the boy with pink socks

-0-

Ach bože...jak já nesnáším vstávání do práce. A to tam chodím teprve týden. Lepší práci jsem si snad ani nemohla přát, aleeee....jsem prostě moc líná abych vstávala.

Abych se vám trochu představila, jmenuju se Rose. Rose Barrie. Je mi 20 skoro 21 let ale můj mentální věk je zaseklý asi tak na šesti letech. Jsem bruneta, ne moc vysoké postavy. Vlastně jsem celkem malinká. Ani úplně hubená nejsem. Mamka mi říká že je to dobře, že vypadám jako pravá ženská. Já osobně si myslím že shodit pár kil by mi vůbec neuškodilo. Ale ten kebab a zmrzlina....prostě to nedokážu, vždycky na mě to jídlo tak vybafne, a normálně po mě chce, abych ho sežrala.
Každopádně zpátky k popisu mé osůbky. Mám až nadpřirozeně velké zelené oči, které by mi určitě nemálo dívek závidělo. Vlasy do půlky zad, nejradši bych si je ostříhala na kluka, ale až moc mi záleží na názorech ostatních a moc dobře vím co by na to moje okolí řeklo.

Jo a ještě jedna věc o mě, kterou jsem vám neřekla. Jsem barvoslepá. A taky mám nějaké ty psychické problémy. Ty ,nemoci' se na mě prostě lepí jako palačinka na pánev, když zapomenete dolít olej.

Moje práce je dělání rozhovorů. Dneska mám vést můj první rozhovor, do této doby jsem jen přihlížela ostatním, či psala články. Je to ten nejlepší a zároveň nejhorší den v mém životě. Strašně se těším, ale zároveň cítím úzkost a stres že se před ním ztrapním.....oh, já vám vlastně ani neřekla s kým dělám ten rozhovor. Jsem to ale hlava děravá. Nechápu jak se to stalo ale mám dělat rozhovor s mým nejoblíbenějším zpěvákem a zároveň i nejoblíbenější osobou v mém životě. Dominic Richard Harrison. Neboli jeho uměleckým jménem YUNGBLUD.  Úplně vidím jak se před ním ztrapním...jo, jsem do něj platonicky zabouchlá.

Měl jedenáct minut zpoždění. Úplně jsem se klepala. Naše rozhovory mají probíhat jako takový přátelský pokec nebo či co. Prostě to máme zařízené tak, aby se tu cítil příjemně. Je tady velký černý gauč, a jinak je to jako normální byt. I když to byt není.

Na pár chvil jsem zadoufala že snad ani nepřijde a já se tak vyhnu mému nejlepšohoršímu dnu. Jenže on přišel. Stál ve dveřích s těmi jeho typickými rozcuchanými vlasy. Na svůj život bych se vsadila že měl i růžové ponožky, to jsem však nijak zjistit nemohla. Jeden pár růžových ponožek jsem měla právě na sobě, nebo jsem aspoň tedy doufala. Jedna kámojda mi je pomohla najít v šuplíku. Doufám že si že mě neutahovala a byli opravdu růžové. Jinak jsem měla taky černé džíny a růžové tričko s nápisem underrared youth.

Z mého přemýšlení mě vytrhl jeho pozdrav. Pozdravila jsem ho nazpátek. Sice trochu vyklepaně, ale dalo se to. Podle toho jak se znám jsem čekala, že na něj začnu mluvit česky nebo tak něco.

Rozvalil se vedle mě na pohovku. Strašně se mi na něm líbilo, že i když je tu poprvé, chová se jako doma. Prostě je sám sebou.
,,Promiň za zpoždění." Usmál se na mě tak, že jsem si myslela, že se na místě rozteču.
,,Snad ti to i odpustím." Usmála jsem se nazpět. Vždyť já jsem mu ani neměla co odpouštět. Už vůbec ne po tom, jak se na mě usmál.
Začla jsem úplně normální rozhovor, tak jak jsem to měla předepsané v bločku. Narozdíl ode mně měl energie a pozitivity na rozdávání. Vedle něj jsem se cítila tak nepotřebná, až smutná.
,,Holka ty ponožky jsou boží" dal jeho nohu vedle té mojí ,,máme úplně stejný odstín nemyslíš?" Podíval se na mě tázavě.
,,No víš já-" zasekla jsem se. Prvně jsem mu chtěla říct, že to nemůžu posoudit, když jsem barvoslepá. Radši jsem si to rozmyslela.
,,Vlastně asi jo. Jo určitě. Jsou úplně stejný." Usmála jsem se snad důvěryhodně.
,,O tom tričku ani mluvit nebudu." rozesmál se nahlas. Vůbec jsem nechápala čemu se směje,dokud však neukázal na svoje tričko. Ihned jsem se rozesmála s ním. Měli jsme na sobě oba to stejné tričko. Od téhle chvíle pokračoval rozhovor příjemně až do konce.

,,Jsi opravdu moje fanynka, nebo to oblečení na tebe natáhli aby to tak vypadalo?" Zeptal se mě po ukončení rozhovoru.
,,Můžeš hádat." Usmála jsem se šibalsky.
,,Nehraj si se mnou." Zamračil se naoko. Na to jsem se natočila směrem k němu a  jen vyplázla jazyk. Zvedla se z pohovky a mířila ke dveřím.
,,Hejjjjjjjj!" Zavolal na mě když jsem se chystala odejít.
,,Oblékla jsem si to, protože jsem si to koupila a obléct jsem si to i chtěla." Pousmála jsem se.
,,Proč seš tak smutná?"
Tázavě jsem se na něj podívala. Nevěděla jsem co tím myslí. Chovala jsem se snad sklesle? Nemyslím si, že jo. Spíš jsem doufala že ne.
,,Máš takový smutný oči." Usoudil. Nevím či si to řekl sám pro sebe, nebo mě o tom chtěl informovat.
,,Třeba mě dneska večer i rozveselíš." Usmála jsem se znovu.
,,Ty jdeš na koncert?" Zeptal se překvapeně ale zároveň potěšeně.
,,No jasně co čekáš. Říkala jsem že jsem tvoje fanynka." Podívala jsem se mu do očí. Věděla jsem, že jsou zelené, ale neuměla jsem si to představit. Úsměv mi opadl z tváře, když jsem si uvědomila, že jeho barvu očí nikdy  neuvidím.

,,A zase jsi smutná. Pojď se mnou někam. Třeba na kafe a já tě rozveselím." Usmál se na mě a mírně naklonil hlavu na stranu.
,,A kdy?"
,,Klidně teď." Pokrčil rameny.
,,Jdeme?" Jen jsem přikývla a my vyšli.

Ach bože. Právě jdu  na kafe s člověkem, do kterého jsem ,zamilovaná'. Asi jsem se zbláznila. Nu což, třeba je to jen sen a za chvíli se zklamaná vzbudím. Kdo ví.

Juj, první kapitolka za námi. Strašně by mě zajímalo jaká je vaše oblíbená písníčka od Dominica. Kdyžtak to napište do komentářů, pokud ovšem Dominica znáte, a pokud to někdo vůbec čte :D