Podstata duše

A tak se zrodili naši démoni - 58. část

Na plošině se střídali jeden za druhým, zatímco já stále čekala, až přijde můj čas. Viděla jsem za tu chvíli zrození tolika démonů a stejnak mě to stále fascinovalo. Bylo to něco neskutečného a já jsem přímo hořela nedočkavostí, až tam vystoupím. V duchu jsem proklínala člověka, který dal R až na konec abecedy a odčítala lidi, kteří postupně přecházeli na druhou stranu.

Byli jsme asi tak v půlce, když z plošiny odcházel Jeremy a za ním se kolíbal malý méďa. Oba dva se hrdě postavili proti balkónu a čekali na své zařazení.

„Koukám, že i v něm se skrývá jistá roztomilost," pošeptala mi Kessidy. „I když se mi tomu nechce věřit."

Vyměnily jsme si vševědoucí pohled a dál sledovaly, jak byl Jeremy zařazen do bojové jednotky.

„Tak a je to tady!" poskočila si radostně Kessidy vedle mě.

„Držíme palce!" mrknul na ní Math.

„Kessidy!" zvolal kapitán Tark a Kessidy nadšeně vystoupila z řady. Skoro až naklusala na plošinu, jak se těšila. Duhové prameny jí přivítaly mezi sebe a díky jejímu nadšení a čistě pozitivní náladě kolem ní začaly lehce růžovět.

V tom jsem si uvědomila, že Kessidy je první holka, která vstoupila na plošinu.

Kolem Kessidy se vše začalo měnit do teplých pozitivních barev a ona s úsměvem zvedla ruce nad hlavu. Jako kdyby měla celou moc plošiny zcela pod kontrolou. Vír různých odstínů oranžové smíchaný s růžovou jí začal zvedat do vzduchu a Kessidy pomalu zavřela oči.

Jak říkám viděla jsem ten proces už tolikrát, ale stejně jsem tím byla uchvácena. U každého to probíhalo stejně a přesto jinak. Každý z nás má nějakou osobnost. Můžeme se době podobat, napodobovat chování, ale pořád budeme v něčem unikátní. A přesně to tenhle proces dokázal vystihnout. Jedinečnost každého z nás.

Z Kessidy začaly vylítávat tradičně bílé paprsky a formovat se do malé kuličky vedle ní. Tentokrát byla o něco menší než u Jeremyho a jeho médi. Ale tak, co je malý, to je hezký! A čím menší tím roztomilejší no ne?

Po chvilce začala Kessidy klesat zpět na plošinu a bílé paprsky pomalu ustávaly. Ještě dřív než se vůbec dotkla země, už zvědavě pokukovala po maličké kuličce bílých paprsků.

Její démon ale jako by si schválně dával na čas a čekal, až se skutečně dostane až na zem.

Když konečně stála na zemi, neváhala a sehnula se ke kuličce. Ovšem to, co se stalo potom, byl naprostý důkaz o tom, že malá zvířátka jsou ta nejroztomilejší věc na světě!

Z paprsků nejdřív vykoukl malý čumáček. Lehce se zavrtěl a pak v nich znova zmizel.

„Héj!" křikla naoko naštvaně Kessidy a dala si ruce v bok.

Chvilku se nic nedělo, ale nakonec se její nový démon přeci jen odvážil opustit svůj úkryt a seznámit se s novým světem.

„Lištička!" vypískla jsem a plácla nadšeně Matha do ramene.

„A to jsem si zasloužil čím?" zasmál se a mnul si rameno, jakože ho to strašně bolí.

Kessidy mezi tím k lištičce opatrně natáhla ruku, aby si jí pohladila, ale lištička si jí nevěřícně prohlížela. Nejdřív před její rukou nejistě uskakovala, ale když se Kessidy zvedla a dělala, jako že odchází, se oddaně rozběhla za ní.

Kess se na schůdcích zastavila a obrátila se na svého démonka, který si teď zvědavě přeměřoval.

„Pojď sem, ty můj malej darebáku," zasmála se Kessidy a konečně se jí podařilo lištičku chytit. Ta nakonec vypadala, že konečně rezignovala a nechala se od Kessidy pohladit.

Obě společně se postavily proti balkónu, ze kterého se nakonec ozval Samuelův hlas: „Stopařská jednotka!"

V tu chvíli se do mě zahryzla lehká žárlivost, že bude v jednotce s Elliotem a v duchu jsem se tajně modlila, abych se tam dostala taky.

Po Kessidy prošlo přes plošinu dalších několik kluků, než kapitán konečně zase zavolal jméno, které jsem znala.

„Mathew!"

Plácla jsem si s Mathem, který se vydal směrem k plošině. Z řad čekajících nás pomalu ubývalo, a já se tímto ocitla vedle Olívie. Ta stála s jednou rukou v bok a tvářila se těžce nad věcí. Takže jako obvykle.

Vrátila jsem pohled zpátky k plošině, na které už stál Math a užíval si přítomnost magické síly. Měl rozpřáhnuté ruce a kolem nich mu tančily modré prameny síly. U nohou se mu naopak zbarvily do zelena. Proplétaly se různě kolem něj, skrz něj a pohrávaly si s ním.

Pak ho vyzvedly do vzduchu a on zavřel oči.

„Hele proč myslíš, že všichni zavíraj oči?" naklonila se ke mně Olívie.

„To fakt netuším, pro lepší prožitek?" plácla jsem první, co mě napadlo. „Ale myslím, že to brzy zjistíme."

„Hmm, co by se asi stalo, kdybych je nezavřela?" přemýšlela nahlas Olívie.

„Oslepneš a nikdy v životě neuvidíš svého démona," vyplázla jsem na ní jazyk a dál sledovala, jak z Matha začínají vylítávat bílé paprsky.

„To se ještě uvidí!" ušklíbla se Olívie a já jen zakroutila hlavou.

Vedle Matha se začala formovat malá zářící kulička a já, stejně jako ostatní, s napětím čekala, co to bude.

Math se začal pomalu snášet dolů a tentokrát to mělo úplně opačný průběh než u Kessidy. Math si zatím stále užíval svůj krátký let, když z paprsků vyskočilo cosi černého a drápkama se to přichytilo na jeho triku.

„To není fér!" křikla Kessidy, jejíž lištička opět seděla v bezpečné vzdálenosti od ní a přeměřovala si jí nedůvěřivým pohledem.

Math chvíli zmateně kmital pohledem mezi Kessidy a tím, co mu vyselo na tričku, než se konečně trochu vzpamatoval a začal se smát. Oběma rukama pevně uchytil houpající se huňatou kuličku a zvedl jí do vzduchu, jako by se s ní chtěl pochlubit světu. Až teď jsem dokázala rozeznat tvar jeho démona.

„Panter," vydechla jsem uchváceně a dokonce i Olívie pokývala hlavou na důkaz uznání.

Nakonec si dal Math svého démonka do náruče a vydal se s ním z plošiny, kde byl následně zařazen do noční jednotky. To už se k nám ale zase obracel kapitán Tark. Nervózně jsem se ohlédla kolem sebe, kolik nás ještě zbývá. Lehce jsem se zděsila, když jsem zjistila, že tu stojíme poslední čtyři.

„Olívie!" zazněl hřmotný hlas kapitána Tarka a Olívie nahodila samolibý úsměv.

„A teď sleduj, jak se to dělá!" mrkla se mě a já kejvla hlavou, jako že čekám, až se předvede.

„Tak se ukaž."

Olívie si naprosto užívala, že je konečně středem pozornosti zase ona. Mávala na všechny strany a z řad diváků se kupodivu i tak ozývaly nadšené salvy jásotu. Ti dva kluci, co teď stáli každý z jedné mé strany, nad tím jen kroutili pohrdavě hlavou, ale já si jich nevšímala. Oni prostě jen nevědí, že je ve skutečnosti naprosto skvělá!

Olívie vystoupala na plošinu a došla do jejího středu takovým stylem, že by se za to ani modelky nemusely stydět. Na tváři měla výraz jako že je naprosto nad věcí, ale i tak jsem si nakonec z jejích lehce křečovitých pohybů všimla, že je nervózní.

Duhové paprsky se kolem ní sbíhaly a barvily se do žlutozelené. Olívie si je chvíli prohlížela, ale nakonec nasadila svůj tradiční úšklebek, zvedla hlavu k nebesům, roztáhla ruce a začala se pomalu vznášet. Zkrátka všechno ve velkém stylu.

Když vystoupala dostatečně vysoko, aby mohl proces pokračovat, stalo se najednou něco zvláštního. Místo bílých paprsků, jako u ostatních, z ní začaly vycházet zlaté!