Toho rána se v Norwichu vstávalo přehnaně brzo. Za okny ještě vládla tma, která ale rychle ustupovala denní šedi. Už nesněžilo. Svět tam venku ležel pod bílou němotou. Příliš tichou, příliš děsivou.
Hermiona už hodnou chvíli kradmě pokukovala po blonďatém zmijozelovi, který postával u předního okna v jídelně a tiše se bavil s Kingsleym a Remusem. Dost tiše na to, aby jejich soukromý rozhovor nedokázal zachytit nikdo z těch, kteří se s nimi v této místnosti nacházeli. Zajímalo ji, co asi tak řeší, co můžou plánovat. Jak znala Draca, troufá si tvrdit, že spolu rozhodně neplánují společné sáňkování na nedalekém kopci pod kostelem nebo stavění sněhuláků na Kingsleyho malé zahradě. Malfoy zase něco kuje.
Nepřítomně pozdravila Alici s Katie, které si přisedly ke stolu vedle ní a chvíli se dohadovaly o konvici s kávou. Netuší, která z nich si nakonec kávu nalila jako první, nevěnovala jim pozornost. S očima zabodnutýma do zad muže, v jehož hrudi pořád, leč chabě bije její srdce, se krmila bílým chlebem, který si před chvílí až příliš pečlivě namazala sýrem. Málem ten kus pečiva vdechla, když se Draco zcela nečekaně podíval jejím směrem, zatímco Kingsley s Remusem vedli nějakou očividně ostrou, třebaže tichou výměnu názorů. Po chvíli od ní pohled odvrátil a ona se konečně zase mohla nadechnout.
Nikdy se jí nepřestane zadrhovat dech pokaždé, když se jejich pohledy napříč místností potkají. Napila se černého čaje, který jí před několika minutami uvařil Neville, a dál očima slídila po těch třech u okna.
Včerejší noční hlídky toho moc nepřinesly. Spíš vůbec nic. Po smrtijedech se opravdu slehla zem, nikde po nich není ani stopa, což strach členů odboje značně prohloubilo. Města, která bývala pod vládou temné strany, teď zela prázdnotou. Místa, která si smrtijedi hlídali jako oko v hlavě, byla opuštěná, bez stop černé magie. Nikde nikdo. Jen strach, který se jim jako mrazivý chlad zavrtával až do morku kostí.
Tu otázku, co se stalo se smrtijedy, si neustále kladl každý z nich a už je upřímně unavovala. Žádali odpovědi, kterých se nemohli dopátrat. Horší než nevědomost ale bylo to, že většina z nich, ať už to chtěli nebo ne, se tím válečným klidem nechala ukolébat do takového stavu, který byl nebezpečný - do stavu, kdy v hloubi duše každý sám tajně, a přece spolu pomalu začali věřit tomu, že by válce mohl být konec. To se samozřejmě začalo podepisovat na jejich morálce a stávali se neopatrnými.
Do místnosti vstoupila Vera. Krátce se zastavila mezi dveřmi, modré oči jí spočinuly na Dracovi, a poté neohroženým krokem zamířila k němu, Kingsleymu a Remusovi. Hermiona ji následovala pohledem a jako pokaždé, i teď jí v hrudi zažehl jakýsi plamen malé žárlivosti, provázen obdivem.
Ta holka byla o tolik jiná než všechny ostatní. Nejen chováním, ale i vzhledem. Své dlouhé havraní vlasy nosívala ledabyle svázány ve vysokém culíku, poněkud neupraveném, který budil dojem koňského ohonu. Ve tváři nosila výraz tak povýšený a lhostejně chladný, že by jí ho mohl závidět i Draco. Když se ale usmála, celý její obličej se rozzářil jako ta nejjasnější hvězda na noční obloze. Něco v její tváří k sobě přitahovalo pozornost a nutilo člověka tajně ji obdivovat. Z každého jejího pohybu sršela síla, moc, před kterou je dobré mít se na pozoru. Z každého jejího kroku přetékala neohroženost. A styl jejího oblékání... Vysoké boty, skoro kozačky, na širokém podpatku, jakési černé úzké kalhoty a stylový prošívaný plášť v barvě noční černi, který ze všeho nejvíc připomínal šaty, které sluší jen ženám jako je třeba Narcissa Malfoyová. Měla svůj osobitý, jedinečný styl a zdálo se, že i u věcí naprosto všedních a nezajímavých.
Vera došla ke třem mužům, kteří zřejmě neví, že co je šeptem, to je čertem, a postavila se po pravém boku toho blonďatého. Podíval se na ni, vyměnili si dlouhý pohled a poté svou pozornost znovu stočil na dva hlavní členy Protivoldemortova odboje.
Hermiona si povzdechla a s těžkým srdcem si uvědomila, že Vera Katajevová je přesně ta dívka, která by měla stát po boku Draca Malfoye. Perfektně se k sobě hodí - aspoň co může soudit za těch pár týdnů, co ji zná a co je zná spolu.
Do posledního úderu... Opravdu?
Zachytila Georgeův pohled. Seděl na druhé straně stolu a zabodával do ní své vševědoucí oči - jako by věděl, nad čím přemýšlí. Pousmál se na ni a ona mu úsměv oplatila, leč chabě.
Strnula, když v rozhovoru těch čtyř zaslechla své jméno a poté strnula podruhé, když šlehla pohledem ke skupince u okna a zjistila, že se na ni všichni čtyři dívají. To ji znejistilo a zamračeně jim pohled oplácela, třebaže měla nutkání uhnout. Lupin se na ni pousmál podobně jako před pár vteřinami George, ale vlkodlakovi úsměv neoplatila. Přejela očima přes Remuse, Kingsleyho a Veru, až se její oči uzamkly s očima téměř ocelově šedýma.
Vera a dva z rady starších už znovu mluvili, ale Draco držel její pohled dál. Příliš dlouho a příliš upřeně na to, aby ji to znervóznilo ještě víc. Když se pak odvrátil, ztěžka polkla a sklopila zrak k talíři, který odsunula.
Bylo zatraceně těžké držet se svého pravidla nezajímat se o toho blonďáka a nechat věci tak, jak jsou, třebaže ji to každou minutou ubíjí víc a víc. To včera v noci, jak ji vzal do náruče a donesl ji k pokoji, načež na ni vybafl ta trochu krutá slova, bylo zvláštní... Ovšem, že mu nemůže být ze dne na den lhostejná; samozřejmě, že má jeho srdce - aspoň částečně - pořád ve své moci, ale... co s tím?
Draco je příliš hrdý na to, aby uznal svou vinu a omluvil se za to, co udělal a co všechno způsobil, a ona je příliš slepá na to, aby se na věci dokázala aspoň trochu dívat z jeho pohledu a snažila se ho pochopit.
Ne. To Blaise je slepý, ona ne... A Theo mrtvý, aby jí k tomu druhému pohledu a pochopení napomohl svou inteligentní, trochu filozofickou myslí.
Konečnou diagnózou bude nejspíš to, že ona i Draco jsou idioti. Korunovaní idioti.
Skupinka u okna se rozpustila. Kingsley si ještě krátce vzal bokem Remuse, cosi mu tiše řekl a poté jídelnu opustil. Vlkodlak zůstal chvíli jen tak stát v meziprostoru a poté téměř neslyšně oznámil, že jde za Tonksovou a i on opustil jídelnu a pak i hlavní štáb. Vera s Dracem mlčky usedli ke stolu naproti Hermioně, Alici a Katie. Poslední zmiňovaná vrhla po smrtijedovi zamračeným, trochu obezřetným pohledem. Ne, žádný neznámý balíček od nějakého random člověka si už nevezme...
„Něco zajímavého v Bristolu?“
Hermiona vzhlédla a podívala se na Veru, která byla autorkou dotazu. Periferně viděla, že ji Draco propaluje pohledem, ale snažila se to ignorovat.
Zakroutila hlavou a dlaněmi objala šálek čaje. „Nic,“ odpověděla jednoslovně a napila se, načež zaprskala, jelikož se málem spálila, když k ní přifrčel George a posadil se vedle ní. O dost blíž než obvykle.
„Co kecáš?!“ Přeživší dvojče ji dloublo prstem do žeber, proto se na lavici prohnula jako kočka. Dracův mrazivý pohled byl zabodnut do něj. „To, jak jsme zpestřili noc místním opilcům bylo zajímavé hrozně, to musíš uznat!“ zasmál se a ona s ním, zatímco dva smrtijedi na ně nevýrazně hleděli.
„Co jste udělali?“ vyzvídala Alice vedle nich, a tak jim George s radostí vyprávěl o tom, jak s Hermionou zaledovali východ z jedné místní hospody, takže když kdokoliv vyšel ven, hned sebou práskl o zem a pár metrů se hezky po zadnici projel jako na skluzavce, neb ona místní putyka stála na mírném kopci, a jízdu zakončil nárazem do plotu, po kterém se pak vyškrábal do chatrného stoje. Většina z těch alkoholem omámených maníků se docela solidně rozbila, ne však nijak vážně.
„To od vás bylo neobyčejně milé,“ poznamenala Vera, na jejíž rtech hrál pobavený, lehce škodolibý úsměv, zatímco Draco si rudovlasého muže prohlížel dosti kriticky.
Alice s Katie se hihňaly, když George vyprávěl dál a barvitě líčil, jak se většina těch opilců snažila vyškrábat se po zledovatělém kopci zpátky nahoru a dosáhla jen toho, že se znovu rozbili o zem a svezli se ještě jednou, tentokrát po pivním pupku.
„No, jenomže kdo jinému jámu kopá...“ pokračoval George a hodil paži přes Hermionina záda, „nakonec na tom ledě uklouzla i tahle kočka a zlomila si ťapku.“ Zasmál se a Alice i Katie s ním.
Hermiona po Georgovi vrhla zamračeným, lehce zahanbeným pohledem, ale stačila si všimnout, že Draco - zřejmě nevědomky - zaťal ruce v pěst, když ji George víceméně objal rukou a nazval ji kočkou.
Zprvu byla zaskočena Georgeovým chováním, tak dlouho mu už nepodobným, ale brzy jí došlo, o co mu jde - očividně se snažil toho blonďatého smrtijeda trochu rozhodit, trochu ho podusit, když Draco dusí svým chováním ji. A přišlo jí to milé, i když trochu dětinské. Přece jen je válka. A to ne válka srdcí.
George se pustil do rozhovoru s Alicí a Katie, ke kterým si brzy přisedli Neville s Cornerem. Vera je mlčky poslouchala během popíjení kávy a Draco se tvářil nadmíru nezúčastněně, snad i otráveně. Hermiona se po chvíli zvedla a se slovy, že jde uvařit pár lektvarů, se kulhavě odebrala do kuchyně. Kotník ji stále dost bolel, i když určitě míň než včera.
Nebyla to výmluva, opravdu byla potřeba udělat si nejnutnější lektvary do zásoby, protože jich ubývalo. A kdy jindy je vařit než v době, kdy je na válečné frontě klid? Obvykle tuto práci vykonával Kratiknot. Nebo Molly, sem tam Lenka a občas i Minerva s Remusem. Víceméně se ale o tu práci dělili.
Když do menší kuchyně vstoupila, pohled jí okamžitě spočinul na Ginny a Blaiseovi. Seděli u malého stolku pro dva, jenž byl pod oknem, a zatímco čokoládový muž snídal, rudovláska mu předčítala Denního věštce. Samozřejmě se to neobešlo bez jejích typických prupovídek a ironických poznámek.
Hermiona se slabě zamračila i přesto, že ten pohled na ně byl jako pohlazení srdce. Jenže Blaise... Už dávno si všimla, že spadl do něčeho, z čeho se sám nedokáže dostat a z čeho mu nepomůže ani samotná Ginny. Srdce té rudovlasé lvice kompletně patří Harrymu. Odjakživa a stále. A obává se, že Blaise na tom nic nezmění - možná v to spíš doufá.
„Víš, co by mě zajímalo?“ promluvil Blaise a vytrhl tak Hermionu z myšlenek a Ginny ze čtení.
„Netroufám si to odhadnout. Tebe zajímá každá krávovina, Zabini,“ odvětila rudovláska a poumála se na kudrnatou čarodějku, která vyrazila ke kuchyňské lince a ze spodní skříňky vytáhla kotlík, který pak postavila na hořák.
Jako první se chystala připravit lektvar na bezesný spánek, neb jim právě tenhle velice rychle ubýval. Členové řádu se sice k Bezesnému spánku uchylovali jen zřídka, jelikož je poněkud návykový, ale i přesto po něm sahali nejčastěji. Každý z nich se chtěl jednou za čas kvalitně vyspat, bylo to potřebné.
„Když jsou lidi zamilovaní, mají motýlky v břiše,“ řekl Blaise a Ginny s Hermionou se na něho tázávě podívaly, obě s povytaženým obočím. „Ale co zamilovaní motýli? Říkají, že mají v břiše lidi?“ zauvažoval nahlas a po jeho slovech kuchyní zavládlo krátké tícho, které ale přerušila Ginny vyprsknutím smíchu.
„Tvoji hlavu by fakt neunesl každý,“ poznamenala a Hermiona nemohla jinak než souhlasit.
A zatímco se Ginny s Blaisem pustili do debaty o tom, jak mezi sebou vlastně motýli komunikují, ona se rozhodla místo Bezesného spánku připravit lektvar jiný. Jednodušší a rychlejší. Nalila do kotlíku vodu a z vrchní skříňky vytáhla lahvičku se žlučí z pásovce. Odměřila čajovou lžičku a žluč za stálého ksichtění přidala do kotlíku, jehož obsah musí přivést k varu.
Potlačila nutkání vyvrhnout obsah svého žaludku, když z vysoké uzavíratelné sklenice lovila čtyři slimáky, na které se chystala nožem se vrhnout jako domorodec mačetou na prosekávání cesty džunglí. Za svůj krátký život připravila nespočet lektvarů, ale na slimáky a další hnusy si zjevně nikdy nezvykne.
S ohrnutým nosem a rty pevně semknutými ty nechutné slimáky krájela na malé kousky, a najednou se ošila, neb měla pocit, jako by jí po páteři přejel mráz.
„Neochladilo se?“ zeptal se Blaise právě ve chvíli, kdy se Hermiona ohlédla za sebe, aby zjistila, co způsobilo to zamrazení. A okamžitě to pochopila.
„Ne, to sem jen vstoupil Malfoy,“ odpověděla mu Ginny, která svá slova zakončila úšklebkem věnovaným blonďatému smrtijedovi, jenž se objevil mezi dveřmi.
Zpražil rudovlásku pohledem a poté zamířil k Hermioně, která se už zase věnovala krájení slimáků. Opřel se svým čistokrevným pozadím o kuchyňskou linku, složil si ruce na hrudi a mlčky ji pozoroval při práci.
To ji sakra znervózňovalo. A to tak moc, že málem ty nakrájené slimáky hodila do kotlíku ještě předtím, než voda se žlučí začala vařit. Rychle se ale zastavila a prkýnko s rozmašírovanými slimáky zase položila na stůl, načež ze skříňky vytáhla sklenici s denivkami. Šest jich vysypala na prkýnko a poté je velice soustředěně rozmělnila.
Voda už začala vařit a Hermiona skoro taky. Bylo jí podivně horko - zřejmě nervozitou z toho, že tady Draco jen tak beze slova stojí a upřeně ji pozoruje.
Rozmělněné denivky i nakrájené slimáky hodila do kotlíku a znovu se začala přehrabovat ve skříňce, z níž následně vytasila péro z fénixe a švihla ho tam taky.
O co mu jde? Proč je najednou dobrovolně v její blízké přítomnosti? Není hloupá, všimla si, že se jí poslední dny vyhýbá skoro tak, jako se ona vyhýbá jemu. Až na ten včerejší noční moment.
Z šuplíku vytáhla vařečku a naprosto soustředěně lektvar míchala. Devětkrát po směru hodinových ručiček. Devětkrát.
Trhla sebou a prudce vzhlédla k Dracovi, který po ní bez varování skočil a silně i poněkud hrubě ji chytil za zápěstí, čímž jí znemožnil lektvar dál míchat.
„Devětkrát,“ zasyčel s očima zabodnutýma do těch jejích. Hrudník se jí rychle zvedal a stejně rychle zase klesal, a srdce se jí trochu zbláznilo. To tou jeho příliš blízkou přítomností, tou jeho typickou vůní drahé kolínské, kterou tak milovala.
Netušila, kolikrát lektvar zamíchala, třebaže se na to soustředila - jestli se vážně chystala udělat desátý okruh. Zřejmě ano, Draco to musí samozřejmě vědět, když ji už pár minut pozoruje, jako by mu za to pozorování stála.
Konečně ji pustil, ze svých spárů propustil i její oči a následně od ní odstoupil a vrátil se do stejné pozice jako předtím.
Nepatrně se zamračila a odložila vařečku na stůl. Zkontrolovala na hodinách nad dveřmi čas. Lektvar se musí vařit pět minut, pak bude potřeba ho znovu zamíchat - devětkrát v opačném směru.
Jenže co s těmi pěti minutami? Podívala se na Blaise a Ginny. Rudovláska je oba zaujatě pozorovala, mírně nakloněna k Blaiseovi, a jak se zdálo, šeptem komentovala dění v kuchyni tak, aby z toho něco měl i Blaise, který měl obličej natočen do prostoru a na rtech mu hrál pobavený úšklebek.
Zamračila se na ně a vzápětí se zarazila, když jí něco trklo. Prudce se na Draca podívala. „Jak víš, kolikrát jsem ten lektvar měla zamíchat?“
Blonďák se ušklíbl a zadíval se na kotlík. „Zápach žluči, slimáci, denivky, péro z fénixe, světle modrá barva... připravuješ lektvar na čištění ran,“ prohlásil vševědoucně a čarodějka se zmohla jen na protočení očí a jakési brblání o tom, že taky musí vědět všechno.
Pousmál se a neprotestoval. Ostatně Severus ho toho naučil spoustu. Kde je mu konec? Žije ještě?
„Draco?“ oslovil ho Blaise a smrtijed se na něho podíval.
„Co?“ Za normálních okolností by na tohle oslovení nereagoval, jen by se na Blaise tázavě podíval a čekal by, jak bude pokračovat. Ale jelikož je jeho kamarád slepý...
„Vidí nebo nevidí se testrálové navzájem?“ položil otázku, kterou si zajistil i Hermioninu pozornost.
Draco nakrčil nos. „Nad čím to uvažuješ?“ zareagoval na jeho dotaz svým vlastním. Blaise pokrčil rameny a on se podíval na Hermionu, která měla ve tváři svůj typický zadumaný výraz. „Je čas,“ řekl jí a ona se na něho nepřítomně podívala zároveň s jakýmsi: „Hm?“ na rtech.
Otráveně zakoulel očima, odrazil se od linky, sebral vařečku a už lektvar na čištění ran pečlivě míchal proti směru hodinových ručiček, zatímco Hermiona se na něho překvapeně dívala.
„Kuchtík Malfoy!“ zvolala Ginny s výsměšným úšklebkem, čímž si vysloužila další ostrý pohled z jeho strany.
Zaksichtila se na něho, zvedla se a trpělivě čekala, až se zvedne i Blaise, kterého pobídla, aby šli do jídelny za ostatními. Nezachytila totiž Hermionin pohled - nebo ho spíš ignorovala -, kterým ji žádala o to, aby ji tady sakra nenechávali s Dracem samotnou. Neměla náladu být s ním sama a mučit se tím, jak to teď mezi nimi je. Neměla náladu ani na žádný vážný rozhovor.
Nicméně ale odešli a ona zůstala sama s tím, který jí před několika měsíci pracně ukradl srdce, aby ho následně mohl zlomit, částečně ho zase slepit a pak po něm dupat. Ale je to vzájemné - i ona láme srdce jemu, že?
„Levandulový olej?“ zeptal se během toho, co vařečku vytáhl a kontroloval teď barvu lektvaru. Modrý, přesně tak jak má být.
Hermiona by mu ráda řekla, že má ruce taky a že by si ho mohl jednoduše vzít ze skříňky s přísadami, ale rozhodla se nedržkovat. Koneckonců, kdyby ji během toho prvního míchání nezastavil, byl by ten lektvar k hovnu a ona by jej musela připravovat znovu.
Podala mu malou lahvičku s levandulovým olejem. Odzátkoval ji a pak s nejvyšší mírou soustředění do téměř hotového lektvaru přidal dvě kapky tohoto oleje. Dát tam tři, mohl by ten lektvar vyhodit z okna. Lahvičku jí zase vrátil a poté kotlík s hotovým lektvarem odstavil bokem, kde bude chladnout a pokud ho připravili správně, zhoustne a zfialoví.
Lektvar byl tedy hotov a je obklopilo ticho. Dracovy oči dál bloudily po její tváři a Hermiona, ač se ten pohled snažila vydržet, od něj brzy odvrátila hlavu a začala uklízet věci z kuchyňské linky, aby se nějak zaměstnala.
Ta situace, v níž se momentálně s Dracem nachází, se jí ani trochu nelíbila. Vlastně ji svým způsobem vyčerpávala. Když byl pryč, tolik si přála, aby se vrátil. Ale teď, když už je tady a v bezpečí... možná si přála, aby byl co nejdál... Jsou si tak cizí. Po tom všem. A to bolelo.
Už nebylo co uklízet. Hermiona si hluboce povzdechla a opřela se o kuchyňskou desku stejně jako on. Pochopila, že je zbytečné se mu vyhýbat. Je tady a očividně s ní chce něco řešit. Proč by zde jinak setrvával a ustavičně ji propaloval pohledem?
Jenže nezačal, proto se té role ujala ona. „Mluvili jste o mně.“ Tázavě se na něho podívala, třebaže otázka to nebyla. Nemusela to upřesňovat, věděla že to pochopí.
Smrtijed přikývl. „Ano,“ přiznal, ale dál to nerozvíjel.
Přikývla i ona. „Proč?“
Bylo zřetelné, že zaváhal než odpověděl. „Pozítří s Verou odcházíme na sever,“ seznámil ji se svým plánem a ona se zarazila.
Ano, do Nurmengardu a ještě dál odchází se svou smrtijedskou kolegyní, ne sám, jak původně plánoval. Nepřál si, aby ho doprovázela, ale Vera byla neodbytná a použila proti němu sakra dobré argumenty. Navíc se už zřejmě poučil a možná... možná, že si vzal k srdci i Hermioniny výčitky o tom, že ne všechno musí dělat sám - že má za sebou spoustu lidí.
„Uvítal bych,“ ujal se slova zase on, neboť čarodějka mlčela a k mluvení se očividně neměla, „kdybys-“
„Tady jsi!“ přerušila ho Narcissa, která právě vstoupila do kuchyně. Draco i Hermiona k ní prudce vzhlédli a ona se zastavila mezi dveřmi. „Neruším?“ zeptala se slušně, i když z jejího kamenného pohledu bylo jasné, že jí na tom vůbec nezáleží.
Hermiona se nuceně usmála a zareagovala na její otázku dřív než Draco. „Ovšem, že ne.“ Odrazila se od linky a aniž by se na blonďáka znovu podívala, kuchyň kulhavě opustila, i když té přípravě lektvarů moc nedala.
Vyrazila chodbou do obývacího pokoje, v němž věděla, že nebude prázdno. Posadila se na pohovku vedle Lenky a mávnutím hůlky si k sobě po zemi přisunula podnožku, na kterou si pak natáhla svou poraněnou dolní končetinu.
Tak s Verou! Draco už zase prchá, tentokrát ale v doprovodu té tajemné rusky. Co na to asi řekne Blaise? A co chtěl Draco vůbec říct, než tam vtrhla jeho matka?
Uvítal bych, kdybys přežila. Nejspíš. Nebo že by uvítal, kdyby zůstala v bezpečí a nedělala nic, co by ohrožovalo její život.
„Můžu?“
Hermiona vzhlédla k Veře, která se na ni přívětivě usmívala a žádala o svolení posadit se vedle ní.
„Samozřejmě.“ Úsměv jí oplatila, upřímně, protože přese všechno s tou holkou nemá žádný problém. Ostatně díky ní už Draco neumírá v podzemním vězení svého sídla, díky ní Draco žije a je v bezpečí.
„Jsi... neklidná,“ prohlásila černovlasá smrtijedka, jakmile se usadila.
Hermiona po ní šlehla pohledem a zamračila se. Spolka vyzvání, aby s tím šla do - no ano, do prdele. Jasně, že je neklidná - Draco se přece zase chystá někam do tramtárie, protože očividně nesnese pocit, že je v bezpečí a že mu aspoň chvíli nehrozí smrtelné nebezpečí.
„Peroxid ti zřejmě řekl, že odcházíme, nemám pravdu?“ odtušila Vera a kudrnatá čarodějka se podivila nad tím, jak Draca nazvala. Nicméně ale přikývla.
„Jen nechápu proč,“ prozradila Hermiona a pohledem zabloudila k McGonagallové, která seděla v křesle u krbu a bavila se s Deanem a Seamusem, kteří seděli na zemi. Seamus se už konečně vyhrabal ze svého zranění z bitvy v Bradavicích, ale v perfektním stavu ještě nebyl. Ale to nikdo z nich. „Když nevíme, kde se nachází smrtijedi v čele s ty-víš-kým, je nezodpovědné a nebezpečné podnikat nějaké výpravy,“ brblala slova, kterým sama nevěřila.
Kdy jindy než právě teď, když jsou smrtijedi fuč, by byla vhodnější chvíle na prozkoumávání míst, do kterých se obvykle nevypravují, neboť nechtějí riskovat boj?
Vera se pousmála a pokrčila rameny, načež se pohodlněji opřela. „V první řadě chceme zkontrolovat Nurmengard. Smrtijedi možná opustili Británii proto, aby si podmanili zbytek Evropy - to si aspoň myslí tvůj kluk. Nurmengard je jediné místo, o kterém bezpečně víme, že jim může sloužit jako prozatimní štáb,“ dala se do vysvětlování, za což jí byla Hermiona vážně vděčná. Od Draca by se toho nedočkala. „Pokud bude Nurmengard prázdný, navštívíme Kruval.“
Členka Zlatého tria se na ni podívala skoro šokovaně. „Kruval?“ vyhrkla. „Ale vždyť ten je hlídaný skoro jako... BRADAVICE!“ zaječela najednou zároveň s výskokem z pohovky. Málem sebou švihla o zem, protože si neuvědomila, že má kotník v háji. Pekelně ji v něm píchlo. Vera i Lenka sebou škubly a ostatní v místnosti po Hermioně vrhli pohledem.
„Existují. A co?“ vložil se do toho Seamus.
Hermiona se na něho podívala. „Škola přece nemůže být prázdná! Co když se smrtijedi přemístili tam? Co když po tom našem vniknutí na Manor se rozhodli, že je načase změnit úkryt? A Bradavice jsou skoro nedobytné!“ vysvětlila se vší nadějí světa v očích.
Ne, že by byla rozhicovaná z toho, že ty nebohé děti sdílí jeden hrad s těmi chladnokrevnými zrůdami v čele s Bellatrix, ale bylo by fajn konečně vědět, co se stalo se stranou Zla. Tohle nevědomí je vážně ubíjející.
„Chytrá myšlenka, slečno Grangerová, ale bohužel mylná,“ řekl unaveným hlasem Horácio Křiklan, který se zjevil mezi dveřmi obývacího pokoje. Musel právě dorazit ze svého úkrytu. Hermionina tvář povadla. „V Bradavicích jsou jen ti smrtijedi, kteří mají na starost studenty a výuku černé magie - nic jiného se tam ostatně ani už nevyučuje. Aberforth hlídá Prasinky a okolí školy. Po stolových smrtijedech není ani stopa. Neobjevili se tam už celé týdny.“
Povzdechla si a znovu se posadila vedle Very, která mlčky naslouchala hovorům, které mezi přítomnými členy odboje započaly po Křiklanových slovech. On sám k Hermioně zamířil a ještě než k ní došel, vytáhl z očividně bezedné kapsy svého pláště jakousi velkou láhev něčeho neurčitého.
„Tady. Udělejte si z toho obklad. Stačí hodina a váš kotník bude zcela zdráv.“ Podal láhev Hermioně, která se na něho vděčně usmála a poděkovala.
Už už se chytala zvednout, ale Vera ji chytila za paži a šlechetně se nabídla, že jí obklad připraví, ať se prý nezvedá. Neprotestovala a podívala se na ni stejně vděčně jako před pár vteřinami na Horácia. Vera vykročila svým neohroženým stylem chůze na chodbu právě v momentě, kdy do obývacího pokoje vstupoval blonďatý smrtijed. Oba dva se zastavili a chvíli hráli souboj pohledů, protože ani jeden z nich nechtěl tomu druhému uhnout a udělat mu místo k tomu, aby dveřmi mohl projít.
„Hoď se bokem, Draco,“ vyzvala ho rozmrzele ruska, na což on zareagoval úšklebkem a provokativně si složil ruce na hrudi a přešlápl na místě, aby jí naznačil, že on se z místa nehne. Uhnout musí ona - on totiž neuhýbá. Nikdy a před ničím.
„Jak teda myslíš!“ zabručela Vera, která zrovna neměla náladu na tyhle dětinské hrátky. „Na!“ Vykročila k němu a vrazila mu do rukou láhev od Křiklana. „Udělej své holce obklad.“ Mrkla na něho a pak proti němu neohroženě vyšla, donutila ho couvnout a konečně se kolem něho protáhla a odtančila chodbou do neznáma.
Draco se za ní díval s nakrčeným nosem. „Mám snad na hlavě bílý čepec ošetřovatelky?!“ zavrčel. Jeho práce vážně nespočívá v tom, aby chystal jakési obklady.
„No skoro jo, Malfoyi,“ ozval se Dean a vysloužil si tak jeden avadový pohled ze strany téměř bělovlasého smrtijeda.
Draco ještě jednou zavrčel, pod nosem si zamumlal něco, co znělo jako: „Žádné obklady chystat nebudu!“, a pak s lahví vykročil zpátky do kuchyně, kde si zahrál na madam Pomfreovou.
Koneckonců, je to pro Grangerovou.
***
Je zvláštní, jak noc na člověka působí. S půlnočním temnem vycházejí na povrch všechny strachy světa, všechny pochybnosti, starosti, všechny špatné věci. Člověk uprostřed noci obvykle nemyslí na slunečné dny, na okamžiky pro něj nezapomenutelné a důležité, spíš uvažuje nad všemi svými dosavadními chybami, nad věcmi, kterých lituje a které by udělal jinak, dostal-li by tu možnost. Myslí i na věci, které mu nahánějí hrůzu, myslí na to, čeho se bojí, a ono ho to pak neviditelně pronásleduje až do doby, dokud znovu neusne a nenechá noc za sebou.
A nebo se rozhodne vstát a nechat za sebou nejen noc a myšlenky, ale i bezpečí teplého lůžka. Jako třeba Draco.
S úctyhodnou tichostí se vyškrábal z postele, ve které hluboce oddechovala Vera. Ano, spala s ním. Jen takhle, ne jinak. Ta holka se dost roztahovala a nebylo ojedinělé, že do něj během noci kopala jako mudlové do balónu, nebo že mu sem tam dala ťafku do obličeje, ale dalo se to přežít. Rozhodně bylo pohodlnější spát po jejím boku, než zcela sám.
Ani netuší, kdy se z nich stali tak důvěrní přátelé. Ani nechápe, že se sblížili tak přehnaně rychle, ale to se občas tak stane. Přišel k Veře jako moták k hůlce, ale je za to sakra rád. Po Theově smrti víceméně zůstal osamocen - Blaise je pro něj už víceméně cizinec. Skoro se teď zdá, že to Theo s Daphné byli jejich spojovacím článkem, a že teď už je nepojí vůbec nic. Mrzelo ho to, opravdu, ale... i tohle se občas stane.
Téměř neslyšně se oblékl a dovolil si ladným mávnutím hůlky vyčarovat čas. Ne čas jako čas, ale čas jako... čas. Půl druhé. Dost brzy na vstávání, dost pozdě na to, aby dokázal znovu usnout. Projde se. Tuhý mráz tam venku ho dokonale probere.
Vykradl se z pokoje a tiše za sebou zavřel. Kingsleyho dům byl ponořen do nočního ticha. Očividně je jediný, kdo nemůže spát. Prošel prázdnou chodbou a opatrně, aby se neskutálel jako Blaise, vykročil po schodech dolů. Když ale vstoupil do chodby, na jejíž konci byly vstupní dveře, na pár vteřin strnul, než mu došlo, co se děje, a poté bleskově vytasil hůlku a málem omráčil neznámého člena odboje, který dveře otevřel a vstoupil do domu.
„Bože!“ vyhrkla Hermiona, která málem dostala infarkt, když mávnutím hůlky rozsvítil. Dlaň si tiskla k hrudi a rychle oddechovala.
„Kdes byla?“ zeptal se okamžitě, protože se mu sakra ani trochu nelíbilo, že se Grangerová uprostřed noci promenáduje venku. Nemá rozum? Ne, nikdy ho neměla - to dokazuje už jen to, že se do něho zamilovala.
A zatímco ona se na něho bez odpovědi zamračeně dívala, on vykročil jejím směrem. Zastavil se u ní a sebral z věšáku svůj černý kabát, který mu někde sehnala matka.
„Kam jdeš?“ Teď dotaz položila ona. Draco se na ni jen ušklíbl. Pochopila, že když mu předtím neodpověděla, neodpoví ani on jí. „Nemohla jsem spát, byla jsem se projít,“ vysvětlila a on ji probodl očima. „Jen po zahradě,“ dodala chytře, protože si chtěla ušetřit kázání, které by jistě přišlo.
„Jsme na tom stejně,“ odvětil a sotva mu ruka spočinula na kouli, jež sloužila jako klika, obmotala mu Hermiona prsty okolo pravého předloktí. Hbitě ji ale zase stáhla zpátky, když bolestně sykl. Krvezrádce ho pořád ještě bolel. A to zřejmě nejen fyzicky...
„Promiň,“ zamumlala. „Kam chceš jít?“
Do Bristolu. Ani neví proč. Procházka v Norwichu ho neláká. Možná se chtěl jen vrátit na místo, kde to všechno začalo a kde to všechno i skončilo. Smrt Daphné byla totiž jen začátkem konce. A to nejen Bristolského odboje.
„Není to jedno?“ odbyl ji, otevřel dveře a vyšel ven. Za chůze si ještě oblékl kabát a na kudrnatou čarodějku se už neotočil.
Nebylo to potřebné. Věděl, že půjde s ním. A třebaže ho její společnost mučila, teď po ní toužil. Ostatně jí ještě nestihl doříct to, co chtěl, než je vyrušila Narcissa.
Ovšem, je nebezpečné ukazovat se zrovna v Bristolu, který býval po tom dávném odhalení hlídán, ale... měl pocit, že dnes v noci jim nic nehrozí. Nic nehrozí jí. A na tom záleželo. Navíc by ji dokázal ochránit, byl si tím jistý. Venku nebo v úkrytu, Grangerová bude vždycky v bezpečí, pokud bude po jeho boku - ne daleko od něj. Už si to konečně uvědomil, třebaže pozdě.
„Sněží,“ zašeptala Hermiona. Od úst se jí kouřilo. „Už zas,“ zabrblala vzápětí dost otráveně.
Blonďák se pousmál a ručně - bez kouzel! - otevřel dřevěnou branku a ustoupil stranou, aby mohla projít. Prošla, branku zavřel a vykročil za ní.
Tady venku nebyla taková tma jako v útrobách hlavního šťábu. Nebe mělo nádech šedé barvy a na okolí se snášela lehká mlha, tupě prosvětlována oranžovými světly z pouličních lamp.
„Kam půjdeme?“ Hermiona se zastavila a tázavě se na něho podívala.
Neodpověděl. Nabídl jí svou paži. Pochopila to, krátce zaváhala, ale poté se ho chytila, načež spící Norwich proťalo hlasité prásknutí značící zmizení dvou neobyčejných lidí.
I Bristol spal. Hermiona se porozhlédla okolo sebe, jakmile zase ucítila pevnou půdu pod nohama, a okamžitě to místo poznala. Nacházeli se v zapadlé postranní uličce, do které se Draco s Theem přemisťovali po svých smrtifiánských schůzkách. Vyměnila si s Dracem pohled, pustila se ho a poté společně vykročili jen blonďa ví kam.
Neptala se ho, proč chtěl zrovna sem. Nezáleželo na tom. A taky... i pro ni je Bristol důležitý. V mnoha směrech. Stalo se tady toho tolik...
Dům Theovy matky už dávno nebyl skryt Fideliovým zaklínadlem. I kdyby byl, oni dva by ho viděli přesně tak, jako ho vidí v tuto chvíli. V troskách, ve kterých leží její, jeho, Daphnino, Theovo i Blaiseovo minulé já, tolik naivní, když si myslelo, že můžou změnit svět.
Zastavili se na ulici. Na té ulici, na které se rvali jako lvi a na které Daphné naposledy vydechla. Hermiona byla nucena zavřít oči a pootočit hlavu do strany. Bylo to tak živé - viděla to, jako by to bylo včera. Přísahala by, že v té bílé tmě vidí mezi kletbami tančit jejich Bristolský odboj, že vidí stíny černých plášťů smrtijedů, červené a zelené záblesky kleteb střetávající se v jeden devastující ohňostroj moci... Živě měla před očima, jak se k ní Draco neohroženě vydal skrz všechny kletby a poprvé ji políbil. Vnitřnosti se jí stáhly do sebe, tak nějak lechtivě, když si vybavila, co při tom prvním polibku se smrtijedem, kterého měla předurčeno nenávidět, cítila.
Je to tak hloupé! To, jak to teď mezi nimi je. Nemají čas, nemají budoucnost, a oni ty chvíle, kdy jsou oba ještě živí, tak promarňují svým přístupem. Hloupá ega, hloupé pocity křivdy! Přítomnost, tak vzácná a nejistá, by měla být jejich. Společná.
Draco přemýšlel, zdá se, stejně. Zamračil se, zuby si přejel po spodním rtu a podíval se na tu, která mu jako jediná ukradla srdce. Vždycky bude její. Dokud nezemře. On, protože pokud zemře ona, jeho srdce jí bude patřit dál.
Díval se na ni a ona se dívala na něj. Draco váhal, zda jí má doříct to, co jí chtěl sdělit, než je vyrušila Narcissa - chtěl ji po svém stylu požádat, aby na sever odešla s ním. Vera je totiž sakra dobrý řečník a třebaže by to nikdy nepřiznal, ví, že má pravdu ve všem, co mu tluče do hlavy ohledně Hermiony.
Jenže v tuto chvíli neřekl nic a ona taky ne. Připadalo mu, že kdyby promluvil, kouzlo tohoto zvláštního okamžiku uvědomění by pominulo.
Mrazivě zafoukalo a sněhové vločky zaútočily na Hermioninu tvář, neboť stála proti větru. V jedné vteřině sklonila hlavu a zvedla ramena, jelikož jí byla zima, a ve vteřině další vyjekla, když ji Draco prudce stáhl k sobě v momentě, kdy ticho proťalo několik praskavých ran. Bleskurychle vytáhl hůlku a Hermiona, kterou držel za paži a tiskl ji k sobě, taky. Země se podivně zachvěla, cosi neviditelného se nad nimi zavřelo jako kopule a okolo nich stálo dvanáct mužů.
„Vida, vida, vida...“ zazpíval si jeden z nich. Špičkou hůlky si přejel po tváři, hlavu měl mírně nakloněnou do strany. „Kolik asi tak dostanem za mladýho Malfoye a jeho špinavou panenku?“ zauvažoval nahlas a jeho kolegové se škodolibě zasmáli.
Draco zaťal čelisti a potlačil nutkání hodit mu avadu do hrudi za to, jak ji nazval. Hermiona nasucho polkla a roztržitě těkala očima z jednoho muže na druhého.
Lapkové. Hodnostně nejnižší přívrženci Pána Zla, ale velice užiteční. Jsou víceméně neškodní, protože nezabíjejí - nebo ne úmyslně. Zato on ano...
Ti idioti neví, že má být mrtvý. Okamžitě mu to docvaklo a okamžitě se toho chytil. Kdyby to věděli, neprodleně po svém zjevení by ho omráčili nebo by přivolali Bellu či někoho jiného ze stolových smrtijedů. Nenechali by si ujít příležitost zajat ho a předhodit ho svým nadřízeným jako kus dobytka, za který dostanou sakra dobře zaplaceno.
„Nemůžeme se přemístit.“ Jeho rty se skoro nepohnuly, když tuhle informaci šeptal Hermioně. „Ta kopule... znemožnili přemisťování. Musíme se probít ven nebo zabít toho, kdo zákaz vyčaroval,“ šeptavě to na ni vychrlil strašně rychle, ale ona překvapivě zachytila každé jeho slovo.
„Víš, co máš dělat, Malfoyi - zahoďte hůlky!“ přikázal mu ten z lapků, který tuto sebranku očividně vedl. Draco ho znal, ale byl příliš nedůležitý na to, aby si zapamatoval jeho jméno.
Hermiona hůlku v ruce sevřela pevněji, zatímco blonďatý smrtijed se na muže usmál stylem, kterým mu naznačil, že rozhodně neudělá, co chce. Nezahodí hůlku, nevzdá se, není idiot. Přece neustál to všechno, co ho potkalo, aby ho nakonec dostali tihle ubožáci, kteří na ně doposud ani nezaútočili. Vypatlaní idioti.
„Zvládnem to,“ šeptl a dovolil si na pár vteřin ztratit pozornost a vyměnit si pohled s Hermionou. Přikývla, třebaže si nemyslela, že dva proti dvanácti mají šanci. „Vybuchující kouzlo nalevo, já se postarám o pravou stranu,“ přikázal jí a ona neprotestovala. „Zvládnem to,“ zopakoval a poté se znovu podíval na vrchního lapku, kterému se zpožděním došlo, že tihle dva se rozhodně nevzdají bez boje. Jenže to oni taky ne, a tak bojovali...
Spící Bristol se probral k životu. Lapkové na ně ani nestačili zaútočit, když Draco poslal jednu Bombardu na toho hlavního z nich a Hermiona nechala vyletěl do povětří levou stranu. To je ovšem zaměstnalo jen na pár vteřin. Dva z těch, které měla na starost Hermiona, byli na chvíli mimo provoz, protože silou výbuchu odletěli stranou a následně se rozbili o zledovatělou zem. Hlavnímu lapkovi se dostaly do očí střípky ledu, proto se sklonil s dlaněmi přitisknutými k obličeji a bolestně chrčel na své kolegy, aby ty dva okamžitě sundali, aby je zničili.
Dvanáct na dva je vážně moc i tehdy, kdy ti, co jsou v přesile, nepoužívají smrtící kletbu. Draco brzy pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak se domníval. Byl nucen vzdálit se od Hermiony, která se jako hrdá lvice rvala se čtyřmi lapky. Štítové kouzlo jí bylo věrným společníkem v těch vteřinách, kdy neútočila a bránila se.
Zelený paprsek projasnil bílou tmu a k zemi se skácel jeden z lapků, který útočil na Hermionu. Oči prázdné, ve tváři výraz zděšení. Kudrnatá čarodějka šlehla stejně zděšeným pohledem po svém válečném partnerovi, který byl autorem smrtící kletby a který právě bombardoval vybuchujícím kouzlem všechny v dosahu. Výbuchy lapky značně rozhodily, protože na krátko znemožňovaly protiútok. A to byl účel.
Fajn, je jich už jen jedenáct. Draco se jen tak tak vyhnul omračující kletbě tím, že uskočil stranou, načež mlhou prosvištěl další záblesk zeleného ničivého světla. Á, tak už jich je jen deset! Další z lapků se skácel k zemi jako poražený strom.
„Jsi stejně zkažený jako tvoje teta, Malfoyi, ať už jsi na jaké straně chceš!“ zařval hlavní lapka, který na něj útočil nejsilněji.
Draco se ušklíbl během toho, co obtančil dalšího z nich, zablokoval přicházející kletbu a následně se za toho lapku dostal, chytil ho zezadu pod krkem a přesně tak, jako tehdy falešnému Theovi, i jemu zlomil jedním prudkým pohybem vaz. Tělo muže, kterého neznal, dopadlo na zem a složilo se mu k nohám.
Ach ano, je stejně zkažený jako Bellatrix... Ale Merline div se, vůbec mu to nevadí - dělá ho to dokonce mocnějším. Válka není pro lidi se slabým žaludkem, k válce patří smrt v jakékoliv podobě.
„Draco!“ okřikla ho Hermiona pohoršeně i vyděšeně zároveň. „Aggeris gelida!“ Objevila se před ní ledová stěna, která se sice následně zbortila k zemi jako domeček z karet, ale aspoň jí na pár vteřin poskytla ochranu před kletbami.
A zatímco si členka Zlatého tria hrála s ledem, bývalý hlavní smrtijed si pohrával s vodou. Zasáhl jednoho z lapků a uvěznil ho v kouli vody, v níž se topil. Tím mu samozřejmě znemožnil útočit a toho samozřejmě využil. Smrtící kletbu nedokáže zablokovat či pohltit nic. Ani voda ne...
Osm proti dvěma. Draco na zlomek vteřiny strnul, když Hermiona vykřikla. Otočil se na ni právě v momentě, kdy dopadla na zem a hůlka jí vypadla z ruky. V očích mu probleskl strach a okamžitě vyrazil k ní, ale byl zastaven hlavním lapkou, který se mu postavil do cesty a rozhodl se, že je načase zapojit se do boje i ručně, neboť mu prostě a jednoduše vrazil pěstí. Smrtijed bolestně zasyčel a zakolísal, ale vzápětí mu ránu vrátil, ještě u toho stihl zasáhnout jiného lapku jednou z kleteb, která se nepromíjí.
Zasažený lapka se zastavil. Přestal bojovat, trochu zmateně se rozhlédl kolem sebe a poté prudce švihl hůlkou, načež jeho kolega vytřeštil oči, zkameněl a padl k zemi. Z proříznutého hrdla se mu řinula krev, která rudě zbarvovala sníh. Kletba Imperius... jednoduchá, sakra užitečná.
Šest proti třem. Hlavní lapka od Draca uskočil, když zmiňovaný blonďák začal mávat hůlkou jako Merlin za dob své slávy a vyčaroval mezi sebou a jím ohnivý pás. Odřízl tak z jedné strany toho hlavního šmejda a dva další, načež znovu vyrazil k Hermioně, která se prozatím nedokázala zvednout, jelikož ji na mrazivé zemi drželi tři lapkové. Kopala kolem sebe, uštědřila jim několik ran, nevzdávala se.
Draca ten pohled, jak ji ty tři hovada drží na zemi, rozhodil natolik, že se málem nechal omráčit. Lapky, který se za ním nepozorovaně plížil zezadu, si totiž všiml až v momentě, kdy mu kolem hlavy prosvištěla avada a lapka vyletěl pár stop do vzduchu, než tvrdě dopadl na zem. Probodl očima toho omezence, kterého ovládal. Vzápětí zamířil špičkou hůlky na jednoho ze třech lapků, kteří měli v moci Hermionu, a stalo se, co chtěl. Druhý Imperiem ovládaný lapka najednou prudce strčil do dvou svých kolegů, kteří to nečekali, neustáli to a jelikož v tom momentě klečeli, vyvrátili se do strany.
Čtyři proti čtyřem. Hermiona toho využila a zatímco Draco s přehledem zablokoval všechny kletby na něho mířené, ona se vyškrábala do kleku a šmátrala ve sněhu s úmyslem najít svou hůlku. Lapka, jenž ji před pár vteřinami držel na zemi, se rychle vzpamatoval, postavil se a vystartoval proti ní.
Draco to zahlédl, neboť ji neustále kontroloval těkavým pohledem. Nestačil proti němu ani vypálit kletbu, aby mu znemožnil na Hermionu zaútočit, jelikož členka Zlatého tria se dokázala s přehledem ubránit sama. Zpozorovala blížící se nebezpečí, prudce se na zemi otočila a potom ještě prudčeji, téměř tanečně ze země podrazila lapkovi nohy. Skácel se vedle ní a sápal se po ní, čímž si od ní vysloužil loktem do obličeje. Zařval a dlaň si přiložil k nosu, z něhož mu řinula krev, ale nepřestal se snažit ji znovu chytit. Převalil se na ni, Hermiona padla na záda a v okamžiku, kdy se chystal udělat jen on ví co, pevně, skoro křečovitě ho chytila za pravou ruku a jelikož to nečekal, přetočila mu ji tak, že špička jeho vlastní hůlky mu mířila na vlastní obličej. Dokázala se jí uchopit a lapka ji následně zalehl celou váhou svého těla, když ho omráčila.
Blonďatý smrtijed se na ni obdivně podíval. Proč si sakra myslel, že Grangerová potřebuje nepřetržitou ochranu, aby přežila? Nepotřebuje ji, nepotřebuje ani jeho. To, jak toho šmejda sundala k zemi i přesto, že sama na zemi byla, a jak ho pak sejmula jeho vlastní hůlkou... úchvatné!
Přidušeně vydechla a téměř hystericky se ho snažila ze sebe shodit. Měla pocit, že se dusí. Nepodařilo se jí však se zpod něj vysoukat a už vůbec nedokázala to hovado od sebe odstrčit. Mrtvá váha je přece jen mrtvá váha... Draco si do toho omráčeného lapky totiž během vlastního boje pifnul avadou, když už měl cíl tak hezky naservírovaný. Nebál se, že trefí Hermionu, jeho muška je sakra přesná.
Tři proti čtyřem. Už jsou v převaze. Hlavní lapka pochopil, že jsou v prdeli, když na něj zaútočil jeden z jeho kolegů. Nařídil svým dvěma doposud věrným spolubojovníkům, aby se stáhli, ale ti měli dost práce s tím, aby na střídačku útočili na Draca a na druhého lapku ovládaného kletbou Imperius. Právě zmiňovaný blonďák kouzlem odhodil jednoho z nich a pak se mezi červenými záblesky omračujících kleteb protančil až ke kudrnaté čarodějce, která byla stále uvězněna pod mrtvým tělem a ustavičně se snažila dostat toho hajzla ze sebe.
Draco zaťal čelisti k sobě a pak lapkovo mrtvé tělo vší silou odkopl. A Hermiona byla konečně volná. Odvrátil se od ní a útočil na zbylé lapky. Nepodal jí ruku, neboť věděl, že to není potřeba. Hermiona našla svou hůlku, vyškrábala se na nohy a následně vypálila kletbu na lapku, který se zase plížil za Dracem. Okolo muže se obmotaly provazy a ještě než stihl spadnout na zem, byl zabit bleskovou avadou ze smrtijedovy hůlky. Draco se po ní ohlédl a mrkl na ni, načež se ona na něj nepatrně zamračila a poté už oba znovu útočili.
Nelíbilo se jí, že Draco zabíjí. Nepřála si, aby byla jeho duše rozpolcena ještě víc než je. Ale na druhou stranu... život za život.
Dva proti čtyřem. Tohle už bude snadné. Hermiona spíš náhodou zasáhla hlavního lapku znehybňujícím kouzlem. Jeho kolega se na vteřinu zarazil a poté zalapal po dechu, když hlavního šmejda Draco zabil - ne však avadou, nechal ho jednoduše vybouchnout a zmizet v nenávratnu.
Jeden proti čtyřem. Zvedl se vítr a Draco si byl jistý, že cítí něco jako... volnost? Kopule znemožňující přemísťování byla pryč. Mohli teď s Hermionou bez problému zmizet a konečně si oddechnout. Jenomže...
Hůlku stočil proti jednomu z těch, které ovládá, zatímco Hermiona šikovně použila zakopávací kouzlo proti poslednímu proti nim bojujícímu lapkovi, který se chystal utéct. Kotoulem spadl na zem, ale rychle se zvedl, načež k zemi spadl podruhé, tentokrát už naposledy. Zabil ho kolega, ne Draco.
Nikdo proti čtyřem. Vyhráli. Hermiona se zastavila, ruku, ve které držela hůlku, svěsila podél těla a snažila se srovnat si dech. Pár metrů od ní se zastavil i Draco. Vyhráli - to byla novinka. I když vyhrát nad lapky žádnou výhrou není. Být to smrtijedi, neměli by žádnou šanci.
„Musíme zmizet,“ vydechla členka Zlatého Tria a Draco k ní stočil pohled a přikývl. Ano, měli by odsud co nejrychleji zmizet. Ale nejdřív... „Co uděláme s těmi dvěma? Můžeme je -“ spolkla zbytek věty ve vyděšeném zalapání po dechu. Lapkové si totiž na příkaz Draca prořízli hrdlo. Ne vzájemně, ale každý sám sobě. K ledové zemi dopadli téměř současně.
Tolik k tomu, proč bývala kletba Imperius zakázaná...
„Jsem pro Bellu mrtvý, ne?“ vysvětlil smrtijed, aniž by se na ni podíval. Nemohl dopustit, aby se lapkové svěřili smrtijedům s tím, že žije.
Šedýma očima bloudil po nepořádku, který po sobě zanechali. Dvanáct - nebo vlastně jedenáct, neb hlavní lapka se roztříštil na tisíce kousků - mrtvých těl jistě nezůstane bez povšimnutí. Měl by ta těla uklidit. Ale nechce se mu.
„Pojď.“ Vykročil ke kudrnaté čarodějce, chytil ji za ruku a než stihla protestovat, zmizeli.
Objevili se před dřevěnou brankou Kingsleyho ubohé zahrady. Mlčeli. Draco branku otevřel mávnutím hůlky a tentokrát prošel jako první on. Aniž by si zkontroloval, že jde opravdu za ním, vyrazil k domu.
Jo, tak se asi trochu sekl, když si předtím myslel, že jim dnes v noci nic nehrozí. Po smrtijedech se sice slehla zem, ale jejich poskoci pořád existují. Zatraceně! Mohl jednoho z lapků nechat žít a vymlátit z něj, co se se smrtijedy stalo.
Došel ke dveřím a zastavil se. Počkal, až Hermiona dorazí k němu. „Není třeba vyvolávat rozruch. Co se stalo jim řekneme ráno,“ rozhodl a ona s tím souhlasila, protože měla stejný názor. Lapkové je nezajímají, nikoho z nich.
„Víš...“ promluvila, když se zády opřela o zavřené vchodové dveře a Draco právě uvažoval nad tím, jak špatné by bylo, kdyby na ni zaútočil svými rty. A jak moc divné je, že ho vzrušuje, když ji vidí bojovat? „Rozhodla jsem se, že na sever neodejdeš. Zakazuju ti to,“ řekla rozhodným hlasem a on přestal uvažovat nad tím, jak si ji tady naservíruje rovnou o ty dveře.
Zvedl zrak k jejím očím. „Zakazuješ mi to?“ Rty se mu stočily do výsměšného úšklebku. „Obávám se, Grangerová, že takovou moc nemáš.“
Jasně, že má. Co se týče jeho, má moc nad vším. Ale to jí samozřejmě neřekne, protože - tak bylo nebo nebylo by špatné, kdyby ji teď a tady přehnul? Vážně, dneska po ní touží až nebezpečně moc. A to není dobré, měl by se držet dohody, kterou uzavřel sám se sebou - že si ji už nikdy nepustí k tělu. Nechtěl ubližovat jí, ale hlavně nechtěl ubližovat sobě.
„Možná nemám, ale na tom nezáleží,“ odsekla a složila si ruce na hrudi. Stále se zády opírala o dveře a Draco stál naproti ní až přehnaně blízko. „Prostě neodejdeš. Tečka. Nebo ne beze mě,“ dodala a on povytáhl jedno obočí. „No nezírej na mě! Jsem si jistá, že Vera s tím bude souhlasit. Dvě proti jednomu, přehlasovaly jsme tě. Odejdeme buď všichni tři nebo nikdo.“
Díval se na ni s lehkým, pobaveným úsměvem na rtech. Tak takhle to je? Grangerová mu bude dávat ultimáta, na která beztak nemá ani právo? Chce odejít s ním?
„Fajn,“ řekl pak a Hermioně se údivem vyhouplo obočí nahoru.
„Fajn?“ Nevěřícně na něho koukala. Odkdy souhlasí s čímkoliv, co řekne?
Pokrčil rameny. „Ráno jsem ti chtěl říct, že chci, abys odešla se mnou,“ prozradil a Hermiona otevřela pusu naprázdno.
„A Vera?“ vypadlo z ní, aniž by věděla proč.
Ušklíbl se. „Vera?“ zopakoval po ní a přistoupil k ní ještě o krok blíž. Stál k ní už tak blízko, že jejich srdce bila proti sobě. „Vera je...“ odmlčel se a nepatrně nakrabatil čelo. Co vlastně? „Vera je prostě -“
„No co je Vera, tak už se vymáčkni!“ ozvalo se odněkud a oba dva sebou škubli a prudce vzhlédli k oknu napravo nad dveřmi, odkud se vykláněla černovlasá ruska. „Fajn, že spolu mluvíte, ale běžte laskavě kvákat někam jinam. A co vůbec děláte venku? Seberte se a běžte spát. Spolu! Vždyť to oba chcete! Myslím, že ten dlouhý stůl v jídelně by vám hezky posloužil. Noc!“ Okno se zabouchlo a oni si vyměnili vyjevený pohled.
„Noc?“ zeptala se Hermiona.
Smrtijed si odfrkl. „Vera zásadně nikomu nepřeje dobrou noc, protože ví, že dobrá nebude. Popřeje ti prostě jen noc.“ Vážně, ta holka je trochu švihlá.
Hermiona svěsila koutky úst a dál se k tomu nevyjadřovala. Hlavu jí zaměstnávalo něco jiného - jak pohodlné by bylo ležet zády na jídelním stole?
Ztratila dech, když se na ni namáčkl svým tělem a pak... pak sáhl na kliku a otevřel dveře, takže se málem vyvrátila dozadu a do vstupní chodby si skoro lehla. Obešel ji a vstoupil do domu. Hluboce se zamračila, vešla dovnitř taky a pak dveře zabouchla trochu hlasitěji, než plánovala.