„Takže je zpátky...“ vydechl Blaise po dlouhém, opravdu velmi dlouhém tichu, když Hermiona všem v domě v Bristolu řekla o tom, co se jí přihodilo. Nic nevynechala, neboť neměla proč a jestli si něčeho u jejich prapodivné skupinky opravdu vážila, tak to byla upřímnost. Asi nepoznala, že právě upřímnost je to, co tady chybí... Nicméně, během vyprávění jí Daphné ošetřovala rány v obličeji tak, jak jí Theo radil. „Asi začnu věřit v toho týpka tam nahoře,“ pronesl vzápětí Blaise a prstem ukázal ke stropu. „Máme Draca zpátky!“ zopakoval ještě jednou, jako by tomu nemohl uvěřit nebo jako by se o tom potřeboval ujistit.
Hermiona s vráskou mezi obočím váhavě přikývla. „Zřejmě,“ zamumlala, ale nemyslela si, že by Malfoye měli zpátky doopravdy. Právě naopak... připadalo jí, že ho ztratili. „Co si o tom myslíš?“ Tázavě se podívala na Thea, který zamyšleně seděl na pohovce a nijak se k tomu, co jim před chvílí řekla, nevyjadřoval. Jen se mračil a mlčel.
Theodore k ní vzhlédl a s povzdechem pokrčil rameny. „Myslím, že bychom se k myšlence, že ho máme zpátky, neměli příliš upnout,“ odpověděl upřímně a ačkoliv se Hermiona zamračila, věděla, že má pravdu.
A Theo věděl, že pravdu má, protože věděl něco, co nevěděli ostatní. Bylo mu zakázáno o tom mluvit. S Dracem se totiž dneska v noci setkal dřív, než Hermiona... Přesněji na schůzi smrtijedů, které se ten blonďák konečně účastnil. Bellatrix ale ne. Radost z toho, že se Draco objevil, že žije a že se zdá být docela v pořádku rychle zmizela, když pochopil, že tak úplně v pořádku není. Poznal to na něm, poznal to z jeho chování, poznal to ze způsobu jeho vyjadřování, viděl to v jeho očích. A pak mu to Draco všechno potvrdil tím, o co ho po schůzi požádal, do čeho ho zatáhl.
„Myslíš, že zase zmizí?“ zeptala se Daphné a vstala, neb doposud seděla na opěrce Hermionina křesla, a starostlivě si čarodějku prohlížela. „Mělo by se to zahojit rychle. Ten lektvar od Snapea je vážně dobrá věc,“ pronesla a Hermiona jí s vděčným úsměvem na rtech poděkovala.
Theo se na svou holku dlouze zadíval. „Ano,“ odpověděl prostě a stočil pohled na kudrnatou čarodějku, která okamžitě sklopila oči k nízkému stolku, když se na ni významně podíval. Ten stolek pochopitelně ne, spíš Theodore. „Mohla bys na slovíčko, Hermiono?“
Členka už dvou odbojů strnula a prudce k němu vzhlédla, načež přimhouřila oči. Na slovíčko nikdy nevěstilo nic dobrého. I přes mírnou nervozitu ale vstala a společně s Theem, který se postavil zároveň s ní, vyrazila k chodbě.
Daphné i Blaise se za nimi zmateně dívali, načež si mezi sebou vyměnili tázavý pohled. „Nepřipadá ti, že na nás tak nějak hází bobek?“ ozval se Blaise. „Ještě když tady byl Draco to taky bylo pořád: můžeš jít se mnou vedle, Grangerová? a promluvíme si osamotě, Theo... Proč nikdo neříká na slovíčko nám dvěma?“ uraženě si odfrkl a Daphné zakoulela očima. „Nepřijde jim to trapné?“
„Dej pokoj, Blaisi,“ vyzvala ho rozmrzele a plácla sebou na pohovku hned po tom, co lahvičku s lektvarem položila na stolek.
Zamračil se na ni. „Tobě nevadí, že nás pořád tak obchází?“
Daphné zakroutila hlavou. „Ne, ani ne,“ odpověděla upřímně. „Vlastně jsem za to docela ráda, protože... no, jsem asi slaboch, ale myslím, že bych neustála, kdybych byla do toho jejich temného smrtijedského světa ještě víc zatáhnuta,“ zabrblala a Blaise se na ni díval s nakrabatělým čelem. „Mám dojem, že se nás dva prostě snaží nějak... nějak držet dál, abychom nepropadli stejnému zoufalství jako oni, víš? Vlastně je to od nich docela hezké.“
„Sama jsi docela hezká,“ zabručel Blaise rozmrzele, i když věděl, že jeho kamarádka má pravdu. Rozhodně jí ale tady neskládal komplimenty, jen na to prostě neměl co říct, tak dětinsky odsekl, co ho v tu chvíli napadlo.
Blondýnka se povýšeně ušklíbla. „To samozřejmě vím,“ ujistila ho a on si odfrkl. „Zato tebe vaši dělali asi v učebně lektvarů, což?“
Blaise nakrčil nos a nechápavě se na ni podíval. „Proč jako?“
Daphné se uchechtla. „Protože právě tam se děje většina nehod.“ Pokrčila rameny a když ji Blaise probodl uraženým pohledem, vyprskla smíchy.
Následně oba dva šlehli pohledy k chodbě, odkud se neslo Hermionino štěknutí: „To po mně přece nemůžeš chtít!“, načež se ozvalo otevření dveří a nejen Hermiona s Theem na chodbě, ale i Daphné s Blaisem okamžitě nahmatali hůlky a strnuli.
„Draco!“ vyjekl vzápětí čokoládový chlapec, když se blonďatý smrtijed objevil ve dveřích a beze slova, bez pozdravu, vstoupil dál do místnosti. Za ním vešla Hermiona a pak i Theo. Blaise k Dracovi rychle vyrazil, a než se blonďák stačil posadit do svého křesla, objal ho, na což zareagoval tak, že se zatvářil dost kriticky, ale nic neřekl.
„Doma tě neučili zdravit?“ ozvala se Daphné, když ho Blaise přestal objímat, a i ona k blonďákovi vyrazila. Tak ráda ho viděla celého! „Asi zaletaxuju Narcisse a proberem spolu mezery ve tvé výchově,“ ušklíbla se, krátce ho objala a když se od něj odtahovala, vlepila mu pusu na tvář.
Probodl blondýnku ostrýma očima. „Pokud použiješ letax, do pár minut jste všichni mrtví,“ řekl varovně a přesto tak nějak... nijak, snad bez zájmu.
Daphné povytáhla obočí tak moc, až se jí na malou chvíli ztratilo ve vlasech. Ale našla ho a na Draca se zamračila. „To byl vtip, letax bych tady pochopitelně nikdy nepoužila,“ zamumlala stále ještě zamračeně a s přimhouřenýma očima na něj hleděla, když usedala zpátky na pohovku.
Hermiona se mezitím mlčky posadila do dalšího křesla a vrhala po Theovi nehezké pohledy. On se na ni mračil, ale zároveň ji výrazem ve svých zelených očích němě prosil o to, aby přistoupila na to, oč ji žádal, třebaže to bylo možná trochu podlé.
Draco svěsil koutky úst. „Aha. Vtipné,“ nuceně se pousmál a konečně se posadil, zatímco všichni čtyři na něho hleděli, jako by ho viděli poprvé v životě. A možná, že ho poprvé přece jen viděli - takhle. „Co je?“ zavrčel blonďák po delším tichu, během kterého ho všichni čtyři propalovali zkoumavým pohledem.
Daphné ohrnula nos. „Jsi... jiný,“ zabrblala a on výsměšně povytáhl obočí, ale nic na to neřekl.
Jo, asi je jiný, ale koho by skoro měsíc jen po boku Bellatrix a sem tam Voldemorta nezměnil? Nikdo z nich si neumí ani představit, co se za ty týdny stalo, čím si prošel, čeho byl svědkem, co byl sám nucen dělat... Být s těmi dvěma v jejich přirozeném prostředí, to na člověku zanechá stopy. A jizvy. Nejen ty na povrchu, na kůži, ale i na duši. Ne, neumí si to představit, ale to je jen dobře. A nikdy se to nedozví, nikdy. Kdyby věděli jen hrstku toho, co se stalo jeho rukou...
Nicméně, ty týdny s Bellou byly i k užitku, to musel uznat. Netušil, jak perfektně v sobě umí potlačit lidskost, jak perfektně umí necítit. Bellatrix v něm tyto schopnosti probudila k životu a zdokonalila je, za což jí byl svým způsobem řečený, jelikož musel uznat, že necítit je zatraceně skvělé. Pryč jsou všechny ty opovrženíhodné, ubohé pocity, pryč je všechno zoufalství, bezmoc, strach... Ano, i strach. Troufal si teď o sobě tvrdit, že už se nebojí budoucnosti a toho, co se stane či by se stát mohlo. Věděl, že ať už ho potká cokoliv, ustojí to. Zkrátka, umění necítit je neuvěřitelně povznášející. Člověk se pak cítí být mnohem silnější, skoro až neohrožený, neboť ho prakticky nic nedokáže srazit k zemi, všechno je mu u prdele.
Musel ovšem uznat i to, že v tomhle umění ještě není ani zdaleka tak dobrý jako Bellatrix, ta je královna bezcitnosti. Myslel si, že se s ní už může rovnat, myslel si, že ho všemi těmi lekcemi, kterými prošel, naučila být jako ona, ale mýlil se. Ještě nějaké ty nedostatky má... Poznal to, když schovaný ve stínu nečinně pozoroval, jak jeho vlastní otec mlátí Grangerovou, holku, kterou... pro kterou celou tu zvrácenou hru s Bellatrix hraje. Když jí Lucius vrazil první ránu, ucítil to - píchnutí kdesi nalevo v hrudi, patrně v srdci, kterého se ho Bella snaží zbavit. A daří se jí to, ale ještě chvíli potrvá, než bude pokryto ledem celé. Cítil bolest, kterou musela cítit i ona, když ji Lucius kopl do žeber. Skoro si myslel, že cítí její krev ve svých ústech tak, jako ji určitě cítila ona... Byl to krátký projev slabosti, lidskosti, ale velmi rychle ho potlačil a dál přihlížel tomu, co Lucius Grangerové dělal.
Ach ano, byl s nimi v té mudlovské ulici už od začátku, protože Luciuse sledoval. S pomocí Theodora udělal z Grangerové prachobyčejnou návnadu a vyloženě ji svému otci naservíroval jako na stříbrném podnose. Jistě, že tady bylo riziko, že ten šmejd Grangerovou okamžitě zabije nebo ji hned přemístí a oni o ni přijdou, ale... no, tohle riziko musel a chtěl podstoupit, neboť pro to měl svůj vlastní důvod.
Když po skončení smrtijedské schůzky zůstal s Theem v salónu sám, neboť s ním chtěl jeho kamarád mluvit, věděl, že Lucius poslouchá za dveřmi. Proto schválně mluvil o Grangerové a pak poradil Theovi, aby ji poslal právě na onu mudlovskou ulici, kde měla sledovat Yaxleyho a Rowla, kteří tam ale nikdy neměli dorazit. Chtěl prostě jen zajistit to, že tam Lucius vyrazí. Věděl, že tam půjde, bylo to stoprocentní - nenechal by si ujít příležitost chytit tu, kterou chytit musí, když je to jeho osobním úkolem. A Dracovi bylo jasné i to, že Lucius bude chtít zjistit, jaký on a Grangerová mají vlastně vztah. A ono to vyšlo, že? Nečekal sice, že Lucius zvolí zjevit se tam v jeho podobě, ale pak mu to přišlo vlastně velmi logické a taky chytré. Jak jinak zjistit, jaký vztah má jeho syn k té mudlovské šmejdce než tím, že se s ní setká právě v podobě svého syna? Bylo to skoro geniální.
Reakce té kudrnaté čarodějky ho ale udivila. Nebude lhát, udivila ho hodně. A bylo poněkud zvláštní sledovat, jak se mu Grangerová s vykřiknutím jeho jména hodila okolo krku a vypadalo to, že to myslí vážně - že má radost, že jej vidí. Pro ten moment se jeho lidskost zase krátce ozvala, neboť ucítil jakýsi hřejivý pocit kdesi v hrudi. Zároveň s tímto pocitem ale přišel i pocit zcela jiný - byl naštvaný, jelikož Grangerová se chovala opravdu hloupě a jednala bezmyšlenkovitě. Očividně ji nic nenaučil, což ho samo o sobě vzteklo. A pak, jak už říkal, prostě jen přihlížel tomu, jak ji jeho otec mlátil a vyčkával, co se bude dít dál.
Chtěl vědět, jaký postoj Lucius zvolí, když bude mít informace, jaké mu Draco - na oko nevědomky - poskytl. Chtěl vědět, jak se zachová, co všechno vlastně ví a jestli se bude chovat jako otec nebo jako pouhý ubožák, jenž dýchá a žije pro uznání od Pána Zla. Ovšemže mohl Grangerovou zachránit hned, jakmile zjistil, že ji chce Lucius předhodit hadímu ksichtu, ale... Znal ho, věděl, že bude mít milión keců okolo, než to udělá, a on chtěl zjistit, co všechno ví, neboť věděl, že Bella s ním za tu dobu, co byli spolu, nějakým způsobem komunikovala. Jenže když se Lucius rozhodl Grangerovou na místě podřezat, nemohl už čekat dál, musel zasáhnout.
Takže tak to bylo... Proto se tam zjevil v pravou chvíli a zachránil Grangerovou jako nějaký hrdina z laciného mudlovského románu, jak sama řekla. Měl to všechno naplánované a nejhorší na tom je, že měl naplánovanou i vraždu svého otce. Ať už by se totiž Lucius rozhodl jakkoliv, tak jako tak by byl zabit, protože Bellatrix je zákon.
Zabij bližního svého. Chladnokrevně si naplánovat vraždu a sám sobě si ji pak odůvodnit tak, že na to měl právo. A věřit tomu, věřit tomu, že to právo měl. A on věří, upřímně. Měl právo zabít Luciuse víc, než kdokoliv jiný. Za všechno, co mu celý život dělal, za všechno, co dělal matce, za všechno, co jim způsobil, do čeho je namočil. Svět, ve kterém Lucius Malfoy nežije, je jistě světem lepším. Co víc, věděl toho hodně, logicky tedy musel přijít o život.
Každopádně, i když Theodorovi okamžitě, jakmile po východu ze salónu narazil na Luciuse, došlo, že Draco o jeho přítomnosti věděl, udělal, co po něm žádal. Draco v jeho pohledu sice viděl pochyby a i strach o tu kudrnatou čarodějku, kterou sám pošle do pasti, ale svým vlastním pohledem mu dal jasně najevo, že to udělat musí. Bylo mu jasné, že Theodore mu to neodpustí - víceméně se podílel na plánované vraždě, ale... To je mu jedno, nepotřebuje cizí odpuštění. On je o správnosti svých činů přesvědčen.
Tohle se ale nikdo jiný dozvědět nesmí. Zvlášť pak ne Grangerová, která by to nepochopila. Nikdy. Nepochopila by, že se díval na to, jak ji Lucius tříská a zasáhl až tehdy, jakmile jí šlo opravdu o život. Nepochopila by, že ji použil jako návnadu a už vůbec by nepochopila, že si vraždu svého otce naplánoval. Nenáviděla by ho za to. A ačkoliv je mu momentálně upřímně jedno, co k němu ta holka cítí nebo ne, nemohl by říct, že by si přál, aby jím opovrhovala, aby ho nenáviděla a aby ho považovala za zrůdu, třebaže jí je - jeho činy mluví za vše.
„Kam jdeš?“ vyhrkl Blaise, když se Draco po několika minutovém tichu prostě zvedl z křesla a zamířil na chodbu.
Draco se na něj otočil a dokonale ignoroval Hermionin upřený pohled. „Mám osobní volno do zítřejší schůze,“ odpověděl s úšklebkem a Theo, Blaise i Daphné se na něj mračili. „Rád bych se vyspal,“ dodal ještě a pak místnost opustil.
„Panebože...“ vydechl Blaise a dlaní si promnul obličej. „My jsme ho fakt ztratili, že?“ povzdechl si zničeně a Theo, na kterého se díval, pokrčil rameny.
„Osobní volno?“ ozvala se Daphné a kroutila u toho hlavou. „To zní tak debilně...“ ohrnula nos.
„Kam jdeš zas ty?“ vyhrkl Blaise tentokrát na Hermionu, neboť i ona se bezeslova zvedla a vyrazila pryč.
Neotočila se. „Za ním,“ odvětila prostě a Daphné pozvedla obočí.
„Hermiono?“ Kudrnatá čarodějka se zastavila, když ji Theodore oslovil. Podívala se na něho a zamračila se. „Prosím...“ Uzamkl ji v dlouhém pohledu, zatímco Daphné s Blaisem se už zase tvářili totálně zmateně.
Zamračila se na něj ještě víc a přesto, že nic neřekla, Theo poznal, že to udělá. Otočila se a pokračovala dál v cestě do ložnice. Bez váhání otevřela dveře a pohled jí okamžitě padl na blonďatého smrtijeda, jenž stál u komody zády k ní a ani se neotočil, i když musel slyšet, že někdo vešel. Zakroutila hlavou a zabouchla za sebou dveře.
Pochopila by, že Malfoy nechce mluvit o tom, čím si prošel nebo čím si prochází. Co ale nepochopí je to, že s nimi nemluví vůbec. Vždyť tady do Bristolu přišel téměř po měsíci a ani je nepozdravil! Jen chvíli mlčky poseděl v křesle a pak se zavřel tady. Pochopila by i to, že nikdo z nich nemluvil o tom, že zabil svého otce - není to zrovna jedno z top témat do společnosti, ale nepochopí, že Malfoy se zdá býti úplně v pohodě, jako by se to na něm nijak nepodepsalo, jako by na tom, že má na rukou krev svého otce, nezáleželo. A pak taky to, jak chladně se k ní chová... vždyť o ní nejeví žádný zájem, nic. Ani se na ni nepodívá, totálně ji ignoruje. Což jakoby... zatraceně, vadí jí to, tak to je!
Co mu, proboha, ta mrcha mohla tak udělat, že se tak změnil, že je tak jiný? I když... Občas změna není zapříčiněna tím, že by ze změnil člověk, ale spíš tím, že sejme svou masku. Takže... Je tenhle bezcitný, lhostejný parchant pravý Draco Malfoy?
„Budeš tam jen tak stát a zírat na mě, nebo mi konečně sdělíš důvod toho, proč jsi tady, Grangerová?“ ozval se monotónním hlasem, aniž by se otočil.
Hermiona zamrkala a zamračila se, načež s povzdechem přešla k posteli a sedla si na její okraj na té straně, která patřila jemu, třebaže právě na ní ona poslední týdny spala.
„Chápu, žes tady nebyl, vážně ano,“ spustila po krátkém zaváhání a očima probodávala jeho zátylek, jelikož se na ni pořád ještě neotočil. Přetáhl si přes hlavu kravatu, velice pomalu ji přeložil napůl a položil ji na komodu. „Rozumím tomu, že jsi nás musel opustit, neměl jsi jinou možnost, to je v pořádku. Navíc, lidé nejen mě opouštějí pořád, zvlášť v těchto časech, jsem na to zvyklá,“ mluvila dál a on si pomalu rozepínal knoflíky na košili, stále zády k ní. Zaváhala a v hlavě se jí na moment zjevil Theodore, ale rychle myšlenku na něj zahnala, a zhluboka se nadechla. „Co ale zatraceně bolí je to, že ještě před několika týdny jsem si díky tobě připadala tak nějak výjimečná, důležitá... A teď... teď si připadám bezcenně, bezvýznamně. V tvých očích,“ dořekla s hlubokou vráskou mezi obočím a dokonce se i červenala, neboť jí bylo sakra trapně. Jenže Theodore. A asi nejen on, možná, že to myslela vážně.
Draco ustal v pohybu a ruce se mu zastavily na posledním zapnutém knoflíku. Hodnou chvíli zíral kamsi do prázdna, oči nevýrazné, jakoby slepé. A přece jen se zdálo, že se v hloubkách toho slepého pohledu něco skrývá. Ale rychle to zmizelo. Slabě si odkašlal a rozepl poslední knoflík. „Ještě něco?“ zeptal se lhostejně a ona by lhala, kdyby tvrdila, že se jí jeho reakce nijak nedotkla.
Pousmála se a pak s povzdechem zakroutila hlavou. „Ne, už ne,“ řekla a naposledy věnovala dlouhý pohled jeho zádům, teď už nahým, neb si sundal košili. Následně vstala a vyrazila ke dveřím. Třebaže jí Malfoy opravdu těch několik týdnů chyběl, teď si snad i přála, aby zase zmizel. „Měl bys vědět,“ řekla ještě, když otevřela dveře a zastavila se v nich, „že ať už jsi udělal cokoliv, ať už ti ta mrcha udělala cokoliv, pořád tady máš lidi, co v tebe věří.“ Znovu se dívala do jeho zad, neb se klasicky neotočil. Vyslékání mu dneska sakra že trvá. „Já jsem jedna z nich,“ dodala, než s dveřmi bouchla.
Jakmile se ozvalo zabouchnutí dveří, počkal Draco ještě hodnou chvíli, než se k nim konečně otočil. Mezi obočím se mu objevila malá vráska, když si po chvíli tupého zírání na dveře povzdechl a přešel k posteli, na kterou se do půl těla nahý posadil a s dalším hlubokým povzdechem se lokty opřel o svá stehna a tvář si schoval do dlaní, kterou si unaveně promnul.
Grangerová ví, jak udělat věci těžší...
„Já jsem to veděla!“ vyjekla a Draco sebou leknutím trhl a bleskově vyskočil na nohy, načež vyjeveně hleděl na kudrnatou čarodějku, která na něj nakukovala zpoza druhé strany postele. „Věděla jsem, že tam někde za tím vším temnem pořád jsi!“ zvolala, když se soukala do stoje.
„Co tam...“ zamračil se a nedořekl to, protože prostě nechtěl.
„Neodešla jsem,“ vysvětlila mu a posadila se na postel. Uvelebila se v tureckém sedu čelem k němu.
Draco ohrnul nos. „To mi došlo,“ odsekl a dál se na ni mračil.
Čarodějka se ušklíbla. „Když jsem bouchla s dveřmi, neslyšně jsem došla k posteli a schovala se za ni,“ vysvětlila mu, i když to bylo zbytečné. Určitě mu došlo i tohle. A navíc, ona neumí procházet zdmi tak, jak to zřejmě umí on. No vážně, dodnes na to, co se stalo ještě v Theově sídle, občas myslí.
„Co chceš, Grangerová?“ zavrčel popuzele a vydal se zase ke komodě, kde si rozepl pásek a vysoukal ze z černých kalhot.
Hermiona ho zaujatě pozorovala do doby, než se na ni otočil - to rychle sklopila oči ke svým rukou, které si žmoulala. „Chci, abys se mnou mluvil,“ řekla pak a vzhlédla k němu, aby se jejich oči mohly potkat.
Odfrkl si, úšklebkem jí dal najevo, že tohle se rozhodně nestane a pak zamumlal něco o sprše, načež ložnici opustil. Povzdechla si a zakroutila hlavou. V hrudi se jí ale rozlil jakýsi hřejivý pocit - patrně za to mohlo zjištění, že Malfoye neztratili. Nebo ne tak úplně. Když se schovala za postel, měla v úmyslu počkat na nějaký náznak lidskosti, náznak toho, že přece jen cítí ty obyčejné pocity, které odlišují zrůdy od normálních lidských bytostí. Nečekala ale, že Malfoy jakousi slabost, nějaký ten povzdech projeví okamžitě. Spíš si myslela, že k tomu vůbec nedojde a že ona kdesi pod postelí ztvrdne až do východu slunce. I když... Měla v plánu na něj aspoň bafnout, prostě jen tak, a pak odkráčet vedle.
Nicméně, když si sedl na postel, nakoukla zpoza ní. A když si tvář schoval do dlaní s jakýmsi zoufalým povzdechem, na nic nečekala a jelikož pocítila okamžitou radost, vyjekla, čímž se odhalila. Ne, že by měla radost z toho, že je Malfoy očividně v prdeli a potlačuje toho v sobě spoustu, ale... Je to zatraceně dobrý herec, že? Skoro tomu doopravdy uvěřila, že se z něj stala zrůda, že ho Bellatrix zlomila a vytvořila si ho k obrazu svému.
Po dlouhém přemýšlení si povzdechla, vylezla z postele a vyrazila do hlavní místnosti domu, aby ostatním oznámila, že si jde lehnout. Za dnešek toho na ni bylo už poněkud moc a s tím zjištěním, že Malfoy je někde v hloubi duše pořád ten Malfoy, se cítila tak nějak... klidně? Možná. Sice v hlavě pořád viděla ty jeho nenávistné oči, které byly spíš Luciusovy, tu touhu způsobit jí bolest, ale bylo mnohem jednodušší na to tak nějak zapomenout, když byl pravý Malfoy tady. A třebaže se na ni od svého příchodu do domu díval (pokud se tedy jejím směrem podíval) tak nějak tvrdě, věděla, že žádnou nenávist k ní nepociťuje. Jak by taky mohl, když... Vím, že to víš.
Hermiona nakonec s Theem, Daphné a Blaisem strávila v místnosti s krbem skoro hodinu, zatímco Malfoy šel spát, protože dva nesmrtijedi na ni doléhali a chtěli vědět, o čem s Dracem mluvila, jestli vůbec mluvil a jestli si ona sama myslí, že je nějaká naděje na to, že by se všechno vrátilo do starých kolejí i přesto, že Malfoy nadále zůstává jedním ze třech nejvyšších smrtijedů. Nevěděla, jestli by Malfoy chtěl, aby jim prozradila, co zjistila, proto jim odpovídala velmi neurčitě. A navíc... Uvědomila si, že ten jeho povzdech v ložnici, když si myslel, že je sám, nemusel vůbec nic znamenat.
Nicméně, potom se hovor stočil k jejich odboji a všichni čtyři znovu probírali Daphnin válečný plán. Líbil se jim čím dál víc a proto tu noc padlo rozhodnutí, že Hermiona následující noci Blaise dovede k hlavnímu štábu Fénixova řádu, ale sama se se svými přáteli nesetká. Nepochopili by, že dobrovolně zůstala s nepřítelem, kterým pro ně Draco Malfoy určitě je. I pro ni donedávna byl. Rada starších by to možná nakonec i pochopila, ale Seamus, Dean, George, Neville, Ginny a další z těch mladších by to nepochopili určitě. Ne, prvně by spekulovali o tom, zda ji Malfoy neovládá pomocí kletby Imperius a následně by se z ní snažili dostat, kde se ukrývá, aby si pro něj mohli dojít. A to nemohla dopustit. Nedokázala by jim vysvětlit, proč se rozhodla zůstat s ním a jeho přáteli, nedokázala by jim vysvětlit nevysvětlitelné - zvlášť proto, že to dodnes nedokáže pořádně vysvětlit ani sama sobě.
Potichu vstoupila do ložnice, jež byla ponořena do noční tmy, a ještě tišeji za sebou zavřela dveře. Zdálo se, že Malfoy spí a ona ho nechtěla probudit. Co si pamatovala, jeho spánek stál vyloženě za hovno, takže pokud aspoň chvíli spokojeně spí, dobře pro něj a ona ho určitě nechtěla rušit. Po špičkách docupitala k posteli a začala se vyslékat, načež jen v jakémsi tričku od Daphné, které měla nachystané na nočním stolku, a spodním prádle vklouzla do postele, načež se zachumlala do přikrývky a úlevně vydechla. Jak úžasný pocit, když člověk může každý večer ulehat do postele. Otočila hlavu směrem k blonďákovi a i když věděla, že ho neuvidí, slepě na něj zírala.
Musela uznat, že se opravdu cítí klidněji a tak nějak bezpečněji, když je vedle ní. Netušila, odkud přesně tyhle pocity pramení, ale usoudila, že je to hlavně proto, že s Malfoye opravdu v bezpečí je. A jak zjistila, je s ním v bezpečí i tehdy, kdy tu ten zatracený blonďák není - přece jen ji dneska opravdu zachránil život, když se tam jako blesk z čistého nebe objevil, i když byl téměř měsíc nezvěstný.
Zívla si a otočila se na bok, zády k němu. Kdysi dávno někde četla, že tato spací poloha - zády k sobě - je v páru znakem důvěry a jistoty. Myslí si, že je to pravda.
„Věříš ve mě?“
Trhla sebou, neb se lekla, když se jí Draco tiše zeptal právě na tohle. Nespí, očividně. Měla nutkání se na něj otočit, ale neudělala to. Koneckonců, on je k ní taky téměř vždycky, když spolu mluví. „Ano,“ odpověděla prostě a bez zbytečné dramatické pauzy.
„Neměla bys,“ zareagoval po chvíli a ona dokonce i otevřela oči, jelikož je pochopitelně musela protočit, i když věděla, že Malfoy to neuvidí.
„No zřejmě ne, ale věřím,“ zamumlala rozespale a uvelebila se na posteli pohodlněji.
„Proč?“ zeptal se a ona si tentokrát přehnaně nahlas povzdechla, aby mu dala jasně najevo, že třetí hodina ranní není úplně nejlepší doba na rozhovor. I když byla upřímně ráda, že má touhu s ní mluvit. „Nedal jsem ti moc důvodů k tomu, abys ve mě věřila...“ pokračoval dál a ona otevřela oči a přetočila se na záda.
„Prostě v tebe věřím, co ti mám říct,“ zabrblala nejen proto, že už byla sakra unavená, ale i proto, že absolutně netušila, jak má na jeho slova reagovat.
Nevěděla totiž, proč v Malfoye věří. Prostě to tak bylo. Považovala ho za velmi silného, schopného a zatraceně odolného člověka. A pak je tady taky to, jak o něm Daphné, Blaise i Theo mluví... To, jak v něj oni sami věří a co všechno jsou pro něj schopni udělat. A když v něho bezmezně věří tak skvělí lidé, jakými ti tři jsou, pak je Malfoy nějaké té víry hoden, ne?
„Pak jsi hloupá,“ prohlásil a ona zafuněla a otočila hlavu znovu k němu, ale zase ho neviděla. Nečekaně, ve tmě.
„Ovšem,“ odsekla ironicky a zívla si. Neměla náladu ani energii na to, aby se tu s ním nějak dohadovala o naprosté kravině. Následně se zamračila a dlaní si promnula obličej, když jí na mysl vytanula vzpomínka na to, jak lhostejně Malfoy zíral na mrtvé tělo svého otce. Rychle ten obraz zahnala, i když to nebylo vůbec snadné. Leží vedle chladnokrevného vraha. Znovu se zamračila a přetočila se zase na bok, tentokrát čelem k němu a jelikož se zdálo, že Malfoy dál mluvit nebude, zavřela oči a pokusila se usnout. I tak má před sebou jen chabé tři nebo čtyři hodiny spánku, neboť všichni v tomhle domě poslední týdny vstávali přehnaně brzo.
„Pořád jsi výjimečná a důležitá,“ promluvil znovu on a Hermiona prudce otevřela oči a strnula. „Na tom se nic nezměnilo,“ dodal téměř neslyšně a její srdce se rozbušilo.
Tak fajn, tohle už je sakra divné. To si Malfoy před spaním cvakl nějakého kecacího lektvaru? Vždyť obvykle nemluvil, když vyloženě nemusel. A zvlášť nemluvil o takových věcech. Nikdy.
„Aha.“ Přetočila se zase na záda.
„Aha?“ zeptal se stejným stylem jako ona před měsícem jeho, když takhle pitomě zareagoval na to, když se mu přiznala, že ho tehdy tu noc chytila za ruku zcela vědomě.
„Co ti na to mám říct?“ odvětila a škodolibě se ušklíbla.
Nadzvedl se na loktech. „Opakuješ moje slova,“ zavrčel na ni a ona se ušklíbla znovu.
Zase se položil a jelikož na jeho poslední slova Hermiona nijak nereagovala, zavalilo je dlouhé ticho, které ale projednou neprolomil Draco, ale ona sama.
„Ta jizva... ta, co máš na krku,“ spustila váhavě s očima upřenýma do stropu, na který stejně neviděla. „Co se ti stalo?“
Udělal jakýsi pohyb a ona si byla jistá, že si na tu jizvu sáhl. „To tě nemusí zajímat,“ odbyl ji a Hermiona se snad už po tisícé zamračila.
Jak to tak vypadá, všechno se vrací do starých kolejí.
„Víš, že na nic z toho, čím si procházíš, nemusíš být sám?“ položila spíš řečnickou otázku, proto na odpověď pochopitelně nečekala. Stejně věděla, že by ji nedostala. „Je tady Theo, Daphné, Blaise... Nikdo z nich tě v ničem nenechá samotného. A pokud nechceš mluvit s nimi, jsem tady i já...“ mluvila a při posledních slovech se otočila na bok zase čelem k němu. „Občas je toho, co neseme na svých bedrech, na jednoho člověka trochu moc. A právě proto existují přátelé... Aby ti s tím závažím pomohli, i když je o tu pomoc nepožádáš,“ mluvila dál a on ji nijak nepřerušoval. Nechala mu dostatek prostoru k tomu, aby na to nějak reagoval, ale když se tak nestalo, povzdechla si a rozhodla se pokračovat. „A pokud i přesto pomoc nechceš, pokud o tom nechceš mluvit, tak je to taky v pořádku, protože občas prostě - teď nemyslím tebe, ale lidi všeobecně - potřebuješ jen to, aby tady někdo byl. Ne proto, aby cokoliv říkal, snažil se ti pomoc nebo něco napravovoval, ale jen proto, abys věděl, že máš někoho na své straně, že v tebe někdo věří a že jednoduše nejsi sám,“ dokončila svůj monolog a na dlouho se odmlčela, než dodala: „Jsem tady, jsem na tvé straně, věřím v tebe a nejsi sám.“
Další ticho. Dokonce tak dlouhé, až Hermiona pomyslela na to, že Malfoy snad během jejího mluvení usnul. Naštěstí ne, protože se po chvíli nadzvedl na loktech, ale dál mlčel.
A proto se Hermiona rozhodla zatlačit na něj víc, protože věděla, že jí v tento okamžik naslouchá a nad jejími slovy uvažuje. Musela toho využít. Nejen kvůli tomu, oč ji Theodore požádal, což se mimochodem rozhodla udělat po svém, ale i kvůli tomu, že toho využít prostě chtěla. Kdo ví, kdy ho zase uvidí? Potřebovala mu nějak natlouct do hlavy, že v závěru není špatným člověkem, ať už si on sám sobě snaží namluvit cokoliv. Potřebovala ho ujistit v tom, že má pořád oč bojovat, že na tu svou osobní válku s Bellatrix není sám a ano, že sakra může vyhrát, neb ona v jeho výhru opravdu věří.
„Máš na to. Máš na všechno, co si usmyslíš, Mal-Draco,“ opravila se, jelikož když ho osloví jménem, je to víc osobnější, že? Nevšimla si, že po vyslovení jeho jména Draco maličko strnul a napnul se. „Nejen od vzestupu ty víš koho, ale za celý svůj život ses už vypořádal s tolika věcmi, s tolika problémy a zdolal jsi tolik výzev... Zastav se na chvíli a uvědom si, jak zatraceně silný jsi. Když věříš sám v sebe, ve svou sílu, odhodlání a výdrž, pak nic není nemožné. Porazíš tu psychopatickou mrchu, ať už na tebe vytáhne cokoliv, ať už kvůli tomu budeš muset udělat cokoliv... Věřím tomu,“ prohlásila velice optimisticky a Draco ohrnul nos.
Možná, že by Grangerová mohla pořádat nějaké ty motivační srazy, aby třeba nějak pozvedla na mysli ty, kteří bojují na straně světla. Nebo by se mohla stát Voldemortovým řečníkem. „Tos zase povečeřela knihu?“ zabrblal a už podruhé té noci se zase položil.
Hermiona si nahlas povzdechla. „Ano, obvykle se krmím stránkami z knih a zapíjím to inkoustem,“ odsekla ironicky a rozmrzele, zívla si a jelikož ji to žvanění ještě víc unavilo, zachumlala se do přikrývky pořádněji a zavřela oči. „Spi. Vypadáš, jako bys nespal celé týdny,“ nařídila mu a on povytáhl obočí.
„Nevidíš mě.“
Čarodějka otevřela oči a pak zakroutila hlavou. „Logicky, když je tady tma.“
„Tak jak pak můžu vypadat -“
„Spi už,“ přerušila ho a on po ní vrhl nehezkým pohledem, který neviděla stejně jako neviděla jeho. Možná, že by si mohli rozsvítit lampu, aby tohle nevidím tě nemuseli řešit.
Nicméně, Draco ji poslechl. Zavřel pusu a chvíli se na posteli převaloval, než našel pohodlnou pozici. Potřeboval by minimálně dvacet hodin spánku, ale bude se muset spokojit jen se třemi, takže čím dřív usne...
Jenže se mu to nedařilo. Neustále se převaloval, na posteli sebou házel jak moucha v pavučině a Hermionu to rozčilovalo, jelikož kvůli němu nemohla usnout. Když totiž zabírala, jako naschvál sebou Draco zase hodil, zaklel a hodil sebou znovu. Zdál se být sakra neklidný, což zneklidňovalo i ji, protože mu ty její motivační, optimistické řeči beztak měly přinést klid, což se ale nestalo.
„Proboha, už toho nech!“ vyštěkla na něho a bleskově se posadila, načež vytáhla zpod polštáře hůlku, mávla s ní a rozsvítila lampu na nočním stolku.
Draco okamžitě přivřel oči a na čarodějku se zamračil. „Jestli tě rozčiluje, že nemůžu usnout, běž si lehnout jinam,“ zareagoval na její štěkot a ona ho probodla ostrým pohledem.
„Abys nešel ty,“ odvětila zavrčením a zívla si, načež se na něj dlouze, snad i velice starostlivě zadívala, když jí najednou něco došlo.
Jak by taky Malfoy mohl normálně a snad i v poklidu usnout, když před pár hodinami zabil vlastního otce? Ovšem, umí v sobě perfektně potlačit lidskost, ale... Ať už byl Lucius jakýkoliv, ať už ho Draco sebevíc nenáviděl, pořád to byl jeho otec, člověk, v kterého tolik let věřil, který byl v jeho dětských očích hrdinou, který mu byl vzorem... Přišel o svého rodiče a připravil se o něj sám, když ho bez zaváhání zabil. No to je na jednoho kluka trochu moc za jeden večer, aby mohl v poklidu usnout, že?
„Co je?“ vyjel na ni Draco, když si ho na jeho vkus prohlížela už dost dlouho.
Hermiona zamrkala a přestala mu vypalovat díru do obličeje. „Ale nic.“ Mávla hůlkou a ložnice se znovu ponořila do tmy. Schovala si ji pod polštář, jak měla ve zvyku, a pak...
„Co děláš?“ vyhrkl blonďatý smrtijed, když mu nečekaně vlezla pod peřinu a následně se k němu přivinula po tom, co nadzvedla jeho paži.
„Tohle,“ odsekla jednoslovně a hlavu si položila na jeho rameno a svou ruku přehodila přes jeho břicho, načež nahmatala ruku jeho, stáhla mu ji na jeho nahou hruď a propletla si s ním prsty. „Dobrou.“
Draco strnul, doslova zkameněl a hodnou chvíli nebyl schopen sebemenšího pohybu. Pak se konečně vzpamatoval a okamžitě se zamračil. „Nejsi trochu drzá?“
„Je to možné,“ zamumlala rozespale a bez zájmu a Draco cítil, že se napnula, když ji pravou rukou, na jejíž rameni mu ležela, objal. A jelikož ležela na boku a tiskla se k němu břichem, zatímco on ležel na zádech, cítil, že se jí rozbušilo srdce, což ho poměrně zaujalo. Tlouklo totiž skoro stejně splašeně jako to jeho, z kterého se Bellatrix snaží udělat jen hroudu ledu, nějaký bezvýznamný šutr.
Když ale viděl, že neprotestuje (ostatně proč by měla, když sama udělala tenhle krok a překročila další hranici), přitáhl si ji k sobě ještě víc, uvelebil se pohodlněji a pravou paží ji objímal pevněji.
Rychlejší rozbušení srdce. Zajímavé. Velmi zajímavé.
„Grangerová?“
„Hm?“
„Slib mi něco.“
Hermiona otevřela oči a nakrabatila čelo. „Co přesně?“
Draco si povzdechl a zamračil se do tmy. „Slib mi, že ji nenecháš nade mnou vyhrát,“ řekl snad prosebně a ona se zarazila.
Bellatrix. Nebo temnota? Je to v závěru asi jedno. „Slibuju,“ ujistila ho, i když věděla, že to je jen jeden z těch planých slibů, kterými jsou krmeni zoufalí lidé.
Pak už spolu nemluvili. Draco se konečně nepřevaloval, neboť ho její blízká společnost velice uklidňovala, takže Hermionu nic nerozčilovalo a mohla konečně usnout. A že usla fakt rychle, téměř okamžitě. Možná za to mohlo to, že ji uklidňovalo jeho pravidelné, klidné oddechování a i to, jak se mu napínala hruď; vůně jeho kolínské, kterou by beztak poznal i Voldemort, a možná třeba pocit bezpečí, jenž v ní jeho náruč vzbuzovala. Nebo za to mohlo i to, že ji Draco palcem hladil po hřbetu palce jejího, když se drželi za ruce, do doby, než usnul i on. Možná za ten klid mohlo třeba i jen to, že jsou tady a že jsou spolu.
A i Theo, Daphné a Blaise usnuli rychleji a klidněji, když věděli, že Draco je tady, že jej mají zpátky, třebaže se jim vůbec nelíbilo jeho chování a taky je šíleně znepokojovalo, že zabil Luciuse. Zkrátka, všichni se pro tento moment, pro tuto noc cítili po dlouhé době celí.
Proto bojují, proto jsou ve válce. Pro noci, jako je tahle. Za ten pocit, že jsou úplní, že mají ty, které milují u sebe a že jsou v pořádku, že nemusí žít v neustálém, nepřestávajícím strachu. Za klid a mír, za život, který jim byl násilně sebrán, když se Voldemort dostal k moci, podmanil si celý kouzelnický svět a všem sebral právo rozhodovat se sám za sebe. Bojují za spravedlnost, která v těchto časech už neexistuje. Bojují za svou budoucnost, neb momentálně žádnou nemají.
Theodore bojuje hlavně pro Daphné, kterou v noci během toho, co Hermiona byla napadnuta Luciusem, požádal o ruku a ona mu řekla ano. Rozhodl se, že už není na co čekat. Ten správný okamžik totiž nikdy nepřijde a zároveň... každá minuta i hodina strávená s ní, každý okamžik s ní je tím správným. To proto bojuje: za sebe a za svou budoucí ženu, bojuje ze lepší svět, za svět, do kterého můžou s Daphné přivést své děti. Nemůže totiž tušit, že k tomu nikdy nedojde... Že jeho životní láska nikdy bude nést jméno Nottová. Navždy zůstane Greengrassová, však jen ve vzpomínkách. Nemohl tušit, že jeho první dítě na svět nepřivede ona, že se ta úchvatná blondýnka nikdy nestane matkou. Nemohl tušit ani to, že Daphnina smrt je už za dveřmi. Kdyby to věděl, nebojoval by. Ne, společně se svou snoubenkou by utekl ze země a držel ji od smrtijedů co možná nejdál.
Blaise bojuje za všechno, za co doposud nebojoval, jelikož na to byl příliš zbabělý. Chtěl konečně udělat správnou věc a bojovat po boku těch, v které věřil, třebaže se dlouhé měsíce schovával právě na straně zla. Jeho nestranná nečinnost je tatam, rozhodl se a bojuje, ať už ho to bude stát cokoliv. Koneckonců, on nemá co ztratit. Matka je dávno pryč, vlastně ani neví, kde přesně je. Pansy, jeho buď holka nebo jen kamarádka, je taky merlinví kde, není s ním a i kdyby tady byla, určitě by nebojovala. Na to je příliš prolezlá tím, co Voldemort hlásá, a ano, věří tomu, což ho neuvěřitelně mrzelo, jelikož tu holku měl vážně rád. Takže bojuje jen sám za sebe, taky proto, aby odčinil svou zbabělou nečinnost, a v neposlední řadě za své přátele.
Daphné bojuje, protože prostě bojovat chce. Její motivace byla prostá: bojovat za to, co je správné. To temno, které Británii pohltilo, musí zmizet a ona se chce na Voldemortově pádu podílet. Taky chce svým způsobem zachránit nejen Thea, ale i Draca, jelikož sama nejlíp věděla, jak je ničí být stolovými smrtijedy, zabíjet a bojovat pro něco, v co nevěří, být v moci toho, koho nenávidí, a podílet se na všem, co temná strana provádí. Nenáviděli to a ona jim chtěla pomoct.
Že celým svým já bude bojovat i Hermiona, je věc, která byla rozhodnuta už kdysi dávno, před několika lety. Prakticky začala bojovat v momentě, kdy poznala Harryho a Rona, a nikdy bojovat nepřestala. A nepřestane, dokud nebude po všem. Bojuje za všechny, o které přišli, bojuje za to, aby nejen Harry konečně mohl žít normálně, bojuje za své přátele, za rodinu, kterou jí Weasleyovi, Neville, Seamus, Dean, Lenka a prakticky všichni členové Fénixova řádu jsou. Bojuje za kouzelnický svět, který tak miluje, a který Voldemort tak zničil. Bojuje sama za sebe, bojuje dokonce i za Thea, Blaise a Daphné a bojuje i za Draca Malfoye, jak si uvědomila. Bojuje za všechno, za co se dá, bojuje za mír, třebaže si myslí, že právě bojovat za mír je jako souložit za panenství. Jenže bez boje, bez obětí a bez krve tuhle válku nevyhrají, věděla to.
A Draco prostě jen bojuje. Ať už sám se sebou, proti své tetě nebo pro svou záchranu, pro svou svobodu. Pro své srdce, které už nepatří jen jemu.
Proto bojujeme... A budeme bojovat do posledního dechu. Doslova.
***
Za tu noc se toho událo spoustu a ještě víc se toho změnilo. Paradoxně to ale byla poslední klidná noc, jak se později ukázalo, neboť to, co následujícího rána nastalo, odstartovalo řetězec událostí, které vedly nejen ke smrti Daphné.
A všechno to započalo v momentě, kdy Draco procházel chodbou v domě a mířil do ložnice, ve které se nacházela Hermiona, neboť chtěli společně probrat, jak přesně bude setkání s řádem vypadat, když ticho prořízl výbuch a hlavní dveře domu se roztříštily na kusy a na prahu se objevilo několik jeho smrtijedských kolegů.
„Dobré ráno, chlapečku,“ usmál se Bingham stylem, který značil, že vyhrál. Vedle něj se ve dveřích tlačil Beddoe a za nimi stál Dolohov se Šedohřbetem, jenž na něj velice potěšeně cenil zuby.
A v tu chvíli Draco pochopil, že jsou v prdeli. Totálně, neboť si hůlku nechal v ložnici. A i když věděl, že Grangerová, Theo, Blaise i Daphné ty své mají a že v tomto momentě už jsou připraveni k boji, on je neozbrojený a nedokáže je ochránit. Nedokáže ochránit ji.
Prohrál.