Podstata duše

Protože my tři budeme zatraceně nebezpečný tým! - 41. část

„Jak vidím, páskama seš zásobenej, tak co kdybychom dělali, jako že jsme se neviděli?" navrhla jsem s naprosto zoufalým výrazem na tváři.

„Jako, že bych tě dobrovolně nechal projít? Ale no ták, na to nejsi dostatečně hezká," ušklíbl se na mě a rozeběhl se mým směrem.

No hlavně, že ty překypuješ krásou... Pomyslela jsem si a postavila se do bojové pozice. Jasně, že jsem věděla, že nejspíš nemám šanci, ale přece ho nenechám jen tak vyhrát!

Přiběhl ke mně s napřaženou pěstí a chtěl mě udeřit do hlavy, ale podařilo se mi jeho ránu vykrýt. Vykopla jsem nohou, ale to zas vykryl on a odskočil o kus dál.

„Jo pozor, ono se to bude bránit."

„A cos čekal?" debile...

To už se ale ke mně opět hnal a tentokrát se mu podařilo udeřit mě pěstí do ramene a odhodit na jednu ze stěn. Narazila jsem do ní zády a dala si pořádnou ránu do hlavy.

„Ty jeden..." zavrčela jsem, vyhoupla se na nohy a začala ho zasypávat sérií rychlých útoků. Některé se mu podařily vykrýt, ale zbylé si našly cestu až k jeho tělu.

Pak se mu ale podařilo jeden můj útok zcela vykrýt, druhou rukou chytit tu mou, přehodit si mě přes hlavu a praštit se mnou o zem. Při dopadu jsem si vyrazila dech a znovu pořádně praštila do hlavy.

Teď jsem ležela na zemi a snažila jsem se popadnout dech, protože ten kluk nevypadal, že by měl v plánu přestat bojovat. Tak jo, jestli teď honem rychle něco neudělám, je po mně!

Snažila jsem se, co to šlo, nabrat vzduch znovu do plic, ale když se mi to konečně podařilo, bylo už zjevně pozdě...

Při pohledu nad sebe jsem spatřila jeho posměšný úšklebek a přibližující se pěst, která mířila přímo na můj hrudník.

Jeden jediný pohyb a mohlo to všechno skončit... Jeden jediný okamžik, který měl o všem rozhodnout... Psychicky jsem se připravovala na ukrutnou bolest, když v tom...

„Tak na to zapomeň!" zaslechla jsem hlas, který jsem vždy nadevše nenáviděla, ale teď byl pro mé uši jako rajská zahrada.

Za týpkem se totiž objevila Olívie a pořádně ho nakopla do zad. Čímž zapříčinila, že ztratil rovnováhu a sletěl dopředu přese mě. Musela jsem v rychlosti roztáhnout nohy, aby to monstrum nepřistálo na nich a nezdevastovalo mě ještě víc.

Kluk s mlasknutím dopadl na podlahu a tím Olívii získala čas, aby se vrhla ke mně a začala mě tahat na nohy. Byla jsem sice celá pomlácená, ale tady šlo o náš krk.

Bohužel díky mé nemotornosti jsme se oba zvedli naráz a naše výhoda se ztratila v nedohlednu.

„Ale, ale my dva jsme se už viděli, že?" ušklíbl se na Olívii a setřel si potůček krve, který si razil cestičku od jeho úst.

„Vážně? Že si nevzpomínám. To víš, nezajímavý lidi nemám potřebu si pamatovat," vrátila mu to Olívie. Nejsem si jistá, zdali nám její jedovatost zrovna v téhle situaci bude nějak k užitku, ale když už tak ať.

„Ach tak, v tom případě bych ti mě své jméno pořádně vtlouct do paměti," zasmál se nad svým vtipem a opět se rozeběhl na nás. Chabý... fakt chabý...

„Nějakej plán?" koukla na mě Olívie, v jejíž tváři se zrcadlil můj vyděšej výraz.

„Heh, ani ne?" křečovitě jsem se usmála.

Nakonec jsme se obě postavily do bojové pozice a čekaly na první úder. Fakt se těším, až se v tom tunelu zdevastujeme všichni navzájem.