Since the Day One » Diego & Kayleigh (OC) ~ The Umbrella Academy

Kapitola Osmnáctá » ...and...

Kayleigh se rozhodla pro jistotu jít za Klausem. Potřebovala vědět, že je v pořádku, a tak ho i přes lehkou bolest v boku doběhla na chodbě a chytla ho za ruku. Jen se na ni podíval, lehce se pousmál a políbil ji do vlasů, než se s ní rozešel dál. Prošli i kolem Poga, který se snažil opravit jejich matku, ale nic neřekli, protože nevěděli co. Zejména osmička, protože věděla, co se jí vlastně stalo.
„Co se tady stalo?" zeptal se pak její dvojče, jakmile dorazili dolů a zastavili se přes spadnutím lustrem, který kupodivu stále svítil.
„Vypadáš hrozně," ozvalo se za nimi spolu s kroky, aniž by měla Kay šanci odpovědět. Rychle se otočila a podívala se na Diega, který se podíval na Klause, než upřel pohled na ni.
„Pěkně děkuji. Kam jdeš?" vydechl číslo čtyři za nimi, aniž by si všiml jejich zaklesnutého pohledu.
„Ne," zavrtěl hlavou číslo dvě, bylo mu naprosto jasné, že ho bude následovat a o to neměl zájem. Ne teď, hlavně ne, když věděl, že by s nimi šla i Kayleigh. A on nemohl dopustit, aby se znovu zranila, nebo i hůř.
„Co?" podivil se Klaus a přešel k Diegovi, svou sestru táhl s sebou.
„Nesvezu tě, Klausi. A rozhodně ne, když s sebou máš Světlušku. Zraněná byla dost," zamračil se Diego, čímž si nejmenší z nich vysloužila překvapený a ustaraný pohled svého dvojčete.
„Díky," šeptla směrem k Diegovi a trucovitě našpulila rty. Neměla chuť ani čas to vysvětlovat. Jenže její snaha o truc přišla vniveč, když se Diego jen lehce usmál, povytáhl koutek rtů nahoru v úšklebku. Ano, ten pohled milovala a on to věděl.
„To si vyřídíme," řekl jí Klaus, než se otočil znovu k muži před nimi. „No tak, vždyť víš, že neřídím."
„To mě neza-"
„Super, jen si skočím pro věci. Dvě minutky," usmál se Klaus, poplácal ho po hrudi, a aniž by ho nechal něco dalšího říct, odeběhl pryč.
„Jedu taky," řekla mu jen blondýnka před ním, než si vzala kabát a vyrazila ven k autu.
„No tak to rozhodně ne!" zavolal a šel za ní. „Už sis prošla peklem a zpět, takže to by stačilo. Nemyslíš?!"
„Hmm... nech mě přemýšlet," zamyslela se, položila si přemýšlivě ukazováček na rty, čelo lehce nakrčené v napodobení snahy přemýšlení. „Ne," usmála se na něj, postavila se na špičky a políbila ho něžně na rty, což jí překvapeně opětoval.
„Světluško," vydechl nešťastně.
„Nejsi v tom sám, Diego. Neznala jsem ji tak dobře, ale byla to skvělá žena, která i přes to všechno šla zachránit Klause spolu se mnou. Smiř se s tím, že tentokrát se už nerozdělíme," zašeptala mu do rtů a podívala se mu do očí. „Už ne."
„Nikdy," zamumlal Diego, než ji znovu políbil a přivinul k sobě. Musel pomstít Eudoru a rozhodně neměl v plánu ztratit někoho dalšího. A definitivně ne jeho světlušku, když ji konečně získal zpátky.

~

„Takže tebe postřelili, málem jsi vykrvácela a druhý den jsi šla hledat mě?" divil se Klaus tiše, zatímco upil ze své lahve.
„Možná," připustila Kayleigh, která se kroutila na svém sedadle vzadu. Nebylo jí příjemné tohle řešit takhle. Obzvlášť, když viděla, jak je na tom.
„Jsi v pohodě?" zeptal se Diego, jako kdyby vytušil, že je potřeba změnit téma. Což bylo. A tak se oba podívali na Klause, který znovu upil z lahve alkoholu.
„Klausi," pokusila se a položila mu ruku na rameno. Starostlivě ho sledovala, protože o něj měla strach. Obvykle vše zakrýval humorem, ale tentokrát byl opravdu... na dně.
„Páni... tohle vidím poprvé," uchechtnul se číslo dvě, snažíc se donutit třetího spolujezdce k nějaké jiné reakci než jen k upití z lahve. „Klaus je ticho. Naposledy jsi takhle mlčel ve 12 letech."
Kayleigh poslouchala a jemně hladila rameno svého bratra, doufala, že nakonec jim řekne, co se stalo.
„Běžel jsi v lodičkách, upadl jsi a zlomil sis čelist," povídal Diego a blondýnka se při té vzpomínce pousmála. Matčiny lodičky měly vysoký podpatek a Klaus se celkem obstojně držel na nohou. „Jak dlouho jsi ji vlastně měl zadrátovanou?"
„Osm týdnů," vydechl Klaus spolu s protočením očí.
„Osm naprosto úžasných týdnů blaha," prohlásil Diego a Kay ho plácla do ramene nad tou poznámkou, ale pousmála se.
„Hele... zastav mi tady," ozvalo se najednou od čísla čtyři, když projížděli kolem budov. Oba se podívali, na co Klaus kouká a Diego tedy zajel na parkoviště před prádelnou.
„Určitě jsi v pořádku?" zavolal za ním, když Klaus spolu se s lahví vystoupil z auta a rozešel se směrem k baru.
„Jdeme za ním, že jo?" zeptala se Kay Diega a podívala se na něj.
„Já jedu dál," odpověděl jí a podíval se na volant. „Jedeš se mnou?" zamumlal.
„Diego, očividně nás potřebuje," zavrtěla jen hlavou. „Jdu tam a ty bys měl taky. Ale jestli chceš jet, tak se pak sejdeme na místě, jen mi napiš adresu," dodala a pak vystoupila a šla za svým dvojčetem.
Když vstoupila, byla tam tichá hudba a muži hráli kulečník nebo seděli u stolu a bavili se. Rozhlédla se po svém bratrovi, který stál u vitríny a něžně hladil fotku, zatímco k ní tiše promlouval. Cítila, že se jí do očí chtějí vehnat slzy, ale snažila se je zadržet. Musela být silná pro něj a tak se za ním rozešla, ale předběhl ji Diego. Pousmála se, když ho uviděla zajít za Klausem a položit mu ruku na rameno, zastavila se kousek od nich, aby jim dala trochu soukromí.
„Nech mě být, prosím," požádal ho číslo čtyři a otíral si uslzené oči.
„Ne, než si promluvíme," odmítl ho Kraken a zůstal stát na místě, pohled upřený na jeho bratra.
„To má být výhružka?" zeptal se ho Klaus, stále otočený zády. „Vyhrožuješ mi?"
„Hele, hoši," přešel k nim jeden starší muž a Kay se radši rozešla znovu za nimi. „Tenhle bar je jen pro veterány."
„Já ale veterán jsem," odpověděl Klaus s pohledem upřeným na fotku a dostalo se mu tak překvapeného pohledu od Diega.
„Vážně? A kde jsi teda sloužil?" uchechtl se ten stejný muž.
„Do toho ti fakt nic není," odsekl číslo čtyři.
„Promiňte, pane, ale prosím, nechte nás tu na chvíli, poté půjdeme," ozvala se blondýnka, když došla mezi Diega a Klause, sledovala toho muže, připravená bratra bránit.
„Slečno, váš přítel tady má až moc drzosti předstírat, že sem patří," odpověděl jí ten muž a Kay se podívala na fotku, kterou její bratr nepřestával sledovat. Překvapeně vykulila oči, když ho na ní uviděla a pak se podívala na toho muže.
„Mám právo tady být úplně stejný jako ty," zamračil se Klaus a konečně se na muže otočil. „Debile!"
Muž se za ním hned rozešel, ale Diego se postavil mezi ně a položil mu ruku na hruď. „Uklidni se, mariňáku. Můj brácha tady to trochu přehnal s alkoholem. Takže to prostě zabalíme a půjdeme si vlastní cestou."
„Jasně."
„Klausi, půjdeme, ano?" zašeptala Kay a sledovala ty muže okolo, jak se kolem nich sjednocovali.
„Klausi-" pokusil se Diego, ale byl znovu přerušen.
„Ale nejdřív chci omluvu," ozval se ten chlap znovu, což si vysloužilo jen Klausovi odfrknutí.
„Fajn, fajn. Omlouvám se. On se taky omlouvá. Všechny nás to mrzí. Takže v pohodě?" promluvil za něj tedy Diego pomalu a opatrně, sledoval toho muže před sebou.
„Chci to slyšet od něj," odpověděl mu jen ten muž a ukázal na Klause.
„Skvělý," povzdechla si Kay a promnula si tvář, než na ně všechny koukala. „Tohle snad nebude nutné," zamračila se.
„Ale to nevadí. Má pravdu, Klíčku," promluvil klidně Klaus a ona věděla, že z tohohle budou jen velké problémy. „Rád bych se omluvil," začal a položil si ruku na hruď, jeho hlas znovu v té teatrální výšině, která zadělávala na problémy.
„Prosím ne," špitla nešťastně.
„Že ty... připravuješ jednu vesnici o místního idiota!" zakřičel poslední část a muž se po něm naštvaně ohnal pěstí, což překvapivě Klaus vykryl a pak mu dal čelem o čelo.
„Paráda," povzdechla si, když se Diego pustil do dalších, kteří na ně šli. Jen si vzala tágo a chlápka, co šel na Diega přetáhla přes hlavu, než tomu dalšímu uštědřila otočným kopem bolest břicha.
Klaus mezitím skočil na záda jednomu muži a Diego vyřizoval jednoho po druhém, sám dostal také pár ran.
Kayleigh se sklonila a když viděla, že tu nejsou kamery a nikdo ji nevidí, zneviditelnila se. Poté rychle přeběhla k vitríně a nenápadně ji otevřela, vytáhla fotografii, která se v její ruce zneviditelnila taky a podívala se na ten nepořádek, co se před ní odehrával. „Jako malí kluci," podotkla a pak šla pomalu ke dveřím, kde se nenápadně zviditelnila a čekala, než se ti dva doperou. Poté všichni utekli do Diegova auta.
„Sakra," zasmál se Klaus, když se všichni usadili a odjeli o kus dál, aby na ně nemohli znovu.
„Máš velkou hubu, víš to?" ušklíbl se Diego, čemuž se jen její dvojče pochechtávalo.
„Jste oba jak malí," podotkla Kay a protočila nad nimi oči.
„Fakticky šokující odhalení, pane a paní Smithovi," uchechtl se jen znovu a začal něco rozbalovat.
„Pro tebe je vážně všechno k smíchu, co?" zeptal se ho číslo dvě a zamračil se. „Necháš toho?!" sebral mu sáček z rukou. „Proč to do sebe cpeš? Je to svinstvo!"
„Má pravdu, Klausi," šeptla dívka a podívala se na fotku ve svém klíně, kde viděla své dvojče spolu s ostatními vojáky.
„Přesně. Vidíš to? Moje tělo, můj chrám," oznámil mu Diego a poplácal se po břiše. „To tvoje svinstvo je jen slabost."
„No teda, paráda. Ale mít slabost je tak dobrý," vydechl a z kapsy vytáhnul další sáček, ten mu ale byl odebrán silovým polem z ruky a přeletěl do auta dozadu.
„Co to s tebou je?!" zavrčel číslo dvě a dal mu pohlavek.
„Nemlať mě, vole!" zakřičel na něj na oplátku Klaus.
„Neříkej teda, že je všechno v pohodě! My tě tam viděli! Bulel jsi tam jako děcko!"
„Protože jsem o někoho přišel!" dostal ze sebe Klaus a nešťastně si povzdechl.
„O koho, Klausi?" šeptla Kay a opatrně se naklonila mezi ně a položila fotografii do jeho klína. Její dvojče se na ni překvapeně podíval, než něžně uchopil rámeček a prstem pohladil vyobrazeného muže vedle sebe.
„Přišel jsem o někoho... o člověka, kterého jsem miloval nade vše. Ne jako sebe nebo tebe, Klíčku, ale..." povzdechl si Klaus smutně.
„Jako já a Kayleigh," zamumlal Diego, když mu to došlo a tentokrát ho ani jeden nezastavil při polykání pilulky.
„Bratříčku," zašeptala dívka smutně a objala svého bratra. Políbila ho do vlasů a držela u sebe.
„Máš větší štěstí než většina lidí," řekl mu pak číslo dvě a Klaus se na něj podíval spolu s Kayleigh. „Když o někoho přijdeš, aspoň ho můžeš kdykoliv vidět."
Všichni zůstali tiše, nechali kolem sebe proudit pouze zvuk z ulice a přemítali nad všemi těmi slovy, číslo čtyři si přivinul fotografii k hrudi a chytil svou sestru za ruku.
„Počkejte," zamumlal Diego, když se zadíval do zpětného zrcátka a poté se otočil a zadním oknem se zahleděl ke koblihárně. „To je náš člověk."
„Hazel," šeptla Kay, když se i ona s Klausem podívali jeho směrem.
„Hele, toho znám," řekl Klaus, když se díval bočním zrcátkem na muže.
„Jak bys ho asi, tak mohl znát?" divil se Diego.
„On a jedna moc naštvaná ženská mě mučili. Sotva jsem vyváznul živý."
„Fajn, tak ho musíme dostat," rozhodl Diego a nastartoval auto, společně se rozjeli a sledovali agenta k jeho aktuálnímu příbytku.

Zdravím všechny! 😊 Jak se máte? 😊💜

Nová kapitola je na světě a u páté epizody budeme i tu další. Je prostě moc dlouhá, co si budeme. xD

Přeji pěkné počtení. Jako vždy budu ráda za komentáře či hvězdičky. 😊

Mějte se famfárově!💜

- Vaše Tewulinka 💜☂️

PS.: Přes dva tisíce přečtení?! Je dovolen šťastný tanec? 💜