the boy with pink socks

-13-

Dominic zavolal taxík. Alex seděl vepředu a vroucně se bavil s pěkným řidičem. Pokaždé když jsem se podívala na Alana, tak bylo z jeho pohledu zjevné, že určitě žárlí. Já jsem seděla vzadu veprostřed. Byla jsem tam namačkaná jako sardinka. Cesta mě nebavila. Poslouchala jsem, jak se ty dva vepředu baví. Ihned jsem je ale přestala vnímat ve chvíli, když se ke Dominic trochu přisunul. Už předtím jsem byla opravdu zmáčklá, ale teď to bylo ještě horší.
,,Dominicu? Posuneš se trošku prosím?" poprosila jsem ho. Dominic se mi podíval do očí a obtočil jeho velkou ruku okolo mého pasu. I se mnou se přesunul blíž k okýnku. Nechápavě jsem se na něj podívala. Ale nemohu říct, že by se mi to nelíbilo. Naopak se mi to líbilo. Nechtěla jsem si to přiznat, ale užívala jsem si to.
,,Aby měl Alan taky trochu místa." řekl Dominic polohlasně. Měl mírný chraplák. Z jeho hlasu bylo slyšet, že je unavený. Až teď mi došlo, že nevím, kde bude spát. Řekla bych, že v mé posteli. Já si klidně lehnu na sedačku. Ale pravda je, že do mé postele se vejdou dva... Ne, to ani náhodou. A i kdybych chtěla já, on by nechtěl. Myšlenky na mojí měkoučkou postel mě unavily. A tak jsem se pomalu dostávala do říše snů.

,,Už jsme na místě." vzbudil mě hlas přímo u mého ucha. Ještě jsem napůl spala, takže jsem nic moc nevnímala.
,,Ještě pět minut mami..." zamumlala jsem. Pak jsem slyšela smích a cítila, jak mě někdo zvedá.
,,Rose, potřebuju klíče. Sice jsem super, ale vzlétnout přímo do tvého okna fakt neumím." řekl mi Dominic. Konečně jsem si uvědomila, že mě vzal do náruče a odnesl k mému domu. Prudce jsem otevřela oči a stoupla si na vlastní nohy.  Dominic se uchechtnul. Já jsem jen zčervenala a začala vytahovat klíče z kapsy. Byla jsem k tomu ďabelskému klukovi zády, aby neviděl červeň rozlévající se po mých tvářích. Odemkla jsem vchodové dveře. Bez jediného slova jsme vyšli nahoru po schodech, až do mého bytu. Teprve v tu chvíli mi došlo, že tu není Alex ani Alan.
,,Kde jsou vlastně kluci?" zeptala jsem se, když si sundával z nohou své těžké boty. Otočil hlavu mým směrem a usmál se na mne. Byl to ten typ úsměvu, ze kterého se všem holkám podlamují kolena. I když jsem si to nechtěla přiznat, tak jsem nebyla výjimkou.
,,Museli si něco 'zařídit'." při posledním slově zvedl ruce do vzduchu a prsty naznačil úvozovky. Moc jsem to nepochopila a podle jeho odpovědi to na mě bylo i vidět.
,,No chápeš ne..." ukázal prsty neslušné gesto. Víc už jsem vysvětlovat nepotřebovala.
,,Jo ahá..."
,,Prostě spolu šli-"
,,Dominicu já to chápu!" přerušila jsem ho.
,,Vážně? Já si nejsem úplně jistej. Radši ti to řeknu. Šli spolu mrda-"
,,Dominicu!" zařvala jsem na něj z plných plic. Chtěl pokračovat, a tak jsem přikročila blíž k němu a dala mu ruku před pusu. Moc dlouho mi to nevydrželo, protože mou ruku olízl.
,,Co to děláš? Seš úplně blbej?!" znechuceně jsem držela olízlou ruku před sebou. Dominic se smál, div se neudusil.
,,Ne-ne-chovej se- ja-ko malý dí-tě." zadrhával se v řeči kvůli nepřetržitému smíchu.
,,Já že se chovám jako malé dítě?! Vždyť to ty jsi mi olíznul ruku, a teď se tomu ještě směješ!"

Dominic se začal smát ještě víc. Naštval mě, a tak jsem mu svojí oslintanou ruku  otřela o jeho tričko. V tu chvíli jeho smích ustál. Prudce se narovnal a pomalými kroky se blížil ke mě. S každým jeho krokem dopředu, jsem udělala já jeden dozadu. Jeho oči náhle ztmavly a jeho úsměv už nebyl tak sladký. Zády jsem narazila na dveře. Jedna jeho ruka přistála vedle mé hlavy. Abych řekla pravdu, měla jsem z něho strach. Jeho obličej byl tak blízko toho mého, že jsme se letmo dotýkali nosí. Rty se mu zkroutili do ďábelského úsměvu. Začínala jsem mít opravdu strach. Přece jenom ho vůbec neznám.

Pak se ode mne odtáhl a začal se smát na celé kolo. Vůbec jsem nechápala, co mu je. To je jako nějak nemocnej?
,,Ty ses mě fakt bála!" smál se nahlas. Ještě chvíli jsem stála opřená o dveře, než mi to konečně došlo.
,,Tak seš nemocnej?!" házela jsem po něm polštáře.
Dominic se rozběhl do mého pokoje a skočil mi na postel. Hupsla jsem vedle něj.
,,Tý jo....ty máš oči jako studánky." usmála jsem se na něj.
,,Fakt? Já myslel že jsou zelený..."
,,Ne, ne. Jako studánky...jen do nich nachcat." zadržovala jsem smích. Dominic se chvíli tvářil zmateně a potom jeho obličej pomalu namířil mým směrem.
,,Tak takhle ty na mě...no, jak chceš." mírně se usmál.
,,A chtěla bys vědět, jak vypadají tvoje oči?" zeptal se mě. Rychle jsem zakroutila hlavou, ale ho to stejně nezajímalo.
,,Jako kdyby někdo udělal do sněhu dvě díry chcankama." usmál se. Jestli si myslí, že tímhle vyhrál, tak se pořádně mýlí. Protože já mám v kapse ještě hodně trapných stěrů, které jsme si s kamarádkama říkaly, když jsme byly v pubertě.
,,Kolik meříš centimetrů?"
,,Asi 178 centimetrů. Pročpak se ptáš ty můj andílku."
,,Ále, já jen že přesně takhle dlouhou štětku potřebuju do záchodu, ty můj ďáblíku."
,,Tak tenhle byl pěkně suchej. Jak dlouho jsi ho sušila zlato?"
,,No nevím úplně přesně, ale bude to něco přes rok. Ale víš co vím cukrouši?" zamrkala jsem na něj.
,,Třeba to, že se mnou chceš mrdat?" zamrkal nazpátek a olízl si rty.
,,Hah, abych nevymrdala já s tebou."
,,Naše děti budou krásné, chytré..." ignoroval mě Dominic.
,,A hlavně imaginární..." zamumlala jsem.
,,Cos to řekla?!"
,,Ále nic."
,,Plýtváš kyslíkem."
,,Jak tě to jako napadlo?"
,,Nenapadlo říkám jen fakty."
,,A ty zase plýtváš mým časem."
,,Ale ty jsi za to ráda."
,,No to asi ne. Jsi fyzicky odporný, duševně retardovaný, morálně hanebný, vulgární, necitlivý, sobecký, hloupý, nemáš žádný vkus, máš trapný smysl pro humor a smrdíš. Nejsi ani dost zajímavý na to, aby mi z tebe bylo špatně." vychrlila jsem na něj tak rychle, že bych se i divila, kdyby mi rozumněl. Chvíli bylo ticho. V jeho obličeji jsem neviděla žádné emoce. A jako vždy jsem to zase musela pohnojit. Všechno co jsem řekla byly lži a on určitě musel poznat, že nic z toho nemyslím vážně. Následovala další asi půl minuta ticha. Už jsem otevírala pusu, abych se mu omluvila, ale Dominic promluvil dřív.

,,Hezky řečeno. "

Řekl to tak prázdně. Bez emocí, že by si někdo mohl myslet, že to byl jen vítr.

Ahoj!
Stále žiju. Je to divné, ale je to tak.
Omlouvám se za mojí přestávku. Nebudu se vymlouvat, že mám hodně povinností atd. Ale prostě jen nebyla na psaní nálada.
Děkuju za každou hvězdičku, komentář a prostě veškerou podporu🖤🖤🖤