Podstata duše

Na bitevním poli se vždy mění naše priority - 53. část

„My už se tady tak chystáme, ale ono asi ještě potrvá, než vůbec přiběhne první co?" obrátila jsem se pobaveně na Kessidy, která se koukala do lesa stejně najpjatě jako ostatní.

„Asi jo, ale co ty víš, jak jsme daleko," mrkla na mě zpátky. „Vem si, že je to na čas, a nikdo určitě nechce mít ten nejhorší."

„Taky fakt," pokývala se hlavou a vrátila se k vyhlížení.

V tom se mezi stromy cosi pohnulo.

„Hele!" vykřikl Irvin a vyskočil na nohy. Naše pohledy se upřely na místo, kam ukazoval. A skutečně! Sprintem se k nám blížil nějakej kluk. Nikoliv Olívie... kluk! Ha, prohrála! Nadchla jsem se, ale mé nadšení hned pominulo, když jsem si uvědomila, že kvůli tomu prohrávám vlastně i já. Sakra, kde se fláká?!

„A sakra!" zasmál se další kluk a s pobaveným výrazem sledoval, jak se za tím klukem, blížícím se k nám, začínají objevovat další. Fajn, stále nikde nevidím nic červeného....

Chvíli to vypadalo jako obyčejný závod, ale pak najednou kdosi skočil a strhnul prvního kluka na zem. A o ty dva, zakopl další. Kousek od nich se taky rvalo dalších pár lidí a z naší pozice to vypadala jako opravdové bitevní pole.

Polovina z čekajících se jim smála a ta druhá povzbuzovala členy svých týmů. Jen já zrovna neměla, co na práci, neb Olívie se nejspíš teď vyhřívala na sluníčku ztracená a zapomenutá.

„Sakra Emette, zvedni ten svůj línej zadek a dones mi ten text! Přestaň se tam válet, jak vyvalenej vorvaň a dělej konečně něco užitečnýho!" uslyšela jsem za sebou naštvaný hlas Kessidy až jsem s sebou lehce trhla.

„Kess, já tě nepoznávám," zasmála jsem se jejím směrem a ona si opět poraženecky sedla a usmála se jako neviňátko.

„Asi jsem se nechala strhnout," poškrábala se na krku, ale očima stále sledovala teď už zvedajícího se Emetta.

„A kde je tvoje sportovní nadšení?" divila se Kessidy.

„Ztraceno v čase společně s Olívií a naším textem," zakroutila jsem hlavou a snažila se potlačit myšlenku na to, že bychom tuhle zkoušku nakonec neudělali. Poslední zkouška proboha! Takovej kousíček od cíle!

Najednou se ovšem stalo něco, v co už jsem ani nedoufala. Ano, hádáte správně, na scénu se vyřítila Olívie! Její červené vlasy jí vlály všude kolem zarudlého obličeje, ve kterém se rýsoval bojový výraz. A přesně takhle se řítila ke mně. Řeknu vám, že jsem měla při pohledu na ní chuť okamžitě se zvednout a začít před ní utíkat, ale to by našemu týmu asi zrovna moc nepomohlo. Tak jsem jen mlčky s otevřenou pusou pozorovala, jak se Olívie elegantně proplétá mezi hromadami bojujících lidí a ty, kdo se jí nedej bože připletou do cesty, s lehkostí hned odstrkává pryč.

„Čím jste jí nadopovali?" smála se Kessidy.

„Víš, že nemám tušení?" začala jsem se smát s ní a dál jsme se zájmem pozorovaly Olíviin postup. Nakonec to kupodivu byla Olívie, kdo jako první opustil bitevní pole a zamířil přímo k nám.

To byl signál pro mě, abych se rozběhla ke kraji pódia a čekala na text od ní.

„Jsem tu první, všimla sííííííís?!" vyjekla na mě Olívie, když mi padla k nohám, protože se jí pod nohy připletl kořen.

„Já jsem nepochybovala!" zasmála jsem se, převzala od ní obálku s textem a snažila se jí pomoc vstát.

„Ježiš ty seš ještě tady?! To čekáš, že se ten text vyluští sám a odpověď ti spadne do klína?!" vztekala se Olívie, přičemž s sebou plácala na zemi, aby mě odehnala.

„Fajn, fajn už jdu!" pustila jsem vzpírající se Olívii a rozeběhla se na své stanoviště.

„Hodně štěstí!" křikla na mě Kessidy, když jsme se míjely, protože zrovna běžela naproti Emettovi.

„Tobě taky!" křikla jsem na ní zpátky.

Doběhla jsem ke svému stanovišti, plácla s sebou na polštář a začala rozdělávat dopis. Uvnitř byl papír plný zvláštních klikyháků a já nad tím jen zakroutila očima. Popadla jsem tabulku, kterou nám dali, a začala jsem luštit text.

Nebylo to úplně snadné, protože všude kolem byla vřava, jak všichni pobíhali sem tam, nebo povzbuzovali ostatní. Postupně jsem hledala jednotlivé znaky, a na nový papír si vypisovala přeložená písmenka. Pff, brnkačka, říkala jsem si.

Kupodivu, jsem nakonec měla přeložený text poměrně rychle, ale když jsem se na svůj výtvor podívala, zjistila jsem, že to co mám napsáno na papíře, netvoří ani slova, natož aby to dávalo nějaký smysl!

„Tak tohle je teda zrada!" naštvala jsem se a pokoušela jsem se text přečíst, ale ani popředu ani pozadu to nedávalo žádný smysl. Dokonce se neobtěžovali, udělat ani jakékoliv mezery mezi slovy.

Popadla jsem zoufale znova tabulku a kontrolovala si překlad.

„Ne v tom to nebude, tohle mám dobře," mumlala jsem si pro sebe a začínala jsem pomalu panikařit.

Rozhodla jsem se prozkoumat, jak si vedou ostatní. Někteří, ještě stále čekali na své texty, ale ty co už luštili, vypadali stejně zoufale jako já. Kessidy už stihla okousat kus své tužky, Irvin nevěřícně otáčel papír ze všech stran a nějakej kluk dokonce zoufale zahodil tužku a prašti s sebou do polštářů.

Dobrý, očividně to nikdo nechápe, což aspoň dokazuje, že nejsem úplně blbá, povzbudila jsem se a s nově nabytým elánem se opět sklonila k papíru.

Propalovala jsem papír pohledem, pokoušela různá písmena prohazovat, odebírat... ale nic. V tom to nebude.

„Ježíš, já sem blbej!" prořízl prostor na pódiu hlas nějakého kluka v rohu, který se současně s tím plácl do hlavy. Pak se ale opět sklonil k papíru a začal něco psát.

„Sakra!" zaslechla jsem od Kessidy, jejíž pohled teď směřoval stejným směrem jako ten můj. Pak jsme se podívaly jedna na druhou a naše pohledy mluvili jasně. Od teď hrajeme týmově!