Severus je mrtvý. Zemřel. Hrdlo mu bylo proříznuto Voldemortem, Nagini jeho dílo dokonala. Severus Snape už není.
Tato slova se Dracovi honila v hlavě stále dokola, když se všichni hromadně přemístili před chatrč, jež sloužila jako skrýš mladých členů řádu.
Severus je mrtvý. Nežije.
Jak se to zatraceně mohlo všechno během chvilky tak posrat? Kdo za to může? Kdo tohle do hajzlu řídí? Jestli jednou potká toho týpka z vrchu, tak ho skope do kulaté krychličky.
„Honem! Dovnitř! Bleskem!" rozkazoval George a nikdo mu neodporoval.
Všichni urychleně zaběhli do ochranné bariéry chatrče a konečně si mohli oddechnout, třebaže tíha na hrudi, kterou každý z nich pociťoval, nepolevila. Zbytek Fénixova řádu totiž zůstal v Nurmengardu, kde se zjevil Voldemort a kde někde pobíhá i Harry Potter. Ti dva se vůbec neměli potkat do doby, dokud nebude zničen - snad - poslední viteál. Snapeův vrah.
„Kde to jsme?" zeptal se udýchaně Ron, kterého sem přemístila Ginny. V momentě, kdy nejvyšší debil zrušil jejich zastírací kouzlo, skočila po svém bratrovi a jelikož není takový tupohlavec, za jakého ho zmijozelští mají, nechal se jí vést. Theodora prozměnu přemístil George.
„Jedna z našich skrýší," odpověděl mu Blaise a Ronald povytáhl obočí. Teprve teď mu došlo, že tady něco asi úplně nehraje.
„Našich?" zopakoval a čokoládový chlapec na něho pohlédl, když si vyslékal černý plášť. „Jsi v řádu?"
Blaise jednoduše přikývl. „Jsem," odpověděl prostě a zadíval se na Thea a Draca, kteří stáli jako sochy v chodbě, oba dva zarytě mlčeli a očividně byli myšlenkami stále v rakouských Alpách. „My všichni jsme."
Draco k němu vzhlédl a Hermiona, která stála po jeho boku a držela se jeho paže, taky. „Severus je mrtvý," oznámil jim a v tom momentě všichni do jednoho překvapeně otevřeli ústa a strnuli. Hned nato začali jeden po druhém vykřikovat své dotazy, které se točily okolo toho, jak o tom ví, jestli to ví jistě a dalších nesmyslů, které Draca tak maximálně vytáčely.
Kdyby si tím nebyl jistý, neřekl by jim to. Byla by to dost ubohá sranda. Zvlášť z jeho strany, neb Severus byl nejen jeho kmotrem, ale i otcem, kterého vždycky potřeboval. Lucius byl proti němu žabař.
„Držte huby!" křikla na všechny Ginny a ostatní okamžitě utichli a překvapeně se na ni podívali. Blaise trochu obdivně. „Zabil ho on?" Tázavě pohlédla na blonďatého smrtijeda.
„Ne, prořízl mu hrdlo," vysvětlil a Theodore se viditelně napnul, neb mu na mysl okamžitě vytanula vzpomínka na to, jak byla zabita jeho snoubenka. Temná strana se očividně rozhodla, že podřezávat krky je větší zábava než zabíjet obyčejnou smrtící kletbou. „Pak nařídil Nagini, aby Severuse zabila," dodal ještě Draco a Ron s Hermionou i Georgem nakrčili nos a zamračili se. Umřít takovým způsobem musí být strašné. Zlatá avada.
„To je v řiti," vydechl po chvíli George a dlaní si promnul tvář.
Ron se na svého staršího bratra podíval trochu zmateně. Vůbec nic nechápal. Nejenže nedokázal pobrat, že v tajné skrýši řádu je Zabini, Nott a hlavně Malfoy, ale taky nedokázal pobrat, že jsou všichni tak zdrcení ze smrti toho starého umaštěného netopýra. Spoustu věcí se očividně změnilo za dobu jeho a Harryho nepřítomnosti.
„Byl bych vám vděčný, kdybyste mi to všechno vysvětlili," zamumlal a prosebně se podíval na Hermionu, která od něj ale odvrátila hlavu, protože Draco se jednoduše sebral, vymanil se z jejího sevření a rychlým krokem zamířil k ložnici, ve které spávala ona, načež za sebou třísknutím zavřel dveře.
Hermiona si povzdechla a s vráskou mezi obočím pohlédla na Thea, který mlčky hleděl na zavřené dveře ložnice, v níž Draco zmizel. „Měla bys jít za ním," velmi uboze se pousmál a kudrnatá čarodějka přikývla a vyrazila za svým smrtijedem.
Ron zůstával nadále zmateným, ale to bylo asi všem jedno, neboť se po odchodu těch dvou dali do pohybu i ostatní. Ginny s Georgem začali okamžitě sestavovat krátkou zprávu pro členy řádu, kterou jim pošlou pomocí mince, kterou každý člen odboje nosí na krku, a Blaise s Theem zamířili do kuchyně, protože se sakra potřebovali něčeho napít. Rudovlasý člen Zlatého tria osaměl na chodbě a vůbec netušil, co má teď jako dělat, proto se rozhodl, že zamíří za dvěma hady, které fakt neměl rád, a dostane vysvětlení aspoň z nich.
Hermiona trochu zaváhala, když sahala na kliku, ale nakonec ji přece jen zmáčkla, otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Draco stál zády k ní u okna a buď si jejího příchodu vůbec nevšiml nebo ho prostě ignoroval. Druhá možnost byla zřejmě správná. S povzdechem dveře zavřela a pak zůstala nejistě stát kdesi v meziprostoru.
Vůbec netušila, co má teď dělat a jak s ním má jednat. Draco zrovna nepřekypoval touhou probírat své strasti a smutky s jinou lidskou bytostí. Vlastně to nedělal vůbec, takže silně pochybuje o tom, že by s ní chtěl mluvit o tom, jak se cítí, když je jeho kmotr mrtvý.
I ji zjištění o Severusově smrti zasáhlo. Možná víc než by mělo, zvlášť proto, že k němu nikdy neměla nijak blízko. Jenomže si na Dracova kmotra už zvykla a jak už zmiňovala, byla mu svým způsobem vděčná za mnohé. A kdyby jen tušila, co udělal tehdy v Bristolu... Jenomže to neví, nezjistila to. Nicméně, i tak ji jeho smrt zasáhla, neboť Snape byl v této válce sakra důležitým článkem. Pro stranu světla možná tím nejdůležitějším, protože díky němu byli docela v obraze, byli na většinu útoků připraveni a věděli o nich dopředu, a celkově je spojoval se stranou Zla a počínáním smrtijedů. Jak to teď bez něj půjde? A jak na tom sakra teď bude Draco, když přišel o svého strážného netopýra a dokonce i o tu mrchu Bellatrix, která mu přese všechno kryla záda? Jisté bylo jen jediné: vše se v horší obrátí.
„Netuším, co mám říct," pronesla tiše po dlouhém mlčení a blonďatý smrtijed se na ni otočil.
Slabě se pousmál a zakroutil hlavou, načež se k ní zase otočil zády. Nepotřeboval a ani nechtěl, aby něco říkala. Bohatě stačilo, že je tady a že on ví, že kdykoliv by se chtěl o svou bolest podělit, aby byla snesitelnější, ona mu otevře náruč. Je uspokojivé vědět, že člověk má v tom druhém oporu, třebaže ji možná nikdy nevyužije.
„Severus byl dobrý člověk," řekl z ničeho nic a Hermiona, která mu doposud vypalovala díru do zad, vzhlédla k jeho tváři, když se na ni otočil. „Sice mu byly názory ostatních u prdele, ale vím, že někde v hloubi duše si vždycky přál, aby to o něm lidé věděli - že není temná svině, že byl po smrti Potterových smrtijedem jen proto, že to chtěl Brumbál, kterému věrně sloužil i po tom, co ho zabil, že nebyl jen bezcitným, sarkastickým šmejdem, který se vyžíval v utrpení nebelvírských... Měl obrovské srdce, které ale tlouklo jen pro pár vyvolených. Bez jeho dozoru, i když mi většinou lezl na nervy, bych už dávno hnil někde pod zemí. Byl důležitou osobností v mém i matčině životě. Upřímně nemám ani ponětí, co bez něj budu dělat," dokončil patrně nejdelší monolog v životě a Hermiona na něho němě hleděla, oči mírně zesklovatělé slzami, kterým ale nedovolila probojovat si cestu ven.
„Zjistí to," řekla po chvíli. „Všichni zjistí pravdu, až válka skončí. Postarám se o to," ujistila ho a on jí věnoval jeden z těch chlácholivých úsměvů, ten, který měl danému člověku prozradit, jak naivní v tuto chvíli je.
Nic na to však neřekl, jen si dlaní promnul tvář a pak vyrazil k ní. Severusova smrt ho opravdu zasáhla, ale věděl, že pořádně a ničivě ho zasáhne až později - až tehdy, jakmile na vlastní kůži pocítí drtivý dopad jeho smrti, až tehdy, kdy mu dojde, že ho Severus už nikdy nečekaně nezachrání, že mu nebude tiše krýt záda pořád a stále, aniž by o tom třeba on sám věděl; že mu už v žádné krizové situaci neporadí, co má dělat... Věděl, že čepel nože, který se mu s jeho smrtí zabodl do srdce, řízne hlouběji až s odstupem času. Ale teď... Teď potřeboval jediné. Hermionu.
Potřeboval aspoň špetku toho klidu a míru, který pociťoval, když byl jen s ní. Aspoň na chvíli, aspoň na pár minut... Potřeboval ji mít u sebe a vědět, že pro tento moment jsou oba dva v bezpečí a že jim nic nehrozí - že za ochrannou bariérou skrýše sice panuje válka a smrtka ve jménu Voldemorta beztak tuto skrýš dokola obchází a brousí si na ně kosu, ale že pro tuto chvíli jsou jen oni dva, okolní svět zanikl. Potřeboval zase cítit to, co v něm její přítomnost vzbuzuje - potřeboval cítit svoje srdce, které už nějakou dobu bije v hrudi její. Potřeboval vědět, že je stále naživu, protože s ní naživu je.
Bellatrix měla pravdu. Umění necítit dělá člověka silnějšího a je to velmi osvobozující schopnost, ale být obyčejnou lidskou bytostí se všemi pocity, které k ní patří, a jednoduše cítit... To dělá člověka mnohem silnějším, třebaže se paradoxně kvůli těm všemožných pocitům občas cítí slabý. Jak silná asi může být třeba Bella (a další bezcitné zrůdy jí podobné), když nebojuje pro lásku, ať už romantickou, rodinnou či přátelskou? Jaké hranice své vlastní odolnosti dokáže překonat, jak se může vztekem vzepřít a jak se může odrazit ze dna, když právě proto, že necítí bolest, smutek, zoufalství a bezmoc na žádné dno, od něhož by se mohla odrazit, nespadne? Jak velkou motivaci může mít, když bojuje jen za Voldemorta a za jeho ideologii, jen pro něj, ne za sebe a pro sebe? Jak dlouho může vydržet, když je na světě kvůli svému ledovému srdci a chladnokrevnosti prakticky úplně sama? Jaké to asi je, když na ní nikomu nezáleží a nikdo nebojuje pro ni...
Když se nad tím tak zamyslí, vlastně svou tetu lituje. Ač má Bella kolem sebe stovky poddaných a i své smrtijedské kolegy, pravdou je, že je osamělejší než trosečník na voru uprostřed oceánu. Nemá nikoho, nikoho opravdového. Ani jeho už ne.
Došel k Hermioně a sotva se zastavil, uchopil její tvář do svých špinavých, zakrvácených dlaní a hluboce ji políbil. Ne tak jako naposled - uspěchaně a naléhavě, ale pomalu a s takovou dávkou něžnosti, až ho to samotného překvapilo, neb právě teď, ať už se venku děje cokoliv, mají všechen čas světa, jelikož ho tímhle polibkem zastavil. Pro ně.
Dokonale spolupracovala, ale to ostatně vždycky. Pootevřela ústa, hlavu víc zaklonila a jejich polibek ochotně prohloubila, aniž by zrychlila tempo. Nebylo nač spěchat, i když oba dobře věděli, že v Nurmengardu vládne peklo a že odboj v těch pekelných plamenech stále hoří. Zakázali si na to myslet, každý zvlášť a přece spolu.
„Nejsem příliš dobrý v mluvení celkově, natož pak v mluvení o... důvěrných věcech," zamumlal do jejích rtů, když se od Hermiony odtáhl jen natolik, aby mohl promluvit, takže se jejich horké rty stále letmo dotýkaly.
„Vím o tom," usmála se a pokusila se znovu polapit jeho rty těmi svými, ale smrtijed (zřejmě už bývalý) se odtáhl. Zamračila se. „To chceš, ať ti to vyvrátím?" zeptala se a svraštila obočí. „Protože to se nestane. Je to totiž pravda, vážně nejsi příliš sdílný a ani nejsi rodilý řečník. A já určitě nebudu dělat to, co chceš, abych dělala nebo říkala, když si myslím, že -"
„Zatraceně, můžeš být ticho?" vyzval ji mrzutě a ona ho probodla očima, zatímco on ty své protočil v sloup. Jo, on sice má problém s mluvením, ale to ona taky. Sice opačný, ale má. „Chtěl jsem tím jen říct, že... že nezvládám mluvení nebo jakékoliv vyjadřování... citů nebo jak se tomu nadává, a nemůžeš ode mě čekat, že... To je jedno," zabrblal nakonec a Hermiona si povzdechla. „Prostě ode mě nečekej nic. Jen doufám, že víš, co pro mě... znamenáš... nebo že... Všechno to mám v očích."
Hermiona se na něho zmateně dívala. „Co máš v očích?" zeptala se nechápavě, přiblížila se k němu a prohlížela si jeho kukadla, aby zjistila, o čem jako mluví, neboť z něj byla zmatená jak kentauři, když je zataženo, což není nic nového, protože Draco je sám o sobě dost matoucí.
Draco nakrčil nos a krok od ní odstoupil. „To, co neumím říct," zabrblal odpověď a teď to byla ona, kdo nakrčil nos. „Chápeš?"
Zakroutila hlavou. „Ne."
Blonďák si přehnaně nahlas povzdechl. „Řeknu to jen jednou a už to nikdy nezopakuju, tak... tak si to zapamatuj," oznámil jí a ona povytáhla jedno obočí.
„Dobře..." řekla s lehkým tázavým podtónem a čekala, co z něj vypadne, zatímco on si znovu povzdechl.
„Moje srdce - nebo cokoliv, co mi to bije v hrudi - patří tobě. Stejně jako celá moje existence a všechno, co ti můžu a chci dát. Jsi majitelka mého srdce, Grangerová, je tvoje a já ho zpátky nechci. Nepotřebuju, abys mě milovala nazpět, nepotřebuju, abys mi na oplátku dala srdce své, protože ho nakonec, ať už chtěně či ne, rozbiju jako skleněnou vázu o zeď, a tebe určitě zlomím způsobem, který nebudeš předvídat. Vím to, nejsem dobrý člověk a neumím s ostatními lidskými bytostmi zacházet tak, jak by si zasloužily. Můžu ti ale slíbit, upřímně, že udělám všechno proto, abych ti nikdy - nikdy - neublížil, protože ty jsi ten poslední člověk na tomhle posraném světě, kterého bych od sebe chtěl vlastní vinou odehnat. Neublížím ti, ne vědomě, a nedovolím ani to, aby ti ublíženo bylo. Jsme totálně v prdeli, oba dva. Já asi víc, ale tohle není soutěž. Nedělám si plané naděje, je téměř jisté, že válku nepřežijeme oba, ale... Vím, že ty ano. Pokud se někdy dostaneme do situace - a já věřím, že se v ní ocitneme, až nás chytí -, kdy dostanu možnost vyměnit svůj život za tvůj, neudělám to. Slibuju ti, že přežiješ. Všechno, co dělám a ještě udělám, dělám kvůli tobě a pro tebe. Netuším, proč jsi to zrovna ty, ale... to je vlastně jedno. Moje srdce jednoduše bije pro tebe a bude pro tebe bít do posledního úderu a do posledního dechu."
Vychrlil to na ni tak rychle, až se zdálo, že celý ten monolog je jen jednou, dlouhou větou. A i přesto zachytila, skoro až nemožně, každé jediné slovo, které zaútočilo na její srdce. Němě na něho zírala a pár vteřin, nebo možná celou věčnost, nebyla schopná ze sebe vydat ani hlásku, nebyla schopná na jeho slova jakkoliv zareagovat. Nikdy jí nikdo neřekl nic tak surově upřímného, tak zoufalého a přitom krásného, leč smutně, protože šance, že válku přežijí oba, je opravdu mizivá. A přece to bylo to nejhezčí, co jí kdy kdo řekl.
Draco i Hermiona šlehli pohledy ke dveřím, které se prudce otevřely, a oba dva ve stejnou chvíli sáhli po hůlce. „Máme zprávy z Nurmengardu," oznámil jim Theo mezi dveřmi. „Jsou dobré," dodal a pousmál se na Hermionu, která se po jeho první větě napnula.
Oddechla si. Dostat teď další špatné zprávy, patrně by to s ní seklo. Mohla jen doufat, že nikdo další o život nepřišel, což klidně mohl. Podívala se na Draca, který nezíral na Thea, ale na ni. Nepatrně se ušklíbl a pak vyrazil ke dveřím.
Následovala ho a trochu se na tmavovlasého člena Bristolského odboje zlobila, protože je vyrušil v tu nejméně vhodnou chvíli. Mrzelo ji, že nemohla na Dracova upřímná slova reagovat, že mu nemohla říct, že ho taky... taky co?
Uvědomila si, že netuší, jestli ho miluje nebo ne. Vlastně by měla být Theovi za to vyrušení vděčná, protože si může aspoň promyslet, co Dracovi na to, co na ni vychrlil, řekne.
Ne, opravdu nevěděla, jestli to, co k tomu blonďatému smrtijedovi cítí, by mohla shrnout těmi dvěma slovy. Miluju tě. Dost silné prohlášení na to, aby se s ním plýtvalo. Věděla jen to, že podivným a nepřirozeně rychlým způsobem obsadil její srdce, aniž by se o to pořádně snažil. Věděla jen to, že touží po jeho společnosti, že touží večer usínat v jeho objetí a ráno se vedle něj probouzet, že touží po tom, aby byl v bezpečí, aby byl s ní a aby sakra konečně zažil něco dobrého, aby nepropadl temnotě, která ho k sobě neustále volá. Touží po tom, aby byl aspoň na chvíli šťastný. Jednoduše a prostě šťastný. A ona aby byla jeho štěstím strůjcem, protože on je strůjcem toho jejího.
Opravdu. To on ji donutil myslet na něco jiného než jen na válku, nespravedlnost, smrt, bolest a zoufalství. To on ji donutil připadat si výjimečně a důležitě, když kvůli ní nasazoval a stále nasazuje svůj čistokrevný krk a dává v sázku všechno, co má a čím je jenom proto, aby ona byla v bezpečí. To on otevřel její srdce způsobem, o kterém ani netušila, že existuje. To on ji donutil cítit se, že zase žije, že není jen vojákem podobným stovkám dalších. To on ji donutil cítit se jako... jako člověk, obyčejný člověk.
„Už se nebojuje," oznámil George, když Theo, Draco i Hermiona dorazili do obývacího pokoje, ve kterém se nacházeli všichni, kteří se z Nurmengardu přemístili sem. Ron, který seděl na pohovce, si ji i Draca přeměřil pohledem. „Řád se stáhl a Harry utekl hadímu ksichtu."
„Věděl, že tam je?" vyhrkla Hermiona a George, který doposud zíral na minci, kterou svíral v ruce, k ní vzhlédl.
„To nevím," odvětil zamračeně. Tahle informace na minci nebyla. „Ale asi... poslali další zprávu!" vyjekl najednou a v ten samý moment Ginny s Blaisem chňapli své mince a bleskově si přečetli vzkaz, který jim Kingsley poslal.
„Je na cestě sem," vydechla Ginny a Draco strnul.
„Kdo?!" vyhrkl a rudovláska k němu prudce vzhlédla.
„Kingsley, kdo jiný?" odvětila s úšklebkem a smrtijed se zamračil.
Kdo jiný? Tak třeba sám Voldemort, který si jde pro zrádce. Nebo třeba Bella, která v tomto momentě musí nepříčetně zuřit, protože se už jistě probrala a zjistila, že jí nejen zmizel důležitý vězeň, ale i synovec a že má rozlomenou, nefunkční hůlku, takže je vlastně mudla a Voldemort ji....
Zarazil se, když ho něco napadlo, a následně se otočil za sebe, aby se podíval na Hermionu. „Může bezová hůlka opravit jinou hůlku?"
Kudrnatá čarodějka pozvedla obočí a vzápětí se mračila a mezi obočím se jí objevila hluboká vráska. „Já nevím," zamumlala nepřítomně a bylo vidět, že nad jeho otázkou dál přemýšlí.
„Mám dojem, že to jde," ozval se druhý myslitel v místnosti a Draco se na něj podíval.
„Jde to určitě nebo to je jen tvá domněnka, Theo?" zeptal se, protože ho to sakra zajímalo.
Pokud by to šlo, Voldemort by mohl Bellinu hůlku opravit, což by znamenalo, že ji Hermiona nijak nezbrzdila, ale pouze víc rozčílila. Otázkou ale zůstává, zda by to nejvyšší debil pro Bellu udělal, když tak pochybila.
„Mělo by to jít určitě," zamumlal Theodore a Draco na vteřinu zavřel oči a zhluboka si povzdechl. Horší než klasická Bellatrix je jen rozčílená Bellatrix. Ta bestie je zabije. Všechny do jednoho a vlastníma rukama.
„Kingsley!" Ginny, která vůdce Protivoldemortova odboje zahlédla jako první, vystřelila ke dveřím. „Co se stalo? Jak jsou na tom ostatní? Přežili? Kde je Harry? Víš o něm něco?" Během vteřiny na něj vychrlila tolik otázek, že byl schopen pochytit jen část z nich.
Unaveně se porozhlédl po místnosti a prohlédl si všechny tváře, které se na něj upíraly. „Snape je mrtvý."
„To víme," odsekl Blaise a Kingsley stočil svůj pohled z Draca na něho.
„Jak?"
„Byli jsme u toho," ozval se Draco, protože nikdo jiný to právo neměl. To on ho viděl umírat, ne oni.
Kingsley si zamračeně povzdechl a přikývl. „Fleur je mrtvá taky," dodal a jediný člověk, který zalapal po dechu, byl Ron. Ti ostatní u její smrti byli. Dracovi a Theovi to bylo víceméně jedno. Neznali ji, ne tak, jako oni. Špetku lítosti však pociťovali, přece jen každého mladého života je škoda. Zvlášť, pokud ten člověk padne hůlkou smrtijeda.
„Cože?!" vypískl, když vyskočil z pohovky do stoje. „Fleur? Naše Fleur?!"
Kingsley přikývl a v jeho očích se na moment zaleskly slzy, které ale rychle zahnal a raději odvrátil hlavu. Nemohl si dovolit být slabý, nikdy svou slabost neprojevoval, zvlášť ne před mladšími členy řádu. Věděl, že k němu jistým způsobem vzhlíží, i když se to občas nezdá, a pokud by se zlomil on, jakožto nejsilnější článek odboje, morálka všech členů řádu by se značně zhoršila.
Pravdou ale zůstává, že Fleuřina smrt bude mít na celkový chod Fénixova řádu drtivý dopad. Billova žena totiž dělala to, co kdysi bylo Mollyinou předností, než se zhroutila z Fredovy smrti: dávala jim domov. Většinou se neúčastnila bojů, zůstávala v útrobách hlavního štábu a čekala na raněné, o které se pak vždycky starala. Byla jim všem po ruce, vařila jim, starala se o ně jako pečovatelka o pacienty v nemocnici Svatého Munga, nutila je slavit Vánoce a další svátky, jednou za čas pořádala společné večery u obyčejných stolových her... Tak nějak je zkrátka všechny nutila, aby si občas dovolili zapomenout na to, že za zdmi Lasturové vily zuří nejhorší kouzelnická válka všech dob, a připomínala jim, že jsou taky jen obyčejnými lidmi, kteří mají právo trochu žít, ne jen přežívat. Ztráta Fleur Weasleyové je obrovská.
„Jak je na tom Bill?" optala se Ginny a Kingsley se zamračil, čímž jí dal jasnou odpověď.
„Ne moc dobře, zhroutil se, ale Molly je u něho," odpověděl a Ginny si povzdechla. „Ještě něco... Fleur byla těhotná," dořekl a v ten moment všichni do jednoho vykulili oči a Hermiona si dlaní zakryla ústa. „Bill o tom řekl Arturovi."
„Panebože..." vydechla Ginny a dlaněmi si zakryla obličej, zatímco Ron a George si vyměnili bolestný pohled.
„Já ty svině zabiju!" procedil skrz zaťaté zuby Ron a ostatní se na něho mlčky podívali. „Copak to nikdy neskončí?! Kolik životů ještě ti maskovaní hajzli vezmou, kolik jich ještě zničí?!" zavrčel a jistě to nebylo náhodou, že jeho oči spočinuly na blonďatém smrtijedovi, který mu upřený pohled oplácel.
Nikdo na jeho otázky neodpověděl, neboť neměli jak, a taky poznali, že to byly otázky spíše řečnické. Ginny zjištění, že její švagrová čekala dítě, dostalo do kolen. Tohle je tak nespravedlivé! Jedna věc je, že smrtijedi berou život dospělým lidem, ale druhá věc je, že berou život - nebo možnost vůbec žít - i těm nenarozeným drobečkům. Když tedy zabili Fleur, zabili dvě mouchy jednou ranou, tak říkajíc. Hovada. Za tohle tvrdě zaplatí. Ať se starší členové řádu dál drží své zásady nezabíjet, ale ona už se jí nadále držet nebude. Jak můžou sakra porazit zlo, když ho budou jen potlačovat a ne vymítat. Čert vem její duši, stejně už je za dobu války zničená jak zákon káže, takže vražda těch potetovaných dobytků jí nijak zvlášť neublíží.
„A ostatní?" zeptal se George.
Kingsley se pousmál. „Jsou v pořádku. Seamus je sice zraněný a Neville taky, ale není to nic, z čeho by se nedostali," ujistil všechny a členové řádu pokývali hlavou.
„Jak Potter utekl Pánu Zla?" položil jiný dotaz Theo a Ron ohrnul nos a zamumlal něco o tom, že se na něm smrtijedství docela podepsalo, když hadího ksichta nazývá tak vznešeně.
Theodore jeho brblání ignoroval. Byl holt zvyklý nazývat Voldemorta Pánem Zla, ostatně jím je, žejo. S Dracem a Blaisem sice Voldemortovi občas říkali placatý nebo hadí ksicht, lebkoun, nejvyšší debil, sinalý usmrkanec a všelijak jinak, ale když byl nucen o něm mluvit nahlas, vždycky zvolil Pána Zla či Temného pána. Ono totiž nazvat Voldemorta nějakou tou pitomou přezdívkou před ostatními smrtijedy, zvlášť pak těmi stolovými, byl téměř sebevražedný čin.
Kingsley se hluboce zamračil. Vlastně se mračil prakticky pořád od doby, co sem dorazil. „Utkali se spolu před bránou Nurmengardu. Harry nečekaně zaútočil na Nagini, když..." odmlčel se a vzhlédl k blonďatému muži. „Vy víte kdo zaútočil nazpět a následně i s Nagini zmizel," vysvětlil a nikdo ani nedutal.
„A Snape? Zachránili jste ho?!" vyhrkl Draco, neb to bylo to jediné, co ho v tomto momentě zajímalo a co okupovalo jeho mysl. Pokud Potter vyrušil Nagini snad ještě včas, teoreticky by Severus mohl přežít...
Kingsley se zatvářil omluvně a byl by nemusel vůbec nic říct, protože ostatní odpověď vyčetli z výrazu jeho tváře a z jeho očí. „Nemohli jsme -"
„Samozřejmě, že jste nemohli," zasyčel Draco, čímž velitele řádu přerušil, aniž by vůbec věděl, co chtěl vlastně říct. Bylo mu to jasné. Krčil u toho nos a skoro až nenávistně se na něho díval.
Hermiona nakrabatila čelo a starostlivě si Draca prohlížela. Chápala, že teď musí být na členy odboje neuvěřitelně naštvaný. Pokud opravdu měli možnost jeho kmotra zachránit díky Harryho zásahu a neudělali to... Musí to pro něj být hrozně těžké. Jenomže na obranu řádu, určitě byli pořád v obležení smrtijedů, nemohli přece jen tak vyběhnout na volné prostranství před Nurmengardskou bránou a zachránit dvojího agenta. Člověk se v kritických situacích musí rozhodovat rozumem a používat zdravý úsudek - naběhnout přímo na místo, kde by se stali terčem smrtijedů jenom proto, aby zachránili hlavního z nich, jistě rozumné nebylo.
„Nicméně, je tady ještě něco, co... co musíte vědět," ujal se slova znovu Kingsley a ostatní k němu upřeli tázavý pohled. Tón, jakým ta slova říkal, jim prozradil, že nejde o nic pěkného, že nemají očekávat dobré zprávy. A taky že dobré nebyly ani trochu. „Než vy víte kdo zmizel, proběhl mezi ním a Harrym klasicky krátký rozhovor," dal se do vypravování a oni na něm viseli očima. „Hloupě, leč pro nás je to plus, prozradil, že Nagini není posledním viteálem na světě," dořekl a to bylo právě v tomto momentě, co sedm srdcí nezávisle na sobě vynechalo úder.
Nejhorší ze všech domněnek se potvrdila. Válku prohráli. Tímto momentem, tímto potvrzením prohráli, protože jak do prdele mají zjistit, co je jeho dalším viteálem, kde do hajzlu je a jestli jich nakonec nemá ještě víc?! Všichni z řádu by rádi tvrdili, že rozpoltit svou duši sedmkrát je strop všeho a že kdyby se Voldemort pokusil vytvořit další viteál, sám by se zničil. Jenže očividně ne... Voldemort zase ukázal, jak mocný je a že nemá žádné zábrany. Bez problémů překračuje jednu mez za druhou, pozvedává černou magii na další úroveň a bere i těm nejstatečnějším bojovníkům strany světla naději. Naději jim bral, bere a teď jim vzal i tu poslední špetku, sfoukl jim plamen té poslední svíčky, jež slabě, ale přece jen hořela pro ně.
„Proboha... to... ježíši..." Hermiona se ze sebe snažila vykoktat nějakou reakci, ale moc jí to nešlo. Nemohla najít ta správná slova, nimiž by mohla to, co jim Kingsley oznámit, okomentovat.
Nikdo jiný se o reakci nepokoušel. Byla zbytečná. Všichni do jednoho pocítili tu pohlcující úzkost, která se zjevila zároveň s Kingsleyho slovy. Všichni do jednoho se v tomto momentě cítili víc mrtví než živí, neb vědění, že válku prohráli, je vnitřně opravdu zabilo. Tolik měsíců bojovali, někteří z nich umírali, za to, aby válku dotáhli do úspěšného konce, navzájem se povzbuzovali, že to můžou dokázat, navzájem se drželi v dobách, které by označili za ty nejhorší, bojovali a bojovali statečně, ale... Bylo to k ničemu. Justin, Padma, Fleur, ale i Fred, Levandule a další, kteří zemřeli už v bitvě o Bradavice, kterou peklo začalo, zemřeli zbytečně. Voldemort je převezl. Voldemort vyhrál.
„Víte o tom něco?" Kingsley prolomil mlčení a tázavým pohledem přejel z Thea na Draca, na kterém mu pohled zastavil.
Blonďatý smrtijed k němu upřel své bouřkově šedé, téměř ocelové oči. Zakroutil hlavou. „Ne," odpověděl upřímně, ale měl pocit, že o tom zřejmě už nějakou dobu věděl. Nebo měl vědět.
Když se na všechno, co se událo, dívá s odstupem času... Bella mu dávala jasné indicie k tomu, aby na to přišel. A to, co mu řekla v Ronaldově cele... Varovala ho. Varovala ho před něčím, co se chystá. A on by dal její ruku do ohně za to, že to souvisí s dalšími Voldemortovými viteály. A pak... Před zastřenýma očima viděl to, co viděl, když svázán na zemi upíral svůj zrak ke své tetě. Srdce se mu rozbušilo uvědoměním a hruď se mu bolestivě stáhla do sebe, jako by ho chtěla pohltit, jako by chtěla pohltit celou jeho existenci.
Kingsley si po Dracově záporné odpovědi nešťastně povzdechl. Trochu doufal, že by o tom mohl něco vědět, když byl jedním z hlavních smrtijedů. Kdyby Severus žil, požádal by ho teď o to, aby o dalším viteálu zjistil všechno, co se dá. Jenomže nežije a Draco by měl převzít jeho roli dvojího agenta, jak tuto možnost rada starších nedávno probírala, neb měli ve zvyku spekulovat úplně o všem a o všech možných situacích. Ale ani tohle nepřipadalo v úvahu, jelikož Draco se do hlavního Voldemortova štábu už pochopitelně nemůže vrátit. Nebo ano, může se tam vrátit, ale už by se nevrátil zpátky.
„Jaký je teda plán?" zeptal se George a vyslovil tak věc, která zajímala všechny do jednoho.
Velitel Fénixova řádu se uboze pousmál. „Žádný," odpověděl a Ginny, George i Blaise se zamračili. Ron měl co dělat, aby se vyrovnal se svými panickými myšlenkami na to, jak teď sakra najde Harryho, aby mohli společně hledat další viteál, a Hermiona měla spoustu práce s tím, aby zadumaně pozorovala Draca, který se zdál býti hlavou na míle odsud, což ji zaujalo. I Theova tvář byla bezvýrazná, skoro se zdálo, že ač tady fyzicky je, duševně není. „Musím se vrátit. Remus s Arturem na mě čekají," dodal vzápětí Kingsley a podíval se na Rona. „Půjdeš se mnou, Rone," oznámil mu a rudovlasý muž po něm šlehl pohledem. „Rodiče tě chtějí vidět a musíme tě dostat zpátky k Harrymu," vysvětlil mu a Ronovi bleskla naděje, že návrat k vyvolenému nemusí vymýšlet sám. Není totiž zrovna myslitelem roku.
Hermiona přestala očima skenovat svého smrtijeda a stočila pohled na Rona, který se na ni po Kingsleyho slovech zadíval. Ačkoliv neřekl vůbec nic, Hermiona pochopila úplně všechno. Chtěl vědět, jestli půjde s ním - jestli se vrátí zpátky ke Zlatému triu, které je už pár měsíců duem.
Nasucho polkla a dál mu pohled oplácela, zatímco Ginny, Blaise a George obklíčili Kingsleyho, vyptávali se na další informace a zároveň mu sdělovali ty své. Popisovali mu, co se dělo při záchraně Rona a taky o Voldemortově zjevení. Theo i Draco zůstali stát tam, kde stáli, a Hermiona s Ronem taky.
Tak? Vrátí se tam, kam patří? K Harrymu a Ronovi a bude s nimi hledat viteály jako to dělali před bitvou o Bradavice a pak i po ní, než zůstala s řádem? Má opustit Draca, Thea, Blaise a další své přátele, aby napomohla Harrymu dostát svému titulu vyvoleného?
Jistá část v ní křičela, aby na nic nečekala a okamžitě s Ronem vyrazila za Harrym, protože věděla, že její pomoc potřebují. Jejich trio je společně silné, jsou skvěle sehraní a možná, že by jim napomohla k tomu, aby se věci trochu hnuly kupředu. Ale...
Ale Malfoy. Ale Theodore, Blaise, drahá zesnulá Daphné a jejich Bristolský odboj.
Nemohla je opustit. Nechtěla je opustit. Za ty společně strávené týdny a měsíce nejen v Bristolu si k těm zmijozelům vybudovala tak hluboký vztah, že už je brala stejně jako Harryho, Rona, Ginny, Nevilla a další. Byli pro ni stejně důležití jako oni. V hloubi duše cítila, že už nepatří do Zlatého tria, ale že patří tady - k členům Protivoldemortova odboje a i toho Bristolského. Patří tady, k Dracovi.
Její rty se stočily do omluvného úsměvu a zavrtěla hlavou. Ron to pochopil. Něco v jeho očích pohaslo, úsměv jí chabě oplatil a pak od ní odvrátil pohled a vyrazil ke Kingsleymu, který ho oslovil, neb neměli času na rozdávání a museli už vyrazit.
Hermiona se však nemohla smířit s myšlenkou, že by ho nechala odejít jen tak. Bez rozloučení. Ve válce by totiž každé setkání s někým, kdo je pro nás důležitý, mohlo být tím posledním. Nechtěla riskovat, že by poslední vzpomínka na Rona byla tak... obyčejná. Přece jen roky vlastnil její srdce, aniž by to třeba věděl nebo aby si to plně uvědomovala ona sama. Přiběhla k němu a ještě než s Kingsleym odešel, hodila mu ruce okolo krku a silně ho objala.
Draco od nich odvrátil pohled. Shodou okolností na Thea, který se na něj povzbudivě pousmál a zároveň ho pohledem ujistil, že to není nic, kvůli čemu by si měl třeba prokousat žíly na zápěstí. Znal ho, možná nejlíp ze všech, a tak věděl, jak majetnický a žárlivý někdy dokáže být, třebaže vůbec nemusí.
„Dávej na sebe pozor, Rone. A dávej pozor i na Harryho. Miluju vás, oba dva," vydechla, když se od něho odtahovala, a on se pousmál.
„Víme o tom," ujistil ji a ona mu úsměv oplatila. „Buď opatrná," vyzval ji vzápětí a starostlivě svraštil obočí, načež k ní natáhl ruku a jemně ji pohladil po tváři. Očima zabloudil k blonďatému smrtijedovi, který ho sledoval jako ostříž svou kořist. Nepatrně se zamračil a podíval se zpátky na Hermionu. Otevřel ústa a téměř něco řekl, ale okamžitě si to rozmyslel. Pousmál se ještě jednou a pak se k ní sklonil, vtiskl jí polibek na čelo a následně odkráčel za Kingsleym.
Hermiona se za ním dívala s hlubokou vráskou mezi obočím. Co když ho vidí naposledy? Přepadl ji ohromný pocit viny, že nejde s ním, a tak otočila hlavu k důvodu svého setrvání tady - k Dracovi. Upřeně se na ni díval a třebaže jeho tvář byla jako obvykle kamenná, jeho oči k ní promlouvaly.
Je tam, kde má být. Je s tím, s kým má být.
***
Den to byl příliš dlouhý. Patrně jeden z nejdelších, což není logicky možné, neb Merlin žádnou hodinu nepřidal, ale jelikož v Nurmengardu bojovali v brzkých ranních hodinách, zdálo se všem, že večer je v nedohlednu. Nakonec přece jen přišel, protože tak, jak i ta nejdelší hodina v životě člověka má jen šedesát minut, tak je zákonem, že slunce každý večer zapadne.
Hermiona už byla v posteli, zády se opírala o zeď a třebaže na stehnech jí spočívala kniha, už dávno ji nečetla. Draco, jenž ležel zády k ní, už spal. Nebo to možná jen hrál. Mokré vlasy jí pozvolna padaly na ramena a zamlženým pohledem zírala na stránku knihy, ale vypadalo to, jako by se dívala spíš skrz ni, než na ni.
Myšlenky jí neustále utíkaly k Dracovi a k tomu, co jí ráno řekl. Nebylo mu to ani trochu podobné. Vždyť Malfoy neměl ve zvyku mluvit o svých pocitech a už vůbec ne tak dlouho a obsáhle. Chvíli dokonce uvažovala nad možností, že se za Draca někdo vydává, ale vzápětí si uvědomila, že mnoholičný lektvar, a to i připraven mistrem lektvarů, nemá tak dlouhou účinnost, a ona ho neviděla, že by si sem tam cvakl z placatky jako to třeba dělal Barty Skrk junior, když se vydával za Moodyho. Byla prakticky celý den s ním, takže...
Netušila, co Draca popadlo, že na ni všechna ta slova, která ždímal až ze dna svého - ne zas tak ledového - srdce, vybalil, ale uvědomila si, že po Severusově smrti jistě musí být citově nestabilní. Ano, i on, který má Bellatrixinu školu. Je možné, že si uvědomil to, co si uvědomila ona, a sice, že každý okamžik může být tím posledním. Možná měl prostě jen potřebu jí konečně říct, co pro něj znamená. Nevěděla, jak k tomu závěru došla, ale byla si jistá, že něco takového od něj slyšela poprvé a naposledy. Koneckonců, po zbytek dne se choval jako typický, odtažitý Malfoy.
Jeho nečekané citové vyslovení však nebylo tím jediným, co obývalo její mysl. Hlavu měla plnou i toho, jak podivně se Draco s Theem celý den chovali - tedy po tom, co si soukromě promluvili za zavřenými dveřmi ložnice. Strávili tam opravdu dlouhou dobu a Blaise byl uražen, že ho nepřizvali do debatního kroužku, proto na papír naškrábal jakýsi dokument, jehož nadpis zněl: Žádost o ukončení přátelství. A ještě jim nakreslil pozvánku, kterou je vyzýval k tomu, aby se dostavili do kuchyně k rozvodovému řízení nebo co. Nepřišli, ale i tak Ginny, jakožto soudce, Blaise, Thea a Draca rozvedla, jak jí čokoládový muž přikázal.
I Hermiona byla trochu uražená, neboť nepřizvali ani ji. Mohla jen hádat, co asi řešili, ale jelikož Theo z pokoje vyšel ve tváři bledší než umrlec a s očima vyzařujícíma nepokoj, strach a obavy, zřejmě to nebylo nic příjemného.
Ovšem, že ona i Blaise se aspoň z Theodora snažili dostat, o čem mluvili, protože si mysleli, že mají právo to vědět, ale nic z něj nedostali, což je znepokojilo. Po zbytek dne se Theo choval divně, často byl myšlenkami daleko odsud a s nikým nemluvil. Jen občas se kohokoliv z odboje zeptal na to, zda věří v posmrtný život nebo jestli smrtí všechno končí, což do prdele znepokojovalo úplně všechny. Včetně Ginny i George, kterým bylo upřímně jedno, co Malfoy a Nott řešili.
Nicméně, nikdo se nic nedozvěděl a Hermioně to vrtalo hlavou možná víc než fakt, že se stále ještě nevyjádřila k tomu, co na ni Draco vychrlil.
„Nechceš už jít spát?" zamumlal Draco a ona zamrkala a šlehla po něm pohledem. Neotočil se k ní a ona se zamračila.
Měla dojem, že je na ni zřejmě naštvaný, že doposud na jeho slova nereagovala, ale zároveň si myslela, že je mu to všechno tak nějak jedno. Sám přece říkal, že od ní nečeká nic nazpět, ne? Nebo něco takového.
„Ruší tě to?" zeptala se, zaklapla knihu, kterou stejně nečetla, a položila ji na noční stolek. Pochopitelně měla na mysli světlo z lampy, které zde svítilo, protože po tmě se čte docela blbě.
Převalil se na záda. „Ano, ruší," odpověděl jednoduše a ona zakoulela očima.
Neměla by mu připomenout, že tohle je spíš její pokoj, než jeho? Klidně mohl jít spát do obývacího pokoje za Theem a Blaisem. George totiž z nedostatku místa spal v druhé ložnici se svou sestrou, takže se před spaním modlil ke všem čarodějům světa, aby ji v noci nějakým nedopatřením neprobudil a ona ho neproklela na druhý břeh.
Chtěla mu navrhnout, aby si dal hlavu pod polštář, ale nakonec si to rozmyslela. Tak jako tak ji už začínala přemáhat únava a ona by se měla pokusit co nejdřív usnout. Netuší, co ji ráno čeká, co se bude dít, ale ví jistě, že unavená nebude odboji k ničemu. Byla si jistá, že dneska nebude spát dobře, ostatně to nikdo, a že spánek bude přerušovaný a obohacený o noční můry. Ne, že by to byla novinka.
„Dobrou." Zhasla lampu, položila se na záda a následně se přetočila na pravý bok tak, aby ke smrtijedovi byla zády. Ráda by se k němu přitulila, neboť věděla, že by se jí v jeho náruči jistě usínalo mnohem lépe, ale...
„Dobrou," zabručel a ona otevřela oči, které před pár vteřinami zavřela.
Ale hovno, žádné ale tady není. Přehodila se na bok druhý a jelikož ležel na zádech, zvedla jeho paži a šikovně pod ní vklouzla.
„Teď dobrou," prohlásila, poupravila svou pozici a pravou dlaň mu položila na hruď. Na srdce, přesněji, protože ji tlukot jeho srdce uklidňoval.
Objal ji a jeho ruka zakotvila na jejím boku. „Už jsem myslel, že to neuděláš."
Znovu otevřela oči. Zaklonila hlavu a ve tmě si ho prohlížela, což bylo zbytečné, jelikož ho neviděla. Každopádně věděla, že někde tam jeho hlava je. „Jsi naštvaný?"
Krátké mlčení. „Měl bych?"
Zamračila se. No možná by měl. Vždyť mu nedala žádnou odpověď, třebaže se jí při svém monologu na nic neptal. Ona by asi naštvaná byla, kdyby někomu otevřela srdce, a ten někdo by na to nijak nezareagoval.
„To, co jsi ráno říkal-"
„Bude zapomenuto," skočil jí do řeči a ona se zamračila hlouběji. A je to tady...
Nadzvedla se na loktu. „Ne, nebude," odporovala a i když mu do tváře neviděla, vsadila by svou hůlku na to, že nakrčil nos. „Bylo to... tak surově upřímné a přitom krásné," zamumlala to, na co neprodleně po jeho ranním monologu myslela. „Dostalo mě to a..." povzdechla si a začala ukazováčkem jezdit po jeho nahé hrudi. Malfoy měl totiž ve zvyku spát do půl těla nahý, což nechápala, ale vůbec jí to nevadilo, aby byla upřímná... „A moje srdce zřejmě taky patří tobě, i když bych lhala, kdybych tvrdila, že mě to neděsí a že z toho nemám strach," dodala a cítila, že se napnul.
Tak je to. Během dne dospěla k názoru, že její srdce už opravdu bije hlavně pro něj - pro zatraceného Draca Malfoye. Sice by ještě nemohla mluvit o lásce a nemohla by s čistým svědomím prohlásit, že ho miluje, ale věděla, že mezi nimi roste něco velkého, něco obrovského - a to tak nenásilně a nenuceně. Cítila to, cítila, že se pomalu, ale jistě zamilovává do smrtijeda.
„Jak si můžeš být jistá, že jsem nelhal?"
Strnula a ukazováček se jí zastavil kdesi pod jeho hrudním košem. „Nemůžu," odpověděla, položila se zpátky a mlčela. Tohle nebyla reakce, kterou očekávala.
Nic víc neřekl a ona taky ne. Vlastně ani netušila, co jiného by na jeho poznámku mohla říct. Aby byla upřímná, ani nepomyslela na to, že by si ta slova jen tak vycucal z prstu a že by nebyla pravdivá. Uvěřila mu je a ať řekne cokoliv, bude jim věřit dál, protože oči nelžou, ne? Způsob, jakým se na ni díval během toho, co na ni ta slova chrlil, mluví za vše. Způsob, jakým se na ni dívá pokaždé, když zachytí jeho pohled, kdekoliv a kdykoliv, je dost jasný. Tou poznámkou se jen bránil, i když by měl sakra vědět, že před ní jsou jakékoliv ochranné prvky zbytečné. Ona mu neublíží.
„Myslel jsem to vážně, nelhal jsem, ale jestli o tom ještě někdy promluvíš, prokleju ten tvůj perfektní zadek až do minulosti, Grangerová," zamumlal po dlouhém mlčení, políbil ji do vlasů a lehl si pohodlněji.
Hermiona se pousmála a na jeho slova už nijak nereagovala. Zavřela oči a v jeho náruči se pocitem naprostého bezpečí a spokojenosti nechala ukolébat ke spánku.
Blonďatý smrtijed však usnout nemohl. Nedokázal to, protože musel myslet na to, co s Theodorem naplánovali - respektive co naplánoval on.
„Cože?!" vyhrkl Theodore a díval se na blonďáka, jako by mu narostla druhá hlava. „To snad nemyslíš vážně, Draco. To je jistá smrt! Ty-víš-kdo nás viděl, mě i tebe, ví, že jsme zrádci."
Draco se na svého přítele mračil, ale nemohl by říct, že očekával jinou reakci. „Vysvětlím mu to," pronesl nevzrušeně a Theovi obočí zmizelo ve vlasech.
„Děláš si ze mě prdel?" zeptal se, protože tohle nemohl myslet vážně ani ze srandy. „Jak bys chtěl něco takového vysvětlovat zrovna ty víš komu? Je to padlé na hlavu, Draco."
„Musím to udělat, Theodore. Ať už s tvou pomocí nebo bez ní," stál si za svým a černovlasý smrtijed svraštil obočí a ruce si složil na hrudi.
„Je to sebevražda."
Draco se ušklíbl. „Možná ano, ale jiná možnost není... musíme se vrátit."
„Zabijou nás, Draco. Ne, že by mi to vadilo," ušklíbl se a tentokrát to byl blonďák, kdo se zamračil, „ale jsem si jistý, že rychlá smrt avadou nás nečeká."
Ne, to určitě ne. Spíš pomalá, neskutečně bolestivá smrt. Ale i přesto to musí udělat. „Vím, kde ten viteál je a vím, jak vypadá. Musíme ho zničit a jinak, než přidat se zpátky ke smrtijedům, to nepůjde, Theo."
Theodorovi se objevila hluboká vráska mezi obočím. „Víš to jistě?" ujišťoval se. „Víš jistě, že to je viteál?"
Tak na sto procent to zrovna nevěděl, ale... Byl si tím téměř jistý. „Ano."
Černovlasý smrtijed si povzdechl. „Dáváme v sázku všechno, Draco. Dáváme v sázku to nejcennější, co máme - naše životy," připomněl mu, i když to bylo zbytečné. Draco si to sakra dobře uvědomoval. „Je dost možné, že... že Hermionu už nikdy neuvidíš. A když tě zabijou, což je jisté, protože není šance, aby to vyšlo, zanedlouho tě na druhý břeh přijde navštívit, řekl bych."
Dracovi se nepatrně stáhlo srdce. To věděl, ale nechtěl o tom přemýšlet. Věděl, že jeho sladká Grangerová nemá šanci moc dlouho přežít, když ji nebude mít pod dohledem. Určitě ho totiž bude chtít jít buď hledat, když nečekaně zmizí, nebo ho naopak pomstít, až zjistí, že je po něm, a udělá nějakou pitomou blbost, která zapříčiní její smrt.
„Jsi s tím v pohodě?" ujal se po chvíli slova zase Theo. „Zítra ji uvidíš naposledy, Draco, nedělej si plané naděje. I kdyby to vyšlo a Bingham, Beddoe, Bella nebo Pán Zla by nám neprokopli páteř, nebudeš mít možnost s ní být. Budou nás hlídat, nedovolí nám jen tak odejít, jakmile se tam po tom, co se stalo, vrátíme."
„Vrátíme..." zopakoval jeho poslední slovo. „Jdeš do toho se mnou?" Tázavě povytáhl obočí a Theo nakrčil nos a zamračil se, načež s povzdechem přikývl.
„Nemám co ztratit," odvětil. „A samotného tě v tom nenechám, protože je mi do prdele jasné, že zítra odejdeš tak jako tak.".
Draco se ušklíbl. Theo měl pravdu. Odešel by, ať s ním nebo bez něj. Ale ne zítra. „Pozítří," řekl a Theo se na něho podíval překvapeně. „Chci ještě posledních pár hodin..." zamračeně se odmlčel, „strávit s ní," zamumlal vysvětlení a Theo uvědoměle pootevřel rty.
„Třeba ti to nakonec rozmluví a my tu jízdenku na jistou popravu stornujeme."
Draco do něj zabodl ostrý pohled. „Ne, Theodore, tys to nepochopil. Nikdo, nikdo, a to ani Grangerová, o tom nesmí vědět. Je to jen mezi námi."
Theo se zarazil. „Ani Blaise? Měli bychom jim to říct - nebo aspoň jemu, Draco. Měli bychom-"
„Ne," přerušil ho rázně. „Nikdo to nesmí vědět."
Theodore zavrtěl hlavou. „To je blbost. Když nás zabijou, jak bude řád vědět, co je dalším viteálem a kde se nachází? Musíš jim říct všechno, co víš, aby mohli jednat."
„Mám to vymyšlené, Theodore. Dozví se to, ale ne od nás."
Není idiot, samozřejmě, že na tohle myslel.
„Jak a od koho?" naléhal černovlasý muž.
Draco ho spražil pohledem, kterým mu jasně naznačil, že na tuhle otázku mu neodpoví. „To je všechno, můžeme jít zpátky," prohlásil a vyrazil ke dveřím.
Theo si povzdechl a vyrazil za ním. „Hermiona tě zabije," řekl ještě mezi dveřmi a Draco se ušklíbl.
„Myslím, že v době, kdy se o tom dozví, už nebude mít koho zabíjet... Nebo mi tím, že mě zabije, prokáže službu, až se na mně naši kolegové vyřádí, " zavtipkoval a Theo svůj zamračený pohled zabodl do jeho zad.
Lhal by, kdyby tvrdil, že nemá strach. Má, a to sakra obrovský. Jenomže to musí udělat, je to nezbytné. Nikdo z řádu by se nedokázal k viteálu přiblížit tak, jako se k němu dokáže přiblížit on, pokud nějakou záhadou zpracuje Voldemorta i Bellatrix, aby ho vzali zpátky mezi sebe.
Hlavně Bellatrix, protože ta tomu všemu beztak šéfuje, třebaže Voldemort je pořád nad ní. Ani by se nedivil, kdyby...
Prudce otevřel oči, srdce se mu rozbušilo jako o závod a polilo ho horko.
Ten viteál je její.
Čest nám poraženým...