Podstata duše

Máme na sebe docela štěstí co? - 30. část

‚Prosím, pomozte mi někdo...' tentokrát jsem si ale už byla jistá. Ten hlas... Kessidy!

Co tady dělá Kessidy? Že by tahle stezka vedla až tak daleko od vesnice? Je pravda, že už jsem překročila řeku...

‚Pomoc...' ozvalo se mi znovu v hlavě a to mě nakoplo k jednání. Nemůže být ode mě daleko, její telepatie je omezená vzdáleností.

Pozorně jsem se zaposlouchala do okolí, ale přes svůj vlastní dech, který se mi v tuto chvíli zdál ještě hlasitější než obvykle, jsem nic neslyšela. No tak Ruth uklidni se, dýchej pomalu! Nabádala jsem se v duchu, ale znáte to, zrovna když potřebujete, abych váš dech nebyl slyšet, tak funíte, jak lokomotiva.

Konečně se mi podařilo se trochu uklidnit, a srovnat dech tak, abych se mohla zaposlouchat do okolí. Napravo! Řekla jsem si pro sebe v duchu a s odhodláním jsem překročila houby lemující stezku. Čas nečas, moje kamarádka potřebuje pomoc! A já jí v tom nenechám.

Kráčela jsem pomalu, jednak proto, že jsem se snažila zahlédnout jakýkoliv pohyb, ale taky proto, že jsem byla stále bosa a nebylo to zrovna příjemné našlapování.

Mžourala jsem očima všude kolem sebe a tu a tam se mi skutečně zdálo, že jsem zahlédla pohyb. Pak jsem se ale na to místo zadívala lépe a nic se tam nedělo. Tma v lese tomu všemu dodávala korunu, ale já pokračovala s pevným odhodláním dál.

‚Kdokoliv...' ozvalo se mi opět v hlavě, ale tentokrát už o něco slaběji. Upadá do bezvědomí!

„Kessidy!" zakřičela jsem před sebe a doufala jsem, že se ozve nazpátek. Sice jsem tímto ne úplně důmyslným krokem přišla o svůj moment překvapení, ale třeba jí takhle najdu rychleji.

„R-rut-h," zaslechla jsem slabě před sebou. Támhle!

Rozeběhla jsem se tím směrem, odkud přicházel její hlas. Kořeny, nekořeny, zaťala sem zuby a přidala do tempa.

„Proboha Kess!" vylekala jsem se, když jsem jí objevila opřenou o strom s potrhanými šaty a všude od krve. Přes břicho se jí táhly čtyři hluboké šrámy a vypadalo to, že skutečně každou chvíli omdlí.

„Kess, podívej se na mě. Mluv se mnou. Nesmíš usnout!" naléhala jsem na ní. Vzala jsem její obličej do rukou a snažila se jí trochu probrat.

„R-ruth," řekla slabě, ale já byla ráda, že na mě reaguje. Ztratila hodně krve, a jestli jí odtud, co nejdřív nedostanu... Ne takhle přemýšlet nebudu!

„Kess, co se stalo?" pokusila jsem se jí zeptat, ale bylo mi jasné, že mi toho moc neřekne.

„Byli j-sme u s-stopařský jednotky a pak..." zlomil se jí hlas a najednou jí začaly klesat víčka.

„Ne, Kess neusínej!" lehce jsem jí propleskla, ale marně. Kessidy upadla do bezvědomí. Co se jí mohlo stát? Byli u stopařský jednotky a... ale ne. V tu chvíli jsem ucítila něčí pohled v zádech.

„Ale, ale, máme na sebe docela štěstí, co?" promluvil mě až příliš známý hlas.

„Zase vy? Co po nás furt chcete? Proč nás nenecháte na pokoji?" vylítla jsem na nohy a rozkřikla se na démona, jehož silueta se teď rýsovala naproti mně.

„Mohl bych se zeptat na to samé," prohodil jeho kumpán, který se vynořil ze tmy asi dva metry od něj.

Zaskřípala jsem zuby nad tou žalostnou situací a postavila se do obranné pozice. Už teď jsem si uvědomovala, že je to předem prohraný boj, ale musela jsem bránit Kessidy. Jestli rychle nepřijde pomoc, tak to bude zlý! Hodně zlý!

„Ale copak? Nějak nám sklaplo..." provokoval jeden z nich, ale já se snažila udržet se v klidu a být připravená na jakýkoliv přicházející útok.

„Víš, že proti nám nemáš šanci. Ostatně, jestli nechceš dostat na prdel, tak jako minule, tak bych ti doporučoval stáhnout ocas mezi nohy," vysmíval se mi. Zaťala jsem pěsti, abych potlačila nutkání, mu na to něco odpovědět.

Ubíhal mi čas. Kessidy ubíhal čas.

V tom se démon přede mnou odrazil a vyskočil do vzduchu. Tak to začalo. Pevně jsem se zapřela a čekala na náraz, ale v tom se ozvalo zahoukání a démona ve vzduchu smetla k zemi obří sova.

„Nymsie!" vykřikla jsem nadšeně. Mojí nepozornosti ale využil druhý démon a praštil mě pěstí do břicha. Zalapala jsem po dechu a dopadla na všechny čtyři.

„Hele, co takhle někdo stejně velkej, ty křováku," vyskočil ze tmy Kyth a dal mu pěstí do tváře tak, že démon taky padl na všechny čtyři.

„K-kythe, co tu děláš?" podařilo se mi ze sebe dostat jen, co jsem zase popadla dech.

„Ne že bych tě sledoval, ale sledoval jsem tě," poškrábal se na hlavě a zasmál se tomu.

„Aha," přinutila jsem se taky k úsměvu. Nevím proč, ale jeho přítomnost značně nadlehčovala situaci.

„Ty zmetku," ohnal se prackou démon po Kythových nohách. Kyth tomu jen tak tak uskočil a lehce se zapotácel. Toho využil démon, rychle vyskočil na nohy a ohnal se tentokrát po jeho obličeji. Zaslechla jsem jen, jak ruka prosvištěla vzduchem, když v tom mě od právě probíhajícího souboje, vyrušila Nymsie, která se snesla kousek od Kessidy.

„Nalož svojí kamarádku na Nymsie!" křikl na mě Kyth, načež jsem se okamžitě zvedla ze země a doběhla ke Kessidy. Vzala jsem jí za ruku a obtočila jí kolem svých ramen, abych jí mohla podepřít. Ale její bezvládné tělo a moje únava mi bránily v tom, abych se s ní zvedla.

Zoufale jsem se podívala na Kytha, který zrovna prudce odkopl démona a ten odletěl pár metrů dozadu.

„Kythe, já jí neunesu!" křikla jsem na něj. Ten na nic nečekal a rozběhl se k nám.

„Rychle než se vrátí," podepřel Kessidy z druhé strany a všichni tři jsme pomalu vyšplhali Nymsie na záda.

„Leť Nymsie, leť," pošeptal jí Kyth, stoupnul si a rozhlížel se, jestli se odněkud neřítí démoni. Já jsem přidržovala Kessidyno tělo, aby se nesvezlo zpátky na zem.

Už jsme vystoupali skoro pět metrů nad zem, když v tom se odkudsi ze tmy vynořil démon a rozmáchnutou prackou při skoku zavadil Nymsie skrz huňaté peří o břicho. Nymsie s sebou vyplašeně cukla, s čímž zas nepočítal Kyth a ztratil rovnováhu.