Proplouvala jsem černou tmou. Měla jsem pocit, že jsem vzhůru, ale přesto jsem se nedokázala nijak pohnout ani vydat hlásku. Všude kolem bylo prázdno a ticho. Měla jsem pocit, že dohlédnu kilometry daleko a přesto jsem neviděla zhola nic. To ničivé ticho mi rvalo uši a já měla pocit, že z toho dřív nebo později úplně zešílím. Snažila jsem se pohnout, ale nic. Jako by mě něco drželo ve vzduchoprázdnu a já tak měla pykat za své hříchy. Ale sakra vždyť jsem nic neudělala! Musím se z toho probudit! Musím se odtud dostat! Musím...
Vylítla jsem do sedu, celé zpocená a rozklepaná. Proboha to byl hnusnej sen.
„Ruth, si v pohodě?" přiskočila ke mně ihned Kessidy.
„J-jo, zlej sen," objasnila jsem a zhluboka vydechla.
„Dostala si před operací sedativa, možná to nemělo úplně příznivé účinky," ušklíbl se Math, který se postavil nad Kessidy.
„Operace!" uvědomila jsem si a začala okamžitě zkoumat své rameno.
„Dostala si cosi na utlumení bolesti, ale bude se to nějakou dobu hojit," obeznámila mě Kessidy.
„Dobrá, a co ostatní? Kolik je vůbec hodin? Jak to venku vypadá?" hrnuly se ze mě otázky jedna za druhou, aniž bych nad nimi nějak předem přemýšlela.
„Irvin leží na vedlejší posteli, teď spí, ale měl by se z toho dostat a Zek, s tím to bylo horší, musel podstoupit nebezpečnou operaci, která trvala skoro 7 hodin, ale nakonec to zvládnul a po nějakém čase by se z toho měl taky dostat. Ještě nevědí, jestli jeho zranění bude mít nějaké následky nebo ne ale není v ohrožení života," usmála se Kessidy a bylo vidět, že se jí znatelně ulevilo.
„To jsem ráda," usmála jsem se a znovu se položila.
Kessidy se ale náhle na obličeji usadil takový zvláštní úšklebek.
„Co je?" nechápala jsem.
„Víš z těch, co tu leží si na tom asi nejlíp, ale přesto sis získala nejvíc pozornosti," stále se šklebila Kess a její pohled tentokrát spočinul na něčem vedle mě. Stále nechápajíc jsem se otočila stejným směrem, a co nevidím! Na mém nočním stolku byla nádherná kytice, o ní opřená čokoláda a jakési psaníčko.
„Uprostřed napadení? Kdo proboha?" zírala jsem na onen zjev a okamžitě chňapla po obálce.
„No po pravdě se jednotkám podařilo démony zkrotit a většinu z nich pochytat a teď řeší škody, které napáchali," mrknul na mě Math zpoza Kessidy.
„Kolik proboha je? Jak dlouho jsem sakra spala?!" vykřikla jsem a na touhu přečíst si vzkaz v obálce jsem úplně zapomněla.
„No půl čtvrtý odpoledne. Přišla si sem kolem 1 v noci, takže si prospala skoro celý den," uvažoval Math.
„A to jste mě nemohli vzbudit?" urazila jsem se a založila si ruce na prsou. Při tomto manévru jsem si opět uvědomila, že stále držím nepřečtený dopis, a tak jsem nechala Matha Mathem a začala se věnovat tomu dopisu.
Opatrně jsem vysunula přehnutý papírek z obálky a zvědavě ho otevřela.
Málem jsem vyletěl z kůže, když mi řekli, že ležíš v nemocnici! A tak sem letím jak blázen a slečna si tu vychrupuje se škrábancem na rameni... Neskutečný!
Nemohl jsem se na to koukat, tak jsem ti přinesl Piškota, aby mi na tebe dával pozor! Až zas někde zakopneš, tak aspoň padej na něj!
Moc se tu nezabydluj, Realey se po tobě stýská... a mě taky!
Elliot
Nemohla jsem se pomoct a začala jsem se smát. Ten kluk se zkrátka nezmění.
„Co ti tam napsal?" sápala se po dopisu Kessidy. „ No ták, mně to nechtěl dát přečíst."
„Asi k tomu měl důvod," vyplázla jsem na ní jazyk a dopis chovala zpátky do obálky. Tak moment, říkal, že mi přinesl Piškůtka, vzpomněla jsem si a začala se ohlížet a skutečně. Můj maličkej bílej plyšovej vlček seděl na mém polštáři a držel nade mnou stráž.
Vesele jsem po něm chňapla a přitáhla si ho k sobě do obětí. V tom prudkém pohybu ale lehce zaprotestovalo moje rameno, až jsem zkřivila obličej do bolestivé grimasy.
„Měla bys být opatrnější, máš to pořád čerstvý," upozornila mě Kessidy.
„Říká někdo, kdo sotva vyšel z nemocnice, už se pustil do zkoušek před Obřadem výběru?" zvedla jsem jedno obočí, ale ona nad tím jen mávla rukou.
„To už je jiný příběh," zasmála se a já musela taky.
„Jak to vlastně teď vypadá se zkouškami?"
„No, zatím žádné oficiální hlášení nebylo, takže těžko říct," pokrčil rameny Math. „Čekám, že se každou chvíli ozve nějaký hlášení, nebo cokoliv."
„Dobrá, tak nám asi nezbývá nic, než čekat," shodli jsme se a já se spokojeně opět přitulila ke svému vlčkovi. Zbožňuju toho plyšáka!