Výš jen výš, tam máme namířeno - 43. část

4.2K 338 15
                                    

Procházeli jsme společně bludištěm a sem tam náhodně pohodili po zemi přebytečnou pásku, kterou jsme takticky šlohli Jeremymu. Náš plán hledat východ v úplně horním patře zatím vycházel, ovšem i takto dokonale promyšlený plán, měl své ale. Kupříkladu jsme neměli tušení, kolik má tenhle labyrint pater, takže jsme ani nemohli odhadnout, jestli už se aspoň blížíme, nebo už jsme v posledním patře. Dále pak fakt, že jestli vylezeme tak vysoko nad zem, jak se pak sakra dostaneme dolů?!

„Proboha, jak je tenhle krám ještě vysokej?!" postěžovala si Olívie za nás za všechny, když jsme narazili na další průchod nahoru.

„No někdo zjevně chtěl, abychom se tu dobře bavili," zasmál se Irvin, když jí pomáhal vylézt nahoru.

„Mám takovej pocit, že nesdílím jeho styl zábavy," zabručela jsem, protože už mě to taky docela unavovalo.

„Ale no ták holky! Už nemůžeme bejt daleko!" povzbuzoval nás Harry, který se škrábal nahoru průchodem jako poslední z nás.

„Fajn, ale jestli mýlíš...!" pohrozila mu naoko Kessidy.

„Řekl bych, že ne. Mrkejte," ukázal Danny na cestu před nás, která končila dalším průchodem, ovšem tentokrát se z něj linulo kapku jiné světlo.

„Zdá se mi to, nebo zase slyším ty davy na tribunách?!" zajásala Olívie a rozběhla se onou dlouhou chodbou k průchodu. Až po té, co to řekla, jsem si uvědomila ten zatím nepatrný hluk běsnících diváků.

„No už bylo na čase, začínal jsem z těch věčně bílejch stěn šílet!" oddechl si Irvin a vydal se za Olívií.

„Máme to v kapse!" mrkla jsem na Kessidy a společně se zbytkem skupiny jsme se rozběhli za nimi.

Jen co jsme všichni úspěšně prolezli posledním průchodem, ocitli jsme se na střeše bludiště. Všude kolem nás byly přeplněné tribuny jásajících diváků. Těsně nad průchodem stála rozsvícená lampa, která měla navádět bloudící z labyrintu.

Když jsem se konečně trochu rozkoukala, uvědomila jsem si, že už je tma.

„Proboha to jsme tam byli tak dlouho?" podivila jsem se, a stále se rozhlížela po tribunách kolem nás. Museli jsme být pěkně vysoko, protože spodní řady jsme z naší pozice ani neviděli.

„Kessidy!" zakřičel někdo její jméno, čímž upoutal naší pozornost.

„Emette!" křikla na něj zpátky nadšeně Kess. „To seš tady jedinej?"

„No jo, zatím nikdo nedorazil," zasmál se. „Ale myslím, že s tím, že vás sem dorazí hned 6 najednou, tady fakt nikdo nepočítal."

Až teď jsem si začala všímat, že tu vlastně nejsme sami. Po střeše labyrintu teď zmateně pobíhalo několik členů jednotek a snažilo se popadnout situaci opět do svých rukou.

„Hele támhle je oficiální zakončovací stanoviště, tak se tam běžte nahlásit," mrknul na nás a ukázal k provizorní venkovní kanceláři, kde za stolem seděla malá modrovlasá dívka a už z dálky se na nás křenila.

„Aria!" zasmála jsem se a společně s naší skupinou jsme se vydali jejím směrem.

„Jste si vědomi toho, že tohle byl zcela individuální úkol?" začala úředním hlasem Aria a my se zarazili.

„Eee, jo?" zkusil Irvin, ale netvářil se příliš přesvědčivě.

„V pořádku," rozesmála se náhle Aria. „Takže vaše jména, vy skupino sólistů."

A tak jsme jí postupně nahlásili naše jména, přičemž když jsem se přiblížila ke stolu já, stáhla si mě k sobě a pošeptala mi: „O všem vím!"

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš!" vzpomněla jsem si na můj poslední rozhovor s Elliotem a snažila se zamaskovat své rudnoucí tváře.

„Nepočítej s tím, že z toho jen tak vyvázneš. Budu chtít podrobnosti," zasmála se Aria a vyplázla na mě jazyk. Já jsem ale pouze nasadila pohled alá fakt o ničem nevím, a vydala se za zbytkem.

„Bože můj, proč si museli udělat tábor zrovna na střeše, taková zima tady!" zaslechla jsem Olívii, když jsem se přiblížila k jejich kroužku, ke kterému se předtím přidal i Emett.

Podívala jsem se na ní, a když jsem zjistila, že se klepe jako osika, taky mi z ní přeběhl mráz po zádech.

„Ale, snad vám není zima?" ozval se hlas jen chvilku před tím, než mě i Olívii přistála na zádech deka. Ani jsem se neobtěžovala poděkovat a rychle se do ní zabalila.

„No už bylo na čase!" byla klasická Olíviina reakce, ale Dylan už si očividně zvykl a tak se jen zasmál a podrbal svého netopýra po hlavičce.

„Ale já bych si aspoň díky zasloužil ne?" vykoukl mi zpoza ramene se štěněčím pohledem Elliot.

„Em, díky," špitla jsem a lehce uhnula pohledem, aby neviděl, jak se mi opět nahrnula krev do tváří a hlavně jak se připitoměle culím.

„Jo, hned se cítím jako hrdina dne!" ušklíbl se Elliot a dal si ruce za hlavu.

„My dvě si budeme muset promluvit, dámo!" přicupitala vedle mě Kessidy a já si až teď uvědomila, že jsem se jí ještě neobtěžovala říct o onom zvláštním vztahu, který s Elliotem tak nějak vedeme.

„Kolik bylo vlastně v celém bludišti lidí?" zajímal se Irvin. Elliot s Dylanem se na sebe podívali a vypadalo to, že ani jeden z nich nemá páru o počtu lidí v bludišti.

„64. Což byste samozřejmě věděli, kdybyste alespoň jednou vnímali pokyny kapitánů," vynořila se mezi nimi Aria doprovázená svým malým fenkem.

„Já jsem to samozřejmě věděl, jen jsem zkoušel Elliota, jestli to ví taky," řekl pohotově Dylan a začal se nervózně škrábat na krku.

„Tak jistě, že jsem to také věděl, jen jsem si říkal, že to určitě nebyla otázka na mě, tak jsem mlčel," vymluvil se Elliot, a Arie nezbývalo, než se plácnout do hlavy a nechat to plavat. Zbytek skupiny se začal celé té scénce smát. Myslím, že každý z nás byl teď vděčný za každé malé rozptýlení, po těch několika stresujících hodinách v labyrintu.  Náš život je holt spletitý a člověk nikdy neví, co se může stát za chvíli. Ale víte co, za nic na světě bych ho nevyměnila!

Podstata dušeKde žijí příběhy. Začni objevovat