Podstata duše

A předposlední postupující je... - 39. část

A tak jsem před arénou zůstala sama. No teda sama, jakože já a kupa cizích lidí. Některý z nich jsem sice znala od vidění, ale nikdy jsem s nima nepromluvila. A po pravdě se k tomu ani nechystám. Teď jsme tu každý za sebe. Všichni proti všem a jen ti nejlepší se dostanou dál.

A tak jsem tam tak stála a čekala, jestli vyhlásí mé jméno. Už nás tu moc nezbývalo, a ti kdo tu zbyli, po sobě vrhali vražedné pohledy a doufali, že další vyřčené jméno bude to jejich.

Náhle nás opět z všeobecné nevraživosti vůči všemu přítomnému vyrušil zvuk repráků.

„A předposlední postupující je Ruth!" zaznělo a mě v tu chvíli spadl kámen ze srdce. Na druhou stranu ty pohledy, co na mě přistály od ostatních, už tak příjemné nebyly. Pff, ale co, hlavně, že jsem prošla.

Na tváři se mi objevil lehce škodolibý úšklebek a vykročila jsem vpřed. S mými vlasy si pohrával vítr, pod nohama mi křupal štěrk a já konečně přicházela k bráně. K bráně, která mě měla poslat do další zkoušky. Zhluboka jsem se nadechla a prošla dovnitř.

Přede mnou se mi naskytl pohled na jakousi spojovací místnost mezi bránou a samotnou arénou. Byla pouze lehce osvětlená, takže se zde drželo poměrně šero. Co mě ale překvapilo nejvíc, byl fakt, že tam nikdo nebyl! Neměl tu náhodou bejt někdo, kdo mi řekne, co a jak?!

Všimla jsem si, že na druhé straně místnosti jsou další dveře, a tak jsem vyrazila k nim. Už, už jsem šahala po klice, když se mi u ucha ozval hlas: „Seš si jistá, že chceš vyrazit bez pokynů?"

V tu ránu jsem se zarazila. Jednak proto, že jsem se celkem lekla a jednak proto, že majitel onoho hlasu byl ten poslední, koho jsem toužila vidět.

„Ruth, já, chtěl jsem se ti omluvit," pošeptal mi do ucha a já úplně cítila jeho horký dech. Po zádech se mi rozběhla husina a já sklonila svůj pohled k zemi.

„Nemyslel jsem to tak. Všechno, co jsem s tebou prožil, byly ty nejúžasnější chvíle mého, zatím krátkého, života. A nikdy bych je za nic nevyměnil," byl tak blízko, že jsem téměř cítila, jak nás dělí pouhé centimetry. Uvnitř mě jsem sváděla boj, zdali na něj mám být naštvaná nebo ne. Jedna část si říkala, jestli mu to můžu věřit, jestli mě celou dobu pouze netahá za nos. Kdežto ta druhá si přála víc než cokoliv na světě se s ním usmířit.

V tom mě popadl za boky a donutil mě se na něj otočit. Když se mé oči střetly s těma jeho, jako by náhle bylo rozhodnuto. Jakoby nikdy nebylo žádné buď, anebo. Bylo pouze teď a tady. Byly jsme pouze my a nikdo jiný. Každý z nás vyprávěl jiný příběh, ale naše srdce byly stejně.

Musela jsem se na něj lehce usmát, prostě jsem musela. A to byla ta chvíle, kdy se mezi námi prolomila poslední bariéra. Kdy prasklo ono průhledné sklo, které nás dělilo na dva, a stal se z nás jeden. A právě tehdy mě poprvé políbil.

Byl to krátký, ale procítěný polibek. Vyjadřoval tím, jak strašně ho to mrzí a zároveň mi tím dokazoval, jak moc mu na mně ve skutečnosti záleží. Milovala jsem ten pocit. Cítila jsem se jako v nebi. V žilách se mi rozproudila krev, všechny mé negativní myšlenky šly do háje.

A proto jsem byla zklamaná, když se ode mě po chvilce odtáhl a opřel se čelem o to mé.

„Ty ani nevíš, co se mnou provádíš," vydechl a já se musela zasmát.

„No moc se nesměj," dloubl do mě, ale já zkrátka nemohla přestat. Úsměv jako by se mi prostě zasekl na tváři. No musela jsem vypadat jako blázen.

„Si strašnej," podařilo se mi konečně trochu usměrnit všechny mé pocity a přeformátovat svůj výraz na úšklebek.

„A ty pěkně mazaná," ušklíbl se i on na mě.

V tom se zpoza dveří ozval hlasitý řev diváků, který jako by nás vytáhl z našeho světa zpět do reality.

Ohlédla jsem se přes rameno.

„Takže, co mě tam za dveřma čeká?"

„Labyrint," odpověděl mi jednoduše.

„Co prosím?" obrátila jsem se zpět na Elliota.

„Je tam několika patrovej labyrint. Jo a k tvému úkolu. Tady máš červenou pásku," podal mi červenou pásku, kterou jsem moc dobře znala. Náš učitel jí moc rád rozdával opozdilcům, čímž nám jednoduše vzkázal, že jsme po škole a budeme běhat.

„Každý dostal pásku nějaký barvy, červená, zelená nebo modrá a vaším úkolem je ne jen projít bludištěm k východu, ale získat ještě dvě zbylé pásky," vysvětlil mi.

„No super," už jen ta představa, že běhám po několika patrovém bludišti a hledám někoho s jinou páskou, mi přišla naprosto směšná.

„Neboj, když natrefíš na ty správný lidi, tak to půjde rychle," vyplázl na mě jazyk a obrátil mě čelem ke dveřím.

„Já tam nechci," postěžovala jsem si, a ne jen kvůli tomu, že se mi ho teď nechtělo opouštět.

„To zvládneš," dal mi pusu do vlasů a otevřel dveře. Tak a je to tady, další zkouška přede mnou.