STELLA:
Tommy plakal dobrou půl hodinku, než se mi konečně podařilo ho úplně uklidnit. Za tu dobu se aspoň můj dech úplně vrátil k normálu a já si mohla spokojeně vydechnout. Pohladila jsem svého broučka naposledy po tvářičce, když jsem ho položila zpátky do postýlky, a zhluboka se nadechla při pomyšlení nad tím, co mě teď čeká vedle. Nikdy jsem si nemyslela, že v našem vztahu je Louis ten dominantní. Ne, že bych si myslela, že jsem to já, ale celou dobu jsem to brala tak, že jsem si v tomto ohledu tak nějak rovní. No… nebudu lhát, po tom, co se mezi námi stalo před chvílí, si to už nejspíš nemyslím.
Každý krok k naší ložnici mě docela zvláštně bolel. Ne, že by mi Louis ublížil. To určitě ne! Ale tím, jak mé tělo bylo zvláštně unavené už před tím a pak do toho ještě to… Prostě jsem měla, co dělal, abych vůbec dokázala v pořádku dojít zpátky do ložnice. Sklopila jsem hlavu a tiše za sebou zavřela dveře. Otočila jsem se čelem k Louisovi a pomalu začala zvedat pohled – v tuto chvíli z velmi zajímavé – podlahy, abych mu dokázala čelit. Když mé oči našly v té tmě obrys Louise v naší posteli, dokázala jsem už docela dobře rozeznat, že leží zády ke mně. Jako já v té době, kdy přišel on domů.
„Miláčku?,“ zašeptala jsem ještě jaký kousek od postele, „miláčku,… spíš?“ Louis mi neodpovídal a jen tak ležel na svém pravém boku. Sice to vlastně byla moje strana postele, ale… myslím, že další hádku kvůli zbytečnosti bych už dneska asi nezvládla. Klekla jsem si tedy tiše na roh postele a pak se sklonila k jeho tváři. Zajímalo mě totiž, jestli mě ignoruje tak, jako já jeho, když přišel, a nebo jestli opravdu spí. Opatrně jsem si rukama pochytala všechny vlasy, které mi v silný pramenech spadaly přes ramena k jeho tváři. Ale on opravdu asi usnul, protože si tiše a velmi pravidelně oddechoval a tak jsem se tedy svorně stáhla a jenom po pas sklouzla pod peřinu. Rukama jsem ho – i přesto, jak jsme se ráno pohádali – obejmula kolem trupu a celým tělem se k němu bokem přitulila. Přece jenom… takhle se spí nejlíp.
Paradoxem se ovšem stal fakt, že ačkoliv mé celkové únavy těla i duše jsem nedokázala usnout pěkně dlouho. Slyšela jsem odbíjet jedenáctou, pak půl dvanáctou, půlnoc, ale pořád ne a ne usnout. Louis si za tu dobu začal už pochrapkávat, ale já prostě nic. Věnovala jsem mu jemný polibek na lopatku, jakoby se to pro mě stala jediná možnost pro brzký spánek.
„A stejně tě miluju,“ zašeptala jsem mu do kůže na nahých zádech a konečně se mi začaly zavírat oči. Že by to opravdu pomohlo? Uškrnula jsem se sama pro sebe a přitulila se ještě blíž k němu. A pak už to netrvalo dlouho a já opravdu usnula taky…
…………………………………………
„Dobré ráno,“ pokusila jsem se znít normálně, když Louis přišel do kuchyně. Přes noc jsem se přemluvila, že se pokusím dělat, že se nic nestalo. Ale zásadně jsem se postavila proti nabídce z mého mozkového centra, že bych se mu měla omluvit já. On to zvoral, tak ať se teď snaží! Když jsem ovšem uviděla jeho otrávený obličej, moje rozhodnutí se rázem vypařilo. Když jsem ho uviděla, měla jsem opět nepopsatelnou chuť se hádat. Ale udržela jsem se. Nasadila jsem si lehce falešný úsměv s pořádnou dávkou kyselé ironie a dál se věnovala Tommymu, který právě snídal. Tentokrát měl připravenou přesnídávku z jablek a mrkve, kterou měl nejspíš nejradši. Měla jsem ho položeného v sedačce od auta a po lžičkách mu to dávala do pusinky. Ne, Tommy určitě nebude jako Liam svým vztahem k lžičkám. Protože na rozdíl od něho, si s nimi dokáže i hrát.
Louis vzhlédl ke mně a evidentně se taky dost přemáhal, aby se na mě aspoň pousmál. Fajn. Vždyť je to jedno. Nemusíme spolu mluvit třeba vůbec. Přešel pomalu k nám, políbil Tommyho na čelíčko a pak se otočil ke mně.
„Dobré ráno, Stello,“ pozdravil mě po chvilce nazpátek a též mě políbil krátce na čelo. Páni! Kam se poděly ty včerejší nekonečné polibky, kterými mě málem udusil? A kam se podělo oslovení ‚miláčku‘? Koukám, že je pořád naštvanej asi tak, jako já. Hodně moc!
„Tommyho jsem ti nachystala. Seš si jistý, že ho zvládneš pohlídat?,“ zeptala jsem se opatrně, když Tommy spokojeně dopapal svou přesnídávku a spokojeně se mu zavírala očička. Zapnula jsem mu pásky v sedačce a pohladila ho po tvářičce, než jsem se od něho odklonila a podívala se do Louisových očí, které mě překvapeně propalovaly.
„Myslíš si, že nedokážu pohlídat vlastního syna? Nehlídám ho poprvé, tak nevím, co najednou řešíš!,“ zvýšil na mě hlas, až jsem tam zůstala stát jenom s pootevřenou pusou a koukala za ním, jak v pohodě odchází zpátky do ložnice. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, ale tentokrát mi to nepomohla. Rychle jsem došla za ním a zavřela za sebou dveře, aby náš křik moc nepolekal našeho broučka.
„Já to myslela jenom tak, že když už máš to nahrávání, tak možná budeš chtít mít klid a ne se ještě starat o Tommyho! Myslela jsem si totiž, že jestli budeš chtít, tak zavolám Pezz, jestli by se o něho nemohla postarat i dneska,“ rozhodila jsem naštvaně rukama a s nevolí zjistila, že Louis mě totálně ignoruje. Přešla jsem tedy přímo před jeho zorné pole, které momentálně koukalo do skříně s jeho věcmi, a založila si ruce na prsou. „Myslela jsem si, že by jsi mi mohl aspoň odpověď, když už s tebou mluvím,“ zaťaly se mi zuby do sebe a já si ho nazlobeně měřila.
„A já zas myslel, že mám právo být se svým synem,“ přimhouřily se mu oči, když se na mě podíval. „Nechápu, proč by ho měla hlídat Perrie, když ho můžu pohlídat já! Včera jsem to tam domlouval a najednou z toho chceš vycouvat? Nemyslíš, že by měl být spíš s rodiči?,“ podíval se na mě překvapeně a skoro jsem měla pocit, že v jeho očích můžu číst výčitky.
„Chceš tím snad říct, že si ho mám vzít sebou na přednášky? Nebo co se mi tu snažíš vyčítat?,“ rozhodila jsem rukama do vzduchu a pak je nechala volně bouchnout do stehen, abych tím zdůraznila svou náladu, která byla zcela zřejmá.
„Nemusela jsi na tu školu vůbec začínat chodit znovu! Nebo mi snad nevěříš, když ti říkám, že se o vás dokážu postarat?,“ podíval se na mě podezíravě a já jenom překvapeně zamrkala.
„Co zas do toho pleteš tohle? Já si dodělávám poslední ročník, aby…,“ vrtěla jsem hlavou ze strany na stranu.
„…abys nemusela být se mnou, co?,“ uškrnul se a natáhl si na tělo bílé tričko s černým potiskem.
„Co to zase meleš? Posloucháš se vůbec?,“ zakřičela jsem na něj překvapeně a ukazováček a prostředník z každé ruky si položila šokovaně na čelo. „Já si dodělávám jenom ten poslední rok, který mi chybí k titulu doktorky. Abych pak mohla začít léčit a ty… a ty mi tady říkáš takový hlouposti? Já nechci nic víc, než jenom to, abychom byli spolu. Jako rodina. A ty jdeš přece taky nahrávat. To je v pořádku, že?,“ uškrnula jsem se ironicky a chodila z jedné strany ložnice na ten druhý.
„A ty se posloucháš? Myslíš si, že já nechci být s tebou? Nic jinýho nechci víc!,“ rozhodil rukama a podíval se na mě. Rychlými kroky přešel ke mně a chytl mě za pevně za ruce, které jsem měla opřené o čelo. Zvedl mi bradu, abych se mu podívala do očí, ale když jsem to udělal, už jsem v nich neviděla to rozzuřené žhnutí, které tam bylo ještě před malou chvílí. Už to byl ten pohled, na který jsem byla zvyklá. „Promiň, choval jsem se jako idiot. Vím, že toho je na tebe teď moc. Promiň,“ vydechl a zlehka mě políbil na rty. „Ne, na tebe se prostě člověk nedokáže dlouho zlobit,“ pousmál se slabě a ukazováčkem své levé ruky mi přejel po spodním rtu.
„Jo, máš pravdu. Choval ses jako ten největší idiot na světě,“ zašeptala jsem a polibek mu vrátila. „Ne, taky se ti omlouvám. Je zbytečný, abychom se spolu hádali. Už kvůli tomu, že máme Tommyho,“ pousmála jsem se nazpátky a pevně ho objala trupu, jak jsem to dělala, než jsem večer usnula.
„A kvůli tomu, že se už za tři dny vezmeme. Nemůžeme se hádat už teď před svatbou,“ zesílil sílu ve svých paží kolem mého těla a já se cítila víc, než příjemně.
„Máš pravdu,“ přitakala jsem a zároveň vydechla úlevou. Sice mě to pořád bolelo, všechno, co mi včera a ještě před chvilkou řekl, ale aspoň, že tak. Tohle už je jenom detail.
„Víš, moc ti to sluší,“ zašeptal mi do ucha a jemně mi z krku stáhl šátek, kterým jsem si zakrývala tak barevnou kůži na krku, za kterou by se nemusel stydět ani exotický papoušek. Doslova mi svítil všemi možnými odstíny fialových, modrých a i narůžovělých. Louis, když to viděl, jenom vykulil oči a pootevřel pusu v údivu. Takhle nějak jsem se tvářila já, když jsem to uviděla po ránu v zrcadle. Nebyly to takové ty drobné cucfleky jen tak někde. Tyhle barvy jsem měla po skoro celé jeho délce. „Co se ti…?,“ nedokázal ani položit celou otázku a šokovaně na to zíral.
„Co myslíš?,“ usmála jsem se slabě a vzala si svůj šátek zpátky, abych si ho naaranžovala zpátky kolem krku. „Ale s tím si nedělej starost. I když to muselo skončit dřív,… byla to snad ta nejlepší noc v mém životě,“ zašeptala jsem blízko jeho ucha a pak se kousla do spodního rtu, až se Louis usmál.
„Můžeme si to zopakovat večer,“ usmál se potěšně a ruce mi přesunul na boky, za které si mě přitáhl blíž k sobě, „a to se vším všudy…“
„No by bylo hrozně moc fajn,“ usmála jsem se blízko jeho obličeje a pak mu ruce přesunula na jeho obličej. „Ale nevím, do kolika tu dneska u nás bude Amber. Budeme se spolu učit a ráda bych ji ukázala Tommyho. Takže to bude muset trochu počkat,“ usmála jsem se slabě a odtáhla se od něho, abych se na něho omluvně podívala. „Ale teď… teď už budu muset běžet,“ ztratila jsem najednou výraz, protože jsem se bála jeho reakce.
„Jo, jasně. Vždyť já vím. Já už musím přece taky jít,“ pousmál se a políbil mě na tvář. Přikývla jsem na souhlas a vyšla před ním z naší ložnice. „Ehm… miláčku?,“ oslovil mě váhavě a já k němu překvapeně otočila aspoň hlavou, protože mě jeho hlas opět dokázal lehce znepokojit.
„Ano?,“ čekala jsem, co z něho vyleze a ze židle si vzala slabý sáčko, které jsem si oblékla na bílou halenku.
„Není ta sukně příliš krátká?,“ zasmál se a vzal si ze stolu autosedačku i s Tommym, který už v ní spokojeně spinkal.
„Myslím, že ani moc ne. Ale co myslíš ty?,“ pozlobila jsem ho a když jsem si na černé silonky obula černé baleríny, zavrtěla jsem se před ním pánví.
„Možná jenom trošku,“ políbil mě na tvář. „Víš, co? Dneska tě radši hodím do školy, aby někdo ještě neměl chutě,“ zasmál se a vzal mě za ruku, směrem ke svému autu.
…………………………………
„Jé, ahoj, Stello,“ pozdravil mě někdo a ten někdo mě rychle doháněl. Přehodila jsem si všechny vlasy na pravé rameno a snažila se dělat, že se to netýká mě. „Stello, hledal jsem tě,“ doběhl mě ten někdo a já si byl jistý, že už vím, kdo to je. Neochotně jsem hlavu otočila k dotyčnýmu a vynutila si ten nejvíce falešný úsměv, který jsem svedla.
„Ahoj, Darrene. Co potřebuješ?,“ snažila jsem se schovat skřípání zubů, ale moc mi to nešlo. Vadilo mi, jak se po nás dívá tolik lidí a rozhodně mi to moc nepřidávalo na dobrý pocit.
„Nic. Dobře, tak něco teda jo. Chci tě o něco poprosit,“ usmál se sladce a naklonil hlavu k jednomu ramenu. Postavil se přede mě a tím zastavil mou rychlou chůzi po chodbě. Nervózně jsem se podívala kolem sebe a začala si hrát s vlasy.
„Jo? A co pro tebe můžu udělat?,“ zeptala jsem se a snažila se neznít moc otráveně.
„Já věděl, že mě nenecháš ve štychu,“ usmál se a než jsem se nadála, vtiskl mi letmý polibek na tvář, „po přednášce přijď za mnou. Promluvíme si o tom.“
Děkuju lidi. Opravdu. Myslím, že víc k tomu říkat už nemusím. To číslo, které každou chvilku roste,… vážně, jak je možné, že Saving Angel má tolik přečtení? Tolik votes? A tolik krásných komentářů? :O Já opravdu nevím, jak je možné, že jsem natrefila na tak úžasné čtenáře?! :´)) Love you, guys :)
Lucka :)
PS: Není tajemstvím, a všichni to určitě taky víte, že se blíží konec. Nevím kolik, takových minimálně deset dílů bude... spíš víc, nedokážu to ukončit xD každopádně Vám chci jenom říct, že už mám rozmyšlený nový příběh, opět s Louisem. Už mám udělaný i cover a musím uznat, že se na to psaní už moc těším :) jsem zvědavá, jestli se Vám bude líbit aspoň trošku :3 u příští části, a to možná už zítra, Vám - když budete chtít - napíšu víc drobností :)