„Jsi v pořádku, Draco?“ Hlas ženy s kudrnatými havraními vlasy, jež u něj dřepěla, zněl nadmíru starostlivě. Její černé oči bloudily po jeho bledé, poněkud vyplašené tváři tak pátravě, jako by ho viděla poprvé v životě. Upřel k ní dokonale zmatený pohled, ale neodpověděl. Zamračila se a poté mu pomohla posadit se. Doposud totiž ležel na podlaze, aniž by tušil, jak se tam k sakru dostal. „Dokážeš se zvednout, miláčku?“
Blonďatý smrtijed přikývl, odstrčil ji od sebe a poté se sám vyškrábal na nohy, zatímco Bellatrix se postavila taky. Okamžitě ale přešlápl na místě, neboť se s ním zatočil celý svět a urychleně se chytil opěrky nejbližšího křesla a následně do něj zapadl a posadil se. Bellina komnata se s ním stále ještě točila a měl pocit, jako by se měl každou chvíli pozvracet. A cítil se tak slabě, tak zatraceně slabě... měl pocit, jako by ho opustily všechny síly, byl si jistý, že by v tuto chvíli nedokázal v ruce udržet ani hůlku, kterou mimochodem neví, kde má.
„Kde mám hůlku?” zachraptěl tiše a Bellatrix, která ho bez přestání propalovala téměř fanatickým pohledem, se na něj zprvu zmateně zamračila, neboť mluvil tak tiše, že jeho otázku nedokázala zachytit celou. Vzápětí jí ale došlo, po čem její synovec pátrá. Vytasila Dracovu hůlku zpoza svého opasku na sukni a beze slova mu ji podala. „Co se stalo?” zachrčel podruhé smrtijed a Bellatrix se usmála během toho, co kouzlem naplnila sklenici vodou a podala mu ji.
„Co asi? Trénovali jsme a tys prohrál,” odpověděla a věnovala mu pohled, kterým mu jasně dávala najevo, že není s jeho výkonem vůbec spokojená.
Ten pohled nesnášel. Co se Bella sakra diví, že i za těch nespočet hodin, které věnuje jeho tréninku, ji nedokáže porazit? Vždyť už strašně dlouho nebojoval, pokud pomine tu malou přestřelku s lapky v Bristolu. Zkrátka vypadl ze cviku a je to na něm znát. Plus se mu při každé větší námaze ozývá palčivá bolest v levé části břicha, v místě, kde mu zranění způsobil někdo z řádu, když proti nim tehdy bojoval před krámkem Borgina a Burkese, a taky kde mu zranění způsobila samotná Bella svou dýkou, kterou do něj nemilosrdně vrazila. Této ráně nepomohl ani fakt, že do ní byl neustále kopán, když ho Bellatrix uvěznila ve sklepním vězení Malfoy Manoru a kde si ho solidně podali Bingham s Beddoem. Bellatrix ho nijak nešetří, což ostatně ani nečekal.
„Cos mi udělala?“ zasípal další otázku po pár minutách ticha a žena, která k němu stála zády a zamyšleně upírala pohled do plamenů ohně v krbu, sebou nepozorovaně škubla a přes její tvář se mihl stín něčeho, co nedokázal rozeznat, než se jí koutek úst zvedl v úšklebku pro ni tolik typickém a pomalu se otočila zase čelem k němu.
„Nevzpomínáš si?“ zeptala se s povytaženým obočím a pomalým krokem se vydala k němu. Klapot jejích podpatků se harmonicky odrážel od stěn a Draco naprosto chápal, proč se toho zvuku podřadní smrtijedi tolik bojí, proč je Bellina chůze tolik znepokojuje. „Bezhůlková magie, milý Draco, ta tě tak vyčerpala,“ zašeptala za jeho zády, jelikož se zastavila za křeslem, v němž vyčerpaně seděl. V jejím hlase byly stopy výsměchu, což ho donutilo ohrnout nos.
Bellatrix by nevyhrála cenu trenérky roku. Dost okatě dává svým žákům najevo, že je vyloženě k smíchu, že jim nejde všechno hned a že jsou příliš slabí na to, aby se jí dokázali vyrovnat. Očividně nechápala, jak trénovaní funguje. Kdyby uměl všechno, co ona, tak by nějaké tréninky byly zbytečné, ne?
Nakrabatil čelo, svraštil obočí a nesouhlasně zavrtěl hlavou, která ho bolela jako střep. „Ne, neřekl bych, že-”
„Ale já ano!” přerušila ho rázně a on pevně zavřel oči, neboť mu při jejím křiknutí hlavou projela ostrá bolest - skoro jako by mu tam explodovala nějaká skleněná koule a tisíce jejích střepů se mu ostře zabodly do spánků. „Myslím, že pro dnešek toho bylo dost,” řekla pak a zprudka vykročila ke dveřím, načež k ní Draco vzhlédl. „Měl by ses vrátit zpátky, abys zbytečně nebudil podezření,” poradila mu a zabodávala do něho své temné oči, čímž mu dala jasně najevo, aby se sakra zvedl z toho křesla a zmizel z její komnaty.
Odložil sklenici nedopité vody na vysoký kulatý stolek a poté se namáhavě zvedl, načež se znovu musel zachytit opěrky křesla, protože se málem poslal k podlaze. Jestli se má v tomhle stavu přemisťovat, Merlin stůj při něm. Bellatrix by mohla mít aspoň tolik slušnosti, aby mu nabídla lahvičku Životabudiče, když ho takhle zřídila.
A taky, že ano. Starostlivě se na něho zamračila, načež s otráveným povzdechem švihla hůlkou a prosklená dvířka jakési vysoké skříně se rozletěla a v další vteřině už Bellatrix v ruce svírala lektvar, na který Draco před malou chvílí myslel. Šouravě k ní vyrazil a když ji míjel, vložila mu lahvičku Životabudiče do ruky, načež ho chytila za paži, stoupla si na špičky a mateřsky ho políbila na čelo.
„Pořádně se vyspi, Draco. Pár dní sem nechoď, mám na programu něco důležitějšího,” oznámila mu mezi dveřmi, když vyšel na chladnou chodbu, a on překvapeně povytáhl obočí a podíval se na ni.
„Co může být důležitějšího než já?” zeptal se ironicky s úšklebkem, který značil, že je mu to upřímně u prdele. Vlastně by volno rád uvítal, Bellatrix mu poslední dny dávala solidně zabrat a probdít prakticky každou noc se na něm začíná podepisovat.
Pravá ruka Pána Zla se ušklíbla a třísknutím mu zavřela dveře před nosem. Úšklebek mu ze rtů zmizel, jeho výraz zkameněl tak perfektně, že by mu mohla závidět kdejaká socha, a jeho oči zchladly. Vyklopil do sebe lektvar, prázdnou lahvičku nechal mávnutím hůlky zmizet v nenávratnu a jakmile pocítíl, že Životabudič začal zabírat, vyrazil rychlým krokem ke schodům, miříce k východu, protože se zde nechtěl zdržovat déle, než bylo nutné.
***
Každý zná ten pocit – osamotě propuknout v pláč, který srší až ze dna vašeho srdce a uvědomit si, že nikdo nemá páru o tom, jak strašně neštastní jste, protože nechcete, aby to kdokoliv věděl. Hrozný pocit, tohle osamělé trápení, to předstírání, že jste nejsilnější a nejodolnější bytostí široko daleko, a přitom vnitřně umíráte. Jenže pokud je pláč jediným způsobem, jak tu bolest přežít, pak brečte víc.
Ozvalo se zaklepání na dveře koupelny a Hermiona sebou škubla, načež si rychle prsty setřela slzy, několikrát popotáhla nosem a poté se párkrát zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Namířila na dveře hůlkou a zámek cvakl, načež dovnitř váhavě vstoupil Neville.
„Promiň, jen jsem... jsi tady už strašně dlouho, tak jsem myslel, jestli se ti něco náhodou... no nestalo...” zamumlal a výmluvně se na ni pousmál.
Kudrnatá čarodějka mu úsměv oplatila. „Potřebovala jsem na chvíli klid. Tam venku se nedá přemýšlet.“ Kývla hlavou směrem k chodbě a Neville zamračeně přikývl.
„Jo, je to tady docela divoké,“ zabručel a unaveně si povzdechl. „Nejradši bych odsud vypadl,“ postěžoval si, kouzlem zabouchl dveře a poté se zády svezl po stěně a posadil se na studenou podlahu.
Hermiona souhlasně přikývla a i ona se posadila na zem, načež zaujala pozici v tureckém sedu. „Poslední dobou často myslím na to, že jsem nikdy neměla dovolit, abychom se s Harrym a Ronem rozdělili,“ prozradila mu a on k ní vzhlédl. „Měla bych být s nimi, ať jsou kdekoliv, neměla bych být už několik týdnů zavřená tady.“ Rozhodila rukama a přes její tvář se mihl stín vzteku.
Vážně měla vztek, a to především na sebe. Už tehdy skoro před rokem, kdy se s Ronem a Harrym rozdělili, tušila, že z toho nevzejde nic dobrého a nemýlila se. Kde jsou teď? Oni dva neznámo kde, možná živí, možná ne, a ona tady, zavřená v hlavním štábu, psychicky vyčerpaná a taky zlomená smrtjedem, který jí jedné zářijové noci tak násilně vkročil do života. No, Draco Malfoy pro ni očividně nebyl tím pravým, ale někde hluboko v srdci stále touží po tom, aby jím byl. A to ji mimochodem vzteká ještě víc.
Naprosto souhlasí s jeho slovy – že momentálně jde o víc než o ně dva. Jenže i přesto, že si uvědomuje, že válka je důležitější než ten vrtkavý cit zvaný láska, nedokáže si pomoct přestat myslet na to, jaké by to teď mohlo být, kdyby jim Draco dal šanci.
Jenže chtěla to vůbec? Ten člověk, co vypadá i tváří se jako on, není on. Ne. Je to někdo cizí, cizejší než Blaiseova druhá podoba, na kterou si pomalu zvyká. Ten blonďatý muž, který jí ukradl srdce, není tahle verze Draca Malfoye. Tenhle Malfoy je totiž naprostý kretén a ona se už mnohokrát přistihla přát si, aby odsud sakra vynesl tu svou čistokrevnou prdel a nikdy se už nevrátil. Ano, s naprostou upřímností už mnohokrát zatoužila po tom, aby Draco jednou provždy odešel, aby zmizel z jejího života a nikdy se už jeho součástí nestal, protože ta klidná, dokonalá lhostejnost, jakou k ní přechovává, je mučení.
Plus je ohromně k vzteku, že ho má pořád plnou hlavu a nedokáže myšlenky na něj ani za nic potlačit - nebo spíš myšlenky na dobu, kdy byli v Bristolu a pak v úkrytu řádu. Vždyť i Vera, která s ní trénuje nitrobranu, na ni jednou vyštěkla: „Proboha, holka! Musíš ho dostat z hlavy!“
Zřejmě ji nebavilo neustále se dívat na to, jak spolu strávili noc, než přeběhl k Bellatrix. Nebo na to, jak ji neohroženě políbil před zraky stolových smrtijedů. Nebo jak ji před bojem v Nurmengardu naléhavě žádal, aby je nenechala vyhrát. Nebo ji prostě jen nebavilo dívat se na ty obyčejné chvíle, které spolu strávili, na momenty, kdy se jejich pohledy střetly a na pár vteřin se uzamkly. A ji to upřímně nebavilo taky. Vážně se snažila uzavřít tu svou část mysli, která obsahuje Draca Malfoye, ale marně. Bylo to silnější než ona.
Neville se chápavě pousmál, neboť odtušil, že tady nejde jen o Harryho s Ronem. „Ale je docela užitečný, nemyslíš?“
Hermiona k němu vzhlédla a pár vteřin jí trvalo, než jí docvaklo, o čem mluví. Poté neochotně přikývla, protože i přes fakt, jaký má na Draca vztek, musí uznat, že řádu je opravdu užitečný. Následně se s hlubokým povzdechem zvedla a vyrazila do útrob domu, který byl nepřetržitě plný.
***
Všude bylo plno sněhu a v lese bylo poměrně šero, ačkoliv byly sotva dvě hodiny odpoledne. Stromy zde rostly hustě a mezi nimi prorůstalo houští, kterým se špatně prodíralo. Panovalo tady ticho, ještě před pár minutami ale okolí protínal řev a šero projasňovaly záblesky kleteb.
Hermiona se ve dřepu krčila za jedním ze stromů. Hrudník se jí rychle zvedal a ještě rychleji klesal a oči pátraly po okolí. V ruce svírala hůlku tak křečovitě, až jí bělely prsty. V obličeji měla několik tržných ranek, většina z nich pocházela od větví, do kterých naběhla, když se vyhýbala kletbám.
Ticho a klid. Už dlouho je klid... Je poslední? Nasucho polkla a jen nepatrně se vyklonila do strany, aby zjistila, zda se někdo neschovává mezi stromy stejně jako ona. Neviděla nikoho, žádný černý plášť, žádnou temnou siluetu. Pohlédla k nedalekému stromu nalevo od ní. Když bude dostatečně rychlá, mohla by k němu přeběhnout a víc se přiblížit k cíli, který by měl ležet někde dál tím směrem.
Párkrát se zhluboka nadechla, poté se narovnala a vzápětí sprintem vystartovala ke stromu, do kterého následně hrubě narazila a v ten samý moment vykřikla, ale její křik byl umlčen cizí dlaní na jejích ústech. Útočník se na ni zezadu přimáčkl a než se stihla vzpamatovat, prudkým švihnutím ji přetočil čelem k sobě a zády ji přimáčkl ke kmenu, dlaní jí stále zakrýval ústa.
„Nehlídáš si záda!“ zavrčel jí do obličeje smrtijed, sundal ruku z jejích rtů a ona ho od sebe vztekle odstrčila, načež se nepatrně ušklíbl a vzápětí se rychlým krokem vydal k dalšímu stromu, zatímco Hermioně se v očích škodolibě zablýsklo a bez čekání mu vypálila kletbu do zad. Smrtijed ale zareagoval nepřirozeně rychle. Jedním bleskovým mávnutím odrazil její kletbu takovým stylem, že se obrátila proti ní a ona se jí vyhnula jen vlivem náhody. „Tvoje mysl. Musíš ji mít uzavřenou!“
Hermiona vztekle zaskřípala zubama. Tohle ji neuvěřitelně rozčilovalo, to jeho zatracené komandování. To bylo pořád jen: dívej se za sebe, buď pořád v pohybu, nezastavuj se, drž mysl zavřenou, dívej se současně do všech světových stran, nemáš se bránit, ale útočit a bla bla.
„A ty běž do prdele!“ štěkla na něho syčivě a zatímco on se usmál, ona proti němu vypálila další kletbu, kterou mávnutím hůlky bez námahy odrazil a vyslal ji zpátky stejně jako tu předchozí. Vyhnula se jí, vztekle zafuněla a vyběhla proti němu v momentě, kdy po něm vypálila další omračovací kletbou, která ani tentokrát nezasáhla svůj cíl. „Běž do prdele, říkám!“ zařvala naprosto vztekle a v tom momentě zakopla a vyloženě po něm skočila, načež ji smrtijed levou paži obmotal okolo pasu, rychlostí světla ji zatočil k sobě a v tu samou chvíli zaútočil kamsi mezi stromy před nimi a v další vteřině narazil zády do kmenu stromu, ke kterému ho ještě váhou svého těla přirazila kudrnatá čarodějka, kterou pořád držel za pas.
„Malém jsi to schytala,“ vydechl tiše a upíral své šedé, téměř ocelové oči do těch jejích. „Prosté děkuju bude stačit,“ ušklíbl se, ale nepouštěl ji. Jeho levá paže ji pevně tiskla k jeho hrudi, zatímco pravou ruku měl volně svěšenou u těla a svíral v ní hůlku, kterou byl připraven okamžitě použít.
Hermiona, která zrychleně dýchala nejen tím během, ale i něčím, co v ní probouzel fakt, že se k Dracovi po neuvěřitelně dlouhé době takhle tiskne, ho zpražila pohledem. „Nepotřebuju tvou pomoc!“ odsekla a bojovně k němu vzhlížela.
Blonďák se nepatrně ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Potřebuješ,“ odvětil a v tom momentě Hermionu za pas sevřel pevněji a odrazil se zády od stromu, načež ji hodil za sebe a zamířil na muže, který se k nim nepozorovaně dostal zprava.
„Čáry máry fuk, je po vás!“ vyjekl hnědovlasý muž, který na ně mířil špičkou své hůlky.
Draco povytáhl obočí. „Opravdu?“ zeptal se ironicky a než se přes mužovu tvář stihl mihnout stín znepokojení, do hrudi mu narazil rudý paprsek tak silně, že odletěl pár metrů a poté zády zapadl do sněhu. „Prvně jednej, potom mluv, Blaisi...“ zabrblal a kriticky zakroutil hlavou, načež na zlomek vteřiny strnul a pak se prudce otočil za sebe a Hermioně vyletěla hůlka z ruky. Ve vzduchu udělala pár piruet a vzápětí zmizela ve sněhu. Draco se usmál a dál jí mířil na hruď. „Bez hůlky a na mušce... co uděláš?“ zeptal se protáhle a Hermiona přivřela oči, pevně semkla čelisti k sobě a zabíjela ho pohledem.
Co udělá? No kdyby mohla, tak by se uraženě otočila a oddupala by odsud tak rychle, jak by jen mohla. Každopádně jí ale hrdost nedovolovala přiznat porážku, ne před ním a ne jemu.
Ušklíbla se a Draco přimhouřil oči, když vykročila k němu a zastavila se teprve tehdy, když se špička jeho hůlky mírně zabodla do její hrudi. Rozpažila ruce a vyzývavě se na něho dívala. „Do toho, Draco, udělej, co musíš.“
Zamračil se na ni a ona si všimla, že hůlku v ruce sevřel pevněji. Z dálky se ozval výkřik a jakýsi výbuch, oba se tím směrem ohlédli a poté se podívali zpátky na sebe.
Když nic neudělal, svěsila čarodějka koutky úst a taky ruce podél těla, načež přemýšlivě přivřela oči a nečekaně po něm chňapla. V jedné vteřině ho pevně chytila za paži ruky, v níž svíral hůlku, a v té druhé se jí podařila ohromná věc. Předklonila se, nějakým záhadným způsobem s ním trhla a ještě záhadněji se jí podařilo přehodit si ho přes záda takovým způsobem, že vzápětí sletěl na zem, zády zapadl do sněhu a ona vítězně zařvala, když mu botou šlápla na hruď.
„Jo! Zatraceně, jo!“ zajásala a tvářila se nadmíru radostně, zatímco Draco na ni ze země vztekle zahlížel a trochu se dusil, protože mu botou na hruď tlačila poněkud silně. „Jsi na zemi a já stojím! Prohrál jsi, přemohla jsem tě!“ vysmívala se mu a on se přestal tvářit rozčíleně a místo toho se mu na rtech objevil neupřímný úsměv.
„Pořád ta stejná chyba, kotě...“ povzdechl si a lesem se ozvalo Hermionino zaječení, když ji chytil za kotník a vyloženě ji vyhodil do vzduchu, načež tvrdě dopadla na zem a když se panicky rychle snažila zvednout, skočil po ní, načež ji pod sebou uvěznil. Obě ruce jí stočil nad hlavu, chytil obě její zápěstí svou levou rukou a v té pravé svíral hůlku, jejíž špičku jí přiložil ke krku, zatímco nad ní klečel a znemožňoval jí pohnout se.
Hermiona sebou škubla, ale bylo jí to prd platné. „Neříkej - mi - kotě,“ procedila skrz zaťaté zuby s důrazem na každé jediné slovo a on výsměšně povytáhl jedno obočí.
„Nejsi v postavení, kdy bys mi mohla říkat, co mám dělat,“ zašeptal, když se k ní sklonil, a ona strnula. Srdce jí splašeně bilo a všechny vnitřnosti měla jako v ohni.
Následně se Draco zadíval před sebe a Hermiona prudce zaklonila hlavu, aby i ona viděla k místu, kde se začali shromažďovat členové odboje a kde Kingsley právě oznamoval, že trénink skončil. Vera s Georgem se ujali role najít a probrat všechny omráčené, zatímco McGonagallová s Tonksovou, která v řádu teď bývala velmi aktivní, pomáhali lehce zraněným.
Chodívali do tohoto lesa, jenž byl nedaleko hlavního štábu, trénovat každý den. S tímto nápadem přišel Draco a Kingsley ho schválil, i on měl totiž pocit, že ta dlouhá bojová nečinnost není vůbec dobrá. Byla potřeba, aby se členové řádu v boji zdokonalili, aby trénovali do vyčerpání a aby se mladší z nich naučili nová kouzla a nové kletby, což by se jim mohlo hodit, až nastane den, kdy smrtijedi vylezou ze svého úkrytu. Tréninky to bývaly náročné a rada starších, která stávala proti mladším členům řádu a útočila na ně, je vůbec nešetřila. Dokonce se pro efekt oblékali do černých plášťů a brali si masky, aby nikdo nepoznal, proti komu stojí.
Draco obvykle stál na straně mladších, ale nepomáhal jim. Spíš mezi nimi přebíhal, napomínal je, co dělají špatně, okřikoval je a neustále kritizoval všechno, co dělali a jak to dělali. Všem lezl na nervy takovým způsobem, že se před pár dny dokonce stalo, že Ginny, Dean, Seamus, Neville a Michael Corner se spojili a všech pět na něho nečekaně zaútočilo, když jim zase vytýkal, co mohl, a tak ho sejmuli a měli klid. Když se pak blonďatý smrtijed probral, málem je všechny zabil, načež na ně zaprskal, ať si teda bojují, jak chtějí, ale že doufá, že maji všichni napsanou závěť, protože se svými schopnostmi v boji nepřežijí ani pět minut.
Každopádně, řád trénoval. Únavně a poctivě, což sice pomalu, ale jistě neslo výsledky. Dokonce i Blaise, který se pořád ještě s novou podobou úplně nesehrál, dneska dokázal vydržet obdivuhodně dlouho. A Ginny... ta většinou bývala mezi posledními, často i zůstala jako jediná stát, zatímco její přátelé leželi pohozeni mezi stromy.
Ale Hermiona... s tou to bylo poněkud těžké. Na ni se Draco vyloženě zaměřoval, stala se jeho terčem a šíleně ji to unavovalo a rozčilovalo. Neustále po ní řval, víc než po ostatních, sám na ni útočil a nutil ji se bránit, i když mu muselo být jasné, že nemá čím a už nemá ani jak, neboť bývala ke konci tréninků vyždímaná jako hadr na podlahu. Úmyslně jí stežoval, co se dalo a ani náhodou jí nic neulehčil. Plus ji ustavičně sledoval svým ostřížím zrakem, neustále jí byl za zadkem a kontroloval každý její pohyb. Snad ji napomínal i za to, že třeba mrká příliš často nebo že neumí hlavou otáčet o tři sta šedesát stupňů.
„Slez ze mě!“ štěkla na něho a on ohrnul nos, pustil ji a poté z ní slezl, jak chtěla. Věnovala mu jeden vzteklý pohled a rychle se vyškrábala na nohy, načež začala hledat svou hůlku, kterou však mnohem dřív našel on. Podívala se na něho s přivřenýma očima a nabízenou hůlku mu vyrvala z ruky, aniž by poděkovala. Však proč by měla? To on ji odzbrojil, i když to vůbec nebylo ve scénáři dnešního tréninku.
„Na mě vzteklá nebuď, spíš buď naštvaná sama na sebe, že ses nechala rozptýlit falešným pocitem vítězství,“ poznamenal blonďák a ona po něm šlehla pohledem tak prudce, že si málem zlomila vaz, zatímco on se ledabyle oprašoval od sněhu a házel očkem po shromáždění členů řádu, kteří se v početné skupině smáli a pokřikovali na sebe své dojmy z dnešního falešného boje.
„Dej mi už pokoj!“ zavrčela na něho a dívala se na něho s takovou nenávistí v očích, až ho to upřímně dojalo. „Proč mě drtíš o tolik víc než ostatní? Co jsem ti sakra udělala?!“ vyprskla na něho, protože chtěla znát důvod.
Dlouze se na ni podíval a pak jen ledabyle pokrčil rameny, načež bez odpovědi vykročil směrem k místu, kde stáli ostatní.
Hermiona potlačila nutkání nakopnout tu jeho čistokrevnou prdel a odpálit ho na druhý konec Británie, a místo toho za ním rychle vykročila, načež ho chytila zezadu za kabát a donutila ho zastavit. Zavrčel, prudce se na ni otočil a neřekl nic. „Znovu se tě zeptám...“ řekla trpělivě, ačkoliv s ní cloumal vztek. „Co jsem ti do hajzlu udělala?“
Zpražil ji pohledem. „Vyjadřuj se slušně,“ napomenul ji a ona se na něho nevěřícně podívala.
„Já ti dám fakt přes hubu, Draco, neštvi mě!“ pohrozila mu a málem vyskočila z podoby, když se smrtijed upřímně rozesmál, což jakoby... Tyjo! On tohle umí? Poslední dobou si ani nebyla jistá tím, že má vůbec zuby, neboť je vůbec neukazoval. Jo jasně, není Šedohřbet, aby na ostatní cenil své kousací nástroje, ale stejně.
„Důvod, proč tě drtím víc než ostatní je ten, že jsi -“ odmlčel se, jeho tvář zbělela a v momentě, kdy skupinku členů řádu obklíčilo několik vysokých postav v černých pláštích, chytil Hermionu za paži a prudce si ji přitáhl k sobě, načež okamžitě a bez rozmýšlení vypálil na nejbližšího smrtijeda smrtící kletbu. A tím to všechno začalo...
Ticho lesa proťaly výkřiky, vyděšené i rozkazující, šero projasnily záblesky všech barev a kdesi z dálky se k nim ozvěnou nesl Bellin krákavý smích. Kingsley, tak jak nikdy neřvával, teď ječel jako o život a dával příkazy, aby se okamžitě všichni přemístili do bezpečí, a během toho útočil na všechno, co se hnulo a nepatřilo k jeho odboji. Smrtijedi se trochu stáhli a zacouvali mezi stromy, neboť členů řádu bylo přece jen víc. To ale neznamená, že by se nevyrovnaným počtem nechali zastrašit.
Na Kingsleyho příkaz se opravdu přemístila většina těch, kteří se bezpečně přemístit mohli, aniž by měli strach, že je v té vteřině nepozornosti někdo sejme kletbou. Pár jich tady ale zůstalo, zvlášť těch, kteří se nacházeli v jádru boje.
„Ani se ode mě nehni!“ štěkl na Hermionu Draco a dál ji křečovitě levou rukou svíral za paži, zatímco nepřetržitě útočil na své smrtijedské kolegy, kteří by tady kurva neměli být.
Hermiona po něm vrhla pohledem a škubnutím se mu vymanila ze sevření, načež začala útočit taky. Draco po ní ale okamžitě chňapl a aniž by si uvědomoval, kdy k tomu došlo, byly jejich prsty propletené a oni ruku v ruce bojovali proti nepřátelům.
Bylo jich pár, těch, co zůstali v lese, neboť se nemohli bezpečně přemístit. Byla tady Ginny, po jejímž boku bojoval Blaise, který se zdál být naprosto vyděšený a jak si Draco všiml, jeho útoky nestály vůbec za nic. Zato zrzka perfektně sejmula Yaxleyho svou slavnou netopýří kletbou, proto ten idiot začal ječet, když mu ty malé létající svině zaútočily na tvář. Neville, který zde zůstal taky, měl víc štěstí než rozumu, protože se nějakou náhodou dostal mezi dva smrtijedy a ještě větší náhodou zůstával na nohou. George využil Binghamovy chvilkové nepozornosti a skočil po něm jako lev po své kořisti, načež ho sundal k zemi, kde se s ním začal prát. McGonagallová pomáhala Katie Bellové a Angeline Jonesové vypořádat se s dvěma maskodržkami a snažila se jim udělat prostor k tomu, aby se dívky mohly přemístit do bezpečí. Lupin právě stáhl svou ženu za strom v momentě, kdy jim nad hlavami proletěl záblesk smrtící kletby, kterou vyslala Vera na jednoho ze smrtijedů a minula. Remus na svou ženu cosi řval, ona začala řvát na něho a poté se okolím rozléhalo prásknutí, které značilo, že Tonksová přes svou nelibost opustila bojiště, zatímco vlkodlak bojoval dál.
Draco neměl sebemenší tušení, kde se tady jeho kolegové berou, ale věděl, že tím, že se tady ukázali, podkopali důvěru, kterou k němu řád uchovává. Vždyť o tomhle místě neměli smrtijedi vůbec vědět, ne pokud jim to neřekl on nebo někdo jiný z odboje, což je nesmysl. Tohle Bellatrix neuvěřitelně posrala. Kde vůbec je?
Členové řádu bojovali opravdu výborně. Trénink jim, zdá se, pomáhá, čehož si rozhodně všimli i představitelé temné strany, neboť někteří ze smrtijedů se zdáli býti poněkud překvapeni jejich obratností a dobře mířenými i značně silnějšími kletbami, které byly poněkud zákeřné, což u nich neznali. Dokonce se zdálo, že má strana světla jednou navrch, protože smrtijedi couvali čím dál víc a byli nuceni skrývat se za stromy. Bránili se, než aby útočili, což bylo nové. Možná to bylo způsobeno tím, že členům odboje pravidelné tréninky opravdu hodně daly, nebo možná tím, že smrtijedi vůbec nepoužívali smrtící kletby, jak si Draco stihl všimnout, což ho dokonale rozhodilo.
Katie Bellová a Angela Jonesová se dostaly z boje. McGonagallová jim udělala prostor k tomu, aby se přemístily do hlavního štábu, protože v boji moc nevynikaly. Z boje se chvíli po nich dostal i Blaise, neboť byl zasažen řezací kletbou, kterou proti němu vyslal Bingham. Blaise se skácel k zemi, ruce si přimáčkl kamsi doprostřed pod hrudní koš a padl na kolena, načež se vyvrátil do strany. Sníh okolo něho rychle zčervenal, krev z něj tekla jako z ukopnutého hydrantu. Bingham totiž dobře ví, kam mířit, aby způsobil co největší škody. Každopádně si ale Blaise všiml Lupin, který okamžitě křikl na Kingsleyho a vzápětí už Blaise přemístil do hlavního štábu.
Zůstalo jich už jen pár. Draco právě hrubě odhodil Hermionu stranou, neboť je zpozoroval Beddoe a vyslal jejich směrem jakousi kletbu. Byli tedy nuceni se pustit a rozdělit se. Křikl na ni, aby se držela dál a nevystrkovala zpoza stromu hlavu nebo jakoukoliv jinou část těla, a vystřelil avadou po Beddoeovi, který právě kleskl k zemi, neboť Vera byla rychlejší.
Ne, nezabila ho. Pouze ho velice šikovně omráčila a aniž by věnovala pozornost dění kolem sebe, vyběhla k němu, načež mu z ruky vykopla hůlku, zlomila ji a zahodila ji do pryč a poté na něho zamířila hůlkou svou a probrala ho.
Draco nakrabatil čelo, když po ní během boje házel očkem, protože netušil, co má sakra v úmyslu. Myslel si, že ho jednoduše zabije, tak jak po tom už neuvěřitelně dlouho touží, ale co má v plánu teď?
Nemohl se tím zaobírat moc dlouho, protože stoloví smrtijedi ho zpozorovali a pro něj nebylo vůbec žádným překvapením, že stočili veškerou svou pozornost právě na něho. Ať už je na jejich straně nebo ne, vždycky mu půjdou po krku. To je zákon. Aniž by to tušil, zapálením boje se vzdaloval od Hermiony, která ho projednou poslechla a zůstala schovaná za stromem, zpoza kterého útočila.
Díky výbornému nápadu Nevilla nechat vyhodit do povětří jeden ze stromů a rozhodit tak smrtijedy, se dostalo z lesa dalších pár mladších členů řádu. Z rady starších zde tedy zůstali jen Kingsley s McGonagallovou, protože Lupin se nevrátil. Jak se ale zdálo, odboj tuhle bitvu vyhrával, což si taky začali rychle uvědomovat a dodalo jim to sebevědomí.
Vera mezitím nepozorovaně získala Beddoea do své moci. Kouzlem ho odmrštila dál od centra dění, umlčela ho a právě v tomto momentě ho mučila. Na rtech jí hrál široký úsměv, zatímco se jí u nohou její otec svíjel v agónii bolesti. Tvářila se hrozně spokojeně a snad i šťastně, a to Draca, který ji neustále sledoval, poněkud znepokojovalo. Už vůbec nevěnoval pozornost tomu, kde je Hermiona a úplně zapomněl na fakt, že Bella se prozatím neukázala.
Ginny vyjekla a Draco po ní šlehl pohledem, aby viděl, jak se hezkých pár metrů proletěla, než bokem narazila do kmenu stromu a svezla se k zemi, ze které ale obdivuhodně rychle vstala a už se řítila na Yaxleyho, se kterým neúnavně bojovala vlastně už od začátku.
Beddoe už nebyl mučen. Místo toho byl hlava nehlava kopán kovovou špičkou boty své dcery, která na něj během útoku prskala slova, která Draco nemohl zachytit. Jak se zdálo, Vera zřejmě dneska ukojí svou touhu po pomstě. Draco trochu vykulil oči, když si mladá ruska na Beddoea sedla a začala ho mlátit pěstmi do obličeje, který už teď měl celý od krve. Nebránil se, zřejmě už ani nemohl, neboť byl v bezvědomí.
Draco k Veře rychle vyrazil, aby ji odtrhl od už jistě mrtvého Beddoea (budiž mu země těžká), ale sotva k ní vyběhl, prudce se zastavil jako by narazil do neviditelné zdi. Krev v žilách mu ztuhla a po zátylku mu přejel mráz, když všeobecnou válečnou vřavu proťal řev čiré bolesti. A on věděl, komu patří. S téměř panickou zmateností se začal rozhlížet kolem sebe a srdce mu vypovědělo službu, jakmile jeho oči zachytily v dálce mezi stromy Bellatrix, u jejíž nohou se svíjela Hermiona.
„Bello!“ zařval v jedné vteřině a v té druhé už byl u ní a surově do ní strčil tak silně, až Bellatrix neudržela rovnováhu a spadla na zem, načež šel k zemi i on.
Dopadl na kolena do sněhu, oddělal přehýravě oddechující Hermioně vlasy z tváře a chytil ji pod rameny, aby jí pomohl se postavit, jenže v tom momentě ho Bella pouhým mávnutím ruky odhodila stranou. Přidušeně vydechl, jelikož zády narazil do stromu a svezl se k zemi. Bellatrix vystartovala ke kudrnaté čarodějce, která se z posledních sil snažila vyškrábat na nohy a najít hůlku, ale nestihla to. Smrtijedka jí zabořila ruku do vlasů a trhla s ní, načež Hermiona vyjekla bolestí a urychleně vstala, aby ji Bella netahala za vlasy tak moc.
„Ty máš opravdu hezkou tvářičku...“ zasyčela jí do ucha Bella a Hermioně přejel po zádech mráz, zatímco rty držela pevně zavřeny a upřeně sledovala Draca, který se konečně zvedl na nohy a okamžitě proti Belle pozvedl hůlku. „Nedivím se, že se do tebe můj drahý Draco zamiloval...“ protáhla a u poslední slova udělala grimasu, jako že zvrací, zatímco Hermiona se ušklíbla a následně vystrčila bradu poněkud povýšeným způsobem.
„Nech si ty kecy a pusť ji!“ zavrčel na ni a pohledem neustále přeskakoval mezi ní a Hermionou, která se zdála být pozoruhodně klidná na to, že padla do rukou zrůdě horší než Voldemort. „A hned teď dej těm sráčům příkaz, aby se stáhli. Hned!“
Bellatrix otráveně zakoulela očima. „Vždyť já té tvojí roztomilé šmejdce přece neublížím...“ zasyčela skřípavě a Draco zaťal čelisti k sobě. „Ani nemůžu, že ne..“ prohodila pak a Hermiona povytáhla obočí, zatímco Bellatrix se zhluboka nadechla a na delší dobu zavřela oči, načež se odněkud z dálky ozvalo několik vzteklých zavrčení a pak se vzduchem neslo několik svištivých zvuků, což znamenalo, že se smrtijedi vypařili.
„Jak?“ zeptal se Draco, který tuhle Bellinu komunikaci se smrtijedy viděl poprvé v životě.
Smrtijedka ledabyle pokrčila rameny, načež se na něho zazubila. „Asi kouzlo...“ zašeptala dramaticky a kulila u toho oči, aby tomu dodala mystický nádech.
Draco ji zpražil pohledem a než ji stihl znovu vyzvat k tomu, aby Hermionu kurva přestala tahat za vlasy a konečně ji pustila, promluvila právě zmiňovaná čarodějka.
„Nemůžeš mi ublížit? Proč?“ vydechla otázku a pokusila se otočil hlavu jejím směrem, ale docílila jen toho, že jí Bella trhla s vlasy a ona bolestně sykla, zatímco Draco sebou cukl.
„Jak si dovoluješ na mě mluvit, ty malá svině?!“ zavřískala se vší nenávistí a Draco vykročil k nim, ale Bella opět mávla rukou a on narazil do neviditelné zdi. Tentokrát doopravdy. Přimhouřil oči a varovně se na svou tetu podíval. „Vydrž chviličku, zlatíčko,“ řekla mu líbezně sladkým hlasem a on do zdi, kterou neviděl, třískl pěstí, zatímco Bellatrix stočila svůj temný pohled na Hermionu, kterou stále držela za vlasy. „Můj synovec se ti nesvěřil s tou ohavností, kterou udělal?“ zeptala se velice škodolibě a Hermiona se zarazila a podívala se na blonďáka, který jí pohled dlouze oplácel.
„Bello, dost!“ okřikl pak svou tetu a vypálil kouzlo proti zdi, načež se ve vzduchu světle modrou barvou obkreslil obdélník, který přesně kopíroval zábranu, a poté se pozvolna vytratil asi tak, jako se z oblohy vytrácí ohňostroj. „Naposledy tě žádám, abys ji pustila!“
Smrtijedčina ústa se stočila do udiveného a hlavně velmi ironického Ó. „Když mě teda žádáš...“ prohlásila zpěvavě, šlehla po Hermioně pohledem plným opovržení a pak ji od sebe odhodila tak prudce a přímo proti kmenu stromu, který stál vedle, že ho Hermiona vyčelila hlavou, načež se svezla k zemi a zůstala na ní bezvládně ležet. „Ou. To asi bolelo...“ uchechtla se Bellatrix a poté vyděšeně vytřeštila oči, když se na ni Draco vrhl a sotva ji hrubě vzal za paži, oba dva je přemístil, aniž by věnoval Hermioně nebo komukoliv z řádu nějakou pozornost.
Zato všechnu pozornost měla Vera Katajevová, která se nehodlala smířit s tak rychlou smrtí svého otce, a dupala mu po rozmašírovaném obličeji dál a s tak chladnokrevnou nenávistí, že na ni George zíral nehraně vyděšeně a během toho si k sobě za paži přitáhl svou sestru.
„Vero, přestaňte!“ okřikla ji Minerva, která se nehodlala na smrtijedův rozmašírovaný obličej dívat, proto se dívala kamsi do strany. „Je mrtvý, zabila jste ho!“
Jenomže Vera ji sotva vnímala. Po tvářích jí tekly slzy čiré nenávisti a dlouho zadržovaného vzteku. Nepřestávala. Svými širokými podpatky dupala po tom, co kdysi bývala hlava. Černé kalhoty měla zacákané od krve, ruce taky a obličej... krev její vlastní krve jí hyzdila tvář. Byla jako v tranzu, jako by jí dočista hráblo a přišla o všechny zábrany. Pokud ji někdo nezastaví, udělá ze svého otce fašírku, přesněji řečeno z jeho těla, protože jeho hlava už fašírkou je.
„VERO, DOST!“ zahřměl hromovým hlasem Kingsley a mladá ruska jako by se vrátila zpátky. Bota se jí zastavila pár centimetrů před hlavou mrtvého smrtijeda a prudce vzhlédla ke členům odboje. Její zorničky se rozšířily. Všichni do jednoho na ni totiž mířili hůlkou a soudě dle jejich výrazů, nezaváhají na ni zaútočit. Přejela po nich ostrým pohledem a poté se zadívala zpátky na Beddoea pod sebou. „Odstup od něj a zahoď hůlku!“ vyzval ji ostře a nesmlouvavě.
Vera se na něho podívala s povytaženým obočím stylem, jestli je vážně tak naivní a myslí si, že dobrovolně zahodí svou zbraň. Vzápětí se ušklíbla a Ginny si dlaní zakryla ústa, když Beddoeovi plivla do rozmašírované tváře.
„Tenhle šmejd kdysi dávno znásilnil mou matku,“ prozradila Vera udýchaně a všichni se na ni vyjeveně podívali. „Stvořil mě a matka mě za to nenáviděla, zřekla se mě, když mi bylo patnáct - ne, že by se o mě do té doby nějak starala nebo mi byla matkou v pravém smyslu slova,“ odfrkla si a George nakrabatil čelo a zamračeně si ji prohlížel, zatímco ona při svých slovech zírala na mrtvolu, která jí ležela u nohou. „Byl to můj otec a já jsem měla naprosté právo vzít mu život, protože on zničil ten můj!“
McGonagallová zavrtěla hlavou. „Ne, to jste neměla, Vero,“ odporovala a smrtijedka po ní šlehla pohledem ostřejším než břitva. „Kdybyste ho... jen zabila, dalo by se to možná pochopit, ačkoliv vraždu nepovažuji za opodstatněnou v žádném případě, ale tohle... to, co jste udělala...“ Krátce pohlédla na Beddoea a znovu odvrátila hlavu. „Jste... zvíře, Vero. Tohle by člověk neudělal.“
Ginny se tvářila vyjeveně a vyměnila si s Nevillem a Georgem ještě vyjevenější pohled - zůstali totiž už jen oni. McGonagallová obvykle lidi takhle moc nesoudila. Spíš se snažila na věci dívat i z jejich úhlu pohledu a snažila se počínání každého z nich aspoň trochu pochopit.
Vera se na starou čarodějku dlouze podívala, než se neupřímně zasmála. „Zvíře?“ zeptala se pobaveně a odstoupila od Beddoea. Kingsley i McGonagallová sevřeli hůlky v ruce pevněji. „Vtipné, že to vzpomínáte...“ dodala a dala si svou hůlku mezi zuby tak, jako pes drží kost. Následně si ji ale ještě vytáhla, protože se rozmyslela, že chce ještě něco říct. „Bylo mi ctí, děkuju za azyl a sbohem!“ řekla, hůlku si vrazila zpátky a poté mávla rukama jako křídly, načež Neville zalapal po dechu a Georgeovi s Ginny málem vypadly oči z důlku, když k zemi dopadlo Veřino oblečení, z kterého vyletěla vrána. Vzhlédli k ní, několikrát je nad hlavami obkroužila, poté zakrákala a ztratila se mezi stromy.
„Zatraceně...“ vydechl George a s otevřenou pusou zíral směrem, kterým vrána odletěla. Užaslým pohledem přejel po ostatních z řádu. Všichni se tvářili stejně jako on, očividně neměli ani ponětí o tom, že je Vera i zvěromág.
McGonagallová se z toho nečekaného šoku probrala jako první. „Vem jí ty šaty, Ginny,“ přikázala rudovlásce, která bez keců přikývla a vykročila k Beddoeovu tělu, neboť sotva metr vedle něj leželo Veřino šatstvo. „Až se slečna Katajevová vzpamatuje a uvědomí si, co udělala, jistě nás znovu vyhledá...“ Zamyšleně se zadívala směrem, kterým vrána zmizela, a poté si hluboce povzdechla.
„Jsme zřejmě všichni.“ Kingsley se rozhlédl kolem sebe. „Odcházíme. Hned!“ nakázal pak a oni neprotestovali.
Nechtěli se tady už dál zdržovat. Netušili, co smrtijedy donutilo stáhnout se, ale ani po tom nepátrali. Nepátrali bohužel ani po nikom dalším ze svých řad, protože měli za to, že už jsou všichni v bezpečí hlavního štábu. Ticho lesa proťalo několik prásknutí značících přemístění a Hermiona, v bezvědomí na stejném místě, na kterém ji Draco s Bellatrix zanechali, v lese osaměla.
***
„Co to kurva bylo?!“ řval Draco na Bellatrix, když ji přemístil před bránu Nurmengardu. Smrtijedi, které stáhla z lesa v Norwichu, už byli na náměstí a mířili ke dveřím hradu. Bingham za nimi poněkud zaostával a neustále se ohlížel přes rameno, jako by někoho vyhlížel. „Jakto, že jsem o tom útoku nevěděl?!“
Bellatrix do něho zabodla varovný pohled a odrazila se zády od hradeb, ke kterým ji Draco přirazil neprodleně po přemístění. „Chtěla jsem tě překvapit,“ odvětila klidně a on na ni zíral, jako by jí narostla druhá hlava, čemuž by se upřímně ani nedivil, kdyby se tak stalo.
„Překvapit?!“ zaječel na ni tak moc, až mu přeskočil hlas. „Jsi normální?! Nebudou mi už věřit! Budou si myslet, že jsem je nahnal do pasti jako minule!“
Bellatrix se ušklíbla. „Nebudou daleko od pravdy, že ne?“ prohodila pobaveně a Draco ji probodl očima, ze kterých sršel vztek.
„Řekni mi jeden jediný důvod, proč jsi to udělala?“ domáhal se vysvětlení. „Chtěla jsi po mně, abych je donutil rozšířit své řady, udělal jsem to. Chtěla jsi, abych jim vnukl myšlenku, že se chystá něco velkého, udělal jsem to. Chtěla jsi, abych je donutil věřit mi natolik, aby mě slepě následovali do boje, který bude jejich poslední, udělal jsem to, věří mi. Chtěla jsi, abych je perfektně připravil k boji, stalo se! A ty to teď všechno zničíš tím, že na ně vyšleš smrtijedy? Uprostřed tréninku a na místo, o kterém by nikdo z vás neměl vědět?! Nezlob se na mě, Bello, ale asi to nemáš v té své geniální hlavě úplně v pořádku, protože to, co děláš, nedává smysl, hrozně si to odporuje!“ zavrčel na ni nejspíš svůj nejdelší monolog v životě a ona se na něho bezvýrazně dívala.
„Musela jsem si ověřit, jak na tom jsou,“ zareagovala na jeho slova a on se na ni tázavě podíval.
„Nestačilo se prostě jen zeptat?“ zavrčel na ni rozčíleně a ona zakoulela očima.
„No tak jsem se nudila, proto jsme vás navštívili!“ přiznala a Dracovi spadla spodní čelist na zledovatělou zem.
„Ty ses NUDILA?!“ zařval a ona sebou škubla.
„Prosím tě, uklidni se, nebo to s tebou sekne, zlatíčko,“ napomenula ho a on vyloženě zrudl zadržovanou touhou zadusit tu znuděnou mrchu.
„Zmiz mi z očí, Bello! Hned! Vypadni, nebo přisáhám, že tě uškrtím!“
Smrtijedka se zasmála. „To by ti přece k ničemu nebylo, milý Draco...“
Probodl ji očima. Ne, to nejspíš ne. „Víš, Bello, občas upřímně lituju toho, že tě někdo nezabil dřív, než sis rozpoltila duši,“ řekl a její tvář nebezpečně ztvrdla. „Teď musím jít napravit, cos posrala,“ dodal, vyčítavě se na ni podíval a poté vzhlédl k obloze a vypařil se po smrtijedsku.
***
Norwichu už vládla noc, když se Hermiona začala probouzet. Pomalu a velice poklidně se rozmrkávala, načež během vteřiny strnula a v té další se vyšvihla do sedu tak prudce, že se jí zatočila hlava, udělalo se jí špatně a vzápětí už zvracela přes okraj postele na podlahu.
„Nebuď prase, Grangerová.“
Hermiona se zarazila, hřbetem ruky si otřela pusu a zamžourala do tmy nalevo v momentě, kdy Draco mávnutím hůlky rozsvítil lampu na nočním stolku.
„Draco...“ oslovila ho ochraptěle a nadmíru zmateně si ho prohlížela. „Co se... jsou všichni... co se sakra stalo?“
Zaujatě si ji prohlédl. „Všichni jsou v pořádku, jen Blaise je trochu zraněný. Nic si nepamatuješ?“
Nedivil by se, kdyby měla okno. Bellatrix s ní o ten strom třískla opravdu silně. Plus by mu to hrálo do karet...
Hermioně se mezi obočím objevila hluboká vráska, jak se snažila vybavit si všechno, co se stalo. „Ale ano... Napadli nás smrtijedi, byla jsem za tím stromem a... tys zmizel, Bellatrix se objevila... mučila mě, objevil ses...“ mumlala a on ji poslouchal. „Donutil jsi ji, aby stáhla smrtijedy zpátky, mluvili jste a...“ Prudce k němu vzhlédla a on se nepatrně zamračil, jelikož věděl, co bude následovat. „Řekla, že mi neublíží, protože ani nemůže!“ vyhrkla a zabodávala do něho upřený pohled. „Cos mi neřekl?“
Ohromnou spoustu věcí... Protočil očima a s povzdechem si složil ruce na hrudi a pohodlněji se zády opřel do křesla, v němž u její postele seděl už několik hodin. Vlastně tady seděl už od doby, co ji odnesl z lesa, když ji tam ti idioti nechali v bezvědomí mrznout. Sranda je, že si nikdo do jeho návratu neuvědomil, že s nimi ta kudrnatá čarodějka není. On to teda jako srandu nepovažoval, spíš je všechny do jednoho sjel jak feťák lajnu a zrzku dokonce dohnal k slzám (což je mimochodem nadmíru vzácný jev), když jí do obličeje řval, že je teda Hermioně výborná kamarádka, když ji v pohodě nechá chcípat někde mezi stromy zapadlou ve sněhu, zatímco ona si vesele sedí rozvalená v křesle u krbu, a že pokud bude mrtvá, až ji najde, bude to jen a jen její vina.
Jo jasně, nebyla to Ginnyina chyba a on si to uvědomoval. Jenomže v tom momentě měl šílený vztek na Bellu, na řád a na všechno a všechny. Okamžitě se pak přemístil zpátky do lesa, prohlédl si Beddoeovo zmrzačené tělo, o kousek dál se vyzvracel a pak konečně našel Hermionu. Promrzlou na kost s nezdravě bílo-šedou pletí.
A tak ji dostal sem, do malé ložnice, která slouží zraněným a ve které normálně nikdo z členů řádů nespí, i když se všichni mačkají v několika pokojích, div nespí ve stoje jako koně ve stáji.
„O čem to ta mrcha mluvila?“ zeptala se znovu Hermiona, když jí Draco na původní otázku neodpověděl a místo toho si ji bezvýrazně prohlížel.
Svěsil koutky úst. „Nemám ponětí,“ zalhal a ona se na něho zamračila.
„Nelži! Aspoň jednou nelži, Draco,“ vyzvala ho a on do ní zabodl své oči. „Mluvila o tom, že mi nemůže ublížit a taky o tom, žes mi neřekl o něčem, cos udělal. Když si to takhle spojím, tak-“
„Tak co?“ přerušil ji ostře a ona se odmlčela. „Napadne tě třeba, že jsem s ní uzavřel nějakou dohodu, která jí svazuje ruce ublížit ti? Nebo že jsem tvůj život vyměnil za život svůj a sobecky i za desítky životů jiných? Že jsem se jí upsal, čímž jsem ti zajistil, že přežiješ, ať už válka dopadne jakkoliv? Napadne tě, že jsem s ní uzavřel dohodu, která tě prakticky dělá nedotknutelnou, zatímco nás všechny, včetně mé matky, odsoudila k smrti? Nebuď tak zatraceně sebestředná!“ vyjel na ni a ona na něho vyděšeně hleděla s rty mírně pootevřenými.
„Ne, to-“
„Fajn, protože tohle je hovadina přesně jako to, co říkala Bella!“ zavrčel na ni a ona se zamračila hlouběji, když svou tetu nazval tak... no hezky. „Nesmíš jí věřit ani nos mezi očima, natož to, co vychází z jejích úst. Je to manipulativní svině, která vždycky ví, co říct. Jen hlupáci naslouchají tomu, co říká. Jsi snad hlupačka?“
Věnovala mu upřímně uražený pohled. „Proč tady vůbec jsi?“
Tázavě povytáhl obočí. „V řádu?“
„Ne, tady. U mojí postele.“
Nepatrně ohrnul nos a opřel se zpátky, protože během svých předchozích slov se k ní nakláněl, aniž by si to uvědomoval. „Záleží mi na tobě,“ odpověděl jednoduše a tím ji dokonale odzbrojil, protože na něho němě zírala s otevřenou pusou a stylem, jako by jí právě oznámil, že i on si stvořil viteál, aby jako nebyl pozadu. „Zavři pusu, když se divíš, Hermiono,“ napomenul ji a ona tu svou vyřídilku opravdu obratem zavřela.
„Záleží ti na mně...“ zopalovala jeho slova poněkud trpce. „No máš zvláštní způsob, jak to dokazovat, když vezmu v potaz, že na mě buď nemluvíš vůbec nebo na mě naopak řveš jak mandragora,“ podotkla a on ji zpražil pohledem.
„Tréninky do toho netahej.“ Postavil se, přešel okolo její postele a poté s nakrčeným nosem nechal zmizet její nadílku, načež se posadil zpátky do křesla, sebral z nočního stolku sklenici s vodou a podal ji jí.
Zamračeně sklenici přijala a celou ji vypila. Ani si neuvědomila, jakou má žízeň. Položila ji na stolek, chvíli se na něho upřeně se na něho upřeně dívala a poté si unaveně povzdechla. „Jsem z tebe hrozně zmatená. Jsi úplně jiný a upřímně... tohle už nedávám. Přála bych si...“ zhluboka se nadechla a trochu zlomeně se na něho podívala, „přála bych si, abys mě tu noc, kdy jsi mě unesl, nikdy nepotkal,“ dokončila a jakmile to dořekla, věděla, že je to pravda.
Dlouze se na ni podíval. „Ano, to já taky.“
Strnula a poté se zadívala na lampu na nočním stolku. Tohle ji ranilo, třebaže ani nepomyslela na to, že i ona tímhle mohla ranit jeho.
„Jenomže nepotkat se tu noc by nic nevyřešilo,“ pokračoval po chvíli a ona k němu stočila prázdný pohled, „potkali bychom se následující ráno. Vždycky by to mělo stejný scénář... nedovolil bych, aby ses dostala do Belliných rukou nebo do rukou smrtijedů či Pána Zla.“
Dlouho, opravdu dlouho si ho prohlížela. „Proč já?“
Pousmál se, docela zoufale, a pokrčil rameny, načež se zvedl z křesla. „Měla by ses vyspat. A já taky.“
A nebo by se měli prostě vyspat spolu.
„Draco?“
„Ano?“ Otočil se, když jeho ruka spočinula na klice dveří.
Upřeně se na něho zadívala. „Kdyby se něco dělo... kdybys dělal něco, co... kdybys ses do něčeho namočil... řekl bys mi to, že?“
„Víš, že ne,“ odvětil, ještě si ji v chabém světle lampy prohlédl a poté pokoj opustil, načež za sebou tiše zavřel dveře a ještě tišeji se o ně pak opřel zády, zaklonil hlavu a krátce zavřel oči.
Jo... to, do čeho se namočil, je sakra velké a jeho to upřímně děsí. Vždyť vede tyhle lidi na smrt. A nejen je. A to jen z prostého sobectví...
„Co mi můžeš dát na oplátku, Bello?“
Koutkem úst se vítězně pousmála a pomalu ho obešla, načež se zastavila za jeho zády, stoupla si na špičky a zašeptala mu do ucha: „Její život.“