Since the Day One » Diego & Kayleigh (OC) ~ The Umbrella Academy

Kapitola Sedmnáctá » ...Five...

PŘÍTOMNOST

„Udělali ze mě dokonalý nástroj pro nápravu časového kontinua. Nebo korekce, jak tomu říkali oni," pokračoval ve vysvětlování Pětka, zatímco dokončil ošetření své sestry. „Nebyl jsem sám. Bylo nás víc, bytosti existující mimo čas. Byli roztříštění, vytržení ze svých životů a času, které dřív znali. Nevím, jak se tam dostali, ale vím to, že nikdo nebyl tak dobrý jako já."
Kayleigh ho chytila opatrně za ruku a naslouchala každému slovu, které jim jejich bratr sdělil o tom, jak on sám přežil v apokalyptické budoucnosti. Jak ho rekrutovali, o jeho úkolech. Bylo jí do pláče z toho všeho, že to musel zažít, ale snažila se udržet své slzy v sobě. Už tak chtěla plakat stále kvůli Eudoře. Ale tím by akorát narušila vysvětlování jejího bratra.
„Ale mezi tím vším si neuvědomili, že jsem využil toho času a čekal na příležitost. Snažil jsem se najít tu správnou rovnici, abych se mohl vrátit zpátky," řekl a stiskl ruku Kay. Byla to úleva zjistit, že je tu, že je v pořádku alespoň nyní a on se postará o to, aby byla i nadále. A nedovolí, aby jim kdokoliv další ublížil. „Protože jsem věděl, že kdybych se vrátil, určitě bych apokalypsu dokázal zastavit. A zachránit svět."
Kayleigh i Luther nepromluvili jediného slova, zatímco mu naslouchali, aby ho nevyrušili z jeho příběhu. A zatímco Pětka vše vysvětloval, Luther se vrhl do přípravy nějakého jídla.
„Tak jsem porušil smlouvu. A zbytek už znáte – vytvořil jsem portál a propadl jím mladší o několik desítek let."
Číslo jedna se otočil s talířkem a hrnkem v ruce ke svým sourozencům a přešel k nim zpět. „Takže... jsi byl nájemný zabiják?" zeptal se nakonec.
„Ano," odpověděl tázaný jednoduše a přebral si hrnek s nápojem, zatímco talíř se položil vedle něj.
„Ale měl jsi nějaký řád, že? Nezabil bys kohokoliv," pokusil se Luther, zatímco se znovu usadil do židle proti nim.
„Žádný řád, nic takového," zavrtěl hlavou Pětka s pohledem upřeným k zemi. „Šli jsme po každém, kdo narušil chod času."
„Ale-" pokusila se blondýnka, ale byla přerušena.
„Co nevinní?" zeptal se Luther.
„Jiná cesta nebyla. Jenom takhle jsem se mohl vrátit zpátky," řekl a konečně vzhlédl k jejich velkému bratrovi.
„Ale vždyť to je vražda," pokusil se Spaceboy.
„Bože, už dospěj, Luthere. Děti už dávno nejsme a neexistuje nic takového jako hodní a zlí. Jsou to prostě lidi, co žijí své životy. Ale jakmile svět skončí, všichni ti lidé zemřou. Včetně naší rodiny," zamračil se lehce Pětka a při posledních slovech pohlédl na svou sestru. Nemohl to říct, nemohl prozradit, že jako jediná přežila. Věděl, že by to nesla těžce a to nechtěl.
„Pětko," promluvila lehce a pozorovala ho, její velké oči ho sledovaly s láskou a oddaností rodiny. Měla v nich i soucit, viděl ho tam, ale byl rád za to, že vidí ty oči, které se od jejich dětství nezměnily.
„Čas změní všechno," povzdechl si nakonec a podíval se z jednoho na druhého. Byl čas vyrazit zpět do sídla.

~

Kayleigh vešla pomalu spolu s nimi do sídla, kde se hned pokusila zavolat Diegovi, ale bezúspěšně. Poté zkusila policii, ale ani po Klausovi nebylo památky. A tak se rozešla k pokojům. Když seděli u Diega, bylo to, jako kdyby něco v srdci ucítila, jako kdyby jí něco zatahalo uvnitř, že se něco stalo, ale nevěděla co. Byla zmatená vším tím vyprávěním, navíc se jí zdálo, že Pětka něco zatajoval.
Jenže když se vraceli, mohla myslet jen na to, zda je Klaus v pořádku, protože o něm neslyšela ani slovo a bála se, že ho mohli znovu dostat.
Když šla kolem koupelny, uslyšela šplouchnutí vody a vyděšené zalapání po dechu, které jí velmi připomenulo jejího bratra. Už ho tak slyšela v minulosti, když ho otec zavíral v hrobce. Rychle přešla ke dveřím a přitiskla k nim ucho.
„Klausi," zavolala jemně a pak bez dalšího uvažování vešla a když svého bratra uviděla spolu s vanou, kde byla zbytková krev, na nic nečekala a přeběhla tam. Nedbala na to, že to bylo nevhodné, že narušovala jeho soukromí a bylo jí jedno, jestli ji tam chtěl nebo ne. Byla šťastná, že je v pořádku.
„Klíčku?" zašeptal nadějně, skoro zmateně, než se narovnal do sedu a Kayleigh ho jen přes vanu objala a držela ho. Do očí jí vstoupily nové slzy, když cítila, že je skutečně tady a živý. Cítila, jak i jeho ruce se obmotaly kolem ní a máčely její oblečení. Mohla se starat méně. Vždy to mohlo uschnout.
„Bratříčku," vzlykla a lehce se odtáhla, vzala jeho tvář do dlaní a prohlížela si ho. Hledala jeho zranění, ale žádná tam nebyla. Ještě včera viděla, jak byl potlučený a vyděšený. Když se podívala na jeho paži, uviděla i nové tetování a vojenskou známku kolem jeho krku. Byl jiný.
Klaus hleděl na svou sestru, na svou mladší sestřičku, která mu chyběla každý den, když byl v minulosti. Vždy dokázala rozzářit jakoukoliv místnost, a hlavně odehnat tmu svým světlem. A nyní ji potřeboval více než dřív. Po tom všem, co zažil.
„Jsi v pořádku? Kde... kde jsi byl?" zeptala se ho Kayleigh opatrně a pohladila ho po tváři.
„To... je na delší povídání a teď zrovna... nevhodný okamžik, sestřičko," pokusil se to zakrýt kapkou humoru, ale viděl, že mu to nezbaštila.
„Skočím se převléct a počkám na tebe," zašeptala a věnovala mu něžný polibek na čelo. „Jsem ráda, že jsi zpátky, Klausi. Moc jsem se bála," dodala a poté odešla, dveře se za ní tiše zaklaply a on byl tak znovu sám se svými chmurnými vzpomínkami.