Since the Day One » Diego & Kayleigh (OC) ~ The Umbrella Academy

Kapitola Devátá » ...Boy...

Kayleigh stála opřená o postranní zeď budovy, ve které byl obchod s koblihami. Opírala se o stěnu, nejistá, co má dělat. Diego již před chvíli zašel dovnitř, aby vyslechl ženu, která jako jediná přeživší byla svědkem celého masakru. Ta postarší paní, která se tam celá klepala vypadala na to, že co chvíli dostane infarkt nebo minimálně omdlí.
Blondýnka si stáhla vlasy do culíku a opřela se rukama o kolena. Nemohla jít dovnitř. Ta spoušť byla vidět už jen skrz výlohu a ona sama byla od všeho tak dlouho pryč, že cítila stáhnout její žaludek do uzlíku nervozity a nevolnosti. Odvykla si na to vídat krev, smrt. Sama nikoho nezabila, její moc jí především dávala možnost zaútočit neviděná nebo chránit svoji rodinu. A když už zaútočila, tak nikdy smrtelně. Většinou použila jen silové pole, které danou osobu poslalo do bezvědomí.
Svět Kayleigh nyní znal pod jejím alias Keira Starkland a nemínila to měnit. Nechtěla světu dát svou pravou identitu. Tu za sebou nechala v sedmnácti letech, kdy utekla z domu. Po jedné misi, která všechno změnila.
V následujících letech se snažila zaměstnat prací, na vztahy neměla ani pomyšlení. Pokaždé, když někoho potkala, srovnávala ho s Diegem. Tenhle nebyl tak vtipný. Tamten nebyl tak starostlivý. A támhle ten byl úplný idiot.
A přesto všechno, co se událo, musela uznat, že mezi ní a Diegem to vypadalo, jako kdyby nic neskončilo. V pozadí její mysli se stále opakovalo to, co se událo před všemi těmi lety. Ale jeden pohled do těch hlubin jeho očí, a zapomněla i vlastní jméno. Bylo to, jako kdyby si ji znovu stáhl k sobě. A dnes večer se málem políbili. Nebýt jejího praštěného dvojčete.
Kay nevěděla, co si má myslet. Co má vlastně dělat. Uvědomovala si, že je toho na ni moc. Emocionálně vyčerpaná toužila jen po zalehnutí do postele a spát. Zaspat všechny tyhle pocity a ráno si vše zopakovat s čistou hlavou. Tak zněl její plán, a tak ho plánovala i vykonat. Tedy alespoň jakmile se objeví ten samozvaný strážce, aby ji odvezl do Akademie. Protože chybělo už jen maličko a byla připravená volat Jamesovi, aby ji tu vyzvedl a odvezl k ní domů. Do jejího domu, který ironicky nebyl vůbec tak daleko od jejího předešlého. Alespoň tento.
Vzhlédla ze svého místa, když se ulicemi ozvaly konečně sirény na autech policie. Podívala se na svůj mobil pro zjištění času a neodolala tomu, aby si odfrkla. Dali si totiž dost na čas.
Když však viděla auta zastavit a modré a červené světlo kroužit kolem, pro jistotu se raději zneviditelnila, aby ji tu nenašli. Nechtěla vysvětlovat, co tady dělá, proč je opřená o stěnu budovy, ve které se událo několik vražd a také si nemínila kazit svůj čistý trestní rejstřík.
Sledovala, jak z jednoho auta vystoupila mladá žena s culíkem. Za opaskem zbraň a průkaz zavěšený na krku. Přišla jí velmi povědomá. Kousla se do rtu a vrhla pohled na postranní dveře do obchodu.
„Diego, kde jsi?" šeptla si pro sebe a vydala se ke dveřím. Sahala po klice, když se dveře otevřely a ven vykoukla hlava čísla dvě. Podíval se před sebe a přimhouřil oči.
„Proč jsi neviditelná?" zeptal se zmateně a díval se přesně na místo, kde byla její hlava.
„Jak jen to děláš?" zašeptala zpátky, příliš nejistá, aby je někdo neslyšel. „Musíme jít," dodala pro jistotu, ale zůstala stále ve svém neviděném stavu.
„Snad se nebojíš?" vrhl na ni svůj polovičatý úsměv a šel s ní uličkou pryč, zamířili k autu.
„No, tobě se to říká. Zjistil jsi něco?" položila radši otázku, aby se vyhnula tématu. Bála se prozrazení, to věděla jistě. Ale on vypadal, jako kdyby toto místo vlastnil. Jistý si, že mu nic nehrozí.
„Pár vodítek mám, není to moc jasné, ale snad něco najdu," ujistil ji. „Nemusíš se bát, víš to, že ano? Nedovolil bych, aby se ti něco stalo, Světluško."
Kayleigh si povzdechla a podívala se na něj. Zatahala se za culík, ze zlozvyku její nervozity. Milovala tu přezdívku. A moc jí chyběla.
„Kayleigh?" zastavil se a natáhl pro její ruku, ale v tu chvíli se za rohem vynořila ta stejná mladá žena, kterou viděla vystupovat z auta. „Sakra," zamručel si pro sebe.
Blondýnka ji sledovala, zmatená, co se děje, ale žena jen přistoupila blíž.
„Počkej, nech mě to vys-" snažil se Diego a pozdvihl ruce, aby viděla, že nemá žádnou zbraň, ale detektivka ho to nenechala dokončit. Přiložila k jeho hrudi paralyzér a spustila.
Dívka natáhla ruce, aby pomohla, ale nevěděla jak. Rozhodně nechtěla dát najevo svou moc nebo přítomnost. A tak samozvaný strážce padl na kolena a poté na zem.
„Skvělý," zašeptala si pro sebe Kay a pak, když se ta žena nehýbala chvíli, vzala v úvahu její tvář a přimhouřila oči. „No to snad ne," špitla si ještě, když ji poznala. Tvář, která se jí připomínala ve snech, jen o pár let starší.
„Eudoro," zachroptěl Diego ze země, jak se snažil zvednout, ale policistka mu dala ruce za záda a nasadila pouta. Poté mu pomohla až na nohy.
„Tohle chci tedy vidět," zamumlala si Kay pro sebe a sledovala ty dva. Diego se ohlédl a podíval na ni, zřejmý omluvný pohled na jeho tváři, než ho žena začala táhnout k autům před obchodem.
„Ty nemáš co mluvit s mými svědky, rozumíš?" povídala naštvaně, zatímco ho před sebou tlačila.
„Jen mě nech ti povědět, jak to je, Eudoro," odpověděl ihned a šel s ní. Blondýnka za nimi v patách.
„Tak mi neříkej," sykla mu do ucha.
„No jistě, detektivko Patchová," opravil se, ale bylo na něm jasně vidět, že ho to spíše pobavilo. „Shodli jsme se, že zůstaneme kolegové," uchechtl se a s úsměvem se díval na lidi kolem.
„Většinou jsme se moc neshodli," prohodila a zastavila se s ním.
„Ale na něčem ano," pousmál se, jako kdyby si nemohl pomoci.
„Doopravdy?" otázala se a začala mu prohledávat kapsy.
Diego stál, sledoval ji a chvílemi zabloudil očima na místo, kde stála Kay. Vždy věděl, kde je. Jako kdyby měl šestý smyl.
Eudora vytáhla vysílačku z jeho kapsy a umístila ji před jeho tvář. „Tohle ti zabavuju," upozornila.
„Armádní přebytky. Vlastně to rozdávají," pousmál se, nijak zasažen tím, co našla.
„I tohle," zavrtěla hlavou, když vytáhla policejní průkaz.
„To nic, je to stejně jen levná cetka z eBay," usmál se a díval se na ženu před ním, jak mu rozepla bundu.
„Končím, nebudu to dál sledovat nebo poslouchat," řekla si pro sebe Kayleigh a protočila nad tím oči. Přiblížila se k Diegovi. „Užij si to, já odcházím," zašeptala mu do ucha a ucítila, jak ztuhnul.
Odstoupila a sledovala, jak otočil hned hlavu jejím směrem. Aniž by ji viděl, ukázala na něj naštvaně prostředníček a vydala se pryč. Použila svou sílu a pomocí odrazu silového pole vyskočila a vzlétla. Dostala se na střechu blízké budovy bez problému. Byla ráda, že z tréninků toho moc nezapomněla. Navíc se tahle vlastnost někdy hodila i při vyhýbání se fanouškům, kteří se stali až moc dotěrnými. Nebo stalkerskými.
Kayleigh vytáhla telefon a podívala se dolů na ty dva, stále měla pěkný výhled na dění pod sebou.
„Kayleigh?" ozval se z druhého konce linky hlas Jamese.
„Omlouvám se, že ruším takhle pozdě, ale mohl bys mě vyzvednout?" zamumlala, pomalu zamrkávala slzy zpátky z očí pryč. Nechtěla, aby přetekly. Věděla, že ani nemá proč se cítit ublížená, bylo to již třináct let, přesto se tak cítila.
„Samozřejmě. Kde jsi?" zeptal se, očividně postřehl to, co se snažila zakrýt ve svém hlase. To ublížení, její zraněnost se tam velmi dobře promítla.
„Děkuji," zašeptala vděčně a jedna neposedná slza se jí koulela po tváři. Nadiktovala ulici a adresu. Poté zavěsila a s posledním pohledem na Diega a Eudoru, se odrazila a seskočila z druhé strany budovy dolů na ulici.

~

„Tak nám pověz, co se stalo," vyzvala ji jemně Lilly, jak před ni položila kouřící hrnek horké čokolády, do níž umístila marshmallow bonbóny a šlehačku, na kterou nastrouhala další čokoládu. Takhle ji rozmazlovala pořád.
„Já ani nevím, co pořádně říct," zašeptala Kayleigh a rukávem od svého svetru otřela další neposednou slzu. „Děkuji," dodala a vzala hrnek do rukou, kde ji příjemně hřál.
James ji odvezl rovnou do jejího domu ve městě. S Lilly tam žili spolu s ní, takže jakmile dojeli, žena ji už vítala do její maminkovské náruče. Kterou ihned vděčně přijala.
Když ti tři byli sami, vždy si tykali. Vždy tu byli pro sebe. Kdykoliv. Jako nyní.
„Můžeš začít tím, proč jsi byla uprostřed noci sama na ulici, zatímco za budovami jen kousek od tebe byli policisté," nabídl variantu James a vzal si hrnek kávy od své manželky s vděčným úsměvem.
„Všiml sis, že?" šeptla smutně blondýnka a povzdechla si. „Byla jsem s Diegem a Klausem."
„Klaus, jako tvé dvojče, které sem občas zajde a požaduje lívance nebo vafle?" usmála se Lilly při vzpomínkách. Kay přikývla, protože to byla pravda. Její bratr miloval jídlo od ženy před ní.
„A Diego je ten muž, co ti zlomil srdce?" dotázal se James a jeho tvář prohloubilo zamračení.
Kayleigh je sledovala. Lilly byla kouzelná rusovláska se zelenýma očima, úsměvem od ucha k uchu, který ji zdobil skoro pokaždé a ona tak mohla vidět, jak si získala Jamese.
Muž proti ní byl černovlasý, po stranách měl již pár šedin a na tváři ho zdobilo strniště. To, co na něm bylo to zvláštní, byly jeho oči. Vždy záleželo na světle nebo úhlu pohledu, ale jeho oči měly buď zelenou barvu, nebo modrou. James a Lilly byli perfektní pár, ale mít dítě se jim nepodařilo a když před třinácti lety poznali Kay, už ani žádné nehledali k adopci. Byla opravdu jako jejich vlastní.
„To jsou oni," špitla a upila ze svého hrnečku.
„A co bylo dál, zlatíčko?" zeptala se jí rusovláska po jejím boku a posadila se k ní. Lehce ji rukou objala kolem ramen.
„Diego měl u sebe vysílačku, policejní, a z ní slyšel nahlášení střelby v obchodě s koblihami. Kousek od místa, kde jsi mě vyzvedl," zamumlala dívka a pohlédla na muže před ní.
„Neohrozil tě snad, že ne?" zamračil se hned.
„Ne, to ne. Už bylo po všem, když jsme přijeli. Tak šel vyslechnout jedinou svědkyni toho incidentu," povzdechla si dívka a dala si další lok lahodného nápoje. „Ale poté dojela policie a najednou... tam byla detektivka."
„Ano?" pobízela ji jemně Lilly.
„Trvalo mi, než jsem ji poznala, ale poznala jsem ji. Byla to ona, co před... tou dobou," zavrtěla dívka hlavou a do očí jí vstoupily nové slzy. „Promiňte," omluvila se a pak utekla do své ložnice nahoru.
„Zabiju ho," zamručel James a stiskl ruku v pěst. Upil horké kávy.
„Nemůžeš zabít každého, kdo ublíží Kayleigh, Jamesi," namítla jeho žena a promnula si čelo.
„Je to naše dcera, Lilly," oznámil jí muž ochranářsky. Věděl, že není přímo jejich, ale od doby, co ji potkali... se jejich stala.

Nová kapitola. 😊Přidávání je sice nepravidelné, ale snad se i tak bude líbit a přeji pěkné počtení! 💜

- Vaše Tewulinka 💜☂️