the boy with pink socks

-2-

Do kanceláře mého šéfa jsem nijak nespěchala. Nějak jsem se došoupala k jeho dveřím. Bála jsem se i zaklepat. Popravdě jsem se ho bála i jako člověka. I když někdy pochybuji jestli je to člověk.... Párkrát mě před ním kolegyně varovaly. Jednou to na mě i zkoušel, a to i když vím, že má manželku. Už už jsem chtěla zaklepat,když se dveře sami otevřeli a v nich stál můj šéf. Můj nasraný šéf.
,,Tak tady tě máme." usmál se na mě tím jeho slizkým úsměvem. Začla jsem se rozhlížet po čemkoliv, co by mi pomohlo v tom, abych nemusela do té prokleté kanceláře vstoupit.
,,Já...já..no já....potřebuju na záchod." vykoktala jsem ze sebe.
,,Tak si rychle dojdi a pak se vrať!" zařval na mě a zavřel dveře. Strašně jsem se lekla, tak jsem sebou trhla.

Chtěla jsem se otočit, abych si na ten záchod opravdu došla. Jenže to mě stálo druhý šok za ani ne za půl minuty. Stál za mnou on.
,,Seš normální? To mě jako chceš zabít?!" zařvala jsem na něj.
,,Zapomněla sis tam kafe." oznámil mi, jako by se nechumelilo. Podívala jsem se na kafe, co držel v rukou.
,,Nejsem si úplně jistá, jestli to chci pít, když už jsi to měl v rukou." řekla jsem vážně. Začal se smát.
,,No co jako?! Třeba jsi to otrávil! Nebo do toho přidal nějaký drogy! Co já vím." zatvářila jsem se nasraně.
,,Ale prosimtě, dal mi to ten tvůj kluk." řekl naprosto vážně. Chvíli jsem nechápala a pak mi to došlo. Myslel si, že je Alex můj kluk.
,,Není to můj kluk." odpověděla jsem pobaveně.
,,Tak ten blonďák co tě balil." Řekl též vážně. Musela jsem se usmál. Takže Alex je blonďák.
,,Nebalil mě."
,,Vážně ne? Vždyť se na tebe díval tak, jako by tě chtěl na místě ohnout." řekl mírně nasraně. Kdyby jen věděl, že by ohnul radši jeho, než mě. Jen jsem pobaveně zakroutila hlavou a otočila se ke dveřím, které byli za mnou. Úsměv mi upadl, když mi došlo, že návštěvě téhle kanceláře už se nevyhnu.
,,Bojíš se ho?" zeptal se mě Dominic.
,,Ne." řekla jsem rychle.
,,Takže jo." uchechtl se.
,,To není vtipný. Co když mě tam znásilní?" řekla jsem vážně.
,,Kdyby ti něco dělal, tak zařvi. Jakmile budu slyšet, že křičíš, prostě tam vtrhnu. Budu celou dobu tady, za dveřma."
,,Děkuju."usmála jsem se upřímně.

Zaklepala jsem, vstoupila, sedla si na židli. Byla jsem úplně vyklepaná.
,,Rose....jsi velice zlobivá holčička. Měl bych tě potrestat." přešel ke dveřím a zamkl. Prostě ty dveře zamknul. Věděla jsem, že teď jsem solidně v prdeli. Hádám, že jestli tam Dom ještě je, tak to taky ví.

,,Rose, Rose....řekni, bojíš se mě?" zeptal se, když se dotýkal mých ramen.
,,Ne." řekla jsem tvrdě.
,,Tak to bys měla." zašeptal mi do ucha.
,,Nikdy bych se nebála nikoho jako jste vy." řekla jsem s kamennou tváří. Začal putoval níž, až se dostal k prsům. Ne ne ne. Znova už ne.
Chtěla jsem brečet, chtěla jsem křičet, ale nezmohla jsem se ani na jedno z toho.
,,Ale nepovídej. Celá se třeseš." smál se. Měla jsem chuť, mu ublížit.
,,Trochu jsem si četl tvé spisy....s nedobrovolným sexem, už zkušenosti máš že?" Smál se mi do obličeje. Rozmyslela jsem to. Neměla jsem chuť, mu ublížit. Měla chuť ho zabít.

Začal mi šahat pod tričko.
,,Ne!" zařvala jsem. Vlepil mi facku.
,,Neřvi! Budeš toho litovat!"
,,Ne! Nebudu toho litovat! To vy by jste měl litovat všechny ty holky, které jste znásilnil!" řvala jsem na něj.
,,Co si to dovoluješ?!" další facka. A další. Roztrhl mi tričko. Už mi to bylo jedno. Slyšela jsem, že někdo zápasí s dveřmi.
,,Rose! Otevřete!" Poslouchala jsem Domův hlas. Vůbec jsem ho, ale nedokázala vnímat. Nebyl tam sám. Bylo tam hodně lidí, podle toho kolik hlasů jsem slyšela.

Jediné, co jsem vnímala, byla bolest. Ne fyzická, nýbrž psychická. Nechtěla jsem to zažít znovu, ale nedokázala jsem se ani hnout. Sahal na mě a já ho klidně nechala. Už jsem se nezmohla ani na slzy.

Prudká rána. Nejspíš vyrazili dveře. Šéf měl jeho kalhoty už dávno stáhlé, až ke kotníkům. Dom k němu přistoupil, a dal mu prudkou ránu pěstí.

Kluk v růžových ponožkách a krví na jeho rukách.

To je ten, kdo mě zachránil. Nedokázala jsem se mu ani podívat do očí. Chtěl mě obejmout, ale prudce jsem mu uhnula. Vypadal zklamaně. Jenže já nechci, aby se mě dotýkal. Nejen on, nechci aby se mě vůbec někdo dotýkal. Sundal si tričko a podal mi ho.

Rychle jsem ho na sebe natáhla. Až teď jsem si uvědomila, že jsem nahá. Jeho tričko bylo tak velké, že mi bylo skoro po kolena.

,,Chceš domů?" zeptal se mě. Viděla jsem v jeho očích bolest a zklamání. Tolik emocí a přitom je tak prázdný. Jen jsem přikývla. Chtěl se mě znovu dotknout a já znovu uhnula. Věděla jsem, že mu tím ubližuji, ale prostě jsem nedokázala snést dotek někoho jiného.