the boy with pink socks

-14-

Dominic odešel z bytu a mě zaplavil pocit viny. Cítila jsem se špatně. Řekla jsem něco, co nebyla pravda. Byla jsem si vědoma toho, že jsem to posrala. Ale na druhou stranu mi připadalo, že to s jeho reakcí přehnal. Nemusel se zachovat jako nechápavé hovado. Vždyť jsme si oba dělali srandu. Taky mi řekl věci, které se mi nelíbily, ale nenaštvala jsem se. Protože to byla legrace. Jenže pak jsem si znovu v hlavě přehrála jeho hlas. Jak moc chladně to řekl. Zamrazilo mě z toho v zádech. Je toho na mě moc. Musím jít na čerstvý vzduch.

Vzala jsem si klíče a mobil. Jen v mikině jsem vyšla ven. V tom zmatku, který jsem měla v hlavě mi ani nedošlo, že je vlastně noc. Obloha byla tmavá a hvězdy se na ni krásně třpitily. Jako kdyby někdo na černou látku vylil mléko. Naskočila mi husí kůže a mírně jsem se otřásla zimou. Ještě pár vteřin jsem tam stála a obdivovala noční oblohu. Rázným krokem jsem vyšla. Nevěděla jsem kam jdu. Prostě jsem šla tam, kam mě nohy nesly. Ocitla jsem se v nedalekém parku. Posadila jsem se na polorozpadlou lavičku. Barva byla seškrábaná a byla počmáraná různými obrazci. Někde byli takové ty typické pubertální nápisy jako například R+D=♡. Přišlo mi to úsměvné. Zajímalo by mě, jestli nějaký z těchto vztahů vydržel třeba až do teď. Nějaké byli napsané nedávno. Například R+D=♡ vypadalo čerstvě. Na chvíli jsem ztuhla. Rose a Dominic. R+D. Pak jsem se ale uklidnila, že je to určitě náhoda.

Podívala jsem se nahoru na noční oblohu. Měla jsem chuť řvát z plných plic. Chtěla jsem se někomu vybrečet na rameni a povídat mu o mých pocitech. V tuhle chvíli jsem cítila jen beznaděj a zároveň i strach. Kam asi Dominic šel? A vrátí se vůbec? Žaludek se mi svíral z myšlenky, že se mu může něco stát. Mohla bych za to já. Určitě by mi to nikdy neodpustil. A já sobě taky ne. Ale jsou jen plané myšlenky, které nic neznamenají. Zbytečně to přehrávám. Určitě je někde v pořádku.

Netušila jsem, jak dlouho tam sedím. Uvědomění o tom, že to nejspíš nebude jen jedna hodina, přišla poté, co jsem si všimla, že už se začíná rozednívat. Zvedla jsem se a stále zařazená došla zpátky domů. Ruce jsem měla tak zmrzlé, že jsem je sotva mohla cítit. Jakmile jsem odemkla byt, skočila jsem si do vany. Teplá voda začala zahřívat mé tělo. A jako to dělám vždy, když jsem ve vaně, tak jsem začala přemýšlet. Přesněji nad tím, co se děje v posledních pár dnech. Všechno je tak moc urychlené. Stalo se toho strašně moc, na to, jak nudný život mám normálně. Jako kdyby to byl všechno jen sen.
Nebo možná noční můra?

Ahoj milý čtenáři!
Po jedné kratší pauze přišla pauza delší, o něco prodloužená. Chtěla bych se jen omluvit za mou neaktivitu. Nějak nebyla chuť, ani inspirace psát.
Dnešní kapitola je oproti ostatním celkem krátká, tak to snad nevadí. Budu se snažit psát častěji. Slibuju!
Jestli se ti příběh líbí, tak můžeš dát hvězdičku, nebo nějaký pěkný komentář. Komentáře mě potěší asi nejvíc, tak jdi rychle napsat něco hezkého, ať mám nějakou tu inspiraci k psaní.
Děkuju za podporu♡♡