„Zatraceně, kolikátá to už je zastávka?!“ zabrblal Blaise hned po tom, co jeho i Grangerovou Draco po několikáté přemístil na nějaké neznámé místo, kde si chvíli jen tak postáli a zase zmizeli do pryč. Bylo to unavující, vyčerpávající a celkově na hovno.
Blaiseovi se zdálo, že je blonďák docela dost paranoidní, protože momentálně je určitě nikdo nestopuje a co víc, osm zastávek na různých místech bohatě stačí, ne? I kdyby je přece jen někdo sledoval, beztak by ho po třetí zastávce setřásli, neboť by to toho stopaře určitě přestalo bavit.
Jenže Draco je Draco a on za ta léta přátelství poznal, že nemá cenu mu v takových věcech odporovat. Co víc, poznal i to, že má obvykle neohrožený mladý Malfoy strach. Nedivil se mu, kráčet on v jeho botách, bál by se taky. Přece jen... Schovávat členku Zlatého Tria a utéct s ní kamsi do háje je sebevražda. Opravdu. A pokud na to jednoho hnusného dne přijde Bellatrix... No, snad z Draca Malfoye něco zbyde, aby ho mohli aspoň důstojně pochovat v rodinné hrobce. I když... Asi ne. Paní Lestrangeová ho zabije a pak s ním nakrmí vězně ve sklepech Malfoy Manoru. Stoprocentně.
Blonďatý smrtijed spražil chlapce pohledem a vzápětí ohrnul nos, když se mu Hermiona vytrhla ze sevření a odťapkala pár metrů od něj. „K noze, Grangerová!“ přikázal jí a ona ho probodla upřímně nenávistným pohledem.
Členka Protivoldemortova odboje přimhouřila oči a zaskřípala zuby. „Víš, Malfoyi, je ve tvém vlastním zájmu chovat se ke mně slušně, abych s tebou spolupracovala,“ prohlásila a Blaise, který teď znudeně seděl na jednom z kufrů, pozvedl obočí a obdivně svěsil koutky úst.
Draco se však kudrnaté čarodějce vysmál. „Není,“ odsekl. „Pokud nebudeš spolupracovat, přinutím tě,“ řekl sebejistě a Hermiona odolala nutkání prokousnout mu hrdlo. „A navíc je tvůj život v mých rukou. Když budu chtít, můžu tě zabít,“ dodal a Blaise se zamračil, zatímco dívčina tvář zůstávala kamenná. „Teď pojď sem, abychom mohli pokračovat v cestě. Zvedej se, Blaisi.“
„Ano, pane.“ Blaise se po tom, co vstal, přehnaně uklonil tak moc, až se zdálo, že se nosem dotýká země.
Draco ho sjel ho pohledem, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Koneckonců, tady pánem opravdu je. „Jsi hluchá?! Pojď sem.“ Přísně se podíval na čarodějku, která jeho příkazu neuposlechla a dál se vzdorovitým výrazem ve tváři postávala na stejném místě.
Tohle na ní upřímně nesnášel - tu její tvrdohlavost. Copak si ta hlupačka neuvědomuje, že nejsou na nějakém výletě, ale že jim jde doslova o krk?! Teda, o krk jde hlavně jemu a Blaiseovi, s ní mají stoloví Smrtijedi své vlastní plány...
Hermiona přimhouřila oči a pevně semkla čelisti k sobě. Bylo zřetelně poznat, že bojuje s tím, aby na něj nezačala chrlit ne zrovna hezká slova. Její sebeovládání Blaiseovi přišlo docela úctyhodné, neb sám věděl, jak je občas těžké odolat nutkání zakroutit Malfoyovi krkem. Sice jsou nejlepšími přáteli, ale prakticky denně pociťuje touhu šlápnout tomu blonďákovi do toho jeho arogantního úsměvu. Ale na jeho obranu, kdo tu touhu nemá?
„Nezabilo by tě, kdyby ses choval slušně, Malfoyi,“ zavrčela čarodějka, ale vydala se k němu.
Chápala vážnost situace, ale to přece neznamená, že se Malfoy musí chovat jako spratek.
„Právě, že zabilo,“ odsekl smrtijed a automaticky ji chytil za zápěstí stejně jako Blaise, který s sebou ještě tahal kufry.
Hermiona si odfrkla. „Vlastně to chápu,“ pronesla ledabyle v momentě, kdy se je Draco chystal přemístit.
Šlehl po ní pohledem. „Co?“ zavrčel netrpělivě. Rozhodně neměli čas na rozdávání, každá minuta je drahá.
Čarodějka pokrčila rameny. „Neměl ses od koho naučit být slušný. Lucius s Narcissou slušností zrovna nepřekypují,“ odpověděla a Blaise nepatrně strnul a vyjeveně se na ni podíval, zatímco Dracova tvář zkameněla.
„Neopovažuj se mluvit o mé matce!“ procedil skrz zaťaté zuby a Hermiona se trochu podivovala nad tónem jeho hlasu. „Nesaháš jí ani po kotníky, Grangerová! Nevíš, jaká je, neznáš ji!“
Hermiona se slabě zamračila. Ne, opravdu ji nezná, ale nemohla by říct, že by se Narcissa Malfoyová prezentovala zrovna slušně, takže...
„Ne, to neznám, ale z toho, co jsem měla možnost vypozorovat-“
„Jsi prolezlá předsudky!“ vyjel na ni Draco a nenechal ji domluvit. Zatím ji však pořád ještě držel za zápěstí, což bylo trochu zvláštní.
Pozvedla obočí. „Prosím?!“ Skoro vypískla. „Já?! Nemluvíš náhodou o sobě, Malfoyi?! To ty a tvoje rodina jste skrz na skrz prožraní předsudky vůči čarodějům mudlovského původu, ne já!“
„A ty ne?“ odvětil s povrchním úsměvem. „Slyšíš příjmení Malfoy a hned nasadíš svůj opovržlivý úšklebek, nebo ne? Ty, slavný posera Potter, který se mimochodem pořád někde schovává a nechává za sebe bojovat druhé, a ten rezavý pitomec Weasley, který mu dělá podržtašku. Všichni jste stejní!“
Hermiona se zasmála. Krátce a neupřímně. „Co bys čekal?!“ pronesla výsměšně. „Nikdo z té vaší čistokrevné rodiny nám nedal důvod k tomu, abychom vámi neopovrhovali,“ řekla chladně a v něm se vařila krev. „Jste jen loutkami té zrůdy, líbáte mu nohy a děláte všechno, co po vás chce! Jste ubozí!“
„Zavři klapačku!“ zařval na ni a ona sebou trhla. A nebo s ní možná trhl on, neboť ji stále ještě držel.
„Šlápla jsem do vosího hnízda, což?“ zamumlala tiše a spíš sama pro sebe, ale jelikož Draco stál těsně vedle ní, pochopitelně její poznámku slyšel.
Odfrkl si. „Ne,“ odvětil už zase ledově klidným hlasem. Co se týče nálady, očividně se u něj měnila jako hlídky u brány Malfoy Manoru. „Ale dej si pozor na jazyk, Grangerová. Mohla bys doplatit na to, co vypustíš z té své nevymáchané pusy,“ poradil jí a ona vzdorovitě zvedla bradu.
„Nebojím se tě, Malfoyi,“ odsekla. A bylo to odseknutí vesměs upřímné. Měla z něj strach a i respekt, ale v závěru se ho vlastně nebála. Kdyby jí chtěl nějak ublížit, už by to udělal. Příležitostí měl více než dost.
Usmál se. „Ale měla bys,“ odvětil a ona v hloubi duše věděla, že je to pravda.
„O tom, co bych měla nebo ne, nerozhoduješ ty,“ pokračovala ve slovní přestřelce.
„Momentálně ano.“
„To si myslíš ty.“
„Nemyslím, vím to,“ odsekl.
„Víš hovno, Malfoyi.“
Ušklíbl se. „Vím toho víc, než si myslíš.“
„Tik tak.“ Draco i Hermiona probodli Blaise pohledem. Ten jen pokrčil rameny. „Čas běží, lidi,“ připomněl jim. „Hádat se můžete, až budou naše zadky v bezpečí.“ Ušklíbl se a Draco ohrnul nos. Naposledy probodl Hermionu ostrým pohledem a vzápětí se ozvalo hlasité prásk a všichni tři zmizeli.
Až budou jejich zadky v bezpečí a taky až bude moct odejít do jiné místnosti a nebýt v jejich přítomnosti. Jako vážně, ještě ani nedorazili na místo určení a ti dva jsou už nesnesitelní. Jak s nimi má strávit nějakou dobu v jednom domě?! Skoro uvažoval nad tím, že by vyrazil na Malfoy Manor, povstal před stolovými Smrtijedy a prohlásil, že Voldemort je debil, co si nevidí na špičku nosu - nečekaně - a že je špehem Protivoldemortova odboje. Ne Voldemort, to by bylo divné, kdyby donášel sám na sebe, ale on. Smrt by to byla rychlá. Beztak by ani nestačil mrknout a šest nebo pět Smrtijedů by mu poslalo avadu přímo mezi oči. Takže by vlastně zemřel šestkrát, ale určitě by to bylo lepší, než trávit čas s Malfoyem a Grangerovou.
***
V rozlehlém sídle Nottových bylo neobvyklé ticho. Starý Nott s Crabbem odešli bezmála před půl hodinou a Theodore ve svém sídle osaměl. Štěstěna zase jednou stála na jejich straně a upravení Vincentovy paměti bylo úspěšné, jelikož se ten hromotluk po probuzení choval naprosto normálně. Nepamatoval si na nic z toho, co se stalo a byl přesvědčen o tom, že mluvil s Dracem, jak si plánoval. Ale nic víc - nic o člence Zlatého tria, nic o Blaiseovi a nic o tom, že ho Malfoy mučil. Navíc, protože Theo je člověk opravdu inteligentní, duplikoval Vincentův dopis pro Binghama, aby mu nepřišlo podivné, že ho nemá. A nápad to byl naprosto dokonalý, protože Crabbe po probuzení ihned zašmátral ve své kapse a bylo viditelné, že si oddechl, když nahmatal obálku. Asi si úplně nepřál, aby tenhle dopis našel Draco nebo právě Theo. Ač měl větší respekt ze stolových Smrtijedů, věděl, že kdyby na něj Theo s Dracem stočili svůj hněv, nedopadl by dobře.
A co se týče starého Notta... Theo se vrátil do svého sídla hned po tom, co Blaise, Grangerová a Draco zmizeli z lesa, do kterého se jim podařilo dostat. Byl natolik ztracen ve svých myšlenkách, že si ani neuvědomil, že by měl počkat, než jeho otec sídlo opustí, než vejde dovnitř. Přece jen, řekli mu, že jdou prozkoumat místo, o kterém si myslí, že by mohlo být jednou ze skrýší řádu, že ano, takže si pochopitelně myslel, že se Theo vzápětí nevrátí zpátky.
Nicméně, i tohle černovlasý Smrtijed vyřešil. Nakecal svému otci, že si něco zapomněl a navíc, že Draco šel ještě pomoct Blaiseovi s odstěhováním se zpátky do svého sídla. Tohle sice nebylo úplně chytré, protože Draco Malfoy fakt není člověkem, co by pomáhal druhým a starého Notta to upřímně udivilo, ale Theodore to klasicky nějak zakecal. Za ta léta už věděl, jak má se svým otcem mluvit a jaká má volit slova, aby mu takzvaně skočil na špek. Následně oba probudili Crabbea a zanedlouho nato jeho otec s Crabbem odešli zpátky na Malfoy Manor. A Theodore si konečně mohl úlevně oddechnout.
Dnešní den byl, je a bude náročný, snad to bude jeden z nejnáročnějších dní poslední doby, a to, prosím pěkně, zuří válka, kterou vyhrávají záporáci. To největší peklo ho však čeká večer, až dorazí na schůzku Smrtijedů a Bellatrix po něm vyjede, že se její milovaný synovec nedostavil na soukromou lekci Nitrobrany. Nebylo totiž tajemstvím, že on a Draco jsou prakticky nerozlučná dvojka, proto když Smrtijedi chtěli vědět něco o aktuální pozici Draca, zaútočili na Thea a naopak. Takže ano, večer bude jistě velmi náročný. A nebezpečný.
Theo se zastavil u krbu, neb doposud mlčky pochodoval halou svého sídla pořád dokola. Prsty pravé ruky si mnul bradu, zatímco levou ruku měl v kapse svých černých kalhot a jeho zelené oči byly upřeny k plamenům v krbu.
Uvažoval nad tím, zda se nemá odletaxovat zpátky ke Greengrassovým, odkud ho tak nepěkně vysmykal Blaise, když byl stav nouze. Přítomnost Daphné teď opravdu potřeboval, vždycky ho uklidňovala a mít ji vedle sebe bylo velmi povzbuzující. Jenže... Nechtěl ji do ničeho z toho zatahovat. Daphné je v této válce tak nevinná, jak jen může být. Nic z těch zvěrstev, která se každodenně dějí, se jí netýká. Všechno to jde mimo ni a on děkuje všem čarodějům světa za to, že je to právě takhle. Sice už mnohdy uvažoval nad tím, proč Voldemort a stoloví Smrtijedi nechávají Greengrassovy na pokoji a víceméně si jich nevšímají, ale nikdy nedošel k nějakému rozumnému vysvětlení, a tak to raději pustil z hlavy, třebaže mu zadní hlásek našeptával, že to jistě není jen tak. Přece jen... Daphné by podle Voldemortových pravidel měla být v Bradavicích jako ostatní děti čisté a poloviční krve, které ještě nemají úplné vzdělání. V Bradavicích by měla být i Astorie, ale ani jedna z nich tam není. Tak proč u nich Voldemort udělal výjimku? Co za tím je?
Měl svou teorii. Myslel si, že to, že Daphné s Astorii, hlavně ale teda právě jeho blondýnka, nemusely odjet do Bradavic a zůstaly doma, je taková pojistka stolových Smrtijedů - že mají proti němu eso v rukávě tím, že mají Daphné na dosah ruky a kdykoliv se jí můžou zmocnit a jeho samotného přinutit k tomu, k čemu chtějí. Jejich vztah totiž nebyl tajemstvím, pochopitelně. A to si Theo občas vyčítal... Myslel si, že by bylo mnohem rozumnější, kdyby se tehdy, kdy Voldemort vyhrál bitvu o Bradavice, s Daphné na oko rozešel, protože pak by je prakticky nic nespojovalo a Smrtijedi by neměli v rukou jedinou zbraň, kterou ho můžou zničit - lásku, jež ho pojí s Daphné.
Sám však uznal, že je naprosto zbytečné, aby se trápil tím, co udělat měl nebo neměl. Jsou to věci času minulých a nedají se změnit. Je potřeba pracovat s tím, co se děje v přítomnosti, aby byl schopen budoucnost aspoň částečně řídit.
Povzdechl si a zamračil se do plamenů. Opravdu bude lepší, když Daphné na chvíli odsune stranou, zajistí jí tím aspoň trochu bezpečí, ne? Zamračil se podruhé, načež se otočil na podpatku a odkráčel ke schodům a zamířil do své ložnice.
Kdyby však jen tušil, co ho v blízké budoucnosti potká, strávil by s láskou svého života každou jedinou vteřinu, všechen čas světa, který jim byl dán, snažil by se nastudovat její tvář, kousek po kousku, zaryl by si do paměti její pomněnkově modré oči, z kterých srší krása její čisté duše. Snažil by se uchovat si v hlavě její hlas, tak líbezný a uklidňující; snažil by se uchovat si v hlavě její zvonivý smích, díky kterému mu vždycky srdce udělá kotrmelec. Nehnul by se od ní na krok, nespustil by ji z očí a riskoval by pro ni svůj život stejně, jako by ona riskovala ten svůj pro něj.
„Theo, dívej se na mě!“ šeptla dívka, jejíž srdce bilo jako o závod. Strachem, smutkem a posledním záchvěvem lásky. „Dívej se na mě! Jen na mě, Theo!“ žadonila a ačkoliv se snažila znít odvážně a vyrovnaně, hlas se jí při vyslovení jeho jména zlomil. Z očí, jež byly obvykle rozjasněné, teď sršela prázdnota, byly jako propast bez dna. „Dívej se na mě!“ vykřikla z posledních sil, které v sobě dokázala najít. A výkřik provázely slzy, které se jí kutálely po bledé tváři. „Miluju tě,“ zašeptala s očima upřenýma do těch jeho, zatímco špička hůlky muže, který ji odsoudil k smrti, se zabodla hlouběji do jejího hrdla. Sykla bolestí.
„Miluju tě, Daph.“
Dívčino hrdlo bylo proříznuto řezacím kouzlem, ozvalo se odporné, děsivé zachrčení a Daphnino bezvládné tělo bez života se sesunulo k zemi, na kterou tvrdě dopadlo. Se zástavou jejího srdce, s její smrtí zemřela i část jeho samotného. Pohledem klesl k její tváři, která byla otočena jeho směrem a hleděla na něj mrtvýma, prázdnýma očima, zatímco její dlouhé blonďaté vlasy byly smáčeny její vlastní krví, která se jí řinula z proříznutého hrdla. Smrt to byla rychlá, díkymerlinovi za to.
Daphné Greengrassová bojovala do posledního dechu.
Jenže Theo nevidí do budoucnosti. Proto se zavřel ve své ložnici, uzamkl ji kouzlem a obličejem padl na měkkou postel, přesvědčen o tom, že bude opravdu lepší, když se nějakou dobu bude držet dál od své milované.
***
„Tak už tam budem?“ zavyl Blaise, když je Draco přemístil na další, jim neznámé místo. Tohle už je vážně unavující.
Blonďatý Smrtijed pustil jeho ruku i ruku kudrnaté čarodějky a rozhlédl se kolem sebe. Podle všeho dorazili na místo určení. Zjevili se v malé, zapadlé uličce v Bristolu a soudě dle toho, jak mu Theo popisoval okolí domu, který vlastnila jeho matka, by se mělo jednat o jeden z řadových domů přes ulici, na kterých mu spočinul zrak.
„Jsme tady,“ zamumlal Draco a Blaise radostí zapištěl, poskočil a zatleskal si, načež ho blonďatý chlapec okamžitě sjel pohledem. Nebylo žádoucí, aby na sebe jakkoliv upoutávali pozornost. Úplně nejlepší bude, když se naprosto nepozorovaně dostanou dovnitř, do bezpečí, které už tak nutně potřebovali.
„Na co čekáme? Jdeme, ne?“ pobídl Smrtijeda čokoládový chlapec a on ohrnul nos.
„Žádné hlouposti.“ Draco se přísně podíval na Hermionu, která zakoulela očima.
Tohle jí říkal pořád a už ji to poněkud unavovalo, protože zase... Jakou hloupost by asi tak mohla udělat? Pořád u sebe nemá hůlku a ani svou korálkovou kabelku, takže se jí těžko podaří utéct. Zas tak rychle běhat neumí a v roli obyčejného mudly nemá proti dvěma kouzelníkům šanci. Co víc, i ona už si potřebovala odpočinout. Tohle přemisťování bylo opravdu unavující.
Hned po Dracově upozornění se dala skupinka třech čarodějů do pohybu - přesněji až po tom, co Draco vyhodnotil situaci jako bezpečnou a ujistil se, že v okolí není nějaký zvědavý mudla či snad někdo ze strany Voldemortových přívrženců. U Smrtijedů a dalších poddaných Pána Zla totiž nebylo jisté, kde a kdy se zjeví. Bylo dokonce dost možné, že i právě v Bristolu se bude několik z nich nacházet, neb Voldemort si podmaňoval město po městě, vesnici po vesnici... Jeho touha po moci je šílená.
Nicméně, Štěstěna pořád ještě stála na jejich straně, protože žádný čumil v okolí nebyl spatřen a vzduch se zdál býti čistý. Proto Draco, jenž za předloktí držel členku Zlatého tria, a Blaise, který táhl kufry, vyrazili napříč ulicí, aby se následně zastavili na chodníku a hleděli na řadu domků. Draco se pro jistotu ještě porozhlédl kolem sebe a vzápětí už si cosi mumlal pod nosem, načež Blaise udiveně pozvedl obočí, když se domy začaly jakoby rozestupovat, načež se odnikud začal zjevovat dům další, zřejmě ten, který jim měl být útočištěm.
Hermionu to nijak nepřekvapilo, jen zrpvu strnula a na moment si nebyla jistá, zda nestojí před domem číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí. Co se týče skrývacích kouzel, kouzelnické společenství asi není moc kreativní, ačkoliv... No, pořád máme Fideliovo zaklínadlo, že ano.
„Tak to je pecka!“ vyhrkl šeptem Blaise, když se domy přestaly pohybovat. Tohle viděl poprvé v životě. Přece jen, jako nesmrtijed žádné takové úkryty nepotřebuje a ani je nevyhledává. Aspoň do teď ne.
„Jdeme,“ přikázal Draco a už za sebou táhl Hermionu k hlavním dveřím domu.
Blaise je hbitě následoval, akorát maličko bojoval s kufry. Nemohl tady jen tak použít kouzla, neb se nachází v mudlovské čtvrti, takže odlevitovat je nemohl.
Blonďatý Smrtijed váhavě otevřel dveře hned po tom, co pustil svou zajatkyni. Potřeboval mít volné ruce, protože v jedné z nich držel hůlku. To pro případ, kdyby se uvnitř někdo schovával. Jeden totiž nikdy neví a opatrnost je v těchto časech prioritou. Sice věděl, že o existenci tohoto domu ví jen Theo, ale vždycky si zkrátka věci raději ověřil sám.
Jeho obavy však byly naprosto zbytečné, dům byl prázdný. Taky tmavý, špinavý a nevábně to tam zavánělo stařešinou, ale byl hlavně prázdný, což ho zajímalo nejvíc. Automaticky chňapl po Hermionině ruce a táhl ji dovnitř. Projednou neprotestovala. Koneckonců, jak by ruka mohla protestovat?
Trhl sebou stejně jako ona, když se dveře za nimi dunivě zabouchly, a hned nato k nim střelil pohledem. Byla tady tma jak v díře. „Blaisi?“ oslovil svého kamaráda, neb ho nikde neviděl, načež zaječel leknutím, když se ve tmě zjevily oči - to je Blaise otevřel, jelikož doposud je měl zavřené. „Debile!“ zařval na něho a mávnutím hůlky zapálil louče na zdech, zatímco Hermiona i Blaise vyprskli smíchy.
A členka Protivoldemortova odboje se smála upřímně. Bylo to zvláštní, smát se ve společnosti lidí, kteří ji prakticky drží v zajetí, kontrolují každý její krok a omezují její svobodu, ale... Malfoy a Zabini nejsou opravdovými zločinci, že ne?
Stále častěji pomýšlela na to, že ten zatracený Malfoy tohle všechno asi vážně dělá z dobrého důvodu. A kdo ví, třeba mu opravdu vděčí za to, že ještě žije a že není v rukou Smrtijedů, nedejmerline přímo Voldemorta.
„Raději tady nech všude rozsvíceno, Draco,“ poradil mu Blaise, když společně vyrazili do protějších otevřených dveří. „Nebo mě ve tmě ztratíš, chápeš.“ Uchechtl se a Hermiona s ním.
Draco na jeho slova nijak nereagoval, jen ohrnul nos a cosi si zabrblal. Vešel do jakéhosi obývacího pokoje, nebo čeho. Byla zde velká pohovka, nějaké skříňky, větší stůl, krb a zároveň i kuchyňská linka. Tenhle dům byl rozhodně mnohem menší než ten Blackových. Co víc, nebyl patrový, jen přízemní. Zastavil se uprostřed místnosti a zamračeně zíral na krb. Od Thea věděl, že letaxová síť je v tomto domě uzamčena. To znamená, že se pomocí letaxu odsud nikam nedostanou a nikdo by se naopak neměl dostat tady. Jeden ale nikdy neví...
„Co děláš?“ zeptal se Blaise, když Draco vytáhl hůlku, přešel k vyhaslému krbu a namířil na něj, načež přičaroval mříže, které by měly být schopny zabránit nějakému návštěvníkovi vejít do útrob domu. „Aha, tohle,“ zamumlal Blaise následně a podíval se na Hermionu, která přešla k oknu a zadívala se ven.
Okno směřovalo na opačnou stranu, než na ulici, kam ústily hlavní dveře. Naskytl se jí pohled na jakési malé, opravdu malé zahrádky. Pousmála se a vzápětí ji přepadl smutek, když zahlédla jakési malé devčátko, jež běhalo na vedlejší zahradě. Tím, že se tady schovávají, vystavují nebezpečí mudly, kteří bydlí v sousedních domech. Vystavují nebezpečí onu malou holčičku a další děti, které se tady jistě nachází.
„Nikdo o tomhle místě neví,“ pronesl Draco za jejími zády, jako by snad odtušil, nad čím uvažuje. Díval se totiž stejným směrem jako ona.
Škubla sebou, zamračila se a vzdálila se od okna i od něj. Blaise se už rozvaloval na pohovce, na které byl velký nános prachu, což mu ale očividně nijak nevadilo.
„Kde budeme spát?“ zeptala se během toho, co se kolem sebe rozhlížela.
„A co budem jíst?“ přidal svou otázku Blaise.
Draco se nepatrně zamračil. Tohle úplně nedomyslel. Kde seženou jídlo?
„Umím vařit,“ oznámila jim Hermiona, která si právě prohlížela dřevěnou, vyřezávanou sošku, jež stála na jedné z nízkých skříněk.
Blaise a Draco se na ni překvapeně podívali a pak si vyměnili pohled mezi sebou.
„Otrávíš nás,“ řekl blonďák a ona se ušklíbla, položila sošku zpátky a otočila se na něho.
„Je to možné, ano,“ odvětila prostě a Blaise se pousmál. Grangerová se mu začíná líbit čím dál víc.
Draco ohrnul nos. „Půjdu se podívat na zbytek... domu,“ oznámil jim a z jeho výrazu bylo zřetelné, že zrovna tohle stavení mu jako dům nepřipadá. No, princátko je zvyklé na sídla velikosti Bradavic, takže tohle je pro něj patrně jako kůlna. „Blaisi, hlídej ji,“ nařídil svému kamarádovi a Hermiona po něm šlehla pohledem.
„Jak ji?!“ vyjela na něho. „Mám snad jméno, Malfoyi.“
Blonďák se pousmál. Sladce a ironicky. „Nepojmenovávám si své hračky,“ prohlásil s úšklebkem a než po něm Hermiona stihla hodit onu sošku, kterou si předtím prohlížela, zmizel z místnosti.
„Idiot,“ ulevila si zavrčením a Blaise se uchechtl, načež se na pohovce vyhoupl do sedu.
„Proč se pořád necháváš tak vytáčet?“ položil otázku, která ho upřímně zajímala. „Jeden by si myslel, že jsi po těch letech v Bradavicích vůči Dracovi imunní, ale očividně ne,“ dodal a Hermiona ho propalovala ostrým pohledem.
Vážně si myslel, že by imunní měla být. Přece jen, Malfoy jí pije krev ode dne, kdy se poprvé potkali, takže si na to za ty roky mohla zvyknout a vytvořit si jakési protilátky vůči jeho kecům. Nebo takhle by to měl aspoň on, být na jejím místě.
Čarodějka se zaksichtila a přešla k němu, načež se posadila vedle něj a z pohovky ze zvedl oblak prachu. Slabě zakašlala a nakrčila nos. Kdyby měla hůlku, provedla by tady pár účinných čistících kouzel.
„Irituje mě vším, co dělá, Blaisi,“ odpověděla na jeho otázku a on se ušklíbl. Jako by slyšel Draca dva roky zpátky v Bradavicích, kdy přesně tuhle větu pronesl na účet této nebelvírské královny. „Je to arogantní parchant, který si myslí, že může naprosto všechno a beztak má pocit, že země neobíhá okolo slunce, ale okolo něj.“
Čokoládový chlapec se zasmál. „S tím posledním souhlasím,“ přiznal za smíchu. „Draco má fakt pocit, že je středobodem vesmíru,“ dodal a Hermiona si odfrkla. To není žádná novinka. „Ale v něčem ti musím odporovat,“ pokračoval Blaise a ona k němu stočila pohled, neboť se právě dívala do okna. „Arogantní je, o tom žádná, ale parchant určitě není,“ ujistil ji a ona si na tvář nasadila svůj skeptický výraz. „No vážně, Grangerová, neznáš ho. Vlastně jsi ho nikdy nepoznala takového, jaký opravdu je. To, jak se prezentuje, je jen jeho obranná maska.“
„Nesnaž se mi namluvit, Blaisi, že Malfoy je ve skutečnosti úplný lidumil, že má velké a dobré srdce a že je to vlastně beránek v ohozu vlka.“
Blaise se krátce zasmál. „Lidumil jakoby úplně není,“ pronesl a ona se ušklíbla. „Ale velké a dobré srdce opravdu má. Sice jak pro koho, ale má.“
„Nemá,“ stála si za svým. „Tam, kde lidé mají srdce, on má hroudu ledu.“
Chlapec se na ni zamračil. „Draco měl pravdu... Vážně jsi vůči němu plná předsudků.“
Tentokrát se zamračila Hermiona. „A proč bych vůči němu neměla mít předsudky?“ odvětila na svou obranu. „Nikdy neudělal nic dobrého a sám je předsudků plný - vůči mně, čarodějkám a kouzelníkům stejného původu jako já a taky vůči všem, kteří jsou v jeho očích méněcenní. Nikdy se nesnažil nějak očistit svoje jméno nebo odčinit, co udělal. Pochybuju, že někdy vůbec pocítil lítost k jiné lidské bytosti nebo že by snad měl výčitky svědomí za něco, co provedl,“ pronesla svůj dlouhý monolog a Blaise na ni jen mlčky zíral. „Je bezcitný, lhostejný k ostatním a chladný - stejný jako Lucius nebo Narcissa.“
Po jejích slovech nastalo v místnosti krátké ticho. „Vůbec nic nevíš, Grangerová,“ promluvil Blaise a zakroutil hlavou. „Zachraňuje ti zadek proto, že je bezcitný nebo lhostejný? Nasazuje kvůli tobě svůj krk a riskuje smrt své matky proto, že je lhostejný k jiným?!“ zvýšil hlas, protože byl opravdu naštvaný.
„Nikdo se ho o to neprosil!“ vyjela na něho hlasitě a postavila se.
Blaise zakroutil hlavou. „Skoro mám pocit, že si nezasloužíš, aby tě schovával před hadím ksichtem a jeho poskoky,“ podotkl jedovatě a ostře.
Hermiona ho proboha pohledem. „Ne, nezasloužím! Nezasloužila jsem si ani to, aby mě unesl. A nezasloužím si, aby mě tady držel proti mé vůli, zatímco mí přátelé umírají v boji za záchranu kouzelnického světa!“ Teď už křičela. „Mám tam být s nimi! Mám bojovat po jejich boku, mám bojovat proti zrůdám podobným Malfoyovi! Ne se schovávat v nějakém domě, za dohledu Smrtijeda a kluka, co je příliš zbabělý na to, aby se přidal na stranu dobra a proto jen tiše a nečinně proplouvá válkou, zatímco nevinní lidi kolem něj umírají a vyhlazují je právě ti, u kterých bydlí a se kterými se břatříčkuje!“
Blaiseova tvář ztvrdla a mihlo se přes ni cosi nepopsatelného. „Vypadni!“
Hermiona sebou trhla. „Cože?“
„Vypadni!“ zavrčel na ni Blaise nepřátelsky a jí se rozbušilo srdce. „Zmiz mi z očí!“ rozkřikl se a pohotově vyskočil z pohovky, zatímco ona vylekaně couvla. „Vypadni!“
Kudrnatá čarodějka na nic nečekala. Rychlým krokem a s lehce skleněnýma očima vyrazila směrem, kterým před několika minutami odešel Draco. Netušila, kam jde, ale bylo jí to jedno. Chtěla se jen někde zavřít a být sama.
Tohle asi opravdu přehnala. Blaise jí přece vůbec nic neudělal. Od okamžiku, kdy se s ním setkala v Malfoyově ložnici v sídle Nottových se k ní chová mile, přátelsky a pomáhá jí. Tohle si přece nezasloužil... Netušila, proč na něj tak vyjela, ale pravdou bylo, že ji ta jeho nečinnost opravdu štve. Znala jeho postoj k Voldemortově ideologii a znala jeho názor na právě probíhající vlaku, tudíž nechápala, proč se sakra už nesebral, nevyhledal někoho z řádu a nepřidal se na jejich stranu. Vždyť by jemu i jeho matce poskytli útočiště, schovali by je a bojovali za ně stejně, jako bojují jeden za druhého. To, že Malfoy a Nott jsou jeho přáteli přece neznamená, že musí být zákonitě s nimi i přesto, že podporují stranu zla. Nikdo z řádu by ho nenutil bojovat proti nim, když by k nějakému takovému boji došlo. Vlastně by bojovat nemusel vůbec, stačilo by, kdyby byl po ruce v hlavním štábu nebo v kterémkoliv jiném úkrytu. Vždyť Lenka taky skoro vůbec nebojuje a i přesto je nepostradatelným článkem Protivoldemortova odboje.
Vyšla z obývacího pokoje a rychle zatočila za roh, načež vyjekla, když narazila do hrudi blonďatého Smrtijeda. Vyděšeně k němu vzhlédla a setkala se s kamenným výrazem v jeho tváři.
Poslouchal je? Slyšel to všechno?
Nezeptala se, bleskově ho obešla a zamířila do prvních dveří, které jí padly do oka. Otevřela je a díky světlu z loučí na zdech chodby poznala, že se jedná o koupelnu. Už se chystala vejít dovnitř, když v tom hbitě zase vycouvala, sebrala ze zdi nejbližší louč a teprve pak vešla do koupelny a zavřela za sebou dveře. A to všechno za pohledu páru šedomodrých očí.
Draco se na dveře koupelny díval ještě dobrých pár minut. V jeho obličeji se neodrážela žádná emoce, třebaže v jeho nitru se toho dělo spoustu.
Bezcitný, lhostejný a chladný.
Tak takový na něj má ta hlupačka názor? Musel ale uznat, že její srdceryvná řeč ho skoro až dojala.
Ironicky se ušklíbl a smetl se svého ramene pavučinu, do které se zamotal, když se díval pod postel v místnosti, která patrně slouží jako ložnice.
Což o to, kdyby záleželo jen na něm, vypustil by tu šelmu zpátky do divočiny, aby se mohla přidat ke své smečce. Jenže tak lehké to není. Na tom, aby ji Smrtijedi nepolapili, záleží opravdu hodně. Neuvědomuje si to, ale na těch svých zatracených, nebelvírských zádech nese těžké břemeno. A on jí ho pomáhá nést, což si ta kudrnatá hlava neuvědomuje taky.
No, její křeč. Ona si to posrala u Blaise, ona tady teď bude trpět, protože naštvat a znepřátelit si Blaise je skoro až sebevražedný čin.
Naposledy se podíval na dveře, za kterými se jeho zajatkyně schovává, a pak vešel do místnosti za Blaisem.
Čokoládový chlapec už zase seděl na pohovce a prudce k Dracovi vzhlédl. „Kde je?“ zeptal se ostře.
Blonďák se ušklíbl a beze slova se posadil vedle něho. „To ti tak řeknu,“ pronesl ironicky a Blaise ho probodl očima. „Schovávám ji, aby ji nezabili Smrtijedi a nakonec ji zabiješ ty.“
„Nemám k tomu daleko,“ přiznal a Draco se zasmál.
„Ano, to vidím,“ přitakal a Blaise si promnul obličej, načež vstal a začal po místnosti pochodovat.
„Jak si vůbec může dovolit být tak... tak... sprostá?!“ chrlil se ze sebe rozčíleně a Draco ho se zájmem a trochu pobaveně pozoroval. „Jak si může dovolit soudit nás, když nás vůbec nezná?!“ pokračoval Blaise ve svých výtkách na její účet. „To je tak... zatraceně, teď si nevzpomenu na žádné slovo...“
„Nebelvírské?“ napověděl mu blonďák a Blaise přestal dramaticky ťapkat po pokoji a podíval se na něho. „Odsuzují každého, kdo není tak správný jako oni. Pokud nezastáváš stejný postoj jako oni, jsi špatný.“
Blaise nakrabatil čelo. „Pravda, že?“
Draco se ušklíbl a přikývl. Pak si svého kamaráda zaujatě prohlédl. „Proč tě to tak rozčílilo? Proč ti tak záleží na tom, co si ta holka myslí?“
No vážně, zrovna názor Grangerové by mu měl být úplně u prdele. Nejsou přáteli, nejsou si blízcí a nemělo by mu na ničem z toho, co řekne, záležet. Dobře, z vlastní zkušenosti ví, že občas je fakt těžké být vůči tomu jejímu kefrání lhostejný, protože často střílí fakt ostrými náboji, ale stejně.
Blaise se zamračil a znovu se posadil na pohovku. „Nevím, prostě mě to naštvalo, zvlášť od ní,“ odsekl nevraživě a Draco se pobaveně ušklíbl.
„Neříkej mi, Blaisi, že se ti Grangerová dostala pod kůži?“ Kriticky se na něho podíval.
Čokoládový chlapec ho spražil pohledem. „Nevymýšlej chujoviny, Draco,“ vyzval ho rozmrzele a povzdechl si. „A sežeň jídlo. Jestli do hodiny nebudu mít potravu, sním tebe.“ Vstal a s těmito slovy odešel kamsi do pryč, patrně do ložnice, protože šel na opačnou stranu než Grangerová.
Smrtijed si unaveně povzdechl, opřel se zády o pohovku a zaklonil hlavu, načež nakrátko zavřel oči.
První den na útěku úplně nejde zrovna podle jeho představ. Vždyť sotva vlezli do tohoto domu, Grangerová a Blaise už se pohádali a teď se beztak budou chovat jako uražené puberťačky.
***
Schylovalo se k osmé hodině večerní a Theodore Nott si právě v hale svého sídla oblékal černý plášť. Byl neskutečně nervózní, bylo mu špatně a měl strach. Soukromá lekce Nitrobrany Draca a Bellatrix měla začít před hodinou. Měla, ale pochopitelně nezačala, protože se Draco v Malfoy Manoru neukázal a dnes ani neukáže.
A to znamená jediné: Theo bude muset čelit Bellině vzteku a záplavě otázek, které na něj bude chrčet, zatímco její úzké prsty s dlouhými nehty budou obmotané okolo jeho hrdla. Patrně se ho pokusí udusit nebo tak něco. Madam Lestrangeová v umění sebeovládání značně pokulhává - vlastně žádné sebeovládání nemá.
Mohl jen doufat, že na něj nepoužije Nitrozpyt, protože by pak všechno prasklo. Jako ano, v nitrobaně je docela dost dobrý, ale Bellatrix vám do mysli vnikne velmi násilně, neb nemá žádné morální zábrany, a to se pak člověku špatně skrývá něco, co by nemělo vyjít na povrch. Vlastně je to skoro nemožné. A taky mohl doufat v to, že jeho otec Bellatrix pověděl o té vymyšlené výpravě k pravděpodobnému úkrytu členů řádu - to by mohlo Bellu trochu zklidnit a třeba by ji to mohlo i svým způsobem potěšit. Ale zrovna u této chladné ženy se nedá vůbec nic předpokládat.
Asi šestkrát nebo sedmkrát se zhluboka nadechl a pak vyrazil do tmy. Pískovou cestou k bráně svého sídla doslova prosvištěl a stejně rychlým krokem mířil po cestě, jež vedla k bráně sousedního Malfoy Manoru. Ne, že by se na setkání s Bellatrix, Binghamem, Beddoem a dalšími tak těšil a nemohl se dočkat, až tam bude a uvidí je, ale spíš to už chtěl mít za sebou. Ať se stane, co se stane, chce to mít vyřízeno rychle.
Až příliš brzy se mu na obzoru zjevila brána hlavního Voldemortova štábu a žaludek se mu nepříjemně sevřel. Znovu se několikrát nadechl a pak odhodlaně vyrazil zase vpřed. Už z dálky poznal, že u brány hlídkuje Amycus, což mu na náladě vůbec nepřidalo. No, taky to mohlo být horší a mohl by tam stát sám Bingham. Pozvedl levou ruku a prošel bránou na pozemky sídla Malfoyových.
„Amycusi.“ Kývl hlavou na pozdrav a úspěšně skryl zhnusení ve svém hlase.
Carrow ho napodobil. I v té tmě zřetelně viděl, že se škodolibě zakřenil. „Kde je Malfoy?“ položil otázku, kterou Theo očekával.
„Nevím,“ odpověděl jednoslovně a Amycus udiveně pozvedl obočí, načež se rozešel k němu a společně kráčeli k hlavním dveřím sídla.
„Jak nevíš?“ položil další otázku.
Theodore ohrnul nos. „Prostě nevím,“ odbyl ho rozmrzele a ignoroval tep svého srdce, který se zrychloval s každým dalším krokem, v závislosti na tom, jak se přibližoval k tomu zámku hrůzy.
Tuhle otázku už nechal Carrow být, a tak chvíli vedle sebe kráčeli mlčky. Ticho však netrvalo dlouho a prolomil ho právě Amycus. A to v momentě, kdy se oba zastavili před dveřmi sídla.
„Bellatrix pěkně zuřila,“ podotkl rádoby jen tak, ledabyle, a Theovi se zastavila ruka na klepadlu.
Na sekundu pocítil fakt velký strach a uvažoval nad tím, že prostě vezme nohy na ramena a uteče, ale tenhle záchvěv slabosti překonal. Zhluboka se nadechl a zaklepal klepadlem.
„Kdo tam?“
Theo nepostřehnutelně zakoulel očima a potlačil nutkání představit se jako Harry Potter, aby těm idiotům naznačil, že tohle představování se je opravdu zbytečné. Ale nechtěl si to ještě víc rozházet. Nestálo to za to.
„Nott.“
„Amycus Henry Carrow.“
Theo pozvedl jedno obočí a obdařil Amycuse výsměšným pohledem. Docela se divil tomu, že ještě neřekl svou adresu a číslo trezoru u Gringottových.
Obrovské vstupní dveře se rozevřely a jako vždy, i teď Thea oslnilo ostré světlo. Tohle bývalo opravdu nepříjemné, člověk byl na několik vteřin skoro slepý. Kdyby se na něj chystali Smrtijedi zaútočit, ani by se nestačil bránit.
„Ááá...“ protáhl dlouze Beddoe, jenž je dneska otvírákem. Ani u něj Theovi neunikl onen škodolibý úšklebek. Jemu se ale fakt nedivil, přece jen, měl na Draca pifku, že ho včera omráčil a zase z toho vyvázl naprosto s přehledem. „Kde je chlapeček?“
Theodore se na něho tupě podíval. „Nevím,“ odpověděl stejně jako Carrowi, který na nic nečekal a rovnou vyrazil ke schodům. Následoval ho a odporný Beddoe taky.
„Mám dojem, že tentokrát se z toho chlapeček nevyseká,“ pronesl svou domněnku Beddoe, když všichni tři Smrtijedi stoupali po schodech. „Bella je rozčílená. Hodně rozčílená.“ Usmál se. Spokojeně.
Theo pevně semkl čelisti k sobě, ale nijak se k jeho slovům nevyjádřil. Koneckonců, nemělo to cenu. Mluvit bude až s Bellatrix, s nikým jiným nemusí.
„Je tam?“ zeptal se Theo, když procházeli halou k salónku, kde se Smrtijedská setkání konala.
Carrow i Beddoe se uchechtli. „Ač bych si dnes opravdu přál, aby tady Pán Zla byl, bohužel musím říct, že ne,“ odpověděl Beddoe a Theovo srdce se na moment zastavilo, když Amycus prudce otevřel dveře a jeho do nosu praštil známý pach doutníkového kouře, whisky, ohně a taky potu.
V duchu se pomodlil k Merlinovi, aby dneska vyvázl živý a pak si na tvář nasadil svůj typický, kamenný výraz a vešel do salónku. Pohledem přejel po všech přítomných a když mu pohled zastavil na černovlasé ženě, paralyzovala ho chvilková, ale prudká a ostrá bolest, zakňučel jako pes a skácel se k zemi. To ho Bella jen tak lehce polechtala mučící kletbou, aby jasně věděl, že má problém. S ní.
„Vstaň!“ vyzvala ho skřípavým hlasem a salónkem se ozvalo několik škodolibých uchechtnutí. Kdosi, asi Bingham, pronesl, že by to byla větší zábava, kdyby na jeho místě byl Malfoy.
Theo se zhluboka nadechl, zapřel se dlaněmi o studenou podlahu a ztěžka se vyškrábal na nohy. Odhodlaně pohlédl do Belliny tváře a čekal, co přijde.
Rozhodně ale musel říct, že zatím to není zas až tak hrozné.
„Kde je Draco?“ zasyčela Bellatrix svým typickým hlasem a na špičku své hůlky si namotávala jednu ze svých černých kudrlin.
Stále seděla na židli, což Thea trochu uklidnilo, ale ne moc, jelikož je jedno, jestli Bella stojí, sedí nebo leží, její kletby jsou stejně silné a kruté.
Theo si slabě odkašlal. „To nevím,“ odpověděl a snažil se znít co nejvyrovnaněji. Bella mu do obličeje vypalovala díru svýma temnýma, šílenýma očima. „Odpoledne jsme s Dracem byli prozkoumat jedno místo, o kterém jsme se domnívali, že je úkrytem řádu a-“
„To víme, přejdi k věci,“ odsekl Bingham a přerušil tak Theovu předem připravenou řeč. Bellatrix ho umlčela pohledem a Bingham nakrčil nos a potáhl si z doutníku.
Tohle Theovi hrálo do karet. Doufal, že jim - nebo spíš Dracovi - otec zajistí alibi a ono se tak stalo.
„A? Co dál?“ vyzvídala Bellatrix. Její hlas byl naléhavý, přesto však klidný.
„Zprvu jsme si mysleli, že tam nikdo není a spletli jsme se,“ pokračoval Theo monotónně, „ale pak se několik členů řádu zjevilo odnikud a začali jsme bojovat,“ dořekl a několik Smrtijedů pozvedlo obočí.
„Kdo?“ zeptal se prostě Bingham a Theo znejistěl. Netušil totiž, kdo ze Smrtijedů kde hlídkoval a jestli na někoho z Protivoldemortova odboje nenarazili.
A tak prostě vystřelil slepými náboji, tak říkajíc. „Nevím přesně, byl tam chaos,“ odsekl a Bingham nakrčil nos. „Mám ale pocit, že tam byl Lupin, kdosi z těch mladých zrzků a někteří, které neznám,“ odpověděl a modlil se ke všem čarodějům světa, aby mu to sežrali. „Byli v převaze a začalo jít do tuhého, tak jsme se s Dracem pohledem domluvili na tom, že vezmem nohy na ramena a následně jsme se přemístili,“ pokračoval, aby jim nedal moc prostoru k přemýšlení. „Nebo já jsem se přemístil, o Dracovi od té doby nic nevím.“
Po jeho slovech nastalo krátké ticho a Theo se všemožně snažil, aby vydržel Bellin pronikavý pohled a neuhnul hlavou do strany, protože to by znamenalo, že před ní něco skrývá. Řeč těla je svině.
„Na Kingsleyho a Artura Weasleyho jsme narazili na Příčné,“ ozval se Dolohov a Theo se na něj podíval. Konečně nemusel čelit Belliným očím. „Lupin s nimi nebyl.“
„My jsme viděli McGonagallovou, Kratiknota a toho Weasleyho s jizvou na ksichtě,“ přidal se Yaxley.
Bellatrix mírně pootevřela rty a pak se ušklíbla. Bingham si vyměnil pohled s Beddoem a oba dva se zaksichtili, neboť jim došlo, že Bellatrix tohle sežere. Pokud nikdo ze Smrtijedů, kteří neustále hlídají členy řádu a pronásledují je, neviděl Lupina, pak z toho mladý Malfoy vyvázne. A i Theo.
„Zajali ho?“ zeptal se tichým, sípavým hlasem Lucius, který byl obvykle naprosto nevýrazný a ani nemluvil.
Theo se na něj podíval a pomyslel na to, že od včerejšího večera vypadá ještě víc jako umrlec. Nestihl však odpovědět.
„Myslím, že ne,“ promluvil Severus a Theo sebou škubl a šlehl po něm pohledem. Úplně zapomněl na to, že tady Snape je! Ten mu jeho lež nesežere, přece jen, je s řádem v kontaktu. „Po schůzce půjdeš se mnou, Theodore, a řekneš mi, co přesně se stalo, abych věděl, kde Draca hledat,“ řekl typicky monotónním hlasem a propaloval Thea upřeným pohledem a on měl pocit, že ho prokoukl. Určitě. Jestli je někdo z této sebranky vrahů a zrůd inteligentní, je to právě Bradavický ředitel.
Každopádně, pouze přikývl a pak se tázavě podíval na Bellatrix, která se ušklíbla a hlavou kývla k jedné z prázdných židlí u stolu. Dovolila mu posadit se, a tak zaujal své místo.