Podstata duše

Moje postel, moje království! - 4. část

Pomalu jsem tedy otevřela dveře, ale co čert nechtěl, první koho vidím je...

... Olívie?!!

„Co tu sakra chceš?" obořila se na mě. Zjevně čekala někoho jiného a po pravdě, já taky.

„Byl mi přidělenej tenhle pokoj," prohlásila jsem naoko klidně a zamířila si to k jedné ze dvou paland.

„Tak to ani omylem tady spím já!" skočila přede mě a rozpřáhla ruce, aby mi zabránila v dalším postupu.

„No jo hlavně se hned nerozčiluj..." zvedla jsem ruce na znamení, že se vzdávám. Po pravdě v tu chvíli jsem byla už natolik unavená a promrzlá, že mi nějaká Olívie byla totálně ukradená. Ta se na mě povýšeně ušklíbla, ale dál strážila svou vyvolenou postel.

Mě však únava již přemáhala natolik, že jsem nad tím jen smířlivě pokrčila rameny a rozplácla se na dolní posteli druhé palandy. Bože ta je měkká! Odtud mě už nikdy nikdo nedostane!

Pořádně jsem se zachumlala do deky a zvědavě se podívala na Olivii.

„Ty nejdeš spát?" divila jsem se.

„Pche..." to jediné se mi od ní dostalo místo odpovědi. Ovšem, když následovalo zhasnutí světel a následné zvuky kroků k druhé posteli, domyslela jsem si, že to mělo být ano. Holka jedna protivná. Doufám, že tu s ní nebudu muset být dlouho... Bylo to poslední, na co jsem myslela, než se moje oči zavřely a já usnula.

Můj spánek však netrval dlouho. Náhle se pokojem ozvala rána do dveří. Já už se nikam nestěhuju! Ať tu klidně uhořím! A na důkaz svého protestu jsem nechala zavřené oči a dělala, jako že spím.

„Jsem tu první!" ozval se až podezřele povědomej hlas.

„No to určitě, byl si tu až po mě!" obořil se na něj někdo další a rozsvítil světlo.

„Nechtěj mě rozesmát, nedejchals mi ani na paty," vrátil mu to ten první. Sakra, co si vůbec myslí, vtrhnout sem a takhle řvát!

„Dobrá, tentokrát to tedy byla remíza, ale počkej příště!" ozval se opět ten první.

„No to si opravdu rád počkám," zasmál se ten druhý. Pak jsem ještě zaslechla zvuk, jako by si plácli a následovalo ticho. Že by si sem přišli zazávodit, a pak se prostě zdejchli?

„Postel!" zaslechla jsem chvíli před tím, než na mě přistál metrák váhy.

„No to si už ale děláte srandu!" zvedla jsem se prudce do sedu, při čemž jsem chtě nechtě smetla metráka na zem.

„Au," ozvalo se vedle postele, hned po obří ráně.

„Elliote, nevěděl jsem, že sis objednal společnost," ušklíbl se hnědovlasý kluk opírající se o druhou palandu.

„Společnost?" nechápal Elliot a zvednul se ze země.

„Hej, co sakra děláš v mojí posteli?" vyjel na mě hned potom, co mě zaregistroval.

„Až do chvíle, než jste tu začali tak hulákat, jsem spala," zívla jsem si a protáhla se.

„A ráda bych v tom pokračovala, takže když dovolíte..." plácla jsem s sebou zpátky na postel, otočila se směrem ke zdi a zavřela oči.

„Ženský," povzdechl si ten u druhé postele, kterého jsem mimochodem ani od pohledu nepoznala.

„To si děláš srandu! Táhni..." nedořekl rozzuřený Elliot.

„Jen je nech. Myslím, že už tak maj za sebou těžkou noc."

„Jo..." odpověděl mu Elliot, tentokrát už podezřele klidně. Toho druhého si budu muset zítra proklepnout! Jeho umění klidnit chci mít!

Pak už jsem zaslechla jen vrzání podlahy, jak někdo přechází k druhé palandě a pocítila drobné otřesy, když Elliot lezl na horní postel.

„Netřes s tou posteli tak," zamručela jsem už v polospánku.

„Sklapni Ruth," ozvalo se Elliotovo zavrčení, načež se konečně zase rozhostilo ticho.