„Vedu-li válku proto, abych dosáhl míru, vytvářím válku. Mír není stav, jehož by se dalo dosáhnout válkou. Jestliže uvěřím v mír dosažený válkou, pak zemřu, sotva odzbrojím. Mír mohu nastolit jen tehdy, pokud ho sám vytvářím.“
Antoine de Saint-Exupéry
O mír v jejich válce nejde. Těžko by mohli složit zbraně, zamávat bílou vlajkou a jít s Voldemortem vyjednávat. Ne, mír není to, o co bojují, třebaže po něm prahnou. Musí vyhrát, musí Voldemorta jednou provždy zničit - jeho i jeho vojáky. Musí vymítit zlo, aby dosáhli vytouženého míru.
Jenže jak?
Vánoce už dávno vzala voda. Prosinec roku devatenáct set devadesát osm se přehloup na leden a ne, s novým rokem nic nového nepřišlo. Až na klid na válečné frontě. Útoky smrtijedů na obyčejné civilisty, na mudly, kteří by s touto válkou neměli mít nic společného, ustaly stejně jako ustaly útoky na členy Fénixova řádu i jejich přátele a rodiny, stejně jako na čarodějky a kouzelníky s nečistou krví.
Británií vládl klid. Už příliš dlouho. Něco musí zákonitě přijít, něco se musí stát. Už brzy.
V Kingsleyho domě ležícím na severním pobřeží Norfolku bývalo přes den netradičně plno. Weasleyovi, Lupin a Narcissa byli z bezpečnostních důvodů nuceni opustit Lasturovou vilu, neb řád každým dnem očekával útok.
Příliš dlouho klid...
Do Cormeru se navíc stahovali i ti členové řádu, kteří netvořili jeho jádro - ti členové, kteří bojují jejich jménem, ale sami, a kteří hlídají určitá válečně významná místa, svá města a další důležité body druhé kouzelnické války.
Byla tady Katie Bellová, Angela Jonesová, Michael Corner, Anthony Goldstein, Tracey Daviesová, která ač je zmijozelka, stála proti Voldemortovi od samého začátku a v první bitvě o Bradavice bojovala ve jménu Harryho Pottera. Byla tady Pomona Prýtová, která byla nucena opustit školu v květnu minulého roku stejně jako Trelawneyová, Kratiknot, McGonagallová, Hagrid a další. Byla tady madam Hoochová, byl tady Aberforth Brumbál a dorazil dokonce i Horácio Křiklan, který byl Voldemortovým zajatcem a kterému se podařilo během posledního boje na pozemcích školy z Bradavic utéct. Byl tady i Hagrid, který se doposud schovával v lesích okolo Bradavic a který spolupracoval s Aberforthem a na dálku se snažil dohlížet na studenty.
Oni a spousta dalších členů odboje teď obývali Kingsleyho dům, který nahradil funkci Lasturové vily už před pár měsíci.
Schylovalo se k něčemu velkému, k něčemu obrovskému a vůbec ne dobrému. Pociťovali to všichni do jednoho - to rostoucí napětí, stupňující se strach, nejistotu z míru, jenž poslední dny kouzelnickému společenství vládl.
Vera, ač bývala neustále v terénu a snažila se získat nějaké informace o krocích temné strany, doposud bohužel nepřišla s ničím, co by je nějak uklidnilo nebo naopak připravilo na chystající se peklo. Nikdo nic nevěděl a ten pocit nevědomosti je ubíjel, což se značně podepisovalo na jejich morálce, na chování a na jednání.
Bylo na denním pořádku, že se mladší členové odboje mezi sebou poštěkali jako psi chránící si své teritorium, a to jen z toho důvodu, že měli odlišný názor na to, kdy znovu vypukne válka.
Kratiknot už tady nebyl, aby své kolegy udržoval v dobré mysli, aby s nimi v soukromí mluvil a aby jim svými havraspársky moudrými slovy dával sílu bojovat. Jeho roli se snažil hrát Remus Lupin, ale upřímně... ten člověk nevládne přílišným optimismem, takže jeho povzbuzování bylo vskutku žalostné. Ubohé spíš. Často hlavní štáb opouštěl a trávil dny u Tonksových se svou ženou a synem, načež se při západu slunce vždycky vrátil zpátky, aby se mohl účastnit hlídek, kterých značně přibylo. Ale aspoň se konečně své ženě a synovi nevyhýbal, tak jak si to přál Arthur.
Molly od Arthurovy smrti už nikdy nebyla stejná. Kus ní zemřel už s Fredem, další část zahynula s Fleur a dítětem, které mohlo být jejím prvním vnoučetem, a nakonec ji vnitřně zabila smrt milovaného manžela, k němuž hořela věrnou láskou už od dob svého mládí. Ale snažila se, snažila se být silná pro Billa, Charlieho, Percyho, George, Rona, který se stále neobjevil, a pro Ginny. Snažila se být silná pro své děti, které přišly o otce, ale pravdou je, že silní byli spíš oni pro ni. I přesto, že byli zlomeni stejně jako ona.
Blaise nadále zůstával slepým. Překvapivě. Narcissa, která už Kingsleyho dům obývá také, se o něj starala se stejnou láskou jako o svého syna, kterému už poslední dny lezla na nervy tak moc, že se jí začínal stranit. I přes fakt, že se pořád ještě necítil úplně nejlíp se účastnil hlídek, a to po boku Very, jež se mu za poslední dva týdny stala velmi blízkou.
Nepatří sem, nemá tady co dělat stejně jako on, a tohle je možná tolik sblížilo. Plus to, že jsou oba dva označkovaní Znamením Zla, že byli nuceni dělat zvěrstva a že poznali válku i z té temnější, mnohem horší strany. Našel v ní spřízněnou duši, může-li být tak troufalý a tvrdit to. Stala se pro něj novou Daphné, třebaže přímo ji nikdo nahradit nemůže. Stala se pro něj i novým Theodorem, jelikož mu byla sakra dobrým parťákem a on věděl, že kdyby se spolu dostali do přestřelky se smrtijedy, může se na ni spolehnout. A může se spolehnout na to, že bude zabíjet. Stejně jako on, stejně jako Theo, protože jedině tím, že bude Zlo vymíceno, ne potlačováno, dokážou nastolit mír.
Jídelna v Kingsleyho domě praskala ve švech. Členové Protivoldemortova odboje se usadili i postavili kde se dalo, a vyčkávali na členy zbývající, aby mohla začít mimořádná porada, na níž se rozhodne, jestli budou dál čekat na první krok strany Zla, nebo jestli ten první krok udělají sami. Ten válečný klid se už nedal snést.
Neville, po jehož boku seděla Lenka, pozoroval Ginny, která právě Blaiseovi nalévala džus do sklenice, kterou mu poté podala. Od rudovlásčina návratu do Cormeru Blaise zase ožil, čehož si stačili všimnout všichni ti, kdo s ním už nějaký ten pátek žijí pod jednou střechou. Blaise možná měl slepeckou hůl od Kratiknota, která mu dobře sloužila, ale Ginny co by jeho oči, ruce a všechny další smysly mu sloužila mnohem, mnohem lépe.
Některým členům řádu přišel ten přátelský vztah Blaise a Ginny trochu zvláštní, možná i trochu nebezpečný, ale... jedna z jistot těchto temných dob je ta, že Ginnyino srdce neodvratně patří jen a pouze vyvolenému. A věděl to i Blaise, který ač se do ní zamilovával každou hodinou víc a víc, nikdy neplánoval přiznat jí to. Ostatně... kdo by stál o mrzáka?
„Kdo nám chybí?“ zeptal se do všeobecného hluku Kingsley, jenž stál v čele dlouhého stolu, k němuž se všichni nevešli. Zkoumavým pohledem přejel po všech přítomných a poté mu oči zastavily na Georgeovi, který mu odpověděl.
„Malfoy a Vera. Jako pokaždé.“
Kingsley ho vyzval, aby pro ně zašel, a George neprotestoval. Zvedl se ze svého místa a za Hermionina pohledu opustil jídelnu. Jakmile zmizel, stočila pohled zpátky na Kingsleyho, který tiše diskutoval s McGonagallovou a Lupinem.
Jako pokaždé. Už dávno si zvykla, že Draco a Vera spolu tráví všechen čas světa a že se často zapomínají v ložnici nebo kdekoliv kde jsou sami, ale příjemné jí to nebylo. Jak by taky mohlo?
Jenomže má, co chtěla. Kouzlo Vánoční noci pominulo s ránem a ona Dracovu postel opustila ještě předtím, než se probudil. Nebo možná vzhůru byl, když se tiše vykrádala z jeho postele a poté opustila ložnici. Ne možná, ale určitě. Určitě byl vzhůru, a nezastavil ji.
A pak... pak se chovali, jako by spolu po dlouhých týdnech neusínali vedle sebe s pocitem, že oba ví. Už ho neignorovala. Když musela i nemusela, bavila se s ním. Jen ne o tom, co bude dál. A on pochopil, že se na to ptát nemá - jistě by se nezeptal ani kdyby mohl, to bylo pod jeho úroveň. Tak dospěli do bodu, kdy vedle sebe přežívají, dennodenně se míjejí, ale jsou si vzdáleni jako nikdy předtím.
A možná je to tak dobře... Když si zvykne na to, že Draco Malfoy už není ničím víc než jen známým, nebude jí moct už nikdy ublížit způsobem, jakým jí ublížil tehdy svým odchodem a svým následným chováním.
Nepřítomně si sáhla kamsi pod levé ňadro. Do míst, kde její tělo hyzdí jizva, kterou jí způsobil toho dne, kdy vkročili do pasti, do níž je dostal. Toho dne, kdy Blaise oslepl a ji a Thea Draco napadl.
Jsou rány, které nepřebolí. A jsou činy, které slova nedokážou spravit.
„Řekli jsme, že porada začne přesně o půl sedmé,“ pokáral právě příchozí smrtijedy Bill, a členové řádu hromadně stočili pohledy ke vstupu do jídelny. Prvně vstoupila Vera, která měla ve tváři svůj typický ignorantský výraz, a poté Draco se svou kamennou maskou. Následně vstoupil George a šel se posadit na své místo vedle Hermiony. „Naučte se chodit včas,“ vyzval je Bill zamračeně a oni na to nijak nereagovali.
Postavili se ke stěně nalevo od dveří, kdesi na úroveň Kingsleyho, a oba dva se o ni opřeli zády a složili si ruce na hrudi, přičemž se oba tvářili nadmíru otráveně.
Hermiona se na ně chvíli dívala a myslela by si, že Draco její pohled vycítí, ale nestalo se tak. Nebo spíš - ano, její pohled určitě vycítit musel i napříč místností, ale ignoroval ho. Následně se podívala na vedoucího odboje, který právě zahájil poradu, pro řád historicky největší.
Řešilo se to mnoho a ještě víc, ale v závěru nic nového. Pořád dokola se diskutovalo o tom, co se tak může na Temné straně dít, že neútočí a neterorizují Británii, což jim není ani trochu podobné. Padaly různé názory - jedním z nich bylo třeba to, že Voldemort nabírá síly na severu, který si rychle podmaňuje. Nebo že se smrtijedi seskupují a plánují útok drtivých rozměrů, který válku jednou pro vždy ukončí - jejich vítězstvím. Nejzajímavější byla myšlenka Blaise - a sice, že Voldemortovi vojáci odjeli na smrtijedské soustředění.
Dále se rozebíralo, co by měl řád v těchto dnech podnikat a jak by toho klidu mohl využít. V závěru se ale nevyřešilo vůbec nic, neb válka se nebojuje u stolu, ale tam venku...
Ke konci sezení, které valná většina členů odboje vyhodnotila jako zbytečné, Kingsley rozděloval hlídky po městech. Rozhodl se totiž, že dnes v noci všichni vyjdou do ulic měst, o nichž ví, že jsou pod dozorem smrtijedů. To proto, aby zjistili, zda si Temná strana významné body války dál hlídá. A taky proto, jestli smrtijedi vůbec ještě existují, neb vidět smrtijeda v posledních týdnech bylo podobné tomu vidět na Vánoce zlaté prasátko.
Kam smrtijedi zmizeli?
„Další na řadě je Bristol,“ pokračoval v mluvení Kingsley a Hermiona prudce vzhlédla od desky stolu a šlehla pohledem po Dracovi, který jí pohled neoplatil. Místo toho se naklonil k Veře a cosi jí pošeptal, načež se smrtijedka ušklíbla a přikývla. „Jak víme, Bristol se pro smrtijedy stal důležitým místem, a to hlavně kvůli tomu, co se tam...“ odmlčel se. Pohled mu zastavil na Hermioně, poté na Blaiseovi a krátce se podíval i na blonďatého smrtijeda, který ho upřeně pozoroval. „Která z dvojic si Bristol vezme-“
„My dva!“ zvolala Vera, aniž by vůdce odboje nechala domluvit. Pohledy všech přítomných se stočily jejím směrem. Až na Blaiseův. „Malfoy Bristol zná,“ dořekla a Hermiona se zadívala na blonďáka, který jen nepatrně přikývl s pohledem upřeným na Pastorka, jenž se však tvářil nesouhlasně.
My dva. Hermiona od dvou smrtijedů odvrátila hlavu a nepřítomně se zadívala na desku stolu, do níž následně začala dloubat prstem. Ginny si kudrnatou čarodějku prohlížela a nepatrně se u toho mračila.
„Vážím si vašeho zájmu, ale vás dva potřebujeme jinde,“ odmítl slušně Kingsley a Draco přimhouřil oči. „Znáte Wiltshire jako nikdo z nás. Znáte myšlení smrtijedů, znáte okolí sídla i každý strom v tamních lesích. Je nezbytné, abyste hlídkovali tam,“ vysvětlil a zatímco Vera protočila oči v sloup, Narcissa nesouhlasně zasyčela. „Navíc máte největší motivaci nenechat se smrtijedy vidět.“
Hermiona musela němě souhlasit. Motivaci nebýt viděni mají obrovskou, to ano. Zvlášť pak Draco, který netuší, že ho jeho teta a bývalí temní kolegové považují za mrtvého... Už dlouho měla nutkání říct mu to, sdělit mu tenhle malý detail, který by mohl mít pro válku jako takovou důležitost přímo ohromnou, ale... Theo. Vyčítal by si jeho smrt mnohem víc, než si ji vyčítá teď. Měla zkrátka pocit, že mlčením o tomto malém faktu nic nezkazí. Asi.
„Můžu s vámi ve Wiltshire počítat?“ Tázavě se na dva bývalé smrtijedy podíval, a oni otráveně přikývli. „Hermiono,“ oslovil pak kudrnatou čarodějku a ta k němu prudce vzhlédla a věnovala mu pozornost, proto nemohla vidět, že se do ní zabodly jisté šedomodré oči, „vezmete si Bristol s Georgem na starost?“
„Ovšem,“ ujistila ho, on přikývl a poté znovu upřel zrak k rozložené mapě Británie, načež dál hlídkám rozděloval území.
Někdo z přítomných se zeptal, jestli ti, co už mají určeno místo své dnešní hlídky, můžou odejít. Byla to Vera Katajevová a bylo jí to povoleno, což je nepodstatný detail, neboť by odešla i přes nesouhlas. Být v odboji byla možnost, ne povinnost. Být v odboji bylo něco zcela jiného než být v řadách smrtijedů.
„Co myslíš, že se děje?“ zeptala se ruska, když společně vycházeli schody.
Draco bez zájmu pokrčil rameny. „Už jsem ti říkal, že netuším,“ odvětil a když procházeli odpočívadlem, zadíval se ven z okna, za kterým slabě sněžilo.
Letošní zima je vážně plodná. Tuhá, mrazivá a plná té bílé sračky, která padá nepřetržitě už několik dní a která každou noční hlídku poměrně ztěžuje. Jo jasně, sníh aspoň částečně tlumí kroky, ale když v noci mrzne, vrchní část sněhové pokrývky hlasitě praská.
Což je něco, co nikoho nezajímá a on by měl určitě přemýšlet nad důležitějšími věcmi než nad debilním sněhem.
„Budeme spolu před hlídkou zase cvičit?“ Šťouchla do něj ramenem a zazubila se, když vystoupalo do prvního patra a chodbou zamířili ke své ložnici.
Své ložnici, kterou obývají ještě s Blaisem, Ginny, Nevillem a Lenkou. Z nedostatku místa se v pokojích muselo spát minimálně po šesti, i když většina těch netradičních členů odboje na noc odcházela do svých vlastních úkrytů. Někteří z nich tady ale zůstávali nepřetržitě.
„Je to ztráta času, Vero,“ řekl, otevřel dveře a nechal ji jimi projít jako první. „Pokud se chceš učit používat proti někomu jeho vlastní pocity, musíš se to učit s někým, kdo nějaké má,“ ušklíbl se a přešel k posteli, na kterou se následně natáhl. Už si konečně dokázal dát i ruce pod hlavu, aniž by ho rána na boku nepříjemně píchala a tahala.
Vera sebou hodila na postel vedle něho. „A to ty nejsi...“ odtušila a on jen přikývl. Otočila se na bok čelem k němu a dlouze si ho prohlížela, což ho donutilo otočit k ní hlavu a podívat se na ni stylem, který jí měl naznačit, aby si prohlížela někoho jiného, ne jeho, pokud nechce schytat kletbu mezi oči. „Je teda pravda, že ve tvé společnosti můj emoční přijímač moc práce nemá,“ podotkla a obrátila se zpátky na záda. „Tak s kým mám trénovat? Chci umět využívat své moci, víš, jak by mi to pomohlo v bojích jeden na jednoho?“
Draco se zatvářil otráveně. „Ano, vím,“ zabručel, neb už toho měl plné zuby.
Chápe, že chce Vera ze svého daru vyždímat maximum a že využívat pocity druhých k jejich vlastnímu zničení či ublížení by vážně bylo skvělé, ale on není tím správným člověkem, se kterým by se tohle měla učit. Ne, není nepřetržitě bezcitný jako Bellatrix, ale umí takový být. A momentálně se mu kouzlo necítit velmi hodí...
Dveře ložnice se otevřely a oba smrtijedi k nim upřeli zrak. Čarodějka, jež sem vstoupila bez zaklepání, se zastavila na prahu, zarazila se a pohlédla na ně.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ zamumlala Hermiona s očima upřenýma na blonďáka, který jí pohled nevýrazně oplácel. „Necháš nás?“ Tázavě se podívala na Veru, která se ušklíbla, vyhoupla se do sedu a poté vyskočila z postele, v níž doposud s Dracem ležela.
„Je jen tvůj, Grangerová.“ Mrkla na ni, když se kolem ní protahovala dveřmi pryč.
Jo jasně. Bejvávalo. Počkala, až Vera dveře zavře, a poté vstoupila dál do místnosti, zatímco Draco se na posteli posadil a vyčkával, s čím přišla.
„Je klid už příliš dlouho, nemyslíš?“ zeptala se a on povytáhl jedno obočí.
To si sem přišla pokecat o tom, že je divné, že se po smrtijedech slehla zem? Jo, je to kurva divné, ale tohle přece řešili hromadně už tolikrát, že mu to začínalo lézt na nervy.
„Ano, myslím,“ odpověděl jednoduše a nijak svou odpověď nerozvíjel. Neměl proč.
Sám nad tou nečinností strany Zla, své strany, mnohokrát přemýšlel a zpětně si přehrával v hlavě všechny důležité rozhovory s Bellatrix, s Voldemortem i s jinými stolovými smrtijedy, jestli nepřijde na něco, co by ho dovedlo k tomu, co se asi tak může dít. Bohužel si ale nedokázal vybavit nic, co by nějak souviselo se zmizením smrtijedů.
Bylo to zvláštní, zatraceně moc. A měl tomu věnovat pozornost už v momentě, kdy se dozvěděl o bitvě v Bradavicích a o tom, že se tam nezjevil nejvyšší debil i přesto, že se mu Potter prakticky naservíroval na stříbrném podnose.
Něco tady nehraje... Smrtijedi v čele s hadím ksichtem by jen tak nevzali do zaječích, nestáhli by se a už vůbec by neopustili Británii. Tak o co do prdele je? A kde do pekla vězí Potter a Snape? Weasley ať se klidně ztratí na věčnost.
„Je žádoucí, aby tě dnes ve Wiltshire nikdo ze smrtijedů neviděl,“ promluvila po dlouhé odmlce a Draco k ní vzhlédl a podíval se na ni. Doposud si prohlížel hůlku, se kterou si hrál mezi prsty. Nebyla jeho, netuší, čí je, ale obstarala mu ji Vera.
„Nemáme v plánu nechat se s Verou vidět,“ odsekl a znovu pohled sklonil k hůlce.
Na jazyku ho pálila otázka, proč je to tak žádoucí, ale nezeptal se. Záměrně jí odpovídal takovým stylem, aby jí naznačil, že nemá sebemenší zájem se s ní bavit. Chtěl, aby odešla, aby už byla pryč a on se zase mohl pořádně nadechnout. Její přítomnost ho zabíjela už jen tehdy, kdy spolu bývali v jedné místnosti s ostatními, ale teď, když jsou sami...
„Nejde o ni, jde o tebe,“ odvětila tak hořce, že mu to stálo za další pohled do její tváře, které se obvykle vyhýbal.
Dlouze si ji prohlížel, než odpověděl. „Zajímavé,“ prohlásil, svěsil koutky úst a poté vstal, načež vyrazil k oknu, za kterým už byla tma. A v té tmě... někde tam jsou ti zasraní smrtijedi, po kterých se slehla zem.
Hermiona se na něho zamračila, což nemohl vidět, neb k ní stál zády. Poté si skousla ret a mezi obočím se jí vytvořila hluboká vráska, která značila, že o něčem hluboce uvažuje.
Váhala, ale nakonec se přece jen rozhodla jít s pravdou ven. „Když Thea Dolohov zabil, měl na sobě tvou podobu,“ vyřkla a Draco v ten moment zkameněl. Srdce se mu na pár vteřin zastavilo a dech se mu zadrhl. „Nevím, jak to tak rychle dokázal, ale očividně to měl naplánované dopředu. Musel mít, musel počítat s tím, že bychom se z Manoru nemuseli dostat všichni... Smrtijedi si tedy myslí, že jsi mrtvý. Nikdo kromě mě a George o tom neví. Nechtěli jsme - nechtěla jsem, aby ses z Theovy smrti obviňoval ještě víc,“ dořekla a snad ani nedýchala, jak napjatě očekávala jeho reakci, která dlouho nepřicházela.
Sice si zapřísahala, že se o tomhle Draco nedozví, ale jakmile s Verou odešel, cosi v ní jí našeptávalo, že by o tomhle malém detailu měl Draco vědět dřív, než dnes v noci vyrazí do Wiltshire. Co může vědět... nakonec by fakt, že má temná strana dojem, že je Malfoy mrtvý, mohl pro průběh války znamenat strašně moc.
Dlouho na její slova nereagoval, ale nakonec se přece jen otočil k ní a zabodl do ní mrazivě vyčítavý pohled. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zavrčel na ni a z tónu jeho hlasu bylo zřetelně poznat, že se na ni zlobí.
Nedivila se mu. Ale své důvody mu už řekla. „Nechtěla jsem, aby ses z jeho smrti obviňoval, protože -“
„Tenhle vlak už dávno ujel!“ štěkl na ni a ona sebou škubla. „Budu se z jeho smrti obviňovat, ať už budeš říkat cokoliv, protože to moje vina byla! Stejně jako mou vinou zemřela Daphné a stejně jako se mou vinou z Blaise stal doživotní mrzák, který se o sebe nedokáže postarat!“ teď už vyloženě řval a ona, ač věděla, že by jí neublížil, instinktině couvla, neb on naopak vykročil k ní.
Přestal konečně hulákat, za což byla vděčná. Věděla, že bude naštvaný, až mu to řekne, ale že až takhle?
Jenomže začal znovu...
„Neměla jsi právo to přede mnou tajit! Jestli si Bella myslí, že jsem mrtvý, může to fatálně změnit průběh války, to sis neuvědomila?!“ Rozčíleně funěl jako lokomotiva Bradavického spěšného vlaku a ona se na něho po jeho posledních slovech uraženě zamračila.
„Uvědomila!“ bránila se a ráda by pokračovala dál, ale Draco jí nedal tu možnost.
„Nejenže by se Bellatrix mohla chtít mstít, což by pro řád znamenalo vykopat víc hrobů pro své členy, pokud by se jim ovšem podařilo získat těla, ale taky bychom z toho mohli těžit my! Pokud si myslí, že jsem chcípl, mohl bych ji konečně zničit, aniž by se ona pokoušela o zničení mě!“ řval na ni dál a ona by ho teď nejradši vzala stolem po hlavě, aby už sakra sklapl. „Neměla jsi právo nechávat si to pro sebe! A neměla jsi žádné právo neříct mi všechny informace o Theově smrti!“
A to už na ni bylo moc... „TYS NEMĚL PRÁVO OPUSTIT MĚ!“ zařvala na něho tentokrát ona a Draco se zarazil a otevřel pusu naprázdno. „Opustit nás... ne po tom všem,“ dodala už normálním tónem hlasu a ložnici zavalila vlna ticha. Nepříjemného ticha, ve kterém se toho ukrývalo tolik...
Neplánovala si, že by na něj někdy řvala výčitky tohoto typu - že ji opustil. Neb na tom by v závěru nemělo vůbec záležet, ne ve válce, ve které jde o mnohem víc než o vztahové problémy.
Povzdechl si. Pravou ruku si dal do kapsy od kalhot a tou levou si unaveně promnul obličej. „Nechápeš to. Nechceš to pochopit,“ vyřkl a ona se na něho užasle podívala s mírně pootevřenými rty.
„Právě naopak, Draco,“ odporovala a on se trochu napnul, když vyslovila jeho jméno. „Chci to pochopit. Chci pochopit, co tě sakra vedlo k tomu, že v jednu chvíli jsi mě...“ zarazila se, jako by nevěděla, zda to může říct. „Že v jednu chvíli jsi mě miloval způsobem, jakým to nedokáže nikdo jiný, a v tu další jsi byl pryč. Odešel jsi ještě v noci, bez vysvětlení, bez jediného slova, a už ses nevrátil.“ Po jejích slovech znovu zavládlo ticho. Tentokrát krátké a... jiné, neb pohled, v němž ji Draco uzamkl, toho sám o sobě vypovídal neskutečně moc. „Každou noc jsem čekala, že se objevíš na prahu, že se vrátíš tam, kam patříš. Trvalo mi dlouho uvědomit si, že... že už nepřijdeš a že je ztráta času na tebe čekat, a přesto jsem na tebe čekala dál. Každý jediný den, celé týdny, až do okamžiku, kdy jsem čekat přestala a místo toho jsem si pro tebe došla.“
Její slova výčitek se do něj zařezávala jako Bellina dýka do jeho předloktí. Už tehdy věděl, že ji svým odchodem zlomí, jen netušil, jak moc. Poznal, že se do něho zamilovala, ale neměl tušení, že ho miluje, neb mezi zamilovaností a láskou je podstatný rozdíl. Neměl ani ponětí, že ho miluje stejně jako on ji...
„Nerozumíš tomu,“ promluvil konečně a ona zoufale na pár vteřin zavřela oči. Očekávala lepší reakci, očekávala vysvětlení. „Musel jsem to udělat a musel jsem to udělat sám, protože -“
„Ne!“ odsekla, čímž ho přerušila. „Ne, nemusel jsi to udělat sám, Draco, a v tom je kámen úrazu. V té době jsi měl za sebou mě, Thea, Blaise. Měl jsi na své straně Fénixův řád. Aniž by sis to uvědomoval, měl jsi za sebou tolik lidí... a ty sis i přesto vybral jít sám, i když to bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, jaké jsi kdy udělal. Chápu, žes měl pocit, že viteál té mrchy se jiným způsobem získat nedá, a vážně jsme ti vděční za to, že se ti ho získat podařilo, ale-“
„Je falešný,“ přerušil ji a ona se zarazila.
„Prosím?“
Zamračil se. „Ten viteál. Není pravý,“ upřesnil a Hermioně spadla spodní čelist ke kolenům. „Je to jen kopie, bezvýznamná cetka. Bellatrix mi to stačila říct, než si do mého předloktí začala vyřezávat jako do špalku dřeva. Byla zase o krok přede mnou, musela vědět, že se jí ho pokusím ukrást.“
Ano, Bellatrix byla o krok před ním. Jenže co netušil, o krok před Bellou byl zase Snape...
„Panebože!“ vydechla Hermiona a dlaň si přitiskla k ústům. „Všechno pro nic... málem jsi zemřel pro něco, co nemá žádnou důležitost,“ řekla a on nepatrně ohrnul nos. Následně se čarodějka na moment zarazila a poté do Draca zabodla dosti vyčítavý a lehce rozčílený pohled. „Dovoluješ si po mně řvát, že zatajuju informace, a přitom děláš to samé! Nikdo z nás neví, že je ten viteál falešný!“ vyjela na něho, neb ji to vážně vytočilo.
Ušklíbl se a pomalu zakroutil hlavou. „Kingsley, McGonagallová, Lupin a Vera to ví - že by to nemusel být pravý viteál,“ prozradil jí a přes její tvář se mihl stín překvapení.
Ano, před pár dny to veliteli Fénixova řádu řekl, protože měl pocit, že by to měl vědět. Ovšem, Bellatrix mohla lhát, nebylo to poprvé a jistě ani neposled, ale pokud tady ta možnost je - že Potter má u sebe jen pouhou cetku, měl by to vědět. Řád i vyvolený. Jenomže jak ho kontaktovat? A zase... kde jsou do prdele všichni smrtijedi?
„A Vera...“ zopakovala po něm tiše a on nakrabatil čelo a zadíval se na ni. „Možná bych ji měla z nějaké té loajality holek Draca Malfoye upozornit, že ji donutíš cítit se, jako by pro tebe byla tou nejdůležitější osobou na světě, a potom, jakmile ji dostaneš do postele, ji beze slova opustíš a vykašleš se na ni,“ zauvažovala hořce a on na ni hodnou chvíli hleděl jako Voldemort na mudlu, jenž se chce přidat do jeho válečných řad.
Hlupačka. Pořád to nechápe. Neměl ale náladu a ani sílu jí cokoliv vysvětlovat nebo vyvracet, proto se neupřímně usmál. „Do postele jsem ji už dostal a pořád jsem tady,“ pronesl snad výsměšně a jen mírně rozhodil rukama.
Poznal, že ji svými slovy pořezal, ale... zase pocítil touhu nějak ji ranit, neb ona ho zraňuje ustavičně.
Na pár vteřin mlčela se rty mírně pootevřenými, ale pak je zaklapla. Pokývala hlavou a následně si povzdechla. „Buďte večer opatrní, ten klid nemůže trvat věčně,“ řekla než vyrazila ke dveřím a opustila ložnici.
Díval se na dveře ještě dlouho potom, co odešla. Jak perfektně se naučila skrývat své emoce, když se jí to hodí... Vztekle zaskřípal zubama a poté vyrazil zpátky k posteli, na kterou se posadil a znovu si prohlížel hůlku, o jejíž majiteli nemá ani páru.
***
Lednové noci bývaly mrazivější než ty prosincové. Bez zahřívacího kouzla se prakticky nedala noční hlídka přežít. Tuhý mráz převzal nadvládu i nad Wiltshire, třebaže ne takovou jako nad pobřežními městy. Les, do něhož se s Verou přemístili, byl pokryt hustou nadílkou sněhu a oni se jím brodili směrem k Malfoy Manoru. Dávali si pozor, aby nadělali co možná nejmíň hluku, ale zmrzlý sníh jim praskal pod nohama a oni měli pocit, že je musí slyšet až ve smrtijedském salónu.
Pokud tam ovšem někdo vůbec je...
„Zastav se,“ vyzvala ho šeptem Vera, když už se mezery mezi stromy stávaly většími. Docházeli na okraj lesa, z něhož by měli vidět na sídlo hrůzy, které jim kdysi bylo domovem.
Draco po ní šlehl pohledem. „Proč?“
Nemyslel si, že jen tak se zastavovat je bezpečné. Být v pohybu znamenalo nebýt tak snadným terčem. Navíc byl zatraceně nervózní z toho, že všude vládlo mrtvé ticho, nepřirozené ticho.
Vera došla k němu a zatímco on se krčil za jedním stromem, ona se zády opřela o strom vedlejší. Hůlku v ruce připravenou k boji, i když měla pocit, že dnes v noci bojovat nebudou muset.
„Cos řekl Grangerové?“ zeptala se a přes smrtijedovu tvář přeletěl upřímně překvapený výraz.
„Cože?“
To má Vera pocit, že si sem do lesa přišli pokecat? Že nejlepší místo na kus řeči jsou lesy okolo Manoru uprostřed mrazivé lednové noci? A pokud má v hlavě tohle, jak se sakra může soustředit?
Vera ho probodla zamračeným pohledem. „Když odešla z ložnice a procházela kolem mě na schodech, málem mi podkoplo nohy to, co cítila a co na mě zaútočilo jako roj vos,“ vysvětlila a on se na ni mračil zpátky. „Skoro mě ta její bolest zranila, tak cos jí sakra řekl?“
Odvrátil od ní hlavu a zpoza stromu pohlédl k místům, kde by se měl nacházet Manor, pokud ovšem nezašli příliš daleko. Aby byl upřímný, vyznat se ve zasněžených lesích, které vypadají všechny totožně, bylo vskutku náročné.
„Myslí si, že spolu spíme,“ řekl a šlehl po ní pohledem, když zaslechl velmi tichou ránu. To slečně Katajevové zapadla spodní čelist se sněhu.
„Jakto?“ vyhrkla Vera a dívala se na něho, jako by ho viděla poprvé v životě.
Zaksichtil se. „Víceméně jsem jí to řekl,“ vysvětlil a v tu ránu zasyčel bolestí a možná by i zařval, kdyby se nenacházeli na nepřátelském území, neb Vera mu vrazila pohlavek tak silný, až mu málem slezla barva z vlasů.
„Co to s tebou sakra je?!“ vrčela na něho rozčíleně, zatímco on se na ni mračil a mnul si místo vzadu na hlavě. „To se snažíš ztratit ji?“
Už se stalo. „Dej mi pokoj,“ odbyl ji a znovu se zadíval do bílé tmy před sebou, načež se zhluboka nadechl a vykročil zase blíž k hlavnímu štábu temné strany.
Vera zaskřípala zubama, ale sebrala se a následovala ho. „Jsi kus vola, Malfoyi,“ řekla a on se na ni neotočil. „Neřež do lidí, které máš rád jen proto, že sám krvácíš.“
Zastavil se a prudce se na ni otočil. Dokonce tak prudce, že se Vera trochu lekla a málem to neustála a zapadla do sněhu. „Nevím, jestli si to uvědomuješ, Vero, ale momentálně není úplně vhodná chvíle na tvé rádoby chytré kecy,“ zavrčel na ni, otočil se zase zpátky a znovu se dal do pohybu.
„Zlomená srdce lámou srdce jiná...“ zamumlala si spíš sama pro sebe, ale ne tak tiše, aby to blonďatý muž před ní neslyšel.
„Dost, Vero!“ okřikl ji tiše, neboť si nepřál být slyšen. Probodl ji varovným pohledem a poté se zase rozešel kupředu.
Mladá ruska protočila oči v sloup, ale už nic neřekla. Němě ho dohnala a několik minut kráčela vedle něho, až se nakonec zastavili na konci lesa a oba dva se znovu schovali za stromy, mezi nimiž už viděli ono sídlo hrůzy, jež v té bílé tmě působilo dojmem, že je temnější než kdy bývalo a že je hrůzostrašnější než dřív
Draco ke svému rodnému sídlu, jehož je stále majitelem, vzhlížel s podivně užaslým výrazem v očích. Přišlo mu téměř neskutečné, že v tomhle místě vyrůstal a že ho kdysi nazýval svým domovem, do něhož se před Voldemortovým vzestupem těšíval. Náhle se ale výraz v jeho očích prudce změnil, když mu docvaklo, co mu mělo dojít okamžitě...
„Je prázdný,“ vydechl a Vera si to v tu chvíli uvědomila taky.
Malfoy Manor byl kompletně ponořen ve tmě. Lampy, jež lemovaly písčitou cestu, byly zhasnuty stejně jako všechna okna toho temného sídla. Ani za jedním jediným z nich nebylo světlo, a to ani v oknech salónu, kde bývalo obvykle rozsvíceno až do brzkých ranních hodin. Okna v prvním patře, kde se nezhasínalo vůbec, byla ve tmě taky.
Smrtijedi svůj hlavní štáb opustili. Proč? Co se do pekla děje?
Vera Draca chytila zezadu za sako, když vykročil blíž k sídlu. „Co blbneš?“
„Nikdo tam není. Pojď,“ vyzval ji, vysmekl se jí ze sevření a pokračoval v cestě. Pomalým, obezřetným tempem kličkoval mezi stromy a s očima upřenýma ke svému rodnému sídlu se k němu přibližoval.
Vera váhala. Ani trochu se jí nelíbilo pokoušet štěstí. Ano, Manor možná vypadá prázdně a opuštěně, ale... co když je to past? Co když je za zmizením smrtijedů z Británie něco obrovského, něco, co řád zmátne a nažene ho to přímo na náruče smrti?
Vystoupili z lesa na cestu, která vedla od Theova sídla k Malfoy Manoru. Z jedné strany měli les, z něhož vyšli, a z druhé vysoký živý plot, nad kterým se v dálce čněly věže smrtijedského štábu. Vera by lhala, kdyby tvrdila, že nemá strach. A Draco by lhal, kdyby tvrdil, že z toho nemá blbý pocit.
Něco je zatraceně špatně. Přece se po stovkách, ne-li tisících smrtijedech nemohla jen tak slehnout zem, ne?
Zastavili se v místech, kde končil živý plot a začínala kovaná brána, u níž nikdo nehlídkoval. Oba dva zrychleně dýchali a těkavě se rozhlíželi po okolí. Cosi v dálce před nimi zachramotilo, Vera sebou škubla a bílou tmu projasnil záblesk zeleného světla, načež na zem dunivě, příliš tiše dopadlo cosi bílého a zůstalo to ležet.
„Byl to jen páv,“ vyhodnotil situaci Draco a Vera svraštila obočí a sklonila hůlku.
„Ale nemusel být,“ odsekla a zadívala se k temnému sídlu. „Měli bychom odejít, Draco. Tohle není jen tak...“ zašeptala a blonďatý smrtijed jí nevěnoval pozornost.
Momentálně totiž uvažoval nad tím, zda by měli využít toho, že je sídlo prázdné, a vstoupit dovnitř, aby našli něco, co by jim přiblížilo důvod odchodu smrtijedů. Nemohli přece odejít jen tak, ze dne na den. A pokud ano, pak za sebou určitě zanechali mnoho stop, a nebo aspoň své válečné plány a záznamy, kterých by bylo dobré zmocnit se.
„Zbláznil ses?!“ vyjekla Vera, když Draco zvedl svou levou paži a neohroženě vykročil k bráně, do níž následně tvrdě narazil a zaklel tak sprostě, že slyšet ho Narcissa, vydrhla by mu pusu mýdlem.
Vera se tiše, škodolibě zasmála, třebaže do smíchu jí vůbec nebylo. Následně ale její tvář povadla. „Nemůžeš dovnitř!“ vydechla ohromeně a Draco ji zpražil pohledem.
„Neříkej,“ odvětil ironicky a zamračeně přes mříže brány vzhlížel k sídlu, do něhož nemá dovoleno vstoupit. „Zkus to ty,“ pobídl ji a ona si skousla ret.
Nechtělo se jí do toho. A rozhodně se jí nechtělo blbnout tady na otevřeném prostranství před bránou Malfoy Manoru, kde je může kdokoliv vidět. Nicméně ale udělala co chtěl, neb jí bylo jasné, že by ji Malfoy byl schopen o tu bránu hodit, aby zjistil, jestli ona vstoupit může.
Nemůže. Stejně jako Draco, ani ona nedokázala projít přes bránu Malfoy Manoru. Proč smrtijedi změnili ochranná kouzla než odešli? A proč to udělali až teď?
„Pro lásku Merlinovu, o co tady jde?“ zašeptala Vera s nakrabatělým čelem a nervózně se podívala na svého blonďatého parťáka.
Draco jí nervózní pohled oplatil a zavrtěl hlavou v odpověď, že nemá ani tušení, o co do pekla jde.
Jedna věc je, že je Malfoy Manor prázdný - smrtijedi si vážně mohli najít jiný hlavní štáb, tajný, když ví, že se členové řádu můžou dostat dovnitř a ukrást jim vězně - on je toho jasným důkazem. Ale druhá věc je, že změnili ochranná kouzla sídla a že on, jeho jediný a právoplatný majitel, do něj nemá přístup. Už dávno sice Manor nebral jako domov, do něhož by se chtěl vrátit, ale vědění, že už nemůže dovnitř ho trochu znepokojilo. To se z něj stal bezsídlovec?
Ne, nestal, neb ví, že mu právoplatně patří nejen Malfoy Manor, ale i sídlo Nottových, jejichž rod vymřel s Theodorovou smrtí a byl smazán ze seznamu posvátné dvacetosmičky prokazatelně čistokrevných kouzelnických rodin. Veškerý Theův majetek po jeho smrti připadl jemu tak, jako by Theovi připadl majetek jeho, kdyby zemřel dřív než on. Měli dohodu, už dlouho.
„Měli bychom zkontrolovat Theovo sídlo,“ rozhodl Draco a Vera souhlasila, jelikož měla stejný pocit. Třeba ti temní přizdisráčové jsou natolik omezení, že si nový hlavní štáb zařídili prakticky za kopcem.
Začalo sněžit hustěji a Vera za chůze vzhlížela k šedému nebi a neohroženě nechala sněhové vločky smáčet jí obličej. Ustavičně mrkala, protože vločky útočily i na její oči a zachytávaly se o husté řasy.
„Co děláš?“ zabrblal Draco a kriticky se na ni mračil. Čekal, kdy Vera začne vločky chytat do úst jako to dělal on, když byl ještě hloupým dítětem, které svět vidělo úplně jinak, než jaký ve skutečnosti byl.
Vera naposledy zamrkala a poté sklonila hlavu k němu. „Nic. Uklidňuju se,“ odvětila a dlaní si otřela obličej - mokrý od rozpouštějících se sněhových vloček. Zpomalila, chytila Draca za paži a donutila zpomalit i jeho, jelikož cesta, jež vedla od Malfoy Manoru už téměř dosáhla svého konce.
Oba smrtijedi sevřeli hůlku v ruce pevněji a váhavým, přesto odhodlaným krokem vyšli k bráně sídla. Opuštěného, prázdného, temného.
„Taky nic,“ vydechla ruska a Dracovo srdce se mírně rozbušilo ještě větší nervozitou.
Nechápal, o co jde. Nenáviděl, že neví, co se děje, neb nevědomost člověka dokáže zničit. Nevědomost zabíjí, aspoň v těchto časech ano.
„Musíme se vrátit, Vero,“ prohlásil a nervózně se rozhlížel všude okolo. Měl pocit, jako by tady v tom nekonečném prázdnu nebyli sami. Byl zřejmě paranoidní, ale myslel si, že ač oni dva smrtijedy nevidí, oni vidí je, což je jistě hovadina, ale štěstí už nadále pokoušet nechtěl. „Pojď.“ Vzal ji za ruku a než se stihla vzpamatovat, už se s ní celý svět roztočil a Wiltshire jim zmizelo lusknutím prstu.
Objevili se v jedné ze zapadlých ulic nedaleko Kingsleyho domu. V místě, odkud se členové řádu přemisťovali pryč odsud i zpátky sem. I přes zahřívací kouzlo oba dva pocítili ten rozdíl teploty vzduchu. V Cormeru bylo mnohem chladněji, nečekaně, když celou délku jedné strany města obklopovalo severní moře.
„Zítra v noci odejdu. Do Nurmengardu a dál na sever,“ ozval se Draco, když spolu mlčky kráčeli k hlavnímu šťábu Protivoldemortova odboje.
Vera po něm šlehla překvapeným, téměř šokovamým pohledem. „Jsi normální?!“
Už si zvykla, že nápady Draca Malfoye jsou často padlé na hlavu, ale myslela si, že už je těm jeho špatným rozhodnutím konec - že už pochopil, že dělat věci sám je hloupost, když má kolem sebe lidi, kteří by mu mohli pomoct. Očividně ale ne. Jsou věci, které se nemění. Vlk samotář Malfoy je jednou z těch věcí.
„Ano. A ty?“ odsekl s úšklebkem a Vera ho zpražila kritickým pohledem, kterým se mu snažila naznačit, že reaguje dětinsky.
„To chceš zase utéct, Draco? Copak ses vůbec nepoučil?“
Ohrnul nos a poté mávnutím hůlky otevřel branku Kingsleyho malé zahrady. „Nechci utéct - abych vůbec utéct mohl, muselo by mě tady něco držet,“ odpověděl na její otázku a ona ho znovu sjela pohledem, tentokrát lehce nevěřícným.
„Do háje, máš pod tou svou vyperoxidovanou helmou vůbec něco?!“ vyjela na něho zcela nečekaně a Draco do ní zabodl své chladné oči. „Vážně tě považuju za inteligentního člověka, ale občas vyloženě přemýšlíš prdelí. Pokud máš pocit, že zkontrolovat Nurmengard je nezbytné, tak fajn, ano, můžeš ho zkontrolovat, ale ne sám. Řád má desítky lidí, kteří by mohli do Rakouska a dál vyrazit s tebou a kteří by byli schopni krýt ti záda. Řád má taky Grangerovou, kdybys to nevěděl. Tu holku, pro kterou jsi mimochodem tohle všechno dělal. Tu holku, kterou nesmyslně zraňuješ tím, co říkáš, i když na tebe srdce - které ano, máš, kdybys to netušil - křičí úplně jiná slova, která bys prozměnu ty chtěl křičet na ni,“ chrčela na něho rychlostí světla a on měl co dělat, aby to všechno zachytil. „Jste oba dva strašně dementní a hrozně mě to rozčiluje!“ vyprskla na něho pak a on ji znovu zabil pohledem.
„Už ses vykecala?“ zareagoval na její monolog jen takhle a ona pocítila touhu hodit o zeď domu, před kterým stáli.
Ale neudělala to. Bylo by namáhavé zvednout ho a hodit ho o zeď jak balón. „Jestli zítra beze slova zmizíš kamkoliv tě hnáty povedou, jestli odejdeš bez Grangerové, ztratíš mnohem víc než si myslíš. Ztratíš všechno a to nenávratně. Ta holka není z kamene, Draco, ani ty nejsi. Pokud jí dneska o svém plánu zmizet na sever neřekneš, udělám to já.“
„Mohl bych tě teď zabít, Vero.“
Černovláska si odfrkla a rozpažila ruce. „Per to do mě, ať je po mně, ale tvůj problém s Grangerovou to sotva vyřeší.“
Draco ji té noci usmrtil pohledem už snad po sté. Následně zabrblal, ať jde do háje a vstoupil do domu, v němž už vládla noční tma. Z obývacího pokoje se linulo slabé světlo, a tak tam vyrazil. Pokud je tam Kingley, aspoň mu předá zprávy.
Vera ho pochopitelně následovala, přece nezůstane stát venku. Smrtijedsky neohroženým krokem mu byla v patách. Příliš blízko, proto mu narazila do zad, když se na prahu dveří do obývacího pokoje nečekaně zastavil.
Sprostě zaklela a pak mu do zad bouchla. „Běž, prosím tě,“ zavrčela a protáhla se mezi ním a dveřmi, načež se zastavila stejně jako on s pohledem upřeným na čarodějku spící v křesle u krbu. Kniha, kterou si musela číst, jí sklouzla z rukou na podlahu, kde zůstala bez povšimnutí ležet.
„Čekala na tebe, víš to?“ Vera do blonďáka dloubla svým špičatým loktem. „Čekala až se vrátíš, pokud vůbec. Hlídky se totiž měly vracet v deset, a ono už je třictvrtě na jedenáct,“ vysvětlila mu jako debilovi, kterým beztak je, načež se otočila, znovu se mezi ním protáhla a vyrazila ke schodům. „Zachovej se konečně jako chlap, Malfoyi, a nenech svou holku trpět. Pamatuj, že pokud se o tebe někdo opravdu zajímá, stará se o tebe a záleží mu na tobě, máš na starost dvě srdce, ne jen to jedno, to svoje,“ pronesla ještě než zmizela.
„Není to moje holka,“ zabrblal smrtijed s očima zabodnutýma do spící tváře čarodějky, kterou si dlouho prohlížel.
Nevěděl, co má dělat. Nelíbilo se mu nechat Grangerovou spát v tak nepřirozené pozici, neb by ráno byla rozlámaná jako její srdce. Nechtělo se mu ale ani budit ji a ukázat jí, že o ni má starost. Proto zvolil kompromis - odešel, protože když se nedokázal rozhodnout, vykašlal se na to. Nezapomněl řádně třísknout dveřmi, aby se Hermiona probudila a sama si šla lehnout.
Na schodech se ale zastavil, když mu došlo, že neslyší žádné zvuky, které by mu potvrdily, že je ta čarodějka vzhůru. Zamračil se, chvíli šponoval uši a pak se vztekle otočil a vyrazil zpátky. Prudce otevřel dveře a chystal se na ni zařvat, ať se probudí a jde si sakra lehnout do postele, ale hlas se mu vytratil, když na něj upřela své velké oříškově hnědé oči. Očividně ji musel předtím probudit, ale byla příliš rozespalá na to, aby se hned sebrala a cupitala do pokoje.
„Jste zpátky,“ zamumlala po pár vteřinách a zívla si. „To je dobře,“ dodala a ztežka se zvedla z křesla, načež přešlápla na místě a hodila váhu svého těla jen na levou nohu.
Zamračil se na ni a zkoumavě si ji prohlédl od hlavy až k patě. „Co se ti stalo?“
Tentokrát se zamračila ona. „Ale nic.“ Mávla rukou a bolestně zasyčela, když se sklonila pro knihu. „Měla jsem malou nehodu a hloupě jsem se natloukla. Nic vážného,“ odpověděla, položila knihu na stolek vedle křesla a poté kulhavě vyrazila k němu, přičemž se jí při každém kroku křivil obličej.
To na ni Weasley neumí dát bacha? Zrzek jako zrzek, všichni jsou stejně neschopní.
Hermiona překvapením a mírným leknutím zalapala po dechu, když Draco proti ní vykročil a v další vteřině ji už držel v náručí. Stejně jako tehdy tu noc, kdy si ji tímhle způsobem odnesl do ložnice, kde spolu poprvé spali. Stejně jako tu noc, kdy ji opustil.
Chytře mu ruce obmotala okolo krku a spojila je na jeho zátylku. To pro případ, kdyby si to rozmyslel a pustil ji. Nerada by se rozflákala podruhé toho večera.
Bez jediného slova s ní vyrazil chodbou ke schodišti, které s ní začal vycházet. Tak poklidně a lehce, jako by nevážila vůbec nic. Mlčel a ona mlčela taky, ačkoliv toho oba na srdci měli spoustu. Nedíval se na ni, ale ona na něj ano. Nechápala jeho chování a možná ho v tuto chvíli ani chápat nechtěla.
Donesl ji až před dveře jejího pokoje, který obývá se Seamusem, Deanem, Katie, Angelou a Georgem. Opatrně ji položil na zem a poté se beze slova otočil a vyrazil k pokoji svému.
Poděkovala by mu, ale cítila, že nejlepší bude mlčet a neříkat vůbec nic. Tiše otevřela dveře a málem překročila práh, kdyby ji neoslovil.
„Grangerová?“
Otočila se a zadívala se na něho. Stál už u dveří svého pokoje, ruka na klice.
Pár vteřin nebo možná celou věčnost mlčel a váhal. „Do posledního úderu...“ zašeptal pak do tmy a Hermioně se žaludek stáhl do sebe a srdce se jí rozbušilo údery ne posledními, ale věčnými. Pro něj.
„A do posledního dechu...“ zareagovala na jeho slova a jelikož chodba v prvním patře ležela ve tmě, nemohla vidět, že se koutkem úst pousmál.
Oba dva vstoupili do svých odlišných pokojů a než zavřeli dveře, jejich pohledy se napříč tmou setkaly.
Do posledního úderu a do posledního dechu. Zvláštní, jak občas člověk dokáže přesně vyvěštit budoucnost, aniž by si to vůbec uvědomoval.
Tik tak, tik tak...