Since the Day One » Diego & Kayleigh (OC) ~ The Umbrella Academy

Kapitola Čtrnáctá » Man on...

PŘÍTOMNOST

Kayleigh se zhluboka nadechla a otevřela oči. Uvědomovala si, že leží na něčem nepohodlném a do očí jí až moc svítilo stropní světlo. Na tváři měla kyslíkovou masku, kterou si opatrně sundala třesoucí se rukou a tiše sykla nad nepříjemným pocitem v pravém boku.
Nejistě se rozhlédla po neznámém prostředí, než si konečně uvědomila, že leží v nemocnici. Její pokoj, ve kterém se nyní nacházela, byl sice plně vybaven pro veškerý komfort, ale nepamatovala si, jak se sem vůbec dostala. Přesto věděla, že právě její druhé, fiktivní, jméno jí zajistilo tuto prvotřídní péči.
Když se rozkoukala, její vyplašený pohled padl na její ruku, kde na místě tetování akademie měla provizorní obvaz místo obvyklého náramku.
„Musel jsem to nějak zakrýt, protože náramek by ti nenechali," uslyšela a konečně vzhlédla od své paže, aby zaostřila lépe na své okolí a poté na muže, kterému hlas patřil. „Světluško," vydechl a přešel k jejímu lůžku od okna, ze kterého posledních pár minut sledoval okolí. Tak ráda ho viděla a slyšela.
„D-Diego," zaskřehotala slabě, v ústech měla jako na Sahaře.
„Tady, napij se trochu. Všechno bude v pořádku," ujišťoval ji a opatrně přidržel pohár s brčkem u jejích rtů. Přikývla, protože mu bezmezně věřila. Věděla, že může a už nikdy ho nezpochybní. Upila trochu z brčka a slastně zavřela oči nad studeným pocitem, který zachvátil její tělo, jak se voda pomalu dostávala do jejího systému. Přísahala by, že cítila vše proudit jejími žilami.
„K-kde to jsem?" zašeptala i když znala odpověď a zavřela oči nad nepříjemným pálením ze světel.
„V nemocnici. Nemohli jsme po tom všem najít Poga, a tak jsme tě vzali sem," dostalo se jí odpovědi a v místnosti něco klaplo, načež se zář ze světel zmírnila a ona tak mohla znovu nechat víčka rozevřít.
„A... jsou všichni v pořádku po tom všem? Kde je Klaus?" pokusila se mluvit hlasitěji, ale vycházel z ní jen šepot.
„Nevíme, Klaus... tam nebyl, nejspíš se vypařil předtím, než se tam dostali."
„Diego, on... byl v domě, já to vím," šeptla a snažila se posadit. „Musím ho najít," dodala a tlumeně zanaříkala nad bolestí v boku, než ji muž vedle ní znovu uložil.
„Podívám se po něm, ale ty musíš ležet. Byla jsi postřelená a nejspíš už delší dobu, než jsem tě konečně našel. Proč jsi nic nedala vědět, Světluško?" vynadal jí, ale ona nemohla nic jiného než jen koukat do těch vyděšených očí. Musel si toho pravděpodobně hodně vytrpět během toho zmatku, jejího hledání a pak čekání na probuzení.
„Protože pak bys nebojoval. Znám tě a vím, že bys mě chtěl co nejdříve dostat do bezpečí. A oni by tak mohli ublížit více lidem než jen mně," dostala ze sebe a do očí se ji vehnaly slzy. „Nemohla jsem dovolit, aby ses přestal soustředit. Nemůžu tě znovu ztratit."
„Světluško," zašeptal a ona mohla vidět lesk v jeho očích. Místo dalších se jen naklonil a něžně přitiskl rty na její v utěšujícím a ujišťujícím polibku.
„To naše první rande stálo za houby, co?" zamumlala mu do rtů a uplakaně se pousmála. Musela odlehčit atmosféru.
„Napravíme to, jakmile je dostanu a ty se uzdravíš," slíbil jí a opřel si čelo o její.
„Diego, jsou to nebezpeční blázni. Co když ti ublíží?" znejistěla hned a lehce ho chytla za ruku.
„Mně? Ne, světluško. To se nemusíš bát," pousmál se a pak se posadil na kraj postele. „Jsem jen rád, že jsi se probrala takhle brzy."
„Jak dlouho jsem vlastně byla mimo, když o tom mluvíme?"
„Přes noc. Operace jim dala pár hodin a říkali, že se probudíš nejdřív dnes večer. Ale ty jsi se prostě musela tvrdohlavě probudit už teď ráno, hm?" pousmál se na ni.
„Asi ano," povzdechla si a opřela se lépe o polštář. Sledovala muže vedle sebe a přemýšlela. „Hledali Pětku, Diego. Šli po našem bratrovi," zašeptala pak.
„Vypadalo to tak, Allison říkala to samé," potvrdil a jemně kroužil palcem po hřbetu její ruky.
Kayleigh ho sledovala a přemýšlela nad vším, co se momentálně odehrávalo. Za pár dní mělo dojít k apokalypse a ona byla bezmocně upoutána na lůžko.
„Měla bys ještě něco vědět," zamumlal pak a získal si její pozornost. „Dostali mámu," zašeptal a vysloužil si tak zmatené zamračení.
„To jsi řekl ostatním?" šeptla a sledovala, jak na ni překvapeně kouká, než jen přikývl.
„Nikdy jsem ti neuměl pořádně lhát, co?" kousl se do rtu a jeho oči se znovu zaleskly neprolitými slzami.
„To jsi neuměl," potvrdila tiše. „Ale... já to slyšela, Diego," přiznala mu pak po chvilce a lehce stiskla jeho ruku v té své. „A i když to bolí, udělal jsi správnou věc," zašeptala a po tváři jí skanula další slza.
„Jak tohle víš?" zeptal se jí zlomeně a vzal její ruku mezi své. Byl na hraně a oba to věděli.
„Protože bys to neudělal, pokud by byla jiná možnost," špitla. Byla o tom přesvědčená, věděla to.
„Světluško, já -"
Zvuk tříštícího se skla se roznesl místností a jejich uplakané pohledy přelétly ke dveřím, kde stála Lilly s rukama přes její ústa. Oba mohli vidět slzy v jejích zelených očích, jak se dívala na svou dceru, která ležela vzhůru na nemocničním lůžku.
„Pane bože," zalapala po dechu a rychle se rozešla přes nepořádek na podlaze k nim. „Zlatíčko," vzlykla a něžně ji objala, aby jí neublížila.
„Ahoj," vydala ze sebe tiše Kay a zavřela oči, když cítila, jak vzala její tvář do dlaní.
„Lilly, slyšel jsem ránu, jste tu v po-... Kayleigh," přispěchal k nim James a chytil ji za volnou ruku. Druhou pevně objal plakající Lilly.
„Nechám vám chvíli a dojdu pro doktora," zamumlal Diego, ale když se zvedal, jeho ruka byla stále uvězněná v něžném, ale pevném, sevření dívky v posteli.
„Nechoď, prosím," zašeptala a on se pousmál.
„Budu hned zpátky i s lékařem," slíbil a věnoval jí krátký polibek na rty, než se odebral z místnosti.