Since the Day One » Diego & Kayleigh (OC) ~ The Umbrella Academy

Kapitola Sedmá » ...and Funerals

PŘED SEDMNÁCTI LETY

„Nietzsche jednou řekl: Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem," psal do deníku Sir Reginald Hargreeves. „Provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění a zastávka."
Když dopsal své poznámky do deníku, podíval se postarší muž na jeho adoptivní dceru vedle něj. Vanya držela stopky, na krku měla píšťalku a dívala se ze schodů dolů na své sourozence ve skupince.
Všichni na sobě měli tréninkové uniformy v zelené barvě, hlavy vzhůru a vyčkávali na znamení, že můžou vyrazit.
„Tohle nezvládnu," zašeptala si pro sebe Kayleigh a třepala nervózně rukama.
„Zvládneš to, klíčku. Proč by ne?" promnul jí paži Klaus. Obočí měl starostlivě svraštělé a pro jednou nechal své poznatky stranou. „Jen mysli na to, že se chceš dostat nahoru. Nemysli na to jak rychle, kdo bude před tebou. Mysli na sebe, svůj dech a svou moc. Máš ji, využij ji," usmál se na blondýnku vedle něj. Nebýt těch vlasů, ztratila by se mezi nimi. Byla maličká a drobná. Nenápadná.
„Využít ji?" zeptala se ho osmička a podívala se na své ruce. Poté vzhlédla a dívala se na schodiště, které se točilo nahoru a nahoru. A na mezeru mezi nimi.
„Jasně. Nandej nám to," mrknul její bratr a tiše se zasmál.
„Pokusím se," odpověděla již dívka veseleji a objala ho. Podívala se na sourozence, na Diega a Luthera, kteří se pažemi lehce popostrkovali, aby měli lepší startovní pozici. Na Pětku, který to měl vlastně vše takzvaně na háku a Allison, která jen koukala nahoru. Ben čekal, podobně nervózní jako byla ona.
Na to se připravila a vyčkávala na start, snažila se svou nervozitu potlačit, nebo ji alespoň odsunout do pozadí své mysli.
Když se rozezněl zvuk píšťalky, na nic se nečekalo, všichni sourozenci vyrazili. Osmička se pořádně nadechla, dívala se, jak všichni běží po schodech a poté spustila ruce, soustředila se na svůj dech a ucítila mírné brnění v prstech. Shlédla dolů a uviděla jemnou, fialovou barvu vycházet z jejich konečků, než se šířila až do jejích paží. Zneviditelnila se, aby to nikdo neviděl a podřepla si. Ruce zatnula v pěst a odrazila se. Vylétla do vzduchu, průrvou mezi schody a poté ruce roztáhla a chytila se zábradlí, ke kterému vylétla. Zviditelnila se a podívala se dolů. Byla to výška a ona byla nahoře. Sourozenci ještě běželi po schodech, nevšímajíc si toho, že byla již nahoře.
Kayleigh se přehoupla opatrně na druhou stranu a radostně došlápla na schody, kde měla pevnou půdu pod nohama.
„To není fér! Pětka podvádí!" uslyšela Diega, který to zvolal o několik pater níže, když se číslo pět přenášelo pomocí skoků výš a výš.
„Přizpůsobil se!" zvolal Reginald, hledíc na ně dolů.
Pak blondýnka vyběhla těch pár schůdků, které jí dělily od otce a její sestry.
„Výborně, číslo osm," řekl jí a zapisoval do své knihy. Nepodíval se na ni. „Příště rychleji," dodal ještě a ona poklesla v ramenou.

~

Kayleigh se s hrůzou dívala na kožené křeslo uprostřed místnosti, kam je dovedl otec. U něj seděl velký muž s plnovousem, pokrytý vrstvou tetování a držel v ruce tetovací pistoli. Chytila se svého dvojčete za ruku a nejistě pohlédla na ostatní kolem sebe. Nikomu se nelíbilo, kam tohle směřovalo, ale jako vždy ani jeden nepromluvil proti jejich otci.
„Malé tetování, to nic není," zamumlal si pod nosem Klaus a dívka mu více stiskla ruku. I když se snažil být hrdinský, zejména pro ni, cítila z něj nervozitu a strach.
„Půjdu první," zašeptala, připravená vyrazit, ale její dvojče ji stáhlo za sebe a poté se sám rozešel k muži.
„Ať to máme za sebou. Co si dáme? Nápis, delfína, jednorožce?" zavtipkoval a Kay se usmála, malá část nejistoty zmizela.
„Jehla," mumlal si pod nosem Diego a osmička se podívala jeho směrem, zatímco se ozval zvuk tetovací pistole a Klausovo syknutí.
„Zvládneme to společně," položila jemně ruku na jeho paži a on se na ni podíval. Věděla o jeho strachu z jehel a chtěla mu věnovat jiné myšlenky. „Až bude po tom, co si zatancovat?" zašeptala mu a věnovala sladký úsměv.
„Netancuju," zabručel tiše a jeden koutek úst se mu zvedl nahoru. Soustředil se jen na ni a o to jí šlo.
„Se mnou ano," šeptla mu nazpátek a pohodila s malým úsměvem vlasy.