Podstata duše

Krok za krokem - 28. část

Chvíli jsem jen tak stála na místě a v hlavě se mi tvořily různé plány, které ve finále stejně na něčem ztroskotaly. To nemá cenu, budu to muset přeběhnout, navíc mi stále utíká čas.

Zatraceně, když tohle přešla Olívie, tak já taky!

Zhluboka jsem se nadechla a vyčistila svou hlavu. Ty uhlíky by tu musely být už nějakou dobu. Což by znamenalo, že většina z nich by už měl být jen neškodný popel a ty, které jsou stále žhavé, by také měly být pokryté jistou vrstvou popelu. Takže kdybych vždy došlápla rovnoměrně, tak abych moc nerozfoukala popel, mohlo by to žár zmírnit.

Dobrá Ruth, to zvládneš. Rychlá, ale rovnoměrná chůze! Teď!

Oči jsem upřela dopředu, abych se nekoukala pod sebe a vykročila jsem vpřed. Jeden krok za druhým. Už to mám skoro za sebou! Ještě kousek, ještě kousek! Zatínala jsem zuby k sobě, oči mi slzely z kouře, který se držel mezi stromy, a snažila se držet rovnoměrné tempo.

„Proboha!" vydechla jsem a sklonila se do předklonu, abych se trochu uvolnila z napětí, když jsem konečně došla na konec uhlíkové stezky. Okamžitě jsem si zkontrolovala nohy, ale kupodivu jsem je neměla vůbec popálené. Až teď jsem si uvědomila, že jsem během chůze vlastně nic žhavého na nohách necítila.

Zmateně jsem se ohlídla na uhlíky a chvíli je zaujatě sledovala. Zvláštní...

No každopádně bych měla pokračovat. Čas pořád běží a teď to půjde ještě pomaleji, když stále nemám boty. Jak já tuhle noc nesnáším!

Vyběhla jsem tedy znovu po stezce lemované modře zářícími houbami, které mi připadaly stále stejně podezřelé, ale teď už jsem se to rozhodla ignorovat. Třeba je to jen nějaká iluze vyvolaná některým z démonů.

Tentokrát jsem běžela daleko volnějším tempem než na začátku, jelikož moje prvotní podrážděnost pomalu ustupovala a navíc mě při každém kroku nepříjemně lechtalo jehličí. O tom, když jsem omylem šlápla na šišku, kořen nebo prostě obyčejnou větvičku, ani nemluvím.

No, postupovala jsem statečně dál a nejspíše i hlouběji do lesa, protože keře kolem mě začali ustupovat a okolí zaplavovalo čím dál tím víc stromů. Stezka se také lehce zúžila a občas jsem musela prolézat mezi větvemi z přilehlých stromů, které mi křížily cestu.

Pomalu jsem přestávala cítit nohy, okolní chlad se mi otíral o kůži a do mě se pomalu dávala zima. Nějaký přehled o čase, ten už jsem ztratila úplně a soustředila jsem se jen na to, abych pokračovala dál. Zpocená až za ušima a sotva popadajíc dech, jsem už přemýšlela o tom, že to vzdám, když se přede mnou v dáli objevilo opět nové světlo. Tentokrát o něco jasnější než předtím od uhlíků.

S nadějí, že jsem zase o krok blíže k cíli, jsem přidala trochu do tempa a běžela vstříc druhému záchytnému bodu.

„Á ty budeš jistě poslední. Tak vítej u druhého záchytného bodu!" přivítal mě nějaký očividně skvěle naladěný kluk se sovou na rameni, když jsem konečně doběhla k onomu zdroji nového světla, čímž byly čtyři velké pochodně.

„Já jsem Kyth a tahle fešanda, je moje Nymsie," na tváři se mu objevil zářivý úsměv a podal mi ruku.

„Ruth," vydechla jsem a snažila jsem využít chvilky, kdy si můžu trochu odpočinout.

„Moc mě těší, Ruth. Neboj, zatím si vedeš dobře. Mathovi se podařilo předběhnout Olívii a ta tu byla před chvilkou," mrknul na mě. Math, že předhonil Olívii? Hergot ten to vzal nějak vážně!

„Tak ať moc nezdržuju, k tvému úkolu. Vidíš tu super lanovou sít, která je natažená přes řeku?" ukázal na prostor, který osvětlovaly ony čtyři pochodně. Síť... řeka... cože?! Jak daleko proboha tahle jejich stezka vede? Celá v šoku jsem se zmohla jen na kývnutí hlavou.

„Výtečně! Tvůj úkol je jednoduchý. Dostat se na druhou stranu. Je v celku jedno, jestli se budeš snažit přelézt tu síť nebo to zkusíš přeplavat, ale doporučoval bych síť, protože v těhlech místech je řeka Nyrthis fakt prudká a proud by tě mohl lehce strhnout," mrknul na mě a tím pro mě instruktáž skončila.

No super. Důkladně jsem si prohlédla celou síť a nezdála se nijak zvlášť pevná, ale ani nepůsobila, že by mojí váhu nevydržela. Byla to zkrátka směs provazů napnutých mezi stromy. Byl tu ale jeden problém. Celá síť byla tak 10 metrů ve vzduchu, takže se k ní dalo dostat jedině tak, že vylezu po stromě nahoru. Ach, vždycky jsem chtěla uprostřed noci šplhat bosa po stromě oblepeným smůlou. 

Krátkým pohledem jsem se ujistila, že proud řeky je opravdu tak prudký, jak Kyth říkal a že se to opravdu nedá přeplavat. Dobrá, v tomhle jsem mu musela dát za pravdu. Takže vzhůru na strom!

Našla jsem si takový, který mi připadal, jako nejlepší možnost a ohlédla se na Kytha. Ten když si všiml mého pohledu, nasadil neproniknutelný úsměv a ukázal oba palce nahoru, na znamení hodně štěstí.

„Tak jo," řekla jsem si pro sebe, spíš jako takové ujištění, že je to vskutku ta nejlepší volba a dala se do šplhání. Kůra se mi nepříjemně zarývala do kůže, smůla se mi lepila na prsty a oblečení a drobné větvičky, různě roztroušené po kmeni stromu, mi také zrovna nezpříjemňovaly cestu.

Zvedla jsem svůj pohled vzhůru, abych zjistila, jak ještě daleko. Provaz byl ještě asi 2 metry nade mnou. Zatnula jsem zuby a pokračovala ve šplhání. Už jen kousek.

Konečně jsem nad sebou nahmatala provaz. Chytla jsem se oběma rukama a postupně se vyšplhala až na něj. Nohama jsem rozklepaně stála na provaze a oběma rukama jsem teď objímala strom, abych se trochu vydýchala, než se pustím na síť. Můj pohled padl dolů na krajinu pode mnou.

„Sakra to je vejška," vyděsila jsem se a přitiskla se ke stromu trochu pevněji. Zahlédla jsem dole Kytha, který stále seděl na pařezu, tak aby měl výhled na celou sít a bedlivě mě pozoroval. Asi má za úkol dohlížet, kdyby se něco stalo. Tohle zjištění mě trochu uklidnilo.

Přesunula jsem pohled k síti, kterou jsem se chystala přelézt. Provaz, na kterém jsem stála, se táhl asi 2 metry sám, než ho překřižoval další. Což znamenalo, že se budu muset dostat nějak přes tenhle úsek, bez držení čehokoliv kolem. Potom se nepravidelně křížily v různých výškách další provazy a až se dostanu na druhou stranu, budu muset zase přeručkovat po jednom provazu ke stromu.

No dobrá, tak pojďme na to.

Pomalu jsem se spustila do dřepu připravená se chytit rukama a zavěsit se, abych mohla pohodlně přeručkovat. Jednou rukou jsem se tedy pustila stromu a chytla se za provaz, když v tom se mi druhá ruka, kterou sem se přidržovala stromu, smekla a já ztratila rovnováhu. Začala jsem padat z provazu a jediné, co lehce umírnilo můj pád, byla má ruka pevně držící provaz. Ta se ovšem s váhou mého těla neudržela a já se ocitla ve volném pádu...