Hermiona zabodávala do Draca tvrdý pohled. Celá její existence hořela v plamenech vzteku - vzteku tak šíleném, že měla co dělat, aby se neroztřepala jako epileptik při záchvatu a následně se na toho vola nevrhla a nerozcupovala ho jako kus pergamenu. Tváře měla rudé, čelisti pevně semknuty k sobě a ruce měla složené na hrudi.
„Nemůžu uvěřit tomu, že bys udělal něco tak stupidního!“ vypálila na něho, když byla schopna mluvit, aniž by se mezi její vrčení nějakou náhodou dostala slova jako avada kedavra nebo zkus heknout a dodělám tě!
Namáhavě se k ní otočil, celý obličej zkřiven bolestí. „Grangerová,“ oslovil ji se značnými potížemi, špatně se mu dýchalo, „myslím, že my všichni věříme tomu, že bych udělal něco tak stupidního,“ zabrblal a zabodl oči do Ginny, která pokojně seděla v křesle naproti a která jeho slova potvrdila. Blaise, sedící na opěrce jejího křesla, jeho prohlášení potvrdil taky.
Smrtijed zafuněl a poté si pravou paži i levou dlaň přitiskl k pravému boku. Do obvykle chladných očí se mu nahrnuly slzy, které ale nepustil ven, když se snažil usadit se na pohovce pohodlněji. Bolel ho celý člověk, jistě má zlomených pár žeber a možná i nakřáplou páteř. Ne, neuklouzl na ledě, není idiot, spíš se snažil dostat se za bránu temného sídla, které mu zákonitě patří. Takže vlastně idiot je.
Ani ho nenapadlo, že by smrtijedi sídlo zabezpečili i tímhle způsobem. Jednoduše si myslel, že jsou příliš omezení a že prakticky zabezpečili jen bránu, a taky že sídlo chránili jen proti vniknutí pomocí magie - ne proti vniknutí po mudlovsku, jak se pokoušel on.
Když tedy přelezl bránu a podařilo se mu nenabodnout se na ostny nahoře, myslel si, že má vyhráno. Jenomže sotva se jeho nohy dotkly štěrkové cesty, cosi neznámého vytrysklo ze země - něco jako stovky chapadel, obmotalo se to okolo něho, vyzvedlo ho to několik metrů do vzduchu, chvíli ho to dusilo a nakonec ho to hodilo o zem za bránu. Ale takovým švihem a takovou silou, že vyloženě zařval, když se setkal s tvrdým povrchem cesty a chvíli měl černo před očima. Dlouho se nedokázal zvednout, lapal po dechu, překuloval se ze strany na stranu jako posolený slimák a snažil se vzchopit. Když konečně našel sílu vyškrábat se do kleku, zjistil, že už ale nemá sílu k tomu, aby se postavil. Proto se v kleče přemístil a před branku Kingsleyho zahrady se složil jako domeček z karet. Ustlal si ve sněhu a nebýt George, který byl na zahradě s Michaelem Cornerem, zřejmě by tam ležel do příštího roku.
„Idiot. Jsi totální idiot, Malfoyi!“ rozčilovala se dál členka Zlatého tria, která s jakýmsi podivným zadostiučiněním pozorovala, jak s každým sebemenším pohybem trpí.
Patří mu to! Hlupákovi! Netušila, co mu zase ráno přeplo v hlavě, že se jen tak beze slova sebral, zvedl se od stolu a vyrazil na Malfoy Manor, ale očividně má ten kluk lehce sebevražedné sklony. Vědět, kam má namířeno, dala by mu po hlavě kotlíkem a zamkla by ho v komoře. Neměl těch zranění za poslední dobu až příliš? Nebo se mu ten jeho poslední pobyt doma tak líbil, že si to chtěl jít zkopakovat?!
Zamračil se na ni, tentokrát dost tvrdě a téměř nepřátelsky. Nemusí přece snášet to, jak ho nazývá a jak ho uráží. Vždyť k tomu ani nemá právo, mělo by jí být u toho jejího perfektního zadku, co dělá nebo nedělá. Ať mu dá pokoj!
„Potřebuju Veru. Kde je?“ zavrčel otázku a Hermiona přimhouřila oči a nepatrně se zamračila nad tím, že se shání zrovna po ní.
Pochopila, že chce pomoct s léčením, ale... to je její práce, ne? To ona ho léčila pokaždé, když jí ho někdo do úkrytu dotáhl zraněného.
Neodpověděla mu. Místo toho vytáhla hůlku a přistoupila k němu, ale on ji zastavil mrazivým pohledem. „Neobtěžuj se,“ vyplivl a Ginny povytáhla obočí, zatímco Hermiona se zarazila nad tónem jeho hlasu.
Následně si hůlku strčila do kapsy a přes její tvář se mihlo uražení. „A proč bych vlastně měla, že?“ odsekla s nuceným úsměvem na rtech, otočila se na patě a vyrazila k východu z obývacího pokoje. „Pro mě, za mě, klidně se svou vlastní blbostí nech zmrzačit. Mně na tom přece vůbec nezáleží!“ brblala za chůze a málem ve dveřích sejmula jednorukou Parvati, která právě vcházela dovnitř.
Draco se ušklíbl. „Ano, jde to vidět,“ zareagoval na její slova spíš sám pro sebe a Ginny, která to zaujatě a poněkud pobaveně sledovala, protočila oči v sloup a vzápětí svá zelená kukadla zabodla do Hermiony, která se ve dveřích prudce zastavila, jako by narazila do neviditelné zdi, a ještě prudčeji se otočila.
„Prosím?!“ procedila skrz zaťaté zuby a dupavě se vrátila zpátky k pohovce, na které neschopen pohybu seděl Draco.
Vzhlédl k ní, ale svá slova nezopakoval. Ne, že by to byla potřeba, jeho poznámku slyšela velice zřetelně, a rozčílilo ji to skoro stejně jako fakt, že se Malfoy snažil přelézt bránu smrtijedského hlavního štábu.
Netušila, co má sakra za problém. Poslední dva dny byl protivný, choval se k ní příšerně a ano, jako spratek, kterým vždycky býval. Nedokázala pobrat ten jeho náhlý obrat a on očividně ani neměl potřebu jí cokoliv vysvětlovat. Možná ani nemusel, možná totiž věděla, z čeho jeho chování pramení, co ho podněcuje, ale zřejmě si to nechtěla připouštět, protože to trochu bolelo.
Ne, odchod do Nurmengardu a dál na sever se zatím nekonal. Ráno po té noci, kdy je v Bristolu napadli lapkové, mluvili s Kingsleym, Remusem a McGonagallovou, kteří jim odchod rázně zakázali - nebo ho spíš o pár dní odložili, k Dracově obrovské nelibosti. Rada starších si totiž myslela, že když se zjevil aspoň někdo ze Strany Zla, začnou se věci dávat do pohybu. Byla to blbost, jelikož Vera s Dracem jim hlasitě vysvětlovali, že lapkové prakticky nemají se smrtijedy nic společného, ale nakonec - spíš ze zoufalosti - svolili s tím, že odchod o pár dní odloží.
A od toho rána byl Draco na kletbu mezi oči. Aspoň Hermiona několikrát denně zatoužila proklít ho nebo mu jednu vrazit. Možná i víc než jednu, možná toužila nechat ho profackovat Hagridem.
„Víš, Malfoyi,“ ujala se slova zase ona, protože on zarytě mlčel, „vážně by mě zajímalo, co ti přeletělo přes nos a proč máš potřebu chovat se takhle, ale byla bych ti vděčná, kdyby ses srovnal. Tohle tomu všemu vůbec nepomáhá.“
Díval se na ni tak nějak lhostejně, než od ní odvrátil pohled. „Nepotřebuju tvou vděčnost.“
Povytáhla obočí, načež se pousmála a zakroutila hlavou. „Ani mě, očividně,“ zamumlala, vyměnila si krátký pohled s Ginny a poté obývací pokoj konečně opustila, načež zamířila rovnou ke schodům do patra a skončila v ložnici, která nebyla její. Požádala Veru, aby šla dolů, že se po ní Draco shání. Teprve až pak zapadla do ložnice své, kde sebou hodila na postel a pustila se do čtení, zatímco Draco trpěl v bolestech dole na pohovce.
„Jestli se k ní budeš pořád chovat takhle, přísahám, že budeš mít zlomená všechna žebra, Malfoyi. Prokopnu ti jedno po druhém,“ varovala ho Ginny chvíli potom, co Hermiona opustila hlavní místnost domu.
O pravdivosti jejích slov nebylo pochyb, Draco věděl, že je toho zrzka schopná. Proto na její výhružku nijak nereagoval, jen jí věnoval nicneříkající pohled.
Srovná mu sakra někdo ty zlomeniny?! Kde je matka, když ji potřebuje? A co do háje dělá Vera, když není tady dole?!
„Vážně, Draco, stalo se něco, nebo co se děje?“ přidal se i Blaise, kterého opravdu zajímalo, co ho donutilo chovat se k Hermioně stejně jako tehdy na začátku toho všeho - jako v časech poté, co ji unesl.
Blonďatý smrtijed neodpověděl ani na tohle. Pravou ruku si stále tiskl k boku a tou levou se snažil vytáhnout hůlku z kapsy svých kalhot. Zrzka mu očividně nepomůže, Blaise je na dvě věci a nikdo jiný tady není. Parvati obývací pokoj opustila vlastně hned potom, co sem vstoupila, a ostatní byli buď na hlídkách mimo úkryt, v jídelně, v kuchyni a nebo v pokojích.
Spravování zlomených žeber je srovnatelně bolestivé s pomocí kouzel jako bez nich. Brzy tedy pokus o vlastní vyléčení vzdal, protože zjistil, že není úplně schopný sám sobě působit fyzickou bolest. Povzdechl si a ruku, v níž svíral hůlku, si položil do klína. Zadíval se do plamenů ohně v krbu a ztěžka dýchal, neb každý nádech i výdech mu způsoboval ostrou bolest.
Stalo se něco, nebo co se děje?
Stalo se toho spoustu a děje se toho ještě víc. Už před spoustou dní uzavřel sám se sebou dohodu, že si Hermionu nepustí k tělu, ne znovu, a chtěl tu dohodu dodržovat dál i přes fakt, že dovolil, aby odešla na sever s ním - ostatně ji o to chtěl sám požádat. Nicméně slib, který sobě dal, který ho měl víceméně chránit před bolestí, která lásku často doprovází, a který ho měl dělat silnějším, porušil - nebo ho spíš porušila ona. Před dvěma dny. Tu noc, kdy společně bojovali proti lapkům a vyhráli. Chvíli potom, co vstoupili do domu. Nemohl to ovládat ani to zastavit, ani to nechtěl, v tu chvíli byl příliš slabý. A ona tak... jeho.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se se stopou výsměchu v hlase, když Hermiona třískla dveřmi, zatímco on se v tmavé chodbě zastavil a začal si rozepínat kabát. Mávl hůlkou a zažehl nejvzdálenější louč, která byla na zdi téměř u schodů.
Vrhla po něm pohledem během toho, co se vyslékala. Kabát na věšák vyloženě hodila a málem ho roztrhala v zubech, když sjel na podlahu, což ho donutilo k letmému úsměvu. „Upřímně? Ne, ve skutečnosti ani ne,“ odpověděla na jeho otázku a sklonila se pro spadlý kabát, aby ho následně mohla pořádně pověsit.
Rozepnul si poslední knoflík svého kabátu a tázavě k ní vzhlédl s povytaženým obočím. Její upřímnost ho poměrně překvapila, neočekával to. U těch dveří tam venku poznal, že po něm v tuto chvíli možná touží stejně jako on po ní, což konkrétně jeho touhu jen zvyšovalo, ale jak se dávno rozhodl... musí si ji držet od těla. Pro její dobro, a i pro to své vlastní.
„Nějaký problém, který bych ti mohl pomoct vyřešit?“ pokračoval v hloupých otázkách a schválně, protože je odjakživa provokatér, k ní udělal dva pomalé kroky, čímž ji prakticky uvěznil u zdi, o kterou se opírala zády.
Zamračila se na něho, sjela ho pohledem odshora dolů a poté si nervózně skousla spodní ret, což ho málem donutilo přimáčknout ji na tu zeď a vzít si ji hned tady a hned teď. Věděla, co s ním to její protivné kousání se do rtu dělá. Zvedla oči k těm jeho a na pár dlouhých vteřin ho uzamkla ve zvláštním pohledu, který toho sám o sobě strašně moc vypovídal.
„Nakonec asi ne, tahle pomoc už není ve tvé kompetenci.“ Zavrtěla hlavou a on se zarazil, přimhouřil oči a zaťal čelisti.
Žárlivost je špatná vlastnost. Ale on dobrým člověkem nikdy nebyl.
„Grangerová,“ oslovil ji vrčivě varovným tónem a opřel se dlaní o zeď napravo od její hlavy. Zřetelně se napnula, ale hrdě vystrčila bradu a s provokativní vyzývavostí mu zírala do obličeje. „To, že nám to nevyšlo, ti nedává právo-“
„K čemu? Abych si začala něco s někým jiným, abych toužila po někom jiném?“ přerušila ho drze a on ji propaloval ostrým pohledem.
Vlastně ano. Chtěl její slova potvrdit, ale chytře si uvědomil, že by ze sebe udělal hlupáka. Vždyť jí nemá co zakazovat, rozhodně ne v tomhle směru. Může na ni dál dávat pozor, může dál dohlížet na to, aby válku přežila, může ji dál ochraňovat před vším špatným, ale nemůže jí nařizovat, aby na něj čekala - aby čekala na konec války, na smrt Bellatrix, Voldemorta a dalších přizdisráčů a na to, až bude bezpečné spolu jednoduše být. Nemůže po ní přece chtít, aby na něj měsíce, možná roky čekala, až ji bude zase milovat nazpět. Ne, že by ji v tomto momentě nemiloval, ale...
Mlčel, nijak na její slova nereagoval. Nasucho polknul, přestal se rukou opírat o stěnu a narovnal se. Hermiona ho upřeně pozorovala.
„Je pozdě,“ řekl pak, odstoupil od ní a konečně si svlékl kabát, který pak velice soustředěně pověsil na věšák. Hermiona zůstala stát na stejném místě, zády se stále opírala o zeď a on na sobě cítil její upřený pohled.
„Ano, zřejmě ano,“ řekla po chvíli podivně vzdáleně a on věděl, že nebyla řeč o čase.
Povzdechl si, stál ještě pořád zády k ní. „Hermiono,“ oslovil ji s jakousi starostlivou něžností, a když se otočil, všiml si, že se výraz v jejích očích změnil, když vyslovil její jméno.
Vykouzlila na svých rtech úsměv, ostatně je čarodějka, a zavrtěla hlavou. „To je v pořádku,“ ujistila ho a narovnala se. Dívala se všude kolem, jen ne na něho. „Pochopila jsem to, opravdu ano, bylo to jen...“ odmlčela se, jako by netušila, jak jejich nedávný vztah, může-li to říct takhle, nazvat. „Něco nepodstatného, nic důležitého,“ řekla pak a on se zarazil. Co prosím? „Dobrou noc, Draco,“ popřála mu vzápětí a vykročila ke schodům.
„Nic důležitého?“ procedil skrz zaťaté zuby a zatímco ona se zastavila a pomalu se na něho otočila, on vyrazil k ní. Ve skutečnosti jí to ani nechtěl vyvracet, protože bylo nebezpečné plout v těchto vodách, ale nemohl si pomoct. Rozčílilo ho to. „Máš dojem, že jsi pro mě nedůležitá, že jsi nepodstatná?“ zopakoval její slova v otázkách a měl co dělat, aby na ni tady uprostřed noci nezačal řvát, jak hloupě mluví a jak stupidně smýšlí.
Zastavil se těsně před ní a ona se zamračila, než odpověděla. „Někdy ten pocit mám, ano,“ potvrdila jeho slova a on na ni pár vteřin zíral, jako by ji viděl poprvé v životě. „Od té doby, co ses vrátil, se chováš, jako by ti na mně vůbec nezáleželo. A upřímně, trochu to bolí.“
Správně. Přesně tenhle pocit v ní chtěl vyvolat, aby si ji držel od těla. Nejtemnějším koutkem své duše si možná i přál, aby ho zase nenáviděla. Pak by bylo jednodušší potlačovat to, co k ní cítí. Ostatně... dělal to dlouho, má v tom praxi, že?
Otevřel pusu, aby na ni přes nelehce ovladatelný vztek vrčel, že pokud nepochopila, že je pro něj tou nejdůležitější osobou na tomhle posraném světě a že mu na ní záleží způsobem, který doposud neznal a který ho děsí, pak je vyloženě hloupá. Chtěl na ni vrčet, že kdyby pro něj nebyla důležitá, nebyl by ochoten riskovat svůj život pro ten její, nebyl by schopen vyměnit svůj život za ten její - pokud by musel; nedokázal by vzdát se všeho jen proto, aby její srdce bilo dál - skrz válku i po ní. Chtěl jí vmést do tváře, poprvé, že ji jednoduše miluje, a že nemá právo vůbec si myslet, že mu na ní nezáleží.
Ale neudělal to. Nakonec nic z toho neřekl. Jen se koutkem úst ušklíbl a nasadil si na tvář svou nejvěrnější masku - perfektně lhostejnou, se špetkou výsměšné arogance. Chce ji od sebe odehnat, že?
„Co na to říct... nic netrvá věčně,“ pronesl a hrudník se mu poněkud bolestivě stáhl, když se přes její obličej mihl stín ublížení.
Ovšem, že jí jeho slova ublížila. Nešlo ani tak to, co řekl, ale spíš o to, co neřekl. Jenže tohle pro ni bude lepší. Pro ni i pro něho. Netušil, proč z minuty na minutu změnil názor, ale rozhodl se nedovolit jí doprovázet ho na sever. Pokud se jednou rozhodl ukončit to, pak to ukončit musí.
Dlouho mlčela a on si přál, aby sakra něco konečně řekla a přerušila tak tohle ticho. Její oči se třpytily jako hladina oceánu v měsíčním světle. Měl dojem, že možná bojuje se slzami, ale možná to tak ani nebylo - ta holka je jedním z nejsilnějších lidí, jaké zná. Nerozbrečela by se, ne kvůli němu a ne před ním.
Nakonec přece jen promluvila. „Takže ses prostě jedno ráno probudil a rozhodl ses, že mě vlastně nemiluješ,“ odtušila a on ji málem proklel za to, že dala jeho citům hlas. Vždyť snad ani nemá právo říkat, že ji miluje nebo nemiluje, cokoliv!
Přikývl. „Tak nějak, i když cesta k tomuhle uvědomění byla delší,“ bodl do ní a v mysli pak bodl do sebe - dýkou rovnou do svého černého srdce. „Neznamená to ale, že by mi na tobě jistým způsobem nezáleželo dál,“ pokračoval brblavě. Nebylo mu příjemné o tom mluvit. „Pořád jsi pro mě důležitá a pořád platí ta věc s tím posledním úderem, pořád bych pro tvé bezpečí udělal cokoliv, zabil bych i nechal bych se zabít, ale... už jinak. Jsi pro mě jako Vera. Jsi... kamarádka.“
Jak snadné je dát všem těm lžím hlas. Přál si jí ublížit způsobem, který by ji od něj odehnal, ale zároveň si přál, aby tomu zatraceně nevěřila. Byl zmatený, naštvaný a unavený.
Tentokrát mlčela strašně dlouho. Ruce měla složeny na hrudi, mezi obočím hlubokou vrásku a uzamkla ho v upřeném, téměř hypnotickém pohledu. Myslel si, že bude mlčet už navždy a v jednu chvíli vážně uvažoval nad tím, že do ní dloubne prstem, aby nějak zareagovala. Stála jako socha, jako kámen, který má on v hrudi.
„Tak kamarádka...“ vydechla pak a smrtijed přikývl. „Dobře. Fajn. Jsme... přátelé, to je... dobré... opravdu dobré,“ mumlala a on ji trochu překvapeně pozoroval. Je cáklá? Co je na tom dobrého? „Jako kamarádka tě samozřejmě na sever doprovázet můžu, že ano, v tom není problém - ten je v něčem jiném.“
„Ano? V čem?“ Viděl problém ve spoustě věcí, bude mu to muset trochu přiblížit.
Svěsila koutky úst a pokrčila rameny zároveň s tím, že spustila ruce dolů, doposud je totiž měla skřížené na hrudi. „Miluju tě, Draco,“ řekla jednoduše a stylem, jako by to nebyla ta nejohromnější věc, jakou mu kdy kdo řekl, a kompletně ho tím dostala. Srdce se mu zastavilo, na pár vteřin zkameněl, a pak se k životu probudila každá každičká část jeho těla - nikdy se necítil tak živý, jako právě v tento moment, kdy zabíjí, co ho živým dělá. „To na naše přátelství sice trochu vrhá stín, ale není nic, co by takoví kamarádi jako my nezvládli, což?!“ Usmála se, poněkud křečovitě, a dala mu pěstí do ramene. Dost hrubě a silně, takže sykl bolestí a probodl ji výhružným pohledem, načež se ona otočila na podpatku a pokračovala ke schodům, na kterých mu rychle zmizela.
„Co chceš, Draco?“ Vera se objevila mezi dveřmi obývacího pokoje a vytrhla tak polámaného smrtijeda z hlubokých vzpomínek. Vypadala rozespale.
Otočil k ní hlavu tak prudce, že téměř zařval bolestí. „Sprav mě,“ zabručel a Vera povytáhla jedno obočí, když se zastavila u pohovky, na které seděl. Ruce si složila na hrudi a čekala. Vrhl po ní nevrlým pohledem. „Prosím,“ zavrčel téměř neslyšně a ona se ušklíbla, vytáhla hůlku a jala se role spravit ho, jak chtěl.
Ani se neptala, co se mu stalo. V tom bylo její kouzlo - nikdy se o nic nezajímala, nikdy se zbytečně nevyptávala.
Bolelo to. Vera nebyla zrovna nejšetrnější léčitelka. Obličej se mu křivil bolestí, sem tam sykl nebo sebou škubnul a snažil se myslet na něco bolestivějšího, neb menší bolest přebije větší.
Hermiona na něho tedy vybalila, že ho miluje. I s odstupem dvou dní to nedokázal kompletně přihmout. Věděl to, věděl, že se do něj zamilovala skoro stejně jako on do ní, ale slyšet ta dvě slova vycházet ze rtů, které tak rád líbal a jejichž hebkost a chuť si pamatoval do nejmenšího detailu, bylo tak... zatraceně, nikdy neuměl slovy vyjádřit své pocity, nikdy jim neuměl dát podobu vět, které by dávaly smysl. Celou věčnost si přál slyšet od ní, od Grangerové, že ho miluje, ale zároveň... zároveň by byl rád, kdyby to nikdy nevyslovila nahlas, protože tím, že to řekla, to udělala reálným a vážným problémem.
Jenomže ten slib, který si dal, porušil až krapet později - až tehdy, jakmile tu noc vyběhl za ní a dohnal ji na posledním schodě.
„Hermiono!“ vydechl a ona, třebaže ho pochopitelně musela slyšet běžet, sebou trochu škubla, načež se otočila.
„Jo, kámo?“ ušklíbla se a Draco pomyslel na to, že slovo kámo asi ještě nikdy neřekla, neb k ní vůbec nesedělo.
Probodl ji očima za to, jak ho oslovila. „Nejsi moje kamarádka!“ vyjel na ni jako dítě ve školce na svého vrstevníka, který si s ním nechce hrát.
„Ah, opravdu?“ zeptala se ironicky sladkým hlasem a afektovaně se usmála.
Zamračil se na ni a už podruhé toho večera otevřel pusu naprázdno. Najednou si nebyl úplně tak jistý tím, co tady vůbec dělá a proč za ní vlastně vyběhl. Jediné, co věděl, bylo to, že její slova nemůže nechat bez reakce. Jenomže... co jí říct? Pravdu nebo pokračovat ve lžích?
Pravdu. Vždycky pravdu. Aspoň jí ano. Pokud to jde a pokud okolo stále srší válka, v níž je přehnaně často možné, že všechno, co řeknou tomu druhému, může být tím posledním.
„Věc se má takhle, Grangerová,“ začal potom, co se párkrát zhluboka nadechl. Stál o schod níž než ona. „To, co jsem ti nakecal tam dole... lhal jsem, nevidím tě jako kamarádku, jak bych taky mohl? Vždyť... zatraceně, člověk přece nemůže milovat přítele, nebo může, Theo to říká - říkal -, ale nemůže ho milovat tak, jako...“ odmlčel se a ukázal prstem nejdřív na sebe, pak na ni a dělal jakési podivné grimasy. V tomhle vážně nebyl moc dobrý. Povytáhla obočí a trpělivě čekala, co řekne dál. „Zkrátka, jsi pro mě všechno, jen ne obyčejná kamarádka, a přitom mi kamarádkou v jistém smyslu jsi. Věřím ti ve všech směrech, třebaže občas tvé činy a rozhodnutí neschvaluju. Vážně, Hermiono, jít na Manor bylo jedno z tvých nejdebilnějších-“
„To přeskoč,“ přerušila ho a on se na ni sice zamračil, ale přikývl. Hádka o špatných a dobrých rozhodnutích nebyla příliš bezpečná. On sám má těch špatných na svém kontě hromadu - nebo teda špatných pro ni.
„Co tím chci říct, je to, že - myslela jsi to vážně?“ Tázavě povytáhl jedno obočí a upřeně se na ni díval, zatímco ona se tvářila docela nechápavě.
„Ten odchod na Manor?“
Zamračil se. Jo jasně, tohle určitě nemyslel. „Ne. To s tím, že... to, co jsi řekla dole... že mě... však víš,“ koktal jako idiot.
Netušil, proč má najednou problém se vůbec jakkoliv vyjádřit. Nemluví přece o citech svých, ale o těch jejích. Neměl by tedy mít problém zopakovat, co mu řekla - že ho miluje. Ze všech lidí zrovna jeho, temnotou prožraného smrtijeda, který má na svém kontě celou řadu různorodých vražd, nespočet mučení neviných lidí, únosy a další ohavnosti.
Je zatraceně špatným člověkem. Najednou to viděl zcela jasně - ji a sebe na opačných stranách propasti, která ve svých nekonečných hloubkách skrývá všechny rozdíly mezi nimi, všechny důvody, proč by jim to nikdy nemohlo fungovat, ani kdyby nebyla válka. Jsou příliš rozdílní. Ona je světlem, je vším dobrým a správným a odjakživa za to dobré a správné bojovala. On je tím, co se ona snaží společně s členy řádu vymítit, on je temnotou, je vším špatným, je... Lucius, ať už se to snaží sebevíc popírat. Zničil by ji, věděl že ano, zničil by ji jako jeho otec Narcissu - přese všechno na počátku jejich vztahu přece jen byla láska, milovali se, a kam to dospělo? Jak životem zlomenou ženu z Narcissy vytvořil?
Ne, tohle pro ni nechtěl. Je syn svého otce, to je fakt, kterých je potřeba se držet. A ať už dělá všechno proto, aby měl se svým otcem společné jen a pouze příjmení, uvědomuje si, že je v něm spousta z jeho vlastností. Geny se nedají přechcat.
Hermiona po jeho posledních slovech, zdá se, znejistěla. Svraštila obočí a kousala se do vnitřní strany tváře. Zřejmě si nebyla úplně jistá tím, zda to má zopakovat. Nakonec ale odpověděla. „Ano,“ přiznala a on si všiml, že se jí zrychlil dech. „Je to tak překvapující?“
Chvíli se topil v hloubkách jejích oříškově hnědých očích, pak pokrčil rameny. „Když se nad tím zamyslíš, tak ano. Víš, kdo jsem nebo spíš co jsem, ale víš jen o hrstce toho, co jsem za svůj život ve službách Pána Zla a po boku Bellatrix udělal... Jen za těch pár měsíců od minulého září, kdy jsem tě unesl, abych tě ochránil, jsem ti sám ublížil několika různými způsoby, dokonce i fyzicky - vždyť jsem tě naservíroval smrtijedům jako na stříbrném podnose. Varoval jsem tě, tehdy po návratu z Nurmengardu. Varoval jsem tě, že ti ublížil způsobem, který nebudeš předvídat a že ti zlomím srdce. Dělám to, Hermiono, každý jediný den tomu varování dávám váhu a smysl. Jak mě můžeš milovat, jak bys vůbec mohla?“
Zvláštní. Teď to vyslovit dokázal.
Hermiona se na něj vášnivě mračila. „O co jde doopravdy, Draco?“ zeptala se zcela vážně a on se na ni podíval poněkud užasle. To ho neslyšela? „Všechno, cos řekl od doby, co jsme se vrátili z Bristolu, je hrozně matoucí, strašně si odporuješ. Chvíli se mnou flirtuješ, pak se mě snažíš odehnat, následně mi řekneš, že mě nemiluješ a že mě vidíš jako kamarádku, pak na mě vyhrkneš, že tvoje kamarádka nejsem, potom jen tak, schované ve svých větách proneseš, že mě vlastně miluješ, a pak mi tady předhazuješ všechny důvody, proč bych tě neměla milovat já... O co do prdele jde?!“ Její oči byly ostré jako břitva, skoro propalující.
Dlouze se na ni díval. On ji od sebe neodežene, že ne? Kdyby byla tak chytrá, jak se o ní říká, nechala by to tak, nechala by jeho tak.
Potom se zhluboka nadechl a dlaní si promnul obličej. Fajn, nemá cenu chodit okolo horké kaše, řekne jí to tak, jak to je. Poprvé a naposledy. Už to nikdy nezopakuje. Ani už nebude mít příležitost.
„Miluju tě,“ procedil mezi zuby stylem, jako by to bylo něco špatného, a Hermiona dokonale strnula, zatímco jemu se nepochopitelně rozbušilo srdce a měl pocit, jako by mu krev v žilách hořela. „Miluju tě víc, než zřejmě tušíš. Ale není na to vhodná doba. Ne teď a ne jindy. A žádám tě o to, Grangerová, abys na to všechno zapomněla. Momentálně jde o víc než... o nás. Rozumíš?“
Zamrkala, zamračila se a zavrtěla hlavou. „Vlastně ani ne,“ zamumlala a on se na ni tvrdě podíval i přesto, že věděl, že tomu rozumět musí. „Každopádně tvoje rozhodnutí respektuju,“ dodala pak a on by jí za to byl i vděčný, kdyby to uměl. „Měl by sis ale uvědomit, že i v časech, kdy nebojuješ tam venku, pro tebe bude stejně každý den bojištěm, pokud budeš pořád vést sám se sebou válku, kterou nikdy nemůžeš vyhrát.“
Chvíli se na ni tupě díval, než ohrnul nos. Hrozně rád by její slova nějak zesměšnil, ale nedostal tu možnost, protože se otočila, téměř neslyšně mu popřála dobrou noc a potom zmizela ve své ložnici.
Když nad tím tak zpětně uvažuje, svůj slib vlastně ani neporušil. Ano, sice jí jako ubožák, kterými obvykle opovrhuje, vyznal lásku, ale nakonec přece jen dosáhl toho, čeho chtěl. Nemusí se bát, že by si ji pustil k tělu, protože ona jeho ovládání pokoušet nebude. Na to je příliš hrdá a příliš chápavá.
A navíc... každou další hodinou se mezi nimi prohlubuje ta propast, kterou mezi nimi vykopal svým přístupem a svým ohavným chováním.
***
Svým způsobem ho nenáviděla. Za všechno, čím ji donutil si projít, za to, že ji opustil, když ho nejvíc potřebovala, za to, že jí zlomil srdce, jak ji varoval, za to, že ji emočně trhá na cáry, za to, že všechno, co říká i dělá je tak matoucí, za to, že ji využil ke svým zvráceným plánům, aniž by ji na to připravil... za to, že ji miluje jen tehdy, kdy sám chce. Přišlo jí, že ztrácela sama sebe, zatímco se snažila neztratit jeho. Ale tomu už je konec, věděla to a pochopila to. A možná je to tak lepší... Ten vztah, to, co častěji neměli než měli... Smutné, kolik jizev dokážeme ospravedlnit jen proto, že milujeme toho, kdo drží nůž.
A přece jen přese všechnu tu nenávist si byla jistá tím, že kdyby na ně Draco změnil názor, byla by připravena nechat se zraňovat znova.
Lesům v rakouských Alpách vládlo mrtvé ticho, když se sem přemístili čtyři lidé s nadpřirozenými schopnostmi. Ozvěna prásknutí, které přemisťování doprovází, už slábla, až nakonec utichla i ona. Vyměnili si mezi sebou němý pohled a poté se všichni čtyři začali rozhlížet kolem sebe. Očima bloudili mezi stromy, pohledem pátrali v hromadách sněhu po něčem, co by značilo nebezpečí - po někom, kdo by tím nebezpečím byl. Sněžilo jen slabě, téměř minimálně, a většina sněhových vloček se nedokázala dostat přes koruny vysokých jehličnatých stromů, jenž je obklopovaly.
Dracovy ocelově šedé oči s nádechem bouřkově modré barvy důkladně skenovaly okolí. Zdálo se, že je zde na míle daleko prázdno, ale to ho samozřejmě neuklidnilo. Ani nemohlo, vždyť Nurmengard, nepřátelská pevnost, je odsuď co by kamenem dohodil. Plus se smrtijedi umí zatraceně dobře maskovat. Nedivil by se, kdyby bylo v lesích okolo Alpského vězení nastraženo několik pastí, které by smrtijedy nebo strážce Nurmengardu upozornily, že se blíží nevítaní hosté.
„Neměli bychom se dlouho zdržovat na jednom místě,“ zašeptala Vera, která ustavičně těkala nervózním pohledem mezi stromy.
Třebaže souhlasila s tím, že bude Draca doprovázet na této výpravě, pořád z toho neměla dobrý pocit. Přišlo jí vyloženě dementní hledat smrtijedy. Vždyť jim je všem bez nich tak... svobodně! Jo jasně, válka nemůže skončit, pokud je nenajdou a jednou pro vždy neporazí, ale stejně. Promerlina, vždyť jsou jen čtyři a smrtijedů jsou stovky - tisíce, nejspíš. Jak to asi dopadne, pokud je opravdu najdou?
Blonďatý smrtijed se na ni podíval a poté přikývl. Hůlku v ruce sevřel pevněji a pohled zabodl do kudrnaté čarodějky, která se zdála býti dosti nervózní a která drtila Georgovu paži.
„Jaký máš plán, Malfoyi? Jdeme k bráně?“ zjišťovalo přeživší dvojče, které se k jejich výpravě přidalo.
Hermiona měla zřejmě pocit, že jít jen s ním a Verou by bylo na hovno, proto mladou rusku přesvědčila, že víc lidí, víc přežije, a Vera nakonec ukecala jeho takovým způsobem, že nakonec svolil s tím, aby se k nim George přidal, třebaže se mu to vůbec nelíbilo. Nechtěl mít na krku další lidský život. Kdyby záleželo jen na něm, šel by sem sám. Nebo maximálně jen s Verou, v jejíž bojové schopnosti věří a o kterou ví, že se nemusí bát, protože ta holka je mrcha. Jen v bojích a jen k nepřátelům.
Draco se na George dlouze podíval. „Ano,“ odvětil jednoduše, věnoval krátký pohled Hermioně, načež jeho oči sklouzly o něco níž, přesněji k místu, kde zmiňovaná čarodějka držela George za paži a tiskla se k němu tělem.
Hermiona jeho pohled brzo pochopila, zarazila se a poté George urychleně pustila a o krok od něj odstoupila, což způsobilo, že Vera povytáhla jedno obočí a vyměnila si s Georgem lehce pobavený pohled, třebaže do smíchu jí vůbec nebylo.
Draco to nekomentoval, jen se jeho rty stočily do jakéhosi pohrdlivého úšklebku, než se otočil a s pocitem lehkého zadostiučinění vyrazil kupředu - směrem, o kterém se domníval, že leží Nurmengard.
Šli mlčky. Dva smrtijedští zrádci vepředu, za nimi Hermiona a skupinku uzavíral George, který se neustále ohlížel přes rameno, neboť měl sakra divný pocit, že jsou sledováni. Kráčeli už dobrých sedm minut a za tu dobu si mezi sebou nevyměnili ani jedno slovo. Nejen proto, že se neměli o čem bavit nebo že jim do mluvení vůbec nebylo, ale i z toho důvodu, že bylo žádoucí, aby byli stoprocentně ostražití a zbytečně se nerozptylovali.
Draco by rád tvrdil, že si je svou výpravou dokonale jistý a že ani koutkem duše nevěří tomu, že by mohla být chyba, že se sem vydali, ale nemohl. Cítil se velmi nejistě, cítil se hrozně zvlášťně s každým dalším krokem, který ho dostával blíž k Alpskému vězení. Měl pocit, jako by se každou chvíli mělo něco stát, jako by se mělo něco nenávratně pokazit. Byl si teď skoro jistý tím, že smrtijedi v Nurmengardu opravdu jsou, připadalo mu, jako by to temno, kterého jsou smrtijedi tváří, bylo čím dál blíž a čím dál silnější.
Vzhlédl k šedé obloze, na kterou neviděl úplně jasně, neboť mu v jasném pohledu bránily zasněžené koruny stromů, mezi kterými kličkovali.
Jak bude Bellatrix reagovat, až ho uvidí živého? Vážně uvěřila tomu, že je mrtvý? Ovšem, že tomu uvěřit mohla... Dal by Binghamovu ruku do ohně za to, že brutálním způsobem nahlédla Dolohovovi i Alectě do hlavy, aby si ověřila jejich slova, než si je jistě vzala do parády, jak se domníval, že by mohla udělat. Znal svou tetu, věděl, že se za jeho smrt bude mstít. Taky věděl, že ji smrt - jí kdysi tak milovaného - synovce musela ublížit. Ne, ani ona není dokonale bezcitná, třebaže se tomu dá jen těžko věřit. Za ta léta ji už párkrát viděl chovat se lidsky, a pokaždé se to týkalo buď jeho nebo Narcissy.
Jak bude reagovat on na ni? Tahle otázka mu strašila v hlavě taky. Netušil, nedokázal to odhadnout, nevěděl, jak bude reagovat, až se postaví Belle tváří v tvář. Přece jen... Zatraceně, tuhle myšlenku nikdy nesmí vyslovit nahlas, ale Bellatrix mu nějakým zvráceným způsobem přece jen chybí. Přese všechno, co mu udělala, čemu ho vystavila a čím ho donutila si projít ji pořád miluje svým vlastním způsobem vyhrazeným jen pro ni - pro tu krvelačnou chladnou mrchu, která mu život zachránila víckrát, než se ho o něj snažila připravit.
Nikdy nevěřil tomu, že by ho doopravdy zabila, že by to dokázala. Nikdy ale taky nevěřil tomu, že by ho bodla kudlou do břicha nebo že by ho mučila s úmyslem mu opravdu ublížit, a přece to udělala. Je nepředvídatelná, vždycky byla. Měl pocit, že i kdyby se věci časů minulých neposraly tak, jak se posraly, a že i kdyby dál vedl s Bellou tu dávnou soukromou válku, která do fyzična prakticky nezacházela, nedokázal by ji nikdy porazit. A to jen proto, že ji má sakra rád. Zvláštní, jak se člověk dokáže cítit tak rozpolceně, tak nerozhodně v prakticky jednoduché věci - chce Bellatrix zničit, chce se jí zbavit a chce to možná víc než cokoliv jiného, ale zároveň... nerad by pronášel řeč na jejím pohřbu. Jenomže jedna věc mu poslední dny docházela čím dál víc - pokud svou tetu nezabije, zabije ona jeho. Věděl, že to tak bude muset skončit. On nebo ona.
Proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu...
Cosi napravo od nich zachrastilo. Vera sebou škubla, ostatní se zastavili a Draco tím směrem bleskově a bez zaváhání střelil s takovou rychlostí, že Vera, George ani Hermiona ještě nestihli ani pořádně zamířit. Zelené světlo projasnilo šero a zrzavě hnědá veverka, která právě šplhala po kmeně stomu, ztuhla a poté spadla k zemi, kde se ztratila ve sněhu.
Blonďatý smrtijed se zamračil, když mu došlo, že to nebyl nikdo z jeho temných kolegů a proto bylo zbytečné zabíjet. Ale reflexům neporučíš. Je si jistý, že v tuto chvíli by zabil i náhodného kolemjdoucího.
Hermiona na něho hleděla s otevřenou pusou, George se netvářil o nic líp a Vera se na svého kolegu dívala poněkud vylekaně.
„Tak se asi trochu uklidníme, Draco...“ řekla pomalu a opatrně, aby ho svým náhlým promluvením náhodou nevylekala a on ji zlomkem sekundy nezabil jako to nebohé zvíře. „Vždyť to byla jen veverka.“
Vrhl po ní pohledem. Ještě než jí odsekl, že to veverka být nemusela, stihl napomenout Hermionu, aby zavřela pusu a netvářila se, jako by ho poprvé v životě viděla zabíjet. Byla to poznámka naprosto zbytečná a absolutně nemístná, ale nemohl si ji odpustit.
Členka Zlatého tria na jeho slova nijak nereagovala. Jen s povzdechem zakroutila hlavou, dosti kriticky, a poté se protáhla mezi ním a Verou a vykročila do neznáma. Draco zabodl své chladné oči do jejích zad a rychle se vydal za ní, načež ji předběhl a zavrčel, že jí jasně přikázal, aby se držela v prostředku, že rozhodně nebude dělat terč jak vepředu, tak vzadu. A ať laskavě dodržuje pravidla, která vytvořil, jinak ji mrknutím oka pošle zpátky do Norwichu. A taky ať ho celkově nevytáčí, protože na další nesmyslné slovní přestřelky není zrovna vhodná chvíle.
Vražedně se na něho podívala. „Víš co, Draco? Polib mi!“ vyprskla šeptem, protože neměla v hlavě vymeteno a věděla, že nemůže řvát. Vera s Georgem, kteří se ve sněhu brodili za nimi, si vyměnili rozmrzelý pohled.
Usmál se velmi neupřímně. „Pořád to nechápeš?“ zeptal se výsměšně a ona k němu prudce otočila hlavu. „Tohle už se nestane.“
Vera za jeho zády rozhodila rukama a procedila skrz zuby něco, co znělo jako: „Třísknu jim hlavama o sebe a bude klid!“, načež se George pousmál.
„Myslím, že to všechno chápu mnohem líp než ty, Draco,“ nenechala se rozčílit Hermiona a tentokrát do ní zabodl oči on, zatímco ona skenovala prostory mezi stromy před nimi.
Nic už na to neřekl, čímž zabránil tomu, aby mu Vera zezadu jednu střelila, protože tomuhle jejich vztahovému rozpoložení nefandila. A tak šli znovu mlčky jako před smrtí veverky, jen nevědomky zrychlili tempo, jako by se nemohli dočkat, až dojdou k Nurmengardské bráně. Vzápětí se ale neplánovaně zastavili.
Vera totiž chytila Draca zezadu za sako, on se otočil a když viděl, že je její tvář najednou nepochopitelně ztrápená a že si levou dlaň tiskne k srdci, okamžitě chňapl po Hermioně, obmotal prsty okolo jejího předloktí a trhl s ní k sobě a Veře, které položil ruku na rameno George a vyplašeně se jí ptal, co se děje.
„Ticho!“ vykřikla šeptem mladá ruska a skleněnýma očima skoro panicky těkala pohledem všude okolo. Srdce, které ji bolelo, jako by do něj někdo bodal nožem, bušilo jako o život, o kterým jim jistě půjde, jestli se okamžitě neschovají! „Někdo tady je! Někdo... nejste to vy! Cítím něčí přítomnost! Tu bolest, ten žal! Někdo je... někde... Draco!“ žbleptala zmateně a Dracovo jméno zoufale zavyla.
Přes smrtijedovu tvář se mihlo zděšení a v dalším okamžiku nařídil, aby se všichni schovali pod zastírací kouzlo a přimáčkli se k nejbližšímu stromu. Přesně tohle všichni čtyři udělali. George chňapl po Veře, které po tvářích tekly slzy, svým způsobem cizí, jak si stačil všimnout, než se zneviditelněla, a Draco Hermionu ještě nepustil. Nikým neviděni se rozhlíželi kolem sebe, ale nikoho nezahlédli - žádného člověka, jehož emoce by mohla Vera přijímat.
Ale pak... Nízké jehličnaté stromky, které v hloučku rostly několik metrů nalevo od nich, se zachvěly, oni k nim upřeli nervózní pohledy a vzápětí se všem čtyřem zastavilo srdce a třeba taková Hermiona si dlaní okamžitě zakryla ústa, aby nezaječela. George dokonale zkameněl a zády se tlačil na strom tak silně, až se kmenem málem procpal na druhou stranu. Vera vytřeštěně a bez mrkání hleděla tím směrem, hůlku v ruce svírala tak křečovitě, až jí bělely prsty. A Draco... srdce, jež se mu na pár vteřin zastavilo, teď tlouklo tak rychle, jako snad nikdy předtím. Prsty mu sklouzly z Hermionina předloktí níž, až si je nakonec propletl s těmi jejími. Neprotestovala, chytila ho pevněji.
Nikdy se necítil tak ohroženě jako právě teď, v tomto momentě. Nejsou prakticky ničím chráněni, třebaže jsou pod zastíracím kouzlem, které ale Voldemort dokáže hravě odhadnout a zrušit. Cítil, jako by se mu vnitřnosti stahovaly do sebe a měl pocit, že se každou chvíli rozeřve bolestí, která pramenila z rány na břiše. I pravé předloktí ho nesnesitelně pálilo, až měl strach, že mu každou vteřinou ruka blafne jako pergamen.
Měl upřímně strach. Ani ne tak o sebe, jako spíš o tu holku, kterou musí nemilovat a kterou od sebe úmyslně odhání. George Weasley mu byl tak nějak jedno a Vera... Vera je pod Hermionou. Byl nervózní a cítil, jak se mu dlaň, v níž svírá hůlku, i přes tuhý mráz, jenž je pohlcuje, potí.
Jo, zatraceně se bál a byl nervózní, ale zároveň s těmito pocity vyplul na povrch i pocit zcela opačný. Byla to... úleva? Úleva, že pořád žije, že ji zase vidí?
Bellatrix se pár kroků od hloučku jehličnatých stromků zastavila a s nepřítomným pohledem upřeným někam do meziprostoru se několikrát zhluboka nadechla. Její obličej vypadal utrápeně a zničeně, její výraz nesl stopy jemnosti, téměř něžnosti, jakési zranitelnosti, což Draco viděl snad poprvé v životě a lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nerozhodilo. Ohlédla se přes rameno ke stromkům a jakmile se otočila zpátky, byla její tvář najednou chladná jako led, tvrdá a nelítostná, a její oči černě temné, mrazivé, vražedné, její rty stočeny do úšklebku. Jako by se přes rameno ohlédl jeden člověk a zpátky se otočil druhý... Vykročila jejich směrem a oni ani nedutali. Báli se i nadechnout, proto zadržovali dech. Prozradit by je mohla jen jejich hlučná srdce. Mysleli si, že je nemožné, aby to hlasité bušení Bellatrix v tom rozlehlém tichu neslyšela.
Aspoň jednou stála štěstěna na jejich straně. Pravá ruka Pána Zla bez povšimnutí prošla přibližně tři metry od stromu, u kterého se krčili, a pomalým, přesto jakýmsi mocným krokem pokračovala dál od nich, patrně k Nurmengardu. Hermiona žasla nad tím, že to vypadalo, jako by se Bellatrix po sněhu vznášela, zatímco oni se jím museli brodit. Vypadalo to, jako by se vůbec nedotýkala země, jako by mezi stromy plula jako temný přízrak mrtvých, neb smrt ta žena přináší; jako něco nadpřirozeného, něco, co není z tohoto světa. Něco, co budí ohromný strach i úžas.
Už dávno jim zmizela z dohledu, ale oni se ještě pořád neodvážili pohnout. Stáli tam jako ledové sochy, němě zírali mezi stromy, kde se ztratila, a jejich přítomnost prozrazovaly jen obláčky, vznášející se jim od úst.
„Je pryč?“ kuňkla téměř neslyšně Hermiona, která jako první našla odvahu promluvit. Pořád byla k smrti vyděšená, ale ráda by se odsud dostala co nejdřív.
Vždyť musí neprodleně kontaktovat řád! Okamžitě jim musí předat zprávu, že našli Bellatrix, pro ně tolik důležitou - že našli Voldemortův viteál, který sám viteál má. Asi, pokud ho Harry už nezničil. Ale kde je mu konec?
Draco zamrkal a dech se mu zrychlil, neb doposud jako by nedýchal. Pustil ji a zviditelnil se, načež se postupně zviditelnili i oni tři, třebaže se jim do toho vůbec nechtělo. Nebýt viděni je trochu uklidňovalo. A navíc... co když je Bellatrix viděla a jen hrála, že o nich nemá tušení? Nebylo by to poprvé, co by je takhle překvapila, zmátla a nahnala si je do pasti.
„Zatraceně...“ vydechl George, který se stále díval směrem, kterým hlavní smrtijedka odešla. „Viděli jste, jak se jí změnila tvář, když se u těch stromků otočila? Co to sakra bylo?!“
„Já vím...“ přitakala Hermiona, kterou to taky v té chvíli vyděsilo ještě víc. „Nikdy jsem nic podobného neviděla.“
Draco mlčel. Díval se na Veru a ona se dívala na něj. „Cítila jsi, co cítí ona?“ položil dotaz, který mu vrtal hlavou. „Cítila jsi Bellinu... bolest?“ položil další otázku poněkud váhavě.
Ano, viděl už Bellatrix napříč roky ukázat lidskost, ale aby se cítila tak žalostně, až to Veru málem sejmulo? Že by dokázala cítit až takovou bolest? A kvůli čemu?
Mladá ruska, sensceptior, svraštila obočí. „Já nevím, Draco,“ řekla a on na ni dál hypnoticky zíral. „Nedokážu určit, komu přesně patří ty pocity, které přijímám. Ne, pokud nejsem jen s jedním člověkem. Nemusely být její, ale... přestala jsem to všechno cítit, když... když se otočila,“ zabrbala a při myšlence na Bellinu měnící se tvář se ošila. Tohle bylo sakra divné. Jako kdyby v ní žili dva lidé.
Blonďatý smrtijed přikývl a poté beze slova vykročil ke stromkům, z nichž Bellatrix vyšla. Byl ale okamžitě zastaven Verou, která ho chytila zezadu za sako, a on se prudce otočil.
„Co blbneš?!“
Zamračil se na ni a letmo se podíval na Hermionu a George, kteří se tvářili stejně nesouhlasně jako Vera, neboť jim samozřejmě došlo, kam chce jít.
„Něco tam,“ řekl a ohlédl se k hloučku stromků, „v ní vyvolalo běžné lidské emoce. Chci vědět, co to je.“
„Je to nebezpečné!“ vytýkala členka Zlatého tria. „Měli bychom okamžitě kontaktovat řád. Našli jsme, co jsme hledali, musíme jít!“
Zadíval se na ni a zavrtěl hlavou. „Viděli jsme jen Bellu. To nic neznamená. Tak jako tak se musíme podívat k Nurmengardu. Pokud chceš ovšem odejít, abys mohla kontaktovat Kingsleyho, udělej to.“ Obrátil se a znovu se vydal k místu, z něhož se zjevila jeho teta.
Přišlo mu téměř nemožné, že ji sem přišel hledat a našel ji prakticky okamžitě. Takové štěstí nemůže mít jen tak...
Hermiona po smrtijedovi vrhla zamračeným pohledem a poté rezignovaně svěsila ruce a vyrazila za ním, neboť Vera už ho dávno následovala a George, jak se zdálo, se na to místo taky toužil podívat.
„Radši buď ve střehu, jo?“ pobídla blonďáka Vera, když se zastavili před jehličnatými větvemi mladých, přibližně třímetrových stromků.
Ušklíbl se. „To jsem vždycky,“ ujistil ji a ona protočila oči v sloup. „Běž za mě,“ nařídil jí a ona tentokrát protočila oči tak moc, až se chvíli dívala za sebe na Hermionu s Georgem. Přece jen ho ale poslechla, zacouvala a div mu nevlezla na záda, jak se na něj tlačila, aby už šel.
Draco se zhluboka nadechl, sevřel hůlku v ruce pevněji a poté levou rukou dal bokem větve, načež se prodíral stromky dovnitř, aniž by věděl, kam se dostane. Zasyčel, když jednu z větví špatně chytil, pustil ji a ona mu dala facku, což sakra zaštípalo! Tiše proklel celý svět, prodíral se větvemi vztekleji a tak, že si levým předloktím dělal před obličejem jakýsi štít. Prodíral se dál a dál, až nebylo čím se prodírat. Do očí mu pleskla jasná barva sněhu, dal levou ruku dolů a v ten moment se zastavil, načež mu do zad narazila Vera, proto klopýtl a málem si rozbil hubu o černý náhrobní kámen s velkým křížem, jenž nesl jeho jméno.
Vera se kolem něho procpala a jakmile její temně modré oči spočinuly na stříbrně vyrytém jméně na kameni, vytřeštila oči a dlaní si zakryla ústa.
„Ježíši!“ uniklo ze rtů Hermioně, která se na jakousi čtvercovou mýtinu uprostřed hustého hloučku stromků dostala hned po Veře. Dlaně si přiťápla k obličeji tak, že si zakrývala jak ústa, tak nos, a hypnotizovaně hleděla na hrob, ve kterém by měl ležet Draco.
Bylo to hrozně divné... vidět jeho jméno vyryté na tom kameni, který zdobí jedna jediná černá růže. Nedokázala by asi slovy popsat, jak se teď cítí... tak slabě, tak zoufale? A to i přesto, že je Draco Malfoy živý a že je sakra hned vedle ní. Ale vidět jeho náhrobní kámen... Bellatrix je vážně úchylná!
„Tak tohle je morbidní...“ okomentoval to George, který se na náhrobní kámen mračil a krčil u toho nos. „Jsi v pohodě, Malfoyi?“
Draco, jako by se vrátil zpátky. Zamkal a poté zpražil rudovlasého muže pohledem. „Samozřejmě. Proč bych nebyl?“ odsekl a udělal krok ke svému hrobu, načež si k němu dřepl a pomaloučku, jako by měl strach, že kámen poruší, po něm přejel prsty.
Budiž ti vše odpuštěno.
Odfrkl si. Zajímavý epitaf. Rozhodně by si vybral lepší.
„Ona si vážně myslí, že jsi mrtvý...“ promluvila Hermiona, která už nesnesla pohled na Draca dřepícího u svého hrobu, proto se rozhlížela po stromcích okolo a snad i hlídala, jestli se Bellatrix nevrací.
Nepodíval se na ni. „Zřejmě.“ Vzal černou růži a zaujatě si ji prohlížel.
Bellatrix tedy trpí? Kvůli němu, pro něho? Počítal s tím, že ji to muselo nějakým způsobem sebrat, ale že až takhle? Vždyť chodí plakat k prázdnému hrobu, který zřejmě sama postavila, to je ubohé.
Teda doufal, že je prázdný! Merline, kdyby ten kámen odsunul a z díry by na něho zamávala nějaká random kostra, vyvrátil by se.
„Musíš ji zničit, Draco.“ To byla Vera a k ní už blonďák pohled stočil. „Musíš využít její slabosti, o které zřejmě víme jen my. Pochybuju, že o tomhle místě ví smrtijedi nebo že jim ukazuje, jak ji bolí, že o tebe přišla. Musíš ji zničit,“ zopakovala a on se nepatrně zamračil, než svůj pohled stočil zpátky k hrobu.
Musí ji zničit... Správně. Ale...
„Mám to! Počkáme tady, dokud se Bella znovu neobjeví, a až sem přijde a dřepne si k tomu náhrobku, aby ti tady položila růži, vylezeš z toho hrobu a s ní to sekne!“ přišel s plánem George a zatímco Vera vyprskla smíchy, Hermiona svého kamaráda sjela kritickým pohledem.
Draco na jeho slova nereagoval. Postavil se, naposledy se podíval na svůj náhrobek a poté se otočil ke svým společníkům. „Utáboříme se někde poblíž. Musíme toho zjistit víc, než budeme kontaktovat odboj. Smrtijedi neví, že jsme tady, využijeme toho a nasbíráme co možná nejvíc informací,“ rozhodl a třebaže Hermioně a Georgovi se to příliš nelíbilo, souhlasili. Vážně byla potřeba toho využít.
Poté se společně procpali stromky ven z Dracovy lesní hrobky a vyrazili opačným směrem, než jakým se nacházel Nurmengard, neb utábořit se u brány by asi nebyl nápad století. Neměli ani tušení, že nejsou sami...