„Tak? Byl tam?“ vyhrkla Hermiona na Thea, sotva vstoupil do domu.
Nakrabatil čelo a záporně zakroutil hlavou, když dveře zavíral, načež Hermionino srdce povadlo, svěsila ramena a beze slova vyrazila do hlavní místnosti domu, ve které se nacházeli Daphné s Blaisem. Theo ji s povzdechem následoval.
Otázku Byl tam? pokládala Hermiona Theovi už téměř tři týdny v kuse a stále na ni dostávala jen záporné odpovědi, což ji neskutečně ubíjelo. Šíleně moc. Nebyla ale sama, pochopitelně. Blaise od té osudné noci, kdy Draca Malfoye viděli naposledy, téměř nemluvil. Prakticky nemluvil vůbec, což se mu ani trochu nepodobalo. Celé dny proseděl v křesle, v němž sedával i Draco, zarytě mlčel a absolutně ponořen ve svých myšlenkách nepřítomně zíral z okna.
Svým způsobem se obviňoval z toho, jak se to všechno posralo, třebaže k tomu neměl vůbec žádný důvod. On nemohl za to, že Draco unesl a schovával Grangerovou, nemohl za to, že Draco nedokázal udržet všechny myšlenky na tu prokletou holku schované a dokonce nemohl ani za to, že Bellatrix Lestrangeová je největší svině široko daleko. Ne, nemohl vůbec za nic a přesto sám sebe obviňoval z toho, že ztratili Draca, kterému je konec jen-Bella-ví kde. Možná za to mohl slib, který kdysi dávno, před několika lety, svému nejlepšímu příteli dal.
„Takže co?“ Blaise vzhlédl a upřeně se na svého nejlepšího přítele podíval. „To jako přijmeš znamení zla a staneš se opravdickým smrtijedem?“
Blonďatý chlapec zamračeně přikývl a hluboce si povzdechl. „Nic jiného mi nezbývá, Blaisi.“
Neodporoval mu, věděl, že má pravdu, neboť věděl i to, jak Draco nenávidí, že je jeho otec smrtijedem. Nenávidí to skoro tak vášnivě, jako Theodore. A taky věděl, že kdyby Draco jinou možnost měl, dobrovolně by Znamení zla nikdy nepřijal - na to je příliš zbabělý.
„Máš strach?“
Blonďák se ušklíbl. „Ani nevíš, jak moc,“ pronesl upřímněa Blaise si ho starostlivě prohlédl. „Doufám, že svatý Potter hadího ksichta porazí, protože jestli ne, Blaisi, jsme všichni v prdeli. Neumím si ani představit, co by nás čekalo, kdyby ten hajzl vyhrál. Co by čekalo mě - jako jeho přívržence.“
Čokoládový chlapec si nahlas povzdechl a plácl dlaněmi o svá stehna. „No kámo, to snad nezjistíme nikdy,“ prohlásil a Draco se znovu ušklíbl. „Ale kdyby pan 'mám rýmu' vyhrál, tak to spolu zvládnem.“
Draco povytáhl obočí. „Spolu?“
Blaise na něj šelmovsky zamrkal. „Ovšemže spolu, Dráčku. A jestli máš strach, že by se z tebe někdy mohla stát stejná zrůda, jakými ti jeho poskoci jsou, tak se neboj, protože tohle já nikdy nedovolím. Slibuju, že nedovolím, abys dělal odporné věci a nenechám tě propadnout temnotě,“ usmál se na něho a Draco se na něj díval dost kriticky. „A to nejen proto, že bys v temnu dost vyčníval tím svým bílým kachním peřím, co nazýváš vlasy.“
„Mám zatraceně sexy vlasy, Blaisi.“
Jo, no, jenže to dovolil. Nedostál svému slibu, nechal Draca dělat všechny odporné věci, které dělat musel, nechal ho propadnout temnotě a dovolil, aby se z něj stala zrůda. Pokud Draco totiž žije, a oni doufají, že ano, pak se zákonitě zrůdou stal. Bůhví, co mu Bellatrix, která je nezvěstná taky, ale to nikoho nezajímá, tlačí do hlavy. Takže... Pokud se Draco někdy vrátí, bude stejný, jako když odcházel?
Ze všech těch slibů, které mu dal, dodržel jen ten, že pokud Voldemort vyhraje, bude s ním, budou spolu. Byl a byli. Už nejsou.
Ani Daphné Dracovo zmizení nebrala příliš dobře. Jak by taky mohla, když jsou přáteli snad už celá staletí, neboť jejich rodiče odjakživa udržují velmi blízké vztahy. I ona byla po ty tři týdny velmi zamlklá, její obvyklá veselost byla tatam a nevtipkovala, třebaže posledních několik dní se tak nějak snažila pozvednout tu pochmurnou atmosféru, která celý dům v Bristolu pohltila. Byla jakýmsi světlem těch temných týdnů, byla jakýmsi lepidlem celé jejich prapodivné bandy, protože se snažila o to, aby všichni čtyři trávili co nejvíce času spolu, aby se dál drželi svého odbojového plánu, aby dál trénovali v lese... Zkrátka, velmi se snažila o to, aby naběhli do starých kolejí a pokračovali v tom, co Draco prakticky začal.
No, snaha to byla marná. Aspoň po první dva týdny. Začátkem týdne třetího se Theo rozhodl ji podpořit a Hermiona nakonec taky, takže se věci ohledně jejich skromného odboje daly nějak do pohybu, třebaže prakticky pořád jen spekulovali, ale nic nepodnikali. Nicméně, i za to byl třeba sám Theodore nesmírně rád, protože aspoň přišel na jiné myšlenky.
A co se právě jejich nezvoleného, ale přesto oficiálního vůdce týče, Theodore byl den ode dne vyčerpanější. Smrtijedská sezení se sice opravdu konala jednou za tři dny, jak nařídil Voldemort, proto měl tedy víc času na sebe, svou holku i Blaise s Hermionou, ale toho času nevyužil, jelikož se marně snažil vypátrat aspoň nějakou stopu, která by je zavedla k Dracovi - a když ne k němu, tak aspoň k informaci, kde sakra je, jak na tom je a zda je ještě mezi živými. Ach ano, Theo vážně zvažoval i tu možnost, že Draco by mohl být mrtev. Přece jen... Je někde s Bellatrix, patrně je navštěvuje sám Voldemort, jelikož není ani trochu nervózní z toho, že mu zmizli dva ze tří nejhlavnějších smrtijedů. Takže hadí ksicht ví, ale nepoví. Dobře, tak zrovna Bellatrix by Draca asi o život nepřipravila, na to jí na synovci příliš záleží, takže se Theodore zoufale krmil myšlenkou, že by měl být Draco vlastně mimo ohrožení života.
Jenže... jenže v těchto temných, zasraných časech nemůže člověk věřit ani bratrovi, tak říkajíc. A navíc, otázkou taky bylo, jestli Draco vůbec dokáže ustát to, čím si prochází - jestli dokáže bojovat s tím, co si pro něj Bella přichystala, jestli dokáže bojovat proti svému temnému já; jestli ho Bellatrix či sám Pán Zla už nezlomili.
Ale Theo věřil tomu, že ne. Všichni v sobě máme bojovníka, který svou největší sílu ukáže právě v takových krizových situacích. A Draco Malfoy je neuvěřitelným bojovníkem. Dokazuje to nejen sám sobě, ale i jemu, Blaiseovi, Daphné, své matce i svým smrtijedským kolegům každý den už nějaký ten rok. Takže tohle zvládne, musí, protože pokud ne, pokud Bellatrix Draca zlomí, pokud propadne temnotě, pak bude jejich největším a nejnebezpečnějším nepřítelem a oni s ním jako s nepřítelem budou muset zacházet. O tom nebylo pochyb. Pokud se z Draca stalo něco třeba jen z části podobného Belle, což je dost možné, tak se stane velice nebezpečným - Draco je sám o sobě chladný hajzl a dokonale umí umlčet své svědomí, když potřebuje, takže...
Tohodle se Theo bál možná víc než toho, že by mohl být jeho dlouholetý kamarád mrtev. Se smrtí se totiž člověk dokáže vyrovnat mnohem rychleji, než s tak rapidní změnou někoho, kdo je mu velmi blízký.
Jelikož je Theodore tak trochu myslitel, jak ho rád nazýval Blaise už v Bradavicích, měl už dávno vymyšlený plán, kdyby došlo k tomu, že by se Draco vrátil, ale nebyl už tím, čím býval. Ten plán zahrnoval Hermionu Grangerovou. Rychle mu totiž došlo, že za všechny ty Dracovy podivné nálady, kdy byl tak nějak high, mohla ona. Došlo mu i to, že ho dělá silnějším a téměř neporazitelným, když jde o ní a její bezpečí. A jelikož to, co člověka dělá neuvěřitelně silným, je zároveň i jeho největší slabinou... Věřil tomu, že Grangerová by ho dokázala vrátit zpátky, kdyby se opravdu snažila a kdyby to velmi šikovně zahrála.
Ačkoliv... hereckých schopností možná nebude třeba. Za těch několik týdnů mu došlo i to, že se Hermionin postoj k Dracovi poměrně změnil. Už před nějakou dobou pomyslel na to, že aura mezi těmi dvěma je jiná a teď věděl, že se nemýlil. Dodnes si dokázal naprosto jasně vybavit výraz v její tváři, když ji tu osudnou noc informoval o tom, co se stalo. Poznal, že věděla, že je zle už v momentě, kdy prošel dveřmi sám, bez Draca. Ale taky poznal, že neztrácí naději a že se sama sebe v mysli snaží uklidnit tím, že jeho nepříchod zákonitě nemusí znamenat něco strašného. No... Když jí vzápětí řekl to, co jí řekl, její oči v tom momentě zhasly, jako by na ně někdo použil Nox. Tvář jí povadla a on by přísahal, že slyšel i její zběsile bušící srdce. Viděl, že má strach, bála se o něj, bála se o Draca a bála se toho, co ho čeká a co víc, bála se té změny, na kterou nebyla připravena. Tu noc pak proseděla v Dracově křesle, natočena ke krbu a tupě hleděla do plamenů ohně. Nespala, ostatně jako nikdo z nich.
Nicméně, sebrala se poměrně rychle. Přece jen, Grangerová je bojovnice srdcem i duší. Druhý den už byla zase normální, přestože byla neustále myšlenkami daleko od nich a on věděl, u koho ty myšlenky mají cíl. Poznal to, člověk takové věci obvykle pozná. Tvrdí se totiž, že člověk nedokáže úplně skrýt jen dvě věci: to, že je opilý a to, že je zamilovaný. Věřil tomu.
Ne, nemyslel si, že je Hermiona do Draca zamilovaná, to snad nebylo ani možné, ale věděl, že mu na něm velice záleží, a to jiným, než nějakým přátelským způsobem, pokud nějakými podivnými přáteli vůbec byli .
Že členka Zlatého tria zřejmě přechovává jakési city k tomu blonďatému smrtijedovi si potvrdil, když se o dva dny později vrátil ze schůze smrtijedů a nepřinesl vůbec dobré zprávy, ne, přinesl ty nejhorší - že Draco i Bella zmizeli před třemi dny, což mu prozradila Narcissa, neb si ho po schůzi tajně odchytla a žádala ho o to, aby jí řekl, kde Draco je a jestli je v pořádku. Nemohl jí odpovědět, nevěděl o něm nic. A tak mu došlo, že tady něco ani trochu nehraje. Když to pak nejen Hermioně oznámil, vystřelila její levá ruka k hrudi a dlaň si na ni přiložila v místech, kde má člověk srdce, zatímco její oči pro ten moment zhasly úplně a v on v nich jasně viděl bolest, obrovský strach a ano, jakýsi malý záblesk něčeho, co by mohla být láska. A jelikož řeč těla je sviňa... Možná si to ona sama neuvědomuje, neb k tomu uvědomění ještě nenašla ten správný podnět, ale jak to tak vypadá, Draco aspoň v tomhle případě vyhrál, třebaže o tom neví a ani vlastně v této bitvě nebojoval.
Srdce zná stovky způsobů, jak se vyjádřit, a to Hermionino několik desítek z nich už použilo.
Každopádně, tady jsou - bez Draca, kterého dlouhé týdny neviděli a nic o něm neví, bez naděje, neb ta se každým dnem vytrácela víc a víc, a bez motivace bojovat, když nejsilnější a nejodolnější článek jejich týmu odpadl.
„Chci se spojit s řádem,“ řekla Daphné a prolomila tak dlouhé ticho, které následovalo po tom, co jim Theo ze schůzky nepřinesl žádné nové zprávy. Hermiona se na ni dlouze zadívala, ale nijak na to nereagovala. „Musíme na to jít totiž jinak, děláme to špatně,“ rozhodla se mluvit dál, vstala z pohovky a začala chodit po místnosti, doprovázena prázdnými výrazy svých přátel. Jo, Hermiona její přítelkyni už určitě je. „Když teď na chvíli vypustíme Draca -“
„To zní, jako by sis chtěla pšouknout,“ podotkl Blaise a Hermiona s Theem na něho stočili své udivené pohledy. Že by se začal vracet ke svému starému já? „Vypustit draka... Chápeš, ne?“ Podíval se na blondýnku a ta zakoulela očima, ale koutky úst jí zacukaly, načež se jí v hrudi rozlil hřejivý pocit z toho, že Blaise by se mohl konečně sebrat. Už jí totiž šíleně chyběl.
„Chtěla jsem tím říct to, že když se teď nebudeme zaměřovat na Draca a na to, jak smrtijedy zničit zevnitř, ale spíš na to, jak je oslabit z venku, půjde to a my konečně budeme dělat něco, co má smysl a budeme mít výsledky.
„Co tím myslíš?“ zeptal se se zájmem Theo. Musel uznat, že tak, jak se bojům vyhýbal, teď po nějakém tom boji vyloženě prahl.
Daphné se na něj pousmála. Byla ráda, že někdo z nich projevil zájem. Přešla k němu a posadila se zase vedle něj. Blaise s Hermionou ji zaujatě pozorovali. „Ty určitě víš, kde a kdy hlídkují smrtijedi, že zlato?“ Tázavě se na něj podívala a on s nakrabatělým čelem přikývl. „Výborně, a to je právě jediná informace, kterou potřebujeme,“ prohlásila s úsměvem na rtech, ale ostatní se nijak uvědoměle netvářili, a tak se dala do vysvětlování. „Co jsem tak od vás odposlouchala, tak smrtijedi hlídkují po dvou, že?“ Další Theovo přikývnutí. „My jsme tedy čtyři, oni dva.“
„Dva tisíce možná tak,“ podotkl Blaise s ohrnutým nosem a Daphné po něm šlehla pohledem.
„Dívejte, když budeme znát místo a čas obchůzky nějaké té smrtijedské dvojice, můžeme tam na ně počkat, nějak je obklíčit a pak na ně zaútočit, hravě je zneškodnit a pak odtáhnout jejich těla někam do pryč, na nějaké předem dohodnuté místo, na kterém bude čekat někdo z řádu. Předáme jim smrtijedy a budem spokojení všichni. Oni budou mít válečné zajatce a my dobrý pocit z toho, že jsme oslabili armádu toho psychopata. Když budem perfektně sehraní, můžem třeba za jednu noc zneškodnit klidně i tři, možná čtyři smrtijedské dvojice! A budeme to dělat do doby, dokud vy víte komu nezbude už téměř nikdo, čímž bude dost oslabený a v tom momentě odněkud vyskočí Potter, někdo jiný zabije toho odporného hada - teď mám na mysli Nagini, aby nedošlo k mýlce, a pak už zbude jen samotný Pán Zla, kterého společnými silami a taky proto, že jsme mu vzali skoro celou armádu, porazíme!“ dokončila svůj dlouhý monolog a ostatní na ni vyjeveně civěli. „Plán jak víno, se mi zdá,“ dodala ještě a na rtech jí hrál spokojený úsměv, v očích všechno odhodlání světa.
A díky tomuto monologu později vzniklo přirovnání, jež se mezi těmi čtyřmi stalo velmi oblíbeným: Představuješ si to jako Daphné válku.
„Ty jsi fakt blondýna až po chlupy na kotnících...“ vydechl Blaise a Daphné ho probodla očima.
„Přestaň, Blaisi,“ vyzval ho Theo vážně a on si odfrkl. „Nápad toho nápadu-“
„Myšlenka toho nápadu,“ opravila ho Hermiona a on ji probodl očima.
„Nápad toho nápadu,“ zopakoval s pohledem upřeným na Hermionu a ona se ušklíbla, „je dobrý, to musím uznat, jenže to nepůjde tak lehce, jak si to představuješ, Daph. Stoloví smrtijedi nebudou ignorovat fakt, že jim po dvou mizí kolegové. Možná dvě - tři dvojice řešit nebudou, ostatně je válka, ale pak už jim to přijde podezřelé, věř mi. Budou to řešit, půjdou proti nám a přesně v tom momentě tvůj plán selže, protože proti nim nemáme šanci. A řád určitě nebude mít každou noc čas na nějaký obchod s těly smrtijedů, mají svou vlastní práci. Navíc si nemyslím, že by jejich hlavních štáb či jiný jejich úkryt měl takovou kapacitu, aby pojal tolik smrtijedů, kolik si tady plánuješ pochytat. A to, prosím, nemluvíme o desítkách smrtijedů, ale o stovkách,“ vyvracel všechno, co se dalo, a Daphné se na něho mračila. „A k tomu všemu, Pán Zla by nikdy nedovolil, aby byla jeho armáda oslabena. Nebo spíš by tomu nečinně nepřihlížel, takže tvůj plán nikdy neskončí tak, že mu zbude jen hrstka přívrženců. Ve zkratce to funguje tak, že mu vezmeš třeba dva stolové smrtijedy a on je nahradí nějakými dvěma nižšího postavení, načež naverbuje další ne dva, ale tři nové, aby jeho řady byly pořád stejně silné nebo i silnější, rozumíš?“ Tázavě pozvedl obočí, ale Daphné nijak nereagovala. Jen se na něj mračila stále hlouběji a hlouběji. „Dále tu máme zničení Nagini... To bude jedna z nejtěžších věcí vůbec, je to skoro nemožný úkol. Nikdo neví, kde ji ty víš kdo schovává.“
„V budoucnosti. Tam tu hadí svini schovává. Určitě,“ ozval se Blaise a Hermiona se pousmála, zatímco Theo ho spražil kritickým pohledem.
„Ale na schůzích je s váma, můžeš ji zničit ty a můžeš ji zničit přímo tam,“ odsekla Daphné dost mrzutě a Theo se na ni usmál, protože prostě nevěděl, jak jinak na tuhle poněkud hloupou poznámku reagovat. Jeho holka byla velice inteligentní, ale občas plácla takovou blbost, až se divil, že to vůbec vyšlo z těch rtů, které tak rád líbal.
„Každopádně,“ povzdechl si Theo, když se rozhodl, že dost už bylo toho kritizování jejího plánu, „celková myšlenka to je velice dobrá. Pořádně to proberem, protože se mi to líbí,“ pronesl a usmál se na svou holku, které bylo sice docela na nic z toho, že její plán tak zkritizoval, ale úsměv mu oplatila.
„Mně se taky líbí,“ ozvala se Hermiona. Tenhle nápad jí určitě přišel jako jeden z nejlepších - z těch, co navrhovali od doby, kdy jejich malý odboj vznikl.
„Mně taky,“ přidal se Blaise a mrkl na svou kamarádku. „I když ta tvoje představa, jak to všechno lehce provedem... ta je až obdivuhodná,“ upřímně se zasmál a ostatní, včetně Daphné, s ním.
***
Hermiona pomalým, velice opatrným krokem mířila temnou uličkou v mudlovské části Londýna. V ruce pevně svírala hůlku a očima skenovala okolí. Bylo tady mrtvo a po Yaxleym a Rowlovi ani stopy. Od Thea věděla, že budou muset dnes v noci tohle místo zkontrolovat - místo, kde zemřeli Padma a Justin, bývalou skrýš řádu. To místo, z kterého ji před téměř dvěma měsíci unesl Malfoy. Skoro ji přepadla jakási nostalgická nálada, když se zastavila přesně v těch místech, kde se to stalo.
Zhluboka se nadechla a zadívala se zase ke zničenému vchodu do domu a na prostor před ním. Byla tady proto, aby Rowla s Yaxleym sledovala během jejich obchůzky a zjistila, jak si počínají, co obvykle dělají a všechno, co by jejich malému odboji mohlo být užitečné. Theodore je totiž při takových běžných činnostech pochopitelně neznal.
Kdosi jí sáhl na rameno, ona sebou škubla a její vyděšené vyjeknutí zaniklo v cizí dlani - to jí někdo jednou rukou zakryl ústa, zatímco tou druhou jí vyrval hůlku, načež ji zády pevně přivinul ke své hrudi. A to všechno tak rychle, že Hermiona nebyla schopná podniknout vůbec nic. Držel ji tak šikovně, že měla ruce zablokovány u těla, proto se nemohla jakkoliv bránit. Očima vytřeštěnýma hrůzou a děsem kmitala kolem sebe a marně se snažila najít někoho, kdo by jí mohl pomoct. Jenže taková myšlenka byla naprosto naivní a totálně hloupá. Kdo by tady asi uprostřed noci stepoval v temné uličce a čekal na to, až bude moct zachránit hloupou čarodějku?
Malfoy.
Tohle jediné jméno jí projelo hlavou. Být Malfoy tady, být ona s ním, tohle by se nestalo. Jenže tady není. Je merlinví kde a zažívá jistě mnohem horší chvíle, než ona. A všechna jeho snaha právě přišla v niveč, aniž by to věděl. Svou neopatrností se nechala chytit.
Člověk, co byl minimálně o hlavu vyšší než ona a který ji napadl, byl smrtijedem. Poznala to podle toho, že zpod rukávu paže, kterou ji svíral, vykukovalo Znamení zla. Čekali na ni? Věděli, že tady bude? Nebo je to snad Yaxley či Rowle, kteří to tady měli jít zkontrolovat? Je to jeden z nich?
Srdce jí splašeně tlouklo a ona měla pocit, že jí musí každým okamžikem vyskočit z hrudi. Nebo že musí každou chvíli dostat infarkt. Muž, což usoudila podle stavby těla a síly, ji pozadu táhl dál od místa, kde ji napadl. Snažila se mu odporovat, házet sebou, paty bořit do chodníku, aby mu ten únos aspoň nějak ztížila. Všechno to ale byly jen marné pokusy, neměla šanci a věděla to. Soustředila se na to, aby v sobě přese všechen strach dokázala najít dost odhodlání a síly k tomu, aby udržela svou mysl zavřenou tak, jak ji Malfoy učil.
Malfoy.
Zase na něj myslela a nedokázala se té myšlenky za nic na světě zbavit. Dala by všechno za to, aby se teď tady zjevil jako princ na koštěti a zachránil ji. Už zase. Potřebovala ho, sama to nezvládne. Vlastně už prohrála. Prohrála jak boj svůj, tak boj jeho. A co Daphné? Co Blaise a Theo? Až se jí někdo dostane do hlavy, všichni do jednoho budou mrtví, protože si jasně uvědomovala, že nedokáže tomu násilnému načumování do své mysli zabránit. Nedokáže to, Malfoy ji to nestihl naučit.
Tiše vydechla bolestí, když ji muž vyloženě hodil o zeď, načež ji k ní přimáčkl. Cítila bolest v hrudi, neboť se na ni tlačil tak moc, že měla pocit, že se jí naďra protlačila hrudním košem dovnitř. Bolelo to. Levá tvář na tom byla ale nejhůř, protože jí muž ke zdi tlačil i hlavu. Cítila, že má odřenou kůži a zatraceně to pálilo a štípalo. Ale způsobila si to sama tím, že sebou pořád škubala a snažila se mu nějak vyprostit ze sevření. V očích se jí blyštily slzy a ona se přemáhala, aby se tady před tím hnusákem nerozbrečela jako malá holka. Byla tolik vyděšená!
„Uklidni se,“ zasyčel šeptavě muž a její srdce vynechalo několik úderů, načež se rozbušilo rychleji, než kdy předtím. Na moment byla vyloženě paralyzována, ale okamžitě se vzpamatovala a začala znovu vzdorovat. Tohle nemůže být pravda. „Slyšíš? Uklidni se!“ sykl ještě jednou, trochu od ní odstoupil a následně ji dost hrubě přetočil čelem k sobě a znovu ji přirazil ke zdi, tentokrát zády.
Setkala se s jeho očima, tolik chladnýma, bezcitnýma, přesto tolik důvěrnýma. Přestala se bránit, zrychleně oddechovala.
Mužova ústa se stočila do úšklebku. „Víš, že ti neublížím,“ prohlásil a Hermiona nasucho polkla, stále naprosto zmatená, vyjevená a úplně mimo sebe. Je to skutečné? „Co? Zapomněla jsi na mě, Hermiono?“
Kudrnatá čarodějka strnula a pootevřela ústa. Hermiono?
„Skoro mě to ranilo,“ prohlásil ironicky a pravou ruku si přiložil k hrudi, zatímco tou levou ji stále držel za obě zápěstí.
V ten moment se Hermiona vrátila zpátky. Zamrkala, trhla sebou tak silně, jak jen dokázala, a zároveň s vydechnutím: „Draco!“ bezmyšlenkovitě skočila blonďatému muži okolo krku a silně ho objala. Nemohla vidět, jak ohrnul nos.
Malfoy! Je zpátky! Tolik týdnů si přála, aby se objevil, aby se vrátil k nim nebo aby se prostě jen vrátil na Malfoy Manor. Potřebovala prostě jen vědět, že je naživu a že ho Bellatrix neporazila. Potřebovala vědět, že stále ještě bojuje a svým způsobem ho chtěla přesvědčit o tom, že za co bojovat pořád ještě má, kdyby to potřeboval připomenout.
„Tolik jsme se o tebe báli!“ vyhrkla udýchaně, když se od něj odtáhla a zkoumavým pohledem studovala jeho tvář, zatímco on na ni nevýrazně zíral. Změnil se, hodně. Zdálo se jí, že zhubl. Jeho obličej vypadal velice strhaně, povadle a unaveně. Na tvářích měl několik malých tržných ranek. Sjela pohledem trochu níž a oči jí zastavily na velké jizvě, jež se táhla kdesi zpoza ucha, dolů přes krk až k hrudi a kterou jistě neměl, když ho viděla naposledy. Neviděla její konec, neboť jí v tom bránil límec černé košile, a pak taky černý plášť. Od kdy vůbec Malfoy nosí plášť? „Co ti to udělali?“ Podívala se na něj s upřímnou starostí v očích a on sebou škubl a ustoupil trochu dozadu, když k němu natáhla ruku a chtěla se dotknout právě té jizvy, která ji zaujala.
Nechápavě a zmateně se na něj podívala. Dobře, tak s Malfoyem vlastně nebyli nikde, ale rozhodně si nikdy předtím nevšimla, že by na jakýkoliv její dotek reagoval takhle - trhnutím, úskokem a pak výrazem ve tváři, který by s přehledem mohla nazvat jako odporný, pohrdavý. Díval se na ni, jako by z jejího doteku měl chytit mudlovský původ. To nebylo normální. Nebo ano? Dokázali Bellatrix s Voldemortem změnit Malfoyovy názory?
„To není podstatné,“ odvětil chladně a zadíval se na svou i její hůlku. Obě svíral v ruce. „Potřebuju se dostat do skrýše,“ pokračoval a upřeně se na ni díval. Ona k němu upírala zmatený pohled a svraštila obočí. „Po mém odchodu jste změnili ochranná kouzla, nedostanu se dovnitř,“ vysvětlil ledabyle a ona pootevřela ústa, zatímco srdce se jí znovu rozbušilo jako o závod.
Nezměnili. Chtěli, ale nakonec to neudělali, protože nechtěli, aby se Malfoy nedostal dovnitř, kdyby se z čista jasna zjevil a potřeboval se nutně úkryt.
Nasucho polkla a snažila se nasadit si na tvář co možná nejklidnější výraz. „Netuším, o jaké skrýši mluvíš,“ řekla rádoby přesvědčivě, ale že jí to ten člověk nesežral zjistila v momentě, kdy ji probodl mrazivým pohledem.
Statečně mu pohled oplácela, třebaže to bylo zatraceně těžké. Dívat do těch šedomodrých očí, které měla spojeny jen s jedním člověkem, vidět je tak chladné, bezcitné, mrazivé jako lednová půlnoc... Upřeně do nich hleděla a věděla, viděla a byla si jistá, že ač jsou tyto oči Dracovy, on v nich není.
„Nelži!“ zasyčel na ni varovně muž a trhl s ní.
V jeho očích viděla čirou nenávist, upřímný odpor, opovržení, zhnusení... a ať už si to pořádně uvědomovala a nebo ne, bolelo to. Ten upřímně nenávistný pohled bolel i přesto, že věděla, že to není Draco Malfoy, kdo tady před ní stojí a kdo se na ni tímto způsobem dívá.
Tak jako tak, je v háji. Jak ona, tak Draco, protože někdo očividně ví, co vědět nemá. Takže... „Polib mi prdel!“ vyplivla bojovně a následně vyjekla, když ji muž surově chytil za tváře. Prsty jí bořil do kůže a přirazil její hlavu ke zdi tak prudce, až na moment viděla hvězdičky.
Nesouhlasně, velice výsměšně zamlaskal a pomalu kroutil hlavou. „Špatná volba... velice špatná, slečno Grangerová...“ protáhl dlouze hlasem toho, v kterého ona věří.
Ano, ona v Draca Malfoye věří. Uvědomila si to vlastně docela nedávno, když zase jednou před spaním uvažovala nad tím, čím si asi tak zrovna prochází, kde je, jak na tom je a jestli je v rámci mezí v pořádku. Věří v něj skoro tolik, jako věří v Harryho a to, že Voldemorta nakonec přece jen porazí.
„Kde je Draco?!“ vyštěkla na svého útočníka. Připadala si trochu trapně. Přece jen, ptát se Draca, kde je Draco, když před vámi prakticky stojí, je divné.
Smrtijed se usmál. „To zanedlouho zjistíš, šmejdko,“ ujistil ji a ona sebou škubla. „Hádám, že se velice brzy shledáte.“
Hermiona by se vzteky a bezmocí hystericky rozbrečela, řvala by na celá kola jako šílená, možná by toho zmetka, co vypadá jako kluk, který si ji pomalu získává i přesto, že už ho několik týdnů neviděla, i pokousala - nejlíp by mu prokousla žíly na zápěstí. Jenže nemohla, nemohla mu svou reakcí poskytnout nic, co by mohl použít proti Dracovi. Sice už tomu smrtijedovi určitě potvrdila jeho domněnku, když ho objala, ale... Žádnou další chybu už neudělá. Za ten neuvážený čin - za to, že k němu projevila takovou náklonnost, aniž by si ověřila, že jde opravdu o něj, by ji Malfoy asi nepochválil. Ne, seřval by ji, zase by začal žvanit o tom, že jí zakáže číst a další nesmysly, jak měl ve zvyku. Nazval by ji hlupačkou a ona by věděla, že v tom momentě opravdu hlupačkou byla.
Copak ji nejen Malfoy, ale i válka v tomhle směru nic nenaučili? Opatrnost, obezřetnost, podezíravost, lehká paranoia... Tohle jí Malfoy vždycky tlačil do hlavy.
Místo hysterického pláče tedy zaťala zuby a hleděla na falešného Draca tak nenávistně, že téměř dokonale napodobila nenávist v očích jeho. Jenže projednou zase nemyslela na to, že smrtijedovi nemůže nic potvrdit. „Zabiju vás, všechny do jednoho, jestli jste mu-“
„Zavři hubu!“ přerušil ji smrtijed a trhl s ní, při čemž mu z ruky vypadla její hůlka. Bleskově přehmátl a teď ji držel za vlasy a donutil ji jít do kolen. Zasyčela bolestí a oči jí znovu zaplavily slzy, které ale statečně zadržovala. „Ty malá děvko!“ vyplivl a ona vykulila své skleněné oči, protože ji nikdo nikdy hůř snad nenazval. Mudlovská šmejdka s ní dávno nic nedělá, tak nějak to už bere jako přezdívku, když to vezme s hodně velkým nadhledem, ale aby ji někdo nazval děvkou?! Někdo, kdo vypadá jako Draco, kdo mluví jako on - jako člověk, který pro její záchranu riskoval všechno; člověk, který ví, že ona ví, ale už neví, že... „Zaplatíš za to, cos způsobila!“ procedil skrz zaťaté zuby muž a dal jí ránu do obličeje tak rychle a nečekaně, že si uvědomila, že ji praštil až v momentě, kdy jí vrazil další. Z očí jí vytryskly slzy a v ústech pocítila železitou chuť své vlastní krve. Poklesla a chtěla padnout k zemi, ale napodobenina Malfoye ji za vlasy vytáhla zase do kleku, načež dostala další ránu. Tentokrát do břicha, což způsobilo, že zachrčela. „Zaplatíš za to, žes z mého syna udělala nejen krvezrádce, ale i zrádce Pána Zla,“ zasyčel a Hermiona strnula.
Lucius. Za normálních okolností by byla svým způsobem ráda, že stojí jen proti ubohému Luciusovi, než kdyby měla padnout do rukou Bellatrix, Binghama či jiných. Ale v tomto případě... Věděla, že pokud existuje někdo, kdo touží po tom, aby trpěla, kdo touží po její smrti, pak je to Dracův otec, který očividně ví, co vědět nemá. Nebo co ještě nevěděl do nedávna.
Uchopil její vlasy pevněji, vytáhl ji na nohy a pak s ní hodil o zem, načež Hermiona zůstala ležet a rozkašlala se. Ale ne, nevzdá se tak snadno. S vypětím všech sil se dlaněni zapřela o studenou, navlhlou zem a nadzvedla se, ale v tom momentě dostala hezky mířený kopanec do žeber, a tak zase lehla. Bolelo ji úplně všechno, dokonce i vlasy, což asi úplně není možné. Tvář měla jako v ohni, břicho, žebra, to všechno ji bolelo i při dýchání, a na jazyku stále cítila chuť své vlastní krve. Na to, že je její krev údajně špinavá, chutná docela čistě, normálně.
Vzhlédla k němu v okamžiku, kdy si Lucius, stále v podobě svého syna, vyhrnoval rukáv na levém předloktí a ona velice rychle pochopila, co nastane.
„Až zavolám Pána Zla, budeš si přát, aby ses nikdy nenarodila,“ ušklíbl se potěšeně a ona o jeho slovech nepochybovala. Oči jí znovu seklovatěly a popotáhla nosem, který možná měla zlomený. Pomyslela na to, jak zasraný paradox to je - člověk, který jí zachránil krk, který ji chránil před vším špatným, ji tady teď zmlátil, způsobil jí tolik bolesti a postavil se do role soudce i kata. Hezké. Nikdy by neřekla, že Dracovu tvář bude tolik nenávidět, že bude mít chuť vypíchnout mu ty šedomodré oči, že bude mít chuť skopat mu z jeho rtů ten zasraný úšklebek... Ano, ví, že to není pravý Draco, ale stejně... „A pak, až tě Temný pán nebude potřebovat,“ chrčel dál blonďák, „tě můj syn zabije,“ dořekl a Hermiona strnula. „Ne rychle, to ne... Pomalu a bolestivě. Bude tě mučit do doby, dokud nebudeš škemrat o to, aby tě konečně zabil, aby lúzu kouzelnické společnosti, jakou jsi, sprovodil z tohoto světa.“
Hermiona mu bojovně hleděla to těch chladných očí. Ani o těchto slovech nepochybovala. Věděla, že pokud by k tomu došlo, Draco by neměl jinou možnost. Musel by ji mučit, musel by ji zabít. No možná, že se teď bude modlit ke všem čarodějům světa, aby její život ukončil už Voldemort. Nejen proto, že si nepřála zemřít zrovna rukou Draca Malfoye, ale i proto, že si nepřála, aby musel něco takového podstoupit. Vždyť... Pokud je celá ta věc s já vím, ty víš pravdivá, pak by ho to, že ji bude muset mučit, zlomilo.
„Jste odporný šmejd, Luciusi!“ zavrčela na něho s vypětím všech sil a on stáhl ruku zpátky, neboť se právě chystal dotknout Znamení zla.
Usmál se. „To je věc názoru,“ odvětil zcela klidně a zaujatě si teď prohlížel svou hůlku. „Napravuju chyby svého syna. Dělám jen to, co je pro něj nejlepší.“
Hermiona ze sebe vydala něco, co se podovalo jakémusi skřehotavému smíchu. Ironickému. „Ovšem. Určitě pro něj bude nejlepší, když ho donutíte zabít svou... kamarádku.“
Bylo jí velmi nepříjemné mluvit o sobě s Luciusem, když ten hajzl měl na sobě podobu Draca. Skoro by se trapně červenala, kdyby jí to momentálně nebylo všechno u prdele.
Lucius ji probodl ostrýma očima. „Ano. Uvědomí si, že sešel z cesty.“
Hermiona se na něj nevěřícně podívala. „Panebože! Z jaké cesty, vy kreténe?!“ vyjela na něho a pokusila se rychle zvednout, ale Lucius byl rychlejší, přiskočil k ní a znovu ji chytil za vlasy a trhl s ní. Zasyčela bolestí.
„Dávej si pozor na jazyk, ty špíno!“ vyplivl rozčíleně a znechuceně se na ni díval.
Hermiona vztekle zafuněla a dál mu vzdorovitě zírala do tváře. Opravdu nebylo ani trochu příjemné, že tohle všechno prakticky podstupuje s Dracem... Lucius je hajzl, nemohl prostě přijít ve své vlastní podobě? Následně se jí v očích škodolibě zablýsklo.
„Špíno?“ zeptala se sladce a Lucius ohrnul nos. „No nevím, ale tvému synovi asi špinavá nepřipadám, když se do mě zamiloval, jsem už prakticky tvoje snacha...“ pronesla výsměšně a okamžitě schytala další ránu do obličeje. Ale stálo to za to. A ano, přešla z vykání do tykání.
Jenže následně strnula, když jí Lucius, jenž ji stále držel za vlasy, přiložil špičku hůlky ke krku. Tak provokovat ho asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad. No co, když ji zabije, aspoň nebude muset čelit Voldemortovi a ostatním smrtijedům. A Draca zbaví toho, co bude muset udělat.
„Silně uvažuju nad tím, že ti proříznu hrdlo, šmejdko,“ zasyčel jí do ucha a ona nasucho polkla. To sakra nemůže mít aspoň jiný hlas než Draco?! „Prostá smrtící kletba nestačí, takhle to bude víc osobnější...“
„Buďte tak laskav a udělejte to,“ vyzvala ho odvážně, třebaže o život fakt přijít nechtěla. Nebojovala přece tolik let, aby ji nakonec dostal tenhle odporný hajzl. „Aspoň se pak nebudete muset bát, že vaše vnoučata nebudou mít čistou krev.“ Další ťafka, tentokrát spodkem zápěstí, ve které Lucius držel hůlku, a ona se rozkašlala, neboť jaksi vdechla svou vlastní krev.
„Zabiju tě, ty svině,“ procedil skrz zaťaté zuby a v momentě, kdy hůlku od jejího hrdla trochu odtáhl, Hermiona věděla, že je v prdeli. Zavřela oči a po tvářích se jí skutálelo pár slz, ale rozhodla se, že o svůj život škemrat nebude. „Diffi-“
„Expelliarmus!“ Luciusova hůlka odletěla kamsi do neznáma a on se trhnutím otočil za sebe, načež vyděšeně, překvapeně a naprosto vykolejeně zíral na toho, kdo ho odzbrojil. Hermiona prudce otevřela oči a šlehla pohledem stejným směrem jako on, načež jí srdce už zase vynechalo úder, teď však neskutečným štěstím a možná i něčím jiným, a málem omdlela. Tohle už je na ni trochu moc. „Pusť ji,“ přikázal mu hlasem tak chladným, že ho Hermiona chvíli nepoznávala.
Lucius si odfrkl, ušklíbl se a pak s Hermionou trhl a odhodil ji na zem. Sykla bolestí, neboť ji už všechno bolelo, ale rychle se vyškrábala do sedu. S pomocí zdi, které se přidržovala, se vyškrábala i na nohy a vyjeveně hleděla na to, jak Draco míří hůlkou na hruď Dracovi.
Jak říkala, tohle už je trochu moc i na ni.
„Co uděláš?“ zeptal se výsměšně Lucius a koutkem oka skenoval zem pod sebou a okolo sebe. Patrně hledal svou hůlku. „Zabiješ mě? Svého otce?“
Blonďatý smrtijed k němu upíral oči plné nenávisti. „Ano, zabiju,“ odpověděl mu bezbarvě a Hermiona, která taky hledala svou hůlku, se k němu prudce otočila a chystala se odporovat, ale pravý Draco ji umlčel pohledem. Věděla, že tohle není její věc. Němě se mu snažila očima naznačit, aby to nedělal. Vždyť přece není vrah! Chvíli jí pohled oplácel a jak se zdálo zkoumal rozsah jejího zranění, protože ji sjel očima a jen nepatrně se zamračil, když pohlédl zpátky na svého otce. „Nic jiného si nezasloužíš,“ dodal ještě a Lucius ohrnul nos.
„Myslel jsem, že víc už klesnout nemůžeš,“ pronesl a v jeho hlase se jasně odráželo pohrdání a zklamání.
Konečně našla svou hůlku a bolestivě se k ní sklonila. Sevřela okolo ní prsty a zhluboka se nadechla, když ucítila sílu toho magického spojení. Podívala se zpátky na Draca, který pořád mířil hůlkou do hrudi svého otce, která je spíš jeho, a zabodával do něj chladné oči, ve kterých by člověk nenašel ani špetku lidskosti.
„Nápodobně, otče,“ pronesl Draco a sjel ho pohrdavým pohledem. Následně zašmátral v kapse svého saka a vytáhl jakousi větší lahvičku čiré tekutiny. Hermiona by se ráda zeptala, co to je, ale pochopila, že do tohodle se nesmí míchat. Draco, aniž by na svého otce přestal mířit, k němu přistoupil a jakmile jednou rukou odzátkoval lahvičku, chrstl mu její obsah do obličeje a než se Hermiona stačila nadát, Lucius měl svou podobu zpátky. Zlodějova zhouba, možná?
Dlaní si otřel obličej a vrhl po svém synovi nehezkým pohledem. „Jistě bude jednodušší zabít svého otce, než sám sebe,“ odtušil starší Malfoy a ten mladší se jen slabě ušklíbl koutkem úst. Hermiona ani nedutala, přeskakovala očima z jednoho na druhého.
„To ano,“ ujistil ho Draco a Luciusova tvář ztvrdla.
„Ať už to vidíš nebo ne, jsi stejný jako já, Draco,“ pronesl Lucius a blonďatý smrtijed se viditelně napnul. „Jablko nepadá daleko od stromu a co se bezcitnosti a chladnosti týče, nemáš mi co vyčítat. Jen chladnokrevná zrůda pozvedne hůlku proti otci.“
Draco zavrčel. „Nejsi můj otec,“ procedil skrz zaťaté zuby. „Už dávno ne,“ dodal a Luciusova tvář zase ztvrdla. „Tím, že tě zabiju, prokážu službu nejen sobě, ale i matce.“
Lucius se pousmál a zakroutil hlavou, načež se dlouze zadíval na kudrnatou čarodějku, která sama potlačovala nutkání hodit mu kletbu mezi oči. „To všechno kvůli ní, že?“ Podíval se zpátky na svého syna a tázavě pozvedl jedno obočí po tom, co hlavou kývl směrem k Hermioně.
Draco mu pohled dlouho oplácel, než jednoduše přikývl. „Z větší části ano,“ přiznal a Hermionino srdce se zase rozbušilo. „Kdyby sis jí nevšímal, žil bys dál.“
Lucius měl obočí až ve vlasech, jak užasle na svého syna hleděl. Vzápětí z jeho hrdla vyšel smích, výsměšný, a Draco prsty okolo hůlky obmotal pevněji. „Nechtěl jsem Belle věřit, ale když jsi mi to pak potvrdil svou reakcí tehdy, kdy jsem ti řekl, že o ní víme, nemohl jsem být víc zklamán,“ spustil a Draco ho pozorně poslouchal. Koneckonců, má nárok na nějaká ta poslední slova, ne? „Toleroval jsem to, jak neuctivě se ke mně chováš, toleroval jsem tvou nevděčnost, přece jen jsi můj jediný syn, ale teď vidím, že za nic nestojíš, Draco,“ prohlásil. „Jsi mým největším životním zklamáním, jsi zklamáním pro svou matku, pro všechny, kteří tě kdy měli rádi. Zamilovat se do mudlovské šmejdky...“ odfrkl si a věnoval Hermioně další pohrdavý pohled. „Jsi zrádce a Pán Zla to velmi brzy zjistí, můj synu, a ty víš, že Pán Zla Bellatrix věří, nezapochybuje o jejím obvinění, i když nebude mít důkazy, a pak... pak tu svou malou děvku budeš muset -“
Nedořekl, co říct chtěl, a nikdy už svou větu nedokončí. Bez zaváhání, bez jakékoliv výčitky svědomí, Draco sotva pohnul rty, když vyslovil ona dvě smrtící slova a s očima semknutýma s těma jeho svého otce zabil. Hermiona zalapala po dechu a šokovaně zírala na to, jak Lucius Malfoy padl k zemi, zavražděn svým jediným synem. Podívala se na Draca. Pořád ještě upřeným pohledem zíral na svého otce a hůlku držel pozvednout, nesklonil ji. A pak strnula a obrátil se jí žaludek, když si uvědomila, že v jeho očích není ani špetka lítosti, náznak nějaké sebemenší výčitky svědomí, žádná bolest, nic. Jeho oči byly mrazivé, bez citu a... byly to oči chladnokrevného vraha.
Trochu sebou škubla, neboť se jí znovu obrátil žaludek, a bleskově si dlaň přiložila k ústům, čímž na sebe upoutala jeho pozornost. Dlouze si ji prohlédl a pak konečně sklonil hůlku. „Říkal jsem ti, že nejsem o nic lepší člověk, než oni,“ pronesl nevzrušeně, jako by přesně věděl, na co myslí, a jako by právě nezabil svého otce, ale pavouka třeba. Podívala se na něho, ale nic neřekla. „Nicméně, můj otec si nezasloužil žít, pokud tě to uklidní. A já, víc než kdokoliv jiný, jsem měl právo ho o život připravit,“ dodal a Hermiona na něj mlčky hleděla.
Nemyslela si, že by takové právo měl. Nikdo nemá právo rozhodovat o životě druhých - nikdo nemá právo stavět se do role soudce a být pak i katem. Nikdo. Ale neřekla nic, neodporovala mu, protože z něj teď sakra měla strach! Obrovský, aby byla upřímná. Když Malfoy dokázal bez mrknutí oka zabít svého otce, jakou má ona šanci, že ji nezabije taky, až udělá něco, co se mu nebude líbit?
Zamračil se na ni a povzdechl si, což upoutalo její pozornost a zamrkala. Následně strnula, když vykročil k ní. Měla nutkání otočit se a prchnout co nejdál to půjde, ale zůstala stát na místě a se splašeně bijícím srdcem čekala.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se s upřímnou starostí v hlase a když k ní natáhl ruku, patrně proto, aby si prohlédl ranky v jejím obličeji, cukla sebou. Zarazil se a pochopil. Proto na moment zavřel oči a povzdechl si.
„Nic mi není,“ ujistila ho, jenže lhala. Něco jí sakra je a ne, v pořádku není.
Přikývl, ale poznala, že jí to nesežral. „Okamžitě se teď přemístíš tam, kde máš být a kdes do hajzlu být měla namísto toho, aby ses tady vystavovala,“ pronesl vzápětí a ona se na něj hluboce zamračila. „Cos tady vůbec dělala?“ vyjel na ni. „A kde jsou ostatní?“
Strach, který z něj měla, šel do pozadí. „A co tady vůbec děláš ty?!“ štěkla po něm rozčíleně a on se trochu zarazil, načež ji spražil pohledem.
„Zase ti zachraňuju prdel, Grangerová,“ zavrčel, ale ona si ho nevšímala.
„Celé týdny o tobě nic nevíme!“ zakřičela na něho a všechna ta frustrace z toho dlouhého nevědomí se dostala na povrch a úplně ji ovládla. „Nevěděli jsme, jestli vůbec ještě žiješ, jestli tě Bellatrix už dávno nedostala, jestli si neprocházíš peklem a jestli nepotřebuješ, abychom se tě pokusili zachránit! Nevěděli jsme vůbec nic!“ křičela na něho dál a vůbec ji nezajímalo, že je může kdokoliv slyšet. V očích se jí třpytily slzy, jen netušila, z čeho přesně pramení. „Celé týdny jsi byl nezvěstný! A pak se tady z čista jasna zjevíš v pravou chvíli jako v nějakém podělaném mudlovském románu, zachráníš mě a pak bez zaváhání zabiješ vlastního otce!“ teď mu už funěla do tváře, protože se k němu během svého řvaní přiblížila.
Díval se dolů na ni, neb je menší, a jeho tvář byla kamenná. „Poslouchej, Grangerová -“
„Tolik jsme se báli, že jsme o tebe přišli!“ přerušila ho. „Já jsem se bála!“ Vyrazila proti němu a on instinktivně couvnul, ale nebylo proč. I přes bolest, která jí stále spalovala tělo, mu hodila ruce okolo krku a pevně ho objala tak, jak předtím objímala falešného Draca.
Napnul se a na vteřinu zůstal jen tak nečinně stát, než okolo jejího pasu obmotal svou levou paži, neb v té pravé svíral hůlku, a přitáhl si ji k sobě víc. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby nasál vůní jejích vlasů, kterou si už před tolika týdny vštípil do hlavy. Její reakce ho potěšila, ale nic víc necítil. Možná za to mohl fakt, že před několika málo minutami zavraždil svého otce, možná čas strávený jen s Bellatrix, ale... No, byl emočně prázdný. Věděl to a nevadilo mu to. Necítit je pohodlnější.
„Měla bys jít,“ vyzval ji po krátké chvíli a odtáhl se od ní. „Vyřiď Theodorovi, že se k ránu objevím.“
Zamračila se na něho a v hrudi ucítila jakýsi trn čehosi, co nedokázala určit. S jistotou ale věděla, že se něco změnilo. Jak u ní, tak u něho. Naposledy pohlédla na mrtvé tělo Luciuse Malfoye, pak na blonďatého smrtijeda a vzápětí ticho proťalo hlasité prásk a ona zmizela.
Draco se na to místo ještě hodnou chvíli díval, než stočil pohled ke svému otci. Nevýrazně si ho prohlížel a pak začal hledat jeho hůlku. Sklonil se pro ni, když ji našel a zkoumavě si ji prohlédl, načež si ji s úšklebkem strčil do kapsy. Jeho teta si přece taky schovává hůlky svých obětí jako trofeje, pokud to jde.
Zabij bližního svého... Co dál, Bellatrix?