Upozornění: poslední dvě kapitoly jsou místy žaludekobracející a vyskytuje se v nich smrt i násilí v mnoha podobách (zvlášť v kapitole poslední). Myslete na to, že je to jen pouhý příběh.
***
Den, kdy jsem zemřel.
Věděl jsem, že ten den bude mým posledním. A pokud ne tenhle, pak ten následující určitě. Nemohlo to už trvat dlouho. Všechno, co byla potřeba udělat, jsem už udělal. Nachystal jsem si jeviště pro své poslední dějství, připravil jsem se na svou poslední roli. A opona se zvedla.
Den, kdy jsem zemřel. Den, kdy jsem svou smrtí splatil kouzelnickému světu svůj dluh.
Jestli se své smrti bojím? Ne, už ne. Srdce mi zastaví ta, pro kterou tlouklo, pro kterou žilo. Zemřít v jejím náručí nesobecky hrdinským činem? Víc jsem si tehdy nemohl přát.
***
Když se sem před čtvrt hodinou hromadně přemístili, ještě hustě sněžilo. Teď už se k zemi snáší jen pár zapomenutých vloček, těch, které si se zpožděním probojovávaly cestu skrz husté větve jehličnatých stromů, aby se následně ztratily v nánosu sněhu na zemi. Ostré paprsky právě vycházejícího slunce mezi stromy prosvítaly a nepříjemně oslepovaly některé členy Fénixova řádu. Možná a právě zejména ty členy řádu, pro které slunce dnes vyšlo naposledy.
Ticho. To zlověstné, téměř hmatatelné ticho je znepokojovalo. Netušili, co v lesích okolo smrtijedského hlavního štábu očekávat, ale tohle rozlehlé ticho bylo šíleně nepříjemné. Jen sem tam ho porušil nějaký neidentifikovatelný šramot neznámého zvířete, které v tom sněhem pokrytém lese hledalo potravu, nebo praskání větviček pod jejich nohama. Nad korunami stromů už řádku minut kroužila černá vrána. Pak zamířila střemhlav dolů a dosedla na holou větev nedaleko nich. Neklidně máchla křídly a ostražitě pochodující skupinu lidí pozorovala.
Šli přehnaně pomalu. Bellatrix, Snape a Draco, smrtijedské trio, které za dob své slávy prakticky vládlo Temné straně, bylo několik metrů před členy Protivoldemortova odboje, kteří perfektně spořádaně kráčeli po dvojicích v řadě za sebou. Pravá, levá, pravá, levá. Jako by to měli nacvičené. Zarytě mlčeli, nekomunikovali spolu, třebaže toho na srdci měl každý z nich spoustu. Jenže co chtěli, to si už vzájemně řekli včera. Kdo to nestihl, ten měl bohužel smůlu. Dnes jako by nebyl prostor pro žádné rozhovory, pro žádná prázdná slova, která mají smysl jen v tom jednom určitém okamžiku. Dnes byl prostor jen pro boj. A ten bude dlouhý, devastující a aniž by to v tuto chvíli věděli, poslední ze všech.
Druhá kouzelnická válka totiž právě končí.
Jestli věřili tomu, že nakonec přece jen můžou vyhrát? Nejspíš ano. Moc o tom ale nepřemýšleli. Nebyl na to čas. Zajímali se o přítomnost, ne o budoucnost, kterou nikdo z nich neměl jistou. Budoucnost byla děsivější než fakt, že základní jádro Fénixova řádu právě v poklidu kráčelo za bránu nepřátelské tvrze. Neodvažovali se myslet na výsledek, mysleli jen na plán, kterého se musí držet, ať už se věci zvrtnou jakkoliv, a který nesmí za žádnou cenu změnit, pokud chtějí Pána Zla jednou pro vždy zničit.
Jestli byli připraveni zemřít? Nejspíš ne. Nejspíš nebyli připraveni ani na válku jako takovou, třebaže v ní už pár let jsou, a ani na další z mnoha bojů. Jenomže kdyby měli čekat, až připraveni budou, čekali by zřejmě až do konce svého života, což konkrétně v jejich případě není žádná převratná doba, ale... všechno, co v tuto chvíli chtějí, je na druhé straně strachu. Konec války.
Hradby Nurmengardu už byly nadohled. Vrána vzlétla z větve, na které doposud neklidně seděla, a prudce zamířila přímo na pochodující skupinu členů odboje. Těsně za zády George Weasleyho, jenž šel jako poslední po boku Blaise Zabiniho, se vrána ještě za letu přeměnila do své lidské podoby. Jen tak tak to ustála, Vera klopýtla na místě a rychle se za pokračující chůze zachytila Georgeovy hbitě nabídnuté paže. Pousmála se na něho a on jí úsměv oplatil.
„Vidím, že už to máš perfektně vychytané, když ses přeměnila rovnou i do svých šatů," okomentoval to a černovlasá ruska se ušklíbla.
„Chtělo to jen cvik," odvětila a sjela pohledem neznámého mladého muže vedle něj. „Nová podoba, Blaisi?"
Hnědovlasý muž se uchechtl, třebaže do smíchu mu nijak zvlášť nebylo. „Došly vlasy. Tak Draco oškubal dalšího cápka," vysvětlil s pokrčením ramen a Vera se znovu ušklíbla, načež kývla hlavou na Ginny, která šla s Tonksovou před nimi a povzbudivě, snad i souhlasně se na ni usmála.
Neptali se jí, co tady dělá, kde se tady vzala nebo proč se vůbec vrátila. A ona jim za to byla vděčná. Uvědomuje si, že když tehdy rozmašírovala na kaši obličej svého otce a vykašlala se na řád, který jí poskytoval útočiště, nechovala se zrovna vytříbeně. Ale tehdy nemohla zůstat, musela odejít a srovnat sebe i svůj život. Pomsta, kterou plánovala většinu svého života, byla úspěšně dokonána. A ona najednou netušila, co má se svým životem dělat. To proto se schovávala ve své zvěromágské podobě.
Původně chtěla Británii okamžitě opustit. Nechtěla dál zůstávat v rodné zemi svého nenáviděného otce, no zároveň se ani nechtěla vrátit zpátky do Ruska. Nic ji domů netáhlo, vždyť ani neví, zda její matka ještě vůbec žije, a pokud ano, tak jak. Neměla kam jít, třebaže jako vrána měla téměř nevyčerpatelné možnosti.
Navíc ji tady nevědomky drželi oni. Členové Fénixova řádu, ke kterým tajně vzhlížela za jejich nezlomnou vůli bojovat proti Zlu až do posledních sil. Zvlášť pak George, ke kterému si rychle vytvořila mnohem bližší vztah než k ostatním. Uměl ji rozesmát, byl na ni milý a choval se k ní vstřícně, aniž by žádal něco na oplátku. Plus mu na ní záleželo, jak poznala, a to pro ni bylo nové. I Blaise a Ginny si velmi oblíbila. Hermiona byla jejímu srdci strašně blízká, možná proto, že ví, co by měla vědět jen Dracova holka a on sám.
A pak tady byl právě její smrtijedský kolega, ten prokletý Malfoy, k němuž si příliš rychle vybudovala příliš osobní vztah. Nemohla se na něho vykašlat, ne po tom všem, co za sebou mají. Věděla, že mu bude chybět, třebaže nahlas by to ten egoistický parchant nikdy nepřiznal. Chyběl i on jí. Každý den, to proto držela nad členy řádu prakticky nepřetržitý dozor.
Pochopila, že její místo už je tady, s nimi. Tak zarputile si hlavu zaměstnávala tím, že nemá žádný domov, že si ani nevšimla, že jí domov vybudovali členové odboje, kteří ji přijali za vlastní. Jak by je mohla nechat jít na smrt samotné? Jak by mohla jen nečinně přihlížet tomu, jak jeden po druhém umírají, protože přesně takhle si to domluvili Draco s tou mrchou Lestrangeovou?
Ne, nedovolí to. Bude stát po jejich boku až do úplného konce a udělá všechno proto, aby zachránila co nejvíc z nich. Není naivní, spousta z nich to má už dnes spočítané. Nemusí to ale platit pro všechny. Pořád existuje šance, pořád je tady naděje, protože ta umírá jako poslední.
Smrtijedské trio v popředí se náhle zastavilo. Tiše spolu prohodili několik slov a pak se společně otočili čelem k členům řádu, kteří k nim vzápětí došli. Perfektně sestavené dvojce v řadě se rozestoupily okolo Bellatrix, Snapea a Draca, který očima okamžitě zabloudil k Veře a vyměnil si s ní dlouhý, všeříkající pohled. Vzápětí už blonďákova pozornost patřila zase Hermioně, ze které dnes nemohl spustit oči, jak se zdálo.
„Je čas," oznámila Bellatrix vážně a v temně černých očích se jí zlověstně zajiskřilo.
Aniž by se domluvili, všichni současně pohlédli doleva k bráně Nurmengardu, která se nedaleko nich majestátně tyčila a děsila je. Dokázali už rozeznat i jakýsi pohyb na náměstí, doléhaly k nim vzdálené pokřiky smrtijedů, sem tam i křik někoho, kdo byl právě mučen v hradním vězení. Ginny se ošila, protože jí přejel mráz po zádech, a Harry ji pevně uchopil za ruku. Vzhlédla k němu, dosti uboze, ale se vší odvahou světa se pousmála a pak se zhluboka nadechla, načež pohledem zabloudila k Blaiseovi, který stál mezi Georgem a Verou. Usmál se na ni a ona mu úsměv oplatila o něco líp než Harrymu.
Měla neblahé tušení, že Blaise neplánovaně dostane do situace, do níž by se nikdy nedostal, kdyby se tolik nesblížili. Neuniklo jí totiž, co bylo všem ostatním jasné už nějakou dobu. Poznala, že se do ní zamiloval. Bylo to zřetelné ze způsobu, jakým se k ní choval, jak s ní jednal a jak se na ni díval, když si na sebe vzal cizí podobu. A lhala by, kdyby tvrdila, že ona k němu žádné romantické city nepřechovává... Uvědomila si to teprve nedávno, třebaže nějakou dobu už to tušila. A znepokojovalo ji to, protože Harryho upřímně a nenávratně miluje. Jenže Blaise zřejmě taky.
„Záloha zůstane tady," přikazovala Bellatrix. „Schováte se tak perfektně, že vás nenajdu ani já, rozumíme si?" Přejela po členech řádu varovně příkazovým pohledem a odpovědí jí byly jen prázdné výrazy v obličejích. „Nebudete nic dělat. Ne do doby, dokud k tomu nebudete vyzváni. Jedna vaše chyba může mít fatální následky. Jedním svým pochybením můžete zabít své přátele. Pán Zla není idiot, brzy vycítí, že se něco děje. Neopatrnost zabíjí, rozumíte?"
Znovu přikývli a Dean tiše zamumlal něco o tom, aby už je těch keců ušetřila. Vždyť ten plán probírali už nesčetněkrát, dokázal by ho slovo od slova přeříkat, i kdyby ho probudili uprostřed noci.
„Nastala ale malá změna," ozval se Snape a členové odboje stočili pohled na něj. Kingsley a Remus si vyměnili zmatený pohled. „Longbottome, dejte Nebelvírův meč Bellatrix," požádal pak Nevilla, který na to zareagoval vytřeštěním očí.
„To počkejte, Severusi!" Harry vystoupil z hloučku a udělal krok ke smrtijedskému triu. Bellatrix protočila oči v sloup a věnovala mu otrávený pohled. Draco stočil svou pozornost ze své holky na vyvoleného. „Tohle jsme si nedomluvili. Meč Godrika Nebelvíra u sebe bude mít Neville, který se postará o zničení Nagini. Tak jak bylo v plánu."
Zareagoval Draco. „Dejte jí ten meč. Věř mi, Pottere," vyzval ho zcela klidným, skoro jako by nezúčastněným tónem hlasu.
Bellatrix po svém synovci vrhla spokojeným, vesměs i hrdým pohledem, když Harry zamračeně přikývl a vyzval Nevilla, aby meč opravdu odevzdal. „Ano, věřte mu."
Byla na svého Draca nadmíru hrdá. Netušila, jak se mu to podařilo, ale vyvolený mu očividně bezmezně věří. A to je sakra dobře. Když ho tehdy žádala, aby členy odboje přesvědčil o tom, že je na jejich straně, nedoufala v to, že by jejímu miláčkovi mohli vyloženě zobat z ruky. Musí přiznat, že v jistých směrech Draca možná maličko podceňuje. Ale nemá k tomu důvod, je mnohem schopnější, než si myslí. Ovšem že je, vždyť je to krev její krve.
„Pět minut, Draco," zašeptala pak a on se na ni dlouze podíval, načež přikývl a ona i Snape se sebrali a pomalu už vyrazili k Nurmengardu.
Podle plánu měla Bellatrix vejít na nádvoří jako první a seznámit smrtijedy s tím, že sehnala další věrné následovníky Lorda Voldemorta, kteří chtějí vstoupit do řad těch nejbližších. Společnost jí měl dělat Snape, jenž bude schován pod maskou. Oni dva totiž měli v tomhle plánu tu největší a nejdůležitější roli. Draco pak měl, nezamaskovaný jako vždy, dovést skupinu členů řádu ve smrtijedských maskách na Nurmengardské nádvoří, kde si je pak Voldemort označkuje jako dobytek. Nebo se o to aspoň pokusí.
Jakmile se dva legendární smrtijedi dostatečně vzdálili, Kingsley si k sobě gestem ruky svolal členy svého odboje. „Jak se cítíte?" zeptal se a přejel po nich pohledem. Na jeho rtech se usídlil chabý, přesto povzbuzující úsměv.
Ginny prohlásila, že se měla už líp, Tonksová řekla, že by mohlo být hůř a třeba takový Blaise se nechal slyšet, že je všechno na hovno a že se jako hovno i cítí. Dean pronesl, že už to chce mít za sebou a že jakmile hadí ksicht padne, otevře lahev whisky a i se zbývajícími smrtijedy si připije. A pak je jednoho po druhém pifne a zavře do Azkabanu. Rada starších se nijak nevyjadřovala, jen se starostlivě dívali na mladší členy řádu a bojovali se strachem.
Kingsley se pousmál a poplácal Deana po zádech, neboť stál nejblíž k němu. „Dneska ukončíme válku."
„A nakopeme smrtijedům prdel tak, že budou mít tři půlky!" přidal se Blaise.
„To nedává smysl. Půlky jsou jen dvě," zamumlala Hermiona a Draco se neubránil pobavenému úšklebku.
„A tu nesmrtelnou tetu Lestrangeovou taky sejmem!" přidala se i Vera a George se usmál.
„A donutíme smrtijedy k dobrovolnictví!" zavtipkoval Seamus.
„Budou z nich dobrovolníci i rolníci! Mám za Manorem pole, které potřebuju obdělat!" vložil se zase Blaise a tentokrát se zasmálo i pár starších.
„A všichni přežijeme!" zvolal Neville, a tím odlehčená nálada zlomkem vteřiny zmizela.
„Jo, tak tohle asi úplně nevyjde, kámo." Ron položil Nevillovi ruku na rameno a když k němu ten, který mohl být vyvoleným vzhlédl, semknul rty do pevné linky a ušklíbl se.
Draco od členů odboje odvrátil pohled a s hlubokou vráskou mezi obočím se zadíval k Nurmengardu, načež zkontroloval čas na svých hodinkách. Zamračil se a promnul si bradu.
„Hermiono, Blaisi!" zavolal na ně a oba k němu okamžitě vzhlédli. „Pojďte sem." Vzdálil se od skupiny o několik kroků a oni dva šli za ním. Krátce zaváhal, ale pak přece jen sáhl do vnitřní strany saka a vytáhl z ní kámen vzkříšení.
Hermiona překvapeně zalapala po dechu. „Jak ses k němu dostal?! Vždyť Harry přece-"
„To není podstatné, kotě," odbyl ji blonďatý smrtijed a ona otevřela pusu naprázdno, neboť jí došlo, že zrovna tohle v tuto chvíli opravdu důležité není.
Blaise mlčel. Jen téměř hypnoticky zíral na jednu z relikvií smrti. „Daphné a Theo!" vyhrkl najednou a Draco k němu prudce zvedl oči. „To s něma pořád mluvíš, že jo?!"
Smrtijed se nepatrně zamračil a přikývl. Hermiona si ho s hlubokou vráskou mezi obočím prohlížela. „A vzkazují vám, že ty vaše přihlouplé obličeje nechtějí vidět na druhé straně a že rozhodně nesouhlasí s žádným znovushledáním Bristolského odboje," ušklíbl se a Hermioniny oči se zalily slzami, ale na rtech jí hrál úsměv. „Máme tak tři minuty. Chcete je vidět?"
Blaise ani Hermiona neváhali a okamžitě návrh přijali. Draco s povzdechem přikývl a podal kámen vzkříšení svému nejlepšímu příteli. Blaise ho se vzrušeně bijícím srdcem sevřel v dlani, zhluboka se nadechl a potom dlaň rozevřel. Kámen se třikrát otočil a srdce Blaise Zabiniho vynechalo úder, když se před ním zjevili dva jeho mrtví přátelé.
„To jsem já... Blaise..." šeptl po chvíli, protože si ho oba dva podivně prohlíželi. Připadal si jako blázen.
Theo se usmál. „To my víme, kamaráde," ujistil ho a Blaise si dlaní zakryl ústa a jeho oči zesklovatěly.
„Theo..." vydechl a hlas se mu při vyslovení jeho jména zlomil.
Hermiona, která mrtvé členy jejich Bristolského odboje nemohla vidět, přešlápla na místě. Jen ten způsob, jakým Blaise vyslovil Theovo jméno a způsob, jakým se díval do prázdna, ji rozesmutnil tak moc, že už neudržela slzy, proto jí volně stékaly po tvářích. Někde tam jsou, Theo a Daphné. Draco nakrabatil čelo, přistoupil k ní a jednou rukou ji objal za pas. Přivinula se k němu bokem a dál upřeně pozorovala Blaise, který měl oči jen pro mrtvé.
„Čokoládová barva ti sluší víc, Blaisi. Takhle jsi moc obyčejný." Daphné se na něho ušklíbla a on se zasmál, třebaže mu po tvářích tekly slzy. „Přestaň bulet a dobře mě poslouchej. Neopovažuj se připlout na druhý břeh, Zabini. Jestli se o to pokusíš, zfackuju tě, vezmu tě pádlem po hlavě a pošlu tě zpátky, rozumíš?"
Znovu se zasmál a přikývl. Pohlédl na Draca, který stále objímal plačící Hermionu a který si právě odkašlal, aby mu naznačil, že jeho čas vypršel. Jeho tvář zvážněla a podíval se zpátky na Thea s Daphné. „Miluju vás, lidi," zašeptal a blondýnčina tvář se bolestně zkroutila. „Zůstaňte s náma..." požádal je prosebně a oni přikývli.
„Vždycky, Blaisi."
Muž se jen koutkem úst pousmál, zastavil nával dalších slz a pak v sobě jen těžce našel sílu otočit kamenem vzkříšení. Ale udělal to a naprosto zlomeně podal kámen Hermioně.
Rychle si prsty setřela slzy a krátce vzhlédla k Dracovi, jenž ji stále rukou objímal za pas. Přikývl, aby jí dodal odvahy, a ona rozevřela dlaň a kámen se třikrát otočil. V ten moment jí po zádech přejel mráz a úžasem od sebe oddělila rty.
„Ahoj zlato," usmál se na ni Theodore a ona, třebaže to nechtěla, znovu propukla v pláč. Draco ji k sobě přivinul pevněji.
„No teď jsi ji rozbrečel!" Daphné zakroutila hlavou a na jejích rtech hrál pobavený úšklebek. „Jen aby bylo jasno, Grangerová, tebe taky nechci vidět na druhém břehu. Zkus sem jen nakouknout a dostaneš facku."
Hermiona se rozesmála, což donutilo Draca usmát se taky. Předtím trochu váhal, zda má Hermioně a Blaiseovi dát možnost vidět a mluvit s Theem a Daphné, ale nakonec se rozhodl, že jim to umožní. Myslel si, že jim to dodá sílu a odvahu do dnešního boje a zároveň jim to připomene, proč bojují, za co i za koho.
„Hermiono?" oslovil ji Theo a čarodějka k němu upřela pohled. „Zvládnete to. Vím, že ano. Dej na Draca s Blaisem pozor. Dneska změníte svět, dokážete to."
Už neplakala. Poslední slzy jí stekly po tváři a zmizely. Rty pevně semknula k sobě, zhluboka se nadechla a přikývla. „Chybíte nám," řekla tiše a Theodore se usmál.
„A doufám, že ještě dlouho budem," podotkla Daphné a Hermiona se pousmála.
Vzhlédla k Dracovi a ten se nepatrně zamračil, čímž jí naznačil, že i její čas vypršel. Podívala se na Thea s Daphné a pak se zadívala na relikvii smrti ve své dlani.
„Miluje tě, Hermiono. Víc, než si vůbec dokážeš představit. Věř mu, ať se stane cokoliv," řekl jí ještě Theo a ona k němu upřela své oříškové oči, ze kterých zářilo zoufalství i prázdnota.
„Věřím." S dalším hlubokým nádechem otočila kamenem a mrtví členové Bristolského odboje zmizeli.
„Ne, nech si ho u sebe," odmítl Draco nabízený kámen vzkříšení, který mu chtěla vrátit. Zmateně svraštila obočí, ale stáhla ruku zpátky a kámen si bezpečně schovala do své věrné korálkové kabelky.
Ano, jen ať si ho nechá u sebe. On už ho potřebovat nebude. Ale ona bude potřebovat jeho, až tady nebude. Ten kámen je cesta.
„Musíme vyrazit!" Zavelel pak blonďatý smrtijed a skupinka členů řádu zcela utichla. Všichni se na něho podívali a on byl nucen odvrátit od nich hlavu. Nedokázal snést pohled do těch tváří, které mu věří, zatímco on jejich životy vyměnil za život své holky. „Zamaskujte se!"
Bez protestu ho uposlechli. Jeden po druhém si přehodili přes hlavu kápi černých plášťů a pak, jak je to Snape s Dracem naučili, si pomocí snadného kouzla zakryli obličeje maskami. Každý tou svou, jedinečnou, aby se mezi desítkami dalších smrtijedů vůbec poznali.
I Hermiona si nasadila kápi a pak se s hlubokým povzdechem podívala na Draca, který ji zamračeně pozoroval. Zamračila se taky a potom pozvedla hůlku, že se zamaskuje, ale on ji zadržel. Podívala se na něho a než se stihla zeptat, co se děje, vzal její tvář do svých dlaní a naléhavě ji políbil.
„Miluju tě," vydechl do jejích rtů a její srdce se znovu nalomilo upřímným strachem.
„To už je podruhé během rána, cos mi to řekl... Děsíš mě, Draco."
Usmál se a pohladil ji po tváři. „Měl jsem ti to říkat častěji," povzdechl si najednou vážně a mezi obočím se mu vytvořila hluboká vráska. „Musíme jít." Pohledem zkontroloval členy řádu. Kingsley jeho pohled zachytil a přikývl.
Pár vteřin na to už se ti členové řádu, kteří šli do jádra Voldemortova hlavního štábu, perfektně seřadili a za naprostého ticha vykročili vstříc poslední bitvě druhé kouzelnické války.
***
Jestli jsme tehdy tušili, že válku od konce dělí už jen několik hodin? Ne, určitě ne. Konec války byl pro nás něčím tak nepředstavitelným, něčím tak nemožným, že jsme si v to netroufali ani doufat. Naučili jsme se žít na válečné frontě, přizpůsobili jsme své životy válce a zaprodali jsme se jí. Jestli jsme tehdy věděli, že se s některými z našeho odboje vidíme naposledy? V hloubi duše ano, věděl to každý z nás, ale nic jsme proti tomu nemohli dělat. Jsou cesty, z kterých se nedá sejít, po kterých se nedá vrátit. A cesta do Nurmengardu byla jednou z nich. Vedla jenom tam, zpátky už však žádná cesta nevedla.
***
Nurmengardskému náměstí vládl chaos. Organizovaný chaos, jak si brzy všimli. Desítky, možná stovky smrtijedů pochodovaly prostranstvím pod balkónem tam a zase zpátky, smrtijedi na sebe pořvávali, z balkónu jim řevem dával příkazy Bingham a vedle něho to nezaujatě pozoroval sám Pán Zla. Nagini bezstarostně ležela na dlážděné podlaze vedle něho a jen sem tam zasyčela něco, na což jí Voldemort odpověděl.
Ginny se málem obrátil žaludek, když jí došlo, co smrtijedi dělají. A nebyla sama, chladným to nenechalo nikoho z těch, kteří to zpozorovali. Smrtijedi se zbavovali těl. Uklízeli po sobě. Házeli mrtvá těla do jakési jámy v rohu náměstí a zapalovali je. Vzduchem se nesl odporný zápach spáleného masa a vlasů. Kouř stoupal vysoko nad koruny stromů a zlověstně se nad nimi vznášel.
Vera sebou škubla, když si Blaise bleskurychle zvedl masku, předklonil se a vyzvracel se na zem. Kdosi ze smrtijedů, kteří procházeli okolo nich, se výsměšně zachechtal.
„To jsou ti Bellini nováčci? Pff!" odfrkl si pohrdavě. „Bude to chtít silnější žaludek, chlape!"
Blaise, který si rychle nasadil masku zase zpátky, po něm vrhl pohledem, ale nijak na smrtijedovu poznámku nereagoval. Věnoval totiž pozornost Bellatrix, která jim šla napříč náměstím naproti i se stále zamaskovaným Snapem.
„V pořádku, Blaisi?" zeptal se tiše Draco, když se k němu prodral. Všiml si totiž, že zvracel, třebaže jejich skupinku vedl v popředí.
Muž v masce a kápi přikývl. „Kámo, ale tohle je... Neumím to popsat. Jak se můžou lidé k lidem chovat tak... Bože, je mi z toho na nic!"
Draco ohrnul nos a jen letmo se podíval k místu, kde se spalovaly mrtvoly. A polomrtvoly, prozrazoval to křik, který se ozýval z obrovského ohně. Už si na to zvykl. Nebo takhle, na něco takového se zvyknout nedá, ale už to s ním psychicky nemávalo tolik jako dřív. Ale i tak se nenáviděl za to, že je tohodle zvěrstva součástí, ačkoliv nic z toho sám nedělá. Jako hodnostně nejvyšší smrtijed hned po Belle totiž nemusí dělat špinavou práci.
„Vydrž, Blaisi. Vydržte všichni. Za chvíli to skončí," povzbuzoval zamaskované členy řádu, kteří ho poslouchali. Ale samozřejmě jim lhal. Neskončí to. Ne, pokud vyhraje Bellatrix. „Hadí ksicht se k nám hned připojí... každou chvíli to vypukne. Mějte hůlky v pohotovosti."
Přikývli a on pokračoval ve své obchůzce a kontrole členů řádu, načež se zastavil v místě, kde by podle plánu měl stát Potter. Měl být vedle Hermiony a Weasleyho, a on masku své holky zná. Jenže si už nepamatuje tu Potterovu.
„Kdo z vás je zjizvený ksicht?" zeptal se. Jeden ze zamaskovaných ho kopl do kotníku. Byl to ten s jizvou a Draco bolestně zasyčel a vrhl po něm vražedným pohledem. „Pojď sem." Kývl hlavou směrem dál od skupiny a Harry pochopil a vykročil.
Zastavili se sotva krok nebo dva od ostatních, což bohatě stačilo. Pohledem zkontroloval Voldemorta a zjistil, že už se paví chůzí snáší z postranních kamenných schodů z balkónu. Už nemají moc času, nemají vlastně žádný.
„Seznámil jsi zálohu s tím, co mají dělat? A ty ostatní?"
Harry přikývl a znepokojeně se podíval na přibližujícího se Voldemorta. Bylo strašně zvláštní být mu tak blízko a nesnažit se vzájemně zabít. Snape už se vmísil mezi ostatní. Buď on nebo Bellatrix, netušil, jestli už jsou jejich podoby proměněny. Bez mnoholičného lektvaru. Nechápal jak, ale raději se neptal.
„Pořád se mi ale nelíbí, že-"
„Nemusí se ti to líbit," odsekl blonďatý smrtijed a skočil mu hrubě do řeči. „Nikomu ani slovo, Pottere. Jinak zničíš všechno, o co usiluju. S Bellou spolupracujeme jen do ksichtovy smrti, pak přichází na řadu náš plán. Rozumíme si?"
Harry Potter nemohl jinak, než souhlasně přikývnout. Byl z Dracova plánu podivně rozpolcen. Nebo spíš z plánů, neboť jich bylo několik a byly složitě propleteny. Část z nich zahrnovala i ostatní členy řádu, část z nich jen jeho nebo jen Hermionu, část z nich Veru a žádný z nich Snapea, neboť s ním měl Draco plány jiné. Harry z toho byl zatraceně zmatený a chvílemi měl pocit, že už ani neví, jak se sám jmenuje.
„Výborně," ušklíbl se Draco a ohlédl se přes rameno na Voldemorta, načež se okamžitě podíval zpátky na členy řádu a koutkem rtů na ně zasyčel, aby se sklonili.
Udělali tak. Voldemort k nim nonšalantně došel a oni se všichni do jednoho pokorně poklonili. Přejel po nich lhostejným pohledem a tázavě se podíval na Bellatrix po svém boku, která ale svůj temný pohled zavrtávala do Nagini, jež se plazila Pánu Zla u nohou. Vzhlédla k němu, neboť vycítila jeho pohled, a ušklíbla se.
„Dovolte, abych vám představila nové posily, můj pane," zaskřípala a s nemizícím úšklebkem na rtech mávla rukou směrem k zamaskovaným členům řádu.
Voldemort je znovu přejel pohledem a oni strnuli. Vzápětí sebou ale všichni trhli a prudce otočili hlavy ke spáleništi, odkud se ozýval téměr nelidský jekot. Hermiona okamžitě sevřela Ronovu paži. Byl to nepatrný pohyb, ale Dracovi neunikl. Téměř nepostřehnutelně se zamračil, ale nemohl nic dělat. On jí momentálně oporou být nemůže.
„Yaxley, umlč je!" zasyčel Voldemort zcela lhostejně, jako by mu bylo ve skutečnosti jedno, že ho jeho oběti ruší svým řevem, a smrtijed mírně sklonil hlavu a už si napříč náměstím razil cestu k ohni. „Bellatrix," oslovil vzápětí tu, která ukončila jeho vládu už před nějakou dobou, aniž by to tušil. „Co jsou ti lidé zač?"
Smrtijedka s havraními vlasy se koutkem úst usmála. „To jsou naši noví spojenci, můj pane." Bleskovým pohledem kývla na Draca, a ten pak nenápadně strčil loktem do vysokého muže v plášti vedle sebe. A to byl signál, na který Severus Snape čekal. „Sami nás vyhledali a přáli si-"
Smrtijedi zalapali po dechu, členové řádu odskočili dozadu, Bellatrix zaječela a než se stihl Voldemort vzpamatovat, Snape vytasil meč a jelikož stál sotva dva metry od Nagini, nacházel se v perfektním postavení. Pán Zla tasil hůlku, ale nedařilo se, chvíli s ní bojoval, jako by mu nějaká neviditelná síla znemožňovala vůbec ji pozvednout. Draco na Snapea okamžitě zaútočil, ovšem až potom, co své tetě omylem podkopl nohy a znemožnil jí tak bránit svého pána. A tak ho bránil on, ale zrovna teď se mu jak na sviňu nedařilo zasáhnout cíl, ač se snažil sebevíc. Nebo ne?
Bellatrix se překvapivě nedařilo rychle se vyškrábat zpátky na nohy, co víc, při pádu jí vypadla hůlka z ruky. Docela nešťastná náhoda, že odletěla tak daleko, jako by ji sama hodila... Našla ji sice po chvíli, ale když se teda konečně vyškrábala na nohy a chtěla svou hůlku zvednout a zaútočit, shodou dalších náhod si ji špičkou boty odkopla ještě dál. A pak zase a zase, až se pokopávajíc se svou hůlkou ztratila v davu. Draco se ještě pořád netrefil.
A smrtijedi se ještě pořád nevzpamatovali z prvotního šoku a vyjeveně pozorovali tu směť komických náhod, která neměla konce, a i boj Severuse Snapea, jenž měl být mrtvý, s Nagini, která na něj neúnavně útočila. Její pán se totiž taky stal obětí nešťastné náhody a momentálně běsnil vzteky, neboť ho Bingham při snaze pomoct omylem poslal k zemi, jelikož naběhl rovnou na něho a ještě mu nešťastně strčil nohu pod ty jeho, a tak Temný pán komicky zakopl a na zemi se na chvíli schoval pod svůj plášť. Smrtijedi se konečně vzpamatovali a začali jednat, ale i oni padali jako jablka ze stromu, vzájemně do sebe naráželi, metali kletby úplně opačným směrem a celkově byli tak roztržití a k ničemu, že Voldemortovi hlavou proběhla myšlenka, že je všechny do jednoho zabije hned, jakmile se vypořádá se Snapem.
Byla to vlastně ohromná komedie. Aspoň takhle to připadalo nervózním členům řádu, kteří se na oko taky zapojili do obrany Pána Zla a Nagini, ale byli upřímně ještě víc k ničemu, než Voldemortovi zmatení přívrženci. Třeba Seamus s Deanem vystřelovali ze svých hůlek jen neškodné ohňostroje, Ginny omylem omračovala okolní smrtijedy a Blaise pifal okolo sebe zpívající kouzlo, takže žít ještě Dolohov, jistě by jim při boji zase hezky zazpíval.
Komedie. Ubohá komedie, která byla tím prvním a posledním vtipným prvkem dnešního dne. Voldemort se konečně kompletně srovnal a v momentě, kdy hadím jazykem zavolal Nagini k sobě a ona k němu prudce otočila hlavu, Bellatrix toho dne vyhrála poprvé. Byl to jen zlomek vteřiny, ale Snape toho okamžitě využil, a právě v tom momentě, kdy Nagini na vteřinu ztratila pozornost, prudce a s obratností kata uťal její hlavu.
A v Nurmengardu zavládlo vteřinové ticho. Lord Voldemort, absolutně šokován, vytřeštil své rudé hadí oči a vzápětí slabě přešlápl na místě, načež klesl na kolena, ale ještě než stihl pořádně padnout k zemi, objevila se u něj dosud pohřešovaná Bellatrix a okamžitě ho podepřela a starostlivě si svého Pána prohlížela.
„Draco! Snape!" vykřikla smrtijedka a Draco ani nezaváhal, když špičkou hůlky zamířil na svého kmotra a najednou vůbec neměl problém trefit se. Přeživší lektvarista se skácel k zemi a členové odboje znepokojeně přešlápli na místě. „Můj pane? Jste v pořádku?" ptala se se vší starostí světa v hlase Bellatrix. „Můj pane?" Jen tak mimoděk pohlédla k místu, kde měla ležet Nagini, a v ten moment vytřeštila své obrovské temné oči naprostým šokem.
Nagini. Nebyla tam. Místo ní na udupaným sněhem pokryté zemi leželo ženské tělo bez hlavy, která ležela o kousek dál. Úzké oči zeširoka otevřeny. Bellatrix se vyjeveně podívala na svého synovce, který stál nad bezvládným tělem svého kmotra a s rty pootevřenými údivem zíral na neznámou ženu. I všichni okolo na ten jev naprosto ohromeně hleděli, členové řádu dokonce udělali i pár kroků vzad, jako by se té mrtvé ženy báli.
„Maledictus..." zašeptala Bellatrix skoro neslyšně a podívala se zpátky na Temného pána ve svém náručí.
Ztěžka oddechoval, jako by mu každý nádech i výdech způsoboval ohromnou bolest. Bezovou hůlku v ruce držel jen napůl, pro Harryho by to byla naprosto dokonalá příležitost zničit ho. Kdyby ovšem nezbýval ještě jeden viteál...
„Pusť!" Voldemort se zmohl jen na jedno jediné slovo a Bellatrix od něj okamžitě odstoupila a o krok couvla. Těžce a strašně pomalu se zvedl na nohy a přejel pohledem po svých věrných přívržencích, kteří ho zklamali na plné čáře.
Jeden jediný nepřítel mezi stovkou legendárních smrtijedů, a oni ho nezvládli zneškodnit. Mezi pocitem devastující zranitelnosti pociťoval i obrovský vztek. A taky něco, co doposud nezažil. Smutek, žal. Nagini, jeho nejvěrnější následovník a spojenec, je mrtvá. Jeho krásná Nagini...
Je neschopen milovat, neboť byl zplozen pod vlivem nápoje lásky. A přitom byl po celé roky věrný jedné jediné ženě. Té, kterou mu před pár minutami zabil ten, jehož před měsíci zabila ona. Byl o tom přesvědčen, ale chybička se vloudila. Snapeovo tělo nenašli, ano, ale... Věřil tomu, že je ten zrádce mrtvý, že se smaží v pekle.
Kdosi ze smrtijedů promluvil a on ho úctyhodnou rychlostí trefil smrtící kletbou rovnou mezi oči. Smrtijed padl k zemi, byl to Yaxley. Stolový smrtijed, další z jeho nejvěrnějších a nejschopnějších lidí. Ale co na tom záleželo? Nagini je mrtvá.
„Snape... kde..." odpověděl si na svou otázku sám, když mu rudé oči padly na omráčeného ředitele zmijozelské koleje.
Draco, jenž stál nad Snapeovým tělem, se napnul a ač to nerad přiznával, znervózněl. Teď totiž úspěšný konec plánu záležel jen na něm a na jeho přesvědčovacích schopnostech.
„Enervate!" Voldemort máchl hůlkou a Severus se okamžitě probral z bezvědomí. Zmateně se těkavými pohyby očí rozhlédl kolem sebe, pak jako by mu došlo, kde je a co se děje, se rychle posadil a chňapl po hůlce. Draco ale zareagoval stejně rychle a vykopl svému kmotrovi hůlku z ruky. Snape k němu prudce vzhlédl, ale blonďatý muž od něj lhostejně odvrátil pohled. „Zvedni ho!" přikázal Voldemort a Draco bez odporu udělal, co po něm žádal.
Chytil svého kmotra zezadu za plášť a prudkým pohybem ho vytáhl do stoje. „Můj pane, navrhuju, abyste toho zrádce okamžitě zabil," prohlásil Draco a několik smrtijedů okolo překvapeně povytáhlo obočí. „Pokud dovolíte, ujmu se tohoto úkolu sám," nabídl se a Bellatrix nesouhlasně zamlaskala, a když se na ni Draco podíval, ohrnula nos.
„Draco, Draco..." zasyčel tiše a pomalu Pán Zla a blonďatému smrtijedovi přejel po zádech mráz. Nenáviděl, když ho oslovoval jménem. „Řekni mi... zabil bys svého kmotra?" zeptal se a sotva svou otázku položil, přišlo, co Draco očekával.
Tlak, který najednou zachvátil jeho hlavu, se skoro nedal vydržet. Měl pocit, jako by se mu měla rozletět na tisíce malých střepů. Bolelo to, zatraceně to bolelo pokaždé, když se mu Voldemort dostal do hlavy a násilně pátral v jeho myšlenkách. Hledal každou sebemenší stopu po tom, že před ním něco skrývá.
Nenašel ji. Jistě věděl, že mu neukazuje všechno, ostatně byl obeznámen s tím, jak věhlasné jsou Dracovy schopnosti nitrobrany. Sám ho kdysi učíval. Bohužel ač surověji se snažil prozkoumávat jeho myšlenky, tím se mu zdály nevinnější.
Po chvíli, která Dracovi připadala jako celá věčnost, ho propustil a on okamžitě uhnul pohledem a dál kontroloval své myšlenky. Voldemort i Bellatrix totiž strašně rádi využívali momentu překvapení. Nejdřív se člověku hrabali v hlavě přehnaně dlouho a surově, a pak, když ho propustili a on měl pocit, že se může konečně uvolnit, zaútočili znovu. A neslo to ovoce.
Jenže teď se nic takového nestalo. A díky Merlinovi za to, protože Draco si nebyl ani trochu jistý tím, že by další útok na svou mysl ustál. Měl toho totiž dost co skrývat...
„Dobře..." zasyčel Voldemort a Draco pocítil obrovskou úlevu. „Cením si tvé nabídky, drahý Draco... ale já sám ukončím Severusův život..." řekl a pomalu vykročil k nim.
„Jaká ohromná pocta, můj pane!" procedil skrz zaťaté zuby Severus a ironicky se ušklíbl.
Bellatrix se za zády Voldemorta ušklíbla taky. Pak přimhouřila své temné oči a porozhlédla se po smrtijedech. „Proč nepracujete?!" štěkla na ně a několik z nich sebou trhlo a vzápětí se dalo zase do pohybu. „Pokračujte v úklidu!"
Draco ohrnul nos a zadíval se na své temné kolegy, kteří zase pokračovali v úklidu těl, většinou zubožených a zdeformovaných. Voldemort s Bellatrix totiž museli zničit důkazy, než všichni odejdou zpátky do Británie, aby začali nežádoucí vyhlazovat i tam. Většina vězňů, a že jich tady nebylo málo, byla tedy zabita a následně spálena.
Prach jsi a v prach se obrátíš. To říkali těm vězňům, kteří byli do spáleniště hozeni, ač jejich srdce stále ještě tloukla. Spalovat lidi zaživa? Možná horší věc, než všechno to mučení a experimentální pokusy na nich.
„Huntere!" oslovila Binghama, který se potloukal okolo a zaujatě si prohlížel zamaskované členy řádu. Věděl totiž o nich, byl Belliným spojencem a součástí jejího plánu, ovšem že o nich musel vědět. „Jestli se sem dostal Snape, není vyloučeno, že by se někde mohli skrývat i další členové řádu. Vezmi si pár lidí a prozkoumejte podzemní tunely," nařídila mu a Draco, který doposud bedlivě pozoroval Voldemorta, jenž pátral ve Snapeových myšlenkách, prudce vzhlédl a vyjeveně se na svou tetu podíval. „Bylo by to perfektní místo k úkrytu," dokončila a Draco se na ni zmateně, dosti znepokojeně zamračil, načež během vteřiny zbělel, až skoro zprůhledněl, když mu došlo, co Bellatrix zamýšlí.
Tohle nebylo součástí plánu. Tohle kurva nebylo v plánu. Jo, členové řádu měli zemřít, ale ne takhle! A ne teď. Mělo k tomu dojít až později. Ale nemohl by tvrdit, že nechápe, co Bella zamýšlí. S předstihem se zbavuje nepotřebných.
Bingham souhlasně přikývl, přistoupil k ní a šeptem si vyměnili pár slov. Pak se podíval na skupinu zamaskovaných členů řádu. „Vás pět. Ještě ty a -" Bingham se zarazil, protože sotva ukázal na Hermionu stylem, jako by netušil, že je to ona, Draco si přehnaně nahlas odkašlal.
Hermiona za maskou ztěžka polkla, když Bingham střelil pohledem po Dracovi a potom se podíval na Bellatrix, která ohrnula nos a kývla hlavou, aby to nechal plavat a vzal si s sebou do podzemí jen těch pět vybraných. Grangerová bohužel neživým naservírovaná teda nebude. No aspoň to zkusila...
„Jdeme!" zavelel Bingham a Seamus, Dean, Michael Corner, Charlie Weasley a Bill vyhledali pohledem Draca, který - ač z celého svého srdce nechtěl - přikývl.
A tím je odsoudil k smrti. K strašlivé smrti, kterou našli v podzemních tunelech Nurmengardského hradu. Bingham je totiž vedl na popravu, na příkaz své paní je zavedl do ráje neživých, kteří už pár dní hladověli, a zavřel za nimi jedinou únikovou cestu. Bezmocný řev, který se pak z podzemí nesl, k nikomu na nádvoří nedolehl.
Díval se na ně, jak odchází, a chtělo se mu zvracet. Zcela vážně se mu obrátil žaludek jen z té představy, co je tam čeká. A za což může hlavně on sám. Znal těch pět mužů a obdivoval je za to, jak silnými pořád jsou. Finnigana s Thomasem obdivoval za to, že si stále dokážou zachovat svůj smysl pro humor a že přese všechno špatné a ještě horší se neustále snaží rozesmívat ostatní. U Billa Weasleyho obdivoval to, že dokázal ustát smrt své ženy a nenarozeného dítěte, a že má chuť bojovat dál, i když svou největší motivaci ztratil. Charlieho a Cornera příliš nepoznal.
I Bellatrix je pozorovala, v jejích očích se ale žádná vina neblýskala jako v očích jejího synovce. Odvrátila pak od odcházející skupinky pohled a vykročila k Voldemortovi, Dracovi a Snapeovi. Je totiž čas. Není důvod jeho pád a nástup její vlády odkládat. Jen je ještě potřeba zařídit jednu takovou maličkost...
Troufale položila ruku na Voldemortovo rameno, aby získala pozornost toho nesmrtelného strejdy, neboť ji doposud věnoval Snapeovi. Podíval se na ni a zabodl do ní ostrý pohled. „Skončeme to s ním, můj pane..." zašeptala vyzývavě, sundala ruku z jeho ramena a sotva svou výzvu dořekla, kdesi od Nurmengardské brány se ozvala rána jako z děla, která polekala všechny a proto tím směrem všichni do jednoho, včetně Voldemorta, pohlédli.
A to byla její chvíle. Rychle pohlédla na Snapea, ten se jí pronikavě podíval do očí, a jakmile se Draco postavil tak, aby zacláněl ve výhledu na ně, chytili se Severus s Bellatrix za ruku, jako by se seznamovali, zavřeli oči a během vteřiny oba dva zašeptali směsici neznámých slov. A když se pak jejich ruce odpojily, všechno bylo jinak.
„Zkontrolujte to!" štěkl Voldemort do neurčita a pár aktivních smrtijedů se sebralo a okamžitě se jalo role splnit jeho příkaz a případně zneškodnit blížící se hrozbu, která ale nemohla přijít. Výbuch u hlavní brány totiž zavinila sama Bellatrix. A hůlku k tomu nepotřebovala, stačil pouhý nenápadný pohyb ruky.
„Zabijte ho, můj pane!" žadonila hlavní smrtijedka a pohrdavě se podívala na Snapea. „Zbavte se nepotřebného!"
Voldemort svou pravou ruku umlčel pohledem. Poté se podíval na svou bývalou levou ruku a ušklíbl se. „Jsi hlupák, Severusi. A proto přijdeš o všechno... Špatně mi oplácíš mou laskavost, můj drahý příteli. Roky jsem nad tebou držel ochrannou ruku, a tys mě zradil..." zašeptal syčivě a pozvedl hůlku, jejíž špičku namířil na mistra lektvarů. Draco o krok couvl a rychlým pohledem zkontroloval členy řádu, kteří se naopak o pár kroků přiblížili.
Tušil tehdy Voldemort, že mu zbývá posledních pár minut života? Uvědomoval si, že Bellatrix, po Nagini jemu nejvěrnější ze všech, mu vrazila kudlu do zad a zorganizovala jeho pád? Nejspíš ne. Nikdy si nepřipouštěl možnost, že by si jeho přívrženci dovolili učinit jakékoliv kroky proti němu. Slepě věřil ve svou nadřazenost, ve svou moc a jednoduše v sebe, že mu přišlo nemožné, aby se proti němu jeho vlastní lidé vzbouřili. Podceňoval je. A podceňoval je způsobem pro sebe zničujícím.
Vedl své smrtijedy pomocí zastrašování, terorizování a přehnaných trestů. A to byla fatální chyba. Jako vůdce tak masivní armády selhal. Jako někdo, kdo má v sobě asi tolik lidskosti jako neživí, právě tuto lidskost podcenil. Zapomněl na to, že jeho roky věrní smrtijedi jsou lidé. Obyčejní lidé. Jednal s nimi jako se stroji, s nepodstatnými bezmozky, kteří slepě plní všechny jeho příkazy. Protože jim nedal na výběr. Bellatrix ano, aspoň falešně. To proto ona vyhrála, zatímco on prohrál.
Draco se naposledy podíval na členy řádu. Harry Potrer mu pohled oplatil a poté oba dva stočili svou pozornost na Pána Zla, který se napřímil, nepatrně se zaklonil a vyslovil ta dvě slova smrtící kletby. Slova, která se stala jeho posledními.
Z hůlky Lorda Voldemorta vytryskl zelený paprsek smrtící kletby. A pro ten moment, pro tu jednu chvíli, se toho stalo spoustu. Čas jako by se zpomalil. Člověk před ním, ten, do jehož hrudi kletbu vypálil, zlomkem vteřiny získal svou pravou podobu. Přes Voldemortovu tvář se mihl stín nehraného překvapení a čirého vyděšení, než zařval a stejně jako Bellatrix, v jejíž hrudi zelený paprsek zmizel, se skácel dolů. Dvě těla těch, co vládnou Temné straně, dunivě dopadla na zem.
„Bello!" vydechl blonďatý muž a v další vteřině už klečel u ní, kontroloval její tep a rukou jí oddělával havraní kudrny z obličeje, aby si ji mohl prohlédnout.
Snape, který stál nedaleko Temného pána, se na svého synovce podíval a nepatrně se zamračil. Členové řádu neklidně přešlápli na místě a netrpělivě v rukou svírali své hůlky. Někteří z nich, ti, které dříve pověřil Harry Potter na Dracův příkaz, nenápadně zasahovali jakékoliv smrtijedy v dosahu kletbou Imperius. Připravovali si tak půdu pro plán, který už nezahrnuje Bellatrix Lestrangeovou.
Pán Zla, oslaben způsobem pro něj zničujícím, se pomalu a velice těžce pokoušel zvednout. Dlaněmi ze zapřel o zem a rudýma očima skenoval okolí s úsmyslem najít svou hůlku, která mu vypadla z ruky neprodleně potom, co zničil tu část své duše, která žila v Bellatrix. Svůj poslední viteál. Už není nesmrtelný.
V tu samou chvíli se víčka černovlasé smrtijedky zachvěla a Draco si úlevně oddechl. Prudce otočil hlavu k Voldemortovi. „Pottere!"
Jeden z přihlížejících smrtijedů v černých pláštích a s kápí na hlavě, o němž se smrtijedi i Pán Zla domnívali, že patří k nim, prudkým mávnutím hůlky sejmul ze své tváře masku. Několik nezamaskovaných smrtijedů údivně zalapalo po dechu a než stačili vytasit hůlky a zaútočit na vyvoleného, zakuklenci za Harrym Potterem sejmuli své masky taky a Voldemortovy rty se mírně pootevřely šokem, načež Bellini spojenci zaútočili na jeho přívržence.
A začal boj. Podle Dracova plánu vyslal Snape pomocí mince okamžitý vzkaz záloze Fénixova řádu, která čekala za hradbami Nurmengardu. Vzkaz byl vyslán i těm členům odboje, kteří s touto akcí doposud neměli nic společného. Ochranné bariéry rakouského hradu byly prolomeny, a to už v momentě, kdy sem Bellatrix vstoupila se Snapem. Aspoň tohle bylo součástí jejího plánu, ovšem to, co se stalo potom, už ne.
Smrtijedi, aspoň ti, kteří nebyli pod vlivem kletby Imperius a ti, kteří nesloužili výhradně jen Belle, byli zprvu dokonale zmatení, ale brzy se vzpamatovali a zaútočili na nepřátele svého pána. Draco šlehl pohledem po kudrnaté čarodějce, která tančila mezi zelenými záblesky kleteb a rvala se jako hrdá lvice. Poté jeho oči zabloudily k Harrymu Potterovi, který pomalu, nesmyslně neohroženě přecházel okolo Voldemorta, jenž v tuto chvíli už věděl, že prohrál. Byl poražen.
Vyvolený zvedl ze země jeho hůlku a hodil ji po něm. „Skončeme to tak, jako to začalo, Tome!" vyzval ho a Voldemort okamžitě sevřel v ruce bezovou hůlku a obdivuhodně rychle se vyškrábal na nohy. „Společně." Rudý paprsek se s tím zeleným potkal na půli cesty, kde se spojily v jeden. A na konci jednoho z nich čekala smrt.
Bella, jež se pomocí Draca dostala do sedu, se usmála, když Lord Voldemort padl k zemi. Mrtvý. A úsměv na jejích rtech hrál i v momentě, kdy ji Draco hrubě a zcela neplánovaně vytáhl na nohy, prudce ji obrátil zády k sobě a ještě prudčeji jí ruce stočil za záda, načež se okolo jejích zápěstí obmotaly provazy tak silně, že sykla bolestí. Vzápětí ji Draco obrátil zase čelem k sobě a špičku hůlky jí přiložil ke spánku.
„Hra skončila, Bello," řekl s úšklebkem na rtech a ona jen mírně povytáhla obočí, hrdě vystrčila svou ostrou bradu a koutkem úst se usmála. Ne, hra teprve začíná, a hraje se přesně podle jejích pravidel. S jeho zradou totiž počítala... A tak jako tak, teď už kouzelnickém světu vládne jen ona. A to díky Dracově pomoci. Dokud žije on, ona žije a vládne. Škubla sebou, protočila oči v sloup a skácela se k zemi. Omráčil ji.
„Draco!" okřikl ho Snape, který měl momentálně co dělat s Binghamem, který se vrátil jen on ví kdy a který na něj s několika svými kumpány zuřivě útočil. A okřikl ho proto, že Draco zůstal nečinně stát na místě a jen se díval dolů na svou tetu, zatímco na Nurmengardském nádvoří vládl chaos. Kletby lítaly ze všech stran, smrtijedi i členové Protivoldemortova odboje řvali na své kolegy a místy se ozývaly výbuchy.
Blonďatý smrtijed se vzpamatoval, přestal sledovat svou - teď už neškodnou tetu - a přidal se k boji. Zahlédl svou matku, která po boku své neteře úspěšně zneškodňovala jednu maskodržku za druhou. Nevědět, že to je nemožné, myslel by si, že bok po boku bojují celá léta, jak byly perfektně sehrané. Kousek od nich útočil Šedohřbet na Lupina, který se mu postavil do cesty, neboť jeho hlavním cílem byla Molly Weasleyová, jež se příliš nesoustředila. Hledala mezi stovkou bojujících své dva nejstarší syny. V tu chvíli totiž netušila, že jsou už mrtví a že je nebude moct ani důstojně pohřbít, jelikož se jejich těla nikdy nenašla stejně jako těla Michaela Cornera, Deana Thomase a Seamuse Finnigana.
Kolem hlavy mu prosvištěla smrtící kletba a on se jí jen vlivem náhody vyhnul. Patrně nebyla ani mířena na něj, což byla příjemná změna. Svýma šedomodrýma očima těkal po všech okolo a když zahlédl vyvoleného, zamířil okamžitě jeho směrem. Nejen proto, že po jeho boku bojovala Hermiona, ale i proto, že měl s Potterem ještě nějakou práci.
Málem dostal po tlamě. Jen tak tak se hbitě sklonil, protože sotva svou holku chytil zezadu za paži, otočila se bleskovou rychlostí a málem ho poslala k zemi pěstí. Když zjistila, že na ni nesáhl nikdo z nepřátel, mihla se jí přes tvář úleva. Draco se ušklíbl a už už se chystal, že si ukrade aspoň krátký polibek, jenže k tomu vůbec nedošlo. Všeobecnou vřavu totiž proťal Ginnyin táhlý, bolestný výkřik. Draco i Hermiona se tím směrem otočili a srdce se jim zastavila.
Rudovláska se skácela k zemi, v náručí svírajíc Blaise Zabiniho, jehož mrtvá váha ji k té zemi poslala. Draco naprosto zbělel, z obličeje se mu vytratila všechna barva a jako odražený potlouk vystřelil k nim, Hermiona s Harrym v závěsu za ním. Vera k nim běžela z opačné strany a zatímco dva členové Zlatého tria dopadli na kolena a snažili se Blaise probrat, což byl boj předem prohraný, Vera s Dracem, aniž by se domluvili, se společně vrhli na smrtijeda, jenž měl Blaiseovu smrt na svědomí.
Vera po něm skočila jako šelma na svou kořist a bez hůlky, bez kouzel, se jala role pomstít svého kamaráda. Smrtijed neudržel rovnováhu, spadl na zem a Vera ho okamžitě vší silou nakopla do žeber. Muž zařval a na chvíli tak přerušil Ginnyiny zoufalé vzlyky nedaleko nich. Draco však Veru hrubě odstrčil a než se stačil smrtijed vzpamatovat, klekl si na něho a hlava nehlava ho trestal svými železnými pěstmi.
Černovlasá ruska od něj brzy odvrátila hlavu. Přesněji v momentě, kdy byl smrtijed už dávno mrtvý, ale Draco ho mlátil dál. Zadívala se na Harryho, Hermionu a Ginny, která seděla na zemi, objímala Blaise a neutišitelně mu vzlykala do hrudi, která se nezvedala ani neklesala.
Blaise Zabini byl mrtev. A zemřel tak, jak by si přál zemřít každý... Postavil se do cesty smrtící kletbě, která byla mířena do zad dívky, kterou miloval.
Vera by ráda tvrdila, že mezi masou tolika lidí je její emoční maják dočasně mimo provoz, protože čím více lidí, tím slabší jsou pocity, které zachytává. Jenomže ta bolest, která sršela z Ginnyina srdce, ji téměř paralyzovala. A vina... ta vina... ta byla nesnesitelná.
„Je mrtvý!" Snape během nepřetržitého útočení hrubě chytil Draca zezadu za límec saka a prudce ho odhodil od zdevastovaného těla mrtvého smrtijeda.
Draco ten prudký pohyb neustál a spadl na zem. Nechtělo se mu ani zvedat, byl by tam rád zůstal ležet, na zmrzlé zemi, a už se nikdy nezvednout. Blaise... jeho nejlepší přítel, kterého se jeho dohoda s Bellatrix taky týkala. Blaise měl přežít. I jeho život vyměnil za životy ostatních. Měl být nedotknutelný. A teď tady leží. Mrtev.
Je to snad Bellina pomsta za to, že porušil slib, který jí dal? Je to jeho trest za zradu, která neměla přijít? Ale jak by to mohla řídit, když je bezpečně zpacifikována...
„Zvedej se, Draco!" křikl na něho Snape a blonďatý muž se konečně vzchopil. Zapřel se dlaněmi o zmrzlou zem, pevně semkl čelisti k sobě a vyškrábal se na nohy.
Pohledem střelil k Blaiseově tělu, aby zjistil, že Hermiona s Potterem už zase bojují, zatímco Ginny se nehodlala Blaise pustit. Křečovitě ho svírala za hrudník a Molly s Tonksovou ji od Blaise nemohly odtrhnout, ač se o to snažily ze všech sil.
Ta bolest. Ta ochromující bolest, která mu zachvátila srdce. Rozhlédl se kolem sebe a bleskovou rychlostí v řadě za sebou zabil tři smrtijedy, kteří byli nejblíž. V hlavě mu znělo už jen jedno jediné jméno.
Hermiona. Musel ji zachránit, dohoda s Bellatrix totiž padla. Ztratil ji z dohledu. Viděl Pottera stát proti čtyřem smrtijedům, ale ona už vedle něho nebyla. Zahlédl Křiklana, který na vteřinu ztratil pozornost, což se mu stalo osudným. V hrudi mu zmizel zelený paprsek a starý profesor lektvarů padl k zemi. Ještě se stihl snad nevědomky zachytit Nevilla, jenž bojoval po jeho boku, a strhl ho k zemi s sebou. Paradoxně mu tím zachránil život, protože sotva Longbottom klesl k zemi, nad hlavou mu proletěla další smrtící kletba. Zahlédl i McGonagallovou, která se neúnavně bránila velké převaze. Na pomoc jí přiběhli Ronald s Georgem, kteří doposud zaměstnávali Šedohřbeta a jeho smečku nepřeměněných vlkodlaků. Lupin totiž ležel omráčen o pár metrů dál, ale Narcissa ho už zpozorovala a vyrazila probrat ho.
Viděl i další členy řádu, méně i více známé, ale Hermiona jako by se vypařila. Zachvátil ho téměř panický strach. Šlehl pohledem k místu, kde ležela Bellatrix, polilo ho horko a málem šel do kolen. Nebyla tam. Zběsile se začal otáčet na všechny světové strany, strach pohltil každou každičkou část jeho těla, skoro ho paralyzoval natolik, že nebyl schopný pohnout se.
A pak ji uviděl. Ne Bellatrix, ale svou nádhernou holku. Snape ji zrovna doslova vyrval z rukou Huntera Binghama, který jí zřejmě musel uštědřit pár ran, jelikož Hermiona měla zakrvácený obličej. Okamžitě za běhu zaútočil. Beze strachu, že by mohl trefit svého kmotra nebo Hermionu vyslal jejich směrem smrtící kletbu, která ale minula svůj cíl. Severus totiž ve stejnou chvíli kouzlem odhodil Binghama stranou, chytil Hermionu za paži a přetočil ji čelem k sobě. Jeho černé oči kontrolovaly zranění v její tváři. V tu chvíli už k nim doběhl Draco, Snape k němu prudce vzhlédl a téměř mu Hermionu hodil do náruče. Blonďatý smrtijed svou holku chytil a s bušícím srdcem ji začal okamžitě kontrolovat.
Boj kolem nich zuřivě pokračoval dál, ale jich jako by si nikdo pro tuto chvíli nevšímal. Binghama už měla ve své moci Vera, která na něho útočila se vší nenávistí sršící až ze dna svého srdce. A Bingham ji nenáviděl úplně stejně.
„Musíte se odsud okamžitě dostat! Ty i ona! Hned!" nařídil Snape Dracovi. „Okamžitě, rozumíš?! Bella zmizela! Musíš-" už to nedořekl. Draco vytřeštil oči, Hermiona zaječela a oba dva společně vyděšeně uskočili dozadu, když Severusovou hrudí skrz na skrz zezadu prošla čepel meče Godrika Nebelvíra. Černé oči Dracova kmotra se šokovaně rozevřely a vzápětí sebou ředitel zmijozelské koleje trhl a z úst mu vystříkla krev, když Bellatrix trhnutím k sobě vyrvala meč z jeho hrudi. Snape se skácel k zemi k jejím nohou a Bellatrix se usmála.
„Šikovná věcička, tenhle meč," ušklíbla se na Draca, který na ni zíral jako na boží zjevení, a pro efekt ještě se zakrváceným mečem v pravé ruce obkreslila kruh. „Ale hůlka je hůlka." Pokrčila rameny, lhostejně meč odhodila a v další vteřině už v ruce držela hůlku, načež Snapea srdečně zbavila trápení a dodělala ho avadou.
A Severus Snape byl mrtev. Bolest, kterou Draco cítil před malou chvílí, když mu zemřel poslední z jeho nejlepších a nejvěrnějších přátel, se ještě znásobila. Severus, jeho kmotr, kterého bral jako svého otce, protože ten jeho biologický byl na hovno, je mrtvý.
Kolik ztrát může ještě dneska unést? Kolik bolesti může ustát?
„Ještě spoustu, miláčku..." zašeptala Bella, jako by odpovídala na jeho myšlenky, on se na ni vyděšeně podíval. „Ohromně jsi mě zklamal, můj milý Draco," povzdechla si přehnaně zdrceně. „Myslela jsem, že máme dohodu..."
„Bello!" okřikl ji a přivinul si Hermionu víc k sobě, jako by to snad něčemu mělo pomoct.
Usmála se. „S pravdou ven, miláčku! Řekni své sladké šmejdce kolik životů stojí ten její!"
Hermiona se vytřeštěně podívala na Draca, a ten jí pohled rychle oplatil, načež svou pozornost stočil zpátky na tu zasranou psychopatku. Netušil, co má do hajzlu dělat. Jestli nechá Bellu mluvit, Hermiona se dozví, co před ní mělo zůstat utajeno. Jestli se s Hermionou pokusí utéct... ne, to se jim nepovede, Bella by je mrknutím oka zastavila.
Bellatrix si zhluboka povzdechla. „No... tak si aspoň pohrajeme s těmi, co zatím ještě žijí, ne?" prohodila směrem k němu, jako by snad očekávala, že mu odpoví. „Vypusťte vlčí děti!" zvolala pak slavnostně a Remus Lupin, který už zase bojoval a během boje se přiblížil k nim a nenápadně se snažil Dracovi a Hermioně pomoci, neboť nikdo jiný si jich neměl čas všimnout, po ní střelil absolutně vystrašeným pohledem.
„Bellatrix, ne! To nemůžeš! Nevíš, co způsobíš! To nesmíš!" vyhrkl a smrtijedka do něho zapíchla mrazivý pohled. Bingham, který už s Verou nebojoval, mezitím vyslyšel Bellina rozkazu a rozeběhl se do západního, ostře hlídaného křídla.
„Mlč, kříženče!" štěkla, máchla hůlkou a Hermioně ze rtů unikl výkřik, skočila proti Dracovi, zakopla o jeho nohu a spadla na zem, zatímco hlava Remuse Lupina se kutálela sotva metr od ní. Jeho tělo ještě chvíli stálo, jako by si neuvědomilo skutečnost, že už nežije, a pak se zlověstně zavlnilo a kleslo k zemi.
A poslední z Pobertů byl mrtev. Nurmengardským nádvořím se neslo táhlé a srdcervoucí zařvání Tonksové, která smrt svého milovaného manžela viděla z první ruky. Jako smyslu zbavená se rozběhla proti Bellatrix a metala po ní jednu smrtící kletbu za druhou, ale smrtijedka je s přehledem všechny odkláněla. A pak sama zaútočila. A byla by svou krvezrádskou neteř zabila, kdyby se jí do cesty nepostavila její milovaná sestra.
„Už ti nedovolím ubližovat mé rodině, Bello!" zavrčela Narcissa, která bránila svou neteř vlastním tělem, a přes Bellinu tvář si mihl stín nehraného překvapení, no byly v něm i stopy ublížení.
Okamžitě se ale sebrala a její tvář nebezpečně ztvrdla. A tak proti sobě pozvedly hůlky sestry Blackovy a ostatní jim chytře udělali prostor. Tohle totiž bude osobní.