the boy with pink socks

-1-

Jakmile jsme spolu vyšli z budovy, nahrnulo se na nás pár fanoušků. Tím myslím na něho ,mě si vlastně nikdo nevšiml. Přišlo mi to strašně roztomilé, po chvíli jsem se však nudila. Připadalo mi, že je jich tam pořád víc. Dom vypadal šťastně, za to já moc ne. Řekla jsem si, že tu nebudu jen tak stát a čekat.

Vešla jsem do kavárny, která sídlí přímo vedle budovy, kde pracuju. Objednala jsem si skořicové latté, jako obvykle. Sedla jsem si na mé též obvyklé místo a vyčkávala na kávu. Vitrínou jsem pořád nahlížela, jestli už Dom přijde. Nevypadalo to moc nadějně, vlastně jsem už ani nedoufala, že by snad přišel.

Pohledný klučina mi přinesl mou kávu. Roztomile se na mě usmíval. Ten by stál za hřích. Nad mými myšlenkami jsem se musela pousmát. Nebo jsem se snad usmívala kvůli jeho roztomilosti? Opravdu nevím. A jako u každého člověka jsem i u něho přemýšlela, jakou má asi barvu očí. A jak taková barva vůbec vypadá?

Na Dominica jsem tu čekala už něco přes půl hodiny. Mezitím jsem se stihla seznámit a tím klučinou. Jmenuje se Alex, a dal mi i číslo, kdybych se náhodou chtěla někdy ozvat. Myslím, že to ,náhodou' přijde velice brzo. Naději, že by se tu snad Dom ještě ukázal, jsem už pohřbila úplně. Zvedla jsem se a vrátila do práce. Chvíli trvalo, než jsem se přes ten dav dostala ke dveřím, ale povedlo se.

Začla jsem do počítače psát otázky, na které jsem se Dominica ptala a jeho následné odpovědi. Stihla jsem to přesně na čas, abych ještě stihla dojít domů a připravit se na koncert. Strašně jsem se těšila,ale na druhou stranu, po dnešní zkušenosti jsem se zase tolik neradovala. Jediná věc, kterou jsem na sobě změnila, byly černé linky kolem očí. Ty jsem si radši udělala úplně nové, aby mi vydržely celý koncert.

Stála jsem v řadě asi hodinu a půl, než jsem se dostala dovnitř. Udivilo mě, kolik je tu lidí. Ale přeci jen, bylo vyprodáno.

Než přišel na pódium, asi pět minut před začátkem jsem všichni začali křičet YUNGBLUD! Když přišel, bylo to jako bych ho viděla poprvé. Všichni začali ječet, a já s nimi.
,,Fuck!" zařval do mikrofonu. Ještě víc jsme se rozkřičeli. Nejlepší část koncertu byla písnička Kill Somebody. Je jedna z mých oblíbených. Zpívali jsem strašně nahlas. Dominic nechal zpívat skoro celou píseň jen nás, vypadal, že se snad i rozbrečí.

Today, you make me feel irrelevant
Twisted my intelligence
Made it seem there's no brain in my head
I'm like a skeleton, can't shut my eyes
Right now, i feel like i am an alien
I'm so fookin' dangerous........

,,Oh maaan! So sick....." řekl do mikrofonu když jsme dozpívali.

S radostí prohlašuji, že tohle byl oficiálně můj nejlepší den v životě.

Když jsem dorazila domů, jen jsem zapadla do postele a ihned usnula.

Ráno mě vzbudil zvuk budíku. Vůbec se mi nechtělo vstávat, po koncertě jsem byla dlouho do noci vzhůru. Nějak jsem se vyhrabala z postele. Ráno většinou nesnídám, takže jsem se jen oblékla, vyčistila si zuby a snažila se ze sebe udělat člověka. Ups....nepovedlo se. Pořád vypadám jako někdo, kdo přes chvílí přiletěl z jiné planety. Right now I feel like i'm an alien.... Ach bože nedokážu ty písničky dostat z hlavy.

Byla jsem pár kroků od práce, když jsem si všimla, že v kavárně je opět Alex. Přišlo mi jako dobrý nápad jít ho pozdravit a koupit si i kávu. Jakmile jsem vešla, došlo mi, že to zas tak dobrý nápad nebyl. Chtěla jsem nenápadně vycouvat ze dveří. Bohužel, Alex si mě všiml.

,,Rose!" zakřičel přes celou kavárnu Alex. Všichni koukali buď na mě, nebo na něho. Cítila jsem i jeho pohled. Seděl přesně na tom místě, kde jsem na něj včera čekal. Dělala jsem, že o něm nevím a došla k Alexovi.
,,Ahoj." pozdravila jsem ho.
,,Ahoj. Co to bude dnes madam?" zeptal se mě s roztomilým úsměvem.
,,Skořicové latté, jako vždy. Dnes ale prosím s sebou, musím do práce."
,,Jistě, hned to bude." usmál se. ,,Jak je možné že jsi mi ještě nenapsala ani nezavolala?" zatvářil se naoko ublíženě.
,,Promiň, včera jsem byla na koncertě a jinak jsem neměla moc času." omluvila jsem se.
,,Ach tak....a čí koncert to byl? Nebyl náhodou toho sexy klučiny v růžových ponožkách co sedí tam v rohu?" zeptal se pobaveně. Já se ani neotáčela na ono místo, moc dobře jsem věděla, kdo tam sedí.
,,Taky ho znáš?"
,,V rádiích ho teď hrajou pořád. Už mě to celkem vytáčí. Ale když jsem dneska měl tu čest vidět tu jeho prdelku na živo....tak ať si ho klidně hrajou." odpověděl s mírným pobavením v hlase.
,,Nejsem si jistá tvou orientací Alexi." začala jsem se smát.
,,To já taky ne kočko. Přitahuješ mě, ale ten v těch růžových ponožkách by stál taky za hřích." zasmál se. 
Ještě chvíli jsme si povídali, a až po skoro půl hodině mi došlo, že mám být v práci. Rychlosti blesku jsem zaplatila a vystartovala s kavárny. Ještě že to mám hned vedle.

,,Rose Barrie! Šéf by si s vámi rád promluvil!" vyštěkla na mě ta stará protivná ježibaba hned, jak jsem vešla do dveří.
Oh fuck, asi mám problém....

Ahojte, tak druhá kapitolka tady. Pochybuju že to někdo čte ale i tak.....totálně teď ujíždím na písničce v médiích. Hope for the underrared youth, orchestral version.

Lovískuju vás 🖤