Since the Day One » Diego & Kayleigh (OC) ~ The Umbrella Academy

Kapitola Dvacátá První » ...Wasn't

„Světluško!" zvolal Diego, když otevřel dveře do jejího pokoje. Jenže pohled na okolí ho zarazil. Celý pokoj vypadal, jako kdyby se jím prohnalo tornádo. Fotky, desky, vše bylo na zemi nebo na posteli. Ale osoba, kterou hledal, tu nebyla. Alespoň dokud nevešel a neviděl její blonďatou hlavu za postelí, kde se krčila a dívala se na své ruce. Opatrně si k ní přidřepl a jemně vzal mezi prsty její bradu a podíval se jí do očí. Do těch velkých, zelených očí, které nyní byly plné strachu.
„Diego... neměl bys tu být," šeptla jen dívka před ním a pokusila se odvrátit tvář, ale jen se k ní naklonil a políbil ji.
„Světluško, co se děje? Co se stalo?" zeptal se jí a znovu zabloudil pohledem přes její pokoj.
„Neumím to ovládat, nevím, co se děje," zamumlala a vzhlédla k němu tentokrát sama bez jeho pomoci. „Moje moc, něco je jinak. Mění se," zašeptala a otřela si neposedné slzy, které se dostaly přes její víčka.
„Takže tohle byla tvoje moc?" zkusil tomu přijít na kloub a sledoval ji. Jemně přejel rukou po její tváři a díval se na ni, zatímco jen přikývla.
„Všechno se zastavilo, nejdřív se to rozletělo a pak... stop," odpověděla mu a přivinula se k jeho doteku.
„Dobře, na to spolu přijdeme, dobře?" slíbil a opřel své čelo o její. Díval se jí do očí a pousmál se, když mu nejistě přikývla.
„Společně," potvrdila pak a pokusila se o nadějný úsměv.
„Ano, tak a teď půjdeme spolu ven. Ty, já a máma," rozhodl a vstal, za ruku ji vytáhl do výšky taky. Alespoň tak jak to jen šlo s její výškou.
„Dobře, jen si vezmu bundu a-" zarazila se blondýnka před ním, než k němu překvapeně vzhlédla. „Máma?" šeptla.
„Je v pořádku. Nevím, jak se to stalo, možná ji Pogo opravil, ale je to ona. A bereme ji do parku," usmál se. „Tak se sejdeme dole."
„Ale," zkusila ještě, celá zmatená, ale to už byl Diego pryč ze dveří. Takže se to Pogovi povedlo, opravit jejich matku tak, aby byla v pořádku. „Dobře," šeptla si pak pro sebe.
Kayleigh se zhluboka nadechla a pak sebrala svou koženou bundu ze země, než si ji přes sebe přehodila a pak se opatrně zadívala do zrcadla. Zpátky se na ni dívaly její oči, stejná barva, bez známky fialové záře. Jen doufala, že na to společně přijdou. A kdo ví, možná že Diego byl odpovědí na všechno. Protože právě teď, po jeho návštěvě, necítila ten strach z toho, že by její moc mohla kdykoliv zase vybouchnout.

~

Kayleigh šla za ruku s Diegem po potemnělém parku, který osvětlovaly pouze lucerny po okrajích cesty. Z druhé strany Diega šla Grace, která se ho držela za paži. Cítila klid, jako kdyby se mělo vše zlepšit, i když věděla, že od zlepšení měli daleko.
Stále na ně číhala apokalypsa, její schopnosti si dělaly, co se jim zachtělo a Pětka byl stále někde mimo jejich čas. Co se týkalo Klause, zjistila blondýnka, že ho Diego svázal k židli na půdě, aby dokázalo její dvojče vystřízlivět. Chtěl znovu vidět toho, koho ztratil. A ona si moc přála, aby to bylo možné.
„Byla to chyba, že tě táta držel pod zámkem všechny ty roky," řekl Diego a přerušil tak ticho, které mezi nimi vládlo. „Měl jsem něco říct, my všichni."
„Teď ale musím něco já říct Vám, Diego," zastavila se Grace a podívala se na oba, zatímco číslo dvě stiskl lehce ruku osmičky a sledoval ženu před nimi.
„Jsi v pořádku?" zajímala se hned Kay a udělala krok k ní, ale vysloužila si jen jemný úsměv a přikývnutí, než k nim sama Grace přistoupila.
„Pogo a já jsme vám lhali," řekla pak tiše. „Lhali jsme vám všem," dodala a sledovala je, zatímco samozvaný strážce nemohl věřit svým uším a sledoval ji ostřížím pohledem.
„Dobře, a teď nám to říkáš, protože?" zeptal se jí tedy na to, co potřeboval vědět. „Proč teď?"
„Protože tu není Pogo," odpověděla místo matky Kayleigh, když jí to došlo. „Proto jsme taky v parku, že ano?"
„Tak proto jsi to navrhla?" divil se Diego a pustil ruku Kay, aby si prohrábnul s neurčitostí to vrabčí hnízdo, které se mu na hlavě tvořilo.
„Ano, abychom si mohli nerušeně promluvit a mohli jste znát pravdu," řekla rozhodně žena před nimi, ale přerušila je záře, která se vytvořila kolem dívky vedle nich.
„Světluško?" zašeptal Diego a zmateně sledoval, jak se dívka podívala na své ruce, než pohlédla na ně.
„Já to nedělám," šeptla, ale už bylo pozdě. Nikdo jí neodpověděl, nikdo ji ani už neslyšel.
Kay sledovala, jak se kolem ní vše mění, Diego a Grace šli najednou pozadu, včetně její maličkosti. Bylo to, jako kdyby ona sama byla divákem toho, co se dělo. Skoro jako kdyby sledovala nějaký film. Dívala se, jak se vše mění, z noci se stalo odpoledne a z toho ráno a číslo osm jen zavřela oči nad náhlým pocitem nevolnosti z toho nevšedního zážitku.
Když je poté znovu otevřela, ocitla se ve svém pokoji. Seděla na posteli před zavřeným notebookem, pokoj naprosto v pořádku bez rozházených věcí. Po výbuchu její nové moci ani památky.
„Co se to sakra právě stalo?!" zašeptala si pro sebe a podívala se na svou maličkost. Měla oblečení z rána, notebook ještě trochu hřál, pravděpodobně po konci hovoru s Lily a Jamesem.
Rychle vstala, otevřela dveře a rozeběhla se ze svého pokoje zpátky do hlavní místnosti, seběhla schody, jak nejrychleji mohla, aniž by se ohrozila skutálením se dolů a poté došla ke vchodu do obýváku již o něco klidněji. Pokusila se i co nejtišeji oddechovat nad tímhle nemalým cvičením.
„Počkat, poprvé jsme přeci všichni umřeli, když jsme se to pokusili zastavit," ozvalo se její dvojče najednou zevnitř.
Zneviditelnila se tedy, vešla do místnosti a rozhlédla se zmateně po všech okolo. Až teď jí pořádně došlo, i po všech těch nápovědách, které měla ve svém pokoji, kde se ocitla. A hlavně... kdy se to ocitla. Tohle se stalo ráno, pravděpodobně po tom, co z místnosti naštvaně odešla. A nyní je to tu znovu. Ale proč se vrátila časem? A jak se vrátila?
„Pamatuješ?" dodal pak číslo čtyři, protože o ní nikdo nevěděl díky její neviditelnosti. Alespoň ta fungovala na její přání a měla u ní jistotu.
„Klaus má kupodivu pravdu," řekl na to Diego a pohazoval si s nožem, než se zahleděl jejím směrem. Už by na to měla být zvyklá, ale stejně ji to vždy překvapilo. „Proč by to mělo být teď jinak?"
Kayleigh se zviditelnila, aby něco řekla a upozornila na sebe tak i ostatní, ale jen co to udělala a číslo dvě dořekl svou otázku, tak se místnost zachvěla. Nejdřív se podívala na své ruce, jako kdyby čekala, že to je její moc, stejně jako předtím v jejím pokoji, ale místo toho se nad barovým pultem rozzářil modrý vír a z něho s těžkým žuchnutím vypadl jejich sourozenec spolu s kufříkem, na který dopadl.
„Bože!" vykřikla Allison, jak všichni překvapeně odskočili od této události. Diego s nožem připraveným na útok. Kayleigh to jen zvědavě pozorovala, aniž by se kupodivu pohnula jako ostatní.
„Hele lidičky, vidíte ho taky nebo jsem stále ještě sjetej?" zeptal se nejistě její bratr a teprve poté se rozešla blíž k nim.
„Pětko, kde jsi byl?" zamručel Luther, aniž by bral otázku Klause na vědomí, ale vlastně mu tím také odpověděl.
Číslo pět jen sklouzl z pultu a nebýt podpory od Allison a Luthera, tak by jistě spadl na zem.
„Jsi v pořádku?" zkusila to ještě Al a podpírala ho. V druhé ruce stále kelímek s kávou.
„Kdo ti to udělal?" zeptal se skoro ve stejný čas Luther a pomohli mu se posadit.
„To je irelevantní," odsekl jen Pětka, odtáhl se od jejich rukou a sebral kávu od jejich sestry. Vstal, přešel pár kroků od nich dopředu a vypil celý ten kelímek pár loky, než se otočil zpátky a podíval se na všechny. „Takže apokalypsa bude za tři dny."
„Opravdu se to děje," šeptla si pro sebe Kayleigh a promnula si oči, než se posadila na pohovku, aniž by věnovala pozornost někomu dalšímu, kromě Pětky. Skutečně je zpátky v čase, opravdu se o tom baví znovu a opravdu je její bratr zpátky mezi nimi. A ona se ho musí poté zeptat, zda nemá tušení, proč se to děje. Pamatoval si to i někdo jiný?
„Jediná šance na záchranu světa jsme... no... my," prohlásil přede všemi.
„Umbrella Academy," přitakal hned Luther, jako kdyby to byl nějaký test.
„Jo, ale samozřejmě tentokrát se mnou. Takže jestli se vy všichni nedáte hned dohromady a nepřestanete blbnout, tak jsme v hajzlu," zabručel a sledoval je, jako kdyby to byl velitel armády. A Kayleigh by i věřila, že on by jím být mohl. „Koho zajímá, co táta provedl, aby nás sem dostal? Bude nás to snad provázet celý život?" zeptal se a vysloužil si tak od Klause vrtění hlavou a stále zmatené a překvapené pohledy od všech ostatních.
Kay ho pozorovala, než se podíval i on na ni. „Ne," řekla pak na jeho otázku, i když věděla, že odpověď nečekal. A ona se zahleděla na Diega, na Klause, pak i na Allison a Luthera. Ale ani jeden nevypadal, že by si něco z uplynulého dne pamatoval. Proč?
„Abychom měli šanci dožít se dalšího týdne, sehnal jsem stopu," pokračoval tedy jakoby nic, a vytáhl z kapsy složený papírek. „Už vím, kdo způsobí apokalypsu."'
„Ukaž," zašeptala Allison a vzala si od něj lístek, ostatní se kolem ní shromáždili, aby věděli to obávané jméno. Včetně blondýnky, která tentokrát zvědavě přešla k nim. Místo papírku se však zahleděla na své dvojče. Třeba by on zrovna mohl něco vědět, nebo ne? Jsou sourozenci, takže když to ví ona, mohl by i on. Ale on jen koukal stejně jako ostatní na papírek v rukou Al. Nic neprozrazovalo, že by si mohl něco takového pamatovat.
„Jeho musíme zastavit," dodal ještě Pětka, když viděl, jak se dívali na jméno na listu papíru.
„Harolda Jenkinse?" divila se číslo tři a jako jeden všichni zvedli hlavu a podívali se na něj. Osmička se jen posadila na pult za Diega a měla tak pěkný výhled na všechny v místnosti. Podívala se pak na kufřík na pultu. Pamatovala si, že tenhle měla včera i ta žena, která ho odvedla. Ve stejném víru, jako přicestoval.
„A kdo sakra vlastně je tenhle Harold Jenkins?" dožadoval se hned Diego, aniž by měl jakékoliv tušení, nad čím dívka za ním uvažuje, a znovu vyvolal reakci, kdy jako jeden vzhlédli a sledovali ho pít zbytek kávy.
„Den, který vlastně nebyl," šeptla si dívka pro sebe a kousla se do rtu, když pohlédla na všechny ostatní.

Přeji všem příjemný nedělní den! Jaký jste měli týden? 😊💜

Druhá polovina šestého dílu je tady, uskutečnila se procházka a Pětka je zpátky. Kayleigh si vše pamatuje, celý den, který pro ostatní jako kdyby nebyl. Ale proč?

Snad jste si čtení užili a jako vždy budu ráda za komentáře či hvězdičky. 😊

Mějte se famfárově! 💜

- Vaše Tewulinka 💜☂️