„Nechápu, proč se ho už nezbavíme,“ zabručel rudovlasý muž, jenž seděl zády opřený o kmen stromu, nohy pokrčené a mezi prsty si pohrával se svou hůlkou. „Zdržuje nás, jsme kvůli němu pomalí a ztratili jsme s ním několik týdnů, které bychom mohli vynaložit na hledání toho prokletého hada,“ brblal dál a pohled mu neustále těkal ke stanu, který jim byl oběma už hezkou řádku měsíců domovem. „Vždyť už je v pohodě, tak proč je pořád s náma?“
Harry Potter, který se opíral o strom protější, se na svého věrného přítele unaveně podíval. „A kam má jít, Rone?“ položil otázku, kterou pokládal pokaždé, když si Ron stěžoval na jejich společníka. „Moc možností nemá. Je stejně nežádoucí jako my,“ podotkl a nejmladší syn Arthura a Molly Weasleyových protočil oči v sloup.
„Jo, jasně, ale zdržuje nás,“ stál si bručivě za svým a Harry si s povzdechem sundal brýle a promnul si kořen nosu, načež si své okuláry znovu nasadil. „Kdybychom ho nemuseli táhnout s sebou a starat se o něho, už dávno bychom třeba -“
„Co, Rone?!“ hrubě ho přerušil Harry a vztekle se na něj podíval. Ron k němu vzhlédl a slabě se zamračil. „Už dávno bychom mohli zničit viteál ty-víš-koho?“ vyjel na něho výsměšně a odfrkl si. „Snažíme se o to už několik měsíců a zatím se nám to ještě nepodařilo. Tak proč máš dojem, že kdyby tady s náma nebyl, podařilo by se nám to?“
Tohle ho už rozčilovalo. Nejen Ronovo neustálé brblání od doby, kdy se k němu po svém uvěznění v Nurmengardu zase připojil, ale i fakt, že za ty dlouhé měsíce nedokázali zničit předposlední Voldemortův viteál. Neměl totiž tušení o propojených viteálech. Měl pocit, že konec války je tak vzdálený, až je v nedohlednu - téměř nemožný. S Ronem se pořád točili v kruhu a nedokázali najít žádnou novou cestu, která by je konečně dovedla do cíle - která by jim dala možnost zničit Nagini a následně i Voldemorta. Plus jim zatraceně moc chyběla Hermiona, neboť jejich Zlaté trio je bez ní neúplné a jak on, tak Ron musí přiznat, že Hermiona byla jejich důležitým článkem, bez kterého to prostě nemůže dokonale fungovat.
Byl by rád, kdyby se k nim vrátila, kdyby se k nim nějakým způsobem zase připojila, ale jak věděl od Rona, ona už má očividně jiné priority. Trochu jí dával za vinu, že si neuvědomuje, jak důležité je, aby byla s nimi a pomáhala jim zničit další střípek Voldemortovy rozpolcené duše, ale na druhou stranu... v řádu není důležitější o nic míň.
Taky nedokázal pochopit, co se stalo, že podlehla Malfoyovi. Ze všech mužů okolo sebe právě jemu. Nedokázal pochopit ani to, jak to teď v řádu je a proč se vlastně pachtlují se smrtijedy, ale moc po tom nepátral, neb neměl prakticky žádné informace a od Rona se toho moc nedozvěděl, protože ten taky věděl hovno. Byl tedy obeznámen jen s tím, že Snape, Nott, Zabini a Malfoy spolupracují s odbojem. Jestli je ta spolupráce k užitku a upřímná nebo jestli je pod záštitou smrtijedů vědět nemohl, ale věřil instiktům rady starších a svých přátel.
Ron si po Harryho slovech hluboce povzdechl a prsty si prohrábl vlasy. „Jen říkám, že je načase, aby si šel po svých,“ vysvětlil s očima upřenýma na stan.
Černovlasý hrdina pomalu přikývl a i on se zadíval na stan, ve kterém jejich společník odpočíval. „Dej mu ještě dva - tři dny a řekneme mu to,“ požádal ho a tentokrát přikývl Ron.
„Ale jestli bude pořád pičovat jak chorá vrána, poletí už dneska,“ vyhrožoval rudovlasý chlapec.
Harry vyprskl smíchy. „Proboha, Rone, vždyť mluvíš jak kanál,“ zasmál se a zároveň ho trochu pokáral.
„Slovník, pane Weasley.“
Oba chlapci prudce pohlédli ke stanu, z něhož právě vyšel jejich společník.
„Nebo co? Seberete Nebelvíru body?“ zaksichtil se Ron, zatímco Harry svraštil čelo a přeživšího mistra lektvarů si prohlédl. Kolik toho Snape slyšel?
„Jak vám je?“ zeptal se Harry černovlasého vysokého muže, který k nim mířil pomalým krokem. Oči mu sklouzly k jeho spodní čelisti i krku, který pokrývaly hluboké, ještě ne úplně zhojené jizvy.
Severus jen mírně nakrčil nos a bezmyšlenkovitě si prsty po svých jizvách přejel, načež si přitáhl límec kabátu blíž ke krku, aby je schoval. Nelíbilo se mu, když na ně ti chlapci zírali. „Odchod zvládnu,“ odvětil s mírným úšklebkem a černé oči zabodl do Rona, který sepjal dlaně k sobě a poděkoval Merlinovi.
Harry se zamračil a šlehl po svém kamarádovi káravým pohledem. Snape očividně vyslechl jejich rozhovor celý. „Nemusíte přece -“
„Ale ano, musím,“ nenechal ho domluvit smrtijed a Harry mu to dál nevyvracel. I on by uvítal, kdyby s nimi Snape už nebyl, i když musel přiznat, že v jeho společnosti se cítil o malinko bezpečněji, což mu přišlo samo o sobě hrozně divné. „Mám... práci,“ zamumlal všeobecně. Víc toho neprozradil a zadíval se kamsi do neurčita mezi stromy.
Harry na něho mlčky hleděl a netušil, co má teď říct. Věděl, že je čas rozloučit se, ale už nevěděl, jak se má sakra zrovna on rozloučit právě se Snapem. Co si chtěli říct, to si už za ty týdny, kdy je Snape s nimi, řekli. Nepřál si ani to, aby mu bývalý ředitel Bradavic znovu děkoval za záchranu svého života. Poděkoval mu jednou - ve svém stylu - a Harry měl pocit, že tak jako tak, Snape by mu znova nepoděkoval. Takže se v závěru tohodle vůbec nemusel bát.
Zachránil život muži, kterého dlouhá léta upřímně nenáviděl a jehož smrt si možná kolikrát i tajně přál. Zvlášť potom, co zabil Brumbála. Jenomže nemohl jinak, nemohl nechat Snapea napospas svému osudu.
Viděl to. Viděl, co udělal nebo chtěl udělat pro Rona, Hermionu a další členy odboje, i pro Malfoye a Notta. Když Severus vyšel před bránu Nurmengandu a střetl se s Voldemortem, on byl u toho. Schován pod neviditelným pláštěm - dost daleko na to, aby nebyl spatřen, ale dost blízko na to, aby slyšel jejich rozhovor - sledoval, co se děje. Když pak Voldemort máchl rukou a za Snapem se zjevili členové odboje i dva výše zmiňovaní smrtijedi, málem dostal infarkt. Nečekal to, nečekal, že se za dobu jeho nepřítomnosti vztahy s některými členy Temné strany změnily tak moc, že nasazují krky pro Ronovu záchranu.
V tu chvíli nad tím ale hlouběji nedumal, neboť to bylo v závěru úplně jedno. Srdce se mu rozbušilo nervozitou, strachem i adrenalinem, když mu došlo, že je se všemi těmi, co stáli před Nurmengardskou bránou a čelili Pánu Zla, ámen. K jeho údivu ale Hermiona, Ron, George, jeho milovaná Ginny, Nott a Malfoy sehraně zmizeli, jako by to snad měli nacvičené. Byl vděčný za to, že si členové odboje svým zmizením zachránili krky; Malfoy s Nottem mu upřímně byli u zadní části těla, ale nakonec byl rád, že bez újmy na zdraví zmizeli i oni.
Napjatě a s hůlkou připravenou k boji sledoval Snapea s Voldemortem, a když ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, prořízl mistru lektvarů hrdlo, pocítil nepochopitelný tlak na hrudi, udiveně otevřel pusu a dech se mu zrychlil. Byl to hrůzný pohled. Ani ne tak to, co Voldemort Snapeovi udělal, ale spíš to, že... No vidět Severuse Snapea na kolenou, poraženého a umírajícího, v něm probudilo strašný pocit zoufalství a ano, i porážky. Nikdy by si nemyslel, že zrovna sakrastická zrůda Snape zemře. Vlastně měl do té doby pocit, že bývalá hlava zmijozelské koleje je možná nesmrtelná stejně jako její pán.
Sarkastická zrůda nezemřela. Nedovolil to. Jakmile Nagini, ten hadí viteál, který Voldemort obvykle schovává zřejmě v budoucnosti, zaútočila na mistra lektvarů, on zaútočil na ni, což sakra rozhodilo Voldemorta, okamžitě Nagini stáhl k sobě a v další vteřině už ta mrcha levitovala kdesi nad umírajícím Snapem v bezpečí své magické klece. Bleskově ze sebe shodil neviditelný plášť, protože chtěl Voldemortovi čelit tváří v tvář, a zaútočil na Nagini znovu, zatímco Pán Zla útočil na něho. Se vší nenávistí, vášní i vzrušením.
Voldemort je přizdisráč. Ale to s tím, o čem teď uvažuje, vůbec nesouvisí.
Během krátkého boje před branami Nurmengardu si Pán Zla klasicky neodpustil jeden ze svých monologů, které pokaždé sníží jeho pozornost, což je plus pro jeho nepřítele číslo jedna. Kdyby se totiž Voldemort plně soustředil jen na jeho zničení místo vykecávání se o tom, proč bude Harry Potter poražen, možná, že by válka už dávno skončila jeho vítězstvím, protože co si budem, Voldemort vládne mocí, o které se vyvolenému ani nezdá.
Nicméně, Voldemort byl trochu rozhozen a jakmile odeslal Nagini do neznámých končin, víc si už svého okolí nevšímal. Útočil na Harryho, který se schovával kdesi mezi stromy na začátku hustého lesa, a během toho beztak odvyprávěl svůj životní příběh. Ne Harry, spíš ten, jehož jméno nesmíme vyslovit. Harryho totiž na řeči moc neužije. Dokázal Voldemorta během boje odsunout od Snapea a rozptýlit ho natolik, že na svého bývalého vedoucího smrtijeda dočista zapomněl. Jelikož Pán Zla je trochu idiot, nechal se Harrym navést směrem do lesa, kdesi k zadní části Nurmengardu, protože si nepřál, aby ho přivedl rovnou k odbojové linii. Ještě párkrát na něj zaútočil a protože věděl, že Ron, Ginny i Hermiona jsou už v bezpečí, bleskově přes sebe hodil neviditelný plášť a přemístil se přímo před bránu Nurmengardu.
A pak už to šlo rychle. Než se Voldemort stačil vzpamatovat, zkontroloval, zda Snape žije. Zjistil, že ano, proto na nic nečekal a bez zaváhání mistra lektvarů přemístil do bezpečí. Jestli se poté Voldemort sháněl po jeho těle už nevěděl.
„Navštívíte řád?“ zeptal se černovlasého muže Harry, když řeč dlouho stála a je obklopovalo rozlehlé ticho zdejšího lesa.
Snape, jenž doposud nepřítomně hleděl kamsi mezi stromy, k němu líně otočil hlavu. „Pravděpodobně ano,“ odpověděl, sotva se mu pohly rty. Dlouze se na svého zachránce podíval. „Zřejmě vám dlužím -“
„Nic!“ vyhrkl rychle Harry a Severus přimhouřil oči. „Nedlužíte mi nic,“ upřesnil a vyškrábal se na nohy.
Opravdu si nepřál, aby byl Snape jeho dlužníkem. Nepotřeboval to, i když by se nějaká ta službička v budoucnu určitě hodila. Nechtěl s ním ale mít společného víc než je nezbytně nutné. Navíc, lidé si v těchto časech navzájem zachraňují životy úplně běžně, není to nic ojedinělého.
Snape jednoduše přikývl a znovu si límec pláště přitáhl blíž ke krku, pokud to bylo vůbec ještě možné. Věnoval jeden kritický pohled Ronovi, který pořád seděl na zemi a prstem poklepával o své hodinky na zápěstí, aby mu naznačil, že čas běží a že už tady dávno neměl být. Další pohled věnoval vyvolenému, který se tvářil trochu rozpačitě a nepohodlně. Zdálo se, že by kmotr Draca Malfoye snad chtěl i něco říct, ale nakonec z něj nevyšla ani hláska. S pohledem upřeným na Harryho se přemístil. Okolní mrazivé ticho proťalo hlasité prásk a Severus Snape zmizel, aby se mohl vrátit ze záhrobí a začít znovu žít.
Nadešel čas zmrtvýchvstání.
***
„Budeš té lásky, zrzko, a nakrájíš mi maso?“ požádal Blaise Ginny, která u dlouhého jídelního stolu seděla vedle něj, jak měla od příchodu do Kingsleyho domu ve zvyku.
Šlehla po něm pohledem. „Jsi slepý, ne bez ruky,“ odsekla a zatímco Arthur se na ni káravě podíval, Parvati strnula, prudce vzhlédla od svého talíře a zabodla do rudovlásky oči ostré jako břitvy. Ginny si svou chybu okamžitě uvědomila a na přeživší dvojče se omluvně usmála. „Promiň,“ zamumlala a koutkem oka pohlédla na Seamuse s Deanem, kteří zadržovali smích a bylo jasně vidět, že se musí kousat do jazyka, aby nepronesli nějakou netaktní poznámku.
Čokoládový muž si po jejích slovech přehnaně nahlas povzdechl. „Kdo pomůže mrzákovi, aby se najedl?“ zeptal se sklesle a Ginny se na něho zamračila a dala mu loktem do boku, proto na lavici poskočil.
„Nejsi mrzák, Zabini, a neudělá ho z tebe ani to, když se tak budeš nazývat,“ pronesla ledabyle a rada starších u stolu si vyměnila němý pohled. „Tak nemáš oči, no to je toho!“ prohlásila a Blaise k ní pomalu otočil hlavu. Celkem slušně se už dokázal orientovat podle zvuku, ale netopýrům se úplně ještě nevyrovná. „Parvati zase nemá ruku, ty-víš-kdo nos, Lestrangeová srdce a my všichni budoucnost. Každý z nás něco postrádá, ať už fyzicky či psychicky. Tak přestaň fňukat a nakrájej si to maso sám. Stejně se musíš učit samostatnosti.“ Natáhla se pro sklenici s dýňovou šťávou, napila se a poté se nevzrušeně pustila do jídla, aniž by si všímala okolních pohledů upřených na ni.
Věděla, že obyvatelům Kingsleyho domu se její chování vůči Blaiseovi nelíbí, ale upřímně to měla u zadní části těla. Ano, možná je k tomu slepci trochu hrubá, netaktní a svým způsobem drsná, ale... Zabini nepotřebuje lítost. Byla si tím jistá. Co víc, uzavřeli spolu jakousi slovní dohodu: ona se k němu ve většině situací bude chovat, jako by žádné zdravotní postižení neměl, a on naopak ze sebe přestane dělat mrzáka a popere se s tím, co mu život hodil do cesty.
„Uříznu si prst,“ zabrblal Blaise, který se opravdu chopil vidličky i nože a snažil se na talíři najít flákotu masa.
„Naroste ti nový,“ odvětila Ginny bez zájmu a dál upřeně sledovala - stejně jako ostatní -, jak se Blaiseovi na první pokus maso ukrojit nepodařilo. Nůž mu totiž nějakým podivným způsobem sklouzl po vidličce a zaskřípal o talíř. Zamračila se, ale nijak to nekomentovala.
„Nenaroste! Nejsem ještěrka,“ odsekl a slepě bodal vidličkou na talíř s úmyslem znovu najít tu flákotu.
„Neťapej a jez.“ Svůj příbor dávno odložila a teď se nepatrně naklonila k jeho talíři a i když to zřejmě nebylo vůbec hygienické, prstem mu maso nenápadně po talíři posunula k místu, kde už nějakou dobu bodal vidličkou, neb si myslel, že flákota bude na talíři blíž k němu, zatímco příloha dál.
„Som napichol!“ vyjekl nadšeně, když se jeho vidlička opravdu potkala s plátkem masa a on si vzápětí kousek úspěšně ukrojil.
Ginny se na něho krátce podívala a vzápětí rychle chňapla po sklenici s dýňovou šťávou, neboť ji Blaise málem převrhl. Vůbec to nepostřehl. „Tak vidíš, mrzák nejsi,“ prohlásila, když sklenici dala do bezpečné vzdálenosti od slepce, a vyměnila si pohled s Minervou, jejíž rty se stočily do mírného úsměvu.
Člověk se musí umět vypořádat s nenadálou situací. Musí bojovat dál, ať už jej potká cokoliv. Ginny si byla jistá, že Zabini se s tím, co ho potkalo nejlíp popere, když mu nikdo nebude ustupovat a nikdo z něj nebude dělat chudáčka mrzáčka. Život není lehký a život ve válce už vůbec ne, proto nevidí důvod Blaiseovi něco ulehčovat. Musí být do své slepoty hozen jako neplavec do vody a musí se rvát o přežití. A jelikož je Zabini duševně silný, nakonec přece jen přijde na to, jak správně máchat rukama a oceánem slepé tmy bude plavat na hladině, s hlavou hrdě vztyčenou.
„Hermiona s Georgem by už měli být dávno zpátky, ne?“ zeptal se všech u stolu Seamus a podíval se na Remuse Lupina, který jako pokaždé většinu času mlčel.
Vlkodlak pokýval hlavou a odsunul talíř s nedojedeným jídlem. „Předpokládám, že by se tady měli objevit každou chvíli,“ odpověděl a prsty levé ruky si unaveně promnul oči.
„Byla hovadina posílat Hermionu do terénu, když jí jde po krku nejen ta nesmrtelná mrcha a její tým temných maskodržek, ale i ten zasraný šmejd Malfoy,“ podotkl Dean a Blaise se zamračil.
Bylo na denním pořádku, že někdo z mladších členů řádu mluvil o Dracovi. Nazývali ho různě: od zrádce, přes šmejda, až po blondhajzla. Nelíbilo se mu to, neposlouchal to rád. Ať už Theodore předtím než zmizel řekl cokoliv, pořád měl dojem, že ten starý dobrý Draco Malfoy nezemřel. Měl pocit, že ať už udělal, dělá a ještě udělá cokoliv, pořád někde tam uvnitř je a že všechno je jen součástí jeho grandiozního plánu, jenž se samozřejmě neobejde bez chyb či skutků, které je potřeba vykonat, aby na konci všeho dosáhl svého. Jenže těžko tento svůj pocit dokázal vysvětlit ostatním a přesvědčit je, aby nad Dracem nezlomili hůl, tak říkajíc. Vždyť nedokázal přesvědčit ani Thea a Hermionu.
A co se týče Theodora... Rád by sakra věděl, kde je mu konec. Už o něm dva dny nemají žádné zprávy a pokusy spojit se s Verou, aby se dozvěděli, jestli se na Manoru opravdu ukázal, byly neúspěšné. Hermiona pár hodin po tom, co Theo odešel z úkrytu vyžvanila všechno, co věděla Kingsleymu a radě starších, protože měla pocit, že Theo bude potřebovat zachránit. A pokud vážně neohroženě a zatraceně hloupě vstoupil do hlavního smrtijedského štábu, zachránit ho bude jistě potřebné. Pokud ovšem ještě žije.
Blaise doufal, že ano. Ztrátu Daphné ustál jen tak tak a dodnes je jeho srdce neopravitelně rozbité a pořád hoří v plamenech neutuchající bolesti. Ztrátu Draca jeho návratem k Temné straně ustál možná právě jen tou svou naivitou, že Draco je pořád Draco. Přijít o Theodora by ho už zabilo. Nakonec by smrtijedi mohli dostat i Hermionu a on by si to skočil z útesu u Lasturové vily, neb by už neměl pro co bojovat. Nebo možná měl... pro tu holku s ohnivými vlasy, která ani není jeho.
„Moc dobře víš, že Hermiona by si to nenechala rozmluvit, Deane,“ ozval se Kratiknot, který musel mít na dřevěné lavici podsedák, aby se mohl pohodlně najíst. „Navíc jim Kingsley kryje záda,“ podotkl a Dean zamračeně přikývl.
Ano, velitel odboje těm dvěma kryje záda, což je zatraceně dobře. Ale i přesto si myslel, že by jich na Příčné mělo být víc. Nebyl to merlinví jak těžký úkol - vloupat se do Slug & Jiggers Apothecary a ukrást co možná nejvíc přísad do lektvarů, neb to je v řádu nedostatkovým zbožím, ale i tak měl dojem, že tři členové řádu nestačí, kdyby je smrtijedi vyčíhli. Jistě, přísady se nejlíp daly sehnat na černém trhu u různých pochybných existencí pohybujících se na Obrtlé ulici, ale ta byla pod kontrolou smrtijedů víc než ulice Příčná.
„Ale stejně,“ stál si za svým Dean, „někdo z nás měl být v záloze, kdyby museli bojovat.“
„I kdyby jich na nás zaútočilo deset, zvládli bychom je levou zadní,“ zazubil se George, který právě v doprovodu Hermiony a Kingsleyho vstoupil do jídelny. Všichni členové odboje si viditelně oddechli.
„Nějaké problémy?“ zeptala se McGonagallová, která vstala od stolu a následně už Hermioně pomáhala vytahovat z malé korálkové kabelky všechny ukradené přísady, aby je následně mohla uložit do skříňky v kuchyni.
V Kingsleyho domě převzala roli Molly Weasleyové, která společně s Billem, Charliem, Nevillem, Lenkou a Narcissou Malfoyovou, kterou má na starost, obývá Lasturovou vilu. Bill se totiž rozhodl, že dům, který patřil jemu a jeho milované ženě neopustí. Pořád se se ztrátou Fleur a svého nenarozeného dítěte nevyrovnal.
Kingsley zakroutil hlavou, když usedl ke stolu a Ginny naopak vstala, aby mu nachystala jídlo. „Vše šlo hladce. Smrtijedské hlídce jsme se vyhnuli, ani nás nezpozorovali.“
„To je dobře,“ povzdechl si Kratiknot a pořádně se napil medoviny, kterou měl ve skleničce. „Jaký bude náš další krok?“ zajímal se a Kingsley pokrčil rameny po tom, co poděkoval Ginny za talíř jídla, který před něj postavila.
Hermiona se mezitím posadila vedle Blaise. Nejdřív mu ale dala ruku na horní část zad a oslovila ho, aby mu dala najevo svou přítomnost. A zatímco Kingsley s členy řádu mluvil o tom, že žádný krok v plánu není, neboť musejí počkat na zjevení Bellatrix a na vypuknutí dalšího boje, ona s Blaisem šeptem vedla vlastní rozhovor. Zeptal se jí totiž, jestli náhodou nezjistila něco o Theovi.
„Bohužel,“ odpověděla zamračeně a s hlubokou vráskou mezi obočím. „Neměli jsme vlastně ani jak o něm něco zjistit,“ podotkla během toho, co se pustila do jídla.
Blaise se mračil taky. Už dávno nejedl. „Už je to divné. Muselo se něco stát, nemyslíš?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal. „Kdyby opravdu našel Draca a promluvil si s ním, pak by už byl dávno zpátky. Pokud ho ovšem Draco nezajal nebo nepředhodil Bellatrix,“ zamumlal a vyslovení tohoto možného scénáře se mu nadmíru příčilo. Dost pochyboval o tom, že by Draco tohle Theovi udělal, ale i přesto tuhle myšlenku vyslovil.
Jasně, nedávno na něj a na Hermionu zaútočil smrtící kletbou a tu nešťastnici úmyslně pořezal, ale... pořád to měl pod kontrolou, že? Vždyť Hermioně vlastně žádné vážné zranění nezpůsobil. Nezabil je. Kdyby je o život připravit chtěl, byli by ve vteřině mrtví. Byl si jistý tím, že Draco by neminul, kdyby to vyloženě nechtěl. A jedna věc je zaútočit na své přátele a druhá jednoho z nich předhodit těm zrůdám. Neudělal by to. Pokud se Draco s Theem opravdu potkali, možná to nedopadlo úplně podle jeho představ, ale druhý zmiňovaný stále žije a je pořád svobodný - nebo aspoň mimo sklepní vězení Malfoy Manoru.
Hermiona na jeho slova nijak nereagovala. Mluvit o Dracovi a spekulovat o tom, co by udělal nebo neudělal pro ni nebylo příliš snadné. Její srdce pořád ještě krvácelo jeho zradou a přese všechnu tu palčivou bolest, kterou jejímu srdci způsobil on, z posledních sil šeptavě volalo jeho jméno. Zamilovala se tak rychle. Tak nepochopitelně rychle a přece pomalu a postupně.
„Omlouvám se...“
„Za co?“
„To brzy zjistíš.“
A zase. Pořád na to musela myslet, pořád dokola si v hlavě přehrávala, jak se jí omluvil, aniž by tehdy věděla proč nebo aspoň tušila, že něco není v pořádku. Jenomže ani tisíc omluv nedokáže spravit, co jeho činy napáchaly, ať už pro to měl jakýkoliv důvod.
„Jak to tak vypadá, tak Nott se nám asi taky zaběhl na temnou stranu, což?“ prohodila Parvati, která se poslední dobou znovu zapojovala do konverzací a začala zase trávit čas s ostatními členy Protivoldemortova odboje. Období smutku už přecházelo, třebaže bolest ze ztráty dvojčete nepřejde nikdy. Ostatně George by mohl vyprávět.
Hermiona k ní prudce vzhlédla od talíře a Blaise strnul a taky by k ní rád otočil hlavu, ale nedokázal určit, kde vlastně sedí.
„O tom silně pochybuju,“ ozval se George. „Zdá se mi, že Theodore má všech pět pohromadě a Temnou stranu nenávidí možná víc než my.“
Hermiona si s ním vyměnila pohled a jen chabě se pousmála.
„A proto sloužil ty-víš-komu,“ zabrblala Parvati a tentokrát ji pohledem neprobodla jen Hermiona, ale i Ginny.
„Napadlo tě někdy, že ne všichni mají možnost volby - že ne všichni se můžou rozhodovat svobodně jako třeba my?“ zeptala se rudovláska, ale byla to otázka spíš řečnická, proto nečekala na odpověď. „Pokud vím, Theodorův otec byl v nejbližších řadách toho zrůdného hajzla už při jeho prvním vzestupu. Odjakživa podporoval jeho ideologii a věrně mu posluhoval. Myslíš, že měl Theodore možnost odmítnout Znamení Zla? Že se mohl rozhodnout, jestli vstoupí do smrtijedských řad nebo ne? Podle mě mu jeho otec, který mimochodem před jeho očima zabil jeho snoubenku, ani ty-víš-kdo nedali na vybranou, prostě ho postavili před hotovou věc.“
Parvati ohrnula nos a zabrblala, že o tom takhle neuvažovala.
„Theo neměl možnost volby stejně jako Draco,“ podotkl Blaise tiše, ale přece jen tak, že jeho slova zaslechli všichni.
Ginny se na něho zamračila a mladší členové odboje spolkli své poznámky, které je jistě svědily na jazyku. Ač měli Malfoy s Nottem možná stejně omezené možnosti rozhodování, přece jen byl mezi nimi rozdíl. Nebo aspoň oni ten rozdíl viděli. Nikdo ale na Blaiseovu poznámku raději nereagoval. Ani Hermiona ne.
Možná, že Draco kdysi možnost volby neměl, ale naposledy se rozhodl zcela svobodně a sám. A rozhodl se špatně. Zradit ji, Thea, Blaise a zbytek řádu, naservírovat je smrtijedům a přidat se zpátky ke straně Zla špatným rozhodnutím bylo.
Mlčky odložila příbor na talíř a poklidně vstala, načež beze slova opustila jídelnu.
Všichni u stolu - vyjma Blaise - se za ní dívali. „Možná bychom se mohli na nějaký čas vyvarovat rozhovorům týkajících se Draca,“ poznamenal Remus a pozornost se stočila jeho směrem. „Zvlášť v Hermionině přítomnosti,“ dodal a někteří z nich mu dali za pravdu nepatrným přikývnutím.
Nikdo z nich nemohl vědět, čím si Hermiona prochází. Bylo jim jasné, že Malfoyovi dala přístupové heslo ke svému srdci, což se jí šeredně vymstilo. A nikdo z nich jí nechtěl způsobovat větší bolest tím, že se budou slovně v její hluboké ráně šťourat.
***
S blížícím se časem Vánoc už mrazivé noci nebývaly tak temné. Zřejmě za to mohla několikacentimetrová vrstva sněhu, jež dávala noční černi jakýsi stříbřitý nádech. Svit měsíce se odrážel od zasněžené země a v kombinaci se světly lamp, jež lemovaly písčitou cestu od brány k hlavním dveřím Malfoy Manoru, produkoval bílou tmu, ve které bylo poměrně těžké se schovat. V těchto časech už noc nikomu nedávala zdánlivý pocit bezpečí, pocit neviditelnosti. Možná proto Vera, jež se právě procházela rozlehlými pozemky sídla, už z dálky viděla Dracovu siluetu. Věděla, že je to on. Znala jeho vzpřímený postoj a navíc, kolik asi smrtijedů s platinovou barvou vlasů chodí v obleku?
Zastavila se kdesi v neurčitu a chvíli jeho směrem mžourala. Nepatrně nakrabatila čelo, protože přesně věděla, kde stojí a kam zřejmě hledí. Na mramorovou sochu podobné té, která je v atriu ministerstva - ta, která vyobrazuje mudly v postavení, jaké jim náleží. Ta, pod kterou se skrývá masový hrob nežádoucích, kteří zemřeli ve sklepení Malfoy Manoru či kdekoliv jinde v sídle. Třeba jako Theodore, který ani nebyl uctivě pochován, ale byl hozen do jámy na hromadu mrtvých těl jako zdechlina zvířete.
I ona tady včera v noci chvíli stála a němě na mramorovou sochu zírala. Netušila, kdo odnesl Theovo tělo ze salónu, ale zato věděla, že Malfoy to nebyl. Co se tak dozvěděla od Dolohova, který se s ní poměrně často vykecával, protože rus k rusovi zřejmě sedá, Malfoy prchl ze salónu prakticky hned po ní. Nebo lépe řečeno: hned po tom, co svému nelepšímu příteli zlomil vaz.
Tento fakt ji donutil přemýšlet nad tím, že ten blonďatý chladnokrevný parchant asi není ještě úplně ztracen. Jestli ho Theodorova poprava, kterou sám vykonal, aspoň trochu sebrala, Bellatrix ho zřejmě ještě kompletně nepředělala. Že si chce ta mrcha svého synovce předělat k obrazu svému je všem smrtijedům známá informace. Známým faktem je i to, že se jí to daří, neb většina smrtijedů - a to už i těch stolových - začíná mít z Draca strach. Stal se pro ně autoritou a oni s ním pomalu, ale jistě začínají jednat s respektem. Vynuceným respektem, neb jeden nikdy neví, jestli mu nehrábne jak Belle a někoho jen tak nepotrestá mučící kletbou nebo ho rovnou nezavaduje, když bude mít prostě jen blbou náladu.
Váhala. Měla nutkání jít za ním i přesto, že na něj měla neuvěřitelný vztek a svým způsobem se ho bála. Přece jen... kdo jiný než bezcitná zrůda holýma rukama zabije svého nejlepšího přítele?
Vykročila k němu. Tiše jako zloděj se kradla sněhem a zanechávala za sebou stopy. Nebyla hloupá, a proto je okamžitě jednoduchým kouzlem nechala zmizet pokaždé, když udělala novou. Nechtěla, aby ji někdo vystopoval nebo aby k nim někdo ze smrtijedů zamířil, když by viděl cestičku šlápot. Ustala v pohybu a strnula, když se Malfoy pohnul a zdálo se, že přešlápl na místě, načež zvedl levou ruku, prohrábl si své nepřirozeně blonďaté vlasy a zřejmě se poškrábal na hlavě. Neotočil se, proto zase pokračovala v cestě. Nechtěla být viděna, a tak se schovala pod zastírací kouzlo a vzala to k mramorové soše oklikou, směrem k živému plotu, jenž ohraničoval pozemky sídla.
Netušila, proč se chová jako idiot. Mohla by si to k němu normálně nakráčet a ne se schovávat a sledovat ho jako stalker. Chtěla ho ale jednoduše chvíli sledovat, pár minut ho pozorovat, aniž by o její přítomnosti věděl, protože si myslela, že pokud Malfoy projeví jakýsi náznak lidskosti, pokud se trochu zlomí a na chvíli nechá padnout ty své hradby bezcitnosti, pak to bude v tomto momentě a tady - když stojí na místě, na kterém je pohřben Theodore Nott.
Zkameněla v půlce kroku a zadržela dech, když se Draco nečekaně podíval přímo na ni. Nebo možná skrz ni na živý plot, neboť ji vidět nemohl. Byla už tak blízko němu, že mohla zpozorovat, jak přimhouřil oči a dlouze se jejím směrem podíval. Vzápětí však hlavu otočil k soše a znovu už se k živému plotu nepodíval.
Vera si oddechla a vypustila všechen vzduch, který doposud zadržovala. Vážně se chová jako blázen. Přicupitala podél plotu ještě blíž a zastavila se na místě, ze kterého měla výborný výhled na blonďákovu tvář z profilu. Upřeně ho pozorovala a možná s lehkým napětím a snad i vzrušením očekávala nějaké jeho sesypání - něco, co by jí prozradilo, že Draco Malfoy není jako jeho teta. Marně se snažila soustředit se na svou jedinečnou schopnost a snažila se zachytit aspoň slabý záchvěv pocitů toho člověka, z něhož by měly ty pocity po tom všem, co udělal, doslova sršet.
Nic. Vůbec nic.
Zamračila se, zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla. Nemyslela vůbec na nic než jen na rozlehlou prázdnotu a pátrání po světle majáku cizích pocitů. Pořád se snaží o to, aby dokázala svou moc aspoň částečně ovládat, pořád to zkouší, a tenhle způsob srovnání dechu a celkového zklidnění se jí zdá býti účinným.
Jenomže nic. Zase nic.
Protočila oči v sloup a na pár vteřin se na Draca zadívala. Upřeně ho pozorovala a snažila se vštípit si do hlavy, že právě on je teď středobodem její moci, že to on je majákem, jehož světlo hledá a najít chce. Zavřela oči, znovu se několikrát zhluboka nadechla a pak v hlavě pátrala prázdnou temnou mlhou a vyloženě toužila najít aspoň chabé světlo, které by ji na chvíli připojilo k levé ruce Pána Zla.
Ovšem, že ve skutečnosti žádné světlo neviděla ani po něm nepátrala. Ale takhle to vnímala nebo si aspoň myslela, že to vnímá takhle - že pocity druhých, které přijímá, jsou jako světla majáků na útesech a ona je lodí, jež proplouvá kolem nich, mezi nimi.
Ztráta času. Snažit se zachytit třeba jen slabý záchvěv pocitů Draca Malfoye je ohromná ztráta času. Nač jí je být sensceptior, když je její moc omezena? Otevřela oči a naštvaná ze svého neúspěchu se na něj zadívala. Pořád stál na stejném místě a nedělal nic jiného než jen to, že tupě hleděl k podstavci sochy. Ztráta času je i pozorovat ho, protože ten člověk má v sobě tolik lidského jako ta podělaná socha, na kterou zírá. Cítí toho asi tolik, co ta rozkládající se těla v masovém hrobě pod ním.
„Truchlíš, miláčku?“
Vera sebou škubla stejně jako blonďatý smrtijed. Polekaním taky, ale hlavně tím, co jí jako dýka prolétlo srdcem, zachvátilo její hruď a vyhouplo jí to tep na tři sta. Byl to bleskový, snad jen vteřinový záchvat strachu. Ne jejího. Maják se na vteřinu rozzářil. Okamžitě šlehla pohledem kamsi za mramorovou sochu, odkud si to pomalým pavím krokem vykračovala Bellatrix v celé své mocné neohroženosti.
Odkud do prdele přišla? Jak dlouho už tam někde je a viděla ji? Viděla, jak se plíží za Dracem?
Hlavní smrtijed se ušklíbl a následně se usmál, když Bellatrix došla k němu. Klasicky ji chytil za paži a políbil ji na tvář, což donutilo Veru nakrčit nos.
„Jen uvažuju nad tím, jestli mu stálo za to se sem vracet. Je ho škoda, byl dobrým kouzelníkem,“ odpověděl bezbarvě a Bellatrix se ušklíbla. Položila mu ruku na rameno a pak ho zezadu pomalu obešla, zatímco Draco viditelně strnul.
„Skoro bych si myslela, milý Draco, žes propadl výčitkám svědomí,“ zašeptala mu do ucha, když se zastavila po jeho levém boku. Její dlaň stále spočívala na jeho rameni.
Jen slabě pootočil hlavu směrem k ní a následně své šedomodré oči znovu upřel k mramorové soše. Zdálo se, že nad něčím uvažuje - jako by zvažoval, zda to, co chce říct, říct může. „Mám je,“ zareagoval konečně na její slova a podíval se na ni. „Víš, že mi byl bratrem, kterého jsem nikdy neměl. Nechtěl jsem ho zabít.“
Bellatrix lehce ohrnula nos a odfrkla si. „Theodore byl zrádce,“ prohlásila ledově s očima upřenýma k soše. „Stejně jako ty,“ dodala šeptavě a černé oči se zabodly do těch jeho.
Draco si ji dlouze prohlédl a pak od ní odvrátil hlavu. Nijak na její slova nezareagoval, a proto se kolem nich rozhostilo ticho.
Vera, jež se tiskla k živému plotu, ani nedutala. Kdyby mrcha Lestrangeová zjistila, že je tady, bylo by po ní. Jestli něco Bella nenávidí, pak je to špehování. Nejeden smrtijed, který třeba jen omylem zaslechl nějaký její soukromý rozhovor, hnije už v zemi.
Jako lusknutím prstu zkameněla, toho večera snad po desáté, když se Draco krátce podíval jejím směrem. Musí vědět, že je tam. Proč už ji nenapráskal své drahé tetičce? Nebo proč na ni sám nezaútočil?
„Vždy jsem obdivovala tvou lásku k druhým,“ ujala se slova hlavní smrtijedka a Draco k ní stočil pohled. „To, jak například bezmezně miluješ svou matku... Tak moc, že ji přede mnou a Temným Pánem schováváš.“
Draco strnul, ale okamžitě se uvolnil. „Pleteš se, Bello. Netuším, kde matka je,“ odvětil lhostejně a Bellatrix se na něho vševědoucně usmála stylem, který značil, že mu nevěří ani půl slova.
Nechala to ale být. Téma Narcissy bylo očividně ukončeno. Možná... možná je sama ráda, že poloha její sestry prozatím nebyla odtajněna. Není tajemstvím, jak vřelý vztah ke své sestře ta kudrnatá zrůda uchovávala.
„Víš, Draco, opravdu jsem si myslela, že Theodora nezabiješ,“ povzdechla si jen tak mezi řečí a Draco zamrkal s pohledem stále upřeným na sochu, pod níž se rozkládala těla nežádoucích.
To není jediná. Ani Vera si nemyslela, že by Malfoy Thea zabil. Nebo si to aspoň nemyslela těch pár vteřin mezi tím, kdy Thea Beddoe dotáhl do salónu a Draco si ho prohlížel, než přešel k němu a stal se mu katem.
Blonďák pokrčil rameny. „Zabil jsem ho,“ pronesl bez zájmu a Bellatrix přemýšlivě a přehnaně pomalu pokývala hlavou a během toho sundala ruku z jeho ramene.
„Ano, zabil,“ potvrdila jeho slova, přimhouřila oči a o krok od něj ustoupila. „Až na to, že ne doopravdy jeho,“ dodala a Vera vytřeštila oči, tep jí znovu vyskočil na dvěstě dvacet a přitiskla si dlaň k ústům.
Draco po ní prudce šlehl pohledem a zdálo se, že je stejně v šoku jako jeho smrtijedská kolegyně, jež se stále schovává pod zastíracím kouzlem a o jejíž přítomnosti zřejmě ví. „Co tím chceš říct?“ zeptal se vrčivě a Vera i na tu dálku poznala, že jím cloumá vztek. Možná jeho vztek i slabě pociťovala. Buď jeho nebo svůj.
Nedivila se mu. Pokud ta svině nelže a je pravdou, že Theodore v salónu nebyl pravý Theodore, ale jen nějaký ubožák, jenž z donucení vypil mnoholičný lektvar, pak by ji na Dracově místě okamžitě zabila. Vrhla by se na ni a vlastníma rukama tu mrchu uškrtila.
Bellatrix se mile usmála a lenivě rozhodila rukama. „Byla to zkouška, zlatíčko, a tys obstál.“ Mrkla na něho a on na ni dál upřeně hleděl. Snad ani nemrkal.
„Zkouška?!“ vyprskl a o tom, že vztek prostoupil každým, každičkým kouskem jeho těla nebylo pochyb. „Proč, do hajzlu?!“
Černovlasá žena ho probodla očima. „Stále mám důvod o tvé věrnosti pochybovat, Draco,“ zasyčela svým typickým mrazivým tónem, který měl člověku obvykle naznačit, že si má dát pozor, neb balancuje na tenkém ledě.
„Ale hovno!“ zařval na ni, až sebou trhla. „Naservíroval jsem ti Theodora, Grangerovou a i tu Potterovu holku na stříbrném podnose! Ze své vlastní vůle! Byla jsi tak blízko k tomu, abys ty tři dostala a předhodila je Pánu Zla! To ti nestačí?!“ prskal na ni a během toho se stihl přiblížit k ní natolik, aby jí poslední slova prskal přímo do obličeje. „Od doby, co jsem se vrátil, jsem dělal všechno, cos chtěla! Neprotestoval jsem, i když mi tvé úkoly mnohdy připadaly naprosto dementní a víc než zbytečné! Mám pocit, že jsem svou věrnost už dostatečně prokázal!“
Bellatrix k němu rozčíleně vzhlížela, neboť byl vyšší než ona. „Myslíš, že jsem hloupá, Draco?!“ zaskřípala, ale na odpověď nečekala. „Myslíš, že nevím, cos tu noc udělal?!“ zeptala se a smrtijed viditelně znejistěl. „Myslíš, že nevím, že ta mlha, která boj značně ztížila, nevznikla přirozeně?“ zasyčela a on se zarazil. „Ach ano, miláčku, vím, žes to byl ty...“ Na jejích rtech se objevil úsměv falešný jak Leprikónské zlato. „Stejně jako jsi to byl ty, kdo střílel do vlastních řad, když jsi vyhodil do povětří tu budku a tři z nás zneškodnil,“ pokračovala a Draco zarytě mlčel. „A stejně jako jsi vystřelil ty červené jiskry a dal tak řádu pokyn k přemístění!“ syčela dál a on stále nereagoval. „To, jak jsi zranil tu svou mudlovskou couru?“ Teatrálně si přiložila dlaň k srdci, které s jistotou nemá. „To bylo tak srdcervoucí!“ zvolala, zatvářila se soucitně a mrkala jako panenka. Ironie z jejího hlasu doslova kapala. „Očividně jsem nemiloval,“ imitovala zpěvavě jeho hlas a soudě dle jejího výrazu se nadmíru bavila, neboť u toho podivně kroutila hlavou a nakrucovala se prakticky celá. „Doufám, žes té malé mudlovské šmejdce nezlomil srdce, miláčku, to se nedělá. Jak jí asi teď je, hm? Jak to ta chudinka asi vzala? Myslíš, že je pořád na tvé straně?“ zašeptala rádoby soucitně, našpulila rty a mrkala jako o život, o který jí možná šlo, neboť vztek, který jako Zložár pohltil celou Dracovu existenci a který zachvátil i Veru, nemohl být zadržován o moc déle. „Není, drahoušku. Ona, Theodore a ani Blaise. Všechny, které jsi měl, jsi zradil. Jsi sám. Nemáš mě, nemáš Snapea, svou milovanou matku už taky nezajímáš a otce jsi zabil,“ zasmála se, což byl zvuk příjemný asi jako skřípaní nehty o tabuli.
Vera zalapala po dechu, zatímco Bellatrix zaječela, když do ní Draco z čista jasna strčil tak silně, že ji shodil na zem a ona dopadla svým čistokrevným pozadím do sněhu.
Čas zmrtvýchvstání.
Oba dva bleskově a ve stejnou chvíli vytasili hůlky, Draco vložil volnou ruku do vnitřní kapsy saka a vzápětí o hůlku jeden z nich přišel. „Donutila jsi mě myslet si, že jsem Thea zabil!“ zavrčel Draco a s hůlkou namířenou na její obličej k ní vyrazil pomalým krokem, protože ona se začala ve sněhu plazit dozadu. „Že jsem zabil člověka, jenž mi byl bratrem! Překročila jsi hranici mé tolerance, Bello,“ procedil skrz zaťaté zuby. Oči mu zářily vraždou.
Bellatrix se zasmála a během toho očima těkala kolem sebe, patrně s úmyslem najít svou hůlku, která jí vylétla z ruky, když ji Draco excelentně odzbrojil. Za normálních okolností by ho za to možná i pochválila. Nestává se denně, že by ji někdo dokázal odzbrojit.
„Co uděláš? Zabiješ mě?“ zeptala se pobaveně a Draco pevně semkl čelisti k sobě. Ne, to by nemělo smysl. „Budeš mě mučit? Do toho!“ vyzvala ho a pozoruhodně rychle se vyškrábala na nohy, a třebaže neměla hůlku a byla prakticky bezbranná, vykročila k němu. „Udělej to, Draco...“ zašeptala s širokým úsměvem na rtech a nesnesitelně pomalu se k němu přibližovala. „Za všechno, o co jsi přišel, můžu já... nemáš chuť mě potrestat, nechceš mi ublížit? Máš jedinečnou možnost. Nemám se jak bránit.“ Rozpažila ruce a dál ho s úšklebkem na rtech propalovala černýma, vyzývavýma očima.
Trhla sebou a přes její oči se mihl záblesk vyděšení, když Draco prudce máchl rukou, ve které držel hůlku, ale nezaútočil na ni, nýbrž kamsi doprava k živému plotu. Bravůrně zablokoval Veřinu kletbu mířenou zřejmě na Bellu a zároveň tu stále neviditelnou rusku omráčil, což se mu stalo osudným... Škubl sebou, strnul, zalapal po dechu a upřel své vytřeštěné oči ke své tetě, která se na něj dívala skleněným pohledem. Černé oči rozjasněny slzami, které si nikdy neprobojovaly cestu ven. Svaly mu povolily a jeho hůlka neslyšně dopadla do sněhu. Z úst mu vytryskla krev, když Bellatrix prudce vytáhla čepel dýky z jeho břicha. Ruce si okamžitě přiložil k hluboké ráně a zároveň s tímto pohybem dopadl na kolena, načež se vyvrátil do strany.
Palčivá bolest zachvátila jeho tělo jako plameny ohně hořící objekt. Měl mžitky před očima, které stále upíral k Bellatrix, a věděl, že přichází o vědomí. Ústa měl plná krve a sníh okolo něj začal chytat nádech světle rudé barvy. Vykrvácí, pokud ho tady nechá ležet.
Ublížila mu, zranila ho. Zrovna ona. Bellatrix mu zcela vážně ublížila a zabodla do něj dýku. To bolí možná stejně jako zranění, jež mu způsobila. Nikdy by si nemyslel, že by mu doopravdy ublížila. Nikdy by si nemyslel, že čepel její dýky poskvrní jeho vlastní krev.
Několikrát pomalu zamrkal. Viděl rozmazaně. Bellatrix hledající svou hůlku viděl dvakrát a tak nějak neurčitě. Nejevila o něj žádný zájem.
Nechá ho tady chcípnout? Ne, to by neudělala. Nemůže.
Ač to nechtěl, zavřel oči a nechal se přemoci tím, co jej čeká, pokud mu někdo nepomůže. Cítil se tak slabý. Z posledních sil oči ještě jednou pootevřel, aby zjistil, že jakási černá silueta - zřejmě pořád Bella - vyrazila k němu. Víčka mu zase spadla dolů.
„Raději já než oni. Raději tě zabiju sám, Theo. Bude to rychlé a bezbolestné, slibuju. Odpusť mi... nepochopili byste to, nenechali byste mě odejít. Musel jsem to udělat, musel jsem vás přesvědčit, že jsem jedním z nich. Musím hrát dál, Bellatrix ví, jak se dostat... jak se dostat k ní... zvrtlo se to, nejde to podle plánu. Nemůžu dovolit, aby si pro ni přišla. Odpusť mi, Theo...“
Znovu pootevřel oči a viděl, že si k němu černá silueta dřepla. Cítil horkou dlaň na své tváři.
„Jsem tady, jsem na tvé straně, věřím v tebe a nejsi sám.“
„Slib mi, že ji nade mnou nenecháš vyhrát, Grangerová.“
Víčka mu spadla naposledy a pak už nebylo nic.
Hermiono...