe, samozřejmě," dodal a vzal jí relikvii z ruky. „Taky vím, že to už dávno víš," významně se na ni ušklíbl, zatímco ona na něho vyjeveně civěla jako tu zářijovou noc, když poznala svého únosce.
Draco jí věnoval ještě jeden pobavený úsměv a poté pevně sevřel kámen vzkříšení v dlani, načež zavřel oči, dlaň rozevřel a kámen se třikrát otočil. Zhluboka se nadechl, protože to mu dneska velmi pomáhalo, a oči zase otevřel. A srdce se mu rozbušilo vším. Daphné, Theo i Blaise. Všichni tři byli tady a usmívali se na něho. I Severus, jeho kmotr a svým způsobem otec, kterého tak potřeboval, ho nenechal odejít na druhý břeh samotného.
„Jsou tady? Daphné a Theo?" zeptala se bolestně Hermiona a očima pátrala v prázdnu okolo Draca i sebe. „I Blaise? Je tady?"
„No!" ozval se poslední zmiňovaný a Draco na něj stočil pohled. „Už jsem si myslel, že na mě zase hodí bobek," uchechtl se a Draca píchlo u srdce.
„Jsou," odpověděl pak Draco jako by nepřítomně na její otázku. Své šedomodré oči zabodával do černých očí svého kmotra, který se na něho díval tak nějak poraženě, a přesto ohromně hrdě.
Umí to mrtví vůbec? Být hrdými na ty, které tady zanechali, ať už dobrovolně nebo ne?
„Ale proč?" položila další otázku členka Zlatého tria a neklidně se rozhlédla kolem sebe. „Máme bojovat, Draco."
Nechápala, o co mu jde nebo co zamýšlí. Mají být v jádru dění, mají bojovat za svobodu, za mír a za vše, co milují po boku členů řádu. Rozhodně by neměli stát bokem, bavit se s mrtvými a nevšímat si boje.
Draco si to uvědomil taky, ale upřímně... on už bojovat stejně nebude. A ona taky ne. Rozhodně si byl jistý tím, že to emočně nezvládne - vrátit se zpátky k boji a zničil Bellu. Něco mu říkalo, že zůstane s ním, i když se jeho srdce rozezní posledním úderem.
Každopádně ale přejel pohledem po svých mrtvých nejbližších, a pak si jich už nevšímal. Nebo se spíš o to pokusil, ale nešlo to.
„Sice jsme tě tady nechtěli a nechceme, ale ukážeme ti cestu k nám... neboj se," usmála se na něj smutně blondýnka a on k ní vzhlédl.
„Nenecháme tě v tom samotného, kamaráde," přidal se Blaise a Draco stočil pohled na něho.
„Jsme pořád s tebou, Draco," doplnil mrtvé členy odboje Theodore a Dracovi se zlomilo srdce ještě o trochu víc.
Snape neřekl nic. Jen mírně přikývl, když se na něho Draco podíval. Potom si blonďatý smrtijed schoval kámen do kapsy, aniž by mrtvé odvolal, a vzápětí z kapsy druhé vytáhl baziliščí zub.
Hermiona se na něho překvapeně podívala. „Odkud ho máš?"
Od Pottera. „To není důležité," odvětil a s hlubokým povzdechem se na baziliščí zub ve své ruce zadíval.
Mělo by to být lehké. Téměř bezbolestné. Baziliščí jed působí prakticky okamžitě. Zvlášť, když je vražen přímo do srdce.
„Na co ho potřebuješ...?" zeptala se po chvíli váhavě Hermiona, protože si začala dávat jedna a jedna dohromady. Jen tomu nemohla nebo nechtěla věřit, i když k tomu prakticky všechno nasvědčovalo. „K čemu ten zatracený baziliščí zub máš, Draco?!"
Vzhlédl k ní a dlouze si ji prohlížel, než se krátce pousmál. „Na zničení posledního viteálu."
Z tváří se jí vytratila všechna barva, rty užasle oddělila od sebe a přešlápla na místě, jako by se jí zem zachvěla pod nohama. „Ne. Ne. Ne!" vykoktala a poslední ne na něho skoro zaječela. „Ne! To nedovolím! Existuje přece i jiná cesta! Chceš si hrát na nějakého podělaného hrdinu?! Přestaň!" odmítala to téměř hystericky, a Draco k ní zamračeně přistoupil a chytil ji za ramena.
„Hermiono," oslovil ji tak klidně a něžně, jak jen dokázal. „Jediná cesta ke zničení Bellatrix ve skrz mé srdce," řekl a to její se zastavilo. „A ty to dobře víš."
Kudrnatá čarodějka se mu vytrhla ze sevření a odmítavě vrtěla hlavou. „Ne! Prostě ne!"
Draco si unaveně povzdechl, a dlaní si ještě unaveněji promnul tvář. Zadíval se k místu, kde se neúnavně bojovalo a odkud se neustále nesly všemožné výkřiky, jak bolestné, tak těch, které vedly kletby. Zjistil, že občasně vidí Pottera, když uskakuje kletbám, což nebylo vůbec dobré. Bellatrix zřejmě jeho a ostatní, co proti ní momentálně stojí, tlačí před sebou. To znamená, že by každou chvíli mohl zahlédnout i ji. A ona jeho.
Musel to urychlit. Jenže jak? Jak donutit Hermionu, aby mu vrazila baziliščí zub přímo do srdce?
Chtěl, aby to udělala ona. Bylo to jeho poslední přáni, a on chtěl, aby bylo vyslyšeno. Protože kdo má větší právo zastavit mu srdce než ta, pro kterou bije?
Ano, je to sobecké, to přiznává. Vždyť po ní chce, aby si kvůli němu rozpoltila svou nádhernou duši vraždou. Ale na druhou stranu... ona možná přijde o střípek své duše, ale on jí za to věnuje celý svět. Co víc, svět bez Bellatrix Lestrangeové.
„Neudělám to, na to zapomeň!" vyprskla, jako by mu četla myšlenky.
Draco několikrát pomalu přikývl. Tak na to bude muset jít jinak...
***
Harry Potter už začínal ztrácet síly. Ron už zaměstnávat Bellatrix a nepřetržitě se vyhýbat jejím kletbám taky nezvládal. Ginny už všechny pohyby dělala jako by automaticky a poněkud zbytečně. Jediný, kdo se zdál pořád ještě stejně silný byl George, po jehož boku proti Bellatrix bojovala i Vera. I několik dalších členů řádu se k jejich skupince přidalo, protože Nurmengardská bitva se nějakým zvláštním způsobem stočila tak, že Bellatrix Lestrangeová byla jejím jádrem. Zatraceně silným jádrem. Neúnavným, nepolevujícím.
Bellatrix se s noblesou a elegancí jí vlastní s perfektním přehledem vyhýbala všem kletbám, které se na ni řítily ze všech světových stran. Nesmála se už tak často, přesto na jejích bledých rtech sídlil nepřetržitý, lehký úsměv. Nebo možná úšklebek dávající jim najevo, že ji prostě neporazí. Mají ohromnou převahu, nejmíň sedm na jednoho, a stejně je to ona, kdo vítězí, kdo je tlačí před sebou a nutí je couvat.
Léta praxe a dlouhé hodiny tréninku nesou ovoce. Aniž by věděla proč, pomyslela na Draca, kterého už dlouho nezahlédla... Byla si jistá tím, že stát on na jejím místě, vedl by si skoro tak perfektně jako ona. Ostatně ho sama trénovala. Ale kde je?
Nejobávanější žena Británie a nejspíš i Evropy přimhouřila oči a pátravě se rozhlédla po bojujících, během čehož s dokonalým přehledem dál útočila i se útokům vyhýbala.
Ne, její milý Draco tady není. A Grangerová taky ne... Co ten zatracený kluk zase vymýšlí? Kde sakra je?!
Rozčílila se a dala do dalšího útoku víc síly, než doposud, což schytali George s Verou, a oba dva byli silou kouzla sraženi k zemi. Ginny, která bojovala kousek od nich, zavrávorala, ale ustála to. Harry s Narcissou na Bellin útok zareagovali svým vlastním, a dali tak ostatním čas bezpečně se zvednout.
„Jsi v pořádku?" zajímal se rychle George a gentlemansky nabídl Veře ruku a pomohl jí na nohy, ač by to s přehledem zvládla sama.
Nikdo jí nikdy nepomáhal, nikdo jí nikdy nenabízel pomocnou ruku. Odjakživa byla odkázaná jen sama na sebe. A tohle prosté, úplně primitivní gesto, ten prostý, obyčejný zájem z Georgeovy strany jí rozezněl srdce. Asi má sakra problém... Vždyť tady ani neplánuje po válce zůstat. Ani nemá kde. A taky je ohromně vtipné, jak počítá s tím, že válka v nejbližších hodinách opravdu skončí. A pak nastane čas pro plán Zet. Takže prostor pro nějaké randění s rudovlasým chlápkem vážně nemá a mít nebude.
„Naprosto," odvětila mu, když se zvedla a ač na to neměla čas, oprášila si svůj plášť. „Něco zkusím," oznámila mu pak a George se na ni zmateně podíval, zatímco omráčil kolemprobíhajícího smrtijeda. „Nezlob se na mě," dodala a jemu se vyhouplo obočí nahoru, zatímco Vera chňapla Ginny za paži a přitáhla ji k sobě. Shodou okolností to bylo naprosto perfektně načasované, jelikož si rudovláska nevšimla kletby, která byla vyslána jejím směrem. Díky Veře ji nezasáhla.
„Nerozumím ti," křikl na rusku George, jenž měl spoustu práce s dalšími zamaskovanými šmejdy, kteří se jako by vynořili odnikud.
Vera mu věnovala krátký, výmluvný úsměv a poté stočila svou pozornost na Ginny, která se bohužel stala obětí jejího pokusu. „Nevěřím tomu, že je Blaise mrtvý!" prohlásila během útoku na Bellatrix, která se spíš věnovala ostatním členům řádu, a Ginny po ní šlehla prudkým pohledem. A Vera přijala, co očekávala, ale nenechala se tím oslabit. „Musí ti být strašně, že za tebe schytal smrtící kletbu," pokračovala konverzačním stylem a Ginny na vteřinu úplně zkameněla.
George vykulil oči a chytil bývalou smrtijedku za loket. „Co blbneš?!" utrhl se na ni, protože rozhodně nehodlal přihlížet tomu, jak někdo jeho malé sestře způsobuje bolest. Ani Vera ne.
Vera se mu ze sevření honem vymanila. „Nepleť se do toho!" zasyčela, úskokem do strany se vyhnula kletbě a sama jednu poslala, načež se znovu objevila vedle Ginny. „Musí to být hrozný pocit, nést na svých bedrech takovou vinu," pokračovala a dosáhla toho, o co usilovala.
Ginnyiny oči se zalily slzami, strčila do Very a poté se vrhla na boj s dalším smrtijedem, zatímco Veře se podlomila kolena a šla k zemi, George ji však bleskurychle zachytil. Nešla k zemi z toho důvodu, že by do ní Ginny strčila příliš silně, šla do kolen spíš z toho důvodu, že ji zasáhly Ginnyiny pocity, tak bolestné, téměř destruktivní.
„A zase... jsi v pořádku?"
Vera na George upřela uslzený pohled a on se zhrozil. Už už otevíral pusu, aby se zeptal, co se sakra děje, ale ona ho gestem ruky umlčela, načež v sedě na zemi zavřela oči a soustředila se jen na vnímání Ginnyiny bolesti, viny, smutku... všech těch pocitů, které člověka zlomí. Vnitřně. Soustředila se na svou jedinečnou moc.
„Vero!" oslovil ji naléhavě George a ona sevřela jeho ruku tak pevně, až sykl bolestí, ale na oslovení nijak nereagovala a oči měla dál zavřené, ačkoliv válka kolem nich neutichla.
Potřebovala se soustředit. Srdce ji bolelo, jako by jí do něj někdo zarazil dýku a ustavičně s ní hýbal, celá její duše byla jako by v plamenech prokletého ohně, duše Zložárem upálena zaživa. Zpod zavřených víček jí po tváři stékaly slzy a Georgův naléhavý, opravdu vyděšený hlas jako by utichal, jako by se vzdaloval. A to byl právě ten stav, který potřebovala.
Celý svět pro ni utichl, zmizel v prázdnotě, v níž se ona topila svázaná pocity Ginny Weasleyové jako v chapadlech Ďáblova osidla. Pak zprudka otevřela oči a George od ní uskočil dozadu, neboť její běžně nádherné oči byly... divné, skoro nelidské. Nevšimla si ho, svůj pohled okamžitě zapíchla do Bellatrix a bez mrkání na ni zírala, během čehož ohromně rychle pohybovala rty a šeptala slova, která George nikdy v životě neslyšel.
A pak se to stalo. Bellatrix táhle, bolestně zavyla, rukama začala pátrat před sebou, jako by se snažila najít nějakou oporu, a protože ji nenašla, trhaně šla do kolen a poté se chladné, zmrzlé země dotkla i svými dlaněmi. Vera se svezla k zemi také, na pár vteřin zřejmě omdlela. Harry, Ginny, Narcissa i ostatní zmateně těkali pohledy mezi dvěma ženami, a když Vera zase přišla k vědomí, Bellatrix se právě zvedla ze země a zabodla do ní temný, neskutečně ostrý pohled.
A Vera věděla, že má problém.
***
Hermiona i Draco po Bellině výkřiku stočili pohledy směrem k místu hlavního boje, načež oba dva svraštili obočí a poté se podívali jeden na druhého. I mrtví členové Bristolského odboje a Snape stočili prázdné tváře tím směrem.
„Nezlob se na mě, Draco," promluvila konečně Hermiona. Doposud po jejích posledních slovech mlčeli. „Nechci to udělat. Nemůžu. Nemůžu tě... zabít," vydechla a on se na ni chápavě pousmál koutkem úst. „Jak bych taky mohla?" zeptala se spíš sama sebe a on mlčel. „Vždyť... vždyť tě miluju jako nikdy nikoho, Malfoyi! Nemůžeš to po mně chtít, nemůžeš to po mně žádat!" Roztřepala se jako opuštěné, vyděšené štěně uprostřed lednové noci a on krátce zavřel oči, zatímco v těch jejích se zatřpytily slzy.
„Máš pravdu, omlouvám se," souhlasil po chvíli a přistoupil k ní. Stáhl si ji do objetí a ona neprotestovala. Ne, objala ho tak silně, až mu málem polámala žebra. „Určitě existuje jiná cesta," připustil nakonec, třebaže tomu nevěřil, když to tvrdil Potter. „My dva tu cestu spolu najdeme, Grangerová," dodal a bradou se opřel o vršek její hlavy, oči upřené do prázdna před sebou.
„Ano, mám pravdu," vzlykla statečná nebelvírka, která se poslední minuty bála jako nikdy předtím. Opravdu po ní zcela vážně chtěl, aby ho zabila?
S hlubokým povzdechem se usmál. „Teď mě prosím polib, už si ani nevzpomenu, jak chutnají tvé rty," ušklíbl se a mírně se od ní odtáhl, načež se na ni podíval dolů, zatímco ona k němu vzhlédla.
„Nebuď tak dramatický!" zavrčela na něho a potom ho už málem políbila, kdyby jí oči neklesly k baziliščímu zubu. „Dej mi ho, než uděláš další hloupost."
Zasmál se. Upřímně, ale na její vkus příliš krátce. I přesto to rozehřálo její srdce. „Ovšem," neprotestoval a baziliščí zub jí ochotně a bez sebemenšího problému vložil do levé ruky, protože v té pravé držela hůlku. „Teď už mě ale konečně polib!"
Ušklíbla se na něho, poněkud provokativně, a Draco už nechtěl dát čekat, takže ji chytil za obě tváře a hluboce ji políbil. Vrhl se na její rty tak intenzivně, že byla nucena o pár kroků couvnout, ale to jí vůbec nevadilo. Jak by tak mohlo? Vrátila mu polibek ve vší naléhavostí a láskou, a on jí zmučeně zasténal do rtů.
Přišlo mu, jako by ji líbal poprvé. Cítil se, jako by byl zpátky v Bristolu, před úkrytem jejich malého odboje, a v obležení smrtijedů, kteří jsou v tomto momentě už téměř všichni mrtví. Tenkrát ji během bitvy se stolovými smrtijedy, která skončila smrtí Daphné, políbil úplně poprvé, zatímco kletby okolo nich nepřetržitě létaly, ale jim jako kdyby se vyhýbaly. Dodnes si vybaví, jak Daphné, Theo, Blaise i jeho smrtijedští kolegové naprostým údivem přestali na pár vteřin bojovat. Ten moment patří k jeho nejkrásnějším vzpomínkám. A teď ta vzpomínka oživla, vrátila se, aby ji mohl znovu prožít.
Poslední bitva druhé kouzelnické války okolo nich bez přestání zuřila, ale nevěnovali tomu pozornost. V jejich světě totiž žádná válka nebyla. Jen klid, mír a oni dva. Hermiona ho pravou rukou chytila za vlasy na zátylku a druhou ruku, v níž držela baziliščí zub, měla volně svěšenou podél těla.
Až se jich někdo v budoucnu zeptá: „A Co jste dělali, když my jsme končili válku?", odpoví jednoduše... Líbali jsme se.
Hermiona ho donutila couvat ke zdi. Nebo Draco couval sám? To nebylo jisté. Jisté bylo jen to, že se smrtijedova záda brzy potkala se studenou kamennou zdí, o níž se opřel, zatímco Hermiona se svým tělem opřela o něho.
Pomyslel by Draco někdy na to, že závěrečnou bitvu druhé kouzelnické války bude bojovat tím, že bude líbat členku Zlatého tria? Rozhodně ne. O to to bylo lepší, jedinečnější.
Hermiona cítila, že jeho ruka sklouzává z její tváře na levé rameno, k jejímu loktu a pořád níž, zatímco jeho rty se věnovaly těm jejím tak intenzivně, že pro tuto chvíli nemohla věnovat pozornost ničemu jinému. Ráda by v tento moment zastavila čas, ráda by v tomto momentě zůstala o něco déle, protože jí něčím připadal ohromně důležitý, zcela jiný než všechny ostatní.
Vím, že to víš... Tím to všechno začalo. A teď to ví oba.
„Odpusť mi," zašeptal do jejích rtů a ona prudce, dost panicky otevřela oči ve chvíli, kdy ohromnou silou sevřel její levou ruku a zkroutil ji tak, že vyjekla bolestí právě v momentě, kdy s její rukou trhl nejdřív od sebe a pak křížem k sobě a s její nedobrovolnou pomocí si vrazil baziliščí zub přímo do srdce.
Jeho poslední podraz na ni.
Čas jako by se zpomalil a Hermionino zoufale bolestné zařvání se ztratilo ve vzdáleném zařvání Bellatrix Lestrangeové. Zorničky šedomodrých očí se rozšířily, Draco zalapal po dechu a naprázdno pootevřel rty. Ztratil rovnováhu, svět jako by se mu řítil pod nohama. Hermiona od něj odstoupila, v očích strach a slzy, a on se zachytil jejího ramena, aby se udržel na nohou, ale docílil jen toho, že ji stáhl k zemi s sebou.
„Co jsi to udělal?!" utrhla se na něho ubrečeně. Seděla na zemi, nohy pod sebou a Dracova hlava v jejím klíně. Trhnutím mu vyrvala baziliščí zub ze srdce a odhodila ho stranou. „Co jsi to udělal..." zopakovala šeptem během toho, co hladila jeho vlasy a statečně mu oplácela pohled. Ten jeho byl prázdný, se závojem smrti, a ona měla nutkání odvrátit od něho hlavu.
Srdce jí krvácelo skoro tak jako to Dracovo, které krvácelo doslova. Umíral. A umíral v její náruči.
„Vždycky," zachraptěl Draco a ztěžka polknul. Už necítil nohy a šíleně se bál. „Vždycky jsi... to byla... ty... Grangerová..." dořekl těžce a znovu polknul. Měl pocit jako by mu hrdlo svazovala nějaká neviditelná síla, jako by ho někdo škrtil. A možná ano. Smrt, které vyšel vstříc.
Hermiona se rozplakala ještě víc, ale sklonila se k němu a něžně, s největší opatrností přitiskla své rty na ty jeho. „Miluju tě..." zavzlykala a on se s vypětím posledních sil usmál, načež v jeho očích naposledy probleskl strach, když zaslechl téměř hysterické zvolání svého jména.
Bellatrix.
Hermiona se napnula, neboť mohla vidět, že se k nim Bellatrix rychlou, leč trochu nejistou chůzí přibližuje, ale bylo jí to pro tuto chvíli jedno. Draco umírá. A její srdce s ním. Ráda by něco udělala, zachránila ho, ale věděla, že není jak. Nemůže nic dělat. Může jen přihlížet tomu, jak Dracovo srdce , otráveno jedem, utichá. A s ním i poslední střípek Belliny rozpolcené duše.
„Draco!" vykřikla Bellatrix a zarazila se na místě, ve tváři zděšení a v očích bolest. Snad poprvé její oči vypadaly tak prostě lidsky.
Neměla problém je najít. V momentě, kdy ji uprostřed boje zasáhla dosud neznámá bolest, věděla odkud pramení. Padla na kolena, dlaň přitisknutou k srdci, a hůlka jí vypadla z ruky. Pár vteřin nedokázala určit, co se děje, co se stalo, a chvíli podezřívala tu ruskou štětku, že jí bolest způsobila zase ona, ale ta byla příliš zaměstnána oplakáváním George Weasleyho a objímáním jeho mrtvého těla. Zabila jí ho. Oh ano, zabila ho a způsobila jí stejnou bolest jako ona jí svou zatracenou mocí.
Brzy se ale vzpamatovala. Pochopila. Vykřikla Dracovo jméno, bolestně i rozčíleně zároveň, a pak zařvala znovu. Silně, dlouze a ničivě. Roztáhla paže a všechnu svou sílu směřovala do svých rukou, kterými následně trhla od sebe, jako by před sebou valila neviditelnou vlnu. Ano, ta vlna byla neviditelná, přesto skutečná, a projela Nurmengardským náměstím jako rozpálený nůž máslem. Šli k zemi. Všichni do jednoho, smrtijedi i členové odboje. Šli k zemi a ona povstala. A zamířila rovnou sem. K místu, kde umírá její tolik milovaný a zároveň tolik nenáviděný Draco. Její milý Draco...
Hermiona k Bellatrix prudce vzhlédla a Draco k ní v Hermionině klíně pomalu otočil hlavu.
„Bello," oslovil ji tiše a usmál se nebo se ušklíbl. Zlověstně, škodolibě a spokojeně. „Hra skončila."
Smrtijedka se vzpamatovala, zamrkala a jen letmo se ohlédla přes rameno, neboť členové řádu jí byli v patách. Podívala se zpátky na ně dva a Hermiona se zachvěla, když na ni upřela mrazivý pohled.
„Ty... zabila jsi ho!" obvinila Bellatrix mladou čarodějku, a ta vytřeštila oči. Draco chtěl Belle odporovat, ale nějak nemohl najít hlas. „Ty malá svině!" rozkřikla se na ni a Hermiona sebou trhla. „Zabila jsi ho! Zabila jsi mi ho!" Prudce máchla rukou a Hermiona nestihla ani vyjeknout, když ji Bellatrix kouzlem nepatrně vyzvedla do vzduchu a následně ji mrskla o zeď.
Draco cosi zachraptěl a snažil se nějakým způsobem nadzvednout na loktech. Taky se snažil najít svou hůlku, kterou upustil v momentě, kdy mu špička baziliškova zubu projela srdcem.
„Zaplatíš za jeho život!" vřískala Bella, která na Hermionu mířila svou rozevřenou dlaní a mírně pokrčenými prsty.
Členka Zlatého tria se prohýbala pod náporem neskutečné bolesti. Draco konečně nahmatal hůlku a téměř poslepu, automaticky a bezmyšlenkovitě, zaútočil na svou tetu. Udělala krok dozadu a přestala Hermionu mučit.
„Hra skončila, Bello!" zopakoval znovu a pokusil se mluvit nahlas, ale moc se mu to nedařilo. Měl pocit, jako by mu hrdlo svírala železná ruka. „Vyhrál jsem... nevěřila jsi tomu... porazil jsem tě... vyhrál jsem... dodrž dohodu... prosím..." řekl trhaně, zatímco Hermiona se zadýchaně zvedla do sedu a po čtyřech přešla k němu. Bellarix si nevšímala.
Bylo jí už všechno jedno. Bellatrix Lestrangeová ji tak jako tak zabije. Byla si tím jistá víc než čímkoliv jiným. A momentálně si přála jen to, aby s Dracem Malfoyem mohla strávit jeho poslední minuty.
V Belliných černých očích se zatřpytily slzy. Přiložila si dlaň kdesi doprostřed pod hrudní koš a pomaloučku, s velice lítostivým pohledem zakroutila nesouhlasně hlavou. „Vyhrál, miláčku...?" zaskřípala tiše a vykročila k němu, načež si k němu dřepla. Hermiona se od ní instinktivně odtáhla, ale zůstala dřepět u Draca z druhé strany. „Už kdysi dávno jsem ti řekla, milý Draco, že já neprohrávám..." šeptala mu do obličeje a po posledním slově mu dala něžný polibek na čelo. „Nikdy neprohrávám," dodala, zvedla se a v další vteřině Hermiona zalapala po dechu, vytřeštila oči, až je po smrtijedce málem hodila, a hystericky si přitiskla dlaně k hrdlu.
Draco se na Bellatrix vyděšeně podíval a poté se ze všech sil otočil na Hermionu, která se v sedě sunula pozpátku ze zdi, dlaně pořád přitisknuty k hrudi a v obličeji se jí střídalo celé spektrum barev. Dusila se. Vrhl pohledem zpátky k Belle, která se tvářila, jako kdyby jí to bylo líto, a sklonil zrak k její pravé ruce, kterou sice měla svěšenou podél těla, ale tak trochu křečovitě a prsty rytmicky pohybovala, jako by hrála na neviditelné piano.
Nevěděl, co má dělat. Netušil, co má udělat, aby Hermionu Grangerovou ještě jednou, naposledy, zachránil. Srdce mu krvácelo nejen zraněním a vlivem jedu, ale i bolestí, která neměla co dělat s fyzičnem.
Tady to je. Zemře, aby jí zajistil lepší svět, ale dřív než jeho srdce přestane bít to její. Nezvládne ji zachránit. To ho zabilo. To ho zabilo dřív než ten jed. Zemře dvakrát. Tohle je možná ten trest za všechno, čeho se za svůj život dopustil. Tohle je ta prokletá karma.
Pak si uvědomil, že má hůlku a že ji svírá v ruce. A začal okamžitě jednat. Dokázal se připlazit ke své holce a poté na ni zamířit špičkou hůlky. „Anap..." rozkašlal se a zaklínadlo nedořekl. Hermiona mu už před očima začala bělat a následně modrat. Pevně, křečovitě ho svírala za předloktí, které nahmatala, ale její stisk slábl. „Ana... Anap... An..." snažil se kouzlo proti dušení vyslovit, aniž by tušil, jestli tak prosté kouzlo vůbec zabere. Nejspíš ne, ale odmítal na to myslet. „Anapne... Anap... An..." Složil se na její hruď, neboť ona už dávno ležela na zemi. Mrtvá, s očima zeširoka rozevřenýma. Byl by přísahal, že slyšel její poslední zalapání po dechu, a pak cítil poslední úder svého srdce. Daphné, Theo, Blaise i Snape se vypařili jako pára nad kotlíkem.
Odpusť mi, Hermiono... nedokázal jsem to.
Do posledního Dracova úderu a do posledního Hermionina dechu. Tak bojovali a tak se Bristolský odboj znovu sjednotil.
Bellatrix už prsty nehýbala. Stála kamenně, podobna soše, a zírala na ty dva mladé, láskou zhlouplé lidi.
Tohle pro Draca nikdy nechtěla. Ne. Chtěla pro něho všechno, oč ji požádal. Chtěla mu zajistit svět, který by mu padal k nohám, chtěla mu nechat Grangerovou, která mu ukradla srdce, chtěla mu dát jednoduše všechno. Moc, neohroženost a ano, i tu zatracenou lásku.
Jen kdyby byl loajální, jen kdyby jí nevrazil už nejmíň stou kudlu do zad... Jen kdyby byl poslušný, dostal by všechno, co chce, všechno, oč by ji požádal.
Neuvědomovala si totiž, že jediné, co Draco doopravdy chtěl, byl její pád. Svoboda, které by nedosáhl, pokud by světu vládla ona.
Bellatrix si povzdechla a odvrátila od svého synovce zrak. Vera by z ní teď měla radost. Bolest, kterou cítí, z ní srší jako voda z fontány na Nurmengarském náměstí. Jenže na takové myšlenky nemá čas, musí vyhrát válku. Ale přecejen je člověk. Ještě jednou se na Draca podívala a pak se otočila, aby v ten samý moment zkameněla, když se setkala s dokonale modrýma očima své sestry.
„Avada kedavra."
A první ze sester Blackových se zastavilo srdce. Druhá kouzelnická válka zamířila ke svému konci.