the boy with pink socks

-18-

Potichu jsem se proplížila kolem spícího Alexe. Na schodech to ovšem nebylo tak jednoduché, jelikož každý jeden další krok na schod znamenalo jedno hlasité vrznutí. Nakonec jsem se schod po schodu dostala až do druhého patra. Narovnala jsem se a začala se rozhodovat, do kterého pokoje zalezu. Nechtěla jsem mu tu šmejdit, ale zvědavost po tom, proč mi Alan volal byla silnější. Otevřela jsem první dveře na pravo a naskytl se mi pohled na světlý pokoj. Byl celkem prázdný, byla tu jen velká postel, skříň a a ještě jedny dveře, které, jak jsem později zjistila, vedly do menší koupelny. Napadlo mě, že to možná bude pokoj pro hosty. Sedla jsem si na tu obrovskou a měkkou postel. V ruce jsem si párkrát mobil otočila tam, a zase zpátky. Byla jsem nervózní. A taky zvědavá, takže jsem se nakonec odhodlala mobil odemknout a zavolat Alanovi.

Alan: Rose? Jsi tam?

Me: Uhm...ahoj?

Alan: Ahoj, no já...uhm chtěl jsem se tě zeptat jestli nevíš co je s Alexem. Nezvedá mi telefon a ani mi neodpovídá na zprávy. Mám strach, že se mu něco stalo.

Me: Je v pohodě. Teda není, ale je. Fyzicky v pořádku je.

Alan: Jak to víš? Tobě telefony bere?

Me: Já jsem teď u něj doma.

Alan: Fakt? Počkej tak to já přijedu, jestli je Alex smutnej nebo něco tak mu chci pomoct.

Me: Ne! Nejezdi, myslím, že ty nejsi zrovna ta osoba s kterou by teď chtěl mluvit.

Alan: Proč ne? Udělal jsem něco špatně? Jestli jo tak mi to řekni hned a já to nějak napravím.

Me: Nic jsi špatně neudělal, Alex ti potom zavolá. Měj se.

Hovor jsem rychlostí blesku ukončila. Tohle se nepovedlo, Alan si teď bude myslet že něco udělal špatně. Bude cítit vinu, a to úplně zbytečně. Obličej jsem si skryla do dlaní. Všechno jsem to pokazila. Všechno vlastně ne, s Dominicem to možná ještě nějak napravit mohu. Jenže teď už nemám sílu mu zavolat zpátky. Ale taky nechci, aby si myslel, že jsem uražená. Nejlehčí bude, když mu napíšu textovku.

Me: teď nemůžu zavolat zpátky, o čem jsi chtěl mluvit?

Rozhodla jsem se zvednout z postele a sejít schody dolů. Schod po schodu jsem scházela, abych nevzbudila Alexe. Stejně to ale nebylo k ničemu platné, protože Alex už seděl, nohy přitisknuté tělu, a kyblík se zmrzlinou v ruce. Nepřítomně koukal do blba zatímco se cpal karamelovou zmrzlinou. Přešla jsem k němu a sedla si vedle něj.

,,Alan mi pořád volá a píše mi." oznámil mi.
,,Jo...mě taky volal." řekla jsem pravdu.
,,Ty jsi...ty jsi mu to zvedla?" podíval se na mě.
,,Co myslíš?" zeptala jsem se. Ještě jsem nebyla rozhodnuta jestli mu řeknu pravdu, a nebo jestli zalžu. Neodpovídal mi a tak jsem si řekla že mu povím pravdu.
,,Jo zvedla jsem mu to. Bojí se o tebe. Chtěl jsem přijet aby-" nestihla jsem to doříct.
,,Cože?! Řekla jsi mu ať nejezdí že jo?!" začal Alex vyšilovat.
,,Samozřejmě že jsem mu řekla ať nejezdí. Myslí si že něco udělal špatně."
,,Až se to dozví...tak to se mnou ukončí. Určitě."
Nebudu lhát. Myslím si, že Alan mu jen tak neodpustí. Kdybych byla na jeho místě, taky budu přemýšlet nad tím, jestli bych se s takovým člověkem ještě chtěla bavit.

Alex položil zmrzlinu na stůl před sebe a podíval se na mě smutnýma očičkama. Obmotal jeho paže kolem mě a silně mě sevřel v teplém objetí. Nechtěla jsem , aby se takhle trápil. Když jsme se navzájem objímali, tak po celém domě zazněl rozléhající se tón zvonku. Vyděšeně jsme se na sebe s Alexem podívali.
,,To je určitě Alan." zašeptal Alex.
,,Jdi otevřít a ať se stane cokoliv tak ho nepouštěj dovnitř. Prosím." poprosil mě Alex. Povzdechla jsem si a vyšla jsem ke vchodovým dveřím. Alex zatím někam zalezl, aby ho Alan neměl možnost spatřit. Dotkla jsem se kliky a pomalu jsem dveře otevřela. Vůbec mě nepřekvapilo, že za nimi stál Alan. Překvapilo mě ale, že měl v ruce kytici růží a červené oči, nejspíš od pláče. Byl taky dost mokrý, musel jsem jít pěšky v dešti, protože ještě nemá svoje auto.

,,Je tady Alex? Já s ním vážně potřebuju mluvit. Je to nutný." říkal mi zatímco vypadal na to, že se každou chvílí může rozbrečet.
Snažila jsem se co nejrychleji vymyslet nějakou výmluvu. Nebylo to ale ničemu platné, protože za mými zády se objevil Alex, který už zase brečel. Ustoupila jsem od dveří a Alan natáhl k Alexovi ruku s kyticí růží. Alex si ji vzal a pustil ho dovnitř.
,,Pojď...pojď se mnou nahoru. Musím s tebou mluvit." řekl Alex sklesle. Nejspíš mu bylo jasné, že tohle je možná naposledy co s Alanem mluví.

Oba odešli nahoru a já seděla dole na sedačce. Představovala jsem si, že po chvíli uslyším, jak po sobě ti dva řvou, Alan nakonec naštvaně odkráčí pryč z domu a já budu muset svého někdy trochu hloupého kamaráda utěšovat. Když jsem ale po půl hodině neslyšela nic jiného než ticho, rozhodla jsem se, že odejdu. Když jsem si obouvala boty, uslyšela jsem hlasité dupání na schodech.

Alex i s Alanem se spolu řítili dolů po schodech, a smáli se jako by se nechumelilo. Byla jsem hodně zmatená, což kluci jistě poznali podle výrazu v mém obličeji. Ani jeden z nich to však nekomentoval. Rozhodla jsem se, že je nebudu rušit, když jsou tedy tak spokojení. Pokračovala jsem v obouvání si mých bot. Před odchodem jsem do domu ještě zakřičela 'ahoj', jediná odezva však byl jejich hlasitý smích.

Když jsem kráčela domů, snažila jsem se vše pochopit. Jak je možné, že se usmířili po půl hodině? Vždyť Alex ho reálně podvedl, tak jak je to možné? Kdybych teď řekla, že jsem jejich situaci neporovnávala s tou mezi mnou a Dominicem, lhala bych. Alex ho podvedl, já udělala hloupý vtípek. Oni se usmířili, zatímco já ani nevím, kde Dom je. Došlo mi, že moje 'problémy' jsou naprosto debilní. Byla jsem v opravdu divném rozpoložení. Měla jsem chuť křičet, brečet a zároveň se i smát, protože na mých problémech stejně vůbec nezáleží. A čím se tyhle pocity řeší? Chlastem.

Ještě předtím, než jsem do baru vůbec vstoupila, už mi bylo jasné že dělám chybu. Zítra mi bude nesmírně špatně, a kdo ví, jestli vůbec vstanu z postele. Ale tak více co, fuck it.

Po pár panácích se mi svět zdál stejný, jediný rozdíl bylo to, že se mi všechno motalo. Byla jsem naštvaná. Nesmírně naštvaná, a zároveň mi připadalo, že na tom vlastně ani nezáleží. Proč má Alex takové štěstí? Proč si musel najít někoho tak dokonalého, jako je Alan, který mu dokázal během půl hodiny odpustit? Neberte mě špatně, není to tak, že bych jim to nepřála. Přeju jim to, vážně ano, jen nechápu proč mě něco takového taky nemohlo potkat. Pořád dokola jsem si četla zprávu, kterou jsem Dominicovi poslala. Četla jsem jí až do té chvíle, kdy jsem skoro nebyla schopná rozeznat pořadí písmenek na mém mobilu. Proč mi tolikrát volal, když není schopnej odepsat na jednu debilní smsku? Já ty chlapy fakt nechápu.

Dominic mi chyběl. Jako nikdy předtím. Zase jsem si připadala jako fanynka. Jenom jeho fanynka. Nic víc, nic míň. Zabolelo to.

Chtěla jsem jít domů. Bylo mi vážně špatně, divím se, že jsem vůbec z té barové stoličky slezla dolů. Nohama už jsem byla na zemi. Hlavu jsem zvedla nahoru a koutek mého oka zbystřil něco podivného. Lépe řečeno, někoho podivného. Pokusila jsem se zaostřit. Nebyla jsem si jistá, jestli mohu věřit svým očím.

Jsem vážně tak moc opilá, nebo je to vážně on?

Bonjour!
Je to tu :).
Už jsem ty měsíce od poslední vydané části přestala počítat, je to vážně dlouhá doba :D
No nic, příště se tu snad uvidíme dřív.
Doufám že se vám kapitola líbila, za jakoukoliv reakci budu ráda, mějte se krásně!
<3