Ahoj, tentokrát trochu netradičně (a to nemluvím jenom o tom, že Vám zprávu píšu na začátek, a ne na konec). To, co je na této části netradiční je to, že to nevypráví ani Stella a ani Louis, jako vždycky, ale tentokrát jsem to nechala vyprávět Nialla a Toma (bratra Stelly). Proč? Na to je jednoduchá odpověď. Protože se Louis a Stella opravdu rozešli a jediné, co by dokázali vyprávět by bylo to, jak strašně to zvorali, jak je to hrozný, jak je to... A právě proto jsem Vás chtěla podobně traumatizujícího vypravování ušetřit a nechala jsem to na Nialla a Toma, což doufám, že Vám nebude vadit a do komentářů mi napíšete, co na to říkáte :) A musela jsem přeskočit celý měsíc (nebojte, nic převratného se tam určitě nedělo, probíhalo to prakticky stejně, jako právě dneska :D).
No, každopádně doufám, že se Vám díl bude líbit :) Muselo to tak být (myslím teď ten rozchod Stelly a Louise), OPRAVDU, protože kdyby to tak nebylo, nemohlo by se tam stát to, co plánuju na příští nebo přes příští díl :D... No, každopádně... pěkné čtení!!! :D
Lucka :)
NIALL:
Už to trvalo víc jak měsíc... Co že se u ns vlastně dělo? Vůbec nic. A právě to bylo vysloveně na cvokhouse. To strašný ticho... V tomto bytě jsme nyní bydleli opravdu jenom tři. Louis, Harry a já. Liam se přestěhoval k Danielle, Zayn začal bydlet u Perrie,... a tak vůbec. A jak Harry sám říkal, nedalo se to tu pomalu vydržet. Občas to bylo tak hrozný, že se i Harry sbalil a šel sám do klubu. Jenom aby se zbavil té strašné atmosféry, která tady vládla, a nechal mě s Louisem samotnýho. Kdyby aspoň pořád nežvanil o tom, jak to všechno podělal! Jedno odpoledne strávené s ním a člověk je opravdu na nejlepší cestě k cvokařovi nebo aspoň do lékárny pro prášky na uklidnění. No... při nejlepším aspoň k pořádné flašce něčeho tvrdého a, pokud možno, i dvojitého.
A byl tu zase ten den, kdy jsem byl s Louisem sám doma. A opět se opakovala ta stejná rutina. Louis seděl v rohu svého pokoje, do kterého dopadalo minimum světla, s flaškou tequily vedle sebe a s posledním svetrem, který jsem tu omylem zapomněl Stelle sbalit a odvést k ní na kolej, kde si ho ode mě vyzvedla. Samozřejmě... zase to zůstalo na mě. A když pro mě bylo těžké říct ji, navždy poslední, "ahoj", jak se asi musí cítit Louis? Hlavně, že jsou všichni chytří! Jenom čas zahojí všechny rány..., radil Louisovi každý. Ale aby si s ním sedl a začal s ním mluvit o jakékoliv kravině, to ne. Tak je ale pravda, že Louis k sobě nechtěl pustit nikoho, kromě nás a navíc... začít s ním o něčem mluvit bylo dost obtížné, protože z každého tématu se vyklubalo velké téma "Stella". Grrr... opravdu se už hodně těším na zítřek, až s Louisem bude Harry.
"Zničil jsem všechno... úplně všechno!," mrmlal Louis už poloopile do stvetru, který patřil Stelle, který měl přehozený přes kolena. Ne, prosím! Aspoň dneska mě ušetřete!
"Louisi... nic jsi nezničil," utěšoval jsem ho, i když se mi slova trošku příčila v puse. Přece jenom si za to trošku mohl. Ale už jsem to uměl dobře zahrát, protože jsem to říkal prakticky každý den. "Já vím, že se teď cítíš hrozně, ale ono to bude všechno opět v pořádku. Věř mi," objal jsem ho kolem ramen a snažil se ho uklidnit slovy, které tu opakuju jako kolovrat už tolikátý den. Ale i mně zněla má vlastní slova dost nedůvěryhodně.
"Nialle... víš, jak zpíváme písničku "Half a Heart"? Něco v tom smyslu, že po rozchodu se svou láskou máš jenom půl srdce?," zeptal se a svůj zlomený pohled upřel na mě, až mi z toho zamrazilo. Rychle jsem němě přikývl na souhlas a čekal, co z něho vypadne. "Tak tomu nevěř...! Nechybí mi půlka srdce... <<škyt>>... Ona mi ho vyrvala celý z hrudi, víš? Její poslední slova se mi tak moc zaryla do paměti, že... že už se jich nikdy nezbavím... A nejhorší je, že... že se s tím už nic nedá dělat, protože už je na to hooodně pozdě," natáhl slovo "hodně" do několika slabik a hned po svých slovech se hořce usmál. Naklonil se pro láhev a plnými doušky vypil skoro celou láhev tequily, která byla ještě před chvilkou poloplná, aby zahnal svůj žal.
"Louisi... já opravdu nevím, co ti mám na to říct, ale... ale chlastem se toho pocitu nezbavíš! Pak ti bude ještě hůř a bude tě bolet hlava," zašeptal jsem rázně a vyrval mu láhev z ruky, "teď pěkně vstaneš a půjdeš se z toho vyspat, hm?" Zvedal jsem ho pomalu ze země a pomohl mu do postele. Snažil jsem se mu vytrhnout Stellin svetr z rukou, ale on se na mě jen hnusně podíval, a proto jsem s ním přestal zápasit a s povzdechem ho přikral dekou.
"Nechovej se ke mně jako k dítěti!," ohradil se, ale skulil se do klubíčka na kraj postele jako malé kotě.
"Jo, jasně, promiň... Dáš si cacao, Boo?," pokusil jsem se mu aspoň o trochu zvednout náladu, ale vysloužil jsem si další rozmrzelý pohled. "Dobře, dobře... já tě nutit nebudu. To já si ho teda udělám," pokrčil jsem rameny a šel ke dveřím.
"Nialle!... Víš... já bych si ho později taky třeba dal," zašeptal a svou tvář schoval před mým pohledem do polštáře. No, aspoň něco. Při pohledu na to, jak Louis poslední měsíc vypadal, jsem si to mohl připsat k menšímu vítězství. Zavřel jsem dveře od jeho pokoje a zhluboka si vydechl. Možná se to někomu nemuselo zdát, ale opravdu to bylo hodně vyčerpávající. A nejhorší je, že se od toho nedá utéct. Protože kdyby jsme ho v tom nechali samotného... dalo by se už opravdu mluvit o rozpadu kapely. Posadil jsem se vyčerpaně na pohovku a hlavu si opřel o své dlaně. Jak je na tom asi Stella? Prolétlo mi hlavou a já si vzpomněl na tu krásnou, sympatickou brunetku s pomněnkovýma očima a nádherným úsměvem. No... snad je na tom lépe než on. Zatracená Eleanor! Zaklel jsem vztekle a hlavu zvedl ke dveřím, ve kterých zacinkaly klíče při odemykání.
"Nechoď tam, konečně usnul," zamumlal jsem k Liamovi, který to měl namířené do Louisova pokoje. Při mých slovech se zastavil na místě a s pohledem upřeným na mě si přisedl vedle mě.
"Tak nic, no," pokrčil rameny, "jenom... dnes jsem měl opravdu velmi zajímavý telefonát z Čech."
"Vážně? Stella ti volala?," zeptal jsem se nadšeně a hlavou mu naznačil, aby už nenapínal a konečně vyklopil všechno, co věděl.
"Ne... Stella ne," zavrtěl Liam hlavou a já jenom s povzdechem pokrčil rameny, "ale ozval se mi Tom a... a ptal se na Louise."
"Na Louise? Vážně?," zeptal jsem se nevěřícně a překvapeně zároveň a čekal na jeho odpověď, "A... a mluvil i o Stelle? Jak se má?"
"Jak myslíš? Sice není během dne opilá jako Louis, protože pokračuje v medicíně, ale... prej je divná," pokrčil rameny a zadumaně se podíval směrem k Louisovým dveřím.
"Myslíš na to, na co myslím já?," zašeptal jsem k němu a začal nad tím přemýšlet.
"Ty myslíš...," ukazoval na mě ukazováčkem a přemýšlel evidentně nad tím stejným, co já. Rychle a se slabým úsměvem jsem přikyvoval, abych ho v tom utvrdil. "To by vůbec nemusel být špatný nápad. Ale nemyslíš, že je už pozdě...?," přikyvoval na souhlas a v očích mu zajiskřilo. Mohlo by se to podařit, kdyby... kdyby se na to šlo dobře.
TOM:
Proč jsem to vlastně udělal? Hm... ani sám nevím. Možná mi to prostě přišlo jako dobrý nápad zavolat mu a zeptat se na něho. Ani nevím... neměl bych ho spíš nesnášet za to, co provedl Stelle? Při týhle myšlence mi okamžitě před očima vyběhlobraz, kde vypadal úplně jinak, než na té fotce v novinách. Vypadal tak hrozně frustrovaně a já měl pocit, že mu na ní opravdu záleží. Ten pohled, jakým na ni zíral, přes sklo, když byla v kómatu... Asi jsem se mýlil. Ale i přes to mě zajímalo, jestli je na tom tak blbě, jako ona, protože u nás se o NĚM nesmělo vůbec mluvit.
"Tome?," oslovila mě ta, o které jsem momentálně přemýšlel, a netrpělivě si hodila několik učebnic do batohu, "přestaň se v tom tak vrtat a pojeď nebo kvůli tobě přijdu pozdě na přednášku!" Převrátil jsem očima a vstal od svého milovaného stroje, abych po ní mohl hodit helmu.
"Vždyť já jdu taky, ty netrpělivá! Jenomže já musím do práce, ty jdeš jenom do školy," zasmál jsem se a nasedl obkročmo na motorku, abych ji mohl nastartovat.
"No... na to, že chodíš na osmou hodinu, jsi opravdu velmi dochvilný," utrousila ironicky, ale její poznámku nekorunoval žádný, její obvyklý, úsměv. Jak sama říkala... pořád neměla důvod se smát. Nyní si už tiše přisedla za mě a ruce mi obmotala kolem pasu.
"Sorry, sorry,... vezl jsem ještě ségru do školy," bránil jsem se rychle a omluvně zvedl ruce v obranném gestu.
"Tomáši! Tohle je už tento měsíc po třetí," zavrtěl rozmrzele hlavou Honza, který ležel pod tmavě modrým autem, "už jsem tě opět musel krýt před šéfem."
"Jo, jasně. Díky," zamumlal jsem a hodil si bundu na židli, která se nenápadně krčila za stolem obloženým papíry skoro až po nízký strop.
"Jo... a kdyby se tě ptal, tak jsi byl u zubaře," zavolal na mě ještě jednou a opět se vrátil pod auto.
"Nic lepšího už tě nenapadlo? To jsi mu mohl říct rovnou pravdu," zanadával jsem a přes čisté bílé triko si přehodil modrý plášť, který už zdobilo několik skvrn od oleje a jiných sajrajtů, které nejdou vyprat.
"Tak máš příště přijít včas a já aspoň nebudu muset vymýšlet další blbosti o tom, kde jsi a proč tu nejsi. Příště si to zařiď sám," zahudral jeho hlas tlumeně, protože to mumlal prakticky do spodní části auta, pod kterým ležel.
"Jo... jasně," přetočil jsem opět očima a, s kouskem hadru v ruce, se sehnul k autu, které tu na mě už od včerejška netrpělivě čekalo.
"Zase pozdě," vzdychla si smutně Andrea a po svých slovech ke mně pomalu došla, aby mě mohla políbit na rty.
"Vážně promiň, zlato, ale musel jsem zůstat déle v práci. Nezlob se na mě," nahodil jsem smutný, psí obličej a přitulil si ji na klín.
"Na tebe se ani nedá zlobit," pousmála se a konečně mi věnovala dlouhý polibek. Její rty byly tak měkké a přitom tak vášnivé, že mě tím vždycky dostala.
"Jaký jsi měla den?," vzal jsem ji za ruku a vedl si ji k nám domu. Už tolikrát jsem se chtěl odstěhovat, ale pak, když umřel táta, jsem měl strach, že Stella opět odjede do Anglie a máma by tu byla sama. Navíc... Andree nevadilo bydlet u nás, takže není co řešit. Chodili jsme spolu už přes tři roky, takže... Ale, co to tu plácám?
"Šlo to, ale chyběl jsi mi," usmála se a znovu mi věnovala polibek, zatím co jsem se snažil odemknout naše dveře k nám domu. "O můj Bože...!," vypravila ze sebe zaskočeně, když se mi podařilo odemknout a otevřít dveře.
"Co je?," zeptal jsem se zmateně při pohledu na její zaskočenou tvář, ale pak se podíval do útrob našeho domu a myslel jsem, že to se mnou šlehne. Všechno bylo poházené. Boty rozkopaný do všech stran, koberec byl podivně shrnutý a dokonce se na zemi válelo několik střepů.
"Mám zavolat policii?," zeptala se mě a podívala se na tu spoušť, která se před námi okrývala.
"Počkej...," zastavil jsem ji ještě předtím, než vytočila jejich číslo. Pustil jsem její ruku a vydal se do obyváku, ze kterého vycházelo slabé vzlykání. Myslím, že už vím, co se tu stalo a kdo je zodpovědný za tohle všechno. "Stello?," zamumlal jsem ke klubíčku, které se schovávalo pod chlupatou dekou a náramně naříkalo.
"To - Tome," zašeptala mezi vzlyky a smutně se na mě podívala.
"Co jsi to zase vyváděla?," zeptal jsem se zmateně a pevně ji objal i s dekou. Třásla se. Nevím, jestli zimou, ale třásla se tak, že jsem se bál, že se její tělo úplně rozklepe. Byla tak slabá, křehká... Za poslední měsíc opravdu hodně zhubla. Dokonce až nezdravě. Hubená byla vždycky, ale tohle bylo až moc. Ale anorektička to, zatím, ještě nebyla. Aspoň podle doktora ne.
"Opět jsem ho viděla," zašeptala a hodila hlavou k časopisu. Tedy k tomu, co z něho zbylo.
"A co tam píšou? Je to moc zlé? Chodí s tou... to... bejvalkou?," zeptal jsem se opatrně a podíval se do jejích uplakaných očí.
"Se podívej, ne...?" zamumlala a nešikovně vstala z mého objetí, aby se vydala do svého pokoje. Natáhl jsem se pro trosky časopisu a listoval poloroztrhanými stránkami, na kterých byla, od slaných slz mé sestry, rozmazaná písmenka. Nalistoval jsem až stránku, kterou zdobil titulní nadpis: "Pravda o stavu Louise Tomlinsona" a začal si prohlížet fotky a sem tam pročítat dlouhatánské odstavce. Ale ta fotky, která byla nejrozmazanější a zároveň nejvíce hrůzy nahánějící, byla ta, kde Louis seděl na zemi nějaké místnosti s alkoholem v ruce a beznadějně zíral do šedé látky, kterou měl hozenou přes kolena. Bylo na něm vidět, že není ve své kůži, ba dokonce, že je na konci svých sil.
"Tome... jsi v pohodě?," zeptala se Andrea a já troskou časopisu, která se krčila v mých rukách, hodil do stěny a popadl mobil. Musím to udělat, musím. "Co to děláš?," zeptala se překvapeně.
"To, co jsem měl udělat už dávno, když tihle dva nemají rozum," utrousil jsem suše a vytočil opět číslo do Anglie. Tentokrát ovšem ne Liamovi, ale Harrymu. Jestli někdo může, spolu se mnou, uskutečnit můj plán, tak jedině on...