Podstata duše

Podezřelá Aria - 11. část

Podívala jsem se zděšeně pod sebe, abych zjistila, co se děje. No ovšem, to mě mohlo napadnout!

Můj pohled spočinul na Mathovi, který s úšklebkem na tváři mával. Tohle teda ne!

Kopla jsem ho do ruky tak, jak to jen je pod vodou možné a vyplavala na hladinu. No počkej, řekla jsem si pro sebe.

Netrvalo dlouho a Math vyplaval vedle mě. Jen co se tak stalo, skočila jsem po něm a potopila mu hlavu po vodu a tak začal náš boj ‚Na život a na smrt!', který ovšem po mém brilantním útoku nabral zcela jiné obrátky, než jsem chtěla.

Z druhé strany než jsem topila Matha, na mě skočil nečekaně Elliot a potopil mě. Sakra jsou v přesile! To ale už na Elliota skočila Realey, takže ani jemu se nepodařilo uniknout.

„Šikula Realey!" křikla jsem na ní, jen co jsem vyplavala. Realey tudíž radostně skočila tentokrát na mě a já jsem neskočila nikde jinde než opět pod vodou.

Když jsem se konečně znovu vynořila, dolehl ke mně smích Elliota a Matha, kteří plavali kousek vedle mě.

„Tohle vám nedaruju!" ušklíbla jsem se na ně a plavala jsem ven z řeky.

„Ale no ták, snad se tolik nestalo." křiknul na mě Elliot, ale já jsem tomu nevěnovala pozornost. Konečně jsem doplavala ke břehu a vylezla ven z řeky.

Bylo sice teplo, ale když jste byli navlečený v úplně promáčeném oblečení a ofouknul vás vítr, okamžitě naskakovala husina.

„Tu máš," hodil po mě někdo ručník.

„Dík." Poděkovala jsem nějaké holce, co se na mě křenila z deky.

„Není zač. Pojď si lehnout, ať se usušíš," křikla na mě a ukázala na místo na dece vedle sebe. Hodila jsem si ručník přes záda a vydala se k ní.

„Věci si můžeš dát uschnout tady na šňůru," ukázala na provázek, který visel kousek od ní mezi dvěma stany. Sundala jsem si tedy modré tepláky a bílé triko, které nám dali, než si pořídíme nové oblečení a šla si v prádle lehnout vedle ní.

„Mimochodem jmenuju se Aria. A tohle je Kieran," představila sebe a roztomiloučké stvoření vedle sebe.

„Já jsem Ruth," usmála jsem se na ní a podala si s ní ruku.

„Co je to za zvíře?" nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Je to fenek. Nejmenší liška na světě," zasmála se Aria a pohladila Kierana po srsti.

„Je úžasnej," rozplývala jsem se nad kouzlem toho malinkatého tvorečka.

„Takže, ty seš ta Ruth, co bydlí s Elliotem na pokoji?" Aria se natáhla na deku a zaměřila svůj pohled na mě.

„Jak ta Ruth?" vystřelila jsem po ní, než jsem si stihla uvědomit, že reaguju trochu přehnaně.

„Klid, klid, Elliot si na tebe furt stěžuje, ale mě připadáš celkem fajn," vysvětlila Aria. Stěžuje? To já si mám stěžovat na něj!

„To já bych si měla stěžovat na něj a na to jak mi neustále znepříjemňuje život!" vyprskla jsem a lehla si vedle ní.

„Ale no tak. Uznávám, že je občas jak utrženej ze řetězu, ale má i svoje světlý stránky. A něco mi říká, že je dřív nebo později poznáš," mrkla na mě vědoucně Aria.

„Cože?" obrátila jsem se na ní s nechápavým výrazem.

„To nic. Dej tomu čas a sama uvidíš," usmála se na mě, a pak už se věnovala slunci a opalování. Pff, čas? A čemu mám dát jako čas?

***

Mezi tím ostatní už začali taky vylejzat z vody a postupně se rozvalovat na různých dekách, aby do večera uschli.

Co jsem si všimla, tak Olívie dokonce ani ve vodě nebyla. Sesedla se s nějakýma holkama, už od pohledu dost podobného typu jako ona sama a celou dobu si o něčem povídaly. Ach ne, armáda Olívií... To mi tu fakt chybělo.

Math se pro změnu spřáhl s Elliotem a jeho kámošema, kteří se momentálně vydali do lesa pro dříví na oheň.

Nakonec jsem byla ráda, že tu se mnou byla aspoň Aria. Vesměs nebyla špatná, ale nelíbilo se mi, že bránila Elliota. Za to jsem já udělila jedno veliké mínus!

„Co se tak šklebíš?" šťouchla do mě Aria, čímž mě vytrhla z mých myšlenkových pochodů.

„Ale nic. Jen jsem se zamyslela," přiznala jsem.

„Nesmíš nad vším tolik uvažovat. Nech věci volně plynout a uvidíš, že nakonec všechno skončí tak, jak má být," zatvářila se důležitě Aria.

„C-cože?" nechápala jsem a podívala se zmateně na ní. Načež jsme obě vyprskly smíchy. Občas není potřeba nic vtipného, stačí sama situace. Pocit, že jste mezi přáteli a všechno je tak jak má být...

***

„Takže tahle skupina se nás snaží vystopovat jo?" promluvil tiše démon, pozorující skupinu kluků sbírajících dříví na oheň ze křoví.

„Očividně už to vzdali. Podívej se na ně. Jako by podle množství nasbíraných klacků poznali, kde jsme," protočil oči druhý démon, ležící líně na větvi nad ním.

„Nechápu, jak někdo jako tihle lidi z vesnice dokázali sebrat démonický krystal?! Zabil bych je pouhým jedním pohybem!" žhnuly mu oči nenávistí a zlostně zaťal pěsti.

„V klidu Yatto. Však my jim ještě ukážeme, co jsme zač!" usmál se a vycenil tak řadu ostrých zubů.