V říjnu 1989 ve stejný okamžik po celém světě porodilo 43 žen. Nejspíš by to nikomu nepřišlo zvláštní, ale žádná z těchto žen nebyla předtím v jiném stavu.
Miliardář a Sir Reginald Hargreeves adoptoval 8 těchto přeživších dětí. Ty projevily nadání...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Klausi? Co to tady děláš?" ptala se Allison, jak se naklonila přes stůl a dívala se na svého bratra, který klečel pod ním. Muž se na ni s překvapením podíval. „Allison! Páni, jsi to ty?" zeptal se a motavě vstal. Žena před ním se snažila bránit úsměvu, který se jí dral na rty. „Pojď sem," otevřel náruč a vtáhl jeho sestru do ní. „Už to je tak dlouho. Až moc. Doufal jsem, že se uvidíme," řekl, zatímco se znovu odtáhl, ruce na jejích pažích. „Protože jsem doufal v tvůj autogram, abych si ho přidal do sbírky!" zanotoval a spojil ruce pod bradou. Allison se chystala něco odpovědět, když uviděla náramek na jeho ruce. „Právě jsi odešel z odvykačky?" „Ne!" snažil se ho mladík ihned sundat. „S tím jsem rozhodně skončil," oznámil. „Přišel jsem sem, abych si dokázal, že nás náš starý muž opravdu opustil," řekl jí tím nejsmutnějším hlasem. „A opravdu opustil! Je mrtvý," zatleskal a zaradoval se. „A to jsem si myslela, že sis došel pro nějaké věci, které bys prodal," ozvalo se ode dveří a oba se otočili k malé blondýnce, která tam stála, zkřížené ruce a opírala se o rám dveří. „Klíč k mému srdci je tu!" zaradoval se Klaus, když viděl svou mladší sestru. Přetančil skrz pokoj a objal ji. Drtil ji v náručí, jak ji dlouho neviděl, jeho nejoblíbenější osobu na světě. „Já nic prodat přece nechci," zavrtěl hlavou, ale do očí se jí nepodíval. Dívka se pousmála, protože to byl znak, že lže. Nikdy jí nemohl říct lež do očí. Jí ne. „Taky jsi mi chyběl, bratříčku," usmála se a vzala jeho tvář do dlaní. „Ale teď to vrať zpátky, hm?" mrkla na něj a on jen protočil oči. „Klíčku," zabručel. Říkal jí tak díky jejímu jménu, protože zkratka Kay se mu podařila již několikrát zaměnit za Key. A tak jí to zůstalo. „Přece neobviníš své dvojče," položil si ruce na srdce, jako kdyby ho ranila. Kayleigh se pousmála a pozdvihla jedno obočí. „Kdyby to nebyla pravda, neřeknu to," uculila se a on mlasknul jazykem. Pak přešel ke stolu zpátky a posadil se do židle. Dal si nohy na stůl a zasmál se. Obě dívky se na něj zvědavě dívaly. „Pamatujete, jak se na nás díval? Jak se mračil?" ukázal za sebe na obraz jejich otce. „Díky bohu, že to nebyl náš pravý otec, takže po něm nemůžeme mít ten chlad a smrt v očích," odfrkl si a zavrtěl se v židli. Kayleigh přešla blíž, zatímco Allison si prohlížela věci v kanceláři. Obě se na něj podívaly, když si prsty roztáhl víčka a snažil se napodobit jeho výraz. Tiše se zasmály. „Aaa, číslo tři..." zakrákoral, jak se snažil změnit i hlas do podoby jejich otce. „Vypadni z jeho křesla," vešel dovnitř Luther, nálada klesla pod bod mrazu, protože bylo vidět, že nepřišel žertovat. „A co to bude teď?" šeptla si pro sebe nejmenší z nich a přešla k oknům, aby uvolnila prostor. „Páni, Luthere! Ty jsi ale vyrostl za ty roky, hm?" vstalo její dvojče z židle, jak se snažil držet pozornost na něčem jiném než na své plné kapsy věcí. „Klausi," varoval ho bratr, jak jeho kroky duněly místností. „Přednášku si nech pro sebe. Zrovna jsem odcházel," zavrtěl na něj rukou ve vzduchu jmenovaný a podíval se po sestrách, než se vydal kolem stolu. Kayleigh ho zvědavě sledovala. Nezapomněla na to, co mu říkala před chvílí. Všichni ho pozorovali, jak mířil k postranním dveřím, když ho Luther zastavil. „Vrať to," zamručel ten větší. „Co prosím?" zeptal se jakoby nic. Dívka u okna si nemohla pomoci, ale připomínal jí někdy Jacka Sparrowa. Už jen tou chůzí a cinkáním. „Dělej. Hned," řekl jen větší bratr, ani stopa humoru v hlase. „No fajn," zabručel Klaus, jak se vydal doprostřed místnosti a vytahoval z kapes různé věci, které byly v místnosti a nechával je spadnout na zem. „Byla to jen taková záloha na dědictví!" oznámil a dívky se pro sebe usmály. „To je všechno," pustil poslední věc, která se dokutálela až k Lutherovi. „Nemusíš hned vyvádět jako malá holka," a s tím odešel z místnosti a nechal za sebou zaklapnout dveře. „Ahoj, bratříčku," ozvala se pak blondýnka od okna a přešla k němu. Objala ho pevně a pak jen na ty dva mrkla, než odešla druhými dveřmi pryč z místnosti taky. Chtěla jim dopřát soukromí, ale také se dostat z dosahu toho milého chování jejího bratra.
