Since the Day One » Diego & Kayleigh (OC) ~ The Umbrella Academy

Kapitola První » We...

Kayleigh se pořádně nadechla a pomalu vylezla z auta. James držel otevřené dveře a starostlivě ji u toho sledoval. Olízla si rty a věnovala mu skoro upřímný úsměv, protože staršímu muži nechtěla dělat starosti. Objala ho, aby si sama dodala odvahy a poté se vydala k bráně. Podpatky klapaly po chodníku, a i když všude proudily davy lidí, přišla si, že její boty vydávají jako jediné zvuk.
„Dovezu vám věci, které Lilly zabalila v domě," zavolal měkce a Kay se na něj otočila. Pokývala s malým úsměvem hlavou, poděkovala a přešla ke dveřím.
Dívka si urovnala své krajkové fialové šaty, co měla nad kolena a poté vzala za kliku. S posledním nadechnutím jí otočila a vešla do velké haly. Podívala se po prostoru dřevěného interiéru, který mohla před lety nazývat domovem. Nyní to pro ni bylo skoro cizí místo. Dřevěné schodiště dominovalo místnosti s velkým lustrem.
Zavřela dveře, které na její vkus vydaly až moc velký hluk a lehce sebou škubla nad tím, jak se to rozlehlo po domě. Otočila se a pomalu přešla blíže ke stolku uprostřed místnosti. Pamatovala si, jak si tady hrála s Klausem a Benem. Pousmála se a lejce si přejela prsty po místě za uchem. Vždy přemýšlela, jak jen to dokázala se uhodit na takovém místě. Zůstala jí tam i jizvička, protože rozbili vázu a jeden střep se právě tam rozhodl najít cestu.
Lehce po povrchu přejela prsty a porozhlédla se okolo, než uviděla svou matku se opírat o zábradlí v patře. Tak dlouho ji neviděla, přesto blondýnka zůstala úplně stejná.
„Ahoj, mami," věnovala jí dívka milý úsměv, snad i doufajíc v její krásný utěšující úsměv, který uměla pouze ona. Grace na ni však ani nezareagovala a místo toho se otočila ke svým obrazům, kde se usadila na pohovku.
„Kayleigh," ozvalo se za dívkou a ta se otočila k hlasu její sestry, která sestoupila ze schodů.
„Allison," pousmála se dívka zmateně a objala se s ní. „Ráda tě vidím, jen kdyby to bylo za lepších okolností," povzdechla si a podívala se nahoru na její slavnou hereckou příbuznou.
„Ta by jen tak nenastala," odpověděla vyšší dívka a věnovala sestře upřímný úsměv.
„Jsou tady už všichni?" zeptala se zvědavě číslo osm a pohrávala si s pramenem vlasů, což byl její zlozvyk, kdykoliv byla nervózní. Nenechala pak svoje vlasy na pokoji.
„Přijela jsi poslední," přikývla Allison a pohladila dívku lehce po paži v utěšujícím gestu.
„Slavné sestry," řekl za nimi posměšně známý hlas. „Co tu vlastně dělá osmička? Nestačí nám tu už pisálek v podobě Vanyi?" prošel kolem nich Diego, aniž by se na ně podíval a mířil po schodech nahoru.
Kayleigh ho sledovala se smutkem v jejích velkých očích, skoro ho ani nepoznávala v tom černém oblečení, které ho zakrývalo od krku dolů a v postroji, jenž v sobě měl samé nože. Bylo to něco, co ji překvapilo, o čem jí nikdo neřekl.
„Neřeš ho, prosím," požádala ji Al. „Vždyť se podívej, co má na sobě," zavrtěla si pro sebe hlavou.
„Aspoň mám na sobě černou," ozvalo se klidně od schodů od dvojky, než zmizel za rohem. Sestry se ihned podívaly na to, co mají na sobě.
„V tom má pravdu," promnula si paže menší dívka. „Až mi dovezou věci, převléknu se," zamumlala si pro sebe, ale byla slyšet i tak.
„Nemáš je tady?" zeptala se její sestra a až teď se podívala kolem, že nevidí žádné zavazadlo.
„Přijela jsem rovnou z letiště a plavky by nebyly zrovna nejlepší oblečení," věnovala sestře svůj nejlepší úsměv a obě se tiše zasmály. „Půjdu do pokoje, trochu se připravit na setkání s ostatními," dodala a lehce stiskla sestře ruku. Poté se vydala nahoru po stejných schodech, jako Diego. Potřebovala s ním mluvit a lepší výmluva jí nenapadla. Tak nějak i tušila, že jí to Allison nezbaštila.
„Ušetřím ti čas," ozvalo se z chodby před ní, když vystoupala schody a Kay se zastavila. Sledovala muže v černém před pokojem jejich adoptivního otce. „Všechna okna jsou zamčená. Žádné stopy po vniknutí ani zápasu," říkal někomu.
A dívka, zvědavá od přírody, využila své schopnosti zneviditelnit se. Věděla, že by neměla narušovat soukromí, ale byla zvědavá, s kým to tam mluví.
Potichu přešla k nim a nakoukla za číslem dvě do ložnice a zůstala překvapeně koukat, když viděla svého bratra Luthera u okna v dlouhém kabátu. Byl obrovský. Větší, než si pamatovala.
Dívala se, jak se Diego trochu napnul, lehce hnul hlavou do strany, jako kdyby o ní věděl. Ani by se nedivila, kdyby ano. Poté se klidně odlepil od dveřního rámu a vešel do místnosti za bratrem. Kayleigh zaujala jeho místo ve dveřích.
„Nic neobvyklého," dodal ještě a klidně přecházel pokojem k bratrovi. „Páni, ty jsi nám vyrostl, Luthere," uchechtnul se tiše. „Jaké je tajemství? Proteinové drinky?" zeptal se s úmyslem bratra popíchnout a dívka ve dveřích si pro sebe zavrtěla hlavou. Sledovala ty dva, jak se měří pohledem. „Málo sacharidů?" usmál se brunet, jako kdyby mu to nestačilo. Kay se usmála, jeho hlas i popichování jí chybělo ze všeho nejvíc.
Luther popošel od okna blíže ke svému bratrovi. „Co chceš?" zeptal se ho chladně, zatímco si Diego sáhl do kapsy a vytáhl zmuchlané papíry. To zaujalo jak muže před samozvaným strážcem, tak dívku ve dveřích.
„Pitevní zpráva," oznámil menší z bratrů a když se pro ni druhý natáhl, neodolal malé hře, kdy zprávou uhnul, než mu ji s úšklebkem podal.
„A proč ji máš ty?" zeptal se Luther, zatímco rozdělil papíry, aby je mohl přečíst.
„To proto," usmál se pro sebe druhý z nich a podíval se ke dveřím. Ušklíbl se a dívka nyní s jistotou věděla, že celou dobu ví o její přítomnosti. Před ním to ale vlastně nikdy neutajila. „Vloupal jsem se do kanceláře koronera," posadil se do křesla a rozhodil rukama. „A překvapení! Tátova smrt byla... normální," řekl a díval se, jak větší z nich stále kouká do papírů.
Kayleigh se odhodlala a popošla ode dveří, kdy tiše přešla za Diega. Prohlížela si muže, kterého před lety znala. Kterého milovala a on ji. Po chvilce přemýšlení položila ruku lehce na jeho rameno a cítila, jak se napnul pod jejím dotekem, než se uvolnil, jako kdyby to bylo to nejnormálnější na světě. Pohled od bratra však neodtrhl.
Dívka se kousla do rtu, protože nevěděla, proč to udělala, proč tam tak stojí neviditelná za křeslem, ale nebylo to tak, jako kdyby nevěděl, že je tady. A tohle ji ujistilo, že mu nevadí být v její blízkosti. Pousmála se lehce a po jeho rameni přejela prsty. Dívala se, jak se pro sebe maličko usmál také, než se zaměřil na Luthera. Poté jednu ruku zvedl a položil ji na tu její, lehce ji stiskl, než ji zase pustil, aby na to neupozornil největšího z nich.
Vesmírný kluk (SpaceBoy) jak mu bylo říkáno, se podíval na fotky, které byly u papírů přiloženy.
„Bylo to nudný, srdeční selhání," ozval se znovu Diego, který seděl v křesle, uvolněný díky přítomnosti Kay.
„No a?" zeptal se ho jeho bratr, na hlase znát smutek.
„No, proč jsi tady?" poukázal menší z bratrů rukama na pokoj starého muže. „A kontroluješ okna?" zeptal se lehce podezíravě.
„Byl jsi na místě první?" ignoroval jeho otázku ten druhý a podíval se na něj.
Kayleigh lehce stiskla rameno muže před sebou, když cítila jeho napnutí.
„Našel ho Pogo," odpověděl klidněji a nespouštěl pohled z muže před sebou.
„Já s Pogem mluvil," spustil ruku s papíry dolů a podíval se kolem, než znovu zaměřil pohled na svého bratra. „Prý nenašel tátův monokl."
„A tímhle míříš kam?" zaznělo od sedícího.
„Napadá tě jediná chvíle, kdy jsi tátu viděl bez něj?" díval se na něj s pochybnostmi Luther. „Ne," odpověděl si sám na svou otázku. „A to znamená, že ho někdo musel vzít," pokračoval, jak muž v křesle zavrtěl mírně hlavou a ramenem se více vpil do doteku dívky za ním. „Takže je možný, že nebyl sám, když zemřel."
Diego se odrazil z křesla a vstal. „Tady není žádná záhada, není za co se mstít. Není tu nic k řešení, nic takového," přešel ke svému bratrovi a díval se na něj nahoru.
Kayleigh nevěděla co dělat, už před chvílí si přišla, že narušuje rozhovor, ale neodolala tomu být jim nablízku. Nyní, když viděla, kam rozhovor směřuje, raději odešla z místnosti, než by zaslechla něco, čeho by litovala. Teprve na chodbě si dovolila utíkat a zvuk jejích podpatků naplnil stěny domu.
Přízrak (The Spectre) zpomalila až když věděla, že je dál od ložnice zemřelého. Povzdechla si a zviditelnila se. „Jak hloupá jen můžu být?" zašeptala si pro sebe a podívala se na náramek na své ruce. Sundávala ho jen, když byla sama nebo u Jamese a Lilly. Chvíli přemýšlela, než si ho z ruky stáhla a dívala se na tetování deštníku, které zdobilo její zápěstí.
„Takhle špehovat by se nemělo," ozvalo se za ní tiše, přesto tak blízko, že cítila osobu pár centimetrů od sebe. I když věděla, kdo to byl, její schopnosti se vzbouřily a ona se zneviditelnila a zase zviditelnila, jak se otočila, její vlasy pleskly o hruď muže před ní.
Vzhlédla k němu nahoru a kousla se do rtu. „Diego," zašeptala a dívala se, jak si ji měří pohledem, než se natáhl a lehce mezi prsty vzal její zápěstí a zvedl si ho blíže k sobě nahoru.
„Kayleigh," pousmál se a ruku něžně spustil. Podíval se jí do očí, které vždy obdivoval. Byly velké, laní, a říkal si, že člověku vidí až do duše. Do té jeho se zavrtaly hluboko.
„Nechtěla jsem-" nevěděla co má říct, a tak se odmlčela a sklopila pohled.
„Nenechala jsi mě to tehdy vysvětlit," zamumlal a ona znovu vzhlédla. Díval se na ni, zmateně a zároveň ho zdobil i rozzlobený výraz.
„Nebylo co, Diego," šeptla a ustoupila lehce. „Viděla jsem tehdy dost," zavrtěla nešťastně hlavou.
„Nebylo to, jak to vypadalo!" zamračil se a rozpřáhl ruce v beznaději. „Musíš mi věřit, světluško," řekl a použil tak přezdívku, kterou jí dal v jejich sedmi letech a pokračoval s ní už celý jejich život. „Ale ty jsi odešla. A v dopise stálo: Nehledej mě. Čistě a jasně," zavrčel tiše, nelíbilo se mu to.
„Protože jsem byla ublížená, Diego. Přetrhalo to poslední nit, která mě držela v téhle Akademii. Zůstala jsem jen kvůli tobě a Klausovi," zamračila se ta malá dívka naproti němu.
Muž se na ni podíval, jeho pohled nerozhodný, plný bolesti a po tomhle se nezmohl na slovo.
Kayleigh zavřela oči, nadechla se a poté k němu vzhlédla znovu. „Musím najít svého bratra, tak mě prosím omluv," zašeptala, než se vydala kolem něj. Diego ji ještě chytl za ruku, na to mu ji lehce stiskla a podívala se na něj. Poté se vyvlékla, zneviditelnila se a odešla.

☂️💜☂️

Přináším další kapitolu pro TUA příběh. :) Přeji pěkné počtení! ♥

Tewulinka ♥