the boy with pink socks

-3-

Za posledních pár dní, se ze mě stala troska. Přestala jsem jíst, pít, a jediné co dokážu, je brečet. Sama moc dobře vím, že dělám jen zbytečně divadlo. Ovšem, připomnělo mi to minulost. Kapitolu mého života, o které se nechci zmiňovat nahlas.

Věděla jsem, že se z té postele jednou budu muset zvednout. Chtěla jsem si s někým popovídat. Nejradši s Dominicem. Ale díky stalkování jeho Instagramu jsem zjistila, že už je ve Varšavě, kde má dnes večer koncert. Jediného kamaráda, jsem tu měla Alexe. Hodně mi pomáhá se z toho dostat.

Me: Ahoj, nechtěl bys prosím přijít?

Alex: Už spěchám kočko

Jen jsem se pousmála a dál už neodepisovala. Bylo mi jasné, že do deseti minut bude před dveřmi. A též jsem věděla, že mne bude chtít vytáhnout z domu. Psychicky jsem se připravovala na to, že z tohohle bytu budu muset vyjít ven.

,,Už jsem tady puso!" slyšela jsem Alexe ode dveří. Ten parchant ani nezazvoní, prostě si sem vleze. Zakroutila jsem nad jeho chováním hlavou.
,,Vzal jsem ti kafe." pronesl pyšně, když vešel do mého pokoje.
,,Díky." vzala jsem mu kafe z ruky a napila se. Mňam. Povídali jsem si skoro hodinu. Ráda s ním trávím čas, vždyť je to vlastně jediný člověk s kterým se tu bavím.

,,A nechtěla bys třeba ven?" podíval se na mě tázavě. Ach bože.....já věděla že to řekne...
,,Musím?"
,,Ano musíš. Jsi ze sebe udělat člověka. Budu čekat v obýváku, tak hni prdelí kočko."
,,Už jdu mami." zakroutila jsem nad jeho chováním očima. Vzala jsem si rifle. Myslím že tyto jsou černé, ale nebyla jsem si jistá. Přetáhla jsem přes sebe nějaké tričko a nejspíš též černou mikinu. Byla mi strašně velká, ale mě je to příjemné. Chtěla jsem se Alexe zeptat jaké barvy na sobě vlastně mám, ale rozmyslela jsem si to. Ani on ještě neví, že jsem barvoslepá.
,,Nosíš ty vůbec někdy jinou barvu oblečení než černou?" zakroutil očima Alex. Většina mého šatníku je černá. Je pro mě jednoduché, mít jen pár barev. Pak se mi často nestává, že bych zapomněla, jaké tričko má kterou barvu. Nikdy nechodím nakupovat sama. Vždycky si někoho beru s sebou. Většinou bráchu, ale toho moc nákupy nebaví.
,,Vadí ti to snad?"
,,Né, úplně v pohodě. A růžové ponožky na sobě máte proč madam?" snažil se zadržovat smích.
,,No a co jako! Jak mám asi vědět, jaká je to barva?!" zařvala jsem na něj. Nechtěla jsem být hnusná, ale ten parchant mně vážně vytočil.
,,Já nevím no...možná jsi se mohla kouknout jaká barva to je." smích už se ani nesnažil zadržovat. Byla jsem strašně naštvaná, ale nemohla jsem jen tak říct: ,jsem barvoslepá ty debile, jak mám asi vědět, jestli je to růžová?!'. Ale pravda je, že jsem to na něj měla chuť zařvat. Radši jsem ho nechala, ať se směje a dělala, že se nic nestalo.

,,Co chceš dělat?" zeptala jsem se, když jsme se usadili na lavičku.
,,Já nevím...klidně si můžem jen povídat. Jsem trošičku ukecanej. Budem si teda povídat puso?"
,,Jo klidně." pravda byla taková, že se mi vůbec nechtělo. I když jsem souhlasila, ani jeden z nás nemluvil.
,,Co máš s tím sexoušem?" vyhrkl na mně najednou. Trhla jsem sebou, strašně jsem se lekla.
,,Co to meleš?" dívala jsem se na něj vyděšeně.
,,Ty víš koho myslím. Toho tamtoho...no s těma tamtěma...no prostě víš ne?" podíval se na mě vážně. Z tohohle jsem úplně pochopila, koho myslí.
,,Vůbec nevím o kom to mluvíš." nevěděla jsem, jestli se mám bát nebo se tomu smát. Každopádně to pro mě bylo spíše děsivé.
,,No ten z toho rádia. Jak byl v kavárně." Máchal kolem sebe rukama, zatímco mi asi ještě pár minut vysvětloval, koho má na mysli.
,,.....jo a taky měl dobrej zadek, ale to už jsem ti říkal předtím. Vlastně byl celej sexy. Já bych ho normálně položil na stůl, a na místě bych ho o-"
,,To stačí!" zastavila jsem ho rychle. Jinak bych nejspíš uslyšela něco, co jsem slyšet fakt nechtěla.
,,Asi myslíš Dominica ne?"

,,Jo asi jo. To ti to teda trvalo." kroutil očima.
,,Ty seš fakt úplně blbej. Ty mě tady popisuješ jeho prdel a chceš abych jako ještě pochopila, o koho jde?" zeptala jsem se mírně pobaveně.
,,Já jsem ale říkal i jiný věci. Třeba žeeee....." chvíli přemýšlel ,,že měl hezký vlasy! A že byl v kavárně!" Říkal mi naprosto vážně.
,,Aha." řekla jsem potichu se zadržovaným smíchem.
,,Pořád jsi mi neodpověděla." oznámil mi po chvilce ticha.
,,Nic s ním nemám. Vždyť snad ani neví, jak se jmenuju. A navíc je teď už stejnak někde v jiným státě." řekla jsem mu.
,,Ale líbí se ti."
,,Co to kecáš?" řekla jsem trošku nasraně.
,,No jako já nevím no....celou dobu na tebe v té kavárně koukal a tak..."
,,A ty jsi koukal na něj." řekla jsem mu nazpátek.
,,Ale on přece není na kluky. Nebo jo?" zajiskřilo se mu v očích nadějí. Jen jsem si povzdechla a neobtěžovala se ani odpovědět.

Když jsem večer přišla domů, něco jsem si uvědomila. Nejspíš Dominica už nikdy neuvidím. Chtěla jsem brečet, ale nevěděla jsem proč. Vždyť se ani neznáme, nemůže se mi stýskat. Snažím se sama sobě vymlouvat, že by mi mohl chybět. Je to prostě blbost. Debilní platonická láska. Určitě na mně už zapomněl. Ale mně se přece ani nelíbí. A už vůbec mi nechybí.

I přesto jsem si však byla vědoma toho, že mi chybí.

Takže další kapitola je tu. Sice trochu slabší, ale to oproti ostatním není žádná výrazná změna.
Cítím se jako totálně zfetlá, takže tohle nejspíš není poslední kapitola dnešního dne.
Jinak jaká je vaše oblíbená písnička od Doma? Klidně napište i proč. Celkem mě to zajímá, protože v mém okolí není nikdo, kdo by ho poslouchal. Tudíž si o Domovi nemám s kým popovídat :D
Lovuju vás 🖤