Podstata duše

Něco je špatně - 44. část

A tak jsme tam na střeše labyrintu stáli a společně se bavili o všem možném. Průchodem se sem pomalu začali dostávat i ostatní, mezi nimiž jsem ke vší své nechuti zahlédla i Jeremyho. Tady si nás ale díky bohu nevšímal a připojil se ke skupince nabušených tanků, které když byste postavili do první linie, tak by vám probořili jedním pohledem i kamenné opevnění hradu.

Jestli ten kluk bude mít někdy démona, tak to odhaduju na stvoření, jehož životním cílem je zbořit všechno, co se dá.

Takoví lidé se asi na vojáky hoděj víc než já, ale ne všechno jde řešit pomocí hrubé síly. Malé nenápadné stvoření se zaječími úmysly. Musela jsem se nad svými myšlenkami ušklíbnout. To ke mně ovšem přilákalo pozornost kolem stojících a jejich zvídavé pohledy.

„Jen tak přemýšlím nad blbostma," zvedla jsem ruce nad hlavu na důkaz, že nekuju žádné pikle.

„Občas by mě opravdu zajímalo, co se ti furt honí hlavou," naklonil se ke mně s podezřením Elliot.

„To nechceš vědět," varovala jsem ho, protože mé myšlenky občas nejsou úplně racionálního rázu.

„Hej, lidi to je Mathew!" vykřikla najednou Kessidy a začala ukazovat k průlezu z bludiště. Nejdřív se tam objevil sám, ale bylo vidět, že něco vláčí.

„Pane bože, Zeku!" vykřikli Kessidy a Emett zároveň a rozeběhli se k průlezu. My ostatní jsme chvíli nechápali, ale když jsme si všimli, jak se snaží vyprostit něčí bezvládné tělo, rozeběhli jsme se taky na pomoc. To už se tam ale seběhli pořadatelé a začali nás odstrkovat. Utvořili kolem těch dvou nově příchozích neprostupnou bariéru tak, že je obestoupili a snažili se nás držet dál.

„Prosím o pozornost!" ozvalo se z reproduktorů a tím si získali i naší pozornost. „Vy, co jste již zdárně prošli labyrintem, se prosím přeskupte k hlavní bráně. Zde se bude konat poslední zkouška, kterou musíte projít, abyste se dostali k Obřadu výběru. Přejeme vám hodně štěstí!"

„Cože, ještě teď v noci?! Po celém tomhle dni?!" bylo první, co se ozvalo po proslovu, a hádejte, komu ona poznámka patřila... Ale tak samozřejmě, že to byla Olívie, ale tentokrát se k ní přidalo o pár dalších pobouřených hlasů.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych tedy zhodnotila aktuální situaci. Elliot s Dylanem a Ariou se neznámo kdy, přesunuli k ostatním pořadatelům seskupeným kolem Matha a Zeka, Olívie se vztekala, Kessidy se snažila prohlédnout skrz bariéru a zbytek se tak nějak začal otáčet a hledat zjevně nějaký způsob, jak se dostat pryč ze střechy.

„Ruth!" zaslechla jsem, jak někdo volá mé jméno a chvilku na to mě Elliot popadl za paži a táhnul kousek dál od ostatních.

„Vem ostatní a běžte k té bráně, kapitáni začínají být dosti nevrlí. Zeka někdo zbil takovým způsobem, že sotva dýchá, má přelomená žebra a nejspíš i vnitřní krvácení," mluvil potichu, ale naléhavě a každou chvíli se koukal kolem, jestli nás někdo neposlouchá. „Někdo si tu docela zahrává. My teď budeme muset prohledat labyrint, jestli jsou ostatní v pořádku."

Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem, jak mu to v hlavě usilovně šrotuje. Něco se dělo.

„Dobrá," souhlasila jsem, protože jsem mu nechtěla přidělávat starosti. On se na mě podíval s vděčností ve tváři a na chvíli jako by úplně zapomněl na své předešlé starosti.

„Dávej na sebe pozor," pošeptal mi a políbil mě na čelo.

„Ty taky," usmála jsem se na něj a pak odběhl zpět k ostatním. Já jsem okamžitě začala pohledem opět hledat ostatní. Jediné, kdo se stále tak nějak nehnul z místa, byla Olívie a Kessidy. Přiběhla jsem k nim, obě popadla za ruku a začala je táhnout pryč.

„Ruth, co to děláš?!" křičela Kessidy a snažila se mi vymanit ze sevření.

„Pojď, musíme k bráně. Teď jim stejně nijak nepomůžeme," naléhala jsem na, což Kessidy konečně trochu uklidnilo. Olívie se už taky trochu vzpamatovala ze svého pobouření. Kejvla na mě a vzaly jsme Kess každá z jedné strany a vydaly se za hloučkem známých tváří seskupených kolem jedné strany střechy. Z davu k němuž jsme se blížily, se vynořil Irvin.

„Co se tu děje?" zeptala se ho hned Olívie.

„Ze střechy vede úzký žebřík, tak se musí po jednom," oznámil nám a jeho pohled padl na Kessidy, která teď byla otočená stále k místu, kde její kamarád bojoval o život.

„Slyšela jsem, že je vážně zraněný," poznamenala jsem a podívala se stejným směrem. Touto poznámkou jsem si vysloužila pohled Kessidy, žádající o další informace.

„Prý má zlomených několik žeber a možná i vnitřní krvácení," řekla jsem a sklonila pohled. I mě bylo nepříjemné o tom mluvit.

„Takhle ho přece nemohl vyřídit nikdo s nás..." poznamenala zamyšleně Olívie.

„Jak to myslíš?" nakrčil obočí Irvin a se zájmem čekal na odpověď.

„Tím chci říct, že je možné, že jsme v bludišti nebyli tak úplně sami," vysvětlila Olívie své domněnky.

„To si nemyslím, jak by se tam někdo jinej dostal?" mávnul nad tím rukou Irvin. Taky se mi tomu moc nechtělo věřit, ale pak jsem si na něco vzpomněla.

„Možná to není až tak nereálné. Vemte si, že teď jdou celý labyrint prohledávat," namítla jsem.

„Tak jako tak, doufám, že aspoň Mathovi nic není," vzdychla Kessidy a obrátila pohled k nám. „Máte pravdu, teď tu nic nevyřešíme. Pojďme se připravit k té bráně."

„Mám takové neblahé tušení, že to co nás tam bude čekat, se mi vůbec nebude líbit," pohodila si vlasy Olívie a přešla k žebříku. Otočila se čelem k nám a začala pomalu slézat dolů.

„Až po vás dámy," mrknul na nás Irvin a pokynul nám rukou.

Kessidy se konečně lehce usmála a začala slézat dolů. Hned v závěsu jsem se zařadila já a za mnou Irvin. Kolem nás svištěl ledový noční vítr a mě okamžitě vyskočila husina. V hlavě se mi míhala jedna myšlenka přes druhou... Stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že je něco špatně...

Pomalu jsme slezli až dolů do prostorů arény a mně se konečně podařilo zbavit se všech těch vířících teorií, onen pocit ovšem zůstával se mnou.

„Zatraceně to je zima!" nadávala Olívie, když jsme všichni čtyři jako poslední procházeli podél bludiště směrem k východu. Diváci stále aktivně obývali tribuny a čekali na další postupující. Kapitáni se jim očividně rozhodli nic neříct, aby nevyvolali paniku.

„No jo, však už je podzim holka," ušklíbl se Irvin.

„Nějakej podzim mě vůbec nezajímá. Já chci zpátky léto!" dupla si Olívie. Ta holka si zkrátka nedá říct.

Prošli jsme tentokrát už otevřenou vstupní bránou arény a zamířili k hlavní bráně města. Tak už jen poslední zkouška a je to za námi...