Bylo už téměř deset hodin dopoledne, když se Hermiona začala pomalu probouzet. Ostré paprsky podzimního slunce, které sem pronikaly přes mírně roztažené závěsy, tančily na její tváři a ona otočila hlavu opačným směrem, jelikož jí tolik světla nedělalo nijak zvlášť dobře. Stále měla zavřené oči, když si nahlas zívla a pokusila se protáhnout, načež strnula, protože si náhle uvědomila, kde je. A navíc, moc protáhnout se nemohla, když měla obě zápěstí svázaná k čelu postele.
„Dobré ráno, sličná panno."
Hermiona prudce otevřela oči a zaječela, když pohlédla na chlapce sedícího na okraji postele, který na ni upřeně zíral.
„Do hajzlu! Jsem se lekl!" vyjekl chlapec a vyskočil na nohy, neb se čarodějčina řevu opravdu vylekal. Následně zapištěl, když po něm Draco, který se probudil hned, jakmile Hermiona zařvala, skočil a hodil ho o zavřené dveře, chytil ho pod krkem a zblízka mu funěl do obličeje.
„Jak ses sem dostal?!" zasyčel na svého kamaráda blonďatý smrtijed a výraz jeho tváře vypovídal o tom, že by ani nezaváhal, kdyby se rozhodl zlomit mu třeba vaz.
Blaise Zabini, jenž byl tím ranním vetřelcem, zachrčel odpověď, ale nebylo mu rozumět. Draco proto nakrčil nos a stisk okolo jeho krku mírně povolil. Dostatečně na to, aby Blaise zachraptěl srozumitelněji, ale ne zas tak moc, aby se mu mohl vysmeknout a utéct - odpověď na otázku, kterou mu položil, nutně potřeboval znát. Pokud se sem totiž dostal Blaise i přesto, že dveře své ložnice v noci uzamkl kouzlem, mohl by se sem dostat i někdo jiný. A to by znamenalo jistou smrt. Ne jeho, ale smrt členky řádu, kterou tu schovává. Ale vlastně... Ano, i smrt jeho.
„Pusť mě, ty idiote!" zachraptěl Blaise stále ještě přidušeně a prsty levé ruky omotal okolo Dracova předloktí.
Hermiona, stále přivázaná na posteli, je vylekaně pozorovala. Projednou se rozhodla mlčet a zůstat nečinná, neb netušila, o co tady jde. Co víc, asi by jí moc nepomohlo, kdyby cokoliv namítala k chování toho blonďatého smrtijeda. Je v jeho držení, takže... Každopádně ale bylo těžké mlčet. Zvlášť proto, že ji přítomnost Blaise Zabiniho opravdu zaskočila. Znala ho ze školy, mnohokrát s ním i mluvila, i když je to srdcem i duší pravý Zmijozel. Nevadil jí, vlastně jí byl v Bradavicích docela sympatický, s čímž se ale nikomu nesvěřila, protože by akorát zase vyvolala další spor o tom, proč jsou zmijozelští špatní a rozhodně nejsou sympatičtí.
Blaiseova přítomnost ji však zaskočila ze zcela jiného důvodu: jak řád zjistil, právě tento chlapec smrtijedem není, narozdíl od Malfoye, Notta, Goyla, Crabbea a dalších jejích spolužáků z Bradavic, jejichž otcové k Voldemortově nejbližším patřili už za první kouzelnické války. A jelikož se domnívala, že ji Malfoy dotáhl do sídla jednoho ze smrtijedů, nečekala, že by se tady potloukal někdo, kdo k těm Voldemortovým ovečkám nepatří.
„Jak - ses - sem - dostal?" procedil skrz zuby Draco s důrazem na každé jediné slovo a zopakoval tak svou předchozí otázku.
Blaise se ušklíbl a dál svými prsty křečovitě svíral jeho předloktí. „Dveřmi," zachrčel výsměšně a blonďatý smrtijed varovně přivřel oči. „To kouzlo jsem tě naučil já, pitomče," dodal přidušeně, když mu došlo, že s Dracem dneska žádná zábava nebude.
Ne, že by obvykle hýřil humorem, to zas ne, člověk vlastně už ani netušil, jak jeho úsměv vypadá a jestli se vůbec smát umí nebo jak vypadají jeho zuby, ale pochopil, že v zájmu zachování vlastního zdraví by mu měl odpovědět normálně.
Blonďatý chlapec ohrnul nos, ale jeho oči už nezářily vraždou, neb si uvědomil, že je to pravda. Konečně přestal svého kamaráda škrtit, pustil ho a o krok od něj odstoupil.
„Nemáš dovoleno chodit do mé ložnice," řekl chladně a Blaise, který si momentálně upravoval košili a jednou rukou si mnul hrdlo, zakoulel očima.
„A ty nemáš dovoleno mi cokoliv zakazovat, protože tohle není tvoje sídlo," odbyl ho a během svých posledních slov stočil pohled na členku Protivoldemortova odboje, která strnula, když se s jeho pohledem setkala. „Takže... Grangerová je tady na dovolené?" zeptal se s pobaveným úsměvem, zatímco kudrnatá čarodějka k němu upírala bojovné oči. „I když..." Pohled mu zastavil na jejích svázaných zápěstích. „Asi ne," dodal s úšklebkem a podíval se zpátky na svého blonďatého kamaráda.
Draco ho propaloval mrazivým, ale v závěru dosti výhružným pohledem. Takovým, který obvykle věnoval svým nepřátelům nebo ostatním smrtijedům, svým kolegům, kteří mu byli proto srsti a hnusili se mu.
„Jestli jenom cekneš, Blaisi..."
„Cek."
„...přísahám, že tě zabiju," dořekl, jako by ho čokoládový chlapec hrubě nepřerušil.
Mluvil pravdu. Přítel nepřítel, kdyby se Blaise prokecl a zjistilo by se, že on, syn Luciuse Malfoye, ve své ložnici schovává nepřítele číslo jedna - hned po Potterovi samozřejmě, musel by ho zabít. Stáhl by ho do pekla s sebou.
Blaise znuděně protočil očima. „Nejsem sebevrah, Draco," ujistil ho už zcela vážně a blonďák na něho dál upřeně hleděl. „Kdyby kdokoliv zjistil, že si to v sídle starého Notta rochní Grangerová, je s námi všemi ámen," pokračoval a věnoval Hermioně zamračený, snad i vyčítavý pohled, jako by to byla všechno její vina. „To mi připomíná..." Stočil pohled zpátky na blonďatého smrtijeda. „Dík, žes nás do toho zatáhl. Jsi fakt kámoš," pronesl ironicky a ušklíbl se.
„Prosím," odsekl Draco a prohrábl si své blonďaté kadeře. „Teď vypadni," dodal a Hermiona strnula, neb jí došlo, že s ním zase bude sama. Srdce se jí rozbušilo a krev v žilách se rozproudila strachem a očekáváním.
Naposledy se pokusila nenápadně trhnout s rukama, aby je uvolnila z provazu, ale marně. Ne, že by očekávala, že se najednou provaz rozváže a ona bude mít volnost pohybu, ale za zkoušku člověk nic nedá.
Blaise ohrnul nos a přehnaně nahlas si povzdechl. „Nemáš zrovna vytříbené chování, Draco..." prohodil a on ho probodl dalším z mnoha ostrých pohledů. „Mimochodem, ráno tady byl Bingham," dodal a Draco strnul.
„Co chtěl?"
Čokoládový chlapec se váhavě podíval na Hermionu, jako by uvažoval, zda před ní může mluvit.
„Mluv, Blaisi," vyzval ho Draco netrpělivě. „Grangerová není v postavení, kdy by mohla komukoliv cokoliv vyžvanit," ujistil ho a Hermiona na posteli zafuněla.
Blaise pokrčil rameny. Koneckonců, Draco má pravdu. Grangerová teď pěkně dlouho neuvidí jinou živou bytost než právě Malfoye, jeho a Theodora. „Ptal se po tobě," odpověděl a Draco se nepatrně zamračil. „Chtěl vědět, proč ses včera v noci neukázal na akci," dodal.
Prostým slovem akce nazývali smrtijedi všechny své tajné přepadovky řádu. Stačilo to, neb ti, co se takových akcí měli účastnit, věděli, o co přesně jde, kde k tomu dojde, jak se bude postupovat a co je prioritou. Ti nezasvěcení nevěděli nic, a tak to mělo zůstat. V těchto temných časech se nedalo věřit nikomu, zvlášť pak důvěra pokulhávala mezi smrtijedy. Mnoho z nich se už vypařilo, uteklo a zmizelo, jelikož nebyli natolik otrlí, aby zvládali ta každodenní zvěrstva. Utečenci, jak je nazývali, pocházeli převážně z roty, která hlídkovala v Malfoy Manoru a měla na starost vězně. Všechny ty zrádce Voldemort vypátral sám a zneškodnil je. Útěk nebyl záchranou, všichni to věděli, ale stejně k takovým zoufalým případům stále docházelo.
„Cos mu řekl?" zeptal se Draco obratem.
Blaise se ušklíbl. „Že jsem tě od včerejška neviděl, ale že mám pocit, že Bellatrix o tom, že se tam neobjevíš, věděla," odpověděl. „Co jsem mu jako měl říct?" ohradil se, když se na něho Draco naštvaně zamračil. „Je to pravda, neviděl jsem tě. A navíc Bella tě z toho zase vyseká, ne?"
Blonďák něco nesrozumitelného zavrčel a pak Blaiseovi rukou naznačil, aby už vypadl.
Hermiona však po Blaisově posledních slovech přimhouřila oči a oba chlapce se zájmem sledovala. Zase... Jak jako zase? To se snad Malfoy běžně neúčastní těch smrtijedských akcí a unáší lidi na potkání? A vůbec... Bellatrix Lestrangeová, že by kohokoliv z něčeho vysekávala?
„Má úcta, Grangerko." Blaise smekl z hlavy pomyslný klobouk, uklonil se a pak opustil ložnici, načež místnost zavalilo ticho. Nepříjemné ticho.
„Mohl bys-"
„Zajdeš si do koupelny, než donesou snídani," přerušil ji Draco, aniž by se na ni sotva jen podíval. Měl dost práce s tím, aby dveře své ložnice znovu uzamkl kouzlem. Tohle opatření sice očividně nefungovalo proti Blaiseovi, ale proti ostatním snad ano.
Hermiona zaskřípala zubama. „Ne!" odsekla vzdorovitě a Draco k ní stočil svůj pohled.
Není jeho hračkou, žádným domácím mazlíčkem a už vůbec ho nebude poslouchat. Nebude skákat tak, jak on píská.
Smrtijed se výsměšně pousmál. „Tvůj problém," pronesl ledabyle a odkráčel do koupelny sám.
Ani se neohlédl za sebe a dveře koupelny zabouchl v momentě, kdy na něho Hermiona začala něco chrčet, a tak ji neslyšel a bylo mu to jedno. Chytře na ložnici použil utišující kouzlo, proto si mohla Grangerová řvát jak chce a nikdo ji neuslyší. Byl zvyklý si každé ráno hodit dlouhou, ledovou sprchu, aby se pořádně probral a aby byl schopný znovu čelit tomu všemu, co obnáší být smrtijedem.
Taky potřeboval nerušeně přemýšlet nad tím, co bude dělat dál. Situace, do které se dostal, je opravdu nemilá - vlastně je to úplně v prdeli. Bylo mu jasné, že věznit zrovna Grangerovou nebyl nápad století, ale nemohl jinak. Na jejím přežití toho záviselo mnoho. Věděl to, a ač právě zradil stolové smrtijedy, samotného Pána Zla a taky svého otce, musel pokračovat v tom, co dělal. V sázce je příliš mnoho, aby teď ze strachu couvnul.
***
„Uklidni se, Seamusi!" Kingsley okřikl mladého chlapce, který už dobrých pět minut vyšiloval a prskal na všechny okolo sebe. „Tímhle nikomu nepomůžeš. Sedni si a mlč!"
Ti z řádu, kdo v noci bojovali před jedním ze svých úkrytů, se momentálně nacházeli v Lasturové vile, v domě Billa a Fleur, který sloužil jako hlavní štáb.
„Já se mám uklidnit?!" vyjel na neoficiálního velitele Fénixova řádu Seamus a rudnul vzteky. „Padma a Justin jsou mrtví, Kingsley!" zařval a pěstí bouchnul do velkého oválného stolu, u kterého členové řádu seděli. „Někdo nás zradil! Smrtijedi nemohli náš úkryt vypátrat sami, nemohli mít jedinou stopu!" řval dál a George, Lupin, Mcgonagallová a Kratiknot se mračili. „Hermiona zmizela, v noci se u nás vůbec neukázala a doposud o ní nemáme žádné zprávy! Tohle se jí nepodobá, něco se muselo stát. Ginny je pořád ještě mimo a my jsme úplně v prdeli!"
„To stačí, Seamusi," ozval se Remus svým typicky klidným, snad i konejšivým hlasem. „Všichni jsme si vědomi-"
„Snape," vložil se do toho George, čímž Lupina přerušil. „Byl to Snape, kdo jim vyžvanil, kde se schováváme," upřesnil a McGonagallové se objevila vráska mezi obočím. „To on zasáhl Billa tou kletbou. Sama jste to říkala, Minervo." Podíval se na starou dámu s šedivými vlasy.
„Severus je na naší straně, Georgi," zareagoval na jeho obvinění Kingsley a Seamus si odfrkl. „Brumbál mu věřil," pokračoval s pohledem upřeným právě na Seamuse. „A já mu věřím taky. Což nám nedal už tolik zaručených zpráv o tazích smrtijedů?"
„Dal," přitakal George. „Ale i Voldemortovi musí nosit zprávy, na to nezapomínej. Nikdo z nás neví, co všechno mu řekne a co si nechá pro sebe."
Byla to pravda. Severus Snape, aby se vyhnul jakémukoliv podezření, musel smrtijedům a Voldemortovi nosit zprávy o tom, jaké kroky Fénixův řád podniká a tu a tam musel prozradit i jejich polohu. Doposud to však fungovalo tak, že se na zprávách, které předá temné straně domluvili a členové řádu byli připraveni.
„George má pravdu," vložila se do toho Tonksová, která právě vešla do obývacího pokoje. Doteď byla nahoře v ložnici s Parvati, která se stále nedokázala smířit s tím, že přišla o své dvojče. „Nezapomínej na to, že Snape je dvojím agentem, Kingsley. Ani my, ani smrtijedi nemůžeme dát ruku do ohně za to, že je víc na naší nebo na jejich straně. Je to buď a nebo." Poklepala Remusovi na rameno, ten se odsunul od stolu a ona si mu sedla do klína.
Kingsley zakroutil hlavou. „Snape by nás předem varoval. Nemohl vědět, že na nás smrtijedi zaútočí," stál si za svým a Seamus rozhodil rukama, cosi zabrblal a posadil se zpátky na židli, ze které před několika minutami vstal.
Byl jedním z těch členů řádu, kteří Snapeovi nevěřili ani ten jeho hákovitý nos mezi očima. On, Dean, George, Neville, Tonksová, Parvati, Fleur. Mrtvé zmiňovat nebude. Převážně oni, ti mladší, bývalému řediteli Bradavic nevěřili. Neustále pronášeli jakékoliv námitky a obvinění, zvlášť tehdy, když se museli se Snapem sejít. Nenáviděli ho, nevěřili mu a nechtěli s ním mít nic společného. Nic však nezmohli, protože hlavní slovo v Protivoldemortově odboji měl Kingsley, McGonagallová, Lupin, Arthur Weasley a Kratiknot. Tihle starouškové, jak je mladší členové nazývali, měli převahu a oni je museli poslouchat. Teda nemuseli, v dnešní době nemusel nikdo poslouchat nikoho, ale jelikož společně bojovali za lepší kouzelnický svět, museli se přizpůsobovat. Bill, Charlie, Lenka a Molly byli nestrannými a nijak se ke Snapeovi nevyjadřovali.
„Váš úkryt nebyl chráněn Fideliovým zaklínadlem," ujal se slova Remus a všichni na něho pohlédli. „Kdokoliv vás mohl vystopovat, kdokoliv mohl vejít dovnitř. Pokud byli nějací smrtijedi pověření tím, aby monitorovali naše kroky, což s jistotou byli, dávalo by to smysl."
Dean a Seamus zakroutili hlavami. „Nikdo nás nesledoval," odvětil první zmiňovaný. „Dávali jsme si pozor a-"
„Tím si nemůžeš být jistý," odporoval Kingsley.
„Ale jsem!" vyštěkl Dean. „Byl to právě Justin, který za námi zahlazoval stopy, když jsme se přemisťovali. Dávali jsme si pozor na to, aby na nás nikdo nemohl přijít!"
„V těchto časech si nikdo nemůže být jistý ničím, Deane. Smrtijedi jsou na každém kroku, jsou ve stínech, máme je stále za zády a dokonce si myslím, že jsou i někde tady v okolí a snaží se přijít na to, jak se sem dostat."
„To je mi tedy novinka," zabručel ironicky George a zakroutil hlavou. „To, že se sem snaží dostat už nějaký ten pátek víme."
McGonagallová si povzdechla a s dalším těžkým povzdechnutím vstala ze své židle. „Přemístím se Doupěte a obeznámím Arthura a Molly se současnou situací," oznámila jim a všichni k ní upřeli své pohledy. „Mám dojem, že se tady budou chtít zastavit, aby se podívali na Ginny a Billa."
„Půjdu s vámi," ozval se Seamus a taky vstal. „Stejně máme nařízeno pohybovat se ve dvojicích."
McGonagallová se slabě, velmi slabě pousmála a přikývla. Pohlédla na Kingsleyho. „Večer se tady všichni sejdeme a probereme další kroky. Patrně budeme i dnes pokračovat ve svých úkolech?" Tázavě pozvedla obočí a Kingsley přikývl.
„Podle plánu," ujistil ji a McGonagallová znovu přikývla.
„A byla v plánech i smrt Padmy a Justina a zmizení Hermiony?" zeptal se kousavě Dean a Remus ho probodl varovným pohledem.
Tonsková si povzdechla. „Když pojedeme proti sobě, nemáme šanci vydržet," pronesla a Dean zamračeně sklopil pohled k desce stolu. „Musíme držet spolu za každých okolností." Podívala se na Kratiknota. „Kdo jde pro těla?"
Maličký profesor si hladil svůj dlouhý plnovous. „No... Mám dojem, že... že je zbytečné kohokoliv posílat zpátky," zamumlal odpověď. „Všichni víme, že smrtijedi své oběti... uklízí..."
Z řádu jich padlo už mnoho, proto všichni do jednoho věděli, že Kratiknotova slova jsou pravdivá. Smrtijedi po sobě opravdu uklízeli a dávali si záležet na tom, aby každou jedinou obět, i tu pro ně bezcennou, uklidili. Voldemort si nepřál, aby jeho přívrženci po sobě zanechávali nepořádek.
„Jdu tam," pronesl George a pleskl dlaní o desku stolu. „Padma i Justin po našem boku bojovali od začátku. Zaslouží si aspoň to, abychom zkusili jejich těla najít." Zvedl se a Kingsley se na něho dlouze zadíval. Pro tentokrát však mlčel.
„Jdu s tebou," ozval se Dean.
„Já taky," promluvil Neville, a tak se všichni tři chlapci vydali k hlavním dvěřím vily. McGonagallová a Seamus už mezitím zmizeli.
„Kdyby se stalo něco neočekávaného-"
„My víme!" ozvali se Dean, George i Neville sborově. „Patron, přemístění na Grimmauldovo náměstí a pak do pryč," dokončil první zmiňovaný a Kingsley s povzdechem přikývl.
„Tak večer!" zavolal ještě George přes rameno, načež společně s Deanem a Nevillem opustil Lasturovou vilu.
A obývací pokoj se ponořil do ticha. Aspoň do doby, dokud nepromluvila Nymphadora.
„Skočím za Teddym," oznámila, když se zvedala z Remusova klína.
„Buď opatrná," vyzval ji její manžel a ona se usmála.
„To jsem vždycky," ujistila ho, sklonila se a krátce ho políbila, načež vilu opustila taky.
Teddy Lupin byl v bezpečí u Andromedy Tonksové, sestry Bellatrix a Narcissy a matky Nymphadory. Jak Dora, tak Lupin byli dost chytří na to, aby Teddyho neměli u sebe. Pořád byli jednou nohou v hrobě, to totiž člověk ve válce obvykle bývá, a nechtěli nic riskovat. Navíc vychovávat dítě, když máte neustále za zády smrtijedy, kteří se vás snaží zabít, není zrovna ideální. Bylo těžké vidět Teddyho třeba jen jednou denně, někdy třeba jednou za několik dní, ale museli to vydržet. Důležité bylo hlavně to, aby byl v bezpečí. Jistě, Tonksová mohla být v ústraní schovaná taky a trávila by tak se svým synem všechen svůj čas, ale srdcem i duší to byla bojovnice a nemohla dopustit, že by její manžel a její přátelé bojovali a nasazovali životy pro dobro, zatímco ona by se schovávala.
„Teď, když jsme tu sami..." promluvil Kingsley a Remus i Kratiknot k němu stočili své pohledy. „Co s tou Hermionou?" zeptal se a jeho hlas byl zastřený obavami.
Lupin starostlivě svraštil čelo a nepohodlně se ošil na židličce. „Takové zmizení se jí nepodobá," vydechl zamračeně. „Vždycky se ohlásí, ať se děje, co se děje. Muselo se něco stát."
„Co když ji Harry nějak kontaktoval a ona se přidala zase k nim?" vyslovil svou domněnku Filius, ačkoliv i jemu připadala nesmyslná. Co věděl, Hermiona o Harrym a Ronovi už několik dní neměla žádné zprávy. Věděla o nich toho tolik, kolik ví řád o poloze Voldemorta. Nic.
Kingsley zakroutil hlavou. „Hermiona by poslala zprávu," řekl jistě a Remus si povzdechl.
„Co teď?" zeptal se utrápeně a Kingsley pokrčil rameny.
„Musíme ji najít," prohlásil a jak Lupin, tak Kratiknot přikývli.
„Jenže kde začít?" ozval se maličký profesor a dlaní si promnul obličej.
***
Den se schyloval ke svému konci a obloha značně potemněla. V září se už stmívalo velmi brzy, zvlášť v těchto dnech, které byly temné samy o sobě. Po pískové cestě, vedoucí k bráně velkého sídla, kráčeli dva mladí muži.
„Nenávidím to," zavrčel Theodore Nott skrz zaťaté zuby a prolomil tak ticho, které je pronásledovalo.
Draco se ušklíbl a pozvedl levou ruku stejně jako Theo, načež oba chlapci prošli zavřenou bránou sídla Nottových ven z pozemku. Princip to byl stejný jako na Malfoy Manoru.
„Nechápu, proč se každý večer musíme scházet," mluvil dál Theo, když kráčeli po cestě dál. Vedla totiž od jeho sídla až k sousednímu sídlu Draca, které slouží jako Voldemortův hlavní štáb. „Vyhrávají. Všechno jde podle nich, tak proč ty schůzky?"
Blonďák se znovu ušklíbl, ale neodpověděl. Theodore tohle totiž dělal vždycky. Každý večer, když spolu mířili na další z mnoha schůzek smrtijedů, nahlas uvažoval nad tím, jaká to je zbytečnost. I on měl ten názor, ale nedalo se nic dělat. Jednou patří k Voldemortově nejbližším, tak musí snášet všechno, co k tomu patří.
„Neuteče?"
Draco zmateně nakrabatil čelo a podíval se na něho.
„Kniha. Neuteče?" upřesnil svou otázku Theo a Draco uvědoměle pootevřel ústa.
„Ne," ujistil ho. „Nemá hůlku ani své věci, ložnice je zabezpečná a hlídá ji Blaise."
Kniha byl krycí název pro Grangerovou. Vyslovovat tohle jméno bylo totiž smrtelně nebezpečné, a tak Blaise navrhl, že by ji měli nazývat nějak jinak, aby nikdo nemohl tušit, o kom se baví. Byl to chytrý nápad. V těchto dnech uši totiž nemají jen stěny, ale všechno okolo.
Theo se pousmál. „Blaise není zrovna dobrá pojistka," poznamenal trefně a Draco se pobaveně ušklíbl. „Do prdele!" vyjekl nadejnou a blonďák bleskově zastavil a vytasil hůlku.
„Co?!" sykl a ostražitě se rozhlížel kolem sebe.
„Daphné," vydechl Theo zamračeně a Draco se na něho nechápavě podíval.
„Kde?" vyhrkl šeptem a ještě do něj píchl loktem, aby mu to konečně vysvětlil.
Theodore si povzdechl a zase se rozešel kupředu. „Bude mě dneska čekat v sídle," odpověděl a Draco strnul.
„Děláš si prdel?!" vyjel na něho a schoval si hůlku.
Tohle není dobré. Theodorova dlouholetá přítelkyně Daphné měla ve zvyku čekat na něj v sídle, když byly schůzky Smrtijedů na Malfoy Manoru, aby zbytek noci mohli trávit spolu. To by nebylo nic špatného, ale momentálně se to ani trochu nehodí, protože jí obvykle dělal společnost Blaise, aby v tom velkém sídle nebyla sama. Jenže dnes večer má Blaise svou práci - musí hlídat Grangerovou, protože je schopná mu v zápalu vzteku zdemolovat ložnici, co víc, klidně si ublížit, protože je jelito. Byla jelitem už v Bradavicích a nic se na tom patrně nezměnilo.
„Ne," ujistil ho a zamračil se kamsi před sebe. „Máme výročí."
Blonďatý Smrtijed ohrnul nos a zaksichtil se. „Co je mi po tom?" zabručel. „Nemůžeš se k ní ještě teď přemístit a nařídit jí, aby na tebe čekala u sebe?"'
Theo pozvedl jedno obočí a podíval se na něho. „Nařídit?" zeptal se lehce užaslým tónem hlasu. „Nemám právo jí cokoliv nařizovat. Není moje štěně a ani můj majetek, je to moje přítelkyně. A já nejsem nad ní, jsme na stejné úrovni. Tak to ve vztazích obvykle bývá. Nebo by mělo být."
Draco zakoulel očima. Tuhle debatu už taky vedli několikrát. Theodore byl tak trochu bojovník za práva žen, čímž dost vybočoval z řad ostatních Smrtijedů, kteří ženy považovali za méněcenná stvoření. A nedej Merline, když někdo něco pronesl na Daphnin účet, to pak byl schopný toho člověka zardousit vlastníma rukama.
„Jestli Daphné zjistí, že schováváme-"
„Schováváš."
„Knihu," pokračoval Draco, jako by ho Theo nepřerušil, „tak ji budeš muset zneškodnit," dořekl a Theodore se zastavil a hrubě ho chytil za paži, načež Draco zavrčel a prudce se k němu otočil.
„Zneškodním tebe, Malfoyi," procedil skrz zuby Theodore a bylo jasné, že svá slova myslí naprosto vážně. „To tys nás dostal všechny do průseru, aniž bys nás předem varoval, co se chystáš udělat. Nevědomky jsi nás namočil do něčeho, co nás může zničit, pokud na to někdo přijde, což dřív nebo později přijde, protože ji tady nemůžeš schovávat věčně," syčel na něho a Draco ho propaloval chladným pohledem. „Ani jsi nám nevysvětlil, proč vlastně - proč jsi ji unesl a proč ji sakra schováváš?!"
Jsou otázky, na které člověk nemůže odpovědět, ani kdyby sebevíc chtěl. A pak jsou tu ty, na které odpovědět jednoduše nechce.
„To není tvoje věc," odsekl blonďák a trhnutím vysmekl svou paži z jeho sevření. „Teď odsud vypadni a zařiď, aby Daphné zůstala u sebe doma. Omluvím tě, řeknu, že přijdeš později," nařídil mu a Theo zaskřípal zubama.
„Na co si hraješ?" vyjel na něho vztekle. „Nejsi v postavení, kdy bys mohl komukoliv cokoliv nařizovat."
Draco se usmál. „Ale jsem, Theo," ujistil ho sladkým hlasem. „Je to pro dobro tvé přítelkyně, mysli na to. Čím míň lidí bude o knize vědět, tím líp."
Theodore mu věnoval pohrdavý úšklebek. „Jako by zrovna tebe někdy zajímalo dobro ostatních," poznamenal a Draco se krátce zasmál.
„Padej, Theodore," nařídil mu znovu, otočil se k němu zády a pokračoval v cestě ke svému rodnému sídlu.
Neotočil se za sebe, aby zjistil, jestli ho Theo uposlechl. Věděl totiž, že tak jako tak, vždycky udělá to, co po něm chce. Toho si na Theovi vážil - že ač měl plnou hubu keců, často se s ním hádal a navzájem se div nepřizabili, vždycky nakonec udělal to, co po něm Draco chtěl, neb sám v hloubi duše cítil, že je to potřebné.
Zanedlouho okolní ticho prořízlo hlasité prásk a Draco se ušklíbl.
***
Všichni členové Protivoldemortova odboje seděli v obývacím pokoji Lasturové vily, kde se účastnili dalšího z mnoha sezení. Stejně jako Smrtijedi, i oni se scházeli každý večer, pokud to ovšem šlo, aby probrali kroky následujícího dne. Co víc, při takových večerních schůzkách se rovnou i pořádně najedli, protože Molly a Fleur vařily. Večeře bývala jediným plnohodnotným jídlem za celý den a všichni tyhle schůzky u lahodného pokrmu vítali.
„Jak je na tom Ginny?" zeptala se Lenka, jejíž oči už pár týdnů nezářily tak, jako obvykle. Byly smutné, byly prázdné, budily dojem zoufalství a ztracených nadějí.
„Před hodinou se na pár minut probrala," odpověděla Molly Weasleyová a podala Remusovi talíř s pečeným hovězím a bramborovou kaší. „Dostane se z toho, ale bude slabá. Řekla bych, že to pár dní potrvá." Nabrala jídlo na další talíř a podala ho Kingsleymu, který jí poděkoval přikývnutím a slabým úsměvem. „Proč se tam vůbec přemisťovala?" položila dotaz, který ji upřímně zajímal a kydla bramborou kaši na další talíř. „Bylo jasně dané, že ve stavu nouze zůstanou děti v úkrytech a přijdou na pomoc teprve tehdy, až je někdo z nás zavolá patronem." Přihodila k bramborové kaši maso a podala talíř svému manželovi. Fleur mezitím na stůl naskládala několik lahví máslového ležáku.
„Nejsme děti, přestaň nás tak nazývat," ohradil se George a Molly ho probodla očima.
Tohle neměl nikdo z mladších členů řádu rád. Nesnášeli, když je starouškové nazývali dětmi - už dávno jimi nebyli. Kvůli válce museli dospět neuvěřitelně rychle a dětství už měli dávno za sebou.
„Ty se vůbec neozývej, Georgi!" vyjela na něho paní Weasleyová a vztekle vyklopila naběračku bramborové kaše na talíř tak prudce, že kousek kaše dopadl na Kratiknotovy brýle, načež se Seamus uchechtl, zatímco maličký profesor si povzdechl, sundal si je a očistil si je. „Jak tě mohlo napadnout vrátit se tam a zbytečně riskovat?!"
George užasle oddělil rty od sebe. „Zbytečně?!" vyštěkl. „Přijde ti zbytečné hledat těla Padmy a Justina, když padli v boji?!"
Molly se zamračila a zamrkala. „Ovšem, že ne," bránila se a oči jí zesklovatěly. Ztráta těch dvou ji zasáhla. Všechny mladší členy řádu brala jako své děti, zvlášť proto, že všichni, až na její vlastní děti, neměli rodiče. Voldemort se o ně postaral. „Ale bylo to příliš riskantní. Nenapadlo vás," přejela pohledem z George, přes Nevilla až na Deana, „že tam mohl někdo ze Smrtijedů čekat? Že to mohla být past?"
George, Neville a Dean si vyměnili pohled. Na tohle popravdě vůbec nemysleli. Zaměřovali se jen na to, aby našli těla svých přátel, aby je mohli pochovat. Mohlo je to ale napadnout. Tak jak řád věděl o tom, že Smrtijedi po sobě uklízí, tak oni věděli, že řád se snaží těla svých padlých bojovníků zachránit.
„A vy?" Molly se podívala na Kingsleyho, Kratiknota a Remuse. Všichni muži vzhlédli od svých talířů. „Proč jste je nechali jít? Proč jste nešli s nimi?" zeptala se útočně a podala talíř jídla Charliemu.
„Nejsou to děti, Molly," odpověděl na její otázku Remus a George rozhodil rukama a nasadil výraz já jsem ti to říkal, mamko!.
Rudovlasá žena probodla Lupina varovným pohledem a zafuněla, ale už na to nijak nereagovala. Pohledem zkontrolovala, že všichni dostali večeři a sama pak nabrala jídlo i sobě a posadila se vedle Tonksové.
„Dobrou chuť," popřál všem právě příchozí Bill a pomalým krokem zamířil ke stolu a posadil se vedle své ženy, zatímco Molly vyskočila z židle a hbitě svému synovi naložila pořádnou porci jídla.
„Jak se cítíš?" zeptala se ho Lenka a Bill se pousmál.
„Mohlo by to být lepší, ale žiju," odpověděl a dal se do jídla.
Na hrudi ho ještě palčivě bolelo, ale byl mimo ohrožení života. Po tom, co ho během bitvy Kratiknot přemístil do Lasturové vily, zahojil mu rány zaklínadlem, které je naučil Snape. I přesto však nebude úplně fit ještě dva tři dny.
Řád měl se Snapem takovou úmluvu... Jelikož bylo jasné, že se Severus musí sem tam účastnit bitev jako ostatní jeho Smrtijedští kolegové, museli se domluvit na tom, jaké kletby bude vrhat jejich směrem. Tím, že by na členy řádu neútočil, by na sebe strhl podezření, a to bylo nežádoucí. Už tak mu Smrtijedi příliš nevěřili, což ale bylo zvláštní, neboť samotný Pán Zla bral Severuse jako svého nejbližšího přívržence - společně s Bellatrix. Nicméně, Snape přišel s návrhem, že proti členům řádu bude používat výhradně jen svou vlastní kletbu. Sectumsempra. Vypadá hrozivě, a to se Smrtijedům líbí. Naučil proto Kingsleyho, Lupina, Kratiknota, McGonagallovou a Arthura, jak oběť kletby vyléčit, aby byla mimo ohrožení života. Nepoužíval proti nim ani smrtící kletby, což byla příjemná změna, neb Smrtijedi je proti nim vrhali na potkání.
Tím sice přesvědčil staroušky, ale ne mladší členy řádu. Možná ale, že za tu nedůvěru ke Snapeovi nemohlo jen tohle, ale spíš fakt, že právě Severus Snape jako jediný věděl, kde se Voldemort nachází. Nemohl však nic říct, nemohl ani ceknout, neboť ho Voldemort svázal neporušitelným slibem. Kdyby prozradil sotva jen malou informaci o jeho úkrytu, zaplatil by za to svým životem. A to se mu nechtělo. Navíc, nejhlavnější hlavouni řádu to po něm ani nechtěli. Jistě, velmi by jim pomohlo, kdyby zjistili, kde se Voldemort s Nagini ukrývají, mohlo by to rapidně změnit dění války, ale na druhou stranu Snapea potřebovali živého. Byl zdrojem informací, které by jinak nedokázali zjistit.
„Máme nějaké zprávy o Hermioně?" zeptal se vzápětí Bill a všichni do jednoho strnuli.
„Ne," odpověděl záporně Kingsley a s povzdechem odsunul talíř. Molly pevně semknula rty k sobě a snažila se potlačit vzlyk, který se jí dral do hrdla. „S Remusem a Filiusem jsme prohledali všechny naše úkryty, ale po Hermioně ani stopa."
„Myslíme si, že mohla padnout do rukou Smrtijedů," ujal se slova po krátkém mlčení Remus. „V noci se měla objevit u vás. Je dost možné, že ji po přemístění někdo z nich chytil. Pokud totiž znali naši polohu, což znali, jak víme, mohli tam hlídkovat a čekat, zda se někdo objeví."
Aniž by to tušil, měl pravdu. Byla to jen jeho domněnka, ale byla správná. Otázkou však zůstávalo, co s ní teď je.
„Pokud je to tak, jak říkáš, má šanci přežít?" položil Dean dotaz, který zajímal všechny u stolu.
Remus pokrčil rameny a i on odsunul svůj talíř s nedojedeným jídlem. „To nedokážu odhadnout," vydechl a Molly si cípem bílé utěrky, kterou klasicky nosila za pasem, otírala koutky očí. „Víme, že Smrtijedi po ní pátrají stejně jako po Ronovi. Myslí si, že se schovává s Harrym. Našich bojů se neúčastní, a pokud ano, je maskovaná, proto se domnívají, že s námi není. Záleží na tom, jakou cenu pro ně má udržovat ji při životě," dořekl a Molly, která to už dál nezvládala, se zvedla od stolu a se slovy, že jde zkontrolovat Parvati, odběhla ke schodům a následně zmizela v patře.
Parvati se dnešní schůzky neúčastnila a nikdo to po ní vlastně ani nechtěl. Celý den byla zavřená v jednom z pokojů, zahalená mrtvým tichem a zírala ven z okna na rozbouřené moře. Už nebrečela, zásoba slz zřejmě došla. Ani s ní nijak nezacloumalo, když jí Dean přišel oznámit, že těla Padmy a Justina nenašli. Počítala s tím. Doufat, že by Smrtijedi jednou své oběti neuklidili, bylo naivní a hloupé.
„Musíme ji najít," prohlásil George. „Za každou cenu. Musíme se dostat do Malfoy Manoru a-"
„Nemluv hlouposti," přerušil ho Kingsley a on ho probodl vzteklým pohledem. „Chtít se dostat do sídla Smrtijedů je sebevražda. Sám víš, že jich tam jsou desítky. Co víc, v čele s Bellatrix, Binghamem, Dolohovem, Rodolphusem, Yaxleym, Luciusem a dalšími. Je nemožné nepozorovaně se přemístit třeba jen před bránu."
„A co chceš dělat?!" vyjel na něho George. „Nechat ji napospas těm stvůrám? Jsou to zvířata, Kingsley, ne lidi. Pokud ji jen zabijou, vyvázne z toho nejlíp. Ale dal bych ruku do ohně za to, že si projde peklem."
Lenčiny oči se zalily slzami a Neville si ji starostlivě prohlédl, načež vstal, obešel stůl a donutil vstát i ji. Vzápětí ji už vedl z obývacího pokoje pryč. Lenka tohle všechno zvládala velmi špatně. Její obvyklý optimismum dávno vzal čas a pohltila ho válka. Samotných bojů se účastnila jen zřídkakdy, neb se nechala často rozhodit a byla pak roztěkaná.
„Nemůžeme nic dělat, Georgi," promluvil tiše Kingsley a natáhl se pro láhev máslového ležáku.
„Ale hovno!" odporoval George a pan Weasley se na něho káravě podíval. „Nebudu tady jen sedět a čekat, jestli se Hermiona objeví nebo ne. Musíme ji najít a musíme ji dostat ze spárů Smrtijedů, pokud ji opravdu chytili," prohlásil rozhodně a Dean, Seamus, Tonksová i Charlie souhlasně pokývali hlavami.
„To je přesně ono," ozval se Remus. „Pokud ji chytili..." dodal a George k němu upřel své oči. „Je hloupé podnikat tak riskantní krok, když ani s jistotou nevíme, jestli ji chytili nebo ne, Georgi. Budeme nasazovat své životy, aniž bychom cokoliv věděli. Nemusí ji ani držet v Malfoy Manoru, ač je to nepravděpodobnější."
„Sídlo Nottových," pronesl Seamus. „Tam se přece Smrtijedi nachází taky. Snape to říkal."
„To sice ano," ujistil ho Kingsley, „ale dobře víme, že právě v tomto sídle se nachází jen mladí a bezvýznámní Smrtijedi, jako je Theodore Nott, Draco Malfoy a-"
„Tak uneseme Malfoye!" navrhl Dean a práskl dlaní o desku stolu, až se Charlie lekl a polil se máslovým ležákem.
Všichni do jednoho se na něj kriticky podívali. „To je hloupost, Deane," pronesl Remus a čokoládový chlapec se zaksichtil.
„Není to hloupost," bránil ho Seamus. „Oko za oko, zub za zub."
„Draco Malfoy pro nás není důležitý," řekl Kingsley trochu podrážděně.
Ta horlivost mladších členů řádu ho občas vytáčela. Často se nedokázali na věci dívat rozumně a jednal za ně jejich vztek. A když má člověk úsudek zahalený vztekem, nedopadá to dobře. Ale nemohl je z toho vinit, ať už říkají cokoliv, jsou to stále ještě děti.
„Ale Hermiona ano!" zareagoval na jeho slova Dean. „Když uneseme toho blonďatého debila, můžeme vyjednávat. Lucius by nedovolil, abychom jeho synátora mučili nebo merlinví co. Měli bychom eso v rukávu!"
„Nebudeme nikoho mučit, Deane," ozval se Arthur. „Nesnížíme se na jejich úroveň."
Dean rozhodil rukama a vztekle vstal. „Fajn!" štěkl. „Takže na Hermionu prostě zapomeneme, jo? Budeme dělat, jako by nikdy neexistovala a necháme ty zrůdy tak, aby si s ní dělaly, co se jim zachce?! Výborný nápad, fakt excelentní. Tleskám!" vyjel na ně a pak dramaticky třikrát tleskl dlaněmi o sebe, načež kopl do židle a vztekle odkráčel z vily ven. Potřeboval se uklidnit a nejlíp se mu to dařilo, když se posadil na lavičku, která stála u zdi domu a ze které byl výhled na moře. Teď v noci toho sice moc neviděl, ale i tak to stačilo.
„Jdu za ním." Tonksová vstala, pousmála se na Remuse a pak i ona vyšla z domu ven.
„Takže co?" ozval se Seamus, když Nymphadora odešla.
Kingsley si povzdech a dlaní si promnul obličej. „Remus a já se máme ráno sejít se Severusem. Požádáme ho, aby o Hermioně něco zjistil. Pokud ji drží na Manoru, bude o tom jistě vědět."
George zakoulel očima a zabrbal něco o tom, že je to plán jak pojď na mě z boku, ale víc už se k tomu nevyjadřoval. Stejně by k žádnému lepšímu závěru nedošli. Momentálně se nacházeli ve slepé uličce a na obzoru nebyla žádná cesta, která by někam vedla.