the boy with pink socks

-17-

Se zmrzlinami a nutellou v ruce, poněkud hraným úsměvem na tváři a myšlenkami na to nejhorší jsem teď stála před Alexovým domem. Myslela jsem, že bydlí v bytu, ale měl krásný malý domeček. Přesně takový bych si přála. Nejistě jsem zazvonila. Na chvíli jsem si myslela, že jsem třeba u špatného domu, ale vchodové dveře mi na štestí otevřel Alex. Měl červené oči a vypadal opravdu špatně. Jeho oči nasvědčovaly tomu, že brečel. Sakra, nejsem si jistá, jestli tohle zvládnu.

,,Ahoj?" pozdravila jsem. Nechtěně jsem to řekla tak, že to znělo jako otázka. Ani mi neodpověděl a jen mávnul rukou směrem k sobě a odstoupil ode dveří, abych mohla vstoupit. Začínala jsem mít obavy.
Sedla jsem si na sedačku v obývacím pokoji. Abych řekla pravdu, měl tady opravdu uklizeno. Na to, že je to kluk, tak je to hodně dobré. Celý pokoj vyhlížel světle a poklizeně. Přesný opak toho mého.
Když si Alex přisedl tak ani jeden nepromluvil.
,,Chceš o tom mluvit?" zeptala jsem se ho opatrně. On jen nepřítomně zapíchnul lžičku do zmrzliny a nabral si velkou porci. Když si lžičku dával do pusy, tak jsem ho chtěla seřvat za to, že se nerozdělí. Ale bylo mi jasné, že teď není úplně ta správná chvíle pro mé nevtipné fórky. Čekala jsem že mi ani neodpoví, tak jsem odvrátila pohled a mlčela.
,,Já jsem to všechno posral." řekl po chvíli ticha. S pokrčeným obočím jsem se na něj opět podívala. Nepochopila jsem co myslí, tak jsem se chtěla zeptat, ale přerušil mě.
,,Včera v tom klubu...no já jsem...podvedl Alana." fňukl.
,,Ale vždyť spolu ani nechodíte ne? Nebo teda jo?" zeptala jsem se. Asi to nebyla úplně vhodná otázka. Měla bych ho spíš utěšovat.
,,No...asi ne. Ale já se cítím hrozně. Hlavně kvůli tomu, s kým jsem se to vlastně vyspal."
,,A s kým jsi se vyspal?" položila jsem mu další nevhodnou otázku.
,,Podle toho kterýho myslíš." uchechtl se, ale přesto v tom byla slyšet tlumená bolest. Jestli se vyspal s více lidma, tak si úplně nejsem jistá Alanovým odpuštěním. Sám Alan mi přece říkal, že hledá vážnější vztah.
,,Uhmmm...kolik jich bylo?" snažila jsem se říct co nejvíc opatrně. Bylo mi strašně blbé se na to ptát, ale na druhou stranu jsem to věděl chtěla.
,,Dva." řekl sklesle. Do hlavy mi hned vlétla myšlenka, že dva není tak moc. Jenže pak mi došlo, že pokud jde o podvedení někoho blízkého, tak jeden je víc než dost.
,,Jenže ty ještě ani nevíš kdo to byl."
,,A...řekneš mi to, nebo...? " nechtěla jsem na něj tlačit, ale moje zvědavost byla silnější.
,,Alanův ex, a Alanova sestra." jak to začal říkat, jsem z jeho tónu hlasu vycítila, že nejspíš bude brečet. Musím uznat, že to jsou snad ti nejhorší dva lidi, s kterým ho mohl podvést. I když, jak o tom přemýšlím, tak mě napadá, že by bylo horší kdyby se vyspal například s jeho otcem.
,,Co...co ti na to řekl? Mluvili jste spolu vůbec?" řekla jsem potichu. Začal popotahovat, tak jsem se k němu přisunula blíž a obejmula ho.
,,No, on to ještě neví. Ale já mu to přece nemůžu tajit, vždyť je to hrozný." S tímhle jsem souhlasila. Pokud něco takového udělal, Alan by o tom vědět měl. A kdyby mu to neřekl teď, mohl by se to po nějakém čase dozvědět sám a to by dopadlo stokrát hůř.

Když jsem Alexe objímala, tak jsem se cítila strašně provinile. Přece jenom já jsem byla ta, co ho donutila do toho baru jít. Kdybych neřešila svoje nesmyslné 'problémy' ohledně Dominica, nic z toho by se nestalo a Alex by teď nemusel brečet. Byla to moje vina, a já si toho byla vědoma.

,,Já se strašně omlouvám Alexi. Vážně mě to moc mrzí." šeptala jsem mu do vlasů, když se na mě rozvalil a začal plakat ještě mnohem silněji. Čím víc to bolelo jeho, tím víc to bolelo i mě. Svými prsty jsem mu zajela do jeho jemných vlasů. Věděla jsem, že nejspíš budu brečet. A pak to přišlo, první slza sjela po mé tváři. Teď už to nešlo zastavit.

Nevím, jak dlouho jsme tam leželi a brečeli, ale potom jsme oba v objetí usli. Když jsem se vzbudila, tak vedle mě Alex klidně oddechoval. Potřebovala jsem na záchod, a jeho ruce, které drtily můj močový měchýř tomu moc nepomáhaly. Naštěstí jsem se nějakým způsobem z jeho sevření dostala. Stoupla jsem si na studenou podlahu a rozhlédla se kolem sebe. Za mnou byly dveře, které vedly do kuchyně, to jsem věděla jelikož jsem tam nesla zmrzlinu, kterou jsem přinesla. Na levé straně byli prosklené posouvací dveře, za kterými byla veranda. Na pravé straně byly vchodové dveře, takže cesta do koupelny musela vést jedině rovně. Přede mnou byly schody, a vedle schodů ještě jedny dveře. Rozhodla jsem se, že se nejprve podívám do dveří, které jsou pod schody. Bingo! Dostala jsem se přímo do koupelny. Jakmile jsem si sedla na záchod tak se mi nesmírně ulevilo. Po vykonání své potřeby jsem se podívala do zrcadla. Vypadám jako troska. Vyšla jsem z koupelny a rozhodla jsem se jít si sednout do kuchyně, abych Alexe nevzbudila. Sedla jsem si k oválnému stolu a dívala se z okna po kterém začaly stékat malé kapičky. Z tohoto nevinného pokapávání se postupem času stal pěkný slejvák. Z kapsy u mikiny jsem vytáhla mobil. Měla jsem sedmnáct zmeškaných hovorů. Uchechtla jsem se. Pomyšlení na to, že se po mě někdo shání mě bezdůvodně pobavilo. Odemknula jsem mobil a kupodivu tyto hovory nebyly jen od jednoho člověka. Osm bylo od Alana, sedm od Dominica a zbývající dva od neznámého čísla. Kdyby Alex nespal, tak by jsem někomu z nich možná i zavolala zpátky, ale nechci ho rušit. Přece jenom pořád cítím vinu z toho, že jsem mu dost pokazila vztah.

Po chvíli dívání se z okna mi to nedalo, a musela jsem Alanovi zavolat zpátky. Zajímalo mě, co po mě chce. Bylo mi jasné, že jestli se dozvěděl co se stalo, tak by s ním měl první mluvit Alex. Jenže mě to nedalo, a mobil jsem nakonec stejně zvedla a byla jsem připravená mu zavolat.

Zdravím!
Po víc jak sedmi měsících je tu další kapitola. Omlouvám se za to, že jsem tak dlouho nic nevydala, ale žila jsem v domnění, že jsem nic nevydala maximálně tak dva měsíce :D
Myslím si, že si stejně nikdo moc nevšiml, že jsem tak dlouho nic nevydala.
Ale nová kapitola je tu, tak si ji užijte!
Děkuji za přečtení🤍