Podstata duše

Já, moje vnitřní já a náš budoucí démon - 36. část

Budete se divit, ale zbytek testu mi už nedělal takové problémy. Ano sice jsem musela nad některými dalšími otázkami přemýšlet kapku déle než je zdrávo, ale ve finále se mi to podařilo vymyslet. A taky jsem si už nemohla dovolit riskovat, protože čím víc se blížil konec časového limitu, tím víc začali vyhazovat.

Ani se mi tomu nechce věřit, ale nakonec vyhodili asi nějakých 30 lidí! Ty se s tím nijak nemažou...

No díky bohu se nám 4 povedlo bezpečně přežít až do konce testu.

Konec nám byl ohlášen tím způsobem, že se z ničeho nic všechny sešity vznesly do vzduchu a nikdo už neměl šanci dopsat ani větu. Zkrátka terno od začátku až do konce. Přijde mi, že si nenechají utéct jedinou příležitost dělat nám naschvály. 

„Bože můj!" vyjekla Olívie, když se její sešit zvedl do vzduchu. Pro tentokrát sice nebyla jediná, kdo vyjekl, ale zato by se dalo říct, že s přehledem ta nejhlasitější.

„A tohle je zase co?" vztekala se dál a snažila se, ač marně, vrátit sešit na lavici.

„Řekl bych, že konec testu," zasmál se lehce nervózně Math. Bylo vidět, že také není úplně ve své kůži.

„Teda lidi, já vás asi všechny do jednoho praštím!" přidala se do konverzace Kessidy.

„Promiň," řekli jsme všichni najednou s nakrčeným úsměvem.

„Pro příště vymyslíte strategii, kde nebudu hlavní ústředna!" čertila se dál, ale díky bohu celý náš rozhovor zanikl v šumu diskuzí kolem nás.

„Tak, doufám, že se vám všem povedlo napsat test na patřičné úrovni. Nyní se prosím přesuňte před arénu 1 a tam počkejte, dokud se nevyhodnotí vaše písemná zkouška. Protože pouštět vás do další zkoušky, když jste nezvládli tu první, by přeci nemělo žádný smysl," rozezněl se opět hlas vrchního velitele. Na jeho projevu nebylo opět vůbec nic pozitivního. Skoro jako by ani nechtěl, aby někdo z nás uspěl.

„To je teda povzbuzení," prohrábla si vlasy Olívie.

„No v jednom má pravdu, když bychom nezvládli ani první zkoušku, tak nemá cenu se mučit dál," dal mu za pravdu Math.

„To možná jo, ale mohl trochu přehodnotit styl, jakým to řekl," pokrčila jsem rameny a pomalu se zvedla z místa, protože už všichni začali opouštět halu.

„To teda," dala mi za pravdu Kessidy a všichni jsme se pomalu vydali s davem k východu. Tak nějak se nám dařilo postupovat, aniž bychom si nějak násilně museli razit cestu v před, a tak mě zarazilo, když mě najednou někdo chytl na triko a stáhl o krok zpět. Než jsem se stihla otočit nebo, jakkoliv zareagovat, ucítila jsem čísi dech na svém uchu.

„Takže 63?" pošeptal onen dotyčný tak, že mi z toho přejel mráz po zádech.

„Nevím, o čem to mluvíš!" ztuhla jsem a prudce se na Elliota otočila.

„Drahá Ruth, dopustila jste se velmi vážného přestupku," nedal si pokoj a propaloval mě jeho jasně modrýma očima.

„Jo?" zasmála jsem se a rychle podívala jinam. Ne tohle mi vážně nešlo.

„Tak když si mě viděl, proč si neřekl moje číslo?" upřela jsem na něj pohled tentokrát já.

„Ale no ták, vždyť bych tak přišel o všechnu tu srandu s tebou," zasmál se.

„Srandu? Jsem ti tu pro srandu?!" vyjela jsem na něj, jelikož mě jeho prohlášení totálně vytočilo. Tímto pro mě naše konverzace skončila. Otočila jsem se na patě a začala prodírat davem pryč.

„Ruth, počkej! Takhle jsem to nemyslel!" doléhal za mnou skrz okolní šum jeho hlas, ale já postupovala dál. Za chvíli se mi ho konečně podařilo setřást a dokonale se ztratit. Nechtěla jsem, aby někdo viděl, jak se mi do očí nahrnuly slzy, tak jsem si začala mnout oči, jako že jsem oslněná sluncem a snažila se svou mysl upnout na něco jiného.

‚...vždyť bych tak přišel o všechnu tu srandu s tebou.' Celou dobu to pro něj byla jen hra, aby se nenudil. Nikdy jsem se mu vážně nelíbila... Co jsem si myslela? A to už jsem si začínala myslet, že by mezi námi mohlo něco...

Nebyla jsem schopná dokončit myšlenku, protože se mi do očí začalo hrnout čím dál více slz. Musela jsem utéct. Musela jsem utéct a na chvíli se někde schovat. Pryč od všeho. Pryč od všech. Sama.

Rozeběhla jsem se první odbočující ulicí, která mířila do nedalekého parku. Většina lidí teď bude na tribunách arény číslo 1, takže by tu měl být klid a já jsem mohla dostat chvilku pro sebe. Stejně nějakou dobu potrvá, než opraví všechny ty testy.

Proběhla jsem vstupní bránou z živého plotu a konečně si dovolila zpomalit. Nebylo nutné jít nějak extra daleko, protože, jak jsem předpokládala, nikdo tu nebyl. Ztěžka jsem se svalila na první lavičku, na kterou jsem narazila, položila si hlavu do dlaní a nechala svým pocitům volný průběh.

Prostřednictvím mého nářku ze mě proudil smutek míšený se vztekem, stres a nervozita, všechny ty pocity, co se ve mně doposud hromadily, teď vybuchly a zanechávaly po sobě slzavé cestičky na mém obličeji.

Vydávala jsem tolik negativní energie, že se nade mnou málem začaly tvořit černé bouřkové mraky. V tu chvíli bych dokázala říct, že už nikdy nebude hezky.

Ale sakra, co to tu dělám?! Fňukám v parku, jak malá holka! Konečně se mi podařilo uklidnit se natolik, aby mi přestaly téct slzy. Teď není čas na to, abych se zhroutila! Teď je přesně ta chvíle, kdy mám všem ukázat, jak tvrdý kořínek mám!

Otřela jsem si poslední slzy a nasadila neproniknutelný výraz. Přece mě jen tak něco neskolí! Teď tam půjdu, dokončím zkoušky, dostanu se na Obřad výběru a všem ukážu, že se mnou si nikdo jen tak zahrávat nebude!

Pohotově jsem se zvedla z lavičky a zaťala před sebou svou pěst, abych si dodala na sebevědomí.

Tak teď tam přijdu a všem do jednoho jim to natřu! Já, moje vnitřní já a náš budoucí démon!