Podstata duše

Řeka zvaná Nyrthis - 10. část

Věci se seběhly tak rychle, že jsem ani moc nepostřehla, co se vlastně stalo. Ale než bys stačil mrknout, tak Math naskočil k Samuelovi. Mě ani nevím jak, nabrala Realey a pochvíli za mě naskočil Elliot. A k Olívii trochu otráveně dojel Elliotův kamarád, a i když bylo vidět, že se mu moc nechce, pomohl jí nasednout k němu na koně.

„Chytni se její srsti. Neboj, nenechá tě spadnout, ale jistota je jistota," nakázal mi Elliot, a tak jsem ho vzorně uposlechla. Přeci jen tohle je poprvé, co jedu na vlkovi.

Následně se pak jednou rukou chytl Realey a druhou obtočil kolem mě a já se natiskla na jeho nahou hruď.

Nervózně jsem polkla a snažila se nepřemýšlet nad naší situací. Ale v koutku duše jsem byla ráda, že mě někdo nabral a nemusela jsem tak trapně čekat jako Olívie, jestli se mě někdo ujme. I když teda nevím, jestli by se Elliot tak ochotně nabídl, kdyby nebylo Realey.

Proč nad tím vůbec přemýšlím?!

Radši jsem přesměrovala svou pozornost na cestu a snažila se udržet na Realey a zároveň jí nevytrhat všechny chlupy na těle.

Celou cestu jsme jeli mlčky v zástupu, první já s Elliotem, za námi Kapitán stopařů s Mathem a poslední Elliotův kámoš s Olívií. Vlci měli oproti koni navrch, protože přeci jen to jsou démoni a mají nějakou moc. I když se to u každého démona liší, každý vládne nějakou zvláštní silou.

V případě vlků jim tato síla dává jedinečnou lehkost a sílu unést lidi na svých zádech. Samozřejmě se ta síla projeví i v boji ale v tuto chvíli jí využívají k tomu, aby nás bezpečně a téměř bez námahy dovezli k cíli.

Cesta se zdála téměř nekonečná. Projížděli jsme po lesní cestě, proplétali se mezi stromy a pařezy, a ke všemu to tíživé ticho. Ale v tuhle chvíli mě vůbec nenapadalo, o čem bych s Elliotem mohla vlastně povídat. Zauvažovala jsem i nad možností, jestli by se se mnou chtěl vůbec bavit.

A chci se s ním vlastně bavit já? Ještě nedávno se s Olívií smáli, že spím s plyšákem! Tak a je to jasné, to já se nechci bavit s ním.

Utvrzovala jsem samu sebe a ani jsem si nevšimla, že jsme vyjeli z lesa. Kolem nás se rozprostřela nádherná louka plná různě barevných květin.

„Páni," vydechla jsem nadšeně nad tím úžasným výhledem.

„A to jich je víc jak polovina jedovatých," promluvil za mnou Elliot, na kterého jsem v tu chvíli úplně zapomněla.

„Trhni si. Na pohled to je nádhera," dloubla jsem mu loktem do břicha.

„To nepopírám," přiznal a trochu víc se na mě natiskl. Co to zas zkouší? Doufám, že už tam brzo budeme.

A taky že jo. Než jsem se nadála, začal se nám ve výhledu rýsovat nepravidelný obrys řeky Nyrthis. A u bližšího břehu, jsem už z dálky spatřila malinký tábor stopařů.

„Geniální rozložit tábor uprostřed ničeho," zaslechla jsem kapitána, který se svým vlkem dojel na naší úroveň.

„Heh," nahodil přiblblý úsměv Elliot, ale nijak se k tomu nevyjadřoval.

„Já jsem v tom nevinně!" křikl zezadu Elliotův kamarád, který kapitána očividně taky slyšel.

„Je mi to jasný," zasmál se kapitán. No jo takhle to dopadá, když daj na důležitou pozici někoho v jeho věku. Ale na druhou stranu jsem zas ráda, že jsme tu štreku nemuseli brát po svých. To bych asi umřela.

Jak jsme se blížili k táboru, šli postupně víc a víc rozeznávat jednotlivé postavy a někteří nám mávali. Co jsem si stihla všimnout, tak je tam kolem 10 lidí. Asi tu bude jen část jednotky. A předpokládám, že ta lepší. Jelikož vyšetřování napadení vesnice to nebude jen tak, když je tu i kapitán.

Což by znamenalo, že i Elliot patří k těm lepším. To se mi ale nějak nechtělo věřit. Rozhodla jsem se tedy předpokládat, že je tu jako dodatek! Jo, to by odpovídalo.

Sama jsem se nad svými úvahami musela usmát.

„Však on tě ten smích přejde," řekl spiklenecky Elliot. Realey v tu ránu přidala na rychlosti a než jsem se stihla jakkoliv ohradit, už jsem letěla ze zad vlčice přímo do řeky.

Celá vykulená jsem vyplavala na hladinu, kde mě zaplavila ještě vlna smíchu. Idiot!

Paráda, jen co přijedu, už mám pozornost celého tábora. Tak to teda ne!

Napřáhla jsem ruku a s pořádnou silou jsem pomocí správného náklonu vystříkla proud vody, která pocákala, jak Elliota, tak Realey. Vlčice se leknutím vyskočila a povedlo se jí hodit do vody i Elliota.

Výtečně parťačko! Ukázala jsem na ní palec, i když jsem si nebyla jistá, jestli to pochopí. Ovšem Realey se po mém gestu okamžitě vrhla šťastně do vody. Berme to jako ano.

„To je teda příjezd ve velkém stylu," zasmál se někdo ze stopařů po našem vystoupení a najednou jako na povel začali všichni skákat do vody za náma.

Mezi tím vyplaval na hladinu rozčílenej Elliot plivající všude kolem sebe. No co, neměl si začínat.

„Mám já tohle za potřebí?" pronesl kapitán, který právě se sedal z Nairena. Kroutil nad svou jednotkou hlavou, ale nakonec se přidal k ostatním a se zbytkem se taky nahrnuli do vody.

Bylo to fajn, vidět kolem sebe tolik šťastných lidí, jen tak nevinně blbnoucích ve vodě. Lidí a démonů samozřejmě! Na ty se nesní zapomenout. I když třeba pohled na Realey a Nairena, jak se ve vodě spolu perou o klacek, byl opravdu k nezaplacení.

Snažila jsem se nabažit toho všeho, když v tom se mi něco otřelo o nohu... A než jsem se stihla podívat, co to bylo, ucítila jsem, jak mi to pevně sevřelo kotník a začalo mě to silou stahovat dolů pod hladinu...