Podstata duše

Proboha! Piškůtek?! - 17. Část

„A pak prej, že to nebyl milostnej dopis. Koukněme se, jak se culí," přeměřovala si mě Olívie.

„No to fakt nebyl!" bránila jsem se, ale můj úsměv mě v mém tvrzení moc nepodporoval.

„Ale, ale, copak asi stojí v tom dopise?" přidal se Math a snažil se mi ho sebrat. Já se ale nedala, Elliotův dopis jsem schovala pod sebe a zpátky si lehla.

„Tak a máme po srandě," zabědoval Math, „teď už se to nedozvíme."

Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a zahleděla se na nebe. Hvězdy dnes byly krásně zářivé a zaplňovaly celou oblohu. Skoro se až zdálo, jako by se onen teror dnešní noci vůbec neudál. Jako by se pouze projevila má fantazie a celé to byl jeden bláznivý sen.

A přitom den začal tak pěkně. No když přeskočím zařazení do týmu s Olívií... Ale pak se to přehouplo a celý den jsme se náramně bavili u vody a večer grilovali.

Moje myšlenky mi na tváři znovu vykouzlily úsměv, když v tom jsem si něco uvědomila!

„Proboha!" vyšvihla jsem se opět prudce do sedu a snažila se vyškrábat na nohy.

„Co blbneš? Koukej si zase lehnout!" napomenul mně Math, ale já ho neposlouchala. V hlavě mi teď vířila pouze jediná myšlenka – zase jsem v požáru nechala plyšáka!

„No tak, uklidni se! Co to do tebe vjelo?" přidala se Olívie a oba se mě snažili zadržet.

„Musím zpátky do tábora!" křikla jsem na ně, ale zjevně to jako vysvětlení nestačilo.

„No ták, hned jsem zpátky."

„Vždyť ani nevíš, kudy se dát? Co tam proboha tak nutně potřebuješ?" nechápal Math.

„Já..." začala jsem, ale větu jsem nechala odplynout. Když jim to řeknu, tak zase dostanu od Olívie pěknou sodu. Mám tedy lhát?

„To je jedno, prostě tam musím!"

„Nikam nemusíš. Když to není nic podstatného, tak to určitě vydrží až do rána," odbyla mě Olívie.

„Tohle do rána nepočká! Koukejte mě oba pustit!" naštvala jsem se a snažila se vymanit z jejich sevření. Každý mě držel za jednu ruku a snažili se mě znovu položit.

V tom se ze stanu přiřítila Realey a začala štěkat. Oba to na chvíli vytrhlo ze soustředění, a tak jsem využila příležitosti a vyškubla se jim. Rychle jsem se zvedla, což mělo za následek, že se mi lehce zamotala hlava.

To už jsem ale nasedala na Realey a uháněla z tábora. Nenechám přece dalšího plyšáka na pospas požáru!

***

Ani jsem Realey nemusela navádět a sama mě za nedlouho dovezla až do, nyní už pouze doutnajícího, tábora. Po tmě jsme pomalu procházely mezi stany a já se snažila rozeznat, který z nich patřil Arie.

„Támhle ten," ukázala jsem Realey a ta se k němu hned rozběhla. Když k němu přiběhla, pomalu jsem z ní seskočila a vpadla do stanu. Po tmě jsem se v té hromadě oblečení snažila najít Piškůtka. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem ho úspěšně našla.

Díky bohu. Ulevilo se mi a přitiskla jsem ho k sobě do obětí.

Před stanem na mě čekala Realey a zvědavě koukala, s čím vylezu. Když spatřila svou maličkou plyšovou kopii sebe, okamžitě po mě začala skákat a snažila se k Piškůtkovi dostat blíž.

„No tak Realey," smála jsem se její hravosti.

„Koukni je to jenom plyšák," ukázala jsem jí Piškůtka a ona ho hned řádně očuchala. Když zjistila, že to opravdu není živý, tak dala pokoj a já mohla nasednout a jet zase zpět do provizorního tábora, ze kterého jsem utekla.

***

Už jsme se přibližovaly k táboru a já se pomalu psychicky připravovala na tu sodu, kterou dostanu od Matha a Olívie.

Když jsme ale přijely k malému ohýnku, kolem kterého byly 3 stany, seděl tam už jen Math.

„Říkal jsem si, co bylo tak důležitého, že to nepočká do rána," promluvil, ale ani se na mě nepodíval.  Nevěděla jsem co mu na to říct, a tak jsem mlčela.

„Olívii a tu holku jsem poslal spát, že tu počkám, až se vrátíš a zároveň si vezmu hlídku. Támhle ten stan je volnej, tak se můžeš jít taky vyspat," ukázal na stan, ale stále si mě nevšímal. Co mu to přelítlo přes nos?

„Dobrá," šeptla jsem a seskočila z Realey, „děkuju Mathe."

Vlezla jsem do stanu a Realey se mnou. Nic jsem nenamítala, konec konců aspoň mě bude hřát. Schoulila jsem se do klubíčka a ruce obmotala kolem Piškůtka. Realey se uvelebila kolem mých zad a byla jako provizorní přikrývka.

Pomalu se mi zavíraly oči, ale na mysl se mi ještě přikradl Math. Proč se na mě vůbec nepodíval? Občas bych si přála vědět, co se druhým právě honí hlavou. A s touhle myšlenkou jsem i usnula.