Since the Day One » Diego & Kayleigh (OC) ~ The Umbrella Academy

Kapitola Dvanáctá » Extra...

PŘÍTOMNOST

Kayleigh zamručela a zavrtěla se v posteli v momentě, kdy se jejím pokojem začal rozléhat zvuk jejího telefonu. Nevěděla, kdo jí volá takhle brzy ráno, ale již nyní bylo jasné, že ten daný člověk měl sebevražedné pudy, protože dívka rozhodně nebyla ranní ptáče.
„Haló?" ozvala se ospale do přístroje a zakryla si rukou ústa, když z ní vyšlo tiché zívnutí.
„Světluško," rozezněl se tichý smích na druhé straně hovoru. „Probudil jsem tě?" zeptal se na očividné.
Blondýnka protočila oči a promnula si volnou rukou unavenou tvář. „Ale vůbec ne, v tuhle dobu dělám běžně salta a chodím po laně," vypustila ze sebe sarkastickou poznámku, jakmile odhodila přikrývku. Posadila se a protáhla, zatímco vyčkávala na důvod, proč ji Diego budí takhle brzy.
„V noci se střílelo v obchodním centru a chci se tam podívat," dostal nakonec ze sebe po chvíli ticha. „Půjdeš se mnou?"
„Takže ty mě takhle brzy budíš kvůli tomu, že se někde střílelo? Máš opravdu zvláštní chápání slova schůzka. Většinou to chce květiny, a ne sbírání důkazů," zamumlala a vstala. Přešla k oknu a lehce odhrnula závěs, díky čemuž měla blondýnka výhled přímo na krásně udržovanou zahradu a altánek v jejím středu. Ten nyní okupovala její rodina. Její dvojče se tam přímo cpal lívanci s vajíčky a slaninou, sotva žvýkal, jak rychle do sebe danou snídani cpal. Očividně vepřové neomezoval dlouho. Lilly s Jamesem si mezitím povídali a pili kávu, jeden zakoukaný do druhého, protože od sebe nemohli odtrhnout usměvavé obličeje.
Kayleigh se vytratila do svých myšlenek, když se jí před očima změnil výhled. Viděla tam místo svých adoptivních rodičů sebe s Diegem. Seděli naproti sobě, úsměvy na rtech, ruku v ruce si povídali, zatímco po sobě vrhali zamilované pohledy. A její představivost se zjevně rozhodla jet na plné obrátky, protože do ní zabudovala celou rodinu a k tomu i malé, smějící se a utíkající, ratolesti kolem. Bylo to vůbec možné?
„...Světluško?" zvolal někdo do telefonu, ale dívka se jen opřela lehce o stěnu a sledovala výjev před sebou s maličkým úsměvem na rtech. „Kayleigh?! Jsi v pořádku?"
Blondýnka zamrkala, když se na ni rozkřikl po telefonu, čímž jí probral z jejího denního snění. „Hm?" dostala ze sebe po delším čase jen tiché zabručení. „Jsem v pořádku, jen jsem se zamyslela," zašeptala poté omluvně.
„Určitě?" zeptal se starostlivě číslo dvě po telefonu.
„Ano, naprosto. Takže... kde jsme skončili?" navázala na předchozí konverzaci.
„Že se omlouvám?" pokusil se tedy. „Promiň, světluško. Vynahradím ti to, ale rád bych tvou pomoc?" nabídl vysvětlení nakonec a blondýnka se tiše zasmála.
„Takže ty ode mě vyloudíš číslo a první věc je, že chceš vynést nějaký ten důkaz z místa činu?" poškádlila ho a kousla do rtu. Tohle vynášení důkazů dělávala i v minulosti, takže se vlastně ani nedivila, že by ho to napadlo i teď.
„Ne!" vyrazil ze sebe rychlostí blesku. „T-to tak není, víš to, že ano? Světluško, jen se to stalo, no tak..." zakoktal se, a to ji lehce zabolelo u srdce. Věděla, jak s tím bojoval a jak mu jejich matka pomohla.
„Já vím, Diego," pousmála se do telefonu. „Tak... jak to je tedy s tím tvým důkazem?"
„Takže mi pomůžeš?" optal se a dívka vycítila úlevu na jeho straně linky.
„Něco by to ale stálo," odpověděla ihned a spustila závěs zpět na své místo. Její sny prozatím odloženy na dobu neurčitou. Obzvláště s tím, co zmínil Pětka.
„Opravdu? A co přesně?" vyzvídal.
„To se dozvíš brzy," nedala se Kay a přešla ke své šatně na druhé straně místnosti. „Připravím se tedy. Vyzvedneš mě nebo se sejdeme tam?" zeptala se a volnou rukou se probírala oblečením kolem sebe. Zadívala se na všechny kousky, které vlastnila a přemýšlela o tom, co by se z toho všeho hodilo na takovou misi. Rukavice byly nutnost, proto si jedny černé vytáhla ze šuplíku.
„Vyzvednu tě, napiš mi adresu a já vyrazím. Musíme tam být brzy," rozloučil se a zavěsil. Kay si povzdechla a napsala mu adresu bydliště.
Z šatníku nakonec vylovila vhodné oblečení, které mohla obléknout pro tuhle příležitost.
Rychle se osprchovala a upravila vlasy do copu, aby jí nevadily během toho všeho. Poté na sebe navlékla černé džíny spolu s tílkem stejné barvy a tmavě fialovým svetrem, který obepínal její křivky a zároveň zakrýval ruce. Vzala si malou tašku, kterou hodila křížem přes rameno, dala do ní rukavice a mobil, a vydala se dolů na zahradu za rodinou.