STELLA:
„Co to děláš, Louisi?,“ zeptala jsem se překvapeně a ještě pořád dost ospale. Nevím, kolik mohlo být, ale byla ještě pořádná tma, takže jsem usoudila, že bude ještě pořád noc. Slyšela jsem, jak Tommy vedle pláče, ale když jsem došla k němu do pokojíčku, zjistila jsem, že Louis už mě předběhl. Byl unavený jako já, možná ještě víc, ale statečně se nakláněl nad postýlku s naším maličkým, který se už asi po třetí za noc probudil a dožadoval se něčí pozornosti. Skoro jsem si byla jistá tím, že mojí, ale zas na druhou stranu chtěl třeba i Louise. Louis se podíval na mě a já k němu pomalu šla.
„Proč nespíš?,“ zeptal se starostlivě a zkoumavě si mě prohlídl, jak se blížím k postýlce a k němu. Došla jsem až úplně k němu a soucitně ho pohladila po zádech, na kterých se mu napínaly svaly. Otočil se na mě a slaboučce se usmál. Cítila jsem, jak má husí kůži na zádech a slabě se třese zimou. Jakpak by ne, když má na sobě jenom dlouhé, teplákové nohavice od svého pyžama a spí bez trička.
„Schválně, Louisi, proč myslíš?,“ uškrnula jsem se slabě a též se naklonila nad postýlku, ve které malý Tommy bez přestávky pláče. Vzala jsem si ho do náručí a opatrně mu podepřela hlavičku, aby ji neměl nepřirozeně zakloněnou. Přivinula jsem si ho pořádně k hrudi a svými rty se dotkla jeho čelíčka. Je pravda, že jsem se strašně moc bála o to, aby mi nespadl, protože svýma maličkýma ručičkama zatnutýma do pěstiček házel kolem sebe a nožičkama kopal do vzduchu. Louis se musel vždycky smát, že je jeho malý fotbalista. Ale ono, když se během noci vzbudil třeba osmkrát za noc, tak už to moc vtipný nebylo. Ale co měl dělat? Byl ještě moc malý na to, aby věděl, že když se vzbudí, tak nemusí křičet. „Běž si lehnout, já ho jenom uspím a za chvilku se vrátím, hm?,“ políbila jsem Louise na jemně na tvář, protože jsem viděla, jak si nás pozorně, ale zároveň strašně moc unaveně, prohlíží a posílala ho spát.
„Nejsem unavený,“ zavrtěl Louis záporně hlavou, ale jeho zívání ho dokonale prozradilo. Hodila jsem po něm na oplátku ironický pohled a pak se celou svou pozorností vrátila zpátky k plačícímu Tommymu. Neříkej mi, že máš hlad, když jsi papal před necelou hodinou. Pousmála jsem se smutně na něho a ukazováčkem mu přejela po tvářičce. Louis si znovu zívnul a pak si s povzdechem vydechnul. Soucitně mě objal zezadu kolem pasu a věnoval mi též polibek na tvář. „Počkám na tebe vedle,“ zamumlal jenom unaveně a nakonec nás svorně opustil. Tak… a zůstali jsme tu jen mi dva, pousmála jsem se směrem k Tommymu, který pořád hlasitě plakal, teď už budeš pěkně spinkat, když už tatínek odešel? Zítra se na tebe totiž přijede podívat babička Jay s tetičkami Lottie, Fizz, Daisy, Phoebe, Doris a strýčkem Ernestem a určitě i dědeček Dan. Ano, Dana jsem brala jako Tommyho dědečka, protože jiného stejně nemá a navíc, Dan si vzal Tommyho babičku. Usmívala jsem se pořád, i když Tommyho tvářička byla pořád pochmurně zamračená a uplakaná. Ano… to, co jsem mu chtěla říct, jsem si jenom v duchu pomyslela. Ne vždycky, ale takhle v noci ano. A je pravda, že jsem i občas měla pocit, že mi rozumí. I když to byl docela nesmysl.
„Tommy, no tak… spinkej. Zítra nemůžeš být unavený. Zítra musíš být fit,“ usmála jsem se po několika minutách už docela zoufale a začala s ním slabounce pohupovat ze strany na stranu. Je docela jedno, jestli Tommy bude teď spinkat a nebo bude křičet, protože stejně zítřek úplně v klidu prospí a bude mu jedno, jestli tu máme a nebo nemáme návštěvu. Ale teď jsem možná myslela trochu i na sebe. Nechtěla jsem, aby Jay – která úžasně vychovala sedm dětí a z toho ještě dvě vychovává – viděla, že mě to trochu unavuje. Tommyho jsem měla nade vše ráda, ale tohle se prostě jinak zvládat nedalo.
Po asi dalších dvaceti minutách se Tommy tak vykřičel, že vyčerpáním usnul. Ale když jsem se ho snažila vrátit do jeho postýlky, byť slabě mi chytl do své pěstičky ukazováček a i když jsem se jenom trošičku pohnula, že si půjdu lehnout do své postele za Louisem, začal se rázem probouzet. I ty uličníku… to to bez maminky nevydržíš ani chvilku? Pomyslela jsem si a nechala mu svou ruku natáhnutou do postýlky. Klekla jsem si k jeho postýlce a koukala se dál na něj. Ale i v této krkolomné poloze, při které mi odumíraly horní končetiny, mě přemohla únava a já po chvilce usnula.
LOUIS:
Vzbudilo mě brzy ráno překvapivé zjištění, že druhá půlka postele vedle mě je prázdná. Nepřítomně jsem si tedy prohrábl vlasy a donutil se aspoň posadit na posteli. Bezmyšlenkovitě jsem se protáhl a koukl se kolem sebe. Dobrý. Probudil jsem se přesně tam, kde jsem si pamatoval, že jsem usnul. Aspoň něco je v normálu. Postavil jsem se tedy a s pootevřenýma očima se vydal do pokoje, který se nacházel blízko toho našeho. Jedině tam, mohla být Stella v šest hodin ráno. A nemýlil jsem se. Seděla u Tommyho postýlky a ruce nechala natažené volně k němu. Jediné, co mě dost překvapilo, bylo, že měla hlavu dost nepřirozeně předkloněnou k hrudi.
„Stello… Tommy už spí, pojď si ještě na chvilku lehnout,“ zašeptal jsem blízko u ní po zjištění, že Tommy je schoulený ke druhé straně postýlky. Naproti té, u které Stella seděla. Pohladil jsem ji po vlasech a pak ji pohled plně věnoval. „Pojď, všechno je v pořádku,“ usmál jsem se na ni, ale ona na můj hlas opět nijak nezareagovala. Proto jsem se k ni sehnul a jemně ji ukazováčkem nadzvedl hlavu za bradu a ona… ona spala taky. Usmál jsem se tomu, jak tady tak divně dokázala usnout a dal si její ruce opatrně za krk, abych ji nevzbudil. Jednou rukou jsem ji chytl těsně pod zadkem a tou druhou ji omotal kolem jejích ramen, abych ji dokázal v pořádku zvednout ze země.
Potichu jsem za námi zavřel dveře Tommyho pokoje a něžně si ji celou přitulil k tělu. Byla tak sladká. A ještě k tomu, jak roztomile spala a dýchala do mého krku. Zavřel jsem tiše dveře i za námi v ložnici a přešel k posteli, do které ji položil. Stella se okamžitě přetočila na bok a nohama se zamotala do peřiny. Lehl jsem si proto natěsno k ní a jejím zádům a mé tělo dokonale obkreslovalo to její. Jako ta nejvěrnější kopie. Rukama jsem jí něžně přejel po stehnech a zadečku, až jsem je nechal obmotat se kolem jejího pasu. Mé rty se naklonily k jejímu uchu a jemně ji nad něj políbily. Stella se jenom slabounce zavrtěla svou pánví o tu mojí, až jsem si tlumeně zavzdychal do vlasů a pak, když se pohnula víc, jsem musel hlavu zabořit hluboko do polštáře, abych ji ještě nevzbudil.
Cítil jsem na každém kousku mého nervového zakončení, že myslí jenom na ni. Samozřejmě, že jsem věděl, že vedle stále ještě spí Tommy, který se může každou chvilku vzbudit, ale to tak nějak ustupovalo něčemu jinému. Možná, že i v tuto chvíli silnějšímu. Sjel jsem ji rty z jejího ouška ke krku, na který jsem se opět přitisknul o něco vášnivěji, ale stále si říkal, že ji ještě nechám spát. Že ji nebudu budit. Stella, v tuto chvíli snadno poddajná, si slabě vzdychla a já se pro sebe musel usmát. Třeba se ji o mně aspoň zdá…
„Lou… co to děláš?,“ zeptala se trochu rozespale, když jsem ji slabě zkousl její citlivou kůži na krku. Její oči zůstávaly dále zavřené, ale její srdce se o něco zrychlilo a zároveň i jeho hlasitost v každém bouchání se zesílila. V tuto chvíli mi to přišlo jako jedna z těch nejroztomilejších a možná i nejvíc sexy věcí, co jsem za těch devět dlouhých měsíců zažil. Ale to, co se mi na tom líbilo nejvíc, byl ten fakt, že přes Stellu už nemůžu ublížit Tommymu. A opravdu, ten pocit byl v mnoha ohledech velmi osvobozující.
„Nic…,“ zalhal jsem ji se slabým úsměvem do krku a pomalu přesouval své rty přes její čelist, která byla lehce otevřená. Objal jsem ji pevněji kolem pasu a víc si ji přitulil ke svému tělu. Nemusel jsem se bát toho, že ji vzbudím. Už byla vzhůru. Sice možná mou vinou, ale to teď nebylo tak důležitý. Sjel jsem ji měkce vrchními zuby po celé délce krční tepny, až Stella zaklonila hlavu blíž k mému ramenu. Její vlasy mě něžně polechtaly na krku a já se znovu uškrnul. Přetočil jsem si ji pod sebe a jemně ji přejel bříšky prstů pod jejím tričkem od pyžama, které jsem ji slabě povytáhl nahoru.
„Ehm… Louisi,“ zašeptala Stella překvapeně a pokoušela se odkulit z místa, kde ležela. Jenom jsem se usmál opět do její zadní části krku, na asi čtyři z jejích sedmi obratlů a jednoduše ji to nedovolil. Měla odhalené asi dvě třetiny zad, když si s povzdechem vydechla a zašeptala. „Lou… říká ti něco šestinedělka?,“ zeptala se jemně a čekala, jak se k tomu postavím já. Já jenom okamžitě nechal putování po jejích zádech a své rty odtáhl od jejího krku a jejích vlasů.
„Cože?,“ zasekl jsem se a otočil jsem se na bok, abych na ní neležel. Skulil jsem se na stranu a cítil, jak se mé obočí svraštilo. Zamyslel jsem se nad tím, co mi řekla a ruce si překvapeně založil na hrudi. Čekal jsem, že mi to všechno pěkně celý vysvětlí, ale ona se na mě jenom provinile podívala. Spravila si pyžamo zpátky na své místo a přetočila se na záda.
„Nezlob se na mě, Louisi,“ zašeptala opatrně a váhavě mě pohladila po předloktí.
„Ale já se na tebe přece nezlobím, jenom mi to vysvětli, prosím,“ zamumlal jsem a čekal, co bude říkat. Stella se jenom tak nervózně zavrtěla a pak se na mě podívala přes své dlouhé řasy nevinně.
„No… prostě. Prostě mi dej trochu času a ono to přijde tak nějak samo, hm?,“ zamumlala a přitulila svou hlavu k jednomu svému ramenu.
„Počkej. Ehm… tím mi chceš říct, že ještě šest týdnů, jo?,“ zeptal jsem se s vykulenýma očima a otevřenou pusou, když mi došlo, co mi svými slovy chce říct.
„Možná míň, možná víc,“ pokrčila rameny odevzdaně a nervózně se kousla do spodního rtu.
„Aha,“ povzdechl jsem si mrzutě, založil si ruce za hlavou a začal se dívat do bílého stropu nad sebou. Stella si opět smutně povzdechla a svou hlavu si váhavě opřela o mou hruď.
„Zlobíš se na mě moc?,“ zeptala se bojácně a pofoukala mi na krk.
„Ale ne,“ vydechl jsem svorně a objal ji kolem pasu. Věnoval jsem ji polibek na čelo a odevzdaně ji pohladil po ramenech.
„Určitě ne?,“ zeptala se starostlivě a její rty se váhavě dotkly mého krku.
„To víš, že ne,“ pousmál jsem se a chtěl ji dát další pusu, když v tom se z vedlejší místnosti ozval malý Tommy. Stella se okamžitě odtáhla a nechala mě tam samotnýho. A je to tady zase…
………………………
„Ahoj,“ přivítal jsem se s celou svou rodinou, která nás dneska navštívila až u nás doma v Londýně. Se všemi jsem se objal a mamce vtiskl polibek na tvář, kterou mi okamžitě nastavila. Mé čtyři nejstarší sestry mě úspěšně ignorovaly s pouhým zamumláním pozdravu a obloukem mě obešly, aby co nejdříve viděly svého prvního synovce, který zrovna obědval – za přítomnosti Stelly – v našem obýváku.
„Ahoj,“ usmála se na mě mamka s úsměvem od ucha k uchu a v náručí pevně svírala malého Ernesta, který se na mě usmíval. V jejím hlase jsem mohl slyšet nedočkavost a zároveň i velké nadšení. Právě teď úplně poprvé uvidí svého prvního vnoučka. A možná i posledního, kdo ví? Zula si boty v chodbě a pokračovala bez vyzvání dál za zvukem slabého mlaskání.
„Taky tě rád vidím,“ poznamenal jsem, když jsem se na chodbě ocitl sám a rychle za všemi zavíral dveře našeho bytu. Vydal jsem se za těmi, kteří skoro sborově ze sebe vydali nadšené vydechnutí a já se mezitím postavil se za svou mamku, které jsem ruce položil na její ramena. „Tak co na něho říkáš?,“ zeptal jsem se hrdě, když k nám Stella zvedla hlavu a zářivě se usmála na všechny. Kolem sebe.
V první řadě se omlouvám všem, kteří tuto část čekali dříve,... ALE!!! Sama jsem docela ráda, že jsem to stihla aspoň takhle, protože jsem měla celý den teplotu, je mi strašně blbě, mám úplně nateklý mízní uzliny a oči, rýmu jako trám a ještě ke všemu pořádný kašel :( a navíc jsem se musela učit na zítřejší písemku z dějepisu... prostě paráda :/ snad se moc nezlobíte :) moc v to doufám... jinak zase posílám do Vašich domovů moře díků za nádherné komentáře, hromadu za votes a i za ten neuvěřitelný počet přečtení, který na mě čekal dneska po otevření!!! :33 mockrát Vám za to děkuju :*** děkuju za všechno a pokračování se pokusím přidat opět, jakmile to jenom trochu půjde :) Love you guys,
Lucka :)