Vánoce. Tento rok nejsmutnější a nejzoufalejší ze všech. Bylo by lepší, kdyby žádné Vánoční svátky nebyly, kdyby tohle obvykle kouzelné a nádherné období přestalo existovat, neb zázraky se o Vánocích nedějí.
Mrazivý vítr svištěl na útesu za Lasturovou vilou a Hermiona si přitáhla límec kabátu blíž ke krku. Slabě sněžilo, své dlouhé kudrnaté vlasy měla už značně mokré, to ji ale nedonutilo odejít. Stála tady už několik desítek minut a byla promrzlá až do morku kostí, ale k odchodu se neměla. Oči oříškové barvy upírala ke dvěma hrobům - k těm, mezi kterými není žádná mezera a jejichž náhrobní kameny patří k sobě tak, jako patřili k sobě oni dva.
Přišlo jí to strašně laciné, ale přece jen svůj nápad zrealizovala, neb měla pocit, že to takhle prostě musí být, a pomocí kouzel upravila černý náhrobní kámen Daphné Greengrassové tak, že z něj byla půlka srdce. Ta druhá půlka byla náhrobním kamenem Theodora Notta, který byl pohřben vedle své životní a jediné lásky.
Do posledního dechu a i potom. Ať už jsou ti dva kdekoliv, jsou spolu.
Srdce se jí bolestivě stáhlo, když jí na mysl vytanula vzpomínka na okamžik, kdy se Krátura zjevil v Kingsleyho domě s Georgem, který přemístění neustál a i s mrtvým Theem tvrdě dopadl na podlahu. Ten moment uvědomění... trvalo jí to pár vteřin nebo možná celé století než jí došlo, co se stalo. Pro ten okamžik se její srdce zastavilo stejně jako Theodorovo a část jejího srdce zemřela s ním.
„Theo!“ vykřikla kudrnatá čarodějka a bez čekání se vrhla k zemi, přesněji k mrtvému černovlasému muži, kterého právě na záda obracel George. Vera, jež doposud stála opodál, přešlápla na místě a následně se skácela na jednu z židlí u jídelního stolu, oči stále upřeny ke svému smrtijedskému kolegovi. „Theo, ne!“ Teď už Hermiona plakala. Po od kouře špinavém obličeji se jí kutálely slzy a zanechávaly na jejích tvářích cestičky bolesti. „Panebože, Theo!“
Dlaně mu přitiskla ke tvářím a třebaže přes slzy skoro nic neviděla, prohlížela si jeho prázdný obličej. Srdce plakalo, vyloženě řvalo žalem a bolestí. Sklonila se k němu a čelem se opřela o to jeho, zatím ještě teplé... Rukou zajela na jeho hruď a dlaň přiložila k jeho nečinnému srdci.
Těžce by nacházela slova, která by mohla popsat, jak se cítí. Cítila se tak neuvěřitelně prázdně a zároveň tak... plná lásky. Milovala Theodora svým vlastním jedinečným způsobem. Milovala každé slovo, každou větu, kterou vypustil z úst, milovala způsob jeho myšlení, milovala jeho moudrost, jeho důvtip. Milovala na něm to, jak se choval a jaký byl. Milovala ho jako bratra, kterého nikdy neměla.
Tak brzy a tak náhle... Neplánovaně jí úplně náhle vstoupil do života způsobem, který nepovažovala za možný - ne pro jiné než pro Harryho a Rona. A příliš brzy z něj odešel.
„Hermiono,“ oslovil ji něžně George a položil jí ruku na rameno. Vzhlédla k němu a on si ji k sobě přitáhl do objetí, které tolik potřebovala. Vzlykala do jeho hrudi a on mlčel, neb věděl, že slova jsou občas naprosto zbytečná. Díval se přes její rameno do Theovy mrtvé tváře a poté k němu natáhl volnou ruku a zavřel mu oči.
Konečky prstů si rychle setřela slzy, které se jí nahrnuly do očí. Slíbila si, že brečet už nebude, jenže tento slib se dal jen stěží dodržet. Slzy k válce neodvratně patří.
Ráda by Theovi nějak sdělila, že s jeho smrtí zemřela i část jí a že ať už šel kamkoliv, šla s ním i ta její část... že ať je kdekoliv chce, není sám, neb ona je s ním.
Prudce zvedla hlavu a zadívala se k Lasturové vile. Pohled jí spočinul na Narcisse Malfoyové, která právě vyšla ven a dívala se jejím směrem. Nepatrně se zamračila, popotáhla nosem a upřela zrak zpátky k hrobu muže, který ač se zaprodal zlu, byl tělem i duší prožrán dobrem a láskou.
„Veselé Vánoce, Theo...“ zašeptala, potlačila další vlnu slz a poté se rychlým krokem odebrala k útesu, ze kterého se mohla přemístit zpátky do hlavního štábu Fénixova řádu.
Ne, Narcissa s ní pochopitelně nešla. Pořád a stále zůstávala v Lasturové vile pod dozorem Molly. Ačkoliv... teď je tam i s Billem, Ginny, Georgem, Percym, Charliem, Tonksovou a Lupinem. A to z toho důvodu, že se Molly Weasleyová zase zlomila o něco víc, pokud to ovšem bylo možné, neboť v bitvě o Bradavice, která pro odboj skončila katastrofálně, přišel o život Arthur. Zabil ho Bingham, jak zjistili.
Pro Weasleyovy je tato válka nejvíc zničující. Nejdřív přišli o Freda, potom o Fleur a její nenarozené dítě a teď o Arthura. A možná i o Rona, protože jeho, Harryho a Snapea nikdo od bitvy v Bradavicích neviděl. Zmizeli neznámo kam i s Belliným viteálem - buď zničeným nebo ne. Všichni se jen modlili, aby nepadli do rukou smrtijedů. Doufali ale, že se tak nestalo, neb kdyby je smrtijedi opravdu zajali, jistě by o tom řád už věděl. Voldemort by si nenechal ujít příležitost vmést jim do tváře svou výhru, kterou by polapení vyvoleného jistě bylo.
Arthur Weasley ale nebyl jediným, kdo naposledy vydechl v bitvě, která měla vyhnat smrtijedy z Malfoy Manoru. Toho brzkého rána zemřel i Filius Kratiknot, který stál v nesprávné chvíli na nesprávném místě. Nezemřel hůlkou žádného ze smrtijedů, ale byl hloupě zabit stromem, který vyvrátil jeden z obrů, kteří se schovávali v útrobách Zapovězeného lesa a kteří jsou také Voldemortovými vojáky.
Seamus byl velmi vážně zraněn kletbou Curtise Beddoa a k úplnému uzdravení má tak daleko, jako řád k vyhrání války. Neville si z boje odnesl těžké popáleniny v obličeji, které mu způsobila Bellatrix, když nechala vyhodit do povětří část hradeb, za kterými se členové odboje schovávali. Lee Jordan byl zasažen neznámou kletbou, která ho připravila o hlas. Nikdo netuší, jak mu ho vrátit zpátky. McGonagallová unikla jisté smrti jen tím, že Crabbe nešikovně sejmul Yaxleyho, který ji měl v hrsti. Kingsley utržil pár ran do obličeje od Binghama, když se s ním vyloženě popral, jinak je ale v pořádku.
Zkrátka... řád se toho rána dostal z Bradavic jen silou náhody a téměř nemožného štěstí. Unaveni k smrti se část z nich dokázala probojovat k místu přemístění, což je zachránilo. Ty ostatní z Bradavických pozemků dostal Krátura, který tam byl vyslán Georgem. Voldemort se v Bradavicích vůbec neukázal. A to ani přes fakt, že mu jistě jeho vojáci dali vědět, že se tam objevil Harry. Zvláštní...
Každopádně ale pravdou zůstává, že temná strana má pořád navrch a že přese všechnu snahu odboje, přese všechny oběti těch, kteří bojovali za dobrou věc, vyhrávají a vyhrávat budou, protože oni sakra nemají šanci.
Naposledy pohlédla k Lasturové vile a i na Narcissu, která postávala na zápraží. Poté svůj pohled stočila k nekonečné hladině oceánu, než mlčící okolí proťalo hlasité prásk značící její zmizení.
***
Theodore je mrtvý.
Tahle myšlenka proběhla Dracovi hlavou neprodleně potom, co se toho dopoledne probral z několikahodinového spánku. A bolela ho stejně, ne-li víc, jako když mu to Blaise oznámil.
Severus ale žije.
Pořád to nedokázal kompletně pobrat. Příliš mnoho novinek a změn na jeho unavenou mysl. I když ho členové řádu dopovali lektvary na uklidnění a taky na bezesný spánek, pořád si připadal neuvěřitelně unavený a slabý. Nebylo se čemu divit - to, čím si prošel ve vězení svého vlastního domu ho vyloženě srazilo na kolena a zlomilo ho způsobem, který neočekával a nepředvídal. Kdyby ho Theo, Vera, Weasley a Grangerová nepřišli zachránit, je si jistý, že v tuto dobu by už byl mrtev. Ano, už by byl v hlíně, ale jeho bratr by žil...
Myslel si, že je silnější. Theodore by mu sice jistě řekl, že síla člověka se neměří tím, kolik toho fyzicky ustojí, ale spíš tím, kolik toho ustojí psychicky, kolikrát se zvedne potom, co spadne, neb psychická odolnost je nad tou fyzickou. Jenže Theo tady už není.
Theodorova smrt ho neuvěřitelně zasáhla. V momentě, kdy mu to Blaise řekl, zachvátil jeho srdce ničivý tlak ještě víc zničující bolesti. Přesně tohle si nepřál - aby ho šel Theo vysvobodit z Manoru, neb existuje zákon život za život. A Theo zaplatil tím svým za ten jeho. A to i přesto, jak to mezi nimi poslední týdny vypadalo.
Ztěžka polkl a zadíval se do okna, za kterým hustě sněžilo. Byl v jakémsi polosedu, zády se opíral o čelo postele a mlčel stejně jako mlčel Blaise, jenž seděl v posteli vedle něho. Od momentu, kdy ho sem přemístili z Manoru se od něj Blaise už nevzdálil. A byl za to rád, třebaže by to nepřiznal. Být sám a topit se v bolesti ze ztráty Theodora by ho pomalu, ale jistě umučilo. Takhle mohli s Blaisem truchlit společně, leč němě, a plánovat vraždu Antonina Dolohova - člověka, který jim zabil přítele.
Draco neměl tušení, že si na sebe Theo vzal jeho podobu, jelikož to zůstalo přísně střeženým tajemstvím mezi Georgem, Hermionou a Kráturou. Hermiona totiž věděla, že by Draca zjištění, že Theo doopravdy, vyloženě a neodvratně zemřel místo něho zabilo. A třebaže na něj byla naštvaná a měla na něho vztek za všechna jeho špatná rozhodnutí a za všechno, co udělal nejen jí, nepřála si, aby trpěl víc než je potřeba. Protože když trpí on, trpí i ona...
Blonďatý muž prudce otočil hlavu ke dveřím ložnice a jeho oči se nakrátko setkaly s očima čarodějky, která mu byla světlem v té neproniknutelné tmě podzemní cely, i když s ním nebyla doopravdy.
Srdce se mu zlomilo zase o kousek víc, když od něj odvrátila pohled a i s tácem, který držela v rukou, bezeslova zamířila k jeho posteli, na jejíž okraj se následně posadila a tác s lektvary, obvazy a dalšími zdravotními pomůckami položila na noční stolek. Jedním pohybem z něj odhodila přikrývku a následně ho pouhým kývnutím hlavy vyzvala, aby si vyhrnul černé tričko, které ho včera donutila si obléct. Udělal, co po něm žádala, tričko si vyhrnul a jen nepatrně syknul bolestí, když zvedl levou paži.
Takhle to chodilo pokaždé - vždycky přišla a bezeslova mu vyčistila, ošetřila a převázala ránu, kterou mu způsobila Bellatrix. Poté si prohlédla i jeho další zranění, zvlášť to na pravém předloktí, dala mu nějaké lektvary a následně odešla a víc zájmu o něj neprojevila.
Lhal by, kdyby tvrdil, že mu její přístup nezpůsobuje stejnou bolest jako třeba Bingham s Beddoem tu noc, kdy ho mučili. Ale nedivil se jí, zaslouží si tu lhostejnost.
„Hermiono?“ oslovil ji z čista jasna Blaise a Draco po něm šlehl pohledem, zatímco Hermiona se na Blaise ani nepodívala a dál opatrně Dracovi sundávala obvaz z rány, která se nechtěla zahojit.
„Ano, Blaisi?“
Draco na čarodějku stočil pohled a jeho srdce se slabě rozbušilo. Bylo zvláštní slyšet po takové době její hlas - ten hlas, který ho volal z temnoty zpátky a který ho vyzýval k tomu, aby to všechno ustál, protože ona v něj věří, jak mu kdysi řekla.
Věřila.
Zamračil se a zadíval se zase do okna. A to jen z toho důvodu, aby se nemučil tím, že tu, která je pro něho vším a pro kterou si prošel peklem a přežil ho, nemůže mít tak, jak ji míval než ji zradil a poslal ji do náruče smrtijedů. Přál si vedle ní zase usínat a aspoň přes ty společné noci mít pocit, že svět je zase v pořádku - když má svůj svět u sebe.
„Veselé Vánoce,“ popřál jí Blaise nezvykle prázdným hlasem a ona tentokrát hlavu zvedla a zadívala se na něho s hlubokou vráskou mezi obočím. „Jsou Vánoce, ne?“
„Ano, jsou,“ odpověděla po chvíli, ještě pár vteřin se na něj dívala a potom svou pozornost znovu věnovala Dracově ráně, zatímco on ji kradmě pozoroval.
Vánoce. Měl by je zřejmě strávit s matkou, ale nepřál si, aby ho v tomto stavu viděla. To proto požádal Kingsleyho, aby o něm Narcisse vůbec nic neříkali a aby jí neprozradili, že byl uvězněn, mučen a že je teď hostem v hlavním štábu Fénixova řádu. Byla by schopná sem dojet i na kole, kdyby jí třeba vzali hůlku, jen aby se o něj mohla starat. A to nechtěl. Ne proto, že jeho matka na kole ani jezdit neumí, ale nemohl jí způsobit bolest tím, že by ho viděla v tak zuboženém stavu, do kterého ho víceméně dostala její sestra.
„Proč spolu vlastně nemluvíte?“ ujal se slova znovu Blaise, který seděl stále ve stejné a pozici a mezi prsty si hrál s jakýmsi malým míčkem, který sebral jen on ví komu a jen on ví kde.
Nemusel svou otázku vůbec nijak upřesňovat. Pochopili ji oba a ať už to Hermiona chtěla nebo ne, vyměnili si spolu pohled - němý, a přece jen v něm toho bylo řečeno spoustu. Nicméně, neodpověděli. Hermiona mu konečně ránu odvázala a vrhla se na její čištění, což způsobilo, že sebou Draco neustále cukal a obličej se mu kroutil v bolestivých grimasách.
Proč spolu vlastně nemluví... odpověď by mu měla dát Grangerová, neb on sám ji zřejmě nezná. Chápe, že je na něj naštvaná, bylo by zvláštní, kdyby nebyla, ale... zatraceně! Zastavil by pro ni své srdce, zemřel by pro ni. Zastavil by pro ni srdce kohokoliv jiného, zabil by pro ni. Byl by pro ni schopen všeho, a to jen proto, že ji miluje. Každou každičkou její část, a ten pocit ho dělá mocným, mocnějším než ve skutečnosti je. Tak proč to do prdele nechápe?!
„Už jsme jen tři... z toho našeho Bristolského odboje,“ mluvil zase Blaise a Hermiona po něm tentokrát vrhla zamračeným pohledem, který ho měl umlčet a který samozřejmě nemohl zachytit. „Prakticky jste už jen vy dva,“ dodal a teď se na něj zamračil i Draco, načež sykl a škubl sebou, když mu Hermiona ránu polila nějakou tekutinou hnědé barvy. Vrhl po ní pohledem, ale ona ho ignorovala.
„Udělám si to sám,“ zavrčel a vyrval čarodějce z ruky lahvičku se zmiňovanou tekutinou. Netušil, co to je, ale bylo mu to jedno.
„No to asi budeš muset, když to spolu neurovnáte,“ poznamenal jen tak mimoděk Blaise a Hermiona ho zabila pohledem, který poté stočila na smrtijeda, než se nafoukla, složila si ruce na hrudi a pozorovala, jak si Draco nešikovně čistí ránu.
Bylo mnohem příjemnější a jednodušší, když se mu o tu prokletou ránu starala ona, ale nemohl to přiznat a rozhodně ji nemohl požádat o to, aby se této práce znovu chopila místo něho. Vztekle semkl čelisti k sobě, cosi nesrozumitelného si zabrblal pod nosem a potom lahvičku položil zpátky na tácek, načež si dost neobratně začal levou rukou sundávat obvazy na svém pravém předloktí.
„Přestaň, prosím tě,“ vyzvala ho rozčíleně Hermiona, která očividně nevládla trpělivostí. Chytila ho za levou ruku a odmrštila ji bokem, aniž by postřehla, že se okamžitě napnul, když se ho dotkla. Sama se pak jala role sundat mu obvazy - o dost šikovněji a opatrněji než on.
„To bylo na mě?“ ozval se Blaise, který nemohl vidět, co se děje.
Draco se přestal mračit na kudrnatou čarodějku a stočil svůj pohled na Blaise. „Ne, to bylo na mě.“
„Ach tak!“ řekl čokoládový muž a začal se soukat z postele ven. „Už na tebe mluví, to je pokrok.“
Hermiona zvedla hlavu a zabodla do něj ostrý pohled. „Nemluv o mně, jako bych tady nebyla, Blaisi,“ zavrčela a v moment, kdy sklopila zrak zpátky k Dracově pravému předloktí se zarazila a udiveně od sebe oddělila rty.
Smrtijed věděl, co její zaražení způsobilo. Měl nutkání své předloktí schovat, aby na něj tak nezírala, ale neudělal to. Místo toho se na tetování, které mu udělala jeho milovaná tetička, díval s ní.
Krvezrádce. Tohle slovo tam stálo - vyryto Bellinou dýkou hluboko do předloktí, aby mu navždy připomínalo, že se zamiloval do mudlovské šmejdky a zradil tak svou rodinu i svého Pána.
S postupem času, kdy se mu krvavé šřámy hojily, se slovo stávalo zřetelnějším. Ještě včera vypadalo jako náhodná změť jizev, ale dnes... dnes už Hermiona pochopila.
Blaise si mezitím vytáhl svou slepeckou hůl, kterou nedávno dostal od Kratiknota, a váhavým krokem vyrazil z ložnice ven. Už se v Kingsleyho domě docela vyznal, ale bylo na denním pořádku, že do něčeho nebo do někoho neustále narážel.
„Proč...“ vydechla po chvíli a hned se zase odmlčela. Vzhlédla k blonďatému muži a konečně, konečně se na něj podívala stylem, že se opravdu dívá na něj a ne skrz něho.
Ohrnul nos a krátce se podíval na své předloktí, než své šedomodré oči upřel zpátky do těch jejích. „Víš, proč to udělala,“ odvětil a ona nakrabatila čelo a ztěžka polkla, načež od něj odvrátila hlavu a začala se přehrabovat v tácu s léky.
„Do psí prdele!“ zaklel Blaise v momentě, kdy narazil do jakéhosi nízkého stolku, převrátil ho a přepadl přes něj, takže se nehezky rozmlátil o podlahu. Hermiona i Draco k němu prudce vzhlédli. „Co za dementa nechává uprostřed místnosti nábytek?!“ rozčiloval se, když se zvedal na nohy a rukama šmátral okolo sebe s úmyslem najít svou hůl.
Hermiona si vyměnila krátký pohled s Dracem. Ten stolek nestál uprostřed místnosti... Blaise dveře dávno přešel a víceméně se plazil podél zdi a mířil k druhému oknu. Mlčky vstala a vyrazila mu na pomoc. Sebrala ze země jeho hůl, podala mu ji a poté ho vzala za ruku a dovedla ho ke dveřím, které mu i otevřela. Zabrblal poděkování a poté odešel, načež se ložnice okamžitě zavalila do nepříjemného ticha.
Draco si kudrnatou čarodějku němě prohlížel, když se vracela zpátky k němu, posadila se a dál se věnovala jeho ošetřování.
Nebyli spolu sami v jedné místnosti od momentu, kdy je sem Krátura přemístil. Asi, neví to přesně, neb skoro dva dny byl v bezvědomí. Ale vsadil by svou hůlku, která stejně zůstala kdesi na Manoru, že u jeho postele v době jeho spánku neseděla. Byl o tom dokonce přesvědčen, protože si troufá tvrdit, že Grangerovou už zná. Zradil ji, a ona zradu snáší velmi těžce, což ale neznamená, že by nejtemnějším koutem svého srdce nechápala, proč to udělal a proč to musel udělat. To ale nic nemění na tom, že ji zlomil tak, jak ji kdysi po Severusově údajné smrti varoval.
Nicméně, jedna věc mu stále ležela v hlavě. „Proč taková starost?“
Myslel by si, že do toho svého lhostejného přístupu zahrne i to, že se o něj nebude starat a že mu nebude několikrát denně převazovat rány.
Vzhlédla k němu, mlčky si ho prohlédla a poté sebrala z tácu vatový tampónek, namočila ho do té hnědé tekutiny a opatrně mu otírala tetování od Belly. „Blaise je slepý a Vera má spoustu práce se zjišťováním informací a zabíjením náhodných smrtijedů,“ řekla bez zájmu a ohrnula nos při svých posledních slovech, zatímco on se ušklíbl. „Nikdo jiný by se o tebe nestaral.“
Levá ruka mu vystřelila k srdci a on se zatvářil hraně nešťastně. „To mě ranilo!“ prohlásil ironicky a následně se jeho rty stočily do jemu tolik typického úšklebku.
Je zpátky.
Hermiona ho zpražila pohledem, ale na jeho slova nereagovala. Dočistila mu ránu a sáhla pro nový obvaz, načež sebou škubla stejně jako on, když se kdesi z chodby ozvalo zařvání a poté několik dutých ran. To se Blaise očividně skutálel ze schodů.
„Do všech řitních otvorů světa!“ zaječel naprosto nepříčetně čokoládový muž a Hermiona všeho nechala a rychle vyrazila z ložnice za ním. „Který chuj ty schody stavěl?!“
Draco by se možná i nepatrně zasmál, kdyby se necítil vinen za to, že Blaise oslepnul kvůli němu. Ne, nikdo mu vyloženě neřekl, že Blaise přišel o oči jeho vinou, ale jelikož je nadprůměrně inteligentní, došlo mu to. Z Blaise se stal mrzák a Theo zemřel stejně jako Daphné... kvůli němu, kvůli jeho špatným rozhodnutím, kvůli tomu, do čeho je zatáhl.
Jenomže vinit se z něčeho, co už stejně nedokážeme změnit je ztráta času. Obviňování sebe sama nezmění minulost a rozhodně netvoří budoucnost.
„Je v pořádku, jen se trochu natloukl,“ oznámila Hermiona mezi dveřmi a on se na ni nevýrazně podíval, načež přikývl a zadíval se zpátky z okna.
Pořád ještě hustě sněžilo, což by za normálních okolností jistě bylo kouzelné, ale teď... teď by byl Draco rád, kdyby byly závěsy zataženy. Možná za to mohl fakt, že jsou Vánoce, ale to, jak za okny hustě sněžilo na něj působilo až depresivně. Vždyť ještě minulé Vánoce slavili společně - on, Blaise, Theo a Daphné. Kolik se toho za ten rok změnilo... dva z nich jsou mrtví a dva z nich ke smrti nemají daleko.
Stočil pohled zpátky na Hermionu, která už dokončila jeho ošetřování a právě zavírala lahvičky a staré obvazy házela na tác. Aniž by tušil proč, najednou ho zavalila vlna obrovského vzteku. Na ni.
„Vypij ten lektvar,“ řekla mu, když i s tácem vstávala. Nepodívala se na něho a vykročila ke dveřím.
Vztekle si stáhl černé triko zpátky dolů a následoval ji pohledem. „Přestaň srát na to, co k tobě cítím jenom proto, že ty jsi svými pocity nejistá,“ vypálil na ni prakticky bezdůvodně a ona se zastavila v půlce kroku, na pár vteřin zůstala zaraženě stát a poté se k němu otočila tak prudce, že bylo jen pouhou náhodou, že jí z tácu nepopadaly všechny lahvičky.
Přes její tvář se mihl nevěřícný výraz, který ale rychle nahradilo rozčílení. Otevřela pusu a chvíli to vypadalo, že na něho začne ječet všechna slova, která až ze dna jejího srdce ječí na ni, ale nestalo se tak. Pusu zase zavřela a jen na něj tupě hleděla.
Mlčí. Zase mlčí. Dělí je od sebe oceán zatraceného ticha, a on se v něm topí. A přitom... je skoro vtipné, jak ticho může být tím nejhlasitějším hlasem ze všech.
„Řekni mi jednu věc, Grangerová,“ promluvil už naprosto vyrovnaným hlasem, „proč jsi kurva lezla na Manor a zachraňovala mě?“
Zamračila se na něho. „Jsi zase vulgární,“ podotkla naprosto mimo téma a on si odfrkl.
„Ano, nemám důvod nebýt,“ odvětil chladně, aby jí dal najevo, že se už pro ni snažit nebude. Přál si ji trochu zranit, netušil proč. Zároveň si přál ji k sobě konečně přivinout, nasát její vůni a poté ji políbit tak hluboce, jak to jen jde, s takovou naléhavostí, aby jí dokázal, jak zatraceně moc mu chyběla a jak zatraceně rád je, že jednoduše žije.
Zakroutila hlavou a povzdechla si. Přešla ke stolku, o který před nějakou dobou přepadl Blaise, a položila na něj tác s léky.
„Víš, proč jsem lezla na Manor,“ řekla konečně, když vykročila k jeho posteli. Už se ale k němu znovu neposadila, zůstala stát kdesi v meziprostoru, jako by si od něj chtěla udržovat bezpečnou vzdálenost.
Tentokrát zakroutil hlavou on. „Ne, Grangerová, nevím,“ odsekl a myslel to zcela upřímně.
Opravdu netušil, proč se namáhala riskovat pro něj svůj krk, když je to mezi nimi z její strany očividně vyřešeno. Případ Malfoy a Grangerová uzavřen.
Dlouze si ho prohlížela. Příliš dlouze a němě. A pak... pak se zhluboka nadechla, pokrčila rameny a znovu vykročila ke dveřím.
Kdyby mohl, něco by po ní hodil, protože ho tou svou lhostejností sere neskutečným způsobem! Jak rychle se to, co nemělo šanci ani pořádně existovat, zřítilo. To jí nestojí ani za jeden pořádný, hodnotný rozhovor?
Nebude se doprošovat, nebude škemrat, nebude ji na kolenou prosit, aby mu odpustila něco, co bylo nezbytné pro její přežití. Ne, nemá to v povaze. Už tak se před ní příliš ponížil tím, že vůbec vytáhl své city.
„Nepřeju si, abys za mnou dál chodila,“ stihl říct než opustila ložnici. Zastavila se s rukou na klice, ale neotočila se. Zřejmě se to naučila od něho. „Moje zranění už nevyžaduje tvou péči.“
Přikývla, odešla a zavřela za sebou dveře, o které se následně opřela zády, zavřela oči a svezla se po nich dolů, kde zůstala sedět na zemi a tiše, aby ji nikdo neslyšel, vzlykala do dlaní.
Její přístup by se někomu mohl zdát hloupý, ale... s pocitem, že Draco už je v bezpečí, že je u ní, přišel i pocit ohromného vzteku, pocit zrady a touha po pomstě. Trápí se kvůli němu mnohem víc, než když byl pryč. Nejradši by se tam hned teď vrátila a řvala by na něho všechno, co jí dřímá v hrudi, možná by se ho pokusila prohodit i oknem.
Tolik se na něj zlobila! Za všechna jeho špatná rozhodnutí, za jeho jednosměrný pohled na každou jedinou věc... Ano, každý člověk má právo občas se rozhodnout špatně, ale Draco toho práva vyloženě zneužívá. Ani si to neuvědomuje. Merlin jí je svědkem, že ona, Theo i Blaise by ho následovali kamkoliv... Mysleli si, že ví, co dělá. Věřili jeho úsudku a pomáhali mu realizovat všechna jeho rozhodnutí, i když si mysleli, že jsou hloupá a příliš složitá. Přehlíželi, jak jednosměrně se dívá a že z každé situace vidí jen jednu cestu, tu svou, třebaže oni jich viděli víc. Nikdy si nenechal do ničeho kecat, nikdy si nenechal poradit. Respektovali jeho činy i jeho samotného, ale teď... teď už ne.
A jak si opovažuje říkat, že ona si je svými city k němu nejistá?! To, že Draca Malfoye miluje je jedna z jejích jistot v tomhle nejistém světě. Tohle a fakt, že pokud nevyhrají válku, do pár měsíců jsou všichni z nich mrtví.
Ano, miluje ho. Pořád a možná i víc, ale... nedokáže mu lusknutím prstu odpustit, co se jeho vinou stalo, a nedokáže se zlomkem vteřiny vrátit k tomu, co bylo předtím než je zradil a bez vysvětlení odešel. Nejde to, ne tak rychle.
Už toho má všeho dost. Je tak šíleně unavená... z něho, ze všeho. Je tak zraněná... ze smrti Thea, Filiuse i Arthura, i kvůli němu. Všichni od ní očekávají, že bude silná, jenže i ona má právo občas se zlomit. Přece jen je obyčejnou lidskou bytostí a poslední dobou je toho na ni zkrátka už příliš.
Proč jsi kurva lezla na Manor?
Možná proto, že přijít o něj by bylo jako přijít o část sebe. Ztratit ho by znamenalo ztratit kus sebe. Možná proto, že ví, že i on by pro ni šel až do pekla.
Nepřeju si, abys za mnou dál chodila.
A možná to tak bude lepší...
Už dávno přestala plakat. Zhluboka se nadechla, otřela si zvlhlé tváře a jakmile vstala, v obličeji měla už zase svůj typický vyrovnaný výraz.
***
Den se vlekl jako válka sama a Draco byl upřímně vděčný za to, že už míří ke konci. Za okny dávno vládla tma a třebaže sněžilo dál, on to už vidět nemohl. Blaise odešel jen před pár minutami, ale neprodleně po jeho odchodu Draca pohltila samota. Nekončící, zoufalá a ubíjející.
Zůstal v Kingsleyho domě docela sám. Blaise mu přišel oznámit, že se všichni přemísťují do Lasturové vily - za Weasleyovými, aby společně zasedli ke Štědrovečerní večeři. Taky mu řekl, že by tam rád šel, ale že pokud chce, zůstane s ním. Odmítl, třebaže si nepřál být sám.
Připadalo mu to ubohé, téměř žalostné. Co tak může řád slavit? Proč se zoufale snaží držet se tradic a i přes fakt, že přišli o další členy odboje, o rodinu, o přátele, zasednou dnes večer ke Štědrovečerní večeři, která rozhodně nebude plná nadějí, shledání, zázraků a dalších pitomostí, ve které lidé o Vánocích obvykle a trapně věří.
Na druhou stranu... byl rád, že matka nebude dnes večer sama.
A co dárky? Budou si je dávat nebo věří na Santa Clause? A dostane nějaký on?
Odfrkl si a ztěžka se posadil. Zadíval se na svou večeři, kterou mu tady Grangerová nechala poslat po Longbottomovi ještě než odešla. Očividně se držela jeho přání, aby za ním už nechodila. Vzápětí ohrnul nos a odvrátil od jídla pohled. Neměl hlad, neměl chuť.
S vypětím všech sil se dokázal postavit, ale byl nucen okamžitě se posadit zpátky, neboť se mu zatočila hlava. Nenáviděl svůj nynější stav, takhle slabě se snad nikdy necítil. Postavil se znovu, pomaleji, a tentokrát to ustál. I přes ponožky cítil, jak je podlaha ledová a náhle mu bylo chladno asi tak, jak je mu chladno vnitřně. Mrazivá zima venku i uvnitř.
Vydal se ke dveřím s úmyslem navštívit přízemí Pastorkova domu. Nebo možná s úmyslem odejít odsud a nikdy se nevrátit. Neměl kam jít, ale to mu bylo jedno. Koneckonců, nic ho tady nedrží. Ani Blaise, který se mezi členy odboje očividně našel a který je tady spokojen.
Přál mu to - novou rodinu, neb ta jeho vymřela s Daphné a Theem. V něm samotném rodinu Blaise vidět nemůže.
Jestli se mu zdálo, že je ložnice nepřirozeně chladná, tak chodba na něj působila dojmem, že přešel nějakým portálem rovnou na Severní pól a že každou chvíli musí potkat soba. Nebo rovnou Santu. Na sobovi.
Schody pro něj byly výzvou, neb při každém kroku ho zabolela celá jeho existence a vážně uvažoval nad tím, že se vrátí zpátky do ložnice, což nechtěl, protože potřeboval nějak zaměstnat svou hlavu.
Neustálé přemýšlení nad tím, jestli se Potterovi podařilo zničit Bellin viteál, buď pravý nebo ne, ho téměř dohánělo k šílenství. Možná víc než fakt, že neví, co je se Severusem a kde vůbec je. Tolik si přál ho vidět, mluvit s ním, slyšet jeho hlas, tolik specifický a jedinečný. Klidně by snesl jeho hodinové kázaní o čemkoliv, jen kdyby tady Severus byl - někdo, kdo je při něm vždy a neomezeně, a kdo by ho do hajzlu nenechal o Vánocích samotného, třebaže jsou jim oběma Vánoce u prdele.
Dal by všechno za to, kdyby tady byl Theodore. Ten ho nikdy, nikdy neopustil. A to ni tehdy, když on opustil jeho. Vždycky byl na jeho straně, vždycky v něj věřil, a to i v dobách, kdy si nevěřil ani on sám.
Jenomže je pryč - je pryč stejně jako Daphné, stejně jako stará verze Blaise, stejně jako Grangerová. Bristolský odboj i Bristol sám o sobě pro něj znamenal mnoho, třebaže to nikdy neřekl. Kdyby dostal možnost vrátit se do momentu, kdy tam před pár měsíci s Blaisem a Grangerovou utekli, využil by toho. A zastavil by čas v tom momentě, kdy se k nim přidala Daphné - zůstal by na věčnost v těch dobách, kdy Grangerová věděla, že on ví, že ona ví a kdy jejich pětičlenný odboj chodíval trénovat boj do nedalekého lesa, neb v tom čase byli jakž takž v pohodě, v plném počtu a v rámci mezí šťastní, neb byli spolu. Živí a přesvědčeni, že dělají něco dobrého, něco prospěšného.
Ale Bristol je už minulostí, je jen pouhým přízrakem natolik vzdáleným, až se skoro zdá, že byl jen pouhým výmyslem, ne skutečností. Stejně jako oni všichni, stejně jako on a Grangerová...
V domě vládla tma, jen občas prosvětlena slabým světlem ze zapálené louče na stěně. Levou ruku měl přitisknutou ke své ráně na břiše a pomalým krokem člověka bez cíle se šoural k obývacímu pokoji, odkud se linulo světlo z hořícího krbu a pootevřenými dveřmi tančilo na tmavé zdi chodby. Vytvářelo na ní mihotavé obrazce, stíny, jenž ho imponovaly i děsily zároveň.
Před vstupem do obývacího pokoje zpomalil, až se nakonec zastavil úplně. Tak jako v krbu hořely plameny ohně, tak v jeho hrudi hořelo něco jako napjaté očekávání - na pár vteřin pomyslel na to, že až dveře otevře, bude tam ona.
Jenže nebyla. Místnost byla prázdná stejně jako jeho nitro. Porozhlédl se okolo a oči mu zastavily na poměrně velkém vánočním stromku, jenž hrál všemi barvami. Ušklíbl se, pohrdavě, a vykročil k pohovce, na kterou se následně posadil. Zrak upřel do plamenů, do nichž zíral téměř hypnoticky, a zaposlouchal se do praskání ohně, tolik uklidňujícího. A najednou se cítil tak... pokojně? Klid a mír, to cítil a tím se nechal pohltit. Aspoň na chvíli, aspoň na pár minut, aspoň pro dnešní noc - tu vánoční.
Najednou mu nevadilo, že je sám. Vždycky svým způsobem sám byl a vždycky sám bude. Sáhl pro deku, která ležela vedle něj, a přehodil ji přes sebe, načež se usadil pohodlněji a zůstal tak několik dlouhých minut nebo možná hodin.
Tu noc usínal poklidně a na jeho vkus poměrně rychle. Netušil, kdy se členové odboje vrátili nebo jestli vůbec, ale upřímně, bylo mu to jedno. Cítil se konečně po dlouhých týdnech v bezpečí i přes fakt, že je bez hůlky. Navíc se ani nebudil, jak měl ve zvyku.
Probudil se totiž jen jednou...
Netušil, co ho probralo, ale náhle procitl a mžoural do tmy. Zhluboka oddechoval a bylo mu, jako by dostal facku od Hagrida, jako by byl lehce omráčen. Pomalu otočil hlavu doprava směrem k oknu, za kterým vládla bílá tma, a škubl sebou, srdce mu vynechalo úder a dech se mu zadrhl.
Bellatrix.
Aspoň to mu okamžitě problesklo hlavou, když mu pohled spočinul na siluetě ženy s kudrnatými vlasy sedící na okraji jeho postele zády k němu. Vycítila jeho pohled a otočila se na něho. Možná to bylo jen pár vteřin, možná celá věčnost, ale pohled si dlouho opláceli. Chabé světlo pronikající sem oknem tančilo na její tváři a on pomyslel na to, že by se na ni mohl dívat až do konce všech dní.
Nebyl si jistý tím, jestli se mu to jen nezdá a jestli tady Hermiona opravdu je. Bál se však pohnout, sotva jen mrknout, aby nezmizela, aby se mu její krásná tvář nerozplynula jako pára nad kotlíkem.
Ne, nepohnul se, ale pohnula se ona. Otočila se zase zády k němu a následně si přes hlavu vyslékla mikinu, kterou posléze odhodila na podlahu. Vstala a jak odtušil, rozepínala si pásek, zatímco on putoval po jejím těle očima. Vysoukala se z kalhot a pak... pak se zase posadila, načež si lehla vedle něho a sprostě mu vklouzla pod peřinu. Bezeslova, němě. Prvně ležela na zádech, ale následně se přetočila na bok čelem k němu a on díky bílé tmě prosněžené noci viděl, že se na něj dívá.
Nechtěl mluvit, třebaže ho na jazyku pálilo tisíce otázek a třebaže toho měl na srdci spoustu. Mlčky se přetočil na bok stejně jako ona a komunikace mezi nimi probíhala jen očima. Občas totiž člověk nemusí říkat vůbec nic, oči mluví za něj.
Ruka jí vystřelila k ústům. Velmi unaveně si zívla a on ji napodobil, jelikož efekt zívání funguje vždy a všude. Mrkala už pomalu, příliš pomalu a dlouze, až nakonec oči úplně zavřela. Pozoroval její tvář do doby, dokud podle jejího pravidelného oddechování nepoznal, že usnula. Vedle něho, s ním.
Opatrně, aby ji neprobral, vytáhl peřinu nahoru a zakryl ji až ke krku. Ještě opatrněji jí lehounce oddělal neposedný pramen vlasů z obličeje a poté si dovolil přejet jí letmým dotekem prstů po horké tváři.
„Miluju tě, Grangerová. Ani si neuvědomuješ, jak moc...“ zašeptal téměř neslyšně do tmy a poté ruku stáhl, pohodlněji si lehnul a zanedlouho znovu usnul - tenkrát s pocitem, že ano, že zázraky se o Vánocích dějí a že svět je pro dnešní noc zase v pořádku.
Nikdy by jí to neřekl, kdyby byla vzhůru. Věděl to a možná to byla chyba. Jenomže... takový on prostě je.
***
Smrtijedi zřejmě nikdy nezažili Bellatrix takhle rozčílenou. Nebo možná ano, jen ne tak dlouho. Od poslední bitvy s řádem se jí každý z jejích podřízených vyhýbal a všichni kolem ní chodili po špičkách. Jestli se báli Pána Zla, tak jeho pravé ruky se bojí neščetněkrát víc. Voldemort je zabíjel aspoň rychle, ale Bella... to, co provedla Dolohovovi a Alectě po tom, co zjistila, že Antonin zabil Draca...
Dolohov konečně - po dlouhém mučení - zemřel až dnes k ránu. Alecta padla o den dřív. A smrt jim byla vysvobozením, vyloženě o ni škemrali, ale Bellatrix byla nemilosrdná. A po jejich smrti neuspokojená. Vzít život vrahovi svého synovce očividně nepomohlo, proto se pak ještě vyřádila na několika bezvýznamných vězních, jen aby ukojila svou žízeň po vraždě ze vzteku, z bolesti.
I Bingham, který obvykle s Bellatrix tahal za jeden provaz, se hlavní smrtijedce stranil, co to šlo. Vyhýbal se jí obloukem a když už byl nucen s ní něco řešit, měl se sakra na pozoru.
Změnila se. Šlo to poznat z jejích temně černých očí, ze způsobu, jakým mluvila. Nebylo pochyb, že po všech těch zradách, kterých se mladý Malfoy dopustil, po všem, co udělal, po všem, co mu udělala ona bilo její srdce aspoň částečně pořád pro něj - pro syna, kterého nikdy neměla, pro syna, kterým jí Draco byl. Pro syna, který jí byl zabit.
Původně byl na dnešní noc naplánován útok na hlavní štáb Protivoldemortova odboje, neb si mysleli, že o Vánocích útok čekat nebudou, ale sešlo z toho. Bylo to pod vedením Bellatrix, ale ta to dnes během dne odpískala i přes jejich nelibost, ale jelikož je Bellatrix zákon...
Tu noc sněžilo vytrvale, snad ani na chvíli nepřestalo. Obrovské pozemky Malfoy Manoru, jenž už náleží její sestře, pokrývala vysoká vrstva sněhu, kterým se černovlasá žena brodila pořád dál a dál, až k honosné rodinné hrobce.
Měsíc jí svítil na cestu a ona zanedlouho došla ke svému cíli. Zamířila hůlkou na zdobeně kované dveře a rty se jí jen sotva pohnuly, když zamumlala formuli, která ji pustila dovnitř. Vstoupila a dalším mávnutím hůlky zažehla oheň v loučích na kamenných zdech, které lemovaly kamenné schody do útrob hrobky.
Sešla je a dávala si pozor, aby si nešlápla na dlouhou, vybíranou sukni svých šatů. Klapot jejích podpatků se rozléhal tichou hrobkou a odrážel se od zdí takovým způsobem, že občas měla pocit, že tady není sama.
Dorazila k mramorovému náhrobnímu kameni, pod kterým nic není. Dracovo tělo nezískala, ale to je jen otázka času. Má být uložen tady - v rodinné hrobce Malfoyových, ne jinde.
Chvíli jen tak stála a očima hypnotizovala Dracovo jméno vyryté na kameni. Poté znovu vytáhla hůlku a elegantním mávnutím ve vzduchu vyčarovala jednu černou růži, která se na náhrobní kámen jejího synovce pomalu snesla jako motýl na květ.
Oči, vždy tak chladné a nemilosrdné, teď měly skleněný nádech. Zamrkala svými dlouhými řasami a hrábla si do výstřihu, z něhož následně vytasila stříbrnou brož, která Draca prakticky stála život. Pár minut si ji prohlížela, než se sklonila k náhrobnímu kameni a položila ji na něj.
„Chtěl jsi ji, miláčku, tady ji máš...“ zasyčela podivně prázdným hlasem a vzápětí se jí po ostře řezané tváři kutálely slzy, které ale rychle setřela konečky prstů. Popotáhla nosem, zhluboka se nadechla a pak se prudce otočila a vykročila po schodech zpátky nahoru.
Hra skončila, milý Draco.