Podstata duše

Trest - 2. část

Po obědě jsme se s Kessidy jen tak poflakovaly po městě, protože náš trest měl začít až ve tři. Ten čas ale až podezřele rychle utekl a najednou se k nám připojil Mathew a společně jsme se vydali na cestu do arény, kde se měl náš trest odehrávat. Jelikož to nebyl náš první trest, tak jsme samozřejmě věděli, kam se máme dostavit.

Ve městě se nacházelo 5 velkých výcvikových arén. Že je to dost? Taky si myslím. Ale tak když žijete ve městě, kde jsou lidé trénováni na válečníky, tak není prostorů na trénink nikdy dost.

Konečně jsme dorazili před výcvikovou arénu. Její mohutné stěny se nad námi tyčily, jako hradby prastaré pevnosti. Možná by mě i nadchla tato impozantní stavba, kdyby mě po vstupu do ní nečekalo běhání.

Prošli jsme velkou vstupní bránou a ocitli se ve vnitřním prostoru arény. Kolem dokola se byly vybudovány tribuny, kde sedávali diváci, když se tu konaly turnaje. Pod tribunami se arénou táhla písčitá dráha, která v tuto chvíli čekala jen a jen na nás.

Vnitřní prostor dráhy tvořil travnatý palouk, jehož středu dominovala vysoká laťka. To místo sloužilo především pro trénink rovnováhy a velmi oblíbeným soubojům s tyčí. Upřímně představa, že mě někdo přetáhne tyčí a pak si kvůli němu ještě rozbiju hubu, mi nezní zrovna lákavě, a proto jsem ráda, že se mi tomu místu až do teď dařilo zdárně vyhýbat.

Když jsme se rozhlédli po aréně, zahlédli jsme pana učitele, který už na nás čekal u začátku dráhy.

„Pfff, mně se tak nechce," postěžovala jsem si, ale bylo mi to houby platné.

„Bude to paráda, uvidíš!" pronesl nadšeně Math a rozešel se k učiteli.

„To určitě," vyměnily jsme si s Kessidy otrávené pohledy, ale nakonec jsme se rozešly za ním.

„A heleme se, poškoláci," ozval se posměšný hlas jednoho ze tří kluků sedících na tribuně, když jsme dorazili k učiteli.

„Nech si poznámky, Elliote! Ty si taky nebyl zrovna svatoušek!" okřikl ho učitel, aniž by se musel podívat, o koho se jedná. Jeho poznámka bělovlasého kluka na tribuně umlčela, ale úšklebek mu na tváři zůstal.

„Tak postavte se tady a dnes si dáte 20 koleček," upoutal mojí pozornost opět učitel.

„Cože 20? Vždyť normálně běháme 10!" zaprotestovala jsem.

„Ale mě už opravdu nebaví ty vaše pozdní příchody. Naučte se chodit v čas a nebudete muset běhat vůbec," odpověděl mi na to jednoduše učitel.

„Ale no ták, to bys nám neudělala, že ne?!" ozvalo se opět z tribuny. Nasupeně jsem propálila pohledem celou skupinu nahoře a postavila se vedle Kess, které škubaly koutky úst, jak se snažila zadržet smích. To je zase den.

„Tak běžte!" odstartoval učitel a začal měřit čas. Je to sice jenom běhání za trest, ale i tak nám vždycky měří čas, abychom věděli, jak na tom jsme. Dřív to nedělal. Vlastně nám dříve dával červenou pásku jen výjimečně, když jsme ho fakt vytočili, ale s blížícím se Obřadem výběru se všechno změnilo. Tenhle týden běžím už po třetí!

Pomalu dobíháme první kolečko. První běží Math, v závěsu já a kdesi za mnou Kessidy. Můj pohled nenápadně zabloudí k tribuně. Pořád tam jsou. Sakra! Nemám ráda, když mě někdo pozoruje. A už vůbec ne, když se jedná o jednu z elitních skupin.

Jsou o něco starší než já, takže mají Obřad výběru už za sebou. Nikdy jsem si, ale nevšimla, jaké zvíře je jejich podstatou.

„Zaber Ruth!" „Ukaž nám, jak se pořádně běhá!" „Bacha, ať nezakopneš!" řvali na mě z tribuny a věřte, že kdybych zrovna sotva nepopadala dech, zařvu na ně taky!

‚Vidíš, já ti říkala, že se jim líbíš,' ozvala se mi Kess v hlavě. Nezmínila jsem se, že je to telepatka? Není možná!

„To sotva," otočila jsem se na ní a věnovala jí podrážděný pohled. Hned jsem se ale otočila zpět a soustředila se na běh. 20 koleček je fakt hodně, ale přece to teď nevzdám!

Když jsme se vraceli po druhém kole k místu, odkud jsme vybíhali, všimla jsem si, že kluci už tribunu opustili. Bála jsem se, že tu budou okounět celou dobu, ale očividně se museli vrátit ke svým povinnostem. Díky bohu! Zhluboka jsem se nadechla a běžela jsem dál.

Po desátém kole se mezi námi vytvořily pořádné rozestupy. Math byl pomalu o čtvrt tratě přede mnou a z mého pohledu vypadal, jako by ho to vůbec neunavovalo. Ten kluk je nezastavitelný! Kess byla naopak asi půl tratě za mnou. A vypadala stejně zničeně jako já.

Už jsem myslela, že to vzdám a zpomalím na chůzi, když v tom na nás zavolal učitel: „Tak pro dnešek dobrý. Já teď musím odejít na jednání."

„Díky bohu," vydechla jsem a flákla s sebou do trávy vedle tratě. Po chvíli ke mně doběhl Math a svalil se vedle mě.

„Dneska to byl mazec co?" zasmál se a snažil se popadnout dech.

„Myslela jsem, že umřu," přiznala jsem a upřela svůj pohled na oblohu. Nevím proč, ale vždycky mě na líně plovoucí mraky uklidňovaly, a tak tomu bylo i teď.

„Haló!" začal mi mávat rukou před očima a tím mě vytrhl z mých myšlenek.

„Říkal si něco?" podivila jsem se.

„Jen jsem se ptal na tvé plány na zbytek dne," zasmál se a projel si rukou vlasy. Ten kluk tohle dělá zatraceně často.

„Na zbytek odpoledne mám naplánovanou dobrodružnou cestu na ubytovnu zakončenou nebezpečným pádem do mojí měkoučké postele," zasmála jsem se.

„Lenochu," protočil oči, ale dál to nekomentoval.

„Mám holt ráda své pohodlí," ušklíbla jsem se na něj.

„Hergot, lidi vy jste upalovali, jak o život!" konečně se k nám dobelhala Kess.

„Nehraj," zasmál se Math a Kess po něm střelila vražedným pohledem.

„Trhni si," vyplázla na něj jazyk a svalila se do trávy vedle mě.

„No nic dámy, sice mi to láme srdce, ale budu vás muset opustit," protáhl se Math a vyskočil na nohy. Já s Kess jsme jen zakroutily hlavou nad jeho hyperaktivitou.

„Tak zítra," poslal nám vzdušnou pusu, zamával a vydal se pryč.

„Komediant," ušklíbla se Kess a dál se věnovala relaxaci. Po pravdě nám bylo celkem jedno, že kolem nás za tu dobu, co jsme tam ležely, prošla spousta lidí. Nikoho z nich jsme neznaly, tak co. Nakonec jsme se ale i my musely zvednout a vydat se na cestu k budově, kde jsme byly ubytovány. 

Bohužel, když jsme se do školy hlásily, jsme se ještě neznaly, takže máme každá pokoj jinde. A tak jsme se na chodbě rozloučily a šly si po svém. Nevím jak ona, ale já jsem padla do postele a už jen proto, že je tak šíleně pohodlná, jsem z ní ten den už nevylezla.