Since the Day One » Diego & Kayleigh (OC) ~ The Umbrella Academy

Kapitola Dvacátá » The Day That...

Kayleigh seděla na posteli ve svém starém pokoji a prohrábla si vlasy oběma rukama, které v nich v zoufalství nechala. Přišli o Pětku. A ona mu nezabránila odejít, byla to její vina, že je pryč. Jenže nyní nevěděla, co dělat, jak ho dostat zpátky k rodině. Nemohla nechat s Vanyou rozsvícená světla jako před sedmnácti lety. Za to věděla, že svět se blíží ke konci a musejí to zastavit. Osud světa byl na nich a ona nebyla ani za mák nadšená. Měli jen tři dny do apokalypsy, a to nevěděli co se stane.
„Světluško?" ozvalo se tiše za dveřmi, než se ozvalo tiché vrznutí a dovnitř vklouzl Diego, který je za sebou tiše zavřel.
„Co tu děláš?" šeptla jen aniž by vzhlédla od chlupatého koberce před postelí.
„Luther svolává rodinou schůzi. Chce to všechno probrat," řekl jen a posadil se vedle ní, zdravou rukou ji objal kolem ramen a přitáhl k sobě. Kay se jen vděčností přivinula do jeho náruče.
„Nevím, zda tam chci, vůbec nevím, jak to všechno vysvětlit, Diego," přiznala pak po chvilce a lehce si pohrávala s lemem jeho trička. „Stalo se toho tolik za ty poslední dny a je toho moc. Smrt Reginalda, konec světa, navrácení Pětky a jeho včerejší zmizení. My dva," zašeptala.
„Myslím, že my dva jsme ten světlý bod v tomhle všem, nemyslíš?" pousmál se jí do vlasů a věnoval jí do nich polibek. Rád ji držel v náručí a nejradši by ji nepustil. Obzvlášť jestli mají jen zbytek těchto dní.
„Ty vždycky něco najdeš, hm?" zamumlala s polovičatým úsměvem a pak si povzdechla. „Mám o něj strach, o Pětku. Ale i o Klause a nás všechny. Co budeme dělat?"
„Zastavíme apokalypsu a budeme spolu šťastní. Jednoduchý," zasmál se s rozhodností v hlase a blondýnka jen s úsměvem zavrtěla hlavou a vzhlédla k jejímu bojovníkovi.
„Diego," špitla a pohladila ho rukou po tváři, než se k němu naklonila až se jejich nosy dotýkaly. „Nechci o tohle přijít. Ne znovu."
„Nepřijdeme, světluško," přikývnul jen lehce, než si ji k sobě více přitáhnul a uvěznil její rty ve spalujícím polibku. Potřeboval ji cítit u sebe a ona jeho. Potřebovali se navzájem. Museli mít jistotu, že je tohle skutečné a nikam to nezmizí.

~

„Takže za tři dny?" zeptala se Allison a podala kelímek s kávou Lutherovi.
„Tak to říkal Pětka," potvrdil Luther a pozoroval ženu, kterou vždy miloval před sebou.
„No jo vlastně, ten pacholek nějakou apokalypsu zmínil," rozpomněl si Klaus a usadil se s vlastním kelímkem. „Jen neřekl jak brzy."
Kayleigh seděla vedle Diega, kolena přitáhnutá k hrudníku a sledovala všechny před sebou, přemýšlela, jak vlastně začít, ale hlavně čekala, zda se objeví i poslední člen rodiny. Řekli o tom Vanye?
„A můžeme mu vůbec věřit? Možná jste si nevšimli, ale je trochu..." zahvízdala Al s prstem namířeným na hlavu, což si zasloužilo uchechtnutí od jejího dvojčete.
„Náš malej psychopat," prohlásil číslo čtyři a zdvihnul kelímek v přípitku.
„Zněl dost přesvědčivě," trval si na svém Luther, zatímco ostatní upili z jejich nápojů. „Navíc kdyby nechtěl zastavit apokalypsu, nešli by po něm ti dva."
„Takže proto po něm šli?" zeptal se Diego a podíval se na bratra zvědavě, i když to již věděl od blondýnky vedle něj.
„Jo," odsouhlasil jen číslo jedna, protože nevěděl, co jiného říct.
„A co Pětka vůbec viděl?" zkusila to tedy jinak Allison a zapřela se jednou rukou o pult.
„No... zdá se, že jsme společně bojovali proti tomu, kdo to způsobí," řekl a jen se nerozhodně podíval po sourozencích, než jeho pohled padl na Kay, která byla u toho, když jim o tom vyprávěl. „No nic, tohle je plán. Projdeme tátův výzkum," pokusil se změnit téma.
„Ne, počkej," zazněly hlasy ostatních a dívali se na Luthera, který kolem prošel.
„Počkej, počkej. Co se vlastně stalo poprvé?" nedal se ani Klaus a sledoval ho. Číslo dva a číslo tři jen přikývli, také chtěli vědět co se děje. Kromě čísla osm, která již věděla, co se stalo.
„Zemřeli jsme. Všichni," zamumlal skoro neslyšně s ústy u kelímku a napil se. Doufal, že ho neuslyší.
„Co jsi říkal?" nedala se Allison a sledovala ho ze svého místa u barového pultu s ledovým klidem v tváři, což přimělo Luthera si odkašlat.
„Řekl jsem, že jsme umřeli," řekl tentokrát jasněji a hlasitěji, zatímco na něj ostatní jen nevěřícně zírali.
Dokud na zem nespadl skoro zázračně z držáku deštník, který se na zemi rozevřel a vyžádal si překvapený výkřik od Klause, který mu seděl nejblíže. Kayleigh vrátila poté ruku zpět kolem svých kolen, jako kdyby se nic nestalo. A kdo by taky za to mohl vinit ji, když ji neviděli, že?
„Děláš si legraci, že jo?" zamračila se Allison nakonec a sledovala ho. Deštník pro ni zapomenutý.
„Kéž by," povzdechl si Luther a promnul si čelo nad tím vším.
„Luther říká pravdu," ozvala se nakonec Kayleigh a potkala se s překvapenými pohledy sourozenců, kromě Diega, kterému vše řekla již včera při příjezdu.
„Jak si můžeš být jistá?" zeptala se jí zmatená číslo tři a odložila kelímek.
„Protože to řekl a Pětka nelže. A taky proto, že jsem tam byla, když včera zmizel," dodala blondýnka a opřela si bradu o kolena. „Včera, když ta dodávka narazila do auta těch dvou, tak se zastavil čas. Všechno se prostě zastavilo, kromě Pětky a nějakým zázrakem mě. Byla tam žena v černém, elegantní," zamumlala a začala si hrát zamyšleně s přívěskem chobotničky na jejím krku.
„Pokračuj, světluško," pobídl ji Diego něžně a ona jen s nádechem přikývla.
„Vzala ho pryč, ale ne předtím, než s ní provedl vyjednávání o zastavení apokalypsy. Řekla, že tomu nemůže zabránit, ale myslím, že nějakým způsobem by to snad šlo. Že na to my můžeme přijít," zamračila se lehce a pak si povzdechla. „Tohle by měla slyšet i Vanya, kde je?" zeptala se pak.
„Nezavolali jsme jí," připustil Luther a Kayleigh jen vykulila oči.
„Cože?" vydala ze sebe, protože nemohla uvěřit, že by její sestru vynechal z něčeho tak důležitého. I když neměla schopnosti, pořád byla součástí jejich týmu, jejich rodiny. „To si snad děláte srandu," vydechla, jak si již poněkolikáté dnes prohrábla vlasy a vstala z gauče.
„Světluško," zkusil Diego, ale jen zavrtěla hlavou.
„Vanya je naše rodina, jedna z nás – se schopnostmi nebo bez, pořád má právo být tady a nejenom to. Má nárok na to vědět, co se děje!" zavrčela podrážděně a podívala se na ostatní. Všichni na ni koukali s překvapením ve tváři. Včetně Diega a jejího dvojčete.
„Klíčku," zamumlal pak Klaus a prstem na ni lehce poukázal. „Možná bys mohla zhasnout tu svou lampičku, hm?" zkusil.
Kay se zamračila, neměla tušení o čem mluví, než se podívala dolů na sebe a uviděla to. Její tělo bylo pokryté fialovou září, její silové pole, které se nově vytvářelo v situacích, které nečekala. Nechápala, proč se objevilo zrovna teď, ale jen se pořádně nadechla a zavřela oči. V duchu napočítala do deseti, než oči znovu otevřela a záře byla pryč, jen neznámé a lehké šimrání v prstech u rukou jako připomínka, že něco takového bylo.
„Kay," pokusil se znovu Diego, ale jen ustoupila a zneviditelnila se. Bez jakéhokoli dalšího slova odešla z místnosti a zamířila do svého pokoje.