the boy with pink socks

-16-

V baru netrvalo moc dlouho, abych se opila. Panáky jsem do sebe lila jeden za druhým. Alex s tím neměl žádný problém, protože se někde v zadu bavil s takovým podivným týpkem. Vypadal přesně jako typ člověka, který za vámi přiběhne někde večer a nabídne vám pochybně vypadající prášky. Neřešila jsem to a radši jsem pokračovala v mém ožírání se. Jen tak jsem si seděla na barové židličce a utápěla se ve smutku. A taky v alkoholu.

Někdo si sedl vedle mě. Nezajímalo mě to, dokud se onen člověk nepřisunul blíž ke mě a nezačal na mě mluvit.
,,Co se ti stalo, že se tu takhle sama opíjíš?" zeptal se mě. Jen jsem se na něj nepřítomně podívala. Hned jsem zase odvrátila pohled.
,,Aha." řekl, jako by pochopil, že o tom mluvit nechci. Připadal mi strašně sympatický. Možná to bylo alkoholem, a možná taky ne.
,,Co tady děláš ty?" zeptala jsem se opilecky. Bylo to spíš takové mumlání.
,,No jsem v tomhle městě nový. Chtěl jsem se trochu porozhlídnout." usmál se. Ten úsměv bylo to nejkrásnější, co jsem ten večer viděla. Zahřálo mě to. Ale ne tak moc jako alkohol. A proto jsem do sebe kopla dalšího panáka.
,,Moc to nepřeháněj, pak bys ani nemusela dojít domů." opět na mě promluvil.
,,A proč by ses zrovna ty" ukázala jsem má něj prstem "měl starat o to, jestli dojdu domů, nebo ne."
,,Tak já nevím...asi je to slušnost." pokrčil rameny. Já jsem se uchechtla. Na tomhle světě je ještě někdo slušný?
Seskočila jsem z barové židle. Měla jsem v plánu dojít za Alexem. Najebaná už jsem dost, takže můžem jít domů. Ale vzhledem k množství alkoholu v mé krvy jsem se hned zamotala. Pan neznámý mě ale chytil za pas a tím mě zachránil před tvrdým pádem na zem.
,,Chceš odvést domů? Teda jestli v tomhle stavu vůbec víš, kde bydlíš." uchechtl se.
,,Já nepotřebuju pomoct." zamumlala jsem.
,,Vážně?" zasmál se mému stavu. Na to jsem se rozzuřeně vydala k místu, kde by se měl Alex nacházet. Po cestě jsem se párkrát zamotala, ale nic vážného. Když jsem se dostala k onomu místu, Alex tam už nebyl. Nakrčila jsem obočí a začala ho hledat mezi ostatními lidmi. Jelikož jsem toho vypila celkem dost, tak byl můj obzor rozmazaný. Po chvíli mě z toho zkoušení zaostřit rozbolela hlava. No nevadí, domů se snad dostanu sama.

Kráčela jsem si to ke dveřím, když mě znovu zastavil pan neznámý.
,,Počkej! Fakt nechceš odvízt?" chytil mě jemně za rameno. Otočila jsem se na něj a prohlídla si ho. Nebyl úplně škaredý. Naopak, byl opravdu hezký.
,,Ne, v poho." otočila jsem se znovu směrem ke dveřím. I když jsem od pana neznámého žádnou pomoc nechtěla, tak si to cupital za mnou. Vyšla jsem na čerstvý vzduch. Hluboce jsem se nadechla. Na krku jsem cítila dech pana neznámého. Už mě to celkem štvalo.
,,Máš ňákej problém?!" vyštěkla jsem na něj. To už jsem byla otočená čelem k němu. Musela jsem se koukat nahoru, abych mu viděla do obličeje. Fíha, ten je teda vysokej.
,,Já ne, ale ty asi jo. S alkoholem." uchechtl se znovu. Nad tím jsem protočila oči. Vydala jsem se směrem k mému bytu. Ten debílek šel pořád za mnou. Neskutečně mě to iritovalo. Na druhou stranu jsem se ale i bála, že mě zatáhne někam do křoví a znásilní mě. Na děti jsem ještě moc mladá ne? Ale je pravda, že kdyby byli po něm, tak by mi to ani nevadilo. Myslím jen vzhledově, povahu určitě nemůžou mít po něm. Přece nechci, aby moje děti stalkovali náhodné holky, či kluky, v noci. No tak počkat, na co to kurva myslím?
Prudce jsem se otočila na osobu chodící za mnou.
,,To mě teď jako budeš celou cestu domů stalkovat?!" řekla jsem rozzuřeně.
,,Tak sorry, že máme stejnou cestu domů." protočil oči.
,,Aha." zašeptala jsem si spíš pro sebe. Nějakým záhadným způsobem jsem došla domů, bez jakéhokoliv zranění. Z kapsy jsem začala vytahovat klíče, když se za mnou znovu ozval jeho hlas.
,,Jde to otevřít i bez klíčů." oznámil mi, jakoby se nechumelilo.
,,A to víš jako jak?!" teď jsem byla mírně vyděšená. Co když mě stalkuje už delší dobu a ví, kde bydlím? Počkat, jasně že to ví, když zrovna stojím před bytovkou, kde přežívám.
,,Bydlím tady." pokrčil rameny.
,,Ne, tak to teda nebydlíš!" stála jsem si za tím, že mě stalkuje a teď mě znásilní.
,,Ale ano. Nastěhoval jsem se včera." otevřel dveře a následně mi je podržel. Vešla jsem dovnitř a snažila se vystoupat schody. Při této náročné činnosti jsem myslela na to, jak se sem mohl nastěhovat a já o tom ani nevím. Když jsem zamkla dveře od svého bytu, tak mi došlo, že on je určitě ten hajzl, co rozbil dveře.  To si s ním ještě vyřídím. Debil.

Ráno jsem se vzbudila na lince. Ano, na kuchyňská lince. A ne, nevím, jak jsem se tam dostala. Divím se, že jsem v noci nespadla na zem. Když jsem se zvedala, tak jsem se mou bolící hlavou bouchla do skříněk nade mnou. Přitom jsem zvedla nohy, přičemž jedna byla ve dřezu. Díky tomu jsem zapnula vodu. Ach, jaký to krásný začátek dne.

Celou noc mám tak nějak v mlze. Začátek si pamatuju, ale vůbec nevím, jak jsem se třeba dostala domů. Pamatuju si něčí oči, ale totálně si nevzpomínám, čí byly. Nejspíš nějakého neznámého kluka, kterého jsem obtěžovala. Bože, jestli jsem se tam po někom plazila, nebo dělala ještě něco horšího...Zabte mě. Snažila jsem si vzpomenout, ale kvůli bolesti hlavy jsem se nedokázala soustředit. Vzala jsem si prášek na bolest a šla se okoupat. Celé tělo mě bolelo. Nejspíš z ležení na kuchyňské lince. Položila jsem se do horké vody. Cítila jsem se mnohem lépe. Po asi třiceti minutách jsem vylezla. Následně jsem si vyčistila zuby a oblékla se.

Po chvíli sedení na pohovce mi došlo, že vůbec nevím, co je s Alexem. Chtěla jsem mu napsat něco v tom smyslu 'jak si užíváš kocovinu' nebo 'jsi doma nebo si tě nějakej úchyl dotáhl k sobě domů'. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, že od něj mám 14 zmeškaných hovorů. Ups.
Chvíli jsem váhala, jestli mu mám zavolat zpátky. Nakonec jsem si mobil přiložila k uchu a poslouchala to otravné pípání. Moc dlouho ale netrvalo, protože to Alex zvedl po dvou zapípáních.

A: ,,Rose! Kde jsi byla?! Bál jsem se o tebe!" Vypálil do mě hned.

R: No jo, no jo. Hlavně se tu nerozbreč mami.
Následovalo dlouhé ticho.
R: Alexi? Všechno v pohodě?

A: Jo...vlastně ne. Nic není v pohodě!

R: Nechceš ke mě přijít a říct mi to?

A: Pojď ty ke mě...nechci jít ven z postele. A cestou kup zmrzlinu.

R: No dobře, přijdu.

A: Arašídovou. A nebo kup dvě, dal bych si i karamelovou.

R: Panebože Alexi...řekneš mi aspoň, kde bydlíš?

A: Jo já ti to napíšu. A nezapomeň na nutellu.

Radši jsem hovor ukončila a došla si pro boty. Ve chvilce mi do zpráv přišla adresa Alexova doupěte. Na mapách jsem si vyhledala, kde to je. Naštěstí jen kousek. Doufám, že si jen dělá srandu a nic hrozného se nestalo. Co by se taky mohlo stát, že?

Ahoj!
Doufám, že tuto neobvyklou situaci přežíváte ve zdraví. Snad to ještě nikomu z vás neleze na mozek, protože mě už vlezlo :D
Mám rozepsanou ještě jednu kapitolu, ale úplně si nejsem jistá datem jejího vydání. Nějak nemám chuť ani psát.
Trochu jsem přemýšlela nad změnou názvu příběhu. Zalíbil se mi nápad 'černobílá duha' nebo mám i další nápady v podobném smyslu. Popřípadě budu moc ráda když mi napíšete, co si myslíte o změně názvu a nebo ještě líp, návrhy na nový název. Za všechny ohlasy budu moc ráda🖤
A jak se máte vy?
Děkuju za všechny ohlasy🖤